Bar aux Folies najdete v dolní části rue de Belleville, kterou jsme se procházeli minule, na rohu s rue Denoyez, kam půjdeme příště. Lidová kavárna pro místní s dlouhým nálevním pultem, kterému kraluje starodávná pípa a ohromný kávovar, nasvícená starodávnými barevnými neóny, bývala dříve tzv. café-théâtre, kde vystupovali různí umělci, údajně i Maurice Chevalier a Édith Piaf. Dnes je to lidový rodinný lokál, vedený kabylskou rodinou, kde je večer narváno, nejen kvůli atmosféře, ale také pro poměrně příznivé ceny. Zamilovala jsem se do něj na první posezení (a na první café crème).
O budově bývalé koleje řádu bernardinů jsme taky už jednou mluvili. O její dlouhé a složité historii si můžete podrobněji přečíst TADY. Kolej byla postavená na začátku 13. století a nechybělo mnoho, aby po Francouzské revoluci a během následujících desetiletí zmizela ze světa. Zdevastované budovy byly zrekonstruovány teprve v letech 2004 – 2008 a slouží jako církevní výukové a výzkumné středisko a výstavní a koncertní prostory.
Minule jsme viděli nádherný sál refektáře ve vánočním období. Od té doby jsem tam byla obdivovat úchvatnou klenbu už několikrát, prostory i výstavy jsou volně a zdarma přístupné a kdykoliv jsem v blízkosti, zastavím se tam.
V bývalém refektáři se často konají koncerty na které bývá někdy vstup zdarma
V létě se těmi dvířky v pravé zadní části dá vyjít ven. Naskytne se nám zajímavý pohled na základy budovy, které během století skončily pod úrovní dnešních okolních ulic.
V příkopu, který vznikl mezi budovou a ulicí, najdeme dokonce i včelí úly, stejně jako na jiných místech ve městě, hlavně v parcích (v Lucemburské zahradě nebo v parku Georges Brassens), na hřbitovech, ale dokonce také na střeše Opery Garnier. Všechny úly mají jednotný tvar a barvu, bez nějaké větší fantazie.
Po moderní kovové lávce se odtud dostaneme také do malého parčíku, který k budově přiléhá. Je to oáza klidu a ticha, skoro nikdy tam nikdo není a posezení na lavičce ve stínu stromů je v létě příjemné. Branka z ulice je většinou zamčená a dá se sem dostat právě jen přes budovu koleje.
Vstup do refektáře a do kaple s výstavními prostorami je zdarma, ostatní prostory je možné navštívit v rámci organizované prohlídky a to v pondělí a středu v 11 a 16 hod, v pátek a v sobotu v 16 hod, v neděli a ve svátky v 15 a v 16 hod.
Vstupné na tyto prohlídky je 5 Euro, snížené 3 Euro, do 12 let zdarma.
Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoine nebo Maubert Mutualité (obojí linka 10)
K typickým ulicím čtvrti la Nouvelle Athènes patří také, kromě míst, o kterých už jsme TADY, TADY, TADY i leckde jinde mluvili, i rue de la Tour des Dames. Název odkazuje na ženské benediktinské opatství na nedalekém Montmartru, pod slovem „Dames“ se tady v tomto případě skrývají abatyše a pod slovem „tour“ (věž) zase mlýn, který tady stával ve 14. století.
V ulici zůstaly zachovány nádherné neoklasicistní paláce, které byly postaveny zhruba v letech 1819 -1830. Velká část z nich tehdy patřila nejen šlechtě, ale i umělcům – především herečkám z Comédie-Française a módním malířům, dnes už pomalu zapomenutým. Přesto stojí za to si ulici projít a nadýchat se trochu atmosféry doby romantismu.
Číslo 2, palác prince z Wurtembergu byl dokončený v roce 1823 a patří mezi typické stavby své doby
Dnešní číslo 4 stojí na místě, kde kdysi stával klášterní mlýn, podle kterého se ulice jmenuje. Dnes v tomto paláci de Cambasérès sídlí advokátní kancelář, která měla ten dobrý nápad, že během pracovní doby nechává vstupní bránu do parčíku otevřenou a je tedy možné si dům prohlédnout zblízka. Nevím, jestli to není jen moje sugesce, ale mám pocit, že tady možná architekt chtěl kulatouo věž mlýna evokovat tvarem této přízemní verandy.
Palác Duchesnois v čísle 3 patřil herečce stejného jména. Konkávní fasáda tvoří před domem malé nádvoří (na kterém dnes, bohužel, parkují jen kola a motorky).
Na druhém konci ulice se momentálně přestavuje na multifinkční kulturní centrum mohutná budova bývalého elektrorozvodného závodu. Ten byl postavený po roce 1910 na pozemcích, kde kdysi stávala přepřahací koňská stanice.
Jeden z konců ulice ústí do rue Blanche, tepny, vedoucí 9. obvodem od Montmartru na jih a končící na náměstí před kostelem Trinité. Tam také dnes skončí naše procházka – no a samotný kostel, ten si necháme zase třeba na jindy.
Jak se tam dostat: metro Trinité – d´Estienne d´Orves (linka 12)
Dnes se ještě jednou vrátíme do čtvrti la Nouvelle Athènes. Pokud jsem TADY psala, že place Saint-Georges je srdcem celé čtvrti, tak square d´Orléans bývalo určitě jejím mozkem. Malé náměstí v obytném komplexu, tvořeným čtyřmi dvory, schovanými uprostřed vnitrobloku, dostalo svůj název na počest krále Ludvíka-Filipa Orleánského a žili a scházeli se tady ti nejvýznamnější umělci první poloviny 19. století, doby, kdy tato čtvrť prožívala svůj umělecký rozmach, například Alexadre Dumas otec, hudebníci Liszt, Rossini, Chopin a Berlioz, docházel sem Delacroix, Musset, Hugo, Heinrich Heine nebo také Turgeněv.
Na rozdíl od dřívějších dob má dnes celý komplex jeden jediný vchod – vysoký portál, vedoucí na první, menší dvůr, ze kterého se potom vstupuje do dalších prostor
Stropy průchodů na dvorech jsou zdobeny krásným štukovým květinovým vzorem
Poté, co projdeme menším prvním dvorem, dostaneme se do jádra celého komplexu. Velký dvůr s kašnou a magnóliemi uprostřed je vroubený vysokými bílými domy, postavenými v roce 1829 v anglickém stylu anglickým architektem Edwardem Crésy.
Tady, v čísle 2, bydlel Alexadre Dumas s herečkou Mélanie Serres a jejich dětmi. Zůstal tady sice jen dva roky, přesto se jeho krátký pobyt stal nezapomenutelným – 30. března 1833 tady uspořádal při příležitosti karnevalu ples, který měl překonat ten, který pořádal král v paláci Tuileries. Ples se konal nejen v jeho bytě, ale i v bytech sousedů a zúčastnilo se ho sedm set umělců z celé Paříže. Vypilo se přes pět set lahví šampaňského, tři sta lahví burgundského a tři sta lahví bordeaux a objednanému jídlu vévodily desítky kilogramů lososa a dalších delikates. Dekorace namaloval sám Delacroix.
V čísle 5 bydlela George Sandová se svým synem Mauricem a právě tady prožila svůj bouřlivý vztah s Fréderikem Chopinem, který bydlel v čísle 9. V čísle 10 bydlel v době svého pařížského pobytu Paganini.
Interiér většiny domů je jednotný a very british – příkré úzké schody, krémové stěny, temně zelené zárubně, dveře a výtahy a rudé koberce
Průchod hned vedle domu George Sandové vede na další dvůr, skromnější, ale ozářený velkými ateliérovými okny v přízemí
Dnes v domech sídlí kromě šťastných majitelů a nájemníků bytů i různé umělecké agentury, Svaz hudebních skladatelů a autorů, reklamní agentury a další podobné firmy. Díky tomu jsou velká vrata v pracovní dny a v pracovní době neustále otevřená a je možné se dostat dovnitř.
9. obvod, 80, rue Taitbout
Jak se tam dostat: metro Trinité nebo Notre-Dame-de-Lorette (linka 12)
Rue du Prévôt, neboli Hejtmanská ulice, se až do roku 1877 jmenovala Rue Percée, Proražená ulice, zřejmě podle toho, jakým způsobem ve 13. století vznikla. Její staré jméno tady najdeme ještě na několika místech vyryté do kamenných zdí. Ulička je široká kolem tří metrů a v některých úsecích dokonce jen metr osmdesát a připomíná, jak tato část města vypadala ve středověku.
Na rohu ulice s rue Charlemagne vznikla změť starých a nových názvů obou ulic
Toto domovní znamení neleží přímo v ulici, ale o pár metrů dál, na rohu rue de Fourcy a rue Jouy. Je to kopie původně malovaného znamení z roku 1767, které je uloženo v muzeu Carnavalet, a které znázorňuje brusiče, jehož dílna se tady kdysi nacházela.
Dnes se ještě naposledy, aspoň prozatím, zdržíme ve čtvrti La Chapelle. Přímo naproti kostelu jsem zabloudila do soustavy několika dvorů, na které vedla lákavá šipka s nápisem: „Vzadu na třetím dvoře vlevo ateliér umělce, stálá výstava, vpravo judo pro všechny“. Judo mě sice moc nebere, ale ateliér umělce se stálou výstavou, to znělo tak zajímavě, zrovna v této čtvrti, že jsem se bez zaváhání přes ty dvorky vydala.
První dvůr, s kamennými vázami, litinovou fontánou, okny s bílými dřevěnými okenicemi a tepanými mřížemi. Druhý dvůr, bohužel, je plný parkujících aut.
Třetí dvůr – a ateliér s charakteristickými dřevěnými vraty je zavřený. Za umělcem se sem budeme tedy muset podívat jindy. A to judo? Malé judisty jsem v tělocvičně našla.
Tip: Podobných dvorků je v těchto místech víc, například hned sousední Hameau de la Chapelle – jen je zapotřebí mít štěstí, aby byly zrovna otevřené.
O starém kostele sv. Denise (opravdu se v tomto případě píše ve francouzštině Denys s y, i když to pro nás vypadá divně) jsem psala podrobně už TADY. Kaple z doby rané gotiky se proslavila a unikla zbourání v minulosti především proto, že je spojená se jménem Johanky z Arku, která se tady modlila 7. září 1429 před útokem francouzských vojsk Karla VII. Francouzského na Paříž, obsazenou Angličany. Útok se sice nezdařil a Johanka, bojující po boku krále, v něm byla zraněná, kaple ale z této historie žije dodnes.
Kostel byl postavený v roce 1204 na základech kaple sv. Geneviève z roku 475. Kamenná stavba je nesená třemi řadami raně gotických pilířů s hlavicemi, zdobenými kamennými květy a listy, klenba má lomený oblouk, strop je dřevěný. Interiér je velmi strohý, připomíná vzhled, jaký měl kostel ve středověku, kamenný oltář je jednoduchý a kostel nemá téměř žádnou výzdobu – nezapomeňme, že v průběhu století byl několikrát vypálen a vypleněn – například v době válek v letech 1814 – 1815 sloužil prusko-ruským vojskům jako stáje. Dnešní fasáda v dórském stylu pochází z 18. století, kdy nahradila původní průčelí z 13. století, na kterém byla později zobrazena legenda sv. Jany z Arku.
Pamětní deska na zdi kostela připomíná legendu sv. Jany z Arku, stejně jako její železná socha ze začátku 20. století. Ta původně stávala přímo před kostelem a až později byla přemístěna k vedlejšímu kostelu z poloviny 20. století, který je Johance zasvěcený.
Église Sainte-Jeanne d´Arc, dokončený až v roce 1964, svojí hmotou malý kostelík přebíjí. Ani tentokrát jsem ho nenašla otevřený, takže si ho budeme muset nechat zase až na někdy jindy.
La Centquatre – Stočtyřka, o které jsme mluvili minule, leží v těsné blízkosti jednoho z mostů, které vedou z 19. obvodu přes železniční koleje do čtvrti La Chapelle. Jak už jsem TADY psala v minulosti, není to zrovna část města, kam by člověk chodil na nedělní procházku, ale i takové čtvrti v Paříži zkrátka existují. Na rozdíl od mých minulých výprav do La Chapelle byla tato cesta lepší v tom, že jsem se vyhnula davům podivných zjevů kolem boulevardu de La Chapelle, kteří se shromažďují u stanice metra La Chapelle (a také Barbès-Rochechouart) a kteří mi trochu nahánějí strach.
Cesta přes most
Cestou do La Chapelle si dokonce můžeme prohlédnout některá díla povědomých street artistů
Zajímalo mě, jak daleko pokročila stavba nového multifunkčního komplexu, jehož součástí bude i knihovna Václava Havla (v tom dřevěném bloku úplně vlevo). Zkrátka takový soukromý kontrolní den na staveništi. Od mé loňské návštěvy je stavba mnohem dál, dokončují se vnitřní práce a i zeď, která oddělovala areál od ulice, už je zbouraná. Areál by se měl otvírat v letošním roce, pravděpodobně prý na začátku nového školního roku. Už se těším, až se podívám dovnitř.
Pořád ještě si tady netroufám fotit všechno (a hlavně všechny) svobodně, někdy mi připadá, že by to mohla být moje poslední fotka (ne že by mi někdo ublížil, ale spíš bych mohla přijít o foťák), ale přece jen jsem se tu tentokrát cítila lépe. Asi si zvykám.
Objevila jsem tu tentokrát několik nových uliček a náměstí, vlezla jsem na dvorky několika domů, ale nic zvlášť malebného jsem nenašla, najedla jsem se v thajském bistru, koupila si ovoce v místní tržnici a objevila zajímavou malbu na slepé zdi jednoho z vysokých činžáků. A také jsem si konečně prohlédla kostel St. Denis de La Chapelle, který byl hlavním důvodem, proč jsem se sem vydala, ale o něm zas až příště.
Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)
Dnes se podíváme do zvláštního kulturního centra, které bylo otevřené před necelými pěti lety v 19. obvodu. V bývalém areálu městské pohřební služby, postaveném v roce 1874, tak vyrostlo zajímavé zařízení, které slouží nejen pro umělce, ale především pro veřejnost, která tady najde výstavní prostory, divadelní a filmové sály, knihovnu, tvůrčí centrum pro děti i několik restaurací a kaváren.
Hlavní vchod z rue d´Aubervilliers – název centra vznikl z čísla domu
Nejdřív trochu morbidity – v prostorách této haly bývaly uskladněny rakve, připravovaly se tady katafalky i nebožtíci na pohřby. Bývalo jich odtud vypravováno až 150 denně.
Dnes z velké vstupní haly vedou vchody do ateliérů a kanceláří a střední část slouží k výstavám rozměrných uměleckých děl. Jedno z nich tady bylo vystavené i při mé poslední návštěvě – jen jsem nejdřív nepochopila, že jde o umění.
Autorem je prý nějaký šíleně slavný čínský umělec – ale opět jsem si potvrdila, že smyslu některých druhů umění, především instalací, jsem ještě nedorostla
Přes dvůr se dostaneme do druhé a hlavní haly. Právě v ní se odehrávají všechny ty zajímavé akce pro veřejnost. V dávné minulosti v ní parkovaly pohřební vozy a byly v ní ustájeny koně, které je tahaly.
Tentokrát tady probíhala příprava na nějaký divadelní a taneční konkurs – ohromný sál byl plný soustředěných mladých lidí, kteří si buď něco přehrávali, nebo si opakovali taneční kreace.
Na stěnách bývají vystavena různá díla, další výstavní prostory jsou potom v suterénu.
Možností občerstvení je v areálu několik, já tady mám oblíbené toto Café caché
Přes další dvorek s dalšími vystavenými exponáty se dostaneme až k dalšímu východu do rue Curial
Vchod z rue Curial
Tip: V současné době tady probíhá výstava amerického umělce Keitha Haringa, jako doplněk k velké retrospektivní výstavě, které se koná v Muzeu moderního umění (informace TADY). Jsou tu vystavena jeho rozměrnější díla.
Pokud najdete před vchodem do pyramidy v Louvru dlouhou frontu, existuje ještě jedna možnost, jak se dostat dovnitř a nečekat tak dlouho. Je to vstup z rue de Rivoli, který vás zavede do podzemního nákupního centra Le Caroussel du Louvre, kde najdete, kromě několika obchodů s dárkovým zbožím, kosmetikou a módou, také možnost, jak se levněji a rychle najíst v této drahé části města (jsou tady obvyklé provozovny známých řetězců počínaje mekáčem apod.). Tomuto prostoru ale hlavně kraluje ostrý hrot obrácené skleněné pyramidy (ano, té, ke které nás přivedl Dan Brown v závěru Šifry Mistra Leonarda), u níž leží už zmíněná odbočka do podzemního vstupního centra Louvru.
Přesně tady se dáte doleva, projdete bezpečnostní kontrolou a pak už si můžete koupit vstupenku do Louvru
V areálu jsou také konferenční a výstavní sály – jeden z nich, tentokrát prázdný, je vidět nahoře na fotografii. Dominují mu zbytky pařížských hradeb po pravé straně a zeď kontraeskarpy vlevo. Tento pohled je tedy vlastně pohledem do hradního příkopu z doby Karla V. (a tedy z druhé poloviny 14. století).
Vzadu nahoře je ta zmíněná občerstvovací sekce.
V dalším ze sálů si mohou užít ti, kterým nestačily sochy v Louvru, nebo ti, kterým se do Louvru nechce a tohle jim na ukázku stačí. Jsou tady vystavené sochy a basreliéfy, z nichž některé bývaly součástí paláce Tuileries, který zanikl při požáru, založeném komunardy 22. května 1871, a který uzavíral areál Louvru na západní straně za triumfálním obloukem Caroussel.
Z tohoto sálu můžeme vystoupat po dvou schodištích přímo k oblouku Caroussel a dostat se tak přímo do zahrad Tuileries
Le Caroussel du Louvre
99 rue de Rivoli Podchod je otevřený denně od 8,30 do 23 hod, restaurace od 8,30 do 20 hod a obchody od 10 do 20 hod
Jak se tam dostat: metro Palais Royal-Musée du Louvre (linka 1 a 7)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.