Čtvrť, která leží mezi Montmartrem a velkými bulváry, pro mě byla vždycky jen nudnými ulicemi, kterými jsem rychle a co nejkratší cestou proběhla, pokud se mi nechtělo jet do centra metrem. Až mnohem později jsem si přečetla něco o její historii a při několika posledních cestách jsem ji důkladně prošla a částečně poznala.

Ten zvláštní název čtvrti Nové Atény vznikl na začátku 19. století, kdy se nově budovaná čtvrť plná antikizujících stavebních prvků stala centrem uměleckého života doby romantismu – začali se sem houfně stěhovat spisovatelé, herci, novináři, hudebníci a malíři. Název byl také výrazem sympatií s bojem Řecka o nezávislost v roce 1826.

Tehdy tady bydlel např. Alexandre Dumas, Victor Hugo, George Sandová, Chopin, Berlioz, Gounod, z malířů potom Delacroix nebo Ingres. Některé z jejich stop můžeme dnes najít v malém paláci, který jako jeden z mála z té doby přežil, a ve kterém je dnes umístěno Muzeum romatismu (Musée de la Vie Romantique). Další z koutů této čtvrti jsme viděli také v Avenue Frochot TADY.

O pár desetiletí později bychom tady mohli pro změnu potkat Toulouse-Lautreca, Gauguina, Van Gogha, Degase nebo Pissarra. Jejich bývalá bydliště a ateliéry většinou nejsou nijak označené, snad s výjimkou domu, kde bydlel Vincent Van Gogh a jeho bratr Théo.

Celá čtvrť je ohraničena na východě rue des Martyrs, stoupající vzhůru až k Montmartru, na západě rue Blanche, na jihu Rue Saint-Lazare – spojnicí mezi kostely St. Trinité a Notre-Dame-de-Lorette, a na severu boulevardem de Clichy. Najdeme tady nejen typické Haussmannovy činžáky, ale také nízké půvabné domy a vilky a stejně tak i paláce a uličky, uzavřené před světem mřížovými ploty.

 

 

Na malé půvabné náměstíčko place Gustave Toudouze ústí rue Clauzel, ve které jsme viděli galerii Père Tanguy. V tom prostředním domě vpravo bydleli v druhé polovině 19. století bohatí bratři Arosové, z nichž jeden se po smrti matky Paula Gauguina stal jeho poručníkem. Sem se třiadvacetiletý Paul vrátil po své neúspěšné kariéře u námořnictva, tady začíná stále více malovat a právě Gustave Arosa mu sehnal výnosné místo na burze. Zajímavé je, že druhý z bratrů Arosů je v té době také poručníkem jednoho mladého muže, o pár let mladšího než Gauguin – ten se jmenuje Achille-Claude Debussy.

Celá čtvrť dodnes zůstala uměleckým střediskem – je plná antikvariátů, starožitnictví, galerií, kaváren, restaurací a divadel

 

Jak se tam dostat: metro Blanche (linka 2), Pigalle (linka 2 nebo 12), St. George, Trinité nebo N.D.de Lorette (linka 12)

Okrouhlé náměstí obklopené paláci leží na dohled od Montmartru, jen pár desítek metrů od rušného boulevardu de Clichy. Náměstí bylo tady, v blízkosti tehdejších hradeb, vybudováno na základě podnětu, který podalo sdružení architektů a bankéřů, vytvořené pro tuto výstavbu z víceméně spekulativních důvodů. Jejich návrh byl schválen v dubnu 1824 královským výnosem, v němž byla uvedená podmínka, že náměstí a přilehlé ulice musí být zhotoveny „včetně chodníků, vydláždění vozovky a postavení koňského napajedla uprostřed náměstí“ (to bylo nutné pro koně povozů, které v těchto místech zdolávaly převýšení a koně si před šplháním na Montmartre potřebovaly odpočinout). To vše bylo splněno, projekt parcelace a přípravy byl uskutečněn v průběhu dvou let a na náměstí postupně vyrostlo sedm neoklasicistních paláců, které se staly srdcem nově vznikající čtvrti la Nouvelle Athènes, Nové Athény.

 

 

Ze sedmi původních paláců dnes zůstaly jen dva. Tím nejvýstavnějším je číslo 28, které dodnes nese jméno markýzy Païva, přestože v něm bydlela pouze dva roky (1851-52), její jméno a hlavně život ovšem byly tak pozoruhodné, že žije v pověstech dodnes. Ruska Therèse Lachmann přišla do Paříže z moskevského židovského ghetta jako zcela chudá, ale velmi krásná – brzy se stala jednou z nejobletovanějších pařížských kurtizán, se kterou se oženil portugalský markýz Païva (a po něm další muži). Therèse nikdy nezapomněla na svoji bídu a s tím spojené ponížení a zařekla se, že jednou bude mít ten nejkrásnější palác v Paříži. To se jí nakonec podařilo – není to ovšem tento dům, ale palác číslo 25 na Champs Elysées.

 

Palác byl postavený v roce 1840 v tzv. trubadúrském stylu – směsi neogotiky a neorenesance a zaujme především zdobením svého portálu – od vstupních dveří, lemovaných květinovými ornamenty, až po dvě sochy, lemující prostřední okno prvního patra, které znázorňují Moudrost a Hojnost. Pilastry po stranách soch jsou zdobeny renesančními arabeskami, postavičkami putti a dalšími motivy. Výzdoba dalších pater už není tak bohatá, přesto ale stále zůstává výrazná.

Zajímavostí je, že do jednoho ze skromnějších bytů v tomto domě se těsně po svatbě se svojí dánskou novomanželkou Mette v roce 1873 nastěhoval malíř Paul Gauguin – tehdy ještě jako burzovní makléř vydělával spousty peněz a i předtím žil vždy v této čtvrti a blízko náměstí.

 

 

 

Dům je předzahrádkou, rozdělenou kovovou mříží, spojen s vedlejším číslem 30, malým půvabným palácem, trochu utiskovaným svým slavnějším a mohutnějším sousedem. Část předzahrádky je navíc zabraná pro vstup do metra.

 

 

 

 

 

Na opačné straně rue Notre Dame de Lorette, která náměstím prochází, najdeme potom další ze zajímavých paláců. Tento neoklasicistní dům s majestátním průčelím korunovaným trojúhelníkovým frontonem a balustrádou, si nechal postavit v roce 1873 tehdejší prezident republiky Thiers za peníze, které dostal jako odškodné od státu za zničení předchozího paláce své rodiny s tím, že nová budova bude tento starý palác identicky napodobovat. Původní palác, který na tomto místě stával, byl vypleněný, vypálený a srovnaný se zemí dva roky předtím za doby francouzské Komuny a jen díky zásahu malíře Courbeta nebyly spáleny i bohaté rodinné sbírky knih, obrazů, rytin a dokumentů.

V roce 1905 švagrová bývalého prezidenta dům, který zdědila, věnovala státu i se sbírkami. Od roku 1913 je v něm knihovna, ve které jsou tyto sbírky uložené a která se zaměřuje na období let 1789 – 1900.

 

Na opačné straně náměstí nesmí chybět ani obligátní kavárna a hned vedle ní jedno z divadel, kterými tato čtvrť oplývá.

Na novém průčelí divadla je zajímavé jeho členění – možná až na druhý pohled si všimneme, že téměř všechna okna jsou na fasádě jen namalovaná.

Uprostřed náměstí už dávno nestojí původní dvoupatrová kašna z bílého mramoru, která sloužila jako napajedlo pro koně a která vzala zasvé při výstavbě metra v roce 1911. Tady na rytině ji vidíme i s původním palácem Thiers, jak je zachytil Charles-François Daubigny.

A ještě jeden pohled z druhé strany – takhle kašnu viděl impressionista Gustav Caillebotte

Dnešní kašna představuje slavného karikaturistu a kreslíře Paula Gavarniho, který v blízkosti náměstí bydlel. Sloup, stojící v nízké nádrži a nesoucí bustu, je zdobený scénami z pařížského karnevalu. Z bronzových maskarónů v dolní části prýští voda (pokud to ovšem není v zimě, jako tady na fotkách).

Ještě jednou se vrátíme k centrálnímu sloupu fontány – taky vás na té fotce na první pohled něco zarazilo?

 

Ty klaunské nosy naaranžovalo na začátku minulé zimy na sochy v různých městech světa hnutí Klauni bez hranic (Clowns sans frontières), jako propagaci své činnosti. V Paříži se tomu nevyhnuly se ani ty nejoficiálnější sochy, včetně prezidentů nebo Sochy svobody, jak můžete vidět TADY. Po vzoru Lékařů bez hranic jezdí klauni do rozvojových zemí léčit nikoliv těla, ale duše nemocných a chudých dětí – svými klaunskými výstupy a hrami. O činnosti této mezinárodní organizace si můžete přečíst TADY.

 

9. obvod, place Saint-Georges

 

 

Jak se tam dostat: metro Saint-Georges (linka 12)

 

 

Vodní nádrž Bassin de la Villette je největší umělou vodní plochou v Paříži. Po svém vybudování na začátku 19. století (otevřena byla v roce 1808) sloužila nejen jako plavební kanál, ale také jako zásobárna pitné vody pro město.

Nádrž je dlouhá 700 metrů a široká 70 metrů. Na začátku 19. století se kolem ní rozkládal park, kam se chodili Pařížané bavit, který byl později zastavěn a z kanálu se stala spíše průmyslová oblast plná skladů a loděnic. Dnes jeho břehy slouží jako promenáda a odpočinková plocha – v létě tady najdete obdobu Paris Plage – umělé městské pláže, která se už osvědčila přímo v centru na březích Seiny, zatímco po celý rok podél celé jedné její strany kotví nejrůznější čluny a lodě. Dají se tady také vypůjčit malé loďky a šlapadla. Podél vodní plochy najdeme restaurace a kavárny a v krásném počasí na jejich březích posedává spousta lidí, kteří si tady dělají piknik. Na ten ovšem budeme muset přijít jindy, koncem února to tady vypadalo ještě dost nehostinně.

Pohled na kanál z mostu v rue Crimée na jeho severovýchodním konci. Přímo naproti vidíme rotundu na place de la Bataille de Stalingrad, o které jsme mluvili minule. Po levé straně stojí bývalé skladiště, dnes krásně zrekonstruované, jehož tvar a vzhled kopíruje moderní hotelová a kancelářská budova vpravo, dole v přízemí s kavárnami, jejíž osvětlení po setmění mění barvy.

Za mostem (na který se tady také brzy podíváme, protože je to zajímavá technická památka) se kanál zužuje, mění jméno na Canal de l´Ourq a po jeho břehu bychom došli až do parku Villette s jeho vědecko-technickými expozicemi a atrakcemi.

Jak se tam dostat: metro Stalingrad (linka 2, 5 nebo 7), Jaurès (linka 2, 5 nebo 7bis), Ricquet (linka 7) nebo Laumière (linka 5)

Dnes se vydáme do 19. obvodu na prohlídku dalšího zajímavého místa – na břeh nádrže Bassin de la Villette, kam také můžeme dojít pěšky podél kanálu Saint-Martin. Rotunda, na první pohled schovaná za vysokou zdí a viaduktem metra, je jedním z posledních pozůstatků městských hradeb, kde byla součástí brány, v níž se vybíralo clo za zboží, dovážené do města. Rotundu navrhl architekt Claude-Nicolas Ledoux a byla postavená v letech 1784 -1788, svému účelu ale sloužila jen do roku 1791, kdy bylo clo zrušeno. Později byla používaná jako kasárna městské stráže a poté jako skladiště soli. Několikrát unikla zbourání, ale od začátku 20. století je chráněnou památkou a po rekonstrukci v roce 2009 je používaná pro kulturní účely. Najdeme v ní také restauraci, bar a v létě terasu se stolky a s krásným výhledem na vodní nádrž.

Stavba je inspirována antikou i renesancí. Na každé ze čtyř stran čtvercové základny je portikus s trojúhelníkovým frontonem, neseným osmi dórskými sloupy, horní kruhová část má balustrádu se čtyřiceti dórskými sloupy.

Večer nemůžete rotundu rozhodně přehlédnout – září do daleka a svojí růžovou barvou je nezaměnitelná.

Za rozlehlým vydlážděným prostranstvím před rotundou začíná nádrž Bassin de la Villette, která je spojená zdymadlem s kanálem Saint-Martin. Po obou stranách nádrže najdeme kina s kavárnami, ze kterých je – zvlášť v krásných jarních a letních dnech – nádherný výhled na vodu.

 

Zdymadlo v těsné blízkosti rotundy

La Rotonde de la Villette

Place de la Bataille de Stalingrad

 

 

Jak se tam dostat: Metro Stalingrad (linka 2, 5 a 7) nebo Jaurès (linka 2, 5 a 7bis)

 

Prestižní pařížská Akademie výtvarných umění sídlí v komplexu historických budov na nábřeží Seiny, jehož jádrem je bývalý klášter malých augustýnů s kaplí, který nechala na začátku 17. století postavit královna Margot, první manželka Jindřicha IV. Po zrušení kláštera po Francouzské revoluci byl klášter proměněn na muzeum, do kterého byly sváženy památky z dalších zrušených klášterů a chrámů (např. také z baziliky Saint-Denis, pohřebiště francouzských králů). V roce 1816, v době vlády Ludvíka XVIII., bylo muzeum zrušeno, sbírky byly rozptýleny na různá místa (přičemž jedna část jich v těchto prostorách zůstala) a budovy byly přeměněny na Akademii výtvarných umění. Prostory byly samozřejmě nedostačující, proto byly v jejich těsném sousedství postaveny další budovy – nejprve Palais d´Études (Studijní palác) ve stylu italské renesance s dvěma rozlehlými dvory, vedoucími do rue Bonaparte (Napoleonův dvůr a Čestný dvůr) a poté Palais de Loges (Palác lodžií) po jejich levé straně. Architekty byli Francois Debret a jeho žák a švagr Felix Duban. Paláce byly vyzdobeny kopiemi antických a jiných významných uměleckých děl minulosti, které sloužily nejen jako dekorace, ale také k výuce kreslení a modelování. Budovy byly dokončeny v roce 1839 a v dalších letech k nim byly připojovány postupně další prostory.

My se dnes do některých z nich podíváme.

 

Hlavní vchod do Palais d´Études z čestného dvora

Cour vitrée (Prosklený dvůr) o rozloze 800 m2 vznikl v roce 1863 zastřešením původně otevřeného dvora. Zajímavostí je, že kovové nosníky skleněné střechy stojí před nosnými zdmi a že se architekt Duban při jejím navrhování inspiroval ve vykopávkách v Pompejích. Současně byla vytvořena i nová podlaha z keramických dlaždic, stejně jako polychromovaná bohatě zdobená fasáda podle italských inspirací. Na fasádě dvora, stejně jako na venkovní fasádě budovy, jsou uvedena jména a medailony různých umělců od dob antiky až do 17. století. Je zde také vystavena část sbírky kopií antických děl, zatímco další část byla v roce 1971 převezena do Versailles.

Ke kapli přiléhá bývalý klášterní dvůr, la Cour du Mûrier (Morušovníkový dvůr) s dalšími exponáty kopií soch i basreliéfů na stěnách. Bohužel podloubí dvora je ve špatném stavu po nekvalitně provedené rekonstrukci před zhruba deseti lety.

Škola nezapomíná ani na padlé v 1. světové válce z řad svých studentů a profesorů, jejichž památník je na dvoře umístěný společně se seznamem jmen

Na Napoleonově dvoře, přiléhajícím k rue Bonaparte, najdeme další části zachráněných starých prvků, jako například tyto ze zámku v Gaillon

 

Tímto nádvořím se do prostor školy vchází z nábřeží quai Malaquais. I tady najdeme část vystavených uměleckých děl.

Prostory školy nejsou oficiálně přístupné, je však možné je navštívit v rámci výstav, které se v ní pořádají. Momentálně je to až do 10. května 2013 například výstava kreseb v ateliéru Jean Bonna po levé straně Cour vitrée, Proskleného dvora (otevřeno pondělí – pátek od 13 do 18 hod). Některé výstavy bývají také pořádány v prostorách, přístupných dvorem z nábřeží (informace o probíhajících akcích najdete na níže uvedených stránkách školy).

 

V době výuky je možné se dostat dovnitř i stále otevřenou bránou z rue Bonaparte. Nikdo vstupující nekontroluje, není to však nic pro turistické skupiny. Doporučuji brát ohled na to, že se ve škole pracuje a hlavně při vstupu nevypadat jako turisté – pokud možno žádné kraťasy, batohy, PET lahve a foťáky viditelně v ruce.

 

6. obvod, 14 rue Bonaparte

http://www.ensba.fr

 

Jak se tam dostat: metro St. Germain des Prés (linka 4)

 

 

Americký umělec Keith Haring, narozený v roce 1958, byl jedním z propagátorů street-artu a grafického stylu malby. Po studiích na výtvarné škole v New Yorku se naplno věnoval nejen běžné tvorbě, ale také malbě na zdi, inspirované graffiti, nejprve v New Yorku, ale brzy prakticky v celém světě. Velmi záhy se proslavil a jeho typický grafický panáček se stal jeho poznávacím znamením. Zemřel na AIDS v roce 1990 v necelých 31 letech (podrobný životopis najdete TADY).

Foto Wikipedia

 

V Paříži můžeme najít jeho velkou fresku z roku 1987 na tubusu schodiště jedné z budov v areálu dětské nemocnice Necker na Montparnassu.

Fresku jsem hledala už jednou, ale tehdy jsem bloudila ve staré části nemocnice a tam jsem ji nenašla. Až nedávno jsem na ni narazila víceméně náhodou v nové části, kde v její těsné blízkosti vyrostlo nové centrum pro matku a dítě, otevřené v únoru tohoto roku, které nese jméno vynálezce stetoskopu Laenneca. Nemocniční budova má ze strany dvora hladkou hliníkovou a skleněnou fasádu, zatímco druhá strana, viditelná z boulevardu Saint-Germain, je zajímavě prolamovaná, téměř celá skleněná a se zelení umístěnou šachovnicově v každém druhém okně (vegetace na fasádě byla při vypracovávání projektu podmínkou).

Klinika je zajímavě řešená i uvnitř, nejvíc ze všeho se mi tady ovšem líbil pohled z porodního oddělení.

Pokoj s vyhlídkou.

A ne, opravdu nejsem zas až tak drzá, abych se vetřela i na porodní oddělení. Na prohlídku nemocnice jsem byla pozvaná a nové oddělení se otvíralo teprve dva dny poté.

 

Ale zpátky ke Keithu Haringovi:
Tip 1: Pokud vás jeho dílo zajímá, právě za dva dny začíná v Muzeu moderního umění (Musée d´Art Moderne, 11 avenue Président Wilson, 16. obvod) jeho výstava, která bude trvat až do 18. srpna 2013 (otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 22 hod).

 

Tip 2: Na dílo Keitha Haringa můžete narazit i v kostele Saint-Eustache v 1. obvodu, kde najdete jeho tryptych s tématem Kristova života. Dílo je vystaveno v levé straně kostela, ve třetí kapli za sakristií.

Hôpital Necker
Montparnasse, 149 rue de Sèvres (nemocnice má více vchodů, tento je přímo naproti fresce)

Jak se tam dostat: metro Duroc (linka 10 a 13)

 

 

 

Malý parčík, skrytý uprostřed bloku domů na Montmartru, leží ve slepé uličce, kam moc turistů nezabloudí. Narazila jsem jsem na něj před časem náhodou, když jsem chtěla zjistit, jestli z této strany nejsou třeba vidět ateliéry v Bateau-Lavoir. Jsou.

 

Strmá rue Burq končí u zadní strany domů v rue Lepic, která se nad ní tyčí ve výšce. Vchod do parku je tou kovanou železnou bránou vpravo.

V zimě byl park úplně prázdný – a přes ještě holé větve stromů byla budova Bateau-Lavoir opravdu vidět. Samozřejmě už to nejsou ty původní ateliéry, ve kterých se na začátku minulého století psala historie moderního malířství, ale budova, postavená zcela znovu po velkém požáru v roce 1970.

Park je ze všech stran obklopený vysokými zdmi okolních budov

Na jedné ze slepých zdí v dolní části parku najdeme koláže Charlieho Chaplina a Harolda Lloyda, které vytvořil Jean-Marc Paumier (jeho stránky TADY). Jeho dalšího podobného díla z této americké filmové série jste si možná všimli na place des Abbesses v parčíku nad zdí s mnohojazyčnými nápisy „Miluji tě“

(Mur des Je t´aime), kde zobrazil v dlouhých modrých šatech nejdříve Avu Gardner a poté Ritu Hayworth.

 

Z uličky vedle parku je hezký výhled na domy v ulici o úroveň výš. Mezi nimi se vyjímá bílo-béžový dům v rue Orchampt, v jehož posledních dvou patrech bydlela až do své smrti zpěvačka Dalida. Mimochodem, její stometrový byt byl nedávno na prodej – jedna realitní kancelář ho nabízela za „pouhých“ 2 350 000 Euro. Nekupte to za tu cenu.

Mně se víc zalíbil tento domeček se zanedbanou zahradou, který stojí na kraji parku a který právě prochází rekonstrukcí. Další místo, kde bych s chutí bydlela.

Při odchodu jsem v domě přímo naproti parku uviděla otevřená vrata, za kterými byl vidět malebný dvorek. Samozřejmě tam taky nakoukneme.

Le Jardin Burq

Montmartre, rue Burq

 

Jak se tam dostat: Metro Abbesses (linka 12)

Starý královský palác na ostrově Cité, v němž bydleli francouzští králové až do 14. století, kdy se přestěhovali do mnohem bezpečnějšího (a dnes už neexistujícího) paláce Saint-Pol v Marais (Louvre tehdy nebyl ještě ničím jiným, než obyčejnou věží v hradbách), se skládal z různých budov, které byly během času stavěny, rekonstruovány po mnoha požárech a rozšiřovány. Tehdejší palác, z něhož zůstala jen Sainte-Chapelle (Svatá kaple) a Conciergerie (Purkrabství), neměl nic společného s dnešní podobou Justičního paláce, který se na místě bývalého královského sídla nachází dnes.

Kromě nárožní čtvercové věže byla Conciergerie chráněná dalšími třemi kulatými věžmi – je to zprava la tour César (Císařova věž, která přiléhala k ložnici Filipa Sličného), la tour d´Argent (Pokladnice – byl v ní uložen královský poklad) a la tour Bonbec (doslova „věž Dobrý zobák“ – věž totiž sloužila jako mučírna, kde vězně nevybíravým způsobem přinutili mluvit).

Na počátku 14. století se součástí komplexu královského sídla, v němž tehdy vládl král Filip Sličný, stala i 47 metrů vysoká věž se čtvercovou základnou a mohutnými, metr silnými kamennými zdmi, jejímž úkolem bylo posílení obrany paláce. Na její čelní straně později v roce 1371 nechal král Karel V. vytvořit první veřejné hodiny v Paříži, jejichž autorem byl hodinář Henri de Vic.

Dnešní podoba hodin pochází z druhé polovny 16. století, z doby vlády krále Jindřicha III., kdy byly hodiny zcela přestavěny. Po stranách ciferníku, umístěného na modrém pozadí se zlatými královskými liliemi, tak dnes můžeme vidět dvě alegorické postavy, které představují Zákon a Spravedlnost. V horní a spodní části jsou umístěny dva latinské nápisy. Ten horní říká: „Ten, který jí dal již dvě koruny, jí dá i třetí“ (t.j. odkaz na francouzskou a polskou korunu Jindřicha III.), ten spodní potom „Stroj, který dělí čas na dvanáct přesných částí, učí chránit spravedlnost a hájit zákon“.

1. obvod, boulevard du Palais

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4) nebo Châtelet (linka 1, 4, 7, 14)

Pro milovníky impressionismu není jméno Juliena Tanguy, řečeného Otec Tanguy, neznámé. Vysloužilý komunard a později obchodník s barvami, který měl na konci 19. století svůj skromný obchod v blízkosti dolní části Montmartru, byl přítelem, ochráncem a mecenášem mnoha malířů doby impresionismu a postimpresionismu, v jejichž umění věřil a kterým pomáhal jak mohl, přestože sám žádné velké prostředky neměl. Ve svém malém obchodě s úzkou výlohou vystavoval obrazy svých zákazníků, která od nich většinou dostal za barvy a plátna, a která od něj nikdo nekupoval. V jeho obchodě byla vystavována díla Seurata, Gauguina, Cézanna, Pissarra, Renoira, Moneta a hlavně Van Gogha, kterého si oblíbil především, kterému pomáhal přežívat a kterého vyprovodil i na poslední cestě. Vincent Van Gogh namaloval tři podobné portréty otce Tanguy, z nichž jeden po Vincentově smrti zakoupil August Rodin a je dodnes ve vlastnictví Musée Rodin.

 

Přestože Julien Tanguy svůj obchod v rue Clauzel poslední dva roky před svojí smrtí přestěhoval do větších prostor v čísle 9, s jeho jménem zůstane už navždy spojený původní obchůdek v čísle 14, na kterém je umístěná pamětní deska a ve kterém byla v roce 2007 otevřená galerie japonských tisků, které v době života otce Tanguy byly ve velké módě a které většina z malířů, kteří tento obchod navštěvovali, sbírala a inspirovala se jimi. Při podrobném pohledu na horní portét Tanguyho je také vidět, že Van Gogh použil právě tyto japonské tisky jako pozadí – a konec konců, vztahem mezi Vincentem a japonským umění byla inspirována i nedávná výstava Van Gogha a japonského malíře Hiroshige.

Snad první, čeho si při pohledu do výlohy všimneme, je „vangoghovská“ žluť, kterou je vymalován interiér, stejně jako další připomínky tohoto malíře – jeho portréty ve výloze a plakátky, na kterých jsou identifikovány staré tisky, které Vincent umístil na pozadí portrétu Tanguyho.

Samozřejmě mi to nedalo a vstoupila jsem dovnitř, abych se od japonského prodavače dozvěděla, že galerie je opravdu zcela japonská, zaměřená na ukiyo-e, původní staré tisky z období Edo (1603-1867). Můžete si zde tedy koupit úplně stejné tisky, které sbíral Vincent a další malíři jeho doby. Také tu najdete ke koupi pravá japonská kimona.

V zadní části galerie potom visí i několik pláten současného japonského malíře Utagawa Shokoku, inspirovaných nejslavnějším Vincentovým obrazem.

9. obvod – 14 rue Clauzel

Jak se tam dostat: metro Saint-George (linka 12)