V poslední době je to s mým přispíváním na blog trochu horší, byla jsem zavalená prací – a bude ještě hůř, skoro celý květen nebudu v Praze. Sice jsem pár článků na tu dobu připravila, omlouvám se ale předem, že nebudu moci nějakou dobu odpovídat na vaše dotazy, týkající se praktických otázek cesty do Paříže.

Dnes se podíváme do velkého parku v mé oblíbené čtvrti Belleville na východ od centra. Park je jedním z nejmladších v Paříži, byl vytvořený teprve v roce 1988 na místě starého sádrovcového lomu, otevřeného v 19. století, kolem kterého se tehdy začalo tvořit osídlení dělníků jak z lomu, tak i z různých dílen z okolí nebo z továren blíže k centru. Ošuntělé činžáky a malé chudé domky byly v posledních letech na mnoha místech v okolí parku nahrazeny ošklivými paneláky, ale kouzlo a půvab čtvrti pořád ještě zůstává.

 

Park nabízí úchvatnou a zase trochu jinou vyhlídku na celou jižní a západní část města z terasy, která je vytvořená nad ním a která je částečně krytá klenutými stříškami a ozdobená barevnými mozaikami (a často i street artem).

Pokud si přitáhneme největší pamětihodnosti města objektivem trochu blíž, můžeme se podivovat nad tím zvláštním úhlem, ze kterého máme výhled – například, že ruské kolo na place de la Concorde stojí těsně před Eiffelovkou (jenže ve skutečnosti mezi nimi leží stovky metrů a teče Seina). Stejně tak odtud můžeme vidět zlatý dóm Invalidovny na pozadí paneláků v 15. obvodu.

Dominantou horní části parku je takzvaný Vzdušný dům, la Maison de l´air, který ve svých útrobách představuje různé atmosférické jevy a jejich spojení s běžným životem. Stálou výstavu jsem neviděla, ale pro odborníky to může být určitě zajímavé. V parku také najdeme několik různých funkčních meterologických zařízení na měření znečištění ovzduší, rychlosti a směru větru a podobně.

 

 

 

Park leží v prudkém svahu, jeho spodní část je proto tvořená zalesněnými terasami s úzkými cestami spojenými schodišti a příkrými chodníky. Po celém parku je velká spousta laviček, na trávnících můžete ležet nebo piknikovat.

V Belleville žije velká čínská komunita, není proto divu, že do parku chodí provozovat tradiční cvičení. Během jednoho dopoledne se tak můžete přenést třeba někam do Kantonu – kromě různých skupinek cvičících postarších čínských dam tady najdete i skupinky taiči, nebo jednotlivce, kteří v hlubokém soustředění jednou za čas učiní nějaký výpad nebo pohyb.

V horní části parku najdete malý amfiteátr, vyzdobený nástěnnými malbami streetartisty, který si říká Seth a jehož postavičky můžete vidět na zdech nejen v této čtvrti, ale v celém městě.

Ti, kdo znají knížky Jana Šmída, o parku určitě také vědí své od něho. Pokud byste hledali jím doporučovanou kavárnu La mer à boire, už ji tady nenajdete – nedávno ji přejmenovali na Ô Paris (roh rue des Envierges a rue Piat), je ale pořád stejně krásná jak uvnitř, tak i venku na barevné terase. Dopolední káva u jednoho ze stolků s výhledem na park je jednou z mých nejoblíbenějších pařížských kratochvílí.

Za pozornost stojí také uličky v okolí parku – než nám je nemilosrdně zničí rozpínaví developeři, uděláme si v nich příště procházku.

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11)

Jednu z nejstarších ulic čtvrti Batignolles můžete klidně najít po čichu podle vůně čerstvého jídla, které tady na pěší zóně prodávají drobní obchodníci ve svých obchodech, široce otevřených do ulice. V každém ročním období tady najdete hromady sezónní zeleniny a ovoce, sýry, pečivo, nejrůznější druhy masa a masných výrobků, různé polotovary a hotová jídla. Ideální je nakoupit si tady a udělat si piknik v blízkém parku Monceau.

 

Ke všemu tomu jídlu a květinám se přidávají stánky s laciným oblečením a občas i s nejrůznější veteší. V okolních kamenných obchodech kromě toho nakoupíte zboží známých značek oblečení, kosmetiky a obuvi a až vás bloumání ulicí přestane bavit, můžete se klidně posadit v některé z kaváren nebo restaurací. Mohla bych tady trávit hodiny.

 

 

 

Ještě jsem zapomněla na koberce. Ty přivezou džípem, přehodí je přes auto a prodávají (sice jsem neviděla, že by o ně někdo měl zájem, natož aby je kupoval, ale ta možnost tady je).

Pohled do jedné z bočních pasáží taky není špatný…

Sobotní dopoledne po nákupu na trhu. Vždycky srovnávám francouzské seniory s těmi našimi upracovanými. Nepamatuji si, že by si mí prarodiče – a vlastně ani rodiče – někdy šli jen tak sednout do kavárny.

Ulice se zhruba uprostřed rozšiřuje o malé náměstí place de Lévis a právě kolem něj je nejvíc kaváren a restaurací. Za podívání stojí taky okolní uličky s hezkými paláci nebo třeba tímto domem s hrázděním.

17. obvod, rue de Lévis

Jak se tam dostat: metro Viliers (metro 2 a 3)

Židovská komunita sídlí v Paříži tradičně ve čtvrti Marais. Židé se tady, tehdy těsně za městskými hradbami, usídlili už před šesti sty lety poté, co byli vyhnáni z města. Uzavřená komunita v průběhu století stále rostla a posilovala svoje zvyky a životní styl. K původním obyvatelům se přidávali židovští přistěhovalci z Afriky a především z východní Evropy, hlavně z Polska. Na některých místech této židovské čtvrti, kterou její obyvatelé nazývají „pletzl“, což prý v jidiš znamená „ghetto“, můžete dodnes potkat muže v černých kaftanech a s dlouhými zakroucenými pejzy (i když se zdá, že je jich čím dál míň), můžete se najíst v pravé košer restauraci a koupit si pečivo v židovské pekárně (kde se vám může stát, že vám na francouzštinu se slovanským přízvukem odpoví rovnou polsky). V okolí najdete i dvě nejvýznamnější synagogy, jednu v rue des Rosiers 25 a secesní v rue Pavée 10, a několik modliteben. Pokud sem přijdete v říjnu během židovského svátku stánků Sukot, můžete najít některý ze stánků přímo na ulici (například před modlitebnou v rue des Ecouffes, kolmé na rue des Rosiers).

 

 

 

 

Jedna část rue des Rosiers je dnes pěší zóna a stává se spíše turistickou oblastí, uvedenou v průvodcích. Na místní život to má negativní vliv, protože mizí tradiční obchody nebo holičství a místo nich sem přicházejí krámy s oblečením nebo cetkami, které nemají s židovskou tradicí nic společného. Naštěstí zde ještě zůstávají židovské restaurace a pekařství (ve kterých najdete dokonce i pečivo s mákem, který jinak Francouzi nepoužívají a považují ho málem za drogu).

Jak je vidět, židovsko-francouzký štrůdl vypadá úplně jinak, než ten náš

Tradiční svícny – menory v jednom z obchodů s uměleckými předměty a knihami na rue des Rosiers

Jeden z vystavených obrazů, který se mi líbil. Mojžíš olympionik?

Židovsko-polské lahůdkářství, ve kterém stojí v regálech, kromě tradičních krakovských košer uzenin a spousty dalšího zboží, i Vodka Wyborowa nebo Zubrowka.

Pekařství ve výloze s menorou…

… i s osvědčením košer, vystaveným rabínem ortodoxní židovské komunity

Ve vyhlášené restauraci Jo Goldenberg došlo v roce 1982 k bombovému atentátu. V době oběda do restaurace vnikla skupinka mužů, později odhalených jako teroristé z organizace Fatah, kteří dovnitř vhodili granát a při útěku čtvrtí stříleli bezhlavě kolem sebe. Zemřelo šest lidí a dvacet dva jich bylo zraněno. Při dalším vyšetřování bylo zjištěno, že dva z teroristů byli Němci, neonacisté (a jeden z nich bývalý člen Stasi), vycvičení v palestinské OOP.
Restaurace zůstala dlouho prázdná, až v roce 2010 v ní byla otevřena prodejna s oblečením (ale aspoň zachovali původní fasádu i červené markýzy. Na zdi je umístěná pamětní deska.

Pokud máte rádi falafel, nesmíte vynechat toto rychlé občerstvení

„Žalmová“ kavárna přímo na pěší zóně rue des Rosiers

Secesní synagogu v rue Pavée jsme už jednou viděli

Přímo naproti synagoze. V poslední době mi připadá, že tradiční jarmulky ve čtvrti čím dál více ubývají a místo původních obyvatel je zde stále víc turistů. Při mé poslední procházce v této čtvrti jsem první jarmulku uviděla až při svém odchodu.

4. obvod, rue des Rosiers a okolí

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Otevřená vrata domů v Paříži na mě působí jako magnet a kdykoliv mám příležitost, nikdy nezapomenu aspoň nakouknout dovnitř. Často se tam skrývají doslova poklady – ukryté kouty se stolečky, řady květináčů, okna s barevnými okenicemi a trsy levandule v truhlících, staré pískovcové sochy, kamenné lavičky, dávno vyschlé kašny nebo tepané mříže. Nebo taky nic, to se občas stává, ale rozhodně to nebyl případ tohoto dvorku, který jsem náhodně objevila v hloubi 6. obvodu nedaleko kostela Saint-Germain-des-Prés. Tam bylo všechno tak, jak to mám ráda. A nejlepší na tom je, že dvorek bývá ve všední dny během pracovní doby pořád otevřený.

6. obvod, 12 rue Jacob

Jak se tam dostat: metro Saint-Germain-des-Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)

Dnes vás pozvu do jednoho z nejhezčích (aspoň pro mě) pařížských parků – nebo spíše parčíků, protože tento se svými dvěma tisíci metry čtverečními nemůže konkurovat jiným rozlehlým a mnohem známějším pařížským parkům. Přesto je oázou klidu, ukrytou v nenápadné tiché ulici ve čtvrti Marais, vklíněnou mezi zadními zdmi budov muzea Carnavalet. Byl vytvořený v roce 1923 na místě zahrady paláce Le Pelletier de Saint-Fargeau, který byl přičleněný k muzeu Carnavalet, a nese jméno jednoho z prvních konzervátorů Musée Carnavalet, malíře a spisovatele Charlese Caina.

 

V parku jsou uloženy části zaniklých starých budov – některé z nich pocházejí z původních sbírek muzea Carnavalet, jiné sem byly umístěny jako památka na boje pařížské Komuny. Jde především o palác Tuileries, který uzavíral kolmo nádvoří Louvru před Tuilerijskou zahradou, vypálený komunardy v květnu 1871, a také o původní renesanční pařížskou radnici – Hôtel de Ville, která vyhořela ve stejné době vinou stejných žhářů. Některé z částí jsou dodnes zčernalé od ohně. Rozeta nahoře pochází z Hôtel de Ville, portál dole z paláce Tuileries.

 

Vyprsená slečna s šátkem za zády, stojící v kruhovém záhonu růží uprostřed parku, je dílem sochaře Aristida Maillola a nazývá se Île de France.

Zimní fotka z oken muzea Carnavalet dává představu o půdorysu a velikosti parčíku. Mě tady obvykle najdete u toho šachového stolku dole, ne že bych byla vášnivou šachistkou, jen se u něj dobře úřaduje i svačí.

Při vstupu do parku vás přivítá zpěv slavíka – není to ovšem živý pták, ale elektronické dílo s názvem Heinzův slavík, které v roce 1990 vytvořil Eric Samakh. Ten prohnal nahrávku zpěvu skutečného slavíka obecného počítačem a vytvořil zařízení, které vyhodnocuje klimatické podmínky, sílu větru, denní dobu a další parametry a podle toho reprodukuje slavičí zpěv.

4. obvod, 8 rue de la Payenne

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Chemin Vert (linka 8)

 

V uzounké, sto pět metrů dlouhé uličce poblíž parku Buttes-Chaumont nedokážete ani rozpažit a budete si v ní připadat jako na dně hlubokého kaňonu. Není to ovšem nejužší ulice v Paříži, oficiálně je tou nejužší rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ta se však na toto místo dostala spíš proto, že je nejstarší, nejznámější a také proto, že leží tak blízko centra. Se svým metrem a půl šířky však nemá nejen na uličku Sentier des Merisiers ve 12. obvodu (0,90 m), ale ani na naši passage du Plateau, jejíž šířka kolísá kolem jednoho metru. Pro mě je ale na prvním místě už jen proto, že na rozdíl od těch dvou předchozích, které jsou jen úzkými průchody mezi domy, jsou v této uličce normální popisná čísla, běžné vchody do domů a dokonce úzké předzahrádky. Jen tady vždy přemýšlím o tom, jak lidé stěhují domů rozměrnější nákupy. Na piáno asi hrát nemůžou, to by uličkou neprotáhli, ale problém by jim mohla dělat třeba i taková třímetrová garnýž.

Domek s touto zanedbanou zahradou s plotem do uličky byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?

 

19. obvod, passage du Plateau

 

Jak se tam dostat: metro Buttes-Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis)

Dnes to bude jeden z těch článků o něčem, co už dávno neexistuje, připomínka historie Paříže a také francouzského filmu. Filmové ateliéry Léona Gaumonta byly sice zbourané v roce 1996 a na jejich místě dnes stojí několik bloků opravdu ošklivých moderních domů, to nám ale nemusí bránit v tom, abychom si nepřipomněli začátky průkopníka moderního filmu a jeho sídlo v 19. obvodu, nedaleko parku Buttes-Chaumont.
Jméno Léona Gaumonta dnes známe z titulků některých francouzských filmů jako filmovou produkční a distribuční společnost. Jedná se v podstatě pořád o stejnou firmu, založenou Léonem Gaumontem v roce 1895, jen v průběhu těch více než sto let mnohokrát měnila vlastníky i zaměření. Jako filmový distributor vlastní také řadu těch největších francouzských kinosálů, na nichž je Gaumontovo jméno dodnes uvedeno.

 

 

Léon Gaumont se narodil v roce 1864 v poměrně nemajetné rodině a brzy opustil školu. Zajímal se i přesto o optiku a fotografii a také o první filmové kamery a projektory. Poté, co mu jeho žena přinesla věnem dům v rue de la Villette nedaleko parku Buttes-Chaumont na tehdy vzdáleném předměstí Paříže, dnes 19. obvodu, postavil na jeho zahradě první filmový ateliér a kolem roku 1896 začal s natáčením prvních filmů. Nutno dodat, že se o film zajímal především z technického hlediska jako vynálezce fotografických a filmových přístrojů, a že umělecké otázky přenechával jiným (mezi jinými i své sekretářce Alice Guy, která se tak stala první francouzskou filmovou režisérkou).

 

 

Mezi lety 1900 – 1905 Léon Gaumont rozšířil své panství o první skutečné ateliéry a vytvořil tak filmové studio pod názvem Cité Elgé (název vznikl z jeho iniciál LG, zatímco svůj znak ve tvaru kopretiny – francouzsky marguerite – volil podle jména jeho matky). V té době začala zlatá éra jeho filmové říše – v ateliérech, které se neustále rozšiřovaly a zdokonalovaly, se točil jeden film za druhým a v roce 1910 nechal postavit na place de Clichy Gaumont Palace s kinosály pro 6 tisíc diváků. Nahoře vidíme pohled na ateliéry v roce 1927 s mnoha budovami a především s velkým ateliérem – „skleníkem“, v němž se točily filmy při denním světle.

Soumrak Gaumontovy filmové říše nastal na začátku 30. let s rozvojem americké kinematografie a s příchodem zvukového filmu. Sám Gaumont se soustředil čím dál více na výrobu filmových zařízení a jeho společnost nakonec v roce 1935 zkrachovala.

 

Léon Gaumont zemřel v roce 1946 a je pochován na nedalekém hřbitově Belleville.

 

Studia poté přešla pod kontrolu jiné společnosti a byla velmi aktivní v době druhé světové války. Po ní začíná pomalý úpadek celého areálu, dovršený požárem v roce 1953. V 60. letech byla sice zrekonstruována jako televizní studio, v němž natáčela celá řada známých televizních kanálů (RTF, ORTF, TF1 nebo Antenne 2), ale po přesunutí televizní výroby do velkých studií za městem byl areál prodán v roce 1993 developerovi, který ho v roce 1996 zboural a postavil na jeho místě obytné domy. Ze slavných ateliérů tak zbyla jen jedna jediná budova, která stála trochu stranou hlavního areálu.

 

Cihlovou budovu ve stylu Art Déco nechal Léon Gaumont postavit v rue du Plateau v roce 1922. Sloužila jako prodejní sklad filmových přístrojů, které vyráběl, a jako archiv. V budově dnes sídlí nějaká nadace, ale ještě nedávno v ní byl obyčejný finanční úřad, kam lidé nosili daňová přiznání.

Studia stála mezi ulicemi rue des Alouettes, rue Carducci a rue de la Villette a takto tato oblast vypadá dnes. Nesním o tom, že by zde mohly ještě pořád být funkční filmové ateliéry, ale aspoň některou z těch budov mohli nechat stát, zrekonstruovat a zakomponovat do celku. Ateliéry zde dnes připomíná už jen jedna jediná věc – název jedné z ulic.

„Korzo 7. druhu umění“, jak bývá někdy film označován

 

V okolních uličkách můžeme ovšem na ošklivé betonové kostky zapomenout. Najdeme tady krásně historicky ošuntělá zákoutí, typické kavárny, úzké uličky, dvorky, otlučené výklady dávno zavřených obchodů a street art.

Nerudovský problém po pařížsku

Asi nestojí za to jezdit tak daleko od centra schválně, ale pokud byste se v této části města ocitli, určitě si uličky projděte, konec konců navazují na místa, o kterých jsme už mluvili TADY. Na turisty zde nenarazíte, nebo když tak jen na ty poučené. Ani ty však nepotkáte v jedné místní uličce, do které vás pozvu příště.

Jak se tam dostat: metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis) nebo Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

Ve východní části 3. obvodu mezi Place de la République a Place de la Bastille najdeme velký kostel, zasvěcený prvnímu pařížskému biskupovi a mučedníkovi sv. Divišovi (jehož jméno je v názvu uvedeno s původním starým pravopisem s y). Byl postavený v letech 1826 až 1832 podle návrhu architekta Étienna Hippolyta Godda na místě benediktýnského kláštera Nejsvětější svátosti (jehož část názvu byla přiřazená ke jménu sv. Diviše).
Kostel je postavený v neoklasicistním slohu, typickém pro dobu svého vzniku.

 

Na průčelí můžeme vidět čtyři jónské sloupy, které nesou frojúhelníkový fronton s basreliéfem. V nikách po obou stranách vchodu jsou umístěny sochy sv. Petra a sv. Pavla.

Basreliéf vytvořil sochař Jean-Jacques Fauchères. Vidíme na něm zobrazení tří náboženských ctností – uprostřed Víra s kalichem a hostií (a tedy Nejsvětější svátostí, jak říká název kostela), vlevo Naději s kotvou a tabulkou s nejposvátnější židovskou modlitbou Šema Jisra´el, a vpravo Láska, ochraňující dítě a vztahující hořící srdce ke knize s oslavou lásky sv. Pavla.

Trojlodní kostel je členěný dvěma řadami jónských sloupů. V kněžišti, které má tvar apsidy, je vymalována monochromní freska (grisaille) od Abela de Pujola, která vytváří dojem reliéfu. V kopuli potom vidíme zobrazení svatých s Bohem uprostřed.

 

 

Hlavním důvodem, proč nás kostel zajímá a proč jsme se sem vydali, je ovšem tento obraz. Namaloval ho v roce 1844 za pouhých 17 dnů Eugène Delacroix a představuje Snímání z kříže (Pietu). Obraz najdete v první kapli vpravo (zasvěcené sv. Jenovéfě, patronce Paříže).

V kostele je ještě celá řada dalších zajímavých obrazů, soch a náboženských předmětů a pokud budete v této části města, určitě stojí za návštěvu. Koneckonců, v okolí je spousta dalších zajímavostí.

3. obvod, 68 bis rue de Turenne

Jak se tam dostat: metro St. Sébastien Froissart (linka 8)

Dnes se znovu vypravíme do mých oblíbených čtvrtí na na východě města, tentokrát do Ménilmontant, bývalé dělnické čtvrti na kopci nad hřbitovem Père Lachaise, kde na některých místech, kam ještě nedosáhla ničivá ruka developera (i když pár paneláků, které v těch starých ulicích vypadají většinou jako pěst na oko, se mu tady postavit podařilo), najdeme kolem dlouhé rue de Ménilmontant malebné uličky s nízkými ošuntělými nájemními domy, na jejichž kouzelných dvorcích plných zeleně jsou vestavěny ateléry a dílny. V uličce, do které vás pozvu dnes, stojí kromě nízkých činžáků za tepanými kovovými branami a starými zdmi i malé rodinné domky. Vypadá, jako by ji sem někdo přenesl z nějakého malého ospalého jižního městečka.

 

 

Ménilmontant a Belleville jsou čtvrti, kde se daří street artu, i když místní radnice v poslední době toto pouliční umění masivně ničí a pod pokutou zakazují. Na vrcholku rue Laurence Savart najdeme na staré zdi pár barevných zvířat, které tady nechal streetartista Mosko – a na další pouliční umění se podíváme v kolmé rue du Retrait.

Bílého panáčka, kterého už známe z dřívějška, tady najdeme na mnoha místech…

…třeba i na čelní zdi jednoho z dvorků.

Zajímavé je tady také staré lidové divadlo Ménilmontant, jehož začátky spadají až někam k roku 1877 a které hraje dodnes. Odpoledne bylo sice zavřené, ale můžeme si prohlédnout aspoň jeho barevnou vstupní halu.

20. obvod, rue Laurence Savart

 

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3 a 3bis)