V dolní části rue de Mouzaïa ve stejnojmenné malebné čtvrti se tyčí vysoká věž kostela, která tak trochu připomíná zvonice kostelů v italském kraji Umbria. Právě odtud, z městečka Assisi, pocházel sv. František a místní kostel byl v umbrijském stylu postaven na jeho počest.

Kostel byl postavený na místě krypty sv. Landerika v letech 1914 – 1926 při příležitosti 700. výročí založení třetího řádu františkánů, jedné z větví františkánského řádu.

Kostel s železobetonovou kostrukcí navrhli bratři Paul a Auguste Courcoux. Františkánsky prostý kostel upoutává tmavým betonovým stropem, který imituje dřevěný krov, a jeho kontrastem s bílými zdmi.

 

Barevné mozaiky v kněžišti, které napodobují byzantský styl, představují sv. Františka, který klečí před Kristem na kříži, po jeho boku stojí Marie a sv. Janem. Vpravo od kříže vidíme další františkánské svaté, sv. Kláru a sv. Bonaventuru, vlevo potom sv. Ludvíka a sv. Alžbětu Uherskou.

V oblouku nad kněžištem jsou vymalovány scény z života sv. Františka, v horní části vidíme fresku Ježíše se sv. Františkem, ke kterému se obracejí andělé a apoštolové, představující jeho ctnosti. Autorem fresek je Charles Bouleau.

Vitrážová okna představují život Panny Marie a sv. Františka

19. obvod, 9 rue de Mouzaïa

Jak se tam dostat: metro Botzaris nebo Danube (linka 7bis)

 

Dnes se opět vydáme na východ města do 19. obvodu, kde za parkem Buttes-Chaumont leží malá malebná čtvrť, poskládaná z krátkých úzkých uliček s nízkými domky, obklopenými zelení a často i nejroztodivnějšími předměty, kterými si jejich majitelé své domy vyzdobili.
Domky byly postaveny na konci 19. století jako kolonie pro dělníky, kteří pracovali v blízkých sádrovcových lomech. Sádrovec z těchto lomů byl velmi kvalitní, používal se nejen na výrobu sádry, ale i ve stavebnictví a částečně se vyvážel do zahraničí – dokonce se traduje, že byl použit i na stavbu Bílého domu ve Washingtonu (z toho důvodu se okolní čtvrti říká Amerika).

Srdcem čtvrti je malé venkovsky vyhlížející náměstíčko place de Rhin et Danube (dodatek 25.5. – Jean-Paul D., autor skvělého pařížského blogu Paris-bise-art, mi dolů do komentářů připsal vysvětlení, proč Rhin et Danube. Byl to název 1. francouzské armády, vytvořené v roce 1943 v Africe, která se později vylodila v Marseille, postupovala Francií a došla až do Německa do oblasti mezi Rýnem a Dunajem. Právě podle ní je náměstí pojmenvané.) se stanicí metra Danube. Z náměstí se na západ k městu rozbíhají tři ulice, které jsou navzájem kolmo propojené uličkami. Znala jsem je už dávno, ale loni v létě jsem se sem vypravila s předsevzetím, že je projdu všechny jednu za druhou. Strávila jsem tady celý krásný sluneční den, ale předsevzetí jsem splnila.

Uprostřed náměstí někam pospíchá dívka se snopem obilí pod paží. Nevím, jestli v češtině existuje slovo „žnečka“ (od slova žnec), ale přesně tak se socha Léona Deschampse jmenuje.

Na náměstí najdeme také dvě kavárny. Toto je ta moje. Ta druhá je taky pěkná, jen je příliš vystavená slunci, a protože je malinká, bývá často úplně obsazená.

Když se vydáme po rue du Général Brunet – jedné z ulic, vycházejících z náměstí – narazíme brzy na pevně uzavřenou bránu, která nás sice dál do uličky nepustí, ale přes kterou se můžeme aspoň podívat na tento bukolicky malebný kousek čtvrti.

Na rozdíl od této nepřístupné uličky jsou ty ostatní otevřené, takže za chvíli nebudeme vědět co dřív, jestli jít vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů. Do těch nejhezčích uliček se budeme dívat postupně někdy příště, dnes si jen vychutnáme celkovou atmosféru.

Pokud říkám, že place de Rhin et Danube je srdcem čtvrti, tak její páteří je rue de Mouzaïa, která dostala jméno podle alžírského kopce, u kterého se odehrála jedna z epizod francouzské koloniální války v roce 1840, a která dala jméno celé čtvrti. Ulice je lemovaná vysokými platany, zajímavými domy, sem tam kavárnou, a vládne v ní klid.

Typická ulička čtvrti, které jsou tady označovány jako „villa“. Jsou většinou pojmenovány po francouzských prezidentech nebo po básnících, spisovatelích a malířích (najdeme tu například Monetovu, Verlainovu nebo Rimbaudovu ulici). Uličky mají přesně to, co máme na Paříži tak rádi – malebné branky, porostlé pnoucími růžemi, které vedou do předzahrádky jako dlaň, zídky z vyskládaných kamenů nebo starých omšelých cihel, na kterých se vyhřívají tlusté kočky, tepané mříže, hrozny květů vistárie, oprýskané dřevěné okenice, vysoké staré lampy a neprostupné zelené keře, za kterými občas jen tušíme domečky jako pro panenku, s barevnou fasádou, kamennými schůdky, vyřezávanými vstupními dveřmi a okny plnými květináčů. Zkrátka ráj na zemi.

V dolní části rue de Mouzaïa se nad nízkými domky tyčí hranatá cihlová věž místního kostela sv. Františka z Assisi a přesně v něm se zastavíme příště.

Jak se tam dostat: metro Danube (linka 7bis)

Kdo z častých návštěvníků Paříže by neměl rád čtvrť Marais! Úzké uličky, historické paláce, staré tiché zahrady, zajímavé galerie, módní restaurace a malé obchůdky lákají k procházkám. Tento kout Paříže nebyl na rozdíl od jiných čtvrtí v 19. století zasažený urbanistickým velikášstvím barona Haussmanna a proto si zachoval dodnes svoji původní tvář.

Jednou ze starých půvabných ulic je zde i rue Vieille du Temple, která protíná 3. a 4. obvod, a jejíž název připomíná, že kdysi vedla k pařížském Templu, bohatému sídlu řádu Templářských rytířů. Řád byl zrušený králem Filipem Sličným už v roce 1312, údajně právě proto, že se král bál jeho moci a chtěl se zmocnit jeho bohatství. Poslední velmistr řádu Jacques de Molay byl o rok později upálený v cípu Île de la Cité, tam, odkud dnes pod Pont Neuf vyplouvají parníky s turisty na okružní plavbu po Seině. Zbytky Templu zmizely z mapy Paříže definitivně v roce 1808, kdy byla zbořena poslední věž této dříve tak mocné pevnosti. Dnes najdeme jeho připomínku jen vyznačenou v dlažbě před radnicí 3. obvodu, která stojí na místě dřívější věže Templu, v níž byl v letech 1792 – 1795 po Francouzské revoluci vězněn se svou rodinou král Ludvík XVI., který se odtud vydal na svoji cestu na popraviště.

 

Ulice je vroubená spoustou malých zajímavých obchůdků a starými paláci. Pokud najdete pootevřené dveře některého z nich, neváhejte, uvnitř se skrývají půvabné dvorky, které určitě stojí na podívání.

Tento mohutný dům pochází už ze 14. století a i přes mnoho dalších přestaveb si zachoval staré jádro. Jeho fasáda, vrata a klenutý průjezd jsou památkově chráněny (vrata jsou přes den skoro pořád otevřená, ve dvoře jsou totiž kanceláře).

 

 

Nemusí to být jen historické paláce, i dvorky těch obyčejnějších domů mají svůj půvab a často skrývají nečekané průhledy do obchodů nebo kanceláří

 

Jedním z nejvýznamnějších paláců v ulici je Hôtel de l´Ambassadeur de l´Hollande, který svoji krásu skrývá za přísnou, stářím zčernalou zdí s bohatě zdobeným štítem a krásnými, ale trochu ošuntělými vraty. Holandský ambasador, jak napovídá název paláce, v něm žil krátce jen několik let po jeho postavení na začátku 17. století, pro nás je ale zajímavější to, že v něm od roku 1776 bydlel Beaumarchais, který zde napsal Figarovu svatbu.

Palác byl původně postaven pro vikomta Amelot de Bisseuil, jehož monogram je na vyřezávaných vratech vidět dodnes.

 

Zhruba v polovině ulice narazíme na starou tržnici Marché des Blancs Manteux, postavenou na začátku 19. století. Její zvláštní název pochází z názvu nedalekého kláštera s kostelem, v němž žili mniši, kteří nosili bílé pláště – les blancs manteaux. Klášter už dávno zmizel, kostel ale stojí nedaleko přes křižovatku dodnes. Tržnice dnes slouží jako kulturní středisko, konají se v ní různé kulturní akce a výstavy (nebo třeba vánoční trhy, které jsem tu zažila loni).

 

 

Jen kousek odtud leží další zajímavý dům, který vystrkuje do křižovatky rohový arkýř. Pochází z prvních let začátku 16. století, kdy si ho nechal postavit Jean Herouet, královský pokladník a sekretář budoucího krále Ludvíka XII. Dům byl silně poškozený bombardováním v roce 1944 a po válce bylo uvažováno o jeho stržení, nakonec se ho ale podařilo zachránit.

Tak bychom mohli pokračovat ještě dál a dál, každý z domů v ulici má svoji historii, svoje zajímavosti a svůj půvab, který si tam jistě každý najde sám.

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 nebo 11) nebo v opačném směru Filles du Calvaire (linka 8)

 

Poté, co jsme se minule prošli v parku Belleville, je dnes nejvyšší čas prozkoumat i jeho okolí se spoustou zajímavých a malebných míst. Uličky pod parkem se svažují dolů ke hřbitovu Père Lachaise, na který to odtud není tak daleko a který se tak může stát dalším cílem procházky v Belleville. V tom případě doporučuji vydat se k hornímu vchodu hřbitova u place Gambetta a projít hřbitov, který také leží ve svahu, směrem dolů.

 

Nejdřív se ještě naposledy podíváme na vyhlídku na město z terasy nad parkem (kde si také na stylizovaném plánku můžeme prohlédnout to, co vidíme, a potom se vydáme vpravo dolů po rue du Transvaal. Všude kolem najdeme malebné kouty, stačí se jen rozhlížet.

Asi v polovině rue du Transvaal leží za mříží Villa Castel, úzká soukromá ulička s nízkými barevnými domky. Mříž je dnes zavřená, tak se přes ni jen podíváme…

… a vejdeme hned do vedlejšího uzounkého průchodu passage Plantin. Jako skoro všechny uličky na naší trase, i tato se svažuje a je zakončená prudkým schodištěm, vedoucím do rue des Couronnes.

Ze schodů můžeme shora ještě nahlédnout za červená plechová vrata domu přímo naproti – i za nimi se skrývá půvabná průchozí ulička, vedoucí do rue de la Mare, do které jinak nemáme šanci se dostat

Rue des Couronnes nás svede dolů na malé náměstíčko, odkud se můžeme vydat třeba dolů přes vysoký oblouk můstku přes železniční trať k bellevillskému kostelu Notre Dame de la Croix (který si necháme na někdy jindy), nebo taky můžeme skrytým starým schodištěm znovu vejít do spodní části parku Belleville…

… nebo se můžeme vydat doleva nahoru po rue de la Mare. Přesně to dnes uděláme, protože tam na nás čekají další zajímavosti, na které se podíváme někdy příště.

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11), ale nejradši pěšky

V poslední době je to s mým přispíváním na blog trochu horší, byla jsem zavalená prací – a bude ještě hůř, skoro celý květen nebudu v Praze. Sice jsem pár článků na tu dobu připravila, omlouvám se ale předem, že nebudu moci nějakou dobu odpovídat na vaše dotazy, týkající se praktických otázek cesty do Paříže.

Dnes se podíváme do velkého parku v mé oblíbené čtvrti Belleville na východ od centra. Park je jedním z nejmladších v Paříži, byl vytvořený teprve v roce 1988 na místě starého sádrovcového lomu, otevřeného v 19. století, kolem kterého se tehdy začalo tvořit osídlení dělníků jak z lomu, tak i z různých dílen z okolí nebo z továren blíže k centru. Ošuntělé činžáky a malé chudé domky byly v posledních letech na mnoha místech v okolí parku nahrazeny ošklivými paneláky, ale kouzlo a půvab čtvrti pořád ještě zůstává.

 

Park nabízí úchvatnou a zase trochu jinou vyhlídku na celou jižní a západní část města z terasy, která je vytvořená nad ním a která je částečně krytá klenutými stříškami a ozdobená barevnými mozaikami (a často i street artem).

Pokud si přitáhneme největší pamětihodnosti města objektivem trochu blíž, můžeme se podivovat nad tím zvláštním úhlem, ze kterého máme výhled – například, že ruské kolo na place de la Concorde stojí těsně před Eiffelovkou (jenže ve skutečnosti mezi nimi leží stovky metrů a teče Seina). Stejně tak odtud můžeme vidět zlatý dóm Invalidovny na pozadí paneláků v 15. obvodu.

Dominantou horní části parku je takzvaný Vzdušný dům, la Maison de l´air, který ve svých útrobách představuje různé atmosférické jevy a jejich spojení s běžným životem. Stálou výstavu jsem neviděla, ale pro odborníky to může být určitě zajímavé. V parku také najdeme několik různých funkčních meterologických zařízení na měření znečištění ovzduší, rychlosti a směru větru a podobně.

 

 

 

Park leží v prudkém svahu, jeho spodní část je proto tvořená zalesněnými terasami s úzkými cestami spojenými schodišti a příkrými chodníky. Po celém parku je velká spousta laviček, na trávnících můžete ležet nebo piknikovat.

V Belleville žije velká čínská komunita, není proto divu, že do parku chodí provozovat tradiční cvičení. Během jednoho dopoledne se tak můžete přenést třeba někam do Kantonu – kromě různých skupinek cvičících postarších čínských dam tady najdete i skupinky taiči, nebo jednotlivce, kteří v hlubokém soustředění jednou za čas učiní nějaký výpad nebo pohyb.

V horní části parku najdete malý amfiteátr, vyzdobený nástěnnými malbami streetartisty, který si říká Seth a jehož postavičky můžete vidět na zdech nejen v této čtvrti, ale v celém městě.

Ti, kdo znají knížky Jana Šmída, o parku určitě také vědí své od něho. Pokud byste hledali jím doporučovanou kavárnu La mer à boire, už ji tady nenajdete – nedávno ji přejmenovali na Ô Paris (roh rue des Envierges a rue Piat), je ale pořád stejně krásná jak uvnitř, tak i venku na barevné terase. Dopolední káva u jednoho ze stolků s výhledem na park je jednou z mých nejoblíbenějších pařížských kratochvílí.

Za pozornost stojí také uličky v okolí parku – než nám je nemilosrdně zničí rozpínaví developeři, uděláme si v nich příště procházku.

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11)

Jednu z nejstarších ulic čtvrti Batignolles můžete klidně najít po čichu podle vůně čerstvého jídla, které tady na pěší zóně prodávají drobní obchodníci ve svých obchodech, široce otevřených do ulice. V každém ročním období tady najdete hromady sezónní zeleniny a ovoce, sýry, pečivo, nejrůznější druhy masa a masných výrobků, různé polotovary a hotová jídla. Ideální je nakoupit si tady a udělat si piknik v blízkém parku Monceau.

 

Ke všemu tomu jídlu a květinám se přidávají stánky s laciným oblečením a občas i s nejrůznější veteší. V okolních kamenných obchodech kromě toho nakoupíte zboží známých značek oblečení, kosmetiky a obuvi a až vás bloumání ulicí přestane bavit, můžete se klidně posadit v některé z kaváren nebo restaurací. Mohla bych tady trávit hodiny.

 

 

 

Ještě jsem zapomněla na koberce. Ty přivezou džípem, přehodí je přes auto a prodávají (sice jsem neviděla, že by o ně někdo měl zájem, natož aby je kupoval, ale ta možnost tady je).

Pohled do jedné z bočních pasáží taky není špatný…

Sobotní dopoledne po nákupu na trhu. Vždycky srovnávám francouzské seniory s těmi našimi upracovanými. Nepamatuji si, že by si mí prarodiče – a vlastně ani rodiče – někdy šli jen tak sednout do kavárny.

Ulice se zhruba uprostřed rozšiřuje o malé náměstí place de Lévis a právě kolem něj je nejvíc kaváren a restaurací. Za podívání stojí taky okolní uličky s hezkými paláci nebo třeba tímto domem s hrázděním.

17. obvod, rue de Lévis

Jak se tam dostat: metro Viliers (metro 2 a 3)

Židovská komunita sídlí v Paříži tradičně ve čtvrti Marais. Židé se tady, tehdy těsně za městskými hradbami, usídlili už před šesti sty lety poté, co byli vyhnáni z města. Uzavřená komunita v průběhu století stále rostla a posilovala svoje zvyky a životní styl. K původním obyvatelům se přidávali židovští přistěhovalci z Afriky a především z východní Evropy, hlavně z Polska. Na některých místech této židovské čtvrti, kterou její obyvatelé nazývají „pletzl“, což prý v jidiš znamená „ghetto“, můžete dodnes potkat muže v černých kaftanech a s dlouhými zakroucenými pejzy (i když se zdá, že je jich čím dál míň), můžete se najíst v pravé košer restauraci a koupit si pečivo v židovské pekárně (kde se vám může stát, že vám na francouzštinu se slovanským přízvukem odpoví rovnou polsky). V okolí najdete i dvě nejvýznamnější synagogy, jednu v rue des Rosiers 25 a secesní v rue Pavée 10, a několik modliteben. Pokud sem přijdete v říjnu během židovského svátku stánků Sukot, můžete najít některý ze stánků přímo na ulici (například před modlitebnou v rue des Ecouffes, kolmé na rue des Rosiers).

 

 

 

 

Jedna část rue des Rosiers je dnes pěší zóna a stává se spíše turistickou oblastí, uvedenou v průvodcích. Na místní život to má negativní vliv, protože mizí tradiční obchody nebo holičství a místo nich sem přicházejí krámy s oblečením nebo cetkami, které nemají s židovskou tradicí nic společného. Naštěstí zde ještě zůstávají židovské restaurace a pekařství (ve kterých najdete dokonce i pečivo s mákem, který jinak Francouzi nepoužívají a považují ho málem za drogu).

Jak je vidět, židovsko-francouzký štrůdl vypadá úplně jinak, než ten náš

Tradiční svícny – menory v jednom z obchodů s uměleckými předměty a knihami na rue des Rosiers

Jeden z vystavených obrazů, který se mi líbil. Mojžíš olympionik?

Židovsko-polské lahůdkářství, ve kterém stojí v regálech, kromě tradičních krakovských košer uzenin a spousty dalšího zboží, i Vodka Wyborowa nebo Zubrowka.

Pekařství ve výloze s menorou…

… i s osvědčením košer, vystaveným rabínem ortodoxní židovské komunity

Ve vyhlášené restauraci Jo Goldenberg došlo v roce 1982 k bombovému atentátu. V době oběda do restaurace vnikla skupinka mužů, později odhalených jako teroristé z organizace Fatah, kteří dovnitř vhodili granát a při útěku čtvrtí stříleli bezhlavě kolem sebe. Zemřelo šest lidí a dvacet dva jich bylo zraněno. Při dalším vyšetřování bylo zjištěno, že dva z teroristů byli Němci, neonacisté (a jeden z nich bývalý člen Stasi), vycvičení v palestinské OOP.
Restaurace zůstala dlouho prázdná, až v roce 2010 v ní byla otevřena prodejna s oblečením (ale aspoň zachovali původní fasádu i červené markýzy. Na zdi je umístěná pamětní deska.

Pokud máte rádi falafel, nesmíte vynechat toto rychlé občerstvení

„Žalmová“ kavárna přímo na pěší zóně rue des Rosiers

Secesní synagogu v rue Pavée jsme už jednou viděli

Přímo naproti synagoze. V poslední době mi připadá, že tradiční jarmulky ve čtvrti čím dál více ubývají a místo původních obyvatel je zde stále víc turistů. Při mé poslední procházce v této čtvrti jsem první jarmulku uviděla až při svém odchodu.

4. obvod, rue des Rosiers a okolí

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Otevřená vrata domů v Paříži na mě působí jako magnet a kdykoliv mám příležitost, nikdy nezapomenu aspoň nakouknout dovnitř. Často se tam skrývají doslova poklady – ukryté kouty se stolečky, řady květináčů, okna s barevnými okenicemi a trsy levandule v truhlících, staré pískovcové sochy, kamenné lavičky, dávno vyschlé kašny nebo tepané mříže. Nebo taky nic, to se občas stává, ale rozhodně to nebyl případ tohoto dvorku, který jsem náhodně objevila v hloubi 6. obvodu nedaleko kostela Saint-Germain-des-Prés. Tam bylo všechno tak, jak to mám ráda. A nejlepší na tom je, že dvorek bývá ve všední dny během pracovní doby pořád otevřený.

6. obvod, 12 rue Jacob

Jak se tam dostat: metro Saint-Germain-des-Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)

Dnes vás pozvu do jednoho z nejhezčích (aspoň pro mě) pařížských parků – nebo spíše parčíků, protože tento se svými dvěma tisíci metry čtverečními nemůže konkurovat jiným rozlehlým a mnohem známějším pařížským parkům. Přesto je oázou klidu, ukrytou v nenápadné tiché ulici ve čtvrti Marais, vklíněnou mezi zadními zdmi budov muzea Carnavalet. Byl vytvořený v roce 1923 na místě zahrady paláce Le Pelletier de Saint-Fargeau, který byl přičleněný k muzeu Carnavalet, a nese jméno jednoho z prvních konzervátorů Musée Carnavalet, malíře a spisovatele Charlese Caina.

 

V parku jsou uloženy části zaniklých starých budov – některé z nich pocházejí z původních sbírek muzea Carnavalet, jiné sem byly umístěny jako památka na boje pařížské Komuny. Jde především o palác Tuileries, který uzavíral kolmo nádvoří Louvru před Tuilerijskou zahradou, vypálený komunardy v květnu 1871, a také o původní renesanční pařížskou radnici – Hôtel de Ville, která vyhořela ve stejné době vinou stejných žhářů. Některé z částí jsou dodnes zčernalé od ohně. Rozeta nahoře pochází z Hôtel de Ville, portál dole z paláce Tuileries.

 

Vyprsená slečna s šátkem za zády, stojící v kruhovém záhonu růží uprostřed parku, je dílem sochaře Aristida Maillola a nazývá se Île de France.

Zimní fotka z oken muzea Carnavalet dává představu o půdorysu a velikosti parčíku. Mě tady obvykle najdete u toho šachového stolku dole, ne že bych byla vášnivou šachistkou, jen se u něj dobře úřaduje i svačí.

Při vstupu do parku vás přivítá zpěv slavíka – není to ovšem živý pták, ale elektronické dílo s názvem Heinzův slavík, které v roce 1990 vytvořil Eric Samakh. Ten prohnal nahrávku zpěvu skutečného slavíka obecného počítačem a vytvořil zařízení, které vyhodnocuje klimatické podmínky, sílu větru, denní dobu a další parametry a podle toho reprodukuje slavičí zpěv.

4. obvod, 8 rue de la Payenne

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Chemin Vert (linka 8)

 

V uzounké, sto pět metrů dlouhé uličce poblíž parku Buttes-Chaumont nedokážete ani rozpažit a budete si v ní připadat jako na dně hlubokého kaňonu. Není to ovšem nejužší ulice v Paříži, oficiálně je tou nejužší rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ta se však na toto místo dostala spíš proto, že je nejstarší, nejznámější a také proto, že leží tak blízko centra. Se svým metrem a půl šířky však nemá nejen na uličku Sentier des Merisiers ve 12. obvodu (0,90 m), ale ani na naši passage du Plateau, jejíž šířka kolísá kolem jednoho metru. Pro mě je ale na prvním místě už jen proto, že na rozdíl od těch dvou předchozích, které jsou jen úzkými průchody mezi domy, jsou v této uličce normální popisná čísla, běžné vchody do domů a dokonce úzké předzahrádky. Jen tady vždy přemýšlím o tom, jak lidé stěhují domů rozměrnější nákupy. Na piáno asi hrát nemůžou, to by uličkou neprotáhli, ale problém by jim mohla dělat třeba i taková třímetrová garnýž.

Domek s touto zanedbanou zahradou s plotem do uličky byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?

 

19. obvod, passage du Plateau

 

Jak se tam dostat: metro Buttes-Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis)