Dnes vás pozvu do další z těch malých pařížských uliček, které člověk objeví jen tak náhodou, když mu při chůzi sklouznou oči mimo trasu, po které chvátá. Ten pohled vás přinutí zastavit se a změnit směr, protože spěch nespěch, tohle prostě musíte vidět zblízka.
Ulička odbočuje ze stejnojmenné ulice rue Olivier Métra. Když jí budete procházet, najdete v ní jen kousek od místa, které jsme právě viděli, bíle okachlíkovaný rohový dům. Právě tady měl svůj pařížský ateliér Jiří Kolář.
Mimochodem, díla Jiřího Koláře jsou právě teď vystavená na jeho velké výstavě v Muzeu Kampa. A kdybyste o Dušičkách měli cestu na Vinohradský hřbitov (to je ten, jak se mu říká „Strašnický“), tak právě tam můžete kousek od zdi, oddělující hřbitov od krematoria, najít jeho hrob.
Milovníci impressionismu už po přečtení titulku vědí, že k dnešní procházce mě inspiroval obraz, který namaloval Georges Seurat v letech 1884 – 1886 na ostrově Grande Jatte, a že tedy naše dnešní cesta povede na západ od Paříže.
Ostrov uprostřed Seiny se od dob impressionistů (protože Seurat nebyl jediný, kdo sem chodil malovat) hodně změnil. Nejen, že se jeho název zkrátil na dnešní „Île de la Jatte“, ale z místa, pokrytého lesíkem, kam jezdili Pařížané v neděli za odpočinkem, se stala malá rezidenční čtvrť pro ty nejbohatší. Prostředkem ostrova se dnes táhnou ohromné betonové rezidence s rozlehlými terasami a podzemními parkovišti a jen park na severním cípu nám připomene jeho dřívější podobu. I s těmi stromy nad plochým břehem.
Podél celého ostrova byla vybudovaná „stezka impressionistů“ s vyhlídkami s reprodukcemi malířů, kteří zde malovali. Nečekejte ovšem věrné umístění do míst, kde byl který obraz namalovaný, to už dnes většinou ani nejde určit, tak moc se ostrov proměnil. I přesto stojí za to si ho obejít kolem dokola. Někde nás cestička vede přímo kolem hladiny Seiny, jinde musíme nad řekou po silnici, která celý ostrov obkružuje.
Ostrov patří napůl obci Neuilly-sur-Seine a napůl obci Levallois. Od břehu blíže k městu ho dělí jen úzké rameno, přes které vedou dvě lávky a most pont de Courbevoie. Ten přejdeme a za ním začneme dnešní procházku. Z malého parčíku s vyhlídkovou plošinou sejdeme až dolů k řece, kde si můžeme prohlížet všechny ty obytné čluny, které tady kotví. A že jich tady je!
Procházkou dojdeme až k lávce na severním konci ostrova, jenže chyba (doslova) lávky, cestička tady končí před zamčenou železnou brankou a proto se musíme potupně celou tou cestou vrátit a ostrov obejít po silnici nad břehem. Zas tak moc to nevadí, protože si aspoň prohlédneme domky, které tady nad vodou stojí a o které bychom jinak přišli. Některé z nich vypadají jako vystřižené ze staré Anglie, jiné jsou jen dřevěné a připomínají chatky. Celou tu dobu se ovšem usilovně snažíme nedívat se vlevo na betonová monstra, která lemují druhou stranu silnice.
Silnice se na konci stáčí a vrací se po druhém břehu zpět, my budeme pokračovat rovně do parku, který pokrývá celou severní špičku ostrova. Najdeme v něm různá hřiště a také hustě zarostlý květinový prostor s úly.
Ta středová alej připomíná jednoho z impressionistů, jmenuje se Allée Claude Monet
Tady už jsme opravdu na špičce ostrova. V dálce vidíme železniční most a hned za ním pont d´Asnières.
Podél východního břehu ostrova vede upravená cesta hned nad vodou. Ne, tady se nebudeme muset vracet, jedině snad proto, abychom stačili sledovat všechna zastavení té impresionistické stezky, která vede nad námi ve svahu.
Čím více se blížíme k jižnímu konci ostrova, tím více se přibližují z druhého břehu věžáky čtvrti la Défense, za kterými v podzimním večeru pomalu zapadá slunce
Nejvyšší čas najít si nějakou hospůdku. Asi nejhezčí (a nejdražší, bohužel) na ostrově je italské Café de la Jatte. Sídlí v budově z 19. století, kde dřív bývala koňská jízdárna a později sklad kulis pařížské Opery.
Kaváren a hospůdek je na ostrově víc, jen jsou v nedělním pošmourném odpoledni zavřené. Už je zkrátka po sezóně.
A jak jsem řekla to „po sezóně“, hors saison, hned mi naskočila stejnojmenná písnička, kterou o něčem podobném zpívá můj oblíbený Francis Cabrel. Několik dní mi pak ještě zněla v uších, tady ji máte.
Monet
Jak se tam dostat: metro Pont de Neuilly (linka 1), nebo – doporučuji – autobus 93 od Invalidovny (nebo od Grand Palais), projedete s ním jako s vyhlídkovým autobusem celý západ města
Minule se nám tady pamětní deskou připomněl autor slavných bajek Jean de La Fontaine a proto se za ním vydáme i dnes, tentokrát do starého parku Ranelagh na západě Paříže. Šestihektarový trojúhelníkový anglický park zde založil v roce 1860 baron Haussmann při své přestavbě města.
Park byl po svém založení vybaven mnoha sochami, do dnešních dnů se však zachovaly jen ty mramorové. Bronzové sochy byly společně se všemi ostatními v Paříži v roce 1942 roztaveny na kanóny. Po některých z nich najdeme v parku dodnes prázdný sokl. Nahoře socha s názvem Meditace z roku 1882, autor Tony Noël.
My ovšem míříme za touto sochou, kde je La Fontaine zobrazený s liškou a havranem, postavami z jedné ze svých nejslavnějších bajek. Sochu vytvořil v roce 1891 sochař Dumilâtre, podstavec pod ní Frantz Jourdain. Ani slavná zvířata v bronzu neunikla roztavení a nová, která navrhl Charles Corréia, byla vytvořena a doplněna na místo až v roce 1984.
Jak říká bajka, havran drží v zobáku sýr, kterého se liška lstí zmocní. Neznat bajku, vsadím se, že je to spíš desetikoruna.
V parku najdeme pod vysokými kaštany hezky upravená dětská hřiště a rozlehlé trávníky, v hezkém počasí obsazené stovkami Pařížanů, kteří sem rádi jezdí na piknik. Uprostřed parku najdeme i tento altánek a také staré slavné loutkové divadlo a jízdárnu s poníky pro děti.
Až do dvacátých let minulého století jezdil kolem jižní strany parku vlak. Trať malého železničního okruhu zůstala zachovaná i poté, co byla železniční linka zrušená, a dnes je zde část jejího koridoru zpřístupněná k procházkám. Na kraji parku zůstalo staré půvabné nádraží, dnes přeměněné na restauraci.
Když projdeme parkem, najdeme na jeho západním konci půvabnou budovu, ve které sídlí Muzeum Marmottan Monet. Právě tady můžeme vidět kromě mnoha dalších Monetových obrazů i slavný obraz s východem slunce, který dal název celému impresionistickému hnutí – Impression, soleil levant.
Tady bydlel Jean de La Fontaine, říká nenápadná šedá tabule na zdi jednoho z domů v nóbl čtvrti jen kousek od place Vendôme. Není to tak úplně pravda, protože domy, které zde v rue Saint-Honoré stály v polovině 17. století, jsou už dávno zbořené a dokonce se ani nedá přesně určit, kde vlastně přesně stával palác paní de La Sablière (některé prameny ho situují spíš až do míst domu číslo 308), která nad slavným spisovatelem držela ochrannou ruku zhruba od roku 1670 po víc než 20 let. La Fontaine navíc žil střídavě v paláci tady v rue Saint-Honoré i v jejím druhém paláci v rue Neuve des Petits-Champs. Po její smrti v roce 1693 se La Fontaine přestěhoval k dalším mecenášům do dnešní rue Jean-Jacques Rousseau, kde dva roky na to zemřel a kde najdeme také pamětní desku.
Pamětní desku jsem objevila náhodou, až poté, co jsem si vyfotila dvorek domu, který mě přitáhl až z ulice. Je to vlastně jen obyčejný dvůr obyčejného starého domu, ale všechny ty kytky a půvab ošuntělých zdí a prošlapaných schodišť z něj dělají další krásný pařížský kout.
Na zdech starých domů se často objevují podivuhodná instalatérská a elektrikářská díla – zhmotněný zlý sen každého bezpečnostního technika
Ze dvora se vchází do dalšího traktu domu, které vyniká podivuhodným starým dřevěným schodištěm.
Dnes si projdeme další z úzkých malebných uliček na původně dělnickém východě Paříže, tak daleko od centra, že se až zdá, že jsme spíš někde v nějakém bukolickém koutě na venkově, kde můžeme bloudit mezi domy, porostlými psím vínem, zahrádkami jako dlaň a dílnami, které pamatují ještě předminulé století a které dnes slouží jako umělecké ateliéry. Cité Leroy je jen krátká slepá ulička, ale má tolik půvabu, že by ho mohla rozdávat plnými hrstmi všem těm neosobním moderním ulicím, jaké se stavějí dnes.
Do uličky se dostaneme z rušné rue des Pyrenées, jen přes ulici od tohoto malého náměstí, které jsme tady viděli nedávno. Je vlastně součástí trasy, po které vás už nějakou dobu provázím čtvrtí Belleville a Ménilmontant a kterou se časem dostaneme až na place Gambetta.
Součástí uličky je i malý kout se společnou zahradou, neuvěřitelně kvetoucí a zelenou. Slyšíte zpívat ptáky?
Ulička se na svém konci lomí a zužuje a právě tudy se vstupuje do dalšího pařížského pozemského ráje, který nás vítá vtipným anglickým nápisem. Někdy příště se tam také podíváme.
Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
V srdci čtvrti Les Halles, na okraji parku, o kterém jsme mluvili minule, najdeme jeden z největších pařížských kostelů. Základní kámen ke sto metrů dlouhému kostelu byl položený v roce 1532, stavba však byla dokončená až v roce 1640. Stavbu zdržel nejen nedostatek peněz a nestabilní terén, se kterým se stavitelé museli vyrovnat, ale také náboženské války, které se v těch letech Paříží prohnaly. V době francouzské revoluce byl, jako většina ostatních, vypleněný, církvi se vrátil v roce 1803. Jeho dnešní podoba pochází z rekonstrukce po roce 1840, kdy kostel vyhořel.
Kostel byl postavený v pozdně gotickém slohu s některými renesančními prvky. Oba slohy se překrývají jak na fasádě, tak i v interiéru.
JIžní fasáda kostela s krásným portálem zdaleka předčí hlavní portál – ten při rekonstrukci v polovině 19. století navrhl architekt Hardouin-Mansart v klasicistním stylu, ale průčelí nikdy nebylo dokončeno. Dnes jsou jeho dvě řady sloupů navíc ještě zpevněny kovovými opěrami.
Uvnitř nás ihned pohltí především výška, umocněná strohými kamennými pilíři. V protikladu k nim je zde ovšem řada kaplí, které lemují interiér kostela. Především ty na jižní straně mají sloupy s renesančně zdobenými hlavicemi a jsou bohatě vymalované a zdobené. Výmalba kaplí pochází z poloviny 19. století. Všechny kaple jsou kromě toho uvnitř bohatě vyzdobené často cennými uměleckými díly – obrazy a sochami.
Tou největší kaplí je přímo za oltářem kaple Panny Marie. Sochu Panny Marie s dítětem, která stojí nad oltářem, vytvořil sochař Jean-Baptiste Pigalle.
Varhany pocházejí z roku 1854 a jsou jedny z největších ve Francii vůbec. Na fotce to není moc dobře vidět, ale jejich vyřezávaná skříň, kterou navrhl architekt Victor Baltard (ano, ten, který navrhl haly vedlejší tržnice), je nádherná.
Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na vitráže, protože těch je v kostele taky nepřeberně. Většinou pocházejí z poloviny 19. století, jen devět oken v chóru vysoko nad oltářem je původních z roku 1631.
V kapli je samozřejmě pohřbena řada významných osob jak církevních tak i světských. Největší hrobku tady má Jean-Baptiste Colbert, pohřbený v kapli, která patřila jeho rodině. Byl vlivnými ministrem Ludvíka XIV. Kromě financí se postupně stal i ministrem námořnictva, obchodu nebo kolonií.
Za oltářem najdeme fascinující seznam osobností, které v kostele byly pokřtěny (např. Molière, Richelieu nebo madame Pompadour), oženily se tady (za všechny hudební skladatel Lully) nebo tady měly pohřeb (Mirabeau, La Fontaine nebo Mozartova matka).
Vyřezávaná lavice pochází z roku 1720
Mezi vší tou gotickou, renesanční a klasicistní krásou nás v jedné z kaplí, zasvěcené Sv. Vincentu z Pauly, překvapí stříbrný trojdílný reliéf s motivy Kristova života. Vytvořil ho v roce 1990 těsně před svojí smrtí (zemřel v 28 letech) americký malíř Keith Haring, jeden z prvních umělců, který se věnoval street artu. Triptych, který ve světě existuje v dalších šesti kopiích, sem věnovala americká nadace Spirit Foundation, kterou v roce 1978 založil John Lennon a Yoko Ono.
V jiné z kaplí, zasvěcené poutníkům z Emaus, najdeme další současné dílo – barevnou a veselou plastiku trhovců před kostelem s názvem Příjezd ovoce a zeleniny do srdce Paříže
Tyhle boční dveře s venkovsky malovanými skly vypadají, jako by sem zabloudily náhodou. Moc se mi líbí, podobné měla na verandě moje slovácká prateta Milka, ke které jsem jezdívala na prázdniny (v době, kdy její jméno patřilo jen jí a ne fialové čokoládě).
Před čtyřmi letry začala rekonstrukce parku, vytvořeného na místě „břicha Paříže“, staré a rozlehlé pařížské tržnice, zbourané v 70. letech minulého století. V podzemí tady tehdy vzniklo nové propojení ohromné přestupní stanice metra a RER Châtelet – Les Halles, vedle ní podzemní nákupní a zábavní centrum s 26 kinosály, bazénem a dalším zařízením. Na povrchu bxyl vytvořený park, typický svými zelenými kovovými pergolami, po kterých se pnula zeleň a které ohraničovaly jednotlivé části parku. Bohužel během třiceti let užívání se park stal útočištěm bezdomovců a narkomanů a získal velmi špatnou pověst.
Nejen z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o další rekonstrukci celého areálu, která by měla trvat do roku 2018. Před čtyřmi lety se začalo bouráním pergol a dalšího zařízení a vykácením veškeré zeleně. Celý areál je od té doby oplocený a práce, které tady probíhají, znepříjemňují život jak cestujícím, tak i obyvatelům.
O projektu jsem psala při zahájení prací TADY, další informace můžete najít přímo na stránkách, věnovanách rekonstrukci, TADY.
Momentálně se nad zeleno-žlutou ohradou staveniště tyčí, a ještě hodně dlouho budou tyčit, vysoké jeřáby, které v posledních měsících pracují na stavbě střechy, která přikryje vstup do stanice metra a RER a venkovní část celého komplexu. Má vypadat nějak takhle:
Střecha, jejíž střední část už můžeme vidět naživo, dostala název La Canopée. Tímto slovem je jinak označována horní část pralesa, ta, která je v kontaktu s dešti a sluncem. Minulý týden byl na stavbě den otevřených dveří, ale protože ten jsme propásli, můžeme se podívat na všechny informace o střeše i projektu na výstavce v nízkém pavilonu, umístěném na place J. de Bellay v těsné blízkosti stavby.
Pro milovníky historie je na ohradě umístěná další výstavka, která mapuje historii starých hal. Můžeme tak vidět fotografii z výstavby a z dlouholeté podoby dvanácti secesních hal, které postavil v polovině 19. století Victor Baltard. Kovové konstrukce hal s prosklenou střechou stály ve dvou řadách a mezi každými třemi dvojicemi vedla zhruba na úrovni apsidy kostela Saint-Eustach široká cesta. Každý z pavilonů byl specializovaný na jeden druh potravin (pavilon masa, ovoce a zeleniny, ryb a podobně).
Při bourání byly všechny haly zdemolovány a prodány jako šrot, s výjimkou dvou. Původní pavilon drůbeže a vajec byl rozebrán a znovu postaven v obci Nogent sur Marne, kde dnes slouží jako divadelní sál. Druhý pavilon stojí v Japonsku v Jokohamě v městském parku.
Upřímně řečeno, dodnes nedokážu pochopit, proč aspoň jeden z pavilonů nezůstal stát na původním místě. Myslím, že by to byla dnes větší atrakce, než celá tahle nová canopée.
Pro zvídavé, kteří chtějí vidět staveniště zblízka, byla vybudována v rue Berger, která běží podél bývalého a budoucího parku, vyvýšená plošina, ze které je možné sledovat celé dění na stavbě a na které jsou umístěné tabule s podrobným popisem projektu i postupu prací.
Staveništěm vede napříč cesta ke kostelu Saint-Eustach, ze které se dá také projít do první zpřístupněné části již dokončeného parku před budovou obchodní burzy. Park dostal jméno Nelsona Mandely. Najdeme v něm dokončené dětské hřiště a rozlehlé odpočinkové plochy.
Co se mi opravdu nelíbí, jsou kovové plůtky, které člení jednotlivé části parku. Především ty plné díly, které jsou tvořené obyčejnými plechovými panely, nahoře zahnutými, do kterých jsou vyřezány ty podivné tvary, vypadají dost lacině a nestabilně.
Přímo před budovou burzy je umístěný jeden ze sedmi vchodů do podzemního komplexu. Nad ním zůstala zachovaná část starých pergol. Původně jsem jejich zbourání hodně litovala, ale při několika posledních návštěvách jsem si všimla, že se do této části, pergolami tak dobře kryté, přestěhovala koncentrace toho, co na parku dřív vadilo – na jedné lavičce tady seděla partička podivných feťáků, kolem druhé se váleli opilí, rusky povykující chlapíci a podél ulice tábořili bezdomovci.
Takto by měl park vypadat po svém dokončení. Ty trávníkové plochy v západní části už existují a fungují.
Kamenná hlava – padesátitunová plastika s názvem L´écoute (Naslouchání) kterou vytvořil sochař Henri de Miller – byla přemístěná ze svého původního místa v dolíku u zdi kostela o kousek dál. Dnes stojí na podstavci z kamenných schodů a od jara je už zase běžně přístupná. Až moc.
1. obvod, Les Halles
Jak se tak dostat: metro e RER Châtelet (spousta linek)
Když si Marie Medicejská nechala postavit v jižní části Paříže palác, který dnes známe pod jménem Lucemburský, s ohromnou zahradou, plnou stromů a květin, musela vyřešit problém se zásobováním vodou jak v paláci, tak i v zahradě. Paříž byla všeobecně na vodu chudá a podzemní vodovody, které sváděly vodu z východní části města, se tady nedaly využít. Proto rozhodla o výstavbě nového akvaduktu, jehož stavba započala v červenci 1613 (základní kámen položil její tehdy dvanáctiletý syn Ludvík XIII.). Akvadukt do jejího paláce sváděl vodu z oblasti městečka Rungis a jeho okolí, odkud přiváděl do Paříže vodu ze tří řek – Vanne, Loing a Lunain. Akvadukt byl částečně nadzemní a částečně podzemní. Voda byla vedena v klenutých chodbách kanály, hlubokými čtyřicet centimetrů, lemovanými na obou stranách kamennými břehy, místy byla svedená do rour. Akvadukt byl dlouhý 13 kilometrů a voda jím protéká dodnes, jen už nevede až do hloubi 6. obvodu, ale končí v ohromném vodojemu Montsouris v blízkosti stejnojmenného parku. Tento Medicejský akvadukt byl v druhé polovině 19. století nadstaven vysokými oblouky druhého akvaduktu, pojmenovaného po jeho architektu Belgrandovi. Byl vytvořen k přemostění údolí mezi obcemi Arcueil a Cachan, kde dosahuje výšky až 38 metrů, a je jeden kilometr dlouhý. Má 77 oblouků a některé z nich se opírají přímo o oblouky starého Medicejského akvaduktu. A právě do těch míst se dnes podíváme.
V nejnižším bodě údolí vidíme dobře oblouky obou akvaduktů, pod kterými vede silnice. Před mostem je Arcueil, za mostem Cachan.
Akvadukt byl doplněn řadou dvaceti sedmi vodovodních domků, které sloužily ke kontrole vody a dobrého fungování akvaduktu. Dodnes se jich zachovalo dvacet čtyři a jeden z nich, osmnáctý podle pořadí od Rungis, můžeme vidět přímo pod oblouky mostu, přesně v místech, kde se Medicejský akvadukt vnořuje do země.
Už dlouho si slibuju, že půjdu po stopách těch domečků alespoň odtud až do centra. Trasa prochází přes Cité Universitaire a park Montsouris a určitě by to bylo zajímavé.
Rychle na skok do Paříže – poslední z vodovodních domků, velký a výstavný (taky ho navrhl v té době slavný architekt Salomon de Brosse) najdeme vedle observatoře ve 14. obvodu. Za vysokou zdí zde stojí tzv. la Maison du Fontainier, kde správce akvaduktu bydlel a staral se o velký rezervoár v podzemí, ze kterého byla voda rozváděna nejen do Lucemburského paláce, ale jedna větev zásobovala i některé kašny v okolních čtvrtích. Rezervoár je mimo provoz už od roku 1845, kdy byl nahrazený právě tím v Montsouris, ale o ploše tisíc metrů čtverečních (o hloubce jsem se nikde nic nedočetla) v podzemí pořád ještě existuje.
Vrátíme se zpět k Belgrandovu akvaduktu. Jeho oblouky se po přemostění kopce stáčejí a po několika metrech mizí. Mezi nimi projíždí RER a z lávky nad tratí máme výhled do okolí.
Přímo pod oblouky mostu jsou v některých místech vestavěny staré domy. Akvadukt můžeme podél nich projít téměř celým údolím tam a zpět.
Do oblouků je vestavěný i malý renesanční zámeček v dolní části údolí. Zajímavostí je, že v jeho zdech jsou včleněny tři pilíře římsko-galského akvaduktu, který tady stával dávno předtím, než Marie Medicejská nechala postavit ten svůj, a který zásoboval pravděpodobně lázně Cluny.
V části kolem nádraží RER a podél akvaduktu najdeme čtvrti s hezkými domky a pěknými ulicemi, zatímco o kus dál, především v Cachan, je to spíš periferie, posetá paneláky bez sebemenšího půvabu
V rue du Chemin de Fer, vedoucí od nádraží dolů k zámečku, nás čeká ještě jedna zajímavost. Naproti těmto hrázděným domkům stojí přímo pod oblouky akvaduktu několik starých domů. Jeden z nich jsme mohli vidět ve filmu Amélie z Montmatru, ve scéně, kdy Amélie jede navštívit rodiče hokynáře Collignona, aby se od nich dozvěděla, kdo bydlel v jejím bytě v 50. letech. Ve filmu prochází nahoru touto ulicí a zastavuje se před dveřmi číslo 6.
Jak se tam dostat: RER B, stanice Arcueil-Cachan. Cesta z centra sem trvá asi čtvrt hodiny.
Na víkend vás pozvu do zahrady, kterou všichni známe a které Pařížané často místo Jardin de Luxembourg říkají familiárně jen Le Luco. Naposledy jsem tam byla po prohlídce Lucemburského paláce a už se mi zase stýská.
Zahradu jsme tady samozřejmě viděli už několikrát, ale právě po té prohlídce jsem se na ni podívala trochu jinýma očima – zajímalo mě hlavně zahradní průčelí paláce a taky jsem tady viděla nešťastnou Marii Medicejskou, kterou připravili o syna i o postavení a která se vybudováním této zahrady podle italských vzorů snaží přivolat vzpomínky na své dětství ve Florencii a a její paláce a nádherné zahrady.
Marie Medicejská nechala vybudovat v zahradě i tuto ohromnou fontánu, která dnes nese jméno jejího rodu. Podrobnosti o fontáně už jsme viděli TADY .
No a k pátečnímu odpoledni v přelidněné zahradě patří i regata na bazénku, lenošení na typických zelených židličkách nebo piknik na jediném trávníku, na který se tady smí vstupovat.
Já to mám stejně nejraději tady v zadní části, kde sice tentokrát bylo taky hodně lidí, ale dopoledne tu bývá klid a jste tu skoro sami.
A kdyby vás zajímalo, jak Marie Medicejská pečovala o všechny ty vzácné stromy a květiny, které tady nechala vysázet, a hlavně jak je zalévala, když v Paříži byla bída o vodu a i lidé pili ze Seiny, tak sem přijďte příště a podíváme se na to.
Pod kopcem, ale stále na Montmartru, najdeme v jedné úplně obyčejné ulici úplně obyčejný dům ze začátku 20. století. Vstupní dveře bývají přes den v pracovní době otevřené, protože v přízemí sídlí lékařské laboratoře, můžeme proto vejít dovnitř a obdivovat na zdech vstupní chodby keramické obklady, které navrhl montmartreský malíř Francisque Poulbot.
Proslavil se tím, že maloval především život obyčejných malých dětí z Montmartru, kterým se podle jeho obrazů začalo říkat (a často dodnes říká) „les poulbots“. Jeho obrazy najdeme také v Musée de Montmartre, kde stojí v zahradě i jeho bronzová busta.
Francisque Poulbot bydlel samozřejmě na Montmatru v avenue Junot (hned vedle domu, který postavil Adolf Loos pro Tristana Tzaru). Když zvedneme hlavu, uvidíme pod střechou dětské hlavičky, tak je je maloval na svých obrazech.
Vratťme se ale k domu, který nás dnes zajímá. Když vstoupíme do chodby, obklopí nás dětské postavičky. Obrazy jsou rozvržené po obou stranách a představují různá roční období – vlevo jaro a léto, vpravo podzim a zimu. Od každého ročního období je tady jeden velký panel a dva menší.
Za figurkami dětí vidíme v pozadí typické ulice a domy Montmartru. Tady nahoře je to rue Saint-Vincent s kabaretem Lapin Agile, dole Moulin de la Galette.
Chodba nás přivede do malého atria s prosklenou střechou a jezírkem, plným plameňáků
Montmartre, 43bis rue Damrémont
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.