Jako součást paláce, který jsme tady viděli minule, bylo už při jeho stavbě k příležitosti Koloniální výstavy v roce 1931 vybudováno i tropické akvárium. To tady také jako jedna z mála expozic zůstalo i poté, co byla budova přeměněna na Muzeum imigrace.
Akvárium je umístěné v suterénu budovy. V poměrně šerém prostoru najdeme za zábradlím prohlubeň se skálou a vodopádem, ve které žijí na jedné straně vodní želvy a na druhé krokodýli. Najdeme tady také suchozemské želvy, agamy a podobnou havěť.
Kolem dokola jsou po obvodu stěn vestavěná akvária s nejrůznějšími druhy ryb, které hrají všemi barvami. Od obyčejných úhořů a štik ve velkých akváriích jsou tu i nádrže s rejnoky, medúzami nebo korály, mezi kterými se proplétají hejna malých drobných pestrých rybiček.
Aquarium tropical Palais de la Porte Dorée
12. obvod, 293 avenue Daumesnil
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.30 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod Vstupné dospělí 5 eur, děti do 4 let zdarma, od 4 do 25 let 3,50 eur, rodinné vstupné 1 dospělý + 1 dítě do 18 let 7 eur, 2 dospělí + 2 děti o 18 let 11 eur
Dnes se vydáme z centra na jihovýchod Paříže až na okraj parku Vincennes, do míst, kde v 19. století stávala la Porte Dorée, Zlatá brána, jedna ze sedmnácti pařížských bran v hradbách, které postavil Adolphe Thiers. Obrys hradeb, zbouraných ve 20. a 30. letech 20. století, dnes zhruba kopírují tzv. boulevards des Maréchaux, okružní bulváry, vedoucí kolem celé Paříže, jejíž jednotlivé úseky nesou jména slavných francouzských maršálů.
Palác, který nás dnes zajímá, stojí na okraji tohoto bulváru těsně vedle Vincennského lesa a dnes v něm najdeme, kromě jiného, Muzeum imigrace. Jeho historie je však mnohem barvitější a složitější.
Palác ve stylu Art déco byl postavený pro Koloniální výstavu v roce 1931. Výstavní pavilóny byly roztroušené po velké části Vincennského lesa kolem jezera Lac Daumesnil. Jednotlivé pavilóny reprezentovaly svojí architekturou i svojí náplní jednotlivé francouzské kolonie, z nichž byly dovezeny nejen části staveb a zařízení, ale také typičtí obyvatelé. Kromě toho zde stály pavilóny dalších tehdejších koloniálních mocností, jako bylo Portugalsko, Holandsko, Itálie nebo Velká Británie a další. Součástí výstavy byla i zoologická zahrada, etnické restaurace a spousta dalších atrakcí. Za šest měsíců trvání výstavu navštívilo přes 33 miliónů návštěvníků.
Pavilón v indočínské sekci, který připomínal chrámy Angkor Vat
Informační centrum výstavy. Jednotlivé výstavní pavilóny najdete na fotografiích TADY.
Budova, do které se podíváme dnes, tehdy sloužila jako Muzeum kolonií. Je také jedna z mála, které po výstavě zůstaly zachovány. Většina budov byla zbouraná buď po ukončení výstavy nebo v následujících letech, několik dalších bylo přestavěno (například z pavilónu Kamerunu je dnes budhistická svatyně). Jiné, které unikly zbourání, dnes chátrají. Z Muzeau kolonií se v roce 1935 stalo Muzeum zámořské Francie, přejmenované v roce 1960 na Muzeum afrických a oceánských umění, které shromažďovalo sbírky lidového umění ze zemí bývalých kolonií. Sbírky byly v roce 2003 přestěhovány do nově postaveného Musée du quai Branly a palác podstoupil další změnu. V roce 2007 v něm bylo otevřeno Muzeum imigrace.
Rozlehlý výstavní palác má 16 tisíc metrů čtverečních výstavní plochy. Basreliéfy na zdech budovy pod podloubím, které lemuje průčelí, připomínají jednotlivé země bývalých francouzských kolonií. Jejich autorem je Alfred Janniot.
Sedící žena nad vstupními dveřmi symbolizuje Francii
Z centrálního sálu Forum v přízemí se vchází do poslucháren. Sál má krásné nástěnné malby s koloniální tématikou, za povšimnutí stojí parketová podlahy z tropických dřev a mozaiková dlažba
Freska v průčelí sálu představuje vliv Francie na pěti kontinentech (symboliku je nutno brát s rezervou). Francie stojí uprostřed v červeném plášti, za pravou ruku drží Evropu a v levé ruce má holubici jako symbol míru. Za ní roste dub jako symbol síly Francie a vavřín jako symbol její slavné minulosti. Lodní plachty v pozadí připomínají zámořské kolonie. Vlevo přijíždí bůh Višnu jako symbol Indie na bílém slonu, vpravo Afrika na šedém slonu. Mořští koně dole přinášejí vlevo ženu s dlouhými vlasy jako znak Oceánie, vpravo potom vidíme Ameriku. Zajímavé jsou ty mrakodrapy vpravo dole – že by tehdy Francie chtěla naznačit něco o svých dalších koloniálních záměrech?
Do prvního a druhého patra se dostaneme po širokém schodišti s pozoruhodným zábradlím. Stejně krásná je i ochranná mříž v prvním patře.
Nad centrálním sálem vede v prvním patře ochoz s dalšími nástěnnými malbami, představujícími prales, podél zdi jsou potom umístěné panely s výstavkou o zemích bývalých kolonií. Je odtud také pěkný pohled dolů do sálu.
Vlastní Muzeum imigrace je umístěné ve 2. patře. Na zdech schodiště je krátce popsaná celá historie imigrace i se všemi jejími milníky. Tím prvním je zde francouzská revoluce, která zavedla ostré rozdělování mezi Francouzi a cizinci.
V 60. letech se Francie snažila přilákat co nejvíce cizinců, protože jí chyběli pracovníci, a to i prostřednictvím mezinárodních smluv. Netušila ještě, co si tím do budoucna zavaří.
Ochoz ve 2. patře a krásné pohledy jak dolů do sálu, tak i nahoru na zajímavě řešený strop s rozptýleným osvětlením
Všimněte si té řady zajímavých světlíků. Samotná výstava se skládá většinou z fotografií, dokumentů a některých předmětů, typických pro přistěhovalce a jejich země, od těch prvních, kteří do Francie začali přicházet z kolonií v polovině 19. století, přes masivní vlnu přistěhovalectví ze zemí severní Afriky, ruskou šlechtickou vrstvu po bolševické revoluci, indočínskou a africkou populaci po pádu kolonií, až po příliv východoevropských občanů v 60. až 80. letech.
Nejdřív jsem si myslela, že výstavu úplně vynechám, šlo mi hlavně o prohlídku budovy, ale nakonec jsem celou expozici pečlivě prošla. Jak už to tak Francouzi umějí, i tady se jim podařilo vytvořit zajímavou a přitažlivou výstavu.
Osud imigrantů připomíná i tato ohromná palanda, která symbolizuje jejich špatné životní podmínky. Je ověšená taškami, které jsou snad v celém světě jejich poznávacím znamením.
Na závěr si můžeme prohlédnout dvě oválné pracovny v přízemí, které patřily tehdejšímu ministru kolonií Paulovi Reynaudovi a generálnímu komisaři Koloniální výstavy maršálu Lyauteyovi. Pracovna nahoře svojí výzdobou a freskami představuje umění a ekonomiku Asie, zatímco fresky v druhé pracovně jsou věnovány intelektuálnímu a uměleckému přínosu Afriky. Tato pracovny jsou také vybaveny jediným původním zařízením, které zde zůstalo po přestěhování sbírek. Kromě toho zde také zůstala ještě jedna velká původní část – tropické akvárium v podzemí, na které se podíváme příště.
Palais de la Porte Dorée
12. obvod, 293 avenue Daumesnil
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.30 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod Vstupné do přízemních prostor zdarma (včetně centrálního sálu Forum a oválných pracoven), do Musée de l´Immigration a Acquarium 8 eur, v době krátkodobých výstav se vstupné zvyšuje na 9 nebo 10 eur
Důkaz o tom, že ty krásné dvorky, které vám tady čas od času ukazuji, se nevyskytují jenom v lidových čtvrtích na periferii, můžeme najít jen pár desítek metrů od Louvru. V rušné rue Saint-Honoré takových více nebo méně upravených dvorků najdeme víc, ale dnes se podíváme na místo, kde jsou soustředěné výhradně umělecké ateliéry a malé obchody s uměním.
Malé náměstí jen kousek od Seiny bylo vytvořeno v první polovině 19. století na pozemcích, na kterých se dříve rozkládalo opatství Saint-Victor, zbourané v roce 1813. Náměstí zprvu neslo stejné jméno a to až do roku 1867, kdy bylo přejmenováno na dnešní název podle členů rozvětvené a slavné rodiny botaniků a vědců, kteří působili v Paříži od poloviny 15. století až do 19. století.
Uprostřed náměstí stojí od roku 1994 fontána, nazvaná Ústa pravdy, jako odkaz na slavnou římskou památku, která má usvědčovat lháře ze lži. Tady byste ovšem ruku do otvoru nevložili, jednak byste se k němu do výšky a přes zábrany nedostali, druhak by vám nateklo do rukávu (ledaže byste přišli k fontáně po 11 večer, kdy se voda vypíná, k úlevě všech, kteří na náměstí bydlí a kteří hlavně večer trpí jejím hlasitým šuměním).
Na východní straně náměstí stojí řada krásných novorenesančních domů, postavených kolem poloviny 19. století. Na druhém konci náměstí pak najdeme řadu nízkých starých domů ze 17. století, které nejsou tak prvoplánově líbivé, ale jsou se svými úzkými dřevěnými schodišti a s byty s mohutnými trámovými stropy a se zajímavou vnitřní dispozicí mnohem cennější.
Náměstí dominuje areál univerzity Pierre a Marie Curie, dědičky jedné z bývalých kolejí Sorbonny, která se zabývá přírodními vědami a medicínou. Univerzitní kampus byl postavený v v 50. a 60. letech minulého století na pozemcích, kde dřív stávaly sklady obchodníků s vínem. Nenápaditá architektura komplexu je poplatná době svého vzniku a se svými ocelovými profily a dlouhými pásy oken je určitě jednou z nejohyzdnějších v celé Paříži. La Tour Zamansky, která se tyčí uprostřed, tomu všemu dává korunu. Celý areál prošel v minulých dvou desetiletích velkou rekonstrukcí, která pokračuje dodnes a jejímž cílem bylo z budov odstranit vysoký obsah azbestu. Pamatuji si, že kolem roku 2005 byla věž očesaná až na základní konstrukci (a já jsem si tehdy s nadějí myslela, že ji zbourají) a potom znovu celá obestavěna.
Do areálu se dá vstoupit a projít jím napříč k Institutu arabského světa. Všechny budovy stojí na mohutných sloupech, kterými se vchází dovnitř (ne, tam už jsem si netroufla).
Pravoslavný kostel, postavený ruskou diasporou v Paříži a vysvěcený v roce 1861, svůj největší rozmach zažil na začátku 20. století po velkém přílivu bohatých ruských přistěhovalců, kteří do Paříže prchali před bolševickou revolucí.
Neobyzantská katedrála se tyčí k obloze pěti věžemi s pravoslavným křížem a s typickými cibulovými báněmi, které představují symbolicky Krista a čtyři evangelisty. Zlatá freska na průčelí zobrazuje sv. Alexandra Něvského, kanonizovaného ruského panovníka a hrdinu ze 13. století.
Kostel stojí v bohatém 8. obvodu poblíž parku Monceau a dostaneme se k němu symbolicky po rue Pierre Le Grand, ulici Petra Velikého.
Líbí se mi ten kontrast typických pařížských činžáků a východní architektury
Kostel stojí na malém prostranství, z jedné strany osázeném – jak jinak – břízami
12. července 1918 se v kostele konala velká sláva. Pablo Picasso si tady bral ruskou tanečnici Olgu Chochlovou, za svědky jim byli Jean Cocteau, Guillaume Apollinaire a Max Jacob. Hledala jsem všude možně fotku z této svatby, ale ani na internetu, ani v knihách jsem nic nenašla.
Kromě svateb bohatých Rusů se tu v minulosti konaly i slavné pohřby – svůj obřad tu měli spisovatelé Ivan Turgeněv a Ivan Bunin, operní zpěvák Fedor Šaljapin, malíř Vassili Kandinski nebo před sedmi lety spisovatel Lev Tarasov, Rus arménského původu ale naturalizovaný Francouz, kterého znáte pod jménem Henri Troyat.
Interiér kostela, rozkládající se na půdorysu řeckého kříže, je byzantsky bohatý, zlacený a zdobený, s cenným ikonostasem.
Pod kostelem je také krypta s oltářem, zasvěceným svaté Trojici, do té se ale běžně nesmí, jak mi vysvětlily ty dvě dámy, které kostel hlídají a přitom popíjejí čaj z ohromného samovaru, který stojí u vchodu. I když vypadaly a mluvily jako Francouzky, jejich chování a přístup k lidem je jako vystřižený z nějakého ruského úřadu. Ale nenechte se odradit.
Vývěska na plotu u kostela je plná inzerátů v ruštině a ukrajinštině. Doufejme, že Ukrajinka Světlana už práci našla.
Přímo naproti kostelu najdeme až příliš jakoby typickou ruskou restauraci, o kousek dál obchod s ruskými potravinami a na nedalekém boulevardu de Courcelles další hooodně drahý obchod s typickými ruskými lahůdkami – kaviárem, lososem, pirohy a vodkou.
8. obvod, 12 rue Daru Pro veřejnost je otevřeno jen v úterý, v pátek a v neděli odpoledne od 15 do 17 hodin, eventuálně před mší v sobotu v 18 hod nebo v neděli v 10 hod
Jak se tam dostat: metro Courcelles nebo Ternes (linka 6)
Dnes vás pozvu do další z těch malých pařížských uliček, které člověk objeví jen tak náhodou, když mu při chůzi sklouznou oči mimo trasu, po které chvátá. Ten pohled vás přinutí zastavit se a změnit směr, protože spěch nespěch, tohle prostě musíte vidět zblízka.
Ulička odbočuje ze stejnojmenné ulice rue Olivier Métra. Když jí budete procházet, najdete v ní jen kousek od místa, které jsme právě viděli, bíle okachlíkovaný rohový dům. Právě tady měl svůj pařížský ateliér Jiří Kolář.
Mimochodem, díla Jiřího Koláře jsou právě teď vystavená na jeho velké výstavě v Muzeu Kampa. A kdybyste o Dušičkách měli cestu na Vinohradský hřbitov (to je ten, jak se mu říká „Strašnický“), tak právě tam můžete kousek od zdi, oddělující hřbitov od krematoria, najít jeho hrob.
Milovníci impressionismu už po přečtení titulku vědí, že k dnešní procházce mě inspiroval obraz, který namaloval Georges Seurat v letech 1884 – 1886 na ostrově Grande Jatte, a že tedy naše dnešní cesta povede na západ od Paříže.
Ostrov uprostřed Seiny se od dob impressionistů (protože Seurat nebyl jediný, kdo sem chodil malovat) hodně změnil. Nejen, že se jeho název zkrátil na dnešní „Île de la Jatte“, ale z místa, pokrytého lesíkem, kam jezdili Pařížané v neděli za odpočinkem, se stala malá rezidenční čtvrť pro ty nejbohatší. Prostředkem ostrova se dnes táhnou ohromné betonové rezidence s rozlehlými terasami a podzemními parkovišti a jen park na severním cípu nám připomene jeho dřívější podobu. I s těmi stromy nad plochým břehem.
Podél celého ostrova byla vybudovaná „stezka impressionistů“ s vyhlídkami s reprodukcemi malířů, kteří zde malovali. Nečekejte ovšem věrné umístění do míst, kde byl který obraz namalovaný, to už dnes většinou ani nejde určit, tak moc se ostrov proměnil. I přesto stojí za to si ho obejít kolem dokola. Někde nás cestička vede přímo kolem hladiny Seiny, jinde musíme nad řekou po silnici, která celý ostrov obkružuje.
Ostrov patří napůl obci Neuilly-sur-Seine a napůl obci Levallois. Od břehu blíže k městu ho dělí jen úzké rameno, přes které vedou dvě lávky a most pont de Courbevoie. Ten přejdeme a za ním začneme dnešní procházku. Z malého parčíku s vyhlídkovou plošinou sejdeme až dolů k řece, kde si můžeme prohlížet všechny ty obytné čluny, které tady kotví. A že jich tady je!
Procházkou dojdeme až k lávce na severním konci ostrova, jenže chyba (doslova) lávky, cestička tady končí před zamčenou železnou brankou a proto se musíme potupně celou tou cestou vrátit a ostrov obejít po silnici nad břehem. Zas tak moc to nevadí, protože si aspoň prohlédneme domky, které tady nad vodou stojí a o které bychom jinak přišli. Některé z nich vypadají jako vystřižené ze staré Anglie, jiné jsou jen dřevěné a připomínají chatky. Celou tu dobu se ovšem usilovně snažíme nedívat se vlevo na betonová monstra, která lemují druhou stranu silnice.
Silnice se na konci stáčí a vrací se po druhém břehu zpět, my budeme pokračovat rovně do parku, který pokrývá celou severní špičku ostrova. Najdeme v něm různá hřiště a také hustě zarostlý květinový prostor s úly.
Ta středová alej připomíná jednoho z impressionistů, jmenuje se Allée Claude Monet
Tady už jsme opravdu na špičce ostrova. V dálce vidíme železniční most a hned za ním pont d´Asnières.
Podél východního břehu ostrova vede upravená cesta hned nad vodou. Ne, tady se nebudeme muset vracet, jedině snad proto, abychom stačili sledovat všechna zastavení té impresionistické stezky, která vede nad námi ve svahu.
Čím více se blížíme k jižnímu konci ostrova, tím více se přibližují z druhého břehu věžáky čtvrti la Défense, za kterými v podzimním večeru pomalu zapadá slunce
Nejvyšší čas najít si nějakou hospůdku. Asi nejhezčí (a nejdražší, bohužel) na ostrově je italské Café de la Jatte. Sídlí v budově z 19. století, kde dřív bývala koňská jízdárna a později sklad kulis pařížské Opery.
Kaváren a hospůdek je na ostrově víc, jen jsou v nedělním pošmourném odpoledni zavřené. Už je zkrátka po sezóně.
A jak jsem řekla to „po sezóně“, hors saison, hned mi naskočila stejnojmenná písnička, kterou o něčem podobném zpívá můj oblíbený Francis Cabrel. Několik dní mi pak ještě zněla v uších, tady ji máte.
Monet
Jak se tam dostat: metro Pont de Neuilly (linka 1), nebo – doporučuji – autobus 93 od Invalidovny (nebo od Grand Palais), projedete s ním jako s vyhlídkovým autobusem celý západ města
Minule se nám tady pamětní deskou připomněl autor slavných bajek Jean de La Fontaine a proto se za ním vydáme i dnes, tentokrát do starého parku Ranelagh na západě Paříže. Šestihektarový trojúhelníkový anglický park zde založil v roce 1860 baron Haussmann při své přestavbě města.
Park byl po svém založení vybaven mnoha sochami, do dnešních dnů se však zachovaly jen ty mramorové. Bronzové sochy byly společně se všemi ostatními v Paříži v roce 1942 roztaveny na kanóny. Po některých z nich najdeme v parku dodnes prázdný sokl. Nahoře socha s názvem Meditace z roku 1882, autor Tony Noël.
My ovšem míříme za touto sochou, kde je La Fontaine zobrazený s liškou a havranem, postavami z jedné ze svých nejslavnějších bajek. Sochu vytvořil v roce 1891 sochař Dumilâtre, podstavec pod ní Frantz Jourdain. Ani slavná zvířata v bronzu neunikla roztavení a nová, která navrhl Charles Corréia, byla vytvořena a doplněna na místo až v roce 1984.
Jak říká bajka, havran drží v zobáku sýr, kterého se liška lstí zmocní. Neznat bajku, vsadím se, že je to spíš desetikoruna.
V parku najdeme pod vysokými kaštany hezky upravená dětská hřiště a rozlehlé trávníky, v hezkém počasí obsazené stovkami Pařížanů, kteří sem rádi jezdí na piknik. Uprostřed parku najdeme i tento altánek a také staré slavné loutkové divadlo a jízdárnu s poníky pro děti.
Až do dvacátých let minulého století jezdil kolem jižní strany parku vlak. Trať malého železničního okruhu zůstala zachovaná i poté, co byla železniční linka zrušená, a dnes je zde část jejího koridoru zpřístupněná k procházkám. Na kraji parku zůstalo staré půvabné nádraží, dnes přeměněné na restauraci.
Když projdeme parkem, najdeme na jeho západním konci půvabnou budovu, ve které sídlí Muzeum Marmottan Monet. Právě tady můžeme vidět kromě mnoha dalších Monetových obrazů i slavný obraz s východem slunce, který dal název celému impresionistickému hnutí – Impression, soleil levant.
Tady bydlel Jean de La Fontaine, říká nenápadná šedá tabule na zdi jednoho z domů v nóbl čtvrti jen kousek od place Vendôme. Není to tak úplně pravda, protože domy, které zde v rue Saint-Honoré stály v polovině 17. století, jsou už dávno zbořené a dokonce se ani nedá přesně určit, kde vlastně přesně stával palác paní de La Sablière (některé prameny ho situují spíš až do míst domu číslo 308), která nad slavným spisovatelem držela ochrannou ruku zhruba od roku 1670 po víc než 20 let. La Fontaine navíc žil střídavě v paláci tady v rue Saint-Honoré i v jejím druhém paláci v rue Neuve des Petits-Champs. Po její smrti v roce 1693 se La Fontaine přestěhoval k dalším mecenášům do dnešní rue Jean-Jacques Rousseau, kde dva roky na to zemřel a kde najdeme také pamětní desku.
Pamětní desku jsem objevila náhodou, až poté, co jsem si vyfotila dvorek domu, který mě přitáhl až z ulice. Je to vlastně jen obyčejný dvůr obyčejného starého domu, ale všechny ty kytky a půvab ošuntělých zdí a prošlapaných schodišť z něj dělají další krásný pařížský kout.
Na zdech starých domů se často objevují podivuhodná instalatérská a elektrikářská díla – zhmotněný zlý sen každého bezpečnostního technika
Ze dvora se vchází do dalšího traktu domu, které vyniká podivuhodným starým dřevěným schodištěm.
Dnes si projdeme další z úzkých malebných uliček na původně dělnickém východě Paříže, tak daleko od centra, že se až zdá, že jsme spíš někde v nějakém bukolickém koutě na venkově, kde můžeme bloudit mezi domy, porostlými psím vínem, zahrádkami jako dlaň a dílnami, které pamatují ještě předminulé století a které dnes slouží jako umělecké ateliéry. Cité Leroy je jen krátká slepá ulička, ale má tolik půvabu, že by ho mohla rozdávat plnými hrstmi všem těm neosobním moderním ulicím, jaké se stavějí dnes.
Do uličky se dostaneme z rušné rue des Pyrenées, jen přes ulici od tohoto malého náměstí, které jsme tady viděli nedávno. Je vlastně součástí trasy, po které vás už nějakou dobu provázím čtvrtí Belleville a Ménilmontant a kterou se časem dostaneme až na place Gambetta.
Součástí uličky je i malý kout se společnou zahradou, neuvěřitelně kvetoucí a zelenou. Slyšíte zpívat ptáky?
Ulička se na svém konci lomí a zužuje a právě tudy se vstupuje do dalšího pařížského pozemského ráje, který nás vítá vtipným anglickým nápisem. Někdy příště se tam také podíváme.
Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.