Nejstarší basketové hřiště na světě ser překvapivě nachází v Paříži. Pochází z roku 1893 a najdeme ho v areálu YMCA (Young Men’s Christian Association), který si tato asociace nechala postavit v 9. obvodu. Stejně jako v pražské YMCE, i tady najdeme několik rozličných částí – kromě basketového hřiště je tu ubytovna pro mladé, divadlo, bowling, bazén a cyklodráha.
Basketbal, který se začal hrát v roce 1891 na univerzitě ve Springfieldu ve Spojených Státech, kde se ihned lavinově šířil, přišel do Evropy právě s americkou YMCA, která si ve svých sídlech zřizovala tělocvičny. Z těch původních přežila jen ta pařížská.
Areál YMCA navrhl Eiffelův žák architekt Bénard a i přes jeho dnešní sešlost (areálu, ne architekta) se uchoval půvab kovových kostrukcí, vyřezávaných dřevěných prvků, tepaných kovových doplňků a krásná dlažba ve vstupní hale
Basketové hřiště je umístěno v suterénu, dá se do něj však vstoupit i z přízemí, odkud je na hřiště dobrý výhled. V horní části vede kolem dokola malý klopený ovál, který sloužil k rozběhání a zahřátí hráčů. Dolů se dá sejít po točitém kovovém schodišti.
Kromě toho, že je hřiště nejstarší, má také ještě jedno další prvenství – je to možná jediné hřiště na světě, které má uprostřed dva kovové sloupy (pečlivě obtočené molitanem). Kromě toho by dvoumetrovým hráčům mohly překážet i šikmé kovové nosníky, které podpírají galerii. Navíc hřiště nemá ani dnes předepsané standardní rozměry. Možná i proto se tady dnes už basket nehraje, sál je však využíván ke cvičení.
I když je stavba celá sešlá, většina prostor se přece jen dá využívat. S jedinou výjimkou, kterou je bazén. Ten patří bohužel mezi skutečný urbex.
Hřiště je pravidelně přístupné vždy v září ve Dnech evropského dědictví, ale aniž bych vás chtěla navádět, myslím, že se na ně dá podívat i jindy. Vchod leží hned v přízemí naproti hlavnímu vstupu.
Zámek Rambouillet se letos v létě otevřel pro veřejnost po dvouletém restaurování. Mohla bych napsat, že proto září novotou, to by však u památky se středověkým původem asi nebylo nejvhodnější, takže se spokojím s tím, že řeknu, že ho restaurátorské práce vybrousily do té nejlepší podoby.
Původ zámku sahá až do poloviny 14. století do doby vlády Karla V., kdy si ho nechal postavit královský soudní rada Jean Bernier. Jako většina tehdejších šlechtických domů na venkově, i Bernierovo sídlo mělo na základě výnosu krále Františka I. podobu opravdového opevněného zámku s vodními příkopy, hradbami a mohutnými věžemi. Ty jsou ostatně základem stavby i dnes. Hrad postupně prošel vlastnictvím několika dalších královských úředníků, kteří měnili jeho podobu nejen podle předpisů a módy, která kdy právě vládla, ale také podle potřeby, vyvolané několikerým vypleněním a pobořením. V roce 1706 ho od tehdejšího majitele, bohatého finančníka a politika Fleuriau d’Armenonville, který zámku vtiskl dnešní půdorys a vytvořil kolem něj zahradu a park, násilně odkoupil nemanželský, ale legitimizovaný syn Ludvíka IV. a Madame de Montespan Louis-Alexandre de Bourbon. Ten zámek kompletně přestavěl, vytvořil nádvoří, sjednotil průčelí a dokoupil další pozemky v okolí. Po jeho smrti zámek zdědil jeho syn vévoda z Penthièvre, který se zde narodil a vyrostl, příliš si ho ale neužil. Historie se zopakovala a i on byl nucen prodat zámek mocnějšímu, který si na něj udělal zálusk. Tím byl král Ludvík XVI., který ho v prosinci 1783 převzal do svého vlastnictví a kromě dalších úprav nechal kolem zámku vystavět nejenrozlehlé stáje pro pět set koní, ale dokonce icelé městečko, které dokázalo pojmout přes čtyři stovky služebníků, kteří na něm pracovali.
Nejstarší částí zámku je kulatá věž s cimbuřím, v níž v roce 1547 údajně zemřel král František I.
Zámek byl v majetku francouzských králů až do francouzské revoluce v roce 1789, po níž zůstal opuštěný. Život sem znovu přivedl až Napoleon Bonaparte, který si ho oblíbil a rád sem jezdil na lov. Údajně tady strávil i několik nocí v červnu 1815, těsně před svojí abdikací a odjezdem na Elbu.
Od roku 1883 se zámek stal letním sídlem francouzských prezidentů. Tím prvním, který sem začal jezdit, byl Jules Grévy, po němž se tady vystřídala celá plejáda francouzských nejvyšších státníků. Konalo se tady také několik mezinárodních zasedání na nejvyšší úrovni, především v době vlády prezidenta Giscarda d´Estaing, který sem v roce 1975 pozval na první setkání zástupce dalších pěti nejrozvinutějších zemí, ale v rámci svých návštěv ve Francii sem přijel i Boris Jelcin, Nelson Mandela, Husní Mubarak a další. V roce 1999 zde byl představen návrh mírové dohody mezi Jugoslávií a albánskými Kosovci, kterou Jugoslávie odmítla, což následně vedlo k válce v Kosovu.
V roce 2009 byl zámek převeden do správy Centra pro národní památky a jen o něco později zpřístupněn veřejnosti. Po nedávných restauračních pracech máme možnost prohlédnout si zámek v celé jeho zrenovované kráse. Na konci léta, kdy jsem se tam vypravila, byla zatím otevřená jen jedna část, zatímco na jiných místech se ještě pracovalo.
Z původního mobiliáře a dalšího vybavení nezůstalo dnes na zámku prakticky nic. Můžeme tak aspoň obdivovat vyřezávané obložení stěn a především gobelíny a obrazy, kterými jsou pokryty stěny, a které sem byly přemístěny většinou v době francouzských prezidentů.
Zahrada a park, které se rozkládají kolem zámku, si zachovaly svoji původní rozlohu a tvar z doby svého založení v roce 1699. Těsně u zámku leží francouzská zahrada s upravenými květinovými záhony a exotickými stromy s citrusy v ohromných květináčích. Na ni navazuje anglický park s alejemi stromů. Hlavním prvkem parku je rozlehlá vodní plocha, kolem které byla vybudována síť kanálů, mezi nimiž tak vznikly ostrovy. Kdysi na nich byly umístěny umělé jeskyně, skály, sochy a altánky, z nichž jen některé zůstaly zachovány dodnes.
Největší zachovalou stavbou v parku je tak zvaná Královnina mlékárna, statek, který v roce 1789 nechal postavit Ludvík XVI. pro Marii Antoinettu podle vzoru její versaillské vesničky. Pověst říká, že to udělal z lásky, ale ve velké tajnosti, protože už tehdy bylo království ve velké finanční tísni a on se obával reakce dvora i lidu.
V obkroužení nízkými budovami statku, kde dnes najdeme obchody se suvenýry, stojí oválná neoklasicistní stavba se zlaceným nápisem a s medailonem s krávou, který připomíná, že právě zde královna pořádala ochutnávky mléčných výrobků ze své farmy. Uvnitř stojí pod kupolí kulatý mramorový stůl, na němž bývaly produkty vyloženy (ten dnešní sem ovšem nechal umístit až Napoleon). Stěny kolem jsou vyzdobeny dalšími medailony s tématikou zpracování mléka a výroby různých produktů z něj.
V druhé místnosti této stavby je vytvořená umělá grotta s bílou mramorovou sochou bohyně Amaltheiy, jejíž mytologie částečně souvisí s posláním celé stavby. Tato řecká bohyně totiž ve své přijaté podobě kozy svým mlékem odchovala Dia (kterého matka porodila potají na Krétě, aby ho jeho otec Kronos nespolkl, jako jeho všechny předchozí sourozence).
Za Královninou mlékárnou se dostaneme hlouběji do parku mezi umělé stavby a kanály
Stavbou, kterou si tady nesmíme nechat ujít (a která tvoří součást prohlídkového okruhu společně s mlékárnou), je chaloupka, jejíž nenápadný venkovní vzhled svádí k přehlédnutí. Byla by to škoda, protože má jedinečný interiér, celý vyložený mušlemi, perletí a mramorem. Bohužel se uvnitř nesmí fotit, ale představte si kruhovou místnost, odshora až dolů vyloženou perletí, která na zdech vytváří obrazce a medailony. Nechala si ji v letech 1770 – 1780 vytvořit princezna de Lamballe, snacha jednoho z minulých majitelů vévody z Penthièvre.
Cesta parkem nás vede kolem celé vodní nádrže tak, abychom se dostali zpět k zámku. Místy mezi stromy prosvítají stavby ve městě s věží kostela uprostřed. Pokud byste se sem vypravili, nechte si nějaký čas i na městečko, se svým starobylým královským šarmem určitě stojí za to.
Zámek Rambouillet je další z perel bývalého francouzského království, které se nacházejí na jihozápadě Paříže. Podobných staveb je tady mnoho a ani časté návštěvy Paříže mi nestačí k tomu, abych je všechny zmapovala. Tak snad postupně jednu po druhé.
Château de Rambouillet Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 12 hod a od 14 do 17 hod
Vstupné 9 eur, do 25 let zdarma
Vstupné zahrnuje prohlídku mlékárny a perleťového domku, které se konají vždy v 11,15 a 15,30 hod
Jak se tam dostat:
Vlakem z nádraží Montparnasse (směr Chartres)
Zpáteční jízdenka stojí kolem 20 eur, kdo má kartu Navigo, jede zdarma
Pořád ještě vzpomínám na blog jedné slečny, která si někdy před dvěma lety stěžovala, že v Paříži nejsou vůbec žádné kavárny. Zarazilo mě to, já tam přece chodím z kavárny do kavárny, ale až po přečtení celého jejího článku jsem pochopila, jak to myslela. Hledala totiž takové ty hipsterské kavárny, kde dostanete překapávanou kávu v něčem, co vypadá jako chemická kádinka, a obsluha se na vás tváří zle, když k ní chcete cukr a nedejbože i mléko, kde vám přinesou domácí limonádu v zavařovačce (nic proti domácí limonádě, jen jsem nějak nepochopila, proč mám pít něco sladkého, a tu módu zavařovaček už vůbec ne), kde mají k jídlu chleba s avokádem a banánové lívance a kde je největším hitem otlučená zeď, špinavá podlaha a kde na toaletě chybí zrcadlo.
Stejně ale hledala špatně, protože i takových míst je v Paříži spousta a pár jich mám taky zmapovaných, ale ať se nezlobí, pro mě musí být pravá pařížská kavárna jiná. S proutěnými křesílky venku, uvnitř trochu ošuntělá, ale útulná, s pohodlnými židlemi u stolků, které mají pod sklem starou reklamu na pravou čokoládu nebo upoutávky na poslední divadelní představení z roku 1920, kde mi ráno přinesou café crème nebo café noisette, ale klidně taky capuccino, proč ne, a rovnou se zeptají, jestli si k němu dám i croissant, a kde mi na stůl postaví automaticky i karafu s vodou. Taková kavárna v centru může mít pár plyšových boxů, kde vám mosazná cedulka prozradí, kdo ze slavných lidí v nich sedával, ale stejně tak mám ráda i levné kavárny na periferii s barevnými židlemi na chodníku.
Ta, do které vás dnes pozvu, vypadá, jako by sem spadla ze starých časů. Kombinuje se zde kavárna s obchodem se starožitnostmi, obrazy i různým bazarovým zbožím. Stolky jsou tu rozestavěny přímo mezi starožitným nábytkem a mléko do kávy vám přinesou v roztomilé konvičce z anglického porcelánu, kterou právě vytáhli z vitríny, kde ji do té doby nabízeli k prodeji. Obsluha sice občas trochu vázne a občas něco zapomene přinést, monsieur Marcel, který zde vládne, toho totiž už hodně pamatuje, za to vám ale povypráví příběh obrazů, které mu visí na stěně, i o malíři, s kterým se hned po válce seznámil. A ta terasa před kavárnou, ta nemá chybu, hlavně proto, že sem svítí slunce dlouho do odpoledne.
Proč píšu zrovna o této kavárně? Leží totiž v tom nejcentrovatějším centru, ve čtvrti Marais, kde komerce a turistický ruch vytlačují postupně jeden původní podnik za druhým. Ještě pamatuji staré obchůdky, pekárny a levné zašlé kavárny, které se už skoro všechny proměnily na obchody s cetkami, předraženým oblečením nebo na rychlá občerstvení. Vždycky mám radost, když najdu něco, co do tohoto komerčního rámce nespadá a ráda to podpořím. Tak proto. Kdybyste šli kolem, víte kam jít.
L´Atelier des Guillemites
4. obvod, 3 rue des Guillemites
Paříž už sice dávno ztratila svoji letní krásu, ale mně tady pořád ještě přebývají fotky ze zářijové akce Svátek zahrad, kdy se otvírají i soukromé, běžně nepřístupné zahrady. Tentokrát jsem si nenechala ujít zahradu semináře zahraničních misií, která vytváří v centru města velkou oázu zeleně.
Zahrada těsně sousedí se zahradou paláce Matignon, sídla předsednictva vlády, k němu patří ta budova s kupolí vzadu
Katolická apoštolská misie, jejímž cílem je evangelizace v nekřesťanských zemích, především asijských, sídlí v rozlehlém komplexu budov. Hektarovou zahradu, která k budovám přiléhá, založil kolem roku 1664 žák slavného zahradního architekta Andrého le Nôtra. Dodnes zůstala v téměř nezměněné podobě, s částí, vytvořenou podle francouzského stylu s květinovými záhony, cestičkami a sestříhanými keři, a divočejší anglickou zahradou s alejemi kaštanů za centrální travnatou plochou.
Ačkoliv to tak nevypadá, křídla budovy jsou tvořena dvěma samostatnými paláci, postavenými kolem let 1713 – 1715, přičemž ten vlevo je starší.
Budovy semináře jsou propojeny se zahradou terasou, na jejíž zídce najdeme v kameni vyryté jednoduché sluneční hodiny z roku 1737
V severní části zahrady stojí v rohu malá oratoř z roku 1844, v níž jsou pamětníni deskami na stěnách připomínáni misionáři, kteří při výkonu své činnosti v zahraničí zemřeli
V sousedství oratoře jsou umístěny některé připomínky činnosti misionářů v Číně a Koreji
Ze čtyř bronzových soch svatých, které jsou v zahradě rozmístěny, si tady připomeneme sv. Petra s klíčem v ruce
K semináři patří kaplez let 1683 – 1691, přístupná od hlavního vchodu z opačné strany budov. Je rozložená na tři patra s horní kaplí, kryptou a sálem mučedníků. V obou spodních patrech se obvykle konají výstavy, teď v předvánoční době jsou v každém z pater i na nádvoří umístěny betlémy (tak kdybyste šli kolem…).
Naproti hlavnímu vchodu do semináře z rue du Bac leží malý parčík, ve kterém bysta René Châteaubrianda připomíná, že slavný spisovatel žil zde v semináři posledních deset let svého života a v roce 1848 zde zemřel.
Jardin des Missiones etrangères 7. obvod, 30 rue de Babylon
Otevřeno pro veřejnost při příležitosti Dnů evropského dědictví (obvykle 2. víkend v září) a Svátku zahrad (3. víkend v září)
Vstup do kaple z 218 rue du Bac, otevřeno denně od 7 do 18 hod
Jak se tam dostat: metro Sèvres-Babylone (linka 10 a 12)
V krásném prostředí botanické zahrady Jardin des Plantes stojí několik starých budov. V té největší je umístěna Velká galerie evoluce s doklady o vývoji zvířectva. Přímo naproti se dostaneme do nedávno zrenovovaného muzea minerálů, kam nás zve ohromný čtyřtunový slepenec krystalů černého křemene morionu, umístěný před vchodem.
Sbírky muzea obsahují prestižní a cenné exponáty, včetně asi dvaceti největších krystalů na světě vůbec, krystalů drahých kamenů i kovů nebo také meteoritů. Jsou vystaveny ve sto metrů dlouhém sále, jehož vestibul je vyzdoben nástěnnou malbou, kterou vytvořil François August Briard a která zobrazuje expedici na severní pól z 19. století.
Stálá výstava s názvem Poklady země byla vybrána ze sbírky muzea, která začala vznikat od roku 1626. V průběhu staletí byla neustále doplňována a dnes má kolem 130 000 exponátů. Pro výstavu z nich byly vybrány ty nejzajímavější a nejcennější, které jsou rozčleněny do devíti skupin, které předvádějí diverzitu světa minerálů, od pohledu na ty největší, nejbarevnější a tvarově nejzajímavější, přes cenné kameny surové i broušené, až po některé výrobky z nich. V poslední části jsou vystaveny meteority.
Zdejší sbírka obřích krystalů byla získána v roce 1982 a je největší na světě. Téměř všechny mají dokonalé tvary, které se utvářely po milióny let. Mezi největší, dosahující až 600 kg, patří čirý křemen, nebo obrovské geody (drúzy) ametystu, složené z tisíců malých krystalů, které se utvořily uprostřed dutiny, která vznikla zatuhnutím bubliny plynu v hornině.
Rubelite
Halite neboli sůl kamenná
Jantar
Azurit
Z výrobků upoutají především šperky, vytvořené z broušených kamenů, jako třeba tato souprava náhrdelníku a naušnic z topazů, který patřil rakouské arcivévodkyni Marii Luise (Napoleonově druhé manželce), různé nádoby z broušeného křišťálu anebo také nádherná stolní deska z černého mramoru, vykládaná drahými kameny.
Desku zakoupil kardinál Mazarin v roce 1668 u florentského klenotníka pro Ludvíka XIV. Napůl rozevřené granátové jablko uprostřed desky značí plodnost a neměnnost rodu Medicejských.
Výstava pokračuje i v růžové zahradě, která s budovou muzea těsně sousedí, a kde jsou vystaveny různé druhy přírodního kamene, především mramoru
Zdejší muzeum není jediné, které se v Paříži specializuje na minerály. Další, mnohem větší, jsem navštívila nedávno a někdy příště se tam také podíváme.
Galerie de minéralogie et géologie Jardin des Plantes
Minulá procházka ve 20. obvodu, kterou jsem zveřejnila v srpnu, vyvolala poměrně velký zájem těch, kteří chtějí v Paříži vidět něco nového. Mnozí z vás, kteří jste se od té doby do Paříže vydali, jste procházku absolvovali a já jsem ráda, že jsem vám mohla poodhalit kousek neturistického města. Dnes na ni zkusíme navázat a budeme pokračovat v další části Paříže. Zatímco minule jsme začali 20. obvodem a šli jsme od kostela ke kostelu, dnes projdeme 19. obvod od parku k parku.
Devatenáctku má spousta lidí zafixovanou jako tu neuchopitelnou čtvrť, kde není nic moc jiného zajímavého, samozřejmě kromě parku Buttes Chaumont, který je jedním z nejhezčích parků v Paříži. Protože přesně u parku, naproti stejnojmenné stanici metra bydlím, když jsem v Paříži, začneme dnešní procházku přímo tady, u metra, kam nás přiveze podivná linka 7bis (podivná už jen kvůli svému názvu a taky proto, že jako jedna z mála tratí neprojíždí centrem a jen spojuje dvě další linky, 7 a 11).
Park vznikl v letech 1866-1867 na místě bývalých sádrovcových lomů a byl slavnostně otevřený 1. dubna 1867 při příležitosti Všeobecné výstavy. Na rozloze 23 hektarů zde z poddolovaného členitého terénu vznikla pohádková krajina, které kraluje Sybillin chrám, který se se svojí siluetou na vysoké skále, zrcadlící se v jezírku, stal symbolem parku. Na skalní výběžek vede starý klenutý most a z opačné strany i moderní visutá lávka. Z výše položené části čtvrti Belleville spadá dolů přes uměle vytvořené skály s jeskyněmi vodopád. Park má veškerá typická vybavení, která pařížské parky mívají – najdeme tu zahradní restaurace, kolotoče, poníky a dětská hřiště, romantické cestičky i rozlehlé louky, které bývají v letních dnech obsypané piknikujícími Pařížany.
Jen pár set metrů dělí park od malé čtvrti, které se podle její nejznámější ulice říká La Mouzaïa. Tu jsem jak tady na blogu, tak i v knížce asi už zpopularizovala natolik, že ji všichni znáte a mnozí z vás se do toho bludiště úzkých zelených uliček a malých domečků i vydali, takže pro připomenutí jen přidávám pár dalších fotek.
Přirozeným centrem této malé kolonie rodinných domků, obklíčené moderními paneláky, je place Rhin et Danube, klidné náměstíčko s bílou sochou dívky se snopem obilí pod paží uprostřed středového záhonu. Na náměstí najdeme dvě kavárny, Café parisien a Le Danube. Do obou chodím ráda. Café parisien je maličká, má malou terasu ve stínu a po chodníku rozhozené stolky, na které v létě svítí slunce. Naproti tomu má Café Le Danube terasu širokou a místo se tam najde vždycky. Pokud vám vzor, který má kavárna na průčelí, připomíná bruselský styl 60.let, není to náhoda, ještě výraznější je to uvnitř. Tam najdeme typické lustry i snížené podhledy, jaké se v těch letech pod stropy dělaly. Jen jsem nepřišla na to, jestli je kavárna schválně tak retro, nebo jestli to tady prostě tak z 60. let zůstalo.
Pokud máte rádi romantiku, užijte si ji v La Mouzaïa, protože z ní naše kroky povedou do betonového pekla. Po rue des Lilas nebo po rue de Crimée se vydáme na place des Fêtes, rozlehlé náměstí, jehož název připomíná, že toto dnes tak nehostinné místo bývalo v minulosti ještě pod názvem place Sainte-Geneviève centrem obce Belleville, kde se konaly všechny obecní slavnosti. Náměstí dostalo obrysy dnešní podoby v 70. letech minulého století, kdy byla zbořena většina nízkých starých domů, které ho obklopovaly, a byly zde postaveny vysoké obytné věže.
V 90. letech dostal střed náměstí, tvořený jen neosobní vybetonovanou plochou, nové vybavení a mobiliář, nad kterým ční do výšky obelisk ve tvaru pyramidy se zlatou špičkou, který slouží jako nouzový východ z podzemního parkoviště. Pyramida je vytvořená z matného skla a večer je osvětlená (pokud ovšem světlo funguje), a její základna je z černé břidlice, v níž jsou vyryty reliéfy. Byla postavena v roce 1995 a zrenovována v roce 2009, dnes už je ovšem opět v takovém stavu, že by si pořádnou renovaci zasloužila znovu.
Pokud je vám pyramida povědomá, možná jste ji viděli v jedné z povídek filmu Paris je t´aime, která se přímo u ní odehrává. Bohužel jsem našla jen verzi s anglickými titulky.
Součástí nového zařízení náměstí je i kruhová fontána ve tvaru labyrintu od maďarsko-francouzské sochařky Marty Pan. Nikdy jsem ji neviděla fungovat, takže ani nedokážu popsat, kudy a kam vlastně ta voda teče. Snad se někdy dočkáme opravy.
Když přijdete na náměstí v úterý, v pátek nebo v neděli dopoledne, najdete zde trh. Nikdy jsem na něm nefotila a když jsem to tentokrát chtěla udělat, přišla jsem, jak vidíte, pozdě.
Naštěstí ne všechny staré objekty na náměstí byly zbořeny. V jeho jižní části najdeme takzvaný Regard de la Lanterne, vodovodní domek, který byl součástí vodovodního systému, který přiváděl vodu z vrcholku Belleville a dalších vzdálenějších čtvrtí do centra, především do převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers s dnešním stejnojmenným muzeem). Jak jsme viděli v případě medicejského akvaduktu ve 14. obvodu, i tady bylo vodovodní potrubí, místy pocházející už ze 13. století, lemováno řadou kamenných domků, které sloužily k jeho údržbě. Bylo jich čtyřicet, do dnešních dnů se jich však zachovalo jen několik (jsou často pohřbené v základech domů nebo leží v soukromých dvorech či zahradách). Dva z nich jsme viděli už TADY, na ty další, ležící za hranicemi Paříže, taky někdy dojde.
Západní strana náměstí připomíná rok 1935, kdy zde byl typický secesní vstup do metra nahrazen kioskem ve stylu Art-déco. Ve stejném roce a ve stejném stylu byly hned naproti, na rohu rue des Fêtes a rue Petitot, postaveny veřejné lázně, které nabízely sprchy zdarma. Lázně fungují dodnes
Budova je vytvořena z červených cihel a nad vchodem se jejím prostředkem táhne prosklená trojúhelníková stěna, ukončená malou terasou. Zajímavá je krásná zvlněná skleněná stříška nad vstupními dveřmi.
Od lázní se souběžně s rue de Belleville táhne rue des Solitaires, kde nás hned u prvního domu zaujmou malovaná slepá okna a dále řady nižších starých domů, ukazujících, jak to tady vypadalo před sto lety. Spojnicí mezi oběma dlouhými ulicemi je úzká ulička Cité du Palais Royal de Belleville, bohužel je však se svými venkovskými pastelovými domky, zahrádkami plnými zeleně a všudypřítomnými kočkami soukromá a proto pro veřejnost nepřístupná.
Z place des Fêtes se vydáme východním směrem dál do čtvrti, nazývané Amérique, kde ujdeme po rue des Bois několik metrů a zahneme doprava do rue Émile Desvaux. Ta společně s vedlejší rue Paul de Kock tvoří další klidnou malebnou enklávu uprostřed čtvrti Belleville, plné provozu, ruchu a hluku.
Pokračovat malebnými ulicemi můžeme i po tom, co se dostaneme do rue de Romainville; ta sice není moc zajímavá, ale přejdeme po ní do úzké uličky passage Monténégro, lemované hezkými domky a ateliéry.
V dolní části rue de Romainville najdeme jednu z typických pařížských škol z přelomu 19. a 20. století, které byly postaveny ze světle béžových cihel, mívaly zvlášť vchod pro chlapce a zvlášť pro dívky, a jejich zdi byly zdobeny jednak republikánskými hesly, ale také vlysy pod střechou a květinovým dekorem.
Hned vedle školy leží za mřížemi vchod do další kraťounké soukromé uličky Villa des Iris. Pokud najdete vstupní mříž zamčenou, jako že asi najdete, dá se do ní aspoň podívat zvenku.
Na poslední zastavení našeho putování z parku do parku se dostaneme po boulevardu Sérurier. Na nízkém kopečku, který byl i tady pozůstatkem po sádrovcových lomech, zde byl v roce 1939 vybudován parčík s mobiliářem v neoklasicistním stylu, typickém pro pařížská 30. léta. Jeho zvláštní název „Park na kopci Červený klobouk“ pochází z názvu lidové tančírny, která tady na konci města stávala.
Ještě před vznikem parku zde byl volný zarostlý prostor, navazující na tak zvanou „zónu“, nezastavěnou zanedbanou oblast, sousedící s hradbami, které byly zbořeny ve 20. letech minulého století. Právě tady se před první světovou válkou konávala shromáždění levicových hnutí a odborů. Z té doby pochází dnes už ikonická fotografie, která zachycuje projev socialistického poslance Jeana Jaurèse, který tady před sto padesáti tisíci lidmi brojil proti schválení zákona, který s vidinou blížící se války prodlužoval vojenskou službu ze dvou na tři roky.
Z parku máme výhled na celou východní část periferie, včetně věže kostela Notre-Dame de Fátima, postavený v letech 1951 – 1954 jako splnění slibu pařížského arcibiskupa kardinála Suharda, který v roce 1944 slíbil nový kostel, pokud zůstane Paříž uchráněna před německým bombardováním.
Periferie je tvořená drobnými hustě se propojujícími obcemi. Ta nejbližší, která začíná hned za tramvajovými kolejemi pod parkem a za okružním bulvárem péripherique, se jmenuje Prés-Saint-Gervais. I ta stojí za návštěvu a někdy se do ní podíváme společně tady na blogu.
Při minulých Dnech evropského dědictví jsem se ocitla také v 9. obvodu, který jinak nepatří mezi moje zvlášť oblíbené. Moc ho neznám a moc tam nechodím, proto jsem ani nevěděla, kde vlastně leží jeho radnice. Když jsem na ni náhodou narazila a zjistila, že je také v rámci Dnů otevřená, nenechala jsem si ji ujít. Budova radnice pochází 1746-1748, kdy si tento palác nechal pro sebe postavit výběrčí královských daní Alexandre d’Augny. Po jeho smrti se palác dostal do nájmu a vcelku bezpečně proplul revolučními roky. Další nájemce, kterým byl markýz Livry se svojí ženou, bývalou primabalerínou francouzské opery, zde vybudoval takzvaný Kroužek cizinců, který se stal jednou z největších hazardních heren v Evropě. Hráči, kteří sem přicházeli maskovaní, zde hráli o velké částky, o tak velké, že Napoleonovi nakonec nezbylo, než hernu zakázat.
Po roce 1806 byl palác prodán společnosti Robillard, která byla velkým zpracovatelem tabáku a která postavila v zahradě manufakturu na jeho výrobu. V paláci mezitím dál tajně pokračovalo provozování hazardních her. Už v roce 1829 byl však palác prodán novému majiteli, který ho přestavěl a o dalších dvacet let později byla velká část zahrady prodána společnosti, která zde vybudovala krytou pasáž Jouffroy. Říká se, že budova dnešní radnice je dodnes s touto pasáží propojena tajnými dveřmi.
V roce 1848 byl palác prodán na sídlo radnice 2. obvodu a později, po přečíslování pařížských obvodů, se z něj stalo sídlo 9. obvodu.
Radnice Dny evropského dědictví pojala jako hold zemědělskému hospodářství, proto se návštěvník hned u vchodu zabořil do vrstvy slámy, která pokrývala celé nádvoří. Na ní byly rozmístěny ohrady a klece s domácími zvířaty. Děti tu proto výskaly při pohledu na kozy a ovce, klečely před klecemi s králíčky a pištěly u výběhu slepic. Pro dospělé tady byly stánky s domácími zemědělskými výrobky, ať už to byly sýry, uzeniny, víno nebo cider.
Za povšimnutí na tomto nádvoří stojí socha Vítězství, věnovaná 9. obvodem těm, kteří padli pro Francii. Jejím autorem je François-Léon Sicard, který ji vytvořil v roce 1932, dva roky před svojí smrtí. Byl oblíbeným sochařem předsedy vlády Clemenceaua, kterému snímal v roce 1920 posmrtnou masku.
Venkovské propojení se odrazilo i v interiéru, kde jsme o balíky se slámou zakopávali i v reprezentačních salónech v přízemí, otevřených do malé zahrady. V salónech se konala výstava fotografií, mapujících americké hráče basketbalu.
V zahradě byl umístěný výběh pro kachny a husy
Zahrada je relativně malá, kromě části, prodané v 19. století, z ní velký díl ukousla i stavba společenského sálu, který je v ní umístěný. Uprostřed rozkvetlých záhonů stojí socha Ivana Turgeněva, který žil v 9. obvodu v rue de Douai po roce 1870.
Zahradní průčelí radnice
No a ve společenském sále jsem zůstala uvězněná, když se zničehonic přihnala prudká přeháňka, která nejen promáčela všechny balíky slámy i se zvířaty, ale také rozehnala prodejce od stánků, které jsem s jejich produkty chtěla prozkoumat po prohlídce budovy.
Ještě mě zas a znovu napadá ten rozdíl v přístupu francouzských a českých úřadů ke Dnům evropského dědictví. Marně přemýšlím, která městská část v Praze by pokryla svoje slavnostní sály a nádvoří slámou a nechala tam navézt domácí zvířata a postavit stánky s jídlem (u toho by to kvůli milionu potřebných povolení asi zkrachovalo).
Mairie du 9ème arrondissement 9. obvod, 6 Rue Drouot
Největším objevem mé poslední cesty do Paříže bylo místo, kolem kterého jsem prošla už snad stokrát. Bývalá tržnice Saint-Pierre, postavená v roce 1868 žákem slavného architekta Baltarda, která leží přímo pod Sacré-Coeur, byla v polovině 90. let 20. století přestavěná na výstavní prostory, zaměřené na moderní umění, především na tzv. art brut, naivní umění a další výtvarné směry druhé poloviny 20. století.
Nikdy předtím jsem uvnitř nebyla, vždycky jsem to, asi kvůli umístění na tak turisticky exponovaném místě, považovala za turistickou atrakci. Víc jsem se ovšem nemohla mýlit.
Tentokrát mě dovnitř nalákal venkovní poutač, který sliboval výstavu, na níž filmoví tvůrci a režiséři Marc Caro a Jean-Pierre Jeunet vystavují filmové rekvizity a další připomínky jejich filmové spolupráce.
Uvnitř haly jsem našla rozlehlý vzdušný prostor s vestavěnou galerií, na kterou vede točité schodiště. Výstava, která mě zajímala, se ovšem koná v přízemí.
Z obou režisérů a spolupracovníků je bezpochyby známější Jean-Pierre Jeunet, který se proslavil svojí Amélií z Montmartru. Natočil však i další filmy, kterým se výstava věnuje, jako byly Příliš dlouhé zásnuby (v hlavní roli opět s Audrey Tautou a ve vedlejší s tehdy skoro neznámou Marion Cotillard) nebo Vetřelec: Vzkříšení se Sigourney Weaver. Společně s Marcem Caro, který se věnuje filmové animaci, jsou autory filmů Delikatesy a Město ztracených dětí.
Ke všem těmto filmům najdeme na výstavě kostýmy, rekvizity, scénáře, fotografie z natáčení, nákresy scén a spoustu dalšího materiálu. Kromě toho se můžeme podívat i na úryvky z nich.
Poznáváte obchod s potravinami a dům, ve kterém bydlela z Amélie?
Na důkaz, že vystavené rekvizity opravdu ve filmu hrály, najdeme v jejich sousedství hned i fotografie scén, kde se objevily
Listy se závěrečnými titulky z Amélie, dole kostýmy Audrey Tautou z Příliš dlouhých zásnub
Výstavu jsem objevila opravdu jen náhodou a jsem ráda, že jsem na ni zašla. Pokud budete mít cestu do Paříže a máte rádi film, určitě si ji nenechte ujít. Máte na to čas až do poloviny příštího roku.
V horním patře haly je umístěná výstava výtvarných děl balkánských umělců. I ta stojí za prohlídku.
V bývalé tržnici je kromě výstavních prostor umístěné také dobře zásobené knihkupectví se spoustou knih o moderním umění a momentálně také o filmu.
Kromě toho je tu také malá roztomilá kavárna, která mi na dlouhou dobu řeší problém, kam v této nepříliš pěkné čtvrti zajít na kávu. Tam se nám, kavárenským povalečům, moc líbilo, a určitě jsem tam nebyla naposled (nebojte, kavárna není nijak vázaná na koupi vstupenky na výstavu).
La Halle Saint-Pierre 18. obvod, 2 rue Ronsard
Současné výstavy se konají až do 31. července 2018
Otevřeno denně od 11 do 18 hod, v sobotu do 19 hod, v neděli do 12 do 18 hod
Jen výjimečně bývají pro veřejnost otevřené skleníky, které leží za zdí a hradbou stromů v jihovýchodní části Lucemburské zahrady. Jednou z těch řídkých výjimek, kdy je možné podívat se dovnitř, jsou Dny evropského dědictví, kdy se tady na úzkých cestičkách tlačí snad polovina Paříže.
Skleníky vznikly po roce 1796, kdy byl z vůle revolucionářů zbourán klášter kartuziánů, který příléhal k jižní části zahrady Lucemburského paláce. Ta byla právě tehdy rozšířená o klášterní zahrady, které k ní byly připojeny, částečně přetvořeny a byly zde postaveny skleníky. Dodnes se tyto bývalé klášterní zahrady liší od původní palácové zahrady; je to ta zadní část s trávníky a alejemi, včetně avenue de l´Observatoire.
V roce 1879 byl Lucemburský palác předán Senátu, který od té doby spravuje nejen palác, ale i zahrady včetně skleníků. Ty mají dvojí účel: jednak jeho výpěstky slouží k výzdobě zahrady a paláce, jednak je jejich úkolem zachování rostlinného bohatství, skládajícího se často ze vzácných kolekcí rostin, z nichž některé pocházejí ještě z 19. století.
Je tu například uchovávána velká sbírka deseti tisíc vzácných orchidejí, jejíž základ byl převzat v roce 1859 z rušené zahrady lékařské fakulty, kde byla předtím vybudována z rostlin, které sem zaslal lékař brazilského krále. Neméně cenná je sbírka padesáti kultivarů begónií, hortenzie, kapradiny a broméĺie nebo krotony; také tady najdeme oranžerii nebo obyčejné trvalky, které jsou podle sezón vysazovány do záhonů a nádob v zahradě.
Ani během Dnů evropského dědictví však nebyly všechny skleníky zpřístupněny – v některých je pečlivě udržované mikroklima podle zemí původu rostlin, v jiných, kde jsou vzácné rostliny pěstovány bez použití chemie, jsou nasazeny některé druhy hmyzu, které hubí škůdce. To vše by davy lidí narušily, proto byl zpřístupněn jen největší a nejnovější skleník, postavený v roce 1989 na místě dvou starých. Ani v něm se však nesmělo chodit volně, jen podél jeho kratší stěny, husím pochodem, rychle, rychle, ať se dostane na všechny, protože venku před skleníkem stojí dlouhá fronta. Ani jsem v ní raději nestála a všechno jsem si vcelku pohodlně prohlédla jen zvenku přes sklo.
Na otevřeném prostranství před skleníky byly postaveny stánky jednak s informačním a propagačním materiálem, ale také s výstavkami ovoce, které se v zahradě pěstuje. Jsou zde také vysázeny záhony odolnějších rostlin, keřů a některé stromy. Momentálně tam všemi barvami hýřily záhony jiřin a i když jsem je jako květiny nikdy neměla ráda, tyhle bych snad vzala na milost.
Pokud by vás prohlídka skleníků lákala, bohužel nemohu poradit nic jiného, než si naplánovat další cestu do Paříže na příští rok v polovině září, až se budou konat další Dny evropského dědictví. Koneckonců, každá záminka k cestě do Paříže je dobrá, ne?
5. obvod, Lucemburská zahrada, vstup do skleníků od rue Auguste Comte
Píšu nemocnice, ale vy vidíte klášter s kaplí. To je původní starý základ současné rozlehlé fakultní nemocnice, rozkládající se hned na kraji 14. obvodu, kde jednotlivé kliniky, rozmístěné kolem pařížské observatoře, tvoří celou nemocniční čtvrť. Rozdělení klinik a jejich nové budovy nás teď však zajímat nebudou, zaměříme se jen na staré historické jádro, v němž dnes sídlí administrativa kliniky a část lékařské fakulty.
Stejně jako u nás, i ve Francii se v minulosti kláštery, většinou nuceně zavírané, měnily na nemocnice. Zatímco u nás k tomu docházelo po josefinských reformách, ve Francii v tom měli prsty revolucionáři po revoluci v roce 1789.
Z kláštera Port Royal byly v roce 1790 v rámci porevolučních protináboženských čistek vyhnány sestry vizitantky z řádu Navštívení Panny Marie a klášter se proměnil na vězení. Už o tři roky později se z něj však stává veřejný špitál a v roce 1814 je přeměněn na porodnici. V roce 1890 je na pozemcích bývalého kláštera postavena nová část porodnice, nesoucí dodnes název Baudelocque podle slavného porodníka z 18. století, a v roce 1966 se veškeré zdravotnické služby stěhují do nových prostor, které vyrostly podél bulváru, vedoucího k observatoři, které se tak stávají jednou z největších pařížských porodnic. Dnes patří porodnice Port Royal pod kliniku Cochin, která leží těsně vedle ní.
Historie kláštera je mnohem delší, než jsme zatím viděli. Spadá až do 16. století, kdy se v něm usídlily sestry cisterciačky. Původní cisterciácké opatství ženského řádu mělo své sídlo už ve 12. století v městečku Chevreuse a protože klášter při svém rozvoji potřeboval sídlo i v Paříži, v roce 1626 zde sestry nechaly postavit své nové sídlo na místě paláce Hôtel de Clagny, který jejich představená Angelique Arnauld dostala darem. Angelique postupně podlehla jansenismu, přísně katolickému směru, který se do Francie šířil z kalvinistického Holandska, a opatství se tak stalo francouzským centrem tohoto náboženského zaměření. To bylo pro papežskou katolickou církev a následně i pro království nebezpečné a protože se sestry ani po výzvách krále svého přesvědčení nevzdaly a raději se v 60. letech 18. století stáhly z Paříže zpět do Chevreuse, rozhodl v roce 1709 Ludvík XIV. o zrušení řádu a o zboření chevreusezkého kláštera.
Do opuštěných prostor v Port Royal se v roce 1669 nastěhovaly sestry řádu Navštívení Panny Marie, které zde vedly ústav pro výchovu dívek z lepších rodin. Děly se tu však i jiné věci, které předznamenaly budoucí porodnickou funkci těchto budov, například v roce 1681 sem byla poslána dvacetiletá kněžna de Fontanges, milenka Ludvíka XIV., která zde měla v tichosti přivést na svět Ludvíkovo nemanželské dítě; při předčasném porodu však zemřela ona i dítě.
Z celého bývalého rozlehlého opatství dnes zůstal zachován jen ústřední klášter s ambitem a s rajským dvorem a klášterní kaple. Architektem staveb byl Antoine Le Pautre, který postavil klášterní budovy v letech 1652-1658 a kapli v letech 1646-1647. Tu pojal jako jednolodní stavbu s klenbou, bohužel však jeho další plány na bohatou výzdobu a portikus s balustrádou nebyly uskutečněny.
Vstup do kaple z ambitu
Interiér kaple
Součástí je také kapitulní síň, kde se konala společná setkání členek řádu
Pohled na kapli zvenčí; takto je, stejně jako venkovní zdi kláštera, dodnes vidět z boulevardu du Port Royal, který je od areálu nemocnice dnes ještě oddělen plotem
V interiéru bývalého kláštera jsou zachována i původní schodiště se starým vyřezávaným zábradlím
Areál kláštera je zapsán na seznamu památek částečně již od roku 1928 a celá stavba od roku 1933
Budovy z konce 19. století leží mimo areál kláštera, ale doslova jen pár kroků od něj
Do kláštera jsem se podívala letos při Dnech evropského dědictví, i když jsem v něm už byla sama loni v říjnu, tehdy ovšem nebyla otevřená kaple a kapitulní síň. Na klášterní dvůr se dá v běžném provozu vejít vchodem přes hlavní budovu nemocnice.
Zahrada a park, které se rozkládají kolem zámku, si zachovaly svoji původní rozlohu a tvar z doby svého založení v roce 1699. Těsně u zámku leží francouzská zahrada s upravenými květinovými záhony a exotickými stromy s citrusy v ohromných květináčích. Na ni navazuje anglický park s alejemi stromů. Hlavním prvkem parku je rozlehlá vodní plocha, kolem které byla vybudována síť kanálů, mezi nimiž tak vznikly ostrovy. Kdysi na nich byly umístěny umělé jeskyně, skály, sochy a altánky, z nichž jen některé zůstaly zachovány dodnes.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.