Ve čtvrti La Gare, jen pár desítek metrů od kostela Notre-Dame-de-la-Gare, který jsem tady představila minule, vybíhá zhruba na úrovni čísla 46 z rue Jeanne d´Arc malá úzká ulička, jako jeden z pozůstatků původní zástavby této čtvrti, pocházející pravděpodobně ze začátku 20. století.

Uličku lemují po obou stranách nízké domy ze žlutých a červených cihel, mezi nimiž vedou úzké průchody k dalším domkům v zadním traktu. Nechybí ani všudypřítomná zeleň, popínavé keře a květiny, které tomuto koutu dodávají venkovský a lehce prázdninový nádech. Další z pařížských míst, kde by se mi líbilo bydlet.

Villa Auguste Blanqui, 13. obvod

Jak se tam dostat: metro 6 Nationale

Farní kostel Notre-Dame-de-la Gare leží ve 13. obvodu mimo veškeré turistické cesty. Vydala jsem se k němu vlastně jen proto, že náměstí, na kterém leží, je pojmenováno po Johance z Arku a doufala jsem, že na něm třeba najdu nějakou její sochu. Není tam – ani na náměstí, které není moc vzhledné ani zajímavé, a vůbec už ne v kostele. Ten byl totiž postaven mezi lety 1847-1860, kdy Johanka ještě nebyla kanonizována (k tomu došlo až v roce 1920).

Zvláštní kapitolou je samotný název église Notre-Dame-de-la-Gare. Do češtiny by se nepřekládal jako kostel Panny Marie z nádraží, ale Panny Marie ze čtvrti la Gare – tak se totiž tato část 13. obvodu jmenuje. Mohlo by se zdát, že je to inspirováno blízkým Slavkovským nádražím, ale skutečnost je mnohem překvapivější a zajímavější. Název čtvrti totiž vznikl dávno před tím, než sem byly nataženy první koleje a než vůbec existovala myšlenka na nějaké nádraží. Spadá do doby Ludvíka XV., který už v roce 1753 nechal vypracovat plán přístaviště na Seině, kterému říkali „la gare fluviale“, říční nádraží. Jednalo se o ambiciózní projekt rozlehlé půlkruhové nádrže, oddělené od Seiny úzkou hrází, do které měly vjíždět lodi dvěma průplavy. Přístaviště pro čtyři sta padesát lodí mělo nahradit původní říční přístav, kde byly vykládány a nakládány lodi se zásobami, především potravin, pro celou Paříž. Měl tím být vyřešen nejen problém nedostatku místa na nábřeží, ale také přezimování lodí, které často zamrzaly v Seině na pláni u Ivry.

Nádrž měla jedním koncem začínat pod dnešní knihovnou Françoise Mitterranda a končit u vchodu do dnešní botanické zahrady Jardin des Plantes. Spolkla by tedy prostor celého současného Slavkovského nádraží a nemocnice Salpetrière. Stavět se začalo v květnu 1764, ale nejrůznější státní a finanční potíže způsobily, že o tři roky později byly práce zastaveny a projekt nebyl nikdy dokončen. Na plánovaném místě později vzniklo nákladní přístaviště s doky, skladišti, sily e ledárnami, ovšem zdaleka ne tak smělé, které bylo postupně rušeno až během několika posledních desetiletí při asanaci a nové zástavbě této části nábřeží.

Kostel na nedalekém náměstí place Jeanne d´Arc začal vznikat v době, kdy její okolí ještě nepatřilo k Paříži, ale k obci Ivry. K připojení došlo až v roce 1860. Průmyslový ráz této části Paříže, daný nejen říčními doky, ale také vznikajícím průmyslem – sklárnami, manufakturami na výrobu ledku a později i závody na výrobu automobilů a železničního příslušenství s sebou přinesl stále se rozšiřující dělnickou populaci. To vyvolalo potřebu nového velkého kostela, protože do té doby se bohoslužby konaly v bývalé tančírně.

Pro stavbu zvolili tehdy často používaný neorománský sloh, zvýrazněný mohutnými oblouky v interiéru. Kostel má sice v apsidě vitrážová okna, která osvětlují chór, ale jinak je temný, bez jakéhokoliv dalšího přístupu světla, a kromě skromné výmalby v chóru i bez výrazné výzdoby.

Fotografie z kostelních dveří pro zorientování. Před námi place Jeanne d´Arc a dlouhá rue Jeanne d´Arc. Osa probíhá rovnoběžně se Seinou velkou částí 13. a 5. obvodu a vzadu končí Panthéonem.

Église Notre-Dame-de-la-Gare, 13. obvod, place Jeanne D´Arc

Jak se tam dostat: metro 6 Nationale nebo 14 Olympiades

V článku o francouzském Ministerstvu školství jsem se už zmínila, že vysoké školy mají svoje vlastní ministerstvo. Přesněji se jmenuje Ministerstvo pro vysoké vzdělávání, výzkum a inovace a sídlí v rozlehlém areálu na vršku kopce za Panthéonem. Hlavní budovou tohoto areálu a sídlem ministra je tak zvaný Pavilon Boncourt.

Areál stojí na místě dřívější koleje Boncourt, založené v roce 1353 a působící několik století. V roce 1738 byla zahájena stavba nové budovy, té, kterou vidíme nahoře na fotce. Z mnoha důvodů se však stavba protahovala a byla nakonec dokončena až kolem roku 1815. Už před jejím dokončením však zasáhl Napoleon a po svém návratu z tažení do Egypta rozhodl, že bude nová budova sloužit pro Polytechniku, která současně dostane vojenský statut. Dnes patří Polytechnika, která nabízí inženýrské obory nejen pro armádu, ale i pro civilní sektor, mezi prestižní vysoké školy, tak zvané Grandes écoles.

Z pavilonu Boncourt se Polytechnika v roce 1976 odstěhovala za Paříž do nového sídla v městečku Palaiseau a její místo na krátkou dobu zaujal Institut Augusta Comta, tehdy čerstvě založený prezidentem Giscardem d´Estaing a po pěti letech zrušený škrtem pera nové vlády, která sem umístila Ministerstvo pro výzkum. To se nakonec v roce 2014 transformovalo na dnešní ministerstvo, pod které spadá celá oblast nejen vysokého vzdělávání, ale hlavně vědy a výzkumu.

Kromě několika více méně prázdných místností, sloužících jako jednací a zasedací sály, jsme viděli kancelář ministra, která se nám – ve srovnání s jinými ministerstvy – zdála poměrně střízlivá, obyčejná a chudá. Dokonce – ano, vidíte dobře – má ministr rozbité to okno vpravo. Když se však člověk podívá z oken ven, ztratí řeč. Před sebou vidí velkou část historie Latinské čtvrti.

V nezvyklém pohledu se tedy vedle sebe tísní odleva jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí Lycée Henri IV. s hranatou věží tour Clovis z 11. století, vedle které vidíme kulatý dóm Panthéonu. Na něj se tlačí kostel Saint-Étienne-du-Mont se svou štíhlou věží. Vysoká budova úplně vpravo patřila dříve k Polytechnice a dnes je v ní hotel.

Součástí areálu je i čtvercový dvůr, kolem kterého jsou uspořádány další budovy ministerstva, a který sloužil Polytechnice k vojenským přehlídkám. Současná podoba je z roku 1991, kdy byl také vytvořen čtvercový bazén s bronzovou sochou od Meret Elisabeth Oppenheim, znázorňující lidskou postavu. Dvůr je bohužel už několik let zavřený, bazén je bez vody, a schody, které k němu vedou od pavilonu Boncourt, jsou ve špatném stavu. Dříve býval dvůr v některých hodinách přístupný pro veřejnost, takže budeme doufat, že se tento zvyk po právě připravované rekonstrukci obnoví.

Zadní východ pavilonu Boncourt vede do zahrady, kde najdeme další zajímavou stavbu. Kolem roku 1880 zde byla postavena aula, nazývaná amphithéâtre Arago, která sloužila Polytechnice k výuce fyziky (kromě jiných zde přednášel i André-Marie Ampère). Pro její stavbu byly použity některé stavební prvky (hlavně portál a vchodové dveře) ze zaniklé kaple Navarrské koleje.

Po odchodu Polytechniky byly prostory amfiteátru přepaženy do dvou pater a přeměněny na knihovnu sociální antropologie, kterou zde založil slavný antropolog Claude Lévi-Strauss, který tady měl také až do své smrti v roce 2009 (zemřel ve 101 letech) svoji pracovnu.

V přední části zahrady před budovou najdeme tři bronzové sochy, splývající s vegetací, které vytvořil italský sochař Giuseppe Penone.

No a nakonec vás u vedlejšího záhonu cedule upozorní, že se právě díváte na růže s názvem Marie Curie, vyšlechtěné v roce 1996 při příležitosti 75. výročí založení Institutu Curie.

Další pohledy na Polytechniku a na to, jak byl její plot v roce 2016 vyzdoben portréty slavných francouzských vědců, najdete ve starším článku TADY.

Pavillon Boncourt, 5. obvod, 21 rue Descartes

V každém lepším tištěném průvodci se dočtete, že nejužší uličkou v Paříži je rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ale tomu nevěřte. Ta je široká 1,80 metru a její výhodou je jen to, že leží v živé čtvrti v centru města, kde ústí přímo na nábřeží Seiny. Další uličku, která by si mohla dělat nárok na titul „nejužší“, pak najdete v 19. obvodu kousek od parku Buttes-Chaumont. Jmenuje se passage du Plateau a její šířka se mění od jednoho metru do jednoho a půl metru.

Do uličky, která v této soutěži šplhá na nejvyšší stupínek, se ovšem musíte vydat daleko od centra, až na konec 12. obvodu. Jmenuje se sentier des Merisiers. Její šířka se po celé délce proměňuje, ale ve své nejužší části má 87 centimetrů a v průměru nedosahuje víc než jeden metr.

Ulička je dlouhá sto metrů. Na jedné straně vybíhá ze širokého boulevardu Soult u čísla 101 a ústí u čísla 3 v rue du Niger. Tam také leží za zdí tento hezký hrázděný domek.

Ulička vznikla v roce 1857 těsně u jednoho z bastionů tehdejších hradeb, které ležely jen pár desítek metrů od ní. Patřila pod obec Saint-Mandé, která byla kolem roku 1860 administrativně rozdělena, přičemž jedna její část, přesně ta s uličkou, byla připojena k Paříži. Zajímavé je, že osvětlení v ní bylo instalováno až v 80. letech minulého století, takže do té doby se jí lidé ze strachu raději vyhýbali. Dnes je považována za jednu z nejromantičtějších v Paříži.

Zhruba v polovině se ulička lomí a právě tam, za malými dvířky s varovným nápisem, leží tento krásný dvorek.

12. obvod, sentier des Mérisiers

Asi si řeknete, že ohromnou Napoleonovu hrobku z červeného mramoru v dómu vojenské katedrály sv. Ludvíka v Invalidovně zná každý, kdo byl aspoň jednou v Paříži. Je to tak, mauzoleum pod zlatou kupolí se nedá přehlédnout a navíc vás k němu pošle každý průvodce.

Méně známé, a vlastně skoro neznámé, je ovšem v Invalidovně další pietní místo, spojené s Napoleonem. Když se vydáte doleva od vchodu do katedrály směrem k pokladnám chodbou „Corridor de Nîmes“, uvidíte zhruba uprostřed, že jedno z oken, vedoucích do malého zeleného dvora, je zaskleno až k podlaze. To proto, aby měli návštěvníci lepší výhled na boční zeď katedrály a velký plochý kámen s nízkým zeleným plůtkem. Je to první Napoleonův hrob, který sem byl přenesen v roce 1840 z ostrova Svatá Helena společně s exhumovaným Napoleonovým tělem. Zatímco Napoleona čekala majestátní mramorová hrobka, jeho původní náhrobní kámen byl umístěn pod stromy hned vedle katedrály, kde leží dodnes napůl skrytý mezi keři.

Dvůr není běžně přístupný, takže hrob je vidět jen z tohoto průchodu, eventuálně ještě ze zahrádky přilehlé restaurace nebo ze schodiště vpravo na konci chodby (a tedy z toho krajního okna vlevo vzadu).

Les Invalides, 7. obvod, boulevard des Invalides

Když v roce 1929 pětinásobného amerického olympijského vítěze v plavání Johnnyho Weissmüllera (pozdějšího prvního filmového Tarzana) pozvali, aby v Paříži slavnostně otevřel novou plovárnu, pravděpodobně netušil, že otvírá místo, které vstoupí do historie. Stavba ve tvaru jednoduchého betonového trojúhelníku ve stylu art déco se dvěma bazény – jedním krytým a druhým venkovním, umístěná na západní hranici Paříže, za sto let své existence zažila bohatý život, přežila svoji klinickou smrt a nakonec vstala z popela.

Přestože plovárna stála až na samém okraji 16. obvodu, stala se brzy po svém otevření vyhledávaným sportovním a společenským centrem, kam mířily davy Pařížanů. Oba její bazény byly v létě obsypané lidmi a sloužily dokonce i v zimě – ten krytý k plavání, zatímco ten venkovní se na zimu měnil na kluziště. Kromě sportovních akcí se zde konaly i umělecké prezentace, módní přehlídky a dokonce i volby královny krásy a fungovalo zde několik restaurací a barů i kadeřnictví. Plovárna přežila válku a přestože její krása i význam začaly postupně upadat, sloužila až do roku 1970. Nejdříve padlo rozhodnutí, že už se v zimě nevyplatí nákladně a složitě měnit venkovní bazén na kluziště, což přineslo velký úbytek návštěvníků a finanční ztráty. Zkázu pak dokonaly poruchy filtračních systémů, poškození skleněné střechy krytého bazénu a pomalé drolení betonu, zkorodovaného výpary chlóru. Vypadalo to, že slavné místo to má už definitivně za sebou.

Vlevo Johnny Weissmüller u bazénu Molitor. Vpravo modelka Micheline Bernardini při prezentaci prvních dvoudílných plavek na světě právě u tohoto bazénu v roce 1946. Plavky dostaly název podle francouzského atolu Bikini. Foto bbc.com.

Plovárna v době své největší slávy. Vlevo venkovní bazén v létě a vpravo v zimě jako kluziště. Foto cntraveler.com

Ohromná betonová stavba zůstala po roce 1970 opuštěná – ovšem ne na dlouho. Postupně do ní začali pronikat umělci, zdi se pokryly graffiti a malbami, začaly se tu pořádat divoké večírky a z tajného místa se nakonec stalo místo tolerované – natáčely se tu filmy a pořádala různá představení nebo módní přehlídky. Pařížská radnice se nakonec rozhodla, že se přece jen plovárnu pokusí zachránit a vypsala výběrové řízení na rekonstrukci a další využití. Vítězná společnost ovšem nakonec musela téměř celou původní budovu zbourat kvůli silnému poškození a prakticky znovu vystavět její kopii. Práce začaly v roce 2011 a byly dokončeny v roce 2014. Po novém otevření se však už nejedná o lidové bazény pro širokou veřejnost, ale o exkluzivní místo, proměněné na luxusní pětihvězdičkový hotel s lázeňským centrem a sportovním klubem pro ty nejbohatší (částečnou výjimkou je krytý bazén, kde podmínkou pro investora bylo zachování některých hodin pro plavání žáků z okolních škol).

Dovnitř se teď běžní Francouzi podívají jen výjimečně, například při Dnech evropského dědictví.

Krytý bazén věrně odráží původní podobu, a to nejen svým uspořádáním, ale i barvami žlutých konstrukcí a modrými dveřmi převlékacích kabin. Ty byly s odkazem na nedávnou squatterskou historii, kdy byl interiér plovárny pokryt graffiti, vyzdobeny nejznámějšími pařížskými streetartisty. Zatímco zvenčí vidíte jen hladké plochy dveří, uvnitř vybuchují ohňostroje barev.

Stejně jako v minulosti jsou i teď prostory obou bazénů stavebně propojeny, ale zároveň se dají oddělit a každý z nich má svůj vchod. Na spodní fotografii je vidět vstup do krytého bazénu. Vstupní prostory jsou současně i jedinou částí, která byla při rekonstrukci zachována. Na opačném konci celého areálu pak leží vchod do otevřeného bazénu, který je zároveň i vstupem do hotelu.

Pětihvězdičkový hotel Molitor patří do sítě hotelů Accor. Hned za vstupem je recepce a kavárna, ze které je vidět rovnou na venkovní bazén. Tato část byla postavena znovu a oproti původní podobě byla zvýšena o prosklenou nadstavbu a střešní terasu s barem a kavárnou.

Vstup do klubu a spa, umístěný z boční strany, byl proveden věrně podle původní předlohy ve stylu art-déco. Hned vedle něj najdeme výtah na terasu. Na rozdíl od bazénu a lázní, kam mají přístup jen hoteloví hosté a členové klubu, je jak spodní kavárna u bazénu, tak i kavárna na střeše volně přístupná pro veřejnost. Káva zde sice stojí skoro dvakrát tolik než jinde, ale za ten výhled to stojí.

Kromě pohledů do vnitřních částí hotelu a hlavně na bazén jsou ze střešní terasy i nádherné výhledy do okolí. Toto je pohled na vedlejší stadion Jeana Bouina, jehož venkovní plášť je tvořen zvláštní kovovou krajkou. Za ním potom leží (ale odtud není vidět) slavný Parc des Princes, fotbalový stadión klubu Paris Saint Germain. V ulici vlevo za stadionem Jeana Bouina pak stojí dům, navržený architektem Le Corbusierem, s jeho osobním bytem.

Pokud se podíváme z terasy na opačnou stranu, uvidíme zahradu se skleníky Serres d´Auteuil a novým tenisovým kurtem, a po její levé straně tenisový areál Roland Garros. Ještě více na sever, rovnou za Roland Garros, začíná Boulognský lesík s dostihovým závodištěm.

Piscine Molitor, 16. obvod, 2 avenue de la Porte Molitor

Jak se tam dostat: metro linky 9 a 10, stanice Michel-Ange Molitor

Tři a půl kilometru dlouhá rue des Pyrenées je druhou nejdelší ulicí v Paříži (hned po pětikilometrové rue de Vaugirard). Na svém jižním konci začíná nedaleko place de la Nation a stoupá stále do kopce přes celý 20. obvod. Probíhá tak čtvrťmi Charonne, Ménilmontant a Belleville kolem dlouhých řad obytných domů, několika státních úřadů a škol, tří kostelů a přes několik náměstí až k rue de Belleville.

Ulice vznikla už v roce 1862 přejmenováním a sloučením několika předchozích ulic a jejich dostavěním. Během doby bylo mnoho původních staveb nahrazeno moderními činžáky a paneláky, ale přece jen tu do dnešního dne zůstala řada stavebních klenotů. Domy, typické pro konec 19. století, na které se podíváme dnes, patří mezi ně.

Upozorňuji, že nešlo o žádné nóbl čtvrti; tady na východě města to vždycky býval takový pařížský Žižkov, kde bydleli především dělníci a chudí lidé. Přesto se tady stavělo takhle.

Z centra je sem to daleko, ale pokud byste se zde přece jen ocitli, nezapomeňte, že jen pár kroků odtud leží malebná ulička Passage des Soupirs a o kousek dál rue des Pyrenées kříží rue de Ménilmontant se spoustou zajímavostí, uvedených v odkazu. A konec konců to odtud není daleko ani na hřbitov Père Lachaise.

20. obvod, 264 rue des Pyrenées