Sedmnáctka vytváří na severozápadní straně Paříže dlouhý pruh zástavby, který na svém jižním konci dosahuje podél avenue de la Grande Armée až k Vítěznému oblouku na jedné straně a k Bouloňskému lesu na druhé straně, zatímco severní konec kopíruje okružní dálnici a vede až k Porte Saint-Ouen, do míst, kde jsem minule ukončila procházku 18. obvodem. Uprostřed tohoto pruhu vybočuje trojúhelníkový výběžek, který se dotýká place de Clichy, velkého a rušného náměstí, na kterém se stýkají čtyři městské obvody – kromě sedmnáctky je to na jihu 8. obvod, na jihovýchodě 9. obvod a na severu 18. obvod.

Jako všechny ostatní obvody, i sedmnáctka se skládá ze čtyř čtvrtí – směrem od jihu je to čtvrť Ternes, dále Plaine-de-Monceau, Batignolles a Épinettes. Ve stejném pořadí postupuje i společenská prestiž obvodu – od nóbl ulic v sousedství place de l´Étoile a přes pěkné měšťanské domy u parku Monceau se dostaneme do lidového a průmyslového Batignolles, roztrženého na dvě části mohutným železničním koridorem, vedoucím k nádraží Saint-Lazare, a poté do původních dělnických uliček čtvrti Épinettes. Ty už jsme v minulosti viděli TADY, proto se dnes zaměříme na moje oblíbené Batignolles a nakonec trochu i na Plaine-de-Monceau.

Náměstí place de Clichy, kde dnešní procházka začíná, bylo v této podobě vytvořeno až v polovině šedesátých let 19. století po zboření městské celní brány, která v těchto místech uzavírala tehdejší hradby a zabraňovala volnému dovozu zboží do města.

Uprostřed náměstí se tyčí vysoký pomník z roku 1869. Připomíná obranu Paříže v roce 1814, kdy zde maršál Moncey bránil město s hrstkou dobrovolníků a studentů před ruskými a pruskými vojsky, které město obléhaly s úmyslem využít zhroucení napoleonského režimu a město dobýt. S mnoha oběťmi na francouzské straně se podařilo město ubránit až do podpisu příměří v březnu 1814.

Place de Clichy je přetnuto širokým bulvárem, který se ve své horní polovině nad náměstím jmenuje boulevard de Clichy, zatímco v té spodní, která míří směrem k centru, boulevard des Batignolles. Pokud byste sem přišli v sobotu dopoledne, najdete mezi place de Clichy a metrem Rome pestrý a bohatý trh.

Kromě obou hlavních bulvárů míří z place de Clichy do všem stran i několik užších ulic. My se vydáme po rue Biot, plné restaurací, kaváren, hotýlků a zábavních podniků.

Po levé straně ulice hned na jejím kraji najdeme zeď divadla L´Européen a zároveň i umělecké školy Hourdé. Na zdi se svými díly podepsalo několik významných (a tím myslím opravdu dnes už slavných) street-artistů, těch z první generace, která začala působit už v 80. letech. Mezi nimi je tu zastoupen i Jef Aérosol, o jehož současné velké výstavě jsem psala zrovna nedávno.

Z rue Biot odbočíme kolem hezké rohové pekárny do rue des Dames, ulice s dlouhou historií, která své jméno získala podle toho, že bývala starodávnou cestou, vedoucí z Monceau k ženskému benediktinskému opatství na Montmartru. Pod toto opatství, ze kterého dnes zbyl na Montmartru jen kostel Saint-Pierre, tato část města v dávné minulosti patřila. Dnes je rue des Dames rušná přehlídka kaváren, restaurací, hotelů a nočních podniků.

Pokud bychom po šli po rue des Dames stále rovně, dostali bychom se brzy k moderní budově radnice 17. obvodu. My však ještě předtím odbočíme vpravo do některé z kolmých ulic, které nás povedou dál od centra. Na výběr máme čtyři ulice – rue des Batignolles, rue Truffaut, rue Nollet a rue Lemercier. Kteroukoliv z nich půjdete, nemůžete šlápnout vedle, všechny jsou půvabné, lemované historickými domy a nechybí v nich starodávné pestré výkladce kaváren a obchodů. Možná dokonce stojí za to se v nich trochu ztratit a postupně si je projít všechny. Můžete přitom narazit i na zajímavé pamětní desky.

Na křižovatce rue Truffaut a rue La Condamine

Pokud jde o pamětní desky, ty připomínají Paula Verlaina, jehož život je s Batignolles pevně spjatý. Rozervaný básník se zde narodil a mezi lety 1859 až 1870 tu bydlel na několika adresách – postupně v rue Truffaut, rue Nollet, rue Lemercier a rue Lécluse a poté v dnes už neexistujícím hotelu v rue Biot. Pamětní desky najdete jen na dvou z těchto bydlišť, a to v rue Nollet a rue Lécluse. Paul Verlaine sice zemřel v Latinské čtvrti v rue Descartes (i tam najdete pamětní desku), ale do Batignolles se vrátil i po smrti – je pohřben na batignolleském hřbitově na čestném místě poblíž vchodu.

Pamětní desky na adrese 10 rue Nollet a 26 rue Lécluse. Dole Paul Verlain zamlada a jeho hrob na cimetière des Batignoles, v podstatě jen pár desítek metrů od hrobu Toyen.

Ještě jednu pamětní desku vám ukážu. Tolik let jsem se na ni chystala podívat, ale udělala jsem to až nedávno. Nenajdete ji totiž přímo na ulici, ale v úzké, uzavřené a z ulice téměř neviditelné uličce Cité Lemercier, do které se vchází domem číslo 28 v rue Lemercier. Když se vám podaří překonat digikód v neprodyšně uzavřené bráně (nejlepší je počkat, až bude někdo vcházet nebo vycházet, mně to trvalo asi tři minuty), ocitnete se v tomto zelení zarostlém ráji.

Na jednom z domů je připevněná malá mosazná tabulka. Připomíná, že tady, v čísle 11, kde dřív stával malý hotýlek s názvem Chalet, později zbořený a nahrazený novou historizující budovou, bydlel zpěvák Jacques Brel. Pronajal si zde pokoj v srpnu 1958, když přijel poprvé z Bruselu do Paříže, a žil v něm několik let – údajně zde složil i svoji možná nejslavnější píseň Ne me quitte pas. Přestože se později, když se mu podařilo prosadit, z hotelu odstěhoval, ten malý pokoj si z nostalgie platil i nadále, až do svého odjezdu na Markézské ostrovy v polovině 70. let.

Cité Lemercier není jediným zeleným zázrakem v rušné čtvrti. Podobných uliček a dvorů je tady víc a určitě na některé sami narazíte. Ta, která se zdá nejnepřístupnější, se jmenuje Square Nicolaÿ. Má dva vchody – jeden z čísla 77 bis v rue Legendre, druhý z čísla 16 rue des Moines. Má ale taky obrovskou ceduli se zákazem vstupu veřejnsoti, takže jsem si řekla, ať si to nechají a ani jsem se tam nepokusila dostat. Zatím. Dovnitř se však dá podívat aspoň přes mříže.

Ať už jste se do hloubi čtvrti Batignolles vydali kteroukoliv ulicí, skončit byste měli na konci rue des Batignolles na malém náměstí place du Docteur Félix Lobligeois před kostelem Panny Marie z Batignolles. Má podobu řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný trojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů v Paříži, který nemá zvonici.

 Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících. Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.

Na náměstí před kostelem a na pěší zóně po jeho levé straně samozřejmě nechybí kavárny, to bychom jinak nesměli být v Paříži. Mám to tady moc ráda a kdykoliv jsem někde v okolí, vždycky si přes náměstí a přilehlý park aspoň projdu.

Hned za kostelem začíná park Square des Batignolles. Je to jeden z historických parků, založených baronem Haussmannem v rámci proměny Paříže v polovině 19. století. Na přímou žádost Napoleona III. zde vytvořil anglický park, který byl později, před koncem 19. století, ještě rozšířen. Park neblaze proslul v době Pařížské komuny – během tak zvaného krvavého týdne, kterým poslední květnový týden roku 1871 končilo povstání komunardů, zde došlo k prudkým bojům, v nichž bylo mnoho komunardů zastřeleno. Pohřbeni byli ve společném hrobě přímo v parku pod hudebním pavilonem.

Park je uspořádán kolem jezera s ostrůvkem, na kterém se tyčí kamenný sloup se sochami supů. Jezírko je napájeno potůčkem, který se klikatí od vchodu do parku, kde je vytvořena malá vodní kaskáda. Nechybí zde ani dlouhé cesty, lemované věčně obsazenými lavičkami, dětské hřiště a kolotoč.

Centrální cesta parku nese jméno zpěvačky Barbary – ta se v Batignolles narodila, vyrostla v rue Brochant a později žila nějakou dobu v rue Nollet.

Když vyjdeme zadním vchodem parku do rue Cardinet, nabízí se možnost pokračovat dalším zeleným prostorem – před několika lety založeným parkem Martina Luthera Kinga, lemovaným novou moderní výstavbou, který by nás přivedl až k novému Justičnímu paláci. My se ale dobrovolně vydáme vlevo po rue Cardinet do dopravního pekla kolem nádraží u Pont Cardinet.

Nádraží bylo otevřeno v roce 1922 jako výchozí nádraží pro trať do Auteuil. Doplnilo tak dřívější nádraží okružní železnice Petite Ceinture, která tudy také procházela. Po ukončení provozu na obou obou těchto tratích dnes slouží pro vlaky linky L, které zde mají první zastávku na své cestě z nádraží Saint-Lazare a poté se větví po velké části západní periferie Paříže.

Při pohledu do kolejiště si uvědomuji, jak jsem byla naivní, když jsem před deseti lety pořizovala fotku ze stejného místa v očekávání, že nově zahajovaná revitalizace, při níž město plánovalo překrýt kolejiště a celou plochu zastavět, bude výzvou a příležitostí ke kvalitní architektuře a urbanistickému rozvoji. No… to tak trochu nevyšlo. Překrytí kolejiště se nakonec ukázalo jako příliš nákladné a nerealizovatelné, takže celý prostor i nadále rozdělují houkající vlaky. Kolem parku Martina Luthera Kinga sice nová zástavba vyrostla, ale posuďte sami, jaká je. Článek, na který vede odkaz, je z roku 2016, a od té doby se zástavba ještě více rozšířila a zahustila, zatímco park zarostl a byl protažen až k Justičnímu paláci.

Místo překrytí kolejiště byl přes ně aspoň postaven nový most a nová lávka pro pěší. U jejich ústí za nádražím Cardinet pak vyrostlo na ploše bývalého nástupiště Petite Ceinture a nádražních budov několik dalších zcela nových ulic, kterým sice vévodí dlouhá skleněná kancelářská stavba, ale jiné budovy jsou obytné a mají vcelku normální humánní rozměry.

Nový most v rue Mère-Térésa nahoře a architektonicky podařená lávka passerelle Marcelle-Henry, která v roce 2019 získala architektonickou cenu Trophées Eiffel d’architecture acier, dole. Pokud byste se opravdu vydali až sem, může se hodit, že na rohu rue de Saussure hned u lávky je nečekaně příjemné pekařství se stolečky a s čistými toaletami.

Když přejdeme od lávky přes rue de Saussure, objeví se za mostem hluboký příkop bývalé Petite Ceinture, která se tady u Pont Cardinet křížila s tratí do Auteuil. Hned na začátku boulevardu de Pereire nám kovové schodiště, vedoucí do příkopu, napovídá, že se jedná o další zpřístupněný úsek této bývalé železniční trati, po němž se dá dojít až na place Wagram. Já jsem to zatím nezkoušela, tentokrát bylo už dost pozdě večer a do liduprázdného koridoru se mi moc nechtělo, ale určitě se tam někdy vypravím a podám zprávu.

Po rue Cardinet se pak vydáme směrem k centru až ke křižovatce s avenue de Villiers. Dá se jít i jinými uličkami, třeba přes Passage Cardinet, ale toto je nejkratší cesta.

Až dorazíme do avenue de Villiers, odbočíme doleva. Hned za křižovatkou uvidíme dům číslo 43, kde sídlí muzeum, věnované malíři Jeanu-Jacquesovi Hennerovi. Malíř 19. století, dnes už málo známý, ve své době nezapadal do žádné žánrové skupiny, přestože se přátelil s impresionisty, a maloval stále po svém portréty melancholických bledých žen s rezavými vlasy, neovlivněn vývojem malby ani módními vlivy. V domě, ve kterém je dnes umístěno jeho muzeum, ovšem nikdy nebydlel, ani zde neměl ateliér, přesto zde jeho plátna a památky na jeho život zabírají všechna tři podlaží. O muzeu napíšu někdy samostatný článek – dům i malíř za návštěvu určitě stojí a pokud máte rádi romantické malby z předminulého století, bude se vám tam líbit.

Od muzea je to už jen kousek na place Général Catroux, velké obdélníkové náměstí, vytvořené v roce 1862 při Hausmannově přestavbě, které je pojmenováno po generálovi, který se jako jeden z prvních připojil v odboji ke generálu De Gaullovi.

Je rozdělené dvěma hlavními osami – avenue de Villiers a boulevardem Malesherbes – křížem krážem na čtyři samostatné travnaté plochy. V každé z nich stojí jedna socha.

Na začátku 20. století bylo náměstí nazýváno „náměstím tří Dumasů“. Nestarší a nejhonosnější sochou je zde totiž zobrazení Alexandra Dumase otce, který tady trůní v křesle na vysokém piedestalu, s perem v ruce a v županu, jak se na slavného literáta sluší. Bronzové sousoší u paty soklu představuje jako alegorie četby tři osoby, listující v knize. Za pomníkem sedí s vytaseným mečem D´Artagnan, spisovatelův nejslavnější literární hrdina, a na bronzové desce jsou vyryty názvy spisovatelových nejznámějších románů. Pomník vytvořil sochař Gustav Doré v roce 1883.

V druhém trojúhelníku se nám připomíná Alexandre Dumas syn. Pomník z bílého mramoru sem byl umístěný v roce 1906 a vytvořil ho René de Saint-Marceaux. Stejně jako jeho otec, i Dumas syn drží v ruce pero, ale od práce ho ruší kroužek mladých dívek, alegorie Bolesti, Smíření a Mládí. I tady jsou u paty pomníku vyryty názvy jeho nejznámějších děl, v čele s Dámou s kaméliemi. Alexandre Dumas syn bydlel nedaleko odtud na avenue de Villiers 98, v domě, který dnes už neexistuje.

Třetím Dumasem zde byl Dumas dědeček (1762-1807), generál a hrdina revolučních válek z přelomu 18. a 19. století, jehož bronzová socha s ohromnou puškou z roku 1912 byla za okupace v roce 1942 roztavena Němci a použita na výrobu kanónů, jako ostatně mnoho dalších pařížských soch. Na jejím místě stojí od roku 2009 monument, představující rozervané okovy otroka, jehož autorem je sochař Driss Sans-Arcidet, a který připomíná, že se generál Dumas narodil jako otrok na Haiti (mimochodem, ambasáda Haiti se nachází hned u náměstí).

I z tohoto důvodu je dnes náměstí pojímáno jako místo, zasvěcené boji proti otroctví. V září 2020 byla do blízkosti pout umístěna socha mulatky Solitude, která se stala symbolem boje proti otroctví na ostrově Guadeloupe. Patřila mezi otroky, kteří se v květnu 1802 vzbouřili proti příchodu Napoleonových vojáků na ostrov, kde měli znovu zavést otroctví, zrušené osm let předtím. Povstání otroků, vedené dokonce dvěma francouzskými důstojníky, bylo po několika dnech potlačeno a vzbouřenci, včetně těhotné Solitude, byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Solitude byla popravena v listopadu 1802, den poté, co porodila své dítě. Socha v ruce drží proklamaci Louise Delgrèse, jednoho z francouzských vůdců povstání, proti znovuzavedení otroctví.

Poslední sochou na náměstí je herečka Sarah Bernhardt, která bydlela téměř přímo na náměstí, na rohu avenue de Villiers a blízké rue Fortuny. Její sochu v roli Phedry vytvořil sochař François Léon-Sicard v roce 1926. Socha stojí naproti vstupu do nádherného paláce Hôtel Gaillard, který připomíná renesanční zámek v Blois. Pro svoje sbírky umění si ho nechal postavit v letech 1878-1882 Émile Gaillard, člen správní rady Banque de France. V roce 1919 Banque de France palác odkoupila a zřídila v něm jednu ze svých poboček.

V roce 2011 banka svou pobočku zavřela a po sedmi letech rekonstrukce zde v roce 2019 otevřela muzeum ekonomie pod názvem Cité de l´Économie, zkráceně Citéco. Představuje vývoj a fungování ekonomiky především z pohledu finančního sektoru. Expozice a doprovodné programy jsou koncipovány především jako výukové pro školy, ale jsou natolik zajímavě pojaté, že je s čistým svědomím mohu doporučit. Byla jsem se tam podívat letos v květnu v rámci Muzejní noci a potvrzuji, že i kdyby vás nezajímala expozice, ta budova je prostě ohromující. Časem dojde na samostatný článek i tady na blogu.

Další budovy, postavené v podobném novorenesančním stylu jako Hôtel Gaillard, najdeme i v okolí náměstí, ať už je tak zvaný Maison de l´Europe na avenue de Villiers 28, nebo menší obytný dům na rohu rue Legendre a rue de Tocqueville. Právě tam tudy se vydáme dál, ale ještě předtím se můžeme na stejné křižovatce zastavit v kostele Saint-Charles-de-Monceau.

Novorománský kostel z roku 1897, s fasádou z let 1908-1912, je uvnitř sice poměrně tmavý a jednoduchý, ale má krásné vitráže, zobrazující události ze života Krista a také svatého Karla Boromejského.

Nedaleká rue de Lévis je posledním místem, které vám při tomto putování sedmnáctkou chci ukázat. Je to jedna z těch čistě obchodních ulic, plná stánků, obchodů, kaváren a restaurací. Nejčastěji byste mě tu našli na červené židli v kavárně Sauret naproti malému náměstí place de Lévis, nebo v kavárně Dôme na druhém konci ulice, přímo u metra Villiers.

Naše čtyřkilometrové putování dnes skončí u metra Villiers, odkud je to jen skok do parku Monceau. Ten však nás tady teď nebude zajímat, protože to už není sedmnáctý obvod, ale osmý.