Jedna z nejznámějších francouzských bazilik, zasvěcených mariánskému kultu, je oblíbeným cílem poutníků z celého světa. Nenajdete ji na žádném turisticky nápadném místě, takže ji běžní turisté často přehlédnou, přesto leží v samém centru města. Je krásná a historicky zajímavá a cenná a určitě stojí aspoň za krátkou návštěvu.

Stavba kostela byla zahájena v roce 1629 řádem bosých augustiniánů, kteří ho stavěli jako kapli ke svému klášteru. Základní kámen kláštera položil král Ludvík XIII., který rovněž rozhodl o zasvěcení kaple Panně Marii Vítězné, jako připomínku svých vojenských úspěchů, zejména při obléhání La Rochelle během svého tažení proti protestantům. K dokončení stavby však bylo potřeba sto jedenáct let a čtyři architekti, aby byla konečně v roce 1740 vysvěcena.

Po zrušení kláštera během Francouzské revoluce se z kostela stalo sídlo loterie a později peněžní burzy a i když se následně znovu vrátil k církevním užívání, další ránu mu zasadila Pařížská komuna, během níž byl znovu vypleněn. Přesto však zůstal zachován a po obnově pokračoval ve své činnosti, zatímco klášterní budovy, které od zrušení řádu augustiniánů sloužily jako kasárna a zároveň sídlo radnice, byly kolem roku 1844 zcela zbořeny při urbanistických úpravách čtvrti.

V roce 1927 byl kostel povýšen papežem Piem XI. na baziliku minor. Ta je unikátní také tím, že velká část jejích stěn a místy i podlahy je pokryta votivními destičkami (celkem je jich třicet sedm tisíc), které sem přinášejí věřící jako poděkování za splnění svých modliteb.

Kostel je postaven v klasicistním stylu, ale římsa s girlandami, mušlemi a andílky a sloupy s jónskými hlavicemi svědčí i o rokokovém vlivu. Celková délka kostela je šedesát dva metry, šířka necelých dvacet pět metrů. Výška klenby je patnáct metrů.

V chóru je umístěno sedm monumentálních pláten od Charlese van Loo, která zobrazují jednak výjevy ze života svatého Augustina, ale také připomínku vítězství Ludvíka XIII. u La Rochelle.

Socha Panny Marie Vítězné z roku 1809, kdy nahradila původní sochu, zničenou v roce 1796. V červenci 1853 byla korunována na žádost papeže Pia IX., který tím chtěl poděkovat za vysvobození Říma francouzskými vojáky v roce 1849.

Na dolní fotografii je basreliéf Piety v boční kapli Panny Marie Sedmibolestné. I ten je lemován votivními destičkami.

Vlevo kaple svatého Augustina se světcovou sochou z roku 1849, kdy nahradila původní sochu od Jeana-Baptista Pigalle, která zmizela během Francouzské revoluce.

Hojně navštěvovaná je zde také kaple svaté Terezie z Lisieux, ve které jsou umístěny také portréty této světice, kanonizované v roce 1925. Vitráž nad oltářem z roku 1931 zobrazuje její pouť právě sem do baziliky.

Jižní fasáda, kterou vytvořil Sylvain Cartaud, architekt vévody z Berry, má podobu portálu se dvěma překrývajícími se řády, dole jónským a nahoře korintským. Je ukončen trojúhelníkovým štítem s tympanonem, uvnitř něhož je erb se znaky Francie a královská koruna.

Kostel leží jen pár desítek metrů od jednoho z nejhezčích pařížských náměstí place des Victoires. Bylo vytvořeno v roce 1686 jako jedno z pěti královských náměstí, které vznikaly postupně mezi 17. a 18. stoletím a byly určeny k umístění sochy krále a slavnostním příležitostem (těmi dalšími je place des Vosges, place Dauphine, place Vendôme a place de la Concorde). Jezdecká socha uprostřed kruhového prostoru zobrazuje Ludvíka XIV.

V těsné blízkosti kostela Notre-Dame-des-Victoires a place-des-Victoires najdete také jednu z nejkrásnějších pařížských pasáží Galerie Vivienne.

2. obvod, 6 rue Notre-Dame-des-Victoires

Palác, o kterém dnes bude řeč, najdete hned na začátku rue de Rivoli, jako první ještě před tím, než začíná proslulé podloubí, které se táhne podél celé ulice. Je trošku zastrčený vedle Hôtel de la Marine a jeho průčelí se otvírá do boční rue Saint-Florentin, přesto je z jeho oken tento dechberoucí výhled na place de la Concorde.

Sídlo je dnes sice známé jako Hôtel de Talleyrand, původní název Hôtel de Florentin však odkazoval na prvního majitele, hraběte ze San-Florentin, který si ho nechal v letech 1767 až 1769 postavit jako svoji soukromou rezidenci. Architekt palác symetricky začlenil do nového plánu place de la Concorde, navrženého architektem Gabrielem, a stejně tak i dodržel předložený sloh Ludvíka XV.

Po smrti hraběte v roce 1777 palác sice připadl dědicům, ti ho však museli prodat, aby uhradili rodinné dluhy. Poslední majitelkou před Francouzskou revolucí byla vévodkyně ze Salmu, která se snažila palác zachránit tím, že ho pronajala vyslanectví Benátské republiky. Nakonec jí ho revolucionáři v roce 1794 stejně zabavili, aby v něm zřídili sklad munice a salnytru, který se používal k výrobě střelného prachu. Po roce 1800 přišel zchátralý palác při budování nové rue de Rivoli a kolmé rue de Mondovi o celou zahradu.

V roce 1815 se dostal do rukou hraběte Talleyrand-Périgord, politika a stratéga, který z něj udělal centrum politického života, především díky svému angažmá při jednáních kolem Fontainebleauské smlouvy a následně i Vídeňského kongresu, kdy tehdejší státníci upravovali mezinárodní poměry v Evropě po napoleonských válkách. V jeho pařížském paláci se tak vystřídaly všechny nejmocnější osobnosti té doby, včetně Fridricha Viléma II. Pruského, Františka I. Rakouského a ruského cara Alexandra I.

Po Talleyrandově smrti v roce 1838 palác zakoupil baron James de Rothschild. V rukou jeho rodiny pak zůstal až do roku 1950, kdy ho odkoupila americká vláda, která si ho už předtím pronajala, aby v něm zřídila Centrum George Marshalla. Právě zde byl na jednáních v červnu a v červenci 1947 představen sedmnácti zúčastněným evropským zemím Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, jehož cílem bylo organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, a konala se zde celá řada následných jednání o jeho realizaci. Palác dodnes patří americké vládě a i když jeho větší část slouží pro administrativu americké ambasády, Marshallovo centrum zde má stále své sídlo.

Historii Marshallova plánu a současnou činnost centra připomíná nejen výstavka v jídelně, která byla místem zasedání, a fotografie a různé informační panely, rozmístěné v ostatních salonech, ale především pamětní deska, respektive dvě desky, jedna ve francouzštině a jedna v angličtině, umístěné na budově ze strany rue de Rivoli.

Celý palác prošel v posledních desetiletích dvěma velkými rekonstrukcemi – při té první v 80. letech minulého století byla budově navrácena původní dispozice a funkce jednotlivých místností, přičemž byla každá část zrestaurována podle svého původního určení. Při dalších restaurátorských pracích, uskutečněných v letech 1999 až 2007, byly důkladně dokončeny všechny prostory budovy, počínaje čestným schodištěm s nádhernou stropní malbou.

Marshallovo centrum zabírá celé první patro, tak zvané piano nobile, které se skládá kromě už zmíněné proslavené jídelny také z velkého salonu, hudebního salonu, několika předpokojů a kabinetů. Všechno je pečlivě zrestaurováno a vyzdobeno v souladu s dobou svého vzniku.

Vlevo postel z roku 1770, vyrobená v tureckém stylu, který byl tehdy v módě. Podle historických záznamů právě taková stála i v ložnici hraběte ze Saint-Florentin.

Vpravo socha s názvem Přátelství, která má rysy Madame de Pompadour.

Hotel de Talleyrand a Centre Georges Marshall se dají navštívit jen během Dnů evropského dědictví. I tady, jako na mnoha jiných místech ve Francii, pojali tyto dny jako zábavnou hru, při které návštěvníky nejen seznámí s palácem, ale také s dobou jeho vzniku. K tomu napomohly dobové kostýmy, do kterých byli oblečeni zaměstnanci, kteří palácem a centrem provázeli. Ten zájem všech institucí a bohatost informací mě na pařížských Dnech evropského dědictví nesmírně baví a vždycky jen smutně vzpomínám na stejnou akci v Praze, která už roky skomírá bez sebemenšího zájmu institucí.

Hôtel de Talleyrand, 1. obvod, 2 rue Saint-Florentin

Díky své výzdobě nástěnnými street artovými malbami se stala severní část 13. obvodu galerií pod širým nebem. Na zdech věžáků ze 70. let tady najdeme monumentální fresky, které zkrášlují jinak nepříliš vábnou čtvrť.. Stalo se tak z rozhodnutí radnice 13. obvodu, která v roce 2009 přizvala ke spolupráci známé streetartové umělce z celého světa, kteří zde zanechali svá díla, která jsou pečlivě udržovaná a opečovávaná nejen radnicí, ale i samotnými obyvateli. Celkem se na projektu podílelo dvacet šest umělců, kteří v počáteční fázi vytvořili třicet pět maleb, ke kterým později postupně přibyly ještě další.

Všechno začalo na malém náměstí place Pinel při nadzemní části metra linky 6 podél boulevardu Vincent Auriol na poloviční cestě mezi place d´Italie a nemocnicí Salpêtrière. Právě v této nemocnici pracoval na konci 18. století doktor Philippe Pinel, po kterém je náměstí pojmenováno, který proslul na svou dobu moderní léčbou psychických nemocí u pacientek, které byly do té doby v Salpêtrière drženy násilně ve zvláštních pavilonech, kde byly drženy v řetězech jako vězni (jeden z těchto pavilonů v areálu nemocnice stále existuje a můžete ho vidět v článku pod výše uvedeným odkazem). Na jeho počest zde byl na zdi namalován jeho portrét i se jménem a rokem narození a úmrtí (1745-1826).

Place Pinel tvoří předěl mezi starou zástavbou směrem od place d´Italie a novou čtvrtí, která postupně vznikala v blízkosti nemocnice na konci minulého století. Západní část náměstí je proto tvořena starými činžáky z 19. století, zatímco ta východní je už nepokrytě paneláková.

Malby zde najdete nejen kolem náměstí a v přilehlých ulicích rue Jeanne d´Arc a rue Jenner, ale především podél bulváru Vincent Auriol až k metru Chevaleret po obou stranách trati (některé nich můžete zahlédnout přímo z metra), odkud se šíří do kolmých ulic jako je rue Nationale a odtud dál a dál až do čínské čtvrti Olympiades podél avenue de Choisy a avenue d´Ivry. Některé malby jsou navíc vytvořeny přímo ve vyzděných obloucích zdi, která nese kolejiště metra.

Vlevo zblízka portrét doktora Pinela. Další malby nemá cenu podrobně rozebírat, jejich autoři i náměty jsou vesměs mimo svět streetartu neznámí. Ráda bych upozornila jen na dva z nich – dole vidíte malby, které už jste v Paříži možná našli i na jiných místech. Zuřivé fotografy takto zobrazuje rakouská umělkyně, která si říká Jana und C. Ještě níže pak vidíte kočičí profil, vytvořený jedním z nejznámějších a také nejplodnějších francouzských street artistů Christianem Guémy, který se podepisuje zkratkou C215, tvořící kostku, postavenou na hraně (na blogu mám o něm už článek TADY a zmínky TADY, TADY nebo TADY).

Fotky ukazují jen malou část toho, co je kolem boulevardu Vincent Auriol k vidění. Pokud máte street art rádi, určitě v této čtvrti objevíte ještě mnoho dalších. Konec konců je to i hezká procházka – z place d´Italie se vydáte kolem metra, cestou budete vyhledávat všechny malby, až skončíte u nábřeží poblíž knihovny Françoise Mitterranda u metra Quai de la Gare. Také ale můžete u metra Chevaleret zahnout doprava a po pár minutách chůze se dostat do rozlehlé, barevné a lákavé restaurační haly La Felicità, která určitě aspoň jednou stojí za návštěvu.

Do plejády církevních a klášterních institucí, škol a kolejí v Latinské čtvrti patří kromě jiných také prastará Collège des Écossais, založená v roce 1333 biskupem z Murray pro katolické skotské studenty, kteří se vzdělávali v Paříži. V roce 1639 byla kolej sloučena se skotským seminářem, spravovaným arcibiskupem z Glasgow, a protože dosavadní sídlo v blízkosti kostela Saint-Étienne-du-Mont nestačilo všechny studenty pojmout, rozhodl představený v roce 1662 o výstavbě nové budovy na místě domu, který pro tento účel zakoupil v tehdejší rue des Fossés Saint-Victor a tedy dnešní rue Cardinal Lemoine. Vznikla tak mohutná strohá stavba, která se se svou vysokou hladkou fasádou dodnes tyčí na křižovatce rue du Cardinal-Lemoine a rue Clovis.

Činnost koleje byla násilně ukončena po Francouzské revoluci. V době Teroru zde bylo zřízeno vězení a i když byla nakonec kolej v roce 1806 vrácena skotské katolické církvi, skotští studenti se sem už nikdy nevrátili a budova byla dál jen pronajímána jiným zařízením. Zatímco v 19. století zde sestry řádu Svatého Vincenta z Pauly provozovaly sirotčinec a penzion, dnes zde působí soukromá církevní škola svaté Geneviève, spravovaná ženským dominikánským řádem, který zde vede mateřskou školku a první stupeň základní školy.

Přestože je budova z architektonického hlediska málo zajímavá, pozornost přitáhne nezvyklý portál. Jsou to v podstatě dva portály nad sebou. Svah, na kterém budova stála, byl totiž na konci 17. století po zbourání městské brány Saint-Marcel a zasypání hradebního příkopu snížen a ulice byla srovnána, takže se původní přízemní portál stal prvním patrem a budově nečekaně přibylo nové přízemí. V dvorní části však terén zůstal stejně vysoký, takže se z prvního patra vychází přímo na školní dvůr, a budovy, které ho obklopují, vypadají mnohem nižší.

K původní hrázděné stavbě, která dřív sloužila jako hospodářská budova, později přibylo další křídlo. Na opačné straně dvorního traktu stojí kolmo k budově koleje malá kaple se zvonicí, přistavěná v roce 1672 a zasvěcená patronu Skotska svatému Ondřejovi. Jsou v ní zachovány krásné staré prvky, především vysoký vyřezávaný dřevěný oltář, cenné obrazy a původní vitrážová okna. Kaple a některé další části budovy jsou památkově chráněny.

U stěny kaple je umístěn vysoký pomník z šedé a černé žuly, ve kterém je v malé schránce uchováván mozek krále Jakuba Stuarta, který vládl v Anglii a Irsku pod jménem Jakub II. a ve Skotsku jako Jakub VII. Jako katolík čelil ve své zemi mnoha náboženským problémům, které vyvrcholily v roce 1688 povstáním, které proti němu v čele protestantů rozpoutala jeho dcera Marie Stuartovna se svým manželem Vilémem Oranžským. Jakub II. byl donucen uprchnout z Anglie a uchýlit se jako host svého bratrance Ludvíka XIV. do Francie (Jakub byl poloviční Francouz po matce, kterou byla Henrietta Marie Bourbonská, dcera francouzského krále Jindřicha IV. a Marie Medicejské). Po několika neúspěšných vojenských pokusech o návrat do Anglie zemřel na zámku Saint-Germain-en-Laye v roce 1701. Pomník byl vytvořen v roce 1703 na objednávku vévody z Perthu. Bohužel jsem ho zapomněla vyfotit, připojuji proto jeho fotografii z Wikipedie.

Vzhledem k tomu, že jde o objekt, sloužící jako škola, není běžně otevřen pro veřejnost. Prohlídka je možná jen při Dnech evropského dědictví, výjimečně někdy i s asociací Paris historique (momentálně ji do konce dubna na programu nemají, ale dá se to pohlídat).

Collège des Écossais, 5. obvod, 65 rue du Cardinal-Lemoin

Za návštěvou dnešní tajemné uličky se vrátíme do 12. obvodu do blízkosti place de la Nation a Jardin de Reuilly, kde už jsem před časem ukazovala Cour d´Alsace-Lorraine. Ulička impasse de Mousset sice není tak pestrá a členěná a dokonce ani ne zrekonstruovaná a upravená, ale obě mají podobnou historii. Vznikly v 19. století při staré kupecké cestě, vedoucí k tehdejší bráně v nedalekých hradbách a dále do Charentonu a Saint-Maur, která se dnes jmenuje rue de Reuilly. Tehdy zde sídlili na chudém předměstí mezi okolními vinicemi a sady hlavně řemeslníci a drobní výrobci, kteří nad svými dílnami často i bydleli. Vznikl zde proto labyrint nízkých domků, poslepovaných z nejrůznějších materiálů, každý jiný, jinak upravený a jinak vyzdobený.

Ulička zůstala z velké části ve své staré podobě a dodnes zde najdeme několik řemeslnických dílen. Od 90. let minulého století však i sem začaly pronikat dříve nevídané profese – mnohé dílny a sklady byly zrekonstruovány a přeměněny na architektonické kanceláře, sídla obchodních a reklamních společností nebo filmová a produkční studia, jiné pak na loftové byty. Ten venkovský duch staré dělnické Paříže s dlažbou z kočičích hlav, hrázděných zdí, malých dvorků s pokroucenými mřížemi a hlavně se záplavou zeleně tady ale přesto pořád najdete.

Ulička je slepá a je dlouhá přes dvě stě metrů. Od rue de Reuilly je sice oddělena branou, ta je však v pracovní době stále otevřená.

Znak Jawy mě mezi všemi graffiti a francouzskými nápisy a obrázky potěšil.

12. obvod, 83 rue de Reuilly 

Čtyři a půl kilometru dlouhý vodní kanál, vybudovaný ve východní části Paříže na začátku 19. století z rozhodnutí Napoleona Bonaparte, který tím chtěl vyřešit problém s pitnou vodou a následně i se špatnými hygienickými podmínkami ve městě, byl slavnostně otevřen v roce 1825 a po dlouhé roky představoval nejen zdroj pitné i užitkové vody, ale také významnou dopravní tepnu této části města.

Splavnost kanálu byla vyřešena zdymadly, časem se však ukázalo, že je nutno zajistit i prostupnost napříč okolní čtvrtí, kterou kanál rozděloval na dvě části. Postupně bylo proto mezi roky 1860-1890 vybudováno pět vyvýšených obloukových lávek pro pěší, ke kterým v roce 1960 přibyla ještě jedna nová (a nejošklivější). Umožňovaly přechod přes kanál a současně díky své konstrukci i proplouvání člunů pod nimi. Pro silniční provoz pak byly postaveny čtyři mosty. První dva z doby kolem roku 1890 spojovaly břehy kanálu tak nízko nad hladinou, že by pod nimi nemohly podeplout čluny, byly proto vyřešeny jako otočné. Ty další dva, v horní části kanálu před place de Stalingrad, už byly postaveny jako pevné díky tomu, že zde byla výška kanálu lehce snížena a naopak okolní břehy zvýšeny. Nás dnes ovšem budou zajímat právě ty dva otočné.

Pohled na lávky a mosty z parčíku Square de Frédérique Lemaître v místech, kde se kanál vynořuje z podzemí a kde na lodě čeká první zdymadlo. Nad ním ve výšce vidíme první lávku – passerelle des Douanes, za ním passerelle Alibert, dole pod ní pont de la rue Dieu, za ní je trošku skrytá ta novější lávka passerelle Richerand, která nemá hezké litinové zábradlí jako ostatní, ale jen rovný železný plášť. Při pozorném pohledu pak uvidíme na fotce ještě druhý otočný most pont de la Grange aux Belles a za ním modrou passerelle de la Grange aux Belles.

První z otočných mostů, pokud počítáme od začátku kanálu směrem od Seiny, se jmenuje podle přilehlé ulice Pont de la rue Dieu. Spojuje kanál v místech rue Alibert a rue Dieu (není to „Boží“ ulice; název pochází od stejnojmenného generála vojska Napoleona III., který padl v bitvě u Solférina). Je dvacet metrů dlouhý a čtyři metry široký a do provozu byl uveden v roce 1885.

Druhý most ze stejného roku stojí jen o kousek výš proti proudu přímo u jednoho ze zdymadel a spojuje nábřeží v místech rue Lancry a rue de la Grange aux Belles, podle níž se také nazývá. Těsně vedle obou mostů stojí i lávky, které umožňují chodcům přecházet přes kanál, i když je most zrovna zavřený.

Ačkoliv tudy chodím často, viděla jsem otočný most při otáčení jen jednou jedenkrát. Připadá mi skoro neuvěřitelné, že něco takového před sto padesáti lety vymysleli a zkonstruovali a že celý mechanismus dodnes funguje.

Pohled shora ukazuje vpravo spáru v místech, kde se vozovka mostu Grange aux Belles při otáčení odděluje od pevné silnice. Kanál je v místě obou mostů zúžen na šířku, nezbytnou k proplutí lodí. Dnes už zde sice nefunguje nákladní doprava jako dřív, po kanále však plují výletní lodě a čluny z přístaviště Arsenal až do vodní nádrže Bassin de la Villette a nebo ještě dál až do navazujících kanálů l´Ourcq a Saint-Denis.

Okolí kanálu je po obou stranách doslova prošpikováno kavárnami, restauracemi, bary a nočními kluby všech typů a cenových úrovní, především na levé straně směrem k boulevardu Magenta. Ovšem ani pravá strana se nenechá zahanbit a to jak podél nábřeží, tak v okolí blízké nemocnice Saint-Louis. Poblíž pont Dieu vám v rue Alibert můžu doporučit svoji oblíbenou maličkou kavárnu Radiodays (15 rue Alibert), kde po ránu bývám občas úplně sama. Kousek za ní pak dojdete na křižovatku, kde proti sobě leží stará kavárna Carillon a restaurace Petite Cambodge, které stále fungují i přes svůj smutný osud, kdy se obě staly obětí atentátů z 13. listopadu 2015.

Pokud byste hledali kavárnu poblíž pont de la Grange aux Belles, nebudete vědět, co dřív. Atmosféru staré dělnické Paříže najdete hned na kraji ulice v café L´Écluse, já chodím občas na snídani do L´Apostrophe (23 rue de la Grange aux Belles) nebo o něco výš na křižovatku s rue Juliette Dodu do kavárny s pražírnou La Fontaine. A taky nezapomeňte na portugalskou pekárnu Pastelaria Don Antonia (8 rue de la Grange aux Belles), jejich pastel de nata je vynikající.

Tím nejznámějším v celém okolí je ovšem Hôtel du Nord, který má příjemnou kavárnu s terasou. Leží přímo u zdymadla u pont de la Grange aux Belles a proslavil se díky stejnojmennému filmu režiséra Marcela Carné z roku 1938. Věta „Atmosphère! Atmosphère! Est-ce que j’ai une gueule d’atmosphère?“, kterou ve filmu vykřikne hlavní hrdinka, ztvárněná herečkou Arletty, patří mezi nejproslulejší francouzské filmové hlášky, které zná doslova každý.

Stanice metra Porte Dauphine za svůj název vděčí stejnojmenné městské bráně, která byla postavena v místech bývalé bažantnice nedalekého zámečku Muette, kde často pobývala Marie Antoinetta. Jako manželce korunního prince a následníka trůnu, budoucího Ludvíka XVI., nesoucího titul „Dauphin de France“, za kterého ji provdali ve čtrnácti letech, jí totiž náležel stejný titul „Dauphine“, který se časem díky její přítomnosti stal i názvem celého okolí.

I když královskou rodinu smetl čas, krásnou Rakušanku dodnes připomíná jeden z významných dopravních uzlů na západě Paříže, jehož součástí je i konečná linky metra 2. To má v těchto místech hned několik vstupů, ale jen jeden z nich je historicky významný. Je zvýrazněn malou secesní stavbou, která je dílem Hectora Guimarda, architekta podivuhodných secesních návrhů, který byl v roce 1899 pověřen, aby vytvořil jednotný mobiliář pařížského metra.

.

Hectora Guimarda, který byl ve svých začátcích silně ovlivněn belgickým architektem secese Victorem Hortou, si společnost, provozující metro, nevybrala náhodou. Ve svých třiatřiceti letech měl za sebou už celou řadu úspěšných návrhů nábytku a zařízení, ale také činžovních i rodinných domů. Při své práci se inspiroval především přírodou, jak flórou, tak i faunou. Fascinovaly ho stonky a listy rostlin nebo nohy a křídla hmyzu. Používal rozmáchlé linie a křivky, které kontrastovaly s klasickou architekturou, a realizoval je nenapodobitelným způsobem z ocelových a litinových konstrukcí, které měly tvořit určitý protiklad k přímým liniím jednotných Haussmannových bloků domů.

Při navrhování pro metro se rozhodl pro jednoduché, sériově vyráběné materiály – kámen pro základy, litinu pro konstrukce, emailové panely z lávového kamene a skleněné zastřešení. Vytvořil několik typů vstupů do metra – od jednoduchého schodiště přes částečně zakrytý vstup až po kiosek ve tvaru edikuly. Ten vyžadoval nejvíce prostoru a byl proto určen na místa, kde by nejen nepřekážel provozu, ale kde by také vynikl. To je právě případ vstupu u Porte Dauphine, který zde zůstal jako jeden ze dvou posledních modelů svého typu v Paříži (tím druhým je vstup na place des Abbesses na Montmartru, ale ten není na svém původním místě, byl sem přenesen ze stanice Hôtel de Ville).

Vzhled této stavbičky si vysloužil přezdívku vážka, protože údajně připomíná jejich křídla. Vstup má šikmý baldachýn, opírající se o polokruhovou konstrukci. Střecha, spočívající na třech nosných stěnách, je tvořena skleněnými lamelami, namontovanými na rámu z litinových podpěr. Emailová tabule s nápisem Metropolitain je jediná původní zachovaná v Paříži, všechny ostatní byly buď zrenovované nebo nově vyrobené. Vstup byl zrestaurován v roce 1999 při příležitosti oslav stého výročí zahájení provozu pařížského metra.

Guimardovy práce byly už krátce po své realizaci silně kritizovány tehdejší společností, která mu vyčítala německý vliv a používání vojensky zelené barvy. Navíc po začátku 20. století secese velmi rychle vyšla z módy. Guimard kritice podlehl a svoji spolupráci s metrem v roce 1902 ukončil. Stačil do té doby vytvořit 164 vstupů, z nichž však některé byly odstraněny a zničeny ještě před první světovou válkou, další pak ve 30. letech a jiné postupně v následujících desetiletích. Ještě v roce 1969, těsně před tím, než se secese vrátila do módy, byla zbořena nádherná stanice metra na place de la Bastille (vidíte ji společně s dalšími již neexistujícími stanicemi dole v galerii). Do dnešních dnů se tak zachovalo jen 87 vstupů různých typů. Všechny jsou od roku 1978 památkově chráněny a v roce 2000 byl dokonce v Guimardově stylu postaven zcela nový vstup do metra Châtelet v rue des Halles.

Guimardův vstup do metra u Porte Dauphine není tak úplně na očích. Najdete ho trochu skrytý mezi stromy uprostřed zeleného pruhu avenue Foch, na dohled od Vítězného oblouku, který leží na konci této sto dvacet metrů široké třídy, tvořící ten nejširší paprsek hvězdice Étoile. Na opačném konci třídy, přímo na náměstí Porte Dauphine, pak leží bývalé nádraží z roku 1854, které obsluhovalo dnes již zrušenou železnici Petite Ceinture a které dnes slouží pro RER C.

Od nádraží se po boulevardu Lannes můžete dostat k výše zmíněnému zámečku Muette, ten je však pro veřejnost nepřístupný, protože slouží jako sídlo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jen kousek za ním leží na okraji parku Ranelagh oblíbené Musée Marmottan se spoustou Monetových pláten. Cestou po boulevardu Lannes se můžete po levé straně pokochat rezidenčními domy s cenami, které se dotýkají hvězd (zatímco na pravé straně kromě jedné z budov pařížské univerzity, několika hřišť a brutalistní ruské ambasády není nic dalšího). Za povšimnutí zde stojí pamětní deska na domě číslo 67, která připomíná, že tady v přízemním bytě žila posledních deset let svého života zpěvačka Édith Piaf.

Není to tak dlouho, co jsme tady viděli palác Aumont v Marais jako sídlo správního soudu. Dnes se přesuneme za roh, jen o kousek dál. Respektive výš, konkrétně o jeden stupeň výš. Zatím co správní soud v paláci Aumont je soudem prvního stupně, v historickém paláci Beauvais se u Cour administrative d´appel, správního odvolacího soudu, odehrává druhý stupeň správního řízení. Do jeho jurisdikce patří rozsudky, vynesené nejen pařížským správním soudem a správními soudy v Melunu a Montreuil, ale také na pro nás exotických zámořských územích Nová Kaledonie a Francouzská Polynésie.

Hôtel de Beauvais pochází z doby kolem poloviny 17. století, byl však postaven na základech předchozího gotického domu z počátku 13. století, ze kterého dodnes zůstaly v podzemí gotické základy a sklepy. Palác navrhl královský architekt Le Pautre pro Catherine Bellier, manželku Pierra de Beauvais, jehož jméno stavba nese dodnes. Catherine byla první komornou královny Anny Rakouské – ta si ji údajně vybrala proto, že byla mimořádně ošklivá a královna tak chtěla zabránit tomu, aby jí komornou nesváděl manžel Ludvík XIII. Podle některých historických drbů Catherine připravila o panictví tehdy čtrnáctiletého následníka Ludvíka XIV., a to na přímý příkaz královny. Díky tomu si pak Catherine udržela i v dalších letech přímý přístup ke králi a bývala první, kdo k němu směl ráno po probuzení, ještě dříve než členové královské rodiny a vybraní dvořané. Není proto divu, že byl její dům postaven s veškerou pompou a parádou a že ho Anna Rakouská a další členové královské rodiny mnohokrát poctili svou návštěvou. Právě z jeho balkonu sledovala 26. srpna 1660 královna matka společně s kardinálem Mazarinem příjezd Ludvíka XIV. do Paříže po jeho svatbě s Marie-Thérèse Rakouskou.

Od začátku 17. století pak palác několikrát změnil majitele. Na přelomu roku 1763 a 1764 zde jako host bavorského velvyslance, který měl palác v pronájmu, pobýval se svým otcem Wolfgang Amadeus Mozart během svého prvního pařížského turné, když mu bylo sedm let.

Konec krásných časů pak nastal s Francouzskou revolucí, kdy byl palác zabaven a přeměněn na stanici dostavníků. Od té doby už jen upadal a chátral, i přes několik pokusů o jeho záchranu. Nakonec ho po 2. světové válce, poté, co se jeho poslední vlastník nevrátil v Osvětimi, odkoupil stát a zřídil v něm byty. Celkové rekonstrukce se stavba dočkala až kolem roku 2000; od roku 2004 v ní pak sídlí správní odvolací soud.

Palác není nijak velký. Rozkládá se na nepravidelném půdorysu kolem malého polooválného dvora, tak malého, že se na něm prý dříve nemohly otáčet kočáry a musel být zřízen výjezd do zadní ulice. Jak je vidět nahoře na první fotografii, v čele dvora je v přízemí pět velkých dveří, za nimiž v minulosti bývaly stáje. Nad každými dveřmi je velký maskaron a nad ním kulaté okno. Po celém obvodu dvora se na úrovni prvního podlaží táhne pás se zvířecími hlavami, kde se střídá pravidelně hlava lva, jako symbol krále, a hlava berana, který odkazuje na podobu jména majitelky (Bellier) s francouzským výrazem pro berana – bélier.

Nejstarší a nejcennější součástí paláce je gotické podzemí. Část sklepů přímo pod dvorem vyklidila od sutin, opravila a částečně zrestaurovala kolem roku 1970 společnost Paris historique, (která tuto náročnou práci provádí v posledních desetiletích i přímo ve svém sídle ve stejné ulici jen o blok dál). Tyto sklepy jsou přístupné v rámci prohlídkového okruhu, na rozdíl od druhé části, která je propojena se zadní částí paláce směrem do rue Jouy, a většího podzemního sálu, ve kterém se údajně nachází oltář jako pozůstatek některých z předcházejících církevních majitelů či nájemců. Na podzemí pak navazuje historické točité kamenné schodiště.

Druhé a hlavní čestné schodiště v paláci je neseno mohutnými korintskými sloupy a zdobeno kamennými a štukovými reliéfy. Schodiště vede ke kancelářím a především k jednacím sálům, ty ovšem nejsou nijak historicky zajímavé, stejně jako jsme viděli i v sídle správního soudu.

Hôtel de Beauvais je sice běžně nepřístupný, ale v pracovní době, kdy jsou vrata většinou otevřena, se dá vstoupit aspoň na dvůr. Prohlídku interiéru můžete absolvovat buď ve Dnech evropského dědictví, nebo s některou agenturou, například s už nahoře zmíněnou asociací Paris historique nebo jinou agenturou či průvodcem, například TADY nebo TADY, pokud si vychytáte termíny.

Hôtel de Beauvais, 4. obvod, 68 rue François Miron