Francouzská národní banka sídlí v rozlehlém komplexu budov nedaleko bývalého Královského paláce. Sídlo zde zabírá celý blok a skládá se z mnoha budov, spojovacích chodeb a dvorů. Centrem komplexu je Hôtel de Toulouse (nebo taky podle svého prvního majitele Hôtel de La Vrilière) ze 17. století s reprezentačními prostory, které je sídlem guvernéra banky, ale také novější stavby, které lépe slouží samotné činnosti banky a jejích návštěvníků. Jsou to budovy z 19. století, lemující rue Croix-des-Petits-Champs, s frontonem nad hlavním vstupem do banky, který vytvořil Albert-Ernest Carrier-Belleuse a který nese název Moudrost opravuje štěstí, a dále moderní budova, postavená v letech 1936 až 1950.

Šance podívat se dovnitř je jen o Dnech evropského dědictví, kdy banka zpřístupňuje pro veřejnost Hôtel de Toulouse v severní polovině areálu. Jeho interiér, a především jeho bohatě zdobený hlavní sál, nazývaný Zlatá galerie, přitahuje návštěvníky natolik, že se k němu od vstupu vydávají úprkem bez ohledu na to, co všechno je předtím ještě k vidění.

Palác, postavený Françoisem Mansartem v roce 1635 pro Louise Phélypeaux de La Vrillière, státního tajemníka Ludvíka XIII., koupil v roce 1713 Louis-Alexandre de Bourbon, hrabě z Toulouse, legitimizovaný poslední syn Ludvíka XIV. a jeho favoritky Madame de Montespan. Po přestavbě ve stylu 18. století, zahrnujícím především témata námořnictví a lovu (hrabě byl námořní admirál a také nadšený lovec), dostal palác jeho jméno, které se používá dodnes.

Po smrti hraběte zdědil palác jeho syn, který zemřel v nejhorších letech Francouzské revoluce v roce 1793. Budova byla znárodněna a proměněna na státní tiskárnu (přičemž Zlatý sál sloužil jako skladiště papíru), což ji zřejmě uchránilo před zničením. V roce 1808 ji od státu odkoupila Banque de France, která do té doby sídlila v nedalekém kostele Oratoire du Louvre. Palác si díky tomu zachoval i svoji původní podobu, ať už jde o zdobné obklady stěn, mramorové krby, původní parketové podlahy nebo sochařskou a malířskou výzdobu. Pověstná Zlatá galerie s barokní výzdobou, která má přes čtyřicet metrů na délku, šest a půl metru na šířku a osm metrů na výšku, je toho důkazem.

Hlavní vstup do paláce se nachází za mohutnými vraty v rue de La Vrilière, odkud se přes dvůr a po čestném schodišti dostaneme do předpokojů a sekretariátu guvernéra banky, se spoustou zasedacích sálů a salonů a s přímým vstupem do Zlaté galerie. Sály, vytvořené z dřívějších apartmá původních majitelů, jsou rozloženy na dvou patrech, propojených několika schodišti.

Součástí těchto prostor jsou i přijímací reprezentační salóny, bohatě vybavené nábytkem ze 17. a 18. století. Některé z kusů jsou však také v empírovém slohu. Dostaly se sem z dědictví po Carolině Bonaparte, Napoleonově sestře, a jejím manželu Joachimu Muratovi, maršálu Francie a pozdějšímu neapolskému králi. Proto nás neudiví ani ohromný Napoleonův obraz v jedné z místností.

Těsně k Hotelu de Toulouse přiléhají budovy z 19. století., kde se nachází hlavní vstup pro návštěvníky a kde se odehrává samotná činnost banky. Jedno z nádvoří je kompletně zastřešeno skleněnou střechou. Jsou na něm umístěna různá sezení v oddělených koutech, vytvořených zelení, a je běžně přístupné zaměstnancům banky, kteří tady mohou o pauzách odpočívat. Při prohlídce právě tady probíhaly prezentace o činnosti banky. Byly zde rozmístěny panely s informacemi o chodu instituce, jejím členění a její činnosti. Také tady postávali zaměstnanci, kteří měli za úkol návštěvníky podrobněji informovat. Mě si tady odchytila paní, která mě přinutila k testu o měnové politice banky (z pěti otázek o euru jsem na tři odpověděla špatně).

Na toto nádvoří nás od vchodu přivedl průchod jednou z budov, které k němu přiléhají. Široké schodiště vede k zasedacímu sálu představenstva banky. Stěny tohoto sálu jsou pokryty nádhernými belgickými tapiseriemi, tvořenými z úzkých pásů s motivem váz s květinami, umístěných vedle sebe, takže vytvářejí iluzi vnitřní zahrady. Byly vyrobeny v Belgii v polovině 17. století. Nad krbem dominuje portrét prvního majitele paláce Louise Phélypeauxe, pána z la Vrillière.

Když už tady postupuji proti směru návštěvní trasy, musím se vrátit i do vstupních prostor. Na rozdíl od historických budov je vstup tvořený rozlehlou supermoderní halou, které dominuje v zadní části celonerezový box, vytvářející zavěšené auditorium, navržené v roce 2012. Těsně k němu přiléhá deset metrů hluboké pancéřové sklepení, vybudované v letech 1924 až 1927, které obsahuje zlaté rezervy Francie. Tam nás, samozřejmě, nepustili. Museli jsme se spokojit se dvěma zlatými cihlami, vystavenými v pancéřované vitríně se stěnami, tlustými 3 centimetry, které hlídalo asi deset bodyguardů. Mimochodem, Banque de France nyní drží 2 436 tun zlata, což je prý něco přes 100 miliard eur.

Národní banka patří k jednomu z nejvyhledávanějších cílů při Dnech evropského dědictví. O prohlídku je velký zájem a v minulosti, kdy nebylo možné si ji rezervovat, mě vždycky odradila děsivá fronta. Teď už jsou rezervace možné, takže určitě neváhejte a včas se přihlaste. Bez rezervace je to na několik hodin čekání, s rezervací jste za čtvrt hodiny uvnitř.

Při čekání si můžete prohlédnout nenápadný dům přímo naproti vstupu do banky. Vedle jeho dveří visí dvojjazyčná pamětní deska, která informuje, že právě tady se nacházela redakce časopisu Svědectví, kterou vedl Pavel Tigrid. Někde jsem se jednou dočetla, že si tuto adresu vybral právě proto, že byla banka tak dobře střežená, že by si zde případní estébáci nedovolili proti Svědectví zasáhnout.

Banque de France, 1. obvod, 31 rue de la Croix de Petits Champs (adresa pro vstup při návštěvě)

Jeden z nejkrásnějších pařížských parků leží jen co by kamenem dohodil od Vítězného oblouku (no, musel by ovšem házet nějaký olympionik) v bohatém a elegantním 8. obvodu. Nechal si ho vytvořit v roce 1778 vévoda orleánský, který si přál podle tehdejší módy iluzivní krajinu s pyramidami, pagodami, holandskými mlýny, římskými chrámy a zříceninami. Soukromý park přežil Francouzskou revoluci a až v roce 1852 byla jedna jeho část rozparcelována a rozprodána na stavbu soukromých domů (rezidence kolem parku rozhodně stojí za povšimnutí). Zbývajících více než osm hektarů parku, které zůstaly zachovány až do dnešního dne, jsou od roku 1860 ve vlastnictví města.

Centrem a poznávacím znamením parku je sloupová kolonáda kolem jezírka. Původně byla určena pro mauzoleum Jindřicha II. v Saint-Denis, které však nikdy nebylo dokončeno. Park má kromě rozlehlých ploch, které jsou denně poseté piknikujícími nebo jen prostě odpočívajícími Pařížany, i dětská hřiště, nezbytný kolotoč a kiosek s občerstvením, a také řadu původních prvků výzdoby, jako jsou sochy, kamenné oblouky, zdobný můstek přes potok, který vytéká z jezírka, kaskády a jeskyně, nebo také záhadnou kamennou a údajně snad prý zednářskou pyramidu.

U hlavního vstupu do parku z boulevardu de Courcelles, hned u metra Monceau, stojí novoantická rotunda se šestnácti sloupy. Je pozůstatkem opevnění z roku 1784, které vedlo podél parku. Rotunda byla sídlem tehdejšího akcízu. Dnes v ní najdete WC.

Kromě toho se do parku dostanete dalšími čtyřmi vstupy s nádhernými kovanými a zlacenými branami se znakem Paříže ve štítu. Za nimi leží většinou krátká ulička s těmi nejkrásnějšími domy a až teprve potom vstoupíte do samotného parku.

Parc Monceau, 8. obvod, hlavní vstup z boulevardu de Courcelles, další vchody avenue Velasquez, avenue Ruysdael, avenue Rembrandt a avenue Van Dyck

Když bolševická revoluce v Rusku vyhnala po roce 1917 ze země velkou část šlechty a inteligence, mnozí z těchto tak zvaných bílých Rusů se usadili v Paříži. Většinou bez majetku, o který po revoluci přišli, a bez možnosti vykonávat práci, která by odpovídala jejich předchozím zkušenostem a znalostem. Velká část ruské diaspory se usídlila na jižních předměstích města v 15., 14. a 13. obvodu – bylo to totiž blízko velkých automobilových továren Renault a Citroën, v nichž často našli manuální práci.

Několik tisíc z nich se také stalo řidiči taxíků (nikdy jsem nepochopila, jak to dokázali, když neznali město a bylo to v době, kdy existovaly tak maximálně jednoduché mapy). Díky svému povolání se pak těm šťastnějším podařilo najít i slušné ubytování v domečcích, které pro své zaměstnance v roce 1926 vystavěl provozovatel taxislužby na střeše garáží, kde šoféři parkovali své vozy. Enklávě se pak začalo říkat, podle jejích obyvatel, Malé Rusko. Pod stejným názvem a v téměř nezměněné podobě toto malé sídliště najdeme v srdci čtvrti Butte aux Cailles dodnes.

Po původních ruských obyvatelích zde dnes už není ani stopy. Poslední potomek jednoho z bílých Rusů, devadesátiletá paní, zemřela před několika lety. Dnes zde žijí většinou umělci, kteří tyto miniaturní prostory využívají jako ateliér. My jsme letos v červnu měli možnost navštívit dva z nich. Tím prvním byl ateliér, do kterého pozval návštěvníky Holanďan Jos Verheugen, který svůj ateliér zaplavil variacemi na Mondrianovy obrazy a portréty známých francouzských osobností. Druhou pak Italka Marina Miroglio, která v domečku střeží malířská díla své matky a která si sama od umělecké práce odskakuje k videím o vaření La cuisine de Marina Miroglio, která natáčí přímo v tomto domku.

Vlevo za zdí, která lemuje terasu před vstupy do domků, se vám otevře z výšky pohled na špičaté střechy Malého Alsaska. Moc daleko odtud ale nedohlédnete, 13. obvod je plný vysokých budov, které brání ve výhledu.

La Petite Russie je bez pochyby jednou z nejlépe skrytých obytných čtvrtí v Paříži. Devatenáct řadových domků, namačkaných zády k sobě jeden na druhém, má jen jednu přístupovou cestu, vedoucí přes dvojí zamčené dveře. Dostat se sem není tak úplně jednoduché – nejdřív musíte projít chodbou domu, vyjít na zadní dvorek a potom vystoupat po prudkém schodišti až na střechu. Většinou se to podaří jen tehdy, když si vyčekáte některého z obyvatel, ochotného vás vpustit dovnitř. Druhou možností jsou pravidelné červnové dny otevřených ateliérů asociace Lézarts de la Bièvre, kdy někteří z umělců, kteří zde sídlí, svůj ateliér otvírají pro veřejnost. Tak jsem se sem dostala i já.

La Petite Russie, 13. obvod, 22 rue Barrault

Rozlišnost pařížských čtvrtí nás asi nikdy nepřestane udivovat. Jedním z příkladů je čtvrť Butte-aux-Cailles, malá enkláva na jihovýchodě města, kde se revoluční a dělnická historie spojuje s moderním uměním a bohémským životem. V ulicích s nízkými domky, pokrytých kresbami od nejznámějších streetartových umělců, najdete mnoho uměleckých ateliérů a spoustu věčně přeplněných kaváren a barů. Kousek pod kopečkem, na kterém se tato čtvrť rozkládá, narazíte na jedinečný venkovský kout – La Petite Alsace, pojmenovanou po svých prvních obyvatelích před téměř stoletím. Neobvyklá vesnička, uzavřená modrou brankou, je našim dnešním cílem.

Při vstupu do zelení zarostlého dvora, lemovaného malými barevnými domky, je těžké uvěřit, že jen pár desítek metrů odtud vede rušný boulevard Auguste Blanqui s burácející nadzemní linkou metra, a že se odtud dostaneme za deset minut na jedno z nejrušnějších pařížských náměstí place d´ Italie. Naopak máme pocit, že jsme opustili hlavní město a ocitli se v některé malé východofrancouzské vesničce.

Tato miniaturní čtvrť, z ulice dokonale skrytá za krátkou řadou vstupních domů s modrými okenicemi, byla postavena v roce 1912 jako projekt levného dělnického ubytování pro pracovníky z okolních průmyslových továren, kteří sem přišli za prací z Alsaska. Architekt Jean Walter zde pro ně navrhl čtyřicet malých řadových domků, které dokázaly pojmout početné dělnické rodiny. Stavby měly typické alsaské hrázdění a špičaté valbové střechy, pokryté – na Paříž neobvykle – cihlově červenými taškami. Celý komplex je uspořádán na pěti stech čtverečních metrech kolem dvora, lemovaného vzrostlými stromy a porostlého květinovými záhony.

Ne vždy je branka otevřená, v takovém případě se dá pozorovat Malé Alsasko aspoň od vstupního průchodu. Většinou se ale dá dovnitř dostat, jen to není pro žádné velké turistické výpravy, přece jen vstupujeme lidem, kteří tady bydlí, do soukromí.

Pokud dvůr nestíní listí stromů, můžeme nad řadou zadních domků ve výšce vidět bílá průčelí dalších staveb. Říká se jim Malé Rusko a jde o další a ještě menší vesnickou mikročtvrť, do které se mi podařilo podívat teprve nedávno. Fotka dole je z roku 2009, kdy jsem sem přišla poprvé. Díky tomu, že to bylo v březnu a stromy ještě nebyly obrostlé, je Malé Rusko ve výšce nad střechami Malého Alsaska dobře vidět. Hned příště vám ho tady ukážu.

La Petite Alsace, 13. obvod, 10 rue Daviel

Ještě to stihnete. Ještě jsou krásné podzimní dny, kdy stojí za to vydat se někam do přírody – třeba do rozlehlé zahrady, která je pro veřejnost zpřístupněná v zahradnické škole, sídlící na kraji lesa Vincennes.

Nejde o jen tak nějaké zemědělské učiliště, ale o vysoce specializovanou a prestižní školu, jejíž historie sahá až do poloviny 19. století, do doby Druhého císařství, kdy Napoleon III. zahájil svůj svůj projekt přestavby Paříže, jehož realizací pověřil tehdejšího prefekta Eugèna Haussmanna. Projekt byl prováděn podle tří stanovených kritérií: za prvé vybudování hlavních silnic, které měly zaručit plynulost dopravy, za druhé rozšíření nové výstavby, zaručující jedinečnou a jednotnou estetiku, a za třetí rozvoj zelených ploch, které měly zlepšit život Pařížanů a přinést jim čerstvý vzduch.

Haussmann se proto, se stejným zápalem, s jakým boural starou Paříž a modeloval tu novou moderní, pustil také do budování nových parků, lesíků, promenád a zelení lemovaných tříd. Na to všechno potřeboval vyškolený a zkušený zahradnický personál, který tehdy ovšem nebyl k mání – a tak bylo v roce 1856 rozhodnuto o založení školy, která bude tyto odborníky vychovávat. Škola sídlila nejprve na kraji Vincenneského lesa nad jezerem Daumesnil u dnešní obce Saint-Mandé. V roce 1936 byla přemístěna do vzdálenějších míst lesa, kde dřív ležela bývalá královská bažantnice. Právě tehdy dostala dnešní název, připomínající jejího prvního ředitele Alphonse du Breuil.

Škola dnes nabízí středoškolské a nástavbové vzdělání v základních zahradnických profesích, krajinářství a městském zahradničení. Z deseti hektarů zahrady, které mají žáci k dispozici, je jich polovina veřejnosti nepřístupná – tam je umístěná školní zelinářská zahrada, ovocný sad a sdílené pozemky. V části, do které se můžete podívat, najdete kromě jezírka s vodními rostlinami, lemovaného palmami, i malou anglickou zahradu, skalku, růžovou a květinovou zahradu, bambusový lesík a také školní skleníky. Však se na tu krásu podívejte sami.

Umístění zahrady v srdci Vincenneského lesa, ale přesto v dobré dostupnosti veřejnou dopravou, nabízí procházky různými tematickými okruhy. Navíc leží hned vedle pařížského arboreta, které sice nespadá pod školu, ale je také veřejnosti přístupné zdarma a rozšiřuje možnost dalšího pobytu v přírodě. Můžu potvrdit, že obojí, jak zahrada, tak arboretum, stojí za to a cesty na samý konec Paříže nebudete litovat.

École du Breuil, 12. obvod, Bois de Vincennes, vstup do zahrady z Route de Pyramides (a tedy nikoliv hlavním vchodem do školy), hned za kruhovým objezdem vedle dostihového závodiště

Vstup: zdarma

Otevřeno: denně, a to od 1. dubna do 30. září od 9 do 19 hodin, v říjnu a v březnu od 9 do 18 hodin a od 1. listopadu do 28. února od 9 do 17 hodin. Pozor, skleníky jsou otevřeny jen ve středu odpoledne.

Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky, ale kolem nádraží to není moc pěkné.

13. července 1842 se vydal jednatřicetiletý princ Ferdinand-Filip Orleánský, nejstarší syn krále Ludvíka-Filipa, z Tuilerijského paláce do zámku v Neuilly, aby navštívil svou matku, královnu Marii-Amélii. Když dorazil k Porte Maillot, koně jeho kočáru se splašili, princ vypadl z převrženého kočáru a o dlažbu si prorazil lebku. V bezvědomí byl převezen do nejbližšího domu, kde během odpoledne zemřel, obklopen svou rodinou.

Princ byl pohřben v královské kapli v Dreux, která sloužila jako nekropole Orleánských, ale král Ludvík-Filip se rozhodl, že nechá přímo na místě úmrtí svého syna a dědice postavit pamětní kapli. Odkoupil kupecký dům u Porte Maillot, do kterého byl zraněný princ přenesen a kde zemřel, nechal ho zbořit a na jeho místě jeho architekti naplánovali základy budoucí kaple. Základní kámen byl položen jen pět týdnů od nehody.

Kapli, která byla původně zasvěcená svatému Ferdinandovi a až o rok později změnila svůj název na kapli Panny Marie Soucitné, byla postavena podle plánů architekta Pierra Fontaina ve tvaru kříže v novobyzantském stylu, připomínajícím starověké hrobky. Vitráže, jejichž kartony jsou vystaveny v Louvru, navrhl Dominique Ingres, a zobrazení světci mají tváře členů královské rodiny.

Během prusko-francouzské války v roce 1870 hrozilo kapli zničení, protože se ocitla v zóně, která měla zůstat kvůli očekávaným bojům bez zástavby. Zachránil ji generál François de Chabaud-Latour, bývalý důstojník vévody Orléanského, ale její přístavby byly zničeny, aby se usnadnila vojenská obrana Paříže.

V roce 1928 byla kaple zapsána na seznam památek. Při výstavbě pařížského okruhu byla v roce 1968 na základě rozhodnutí ministra André Malrauxe posunuta o sto metrů a kámen po kameni přenesena na dnešní místo u Porte des Ternes. Stojí tady nenápadně za plotem v malém parčíku, z jedné strany lemovaná boulevardem Pershing a z druhé několikaproudovým periferikem. Je využívána především španělskou komunitou.

17. obvod, place du Général-Kœnig