„Midi“ znamená ve francouzštině také poledne, takže může jít i o „Polední město“, já jsem volila schválně tento brutální překlad s ohledem na pražské Jižní město. Nic si není totiž vzdálenější, než tato dvě Jižní města.

Z vřavy Boulevardu de Clichy, způsobené pekelným provozem, zástupy turistů a pochybnými sexshopy i s jejich naháněči, najednou odbočíte do klidné uličky. Nic nenasvěčuje tomu, že pár kroků od vás pulzuje vykřičená čtvrť pod Montmartrem. Tady najdete jen staré domy, obložené květináči a obrostlé popínavými keři, zahrádky, dřevěné okenice, tepané mříže, pár koček, ticho a klid. Kulaté náměstíčko hned u vchodu do uličky koresponduje s konkávní strukturou domu na jeho konci a navozuje celkový řád. Další ze záhad Montmartru – jak to, že tak půvabné místo odolalo útokům agresivního a vulgárního světa na hlavní ulici?

Bývalé veřejné lázně Pigalle

Sídlí tady taky Ústav pro výzkum historie jazzu ve Francii

La Cité du Midi, Boulevard Clichy mezi číslem 48 a 50

Jak se tam dostat: Metro Pigalle nebo Blanche

Katedrála Notre-Dame nebude sama o sobě předmětem mého dnešního zájmu –  konec konců je dobře popsána ve stovkách průvodců a přestože je nádherná, zajímá mě teď víc historie rozsáhlého prostranství, které leží před ní. Toto náměstí se od 3. září 2006  jmenuje Parvis Notre-Dame – Place Jean-Paul II na počest papeže Jana Pavla II., který zemřel rok předtím.

 

Ještě před Francouzskou revolucí  náměstí ovšem neexistovalo – prostor před kostelem byl hustě zastavěn. Na jižní straně směrem k řece se rozkládala stará nemocnice Hôtel-Dieu, na východě ležel nalezinec a na severní straně byla hustá síť klikatých středověkých uliček s hrázděnými domy, pocházejícími z 15. století, a se třemi kostely: Saint-Denis-de la-Chartre, Saint-Landry a Sainte-Madeleine.

Z toho všeho dnes už nenajdeme nic – celá čtvrť na ostrově mezi severním a jižním břehem Seiny byla stržena v době 2. císařství v druhé polovině 19. století během přestavby Paříže baronem Haussmannem. Ten rozhodl, že místo zbořené nemocnice Hôtel-Dieu bude  na severní straně vznikajícího náměstí postavena nová nemocnice (kterou tu najdete dodnes), a že prostranství zůstane nezastavěné, aby vynikla katedrála. V dlažbě náměstí před katedrálou jsou teď alespoň světlými kameny vyznačeny obrysy budov, které tam tehdy stály, i s názvy některých ulic, kostelů a domů.

 

Archeologický průzkum celého prostranství, který proběhl v letech 1965 – 1972, odhalil zbytky starého galsko-románského osídlení tehdejší Lutécie ze 3. století. Ty je možné si prohlédnout v podzemní kryptě, která se rozkládá pod celým náměstím,  kde najdete dobře zachované fórum, lázně, amfiteátr i divadlo z dob Lutécie a další památky na architekturu a urbanistický vývoj města.

 

 

 

 

 

 

Prostor před Notre-Dame  těsně před zahájením bouracích prací. Už tehdy ovšem byla centrální ulice Rue Neuve Notre-Dame výsledkem dřívějších úprav, kdy byla rozšířena na úkor několika domů.

 

 

 

 

 

Pohled na tuto „ulici“ dnes

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud půjdete k Lucemburské zahradě směrem od Boulevardu Montparnasse,  přivede vás k ní krásná kaštanová alej, vedoucí podél parku  Marco Polo, kde na trávníku stojí řada soch, lemovaná typickými pařížskými secesními kandelábry.

O vytvoření této avenue bylo rozhodnuto v roce 1806. Vede v ose poledníku, který prochází pařížskou Observatoří  a protíná napříč celou Paříž. V roce 1866 byla prodloužena a rozšířena o přilehlé ulice podle plánů Gabriela Daviouda, který navrhl i její výzdobu.

V čele směrem od Boulevardu Montparnasse stojí nádherná fontána Čtyř světadílů, nazývaná také Carpeauxova fontána. Není to vlastně tak úplně přesně jen dílo sochaře Jeana-Baptista Carpeauxe (toho, který vytvořil i plastickou venkovní výzdobu Opery Garnier), on sám vytvořil jen sousoší čtyř žen, nesoucích zeměkouli, které představují Evropu, Afriku, Asii a Ameriku. Podstavec s osmi koni a želvami je dílem Emmanuela Fremieta, zeměkouli vytvořil Pierre Legrain a girlandy, které obkružují podstavec, jsou dílem Louise Vuillemota.

Bronzová fontána byla objednaná v roce 1867, odlita v roce 1873 a na své místo umístěná v roce 1874.

Na pásu kolem zeměkoule jsou vyobrazeny symboly zvěrokruhu.

Pokud vám sousoší připadá povědomé, máte pravdu. Téměř totožné stojí i v přízemí Musée d´Orsay. Tady je důkaz:

Sochy představují čtyři části dne – jejich názvy jsou Úsvit, Den, Soumrak a Noc.

Jak se tam dostat: RER Port-Royal

Kdykoliv přijdu do okolí Place Pigalle, zůstávám stále a stále udivená tím, jak v její rušné a trochu vulgární blízkosti mohou existovat klidné oázy bydlení, s vnitřními dvory zaplněnými zelení,  staré paláce s vyřezávanými starými vraty a domy s kamennými schodišti a tepaným zábradlím. Oba světy vedle sebe žijí v klidu a navzájem se neruší – snad jen obyvatelé těchto „lepších“ domů se snaží vyhnout střetu s turisty a návštěvníky vykřičených podniků, které provozují svoji pochybnou činnost jen pár kroků od jejich dveří. Proto je mnoho z těchto klidných zelených ostrůvků skryto za nepřístupnou mříží, za kterou se nikdo nedostane bez znalosti bezpečnostního kódu. Jedním z těchto míst, které si chrání svůj klid a svoji pověst, je i Avenue Frochot, výstavná krátká ulice, která vychází přímo z Place Pigalle – tedy vycházela by, kdyby nebyla maskovaná plotem a poutačem.

Ve vedlejší lékárně jsem v minulosti byla několikrát, nikdy předtím mě však nenapadlo, jaký poklad se skrývá za tímto zátiším s popelnicemi. Stačí však jen obejít blok a z malého náměstíčka, které tu tvoří Rue Massé, se nám naskytne tento pohled.

Tato klidná ulice byla postavená už jako soukromá v letech 1791 – 1870 a v průběhu doby se stala jedním ze svědků uměleckého života 19. a 20 století. Do čísla 5 se v roce 1870 po svém návratu z exilu nastěhoval Victor Hugo a v čísle 7 bydlel v letech 1850 – 1851 další proslulý spisovatel,  Alexander Dumas. V čísle 15 bydlel na sklonku svého života určitou dobu malíř Toulouse-Lautrec, žil tu i August Renoir a později i jeho syn, režisér Jean Renoir, stejně jako malíř Gustave Moreau a mnoho dalších. Slavný džezový kytarista Django Reinhardt byl v ulici známý tím, že rozštípal nábytek, aby měl čím zatápět.

Nejslavnějším domem v ulici je ale číslo 1, žlutý neogotický palác s vnitřním dvorem, stojící po pravé straně hned za branou (stíní ho malý hrázděný domek správce, pokud ho chcete zahlédnout, musíte si poodstoupit až k silnici).

Podle pověsti je dům prokletý a nosí smůlu. Až do své smrti  roce 1884 v něm bydlel hudební skladatel Victor Massé, který žil dlouhé roky paralyzovaný degenerativním míšním onemocněním – Charcotovou nemocí.

Na začátku 20. století dům koupil ředitel kabaretu Folies Bergères. Po jeho smrti zdědila jeho majetek jeho hospodyně, tu však brzy někdo na schodišti domu zavraždil pohrabáčem. Vrah nikdy nebyl dopaden.

V 70. letech minulého století dům koupila tehdy slavná francouzská zpěvačka bulharského původu Sylvie Vartan, manželka zpěváka Johnyho Hallydaye, nikdy se tam však nepřestěhovala a dům brzy prodala. Údajně podlehla pověrám a svého tehdy narozeného syna nechtěla vystavovat nebezpečí.

V roce 1978 napsal francouzský spisovatel a kritik Mathieu Galey ve svých novinách: „Koupil jsem si dům v Avenue Frochot. Jsem trochu nesvůj z představy, že jsem se zadlužil jen proto, abych si koupil tu gotickou hrobku“. Předtucha byla správná, Mathieu Galey zemřel v domě o osm let později na tutéž nemoc, která postihla o století dříve Victora Massé – na Charcotovu nemoc.

Legenda, pověst, prokletí, nebo nesmyslná povídačka? Jisté je, že dům je od té doby neobývaný.

Bohužel za bránu ulice se nedostanete, pokud nebudete mít štěstí, že by vás tam vzal někdo z místních obyvatel. Správce je neúprosný, je sice milý a rád si s vámi přes plot poklábosí, poradí vám, odkud je nejlépe fotit, ale dovnitř vás pustit nemůže, má prý svoje dispozice.

Když budete stát na náměstíčku před domem, vzpomeňte si na film Paříži, miluji tě. Právě tady před tepanou bránou se v povídce o Pigalle hádá krásná Fanny Ardant se svým manželem, odemyká a odchází alejí vzhůru.

Ve filmu je vidět nejen Avenue Frochot, ale také jiný zvláštní dům, který stojí hned vedle jejího ústí. Je to bývalý kabaret Le Shanghai, který nás okamžitě zaujme svými nádhernými vitrážemi.

Dům byl postavený v roce 1837 pro bohatou pařížskou buržoazii, která sem, „na venkov“ mezi vinohrady, jezdila z centra za odpočinkem a čerstvým vzduchem. V roce 1920 byl dům přeměněn na kabaret a právě v té době byly vytvořeny originální secesní vitráže, inspirované japonským malířem Hokusaiem (kterým se inspirovali i Gauguin, Van Gogh a Picasso), představujícími horu Fudji, na kterou dorážejí rozbouřené vody. V domě dnes sídlí soukromá herna.

Pokud sem zabloudíte, vyberte si spíše soumrak, kdy se uvnitř rozsvítí světla a vitráž se z denní modré změní na zlatavou.

Pigalle, Avenue Frochot, křižovatka s č. 26 v Rue Victor Massé

Další z dvorků na Rue du Faubourg Saint-Antoine, který nezapře svůj průmyslový původ. Když dvorem procházíte, přes výlohy vidíte dílny a pracovní ponky plné nářadí. Jako všude v okolí, i tady měli a mají své sídlo mnozí řemeslníci, kteří se zaměřili na výrobu nábytku. Pozor ovšem při eventuelní návštěvě, stejně jako ostatní dvory a pasáže v okolí,  je i tento dvůr v sobotu a v neděli zavřený.

Dvůr najdete podle plánku (ten velký bílý kruh vlevo je Place de la Bastille).

Právě v této čtvrti v 17. století jistý André-Charles Boulle, známý umělecký truhlář, vymyslel skříňku se zásuvkami, jejíž používání bylo tak praktické a pohodlné – francouzsky „commode“. Tak vznikla komoda, která se v domácnostech rychle rozšířila, protože do té doby se oblečení ukládalo jen do truhel.

Některé domy jsou tu opravdu hodně zanedbané a troufám si říct, že v Praze snad nic takového už ani neexistuje. Podobný vchod do domu jsem viděla naposled pravděpodobně ve svém dětství v Brně.

81 – 83, Rue du Faubourg Saint-Antoine

Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru Rollin

Paříž je nesmírně proměnlivá a nabízí stovky podob. Když se vzdálíte od turistických tras, ruchu Champs Elysées a lesku a luxusu širokých bulvárů v centru, objevíte jinou, autentičtější tvář Paříže. Často se stane, že při chůzi po úplně normální nudné ulici zahnete za roh… a ocitnete se v jiném světě. Přesně to se mi stalo v 10. obvodu.  V úzké Rue Sainte-Marthe, ulici svaté Marty, jsem měla pocit, že jsem se přenesla zpět v čase a někam na jih. Ošuntělé domy v úzké uličce, kde se lidé mohou dívat sousedům naproti do oken, ošlapaná  schodiště a dřevěné výklady obchodů a bister, natřené pestře všemi možnými barvami evokují jinou dobu a jiné místo… co třeba předměstí Marseille 50. let?

Rozhodně se sem musím vrátit ještě někdy pozdě odpoledne nebo večer, abych zjistila, jak ulička vypadá, když otevřou všechny  obchody a restaurace, kterých je tu plno. Dopoledne kolem 11 hodiny, když jsem tu byla tentokrát, byly všechny pusté, se zataženými roletami a zavřenými okenicemi.

Zajímavé je, že většina původních výloh je stejného typu – pravděpodobně při vzniku ulice všechny obchody vybavoval tentýž řemeslník.

Ulička se na jednom místě rozšiřuje do malého (jen 16 x 11 metrů) malebného náměstí, Place Sainte-Marthe. Najdete na něm několik bister, evangelickou misi pro bezdomovce a lékařskou ambulanci. V květnu a v říjnu se tady koná bleší trh, na kterém můžete najít i spoustu zajímavých starožitností.

Ačkoliv na dopoledních fotografiích vypadá ulice pustě a prázdně, s blížícím se večerem se stává centrem společenského, kulturního a uměleckého života. Slyšela jsem i přirovnání, že je nyní v situaci jako byla Place Contrescarpe v poválečných letech, než ji zaplavily davy turistů.

Rozhodně se sem vypravím nejméně ještě jednou, ale zřejmě až na jaře, až se bude dát sedět venku, a samozřejmě večer. Jestli máte rádi autentický život místních obyvatel na místech, kam cestujete, nenechte si tuto čtvrt ujít. Leží jen kousek od kanálu Saint-Martin a dostává se do módy. Za pár let tu možná potkáte turistické autobusy s průvodci, ženoucími své ovečky z jedné pamětihodnosti na druhou – a to už bude pozdě.

Jak se tam dostat: Metro Belleville, Colonel Fabien nebo Goncourt

K dokončení prohlídky zahrady Královského paláce a jejího okolí, o které jsem psala v předchozích článcích,  se musím zmínit ještě i o další části volně přístupné části areálu. Na čestném dvoře  Královského paláce, lemovaného kolonádou Galerie d´Orléans (z roku 1825), nás totiž čeká šokující překvapení – 260 sloupů Daniela Burena z let 1986 – 87.

V roce 1985 tehdejší ministr kultury Jack Lang vybral sochaře Daniela Burena, aby na nádvoří instaloval jedno ze svých moderních děl. Umělec vytvořil černo-bílé mramorové sloupy o nestejné výšce, které jsou v noci nasvíceny zeleně. Dílo vyvolalo bouřlivou polemiku o oprávněnosti existence současného umění v sousedství historických památek. Velká část veřejnosti se s  instalací sloupů nesmířila dodnes.

Nedávno bylo nádvoří dlouhou dobu uzavřené a sloupy prošly důkladnou rekonstrukcí. Buren totiž v roce 2007 zjistil, že jsou sloupy ve špatném stavu a vyvolal skandál. Pohrozil, že celou instalaci zruší a  že si dílo odveze, pokud ho příslušné státní orgány nenechají okamžitě zrenovovat. Tehdejší ministryně kultury Christine Albanel jeho výhrůžkám podlehla a nádvoří bylo od konce roku 2007 zavřené až do poloviny letošního roku, kdy se sloupy objevily opět ve svém původním stavu. Teď už se čeká jen na dokončení rekonstrukce Galerie d´Orléans, která hyzdí nádvoří dřevěným obitím.

Vstup na nádvoří je z Place Colette nebo z druhé strany přes zahradu Královského paláce.

Vstup zdarma

Jak se tam dostat: Metro Palais Royal-Musée du Louvre

Rozsáhlé zahrady, ležící uprostřed celého komplexu budov Palais Royal – Královského paláce, mají rozlohu 20 850 m². Byly vytvořeny v roce 1633 současně se stavbou Kardinálského paláce, který si pro sebe původně nechal postavit kardinál Richelieu. Ten odkázal palác Ludvíku XIII., po jehož smrti se do paláce přestěhovala z Louvru Anna Rakouská, Ludvíkova manželka, s budoucím králem Ludvíkem XIV. a kardinálem Mazarinem. V té době palác získal svůj název Královský palác.

K původnímu paláci a zahradám byly přistavěny měšťanské paláce, které obklopují zahradu ze všech stran (a ve kterých se nacházejí jedny z nejdražších bytů ve městě, bydlel zde například dramatik Jean Cocteau e spisovatelka Colette). Současná podoba zahrady a okolních podloubí – galerií pochází z rekonstrukce, uskutečněné po velkém požáru v roce 1773 králem Filipem IV. Orleánským.

Samotný Královský palác je nepřístupný, sídlí v něm Státní rada, Ústavní rada a Ministerstvo kultury, nádvoří a zahrady jsou však volně přístupné.

Podloubí Královského paláce lemuje celou zahradu – z čelního pohledu vpravo leží Galerie de Valois e vlevo Galerie de Montpensier, kolmo vpředu Galerie d´Orléans a vzadu Galerie de Beaujolais. Najdete v něm mnoho kaváren, restaurací a luxusních obchodů. Tady pohled do Galerie de Valois.

Bydlení je tady určitě nádherné a luxusní, zvlášť krásné musí být byty s výhledem do zahrady. Konec konců, málokdo si takové bydlení může dovolit. Ze slavných osobností tady bydlel třeba jean Cocteau nebo spisovatelka Colette.  Nejsem si však tak úplně jistá, jestli bych tu chtěla bydlet – už si představuji, jak jdu tímto pustým podloubím, spoře osvětleným starými lucernami, v listopadu pozdě večer, za tmy, zimy a plískanice, moje kroky se rozléhají mezi prázdnými obchody… a za každým sloupem číhá lupič nebo násilník. Asi bych se tady bála.

Některé části podloubí v současné době procházejí rekonstrukcí, takže bohužel nejsou v takovém lesku, jako by měly být, někde najdeme i lešení.

Galerie de Beaujolais pod lešením

Po celé délce zahrady se na obou stranách táhne stromořadí

Květinové záhony ani v pozdním podzimu neztrácejí nic ze své nádhery a jsou krásně udržované.

V zahradě najdeme k volnému použití stejné zelené židličky jako v ostatních pařížských státních zahradách.

Některé z obchodů, které najdeme v Galerie de Montpensier. Prodávají hlavně různé umělecké a starožitné předměty a luxusní zboží…

… ale najdeme tu i obchod se starými i současnými medailemi a vyznamenáními (kdo si je asi tak může kupovat?) Vypadá to jako obchod pro Vlastu Buriana – už by nemusel říkat: „Daj-li mi medaili nebo nedaj-li mi medaili“, ale mohl by si ji koupit.

Zahrada je otevřena zdarma denně následovně:

1. října – 31. března 7.30 – 20.30 hod
1. dubna – 31. května 7.00 – 22.15 hod
1. června – 31. srpna 7.00 – 23.00 hod
1. září – 30. září 7.00 – 21.30 hod
Podloubí je otevřeno nepřetržitě

Vstup přes nádvoří buď z Place Colette, nebo z přilehlých bočních ulic Rue de Montpensier a Rue de Valois, nebo ze severně položené Rue de Beaujolais.

Jak se tam dostat: Metro Palais Royal-Musée du Louvre

Most vede z 8. obvodu od Velkého a Malého paláce (Grand palais a Petit palais) přímo k Invalidovně v 7. obvodu, kde je pohřbený Napoleon, a je z něho krásný výhled nejen na Eiffelovku, ale i na obě nábřeží. Říká se, že je to nejkrásnější pařížský most. Zlaté sochy na jeho čtyřech sloupech uvidíte zářit už z dálky a výzdoba je přebohatá, člověk neví, kam se dříve dívat.

Základní kámen k mostu byl položený (vhozený do Seiny) 18. října 1896 mladým ruským carem Mikulášem II. a jeho manželkou Alexandrou Fjodorovnou  během jejich oficiální návštěvy v Paříži.  Most je pojmenován po Mikulášově otci caru Alexandru III. a představoval potvrzení spojenectví mezi carským Ruskem a mladou Francouzskou republikou (tehdy teprve 5 let starou). Obě země spolu podepsaly smlouvu o spojenectví v roce 1891, Francie v obavě před Bismarckovým Německem a Rusko po ztrátě balkánských spojenců.

Stavba mostu byla svěřená architektům Gastonovi Cousinovi a Cassienu-Bernardovi a inženýrům  Résalovi a Albymu. Má jen jeden mostní oblouk a je dlouhý 107,50 metru a široký 40 metrů. Na každém jeho konci stojí 13 metrů vysoké pylony se sochami pozlacených Pegasů a ženskými figurami s trubkou, znázorňujícími Slávu (umění, boje, průmyslu a zemědělství). U každého pylonu je rovněž alegorická postava, představující Francii za dob Karla Velikého, Francii renesanční, Francii za Ludvíka XIV. a Francii současnou.

Most byl otevřen 14. dubna 1900 při příležitosti Světové výstavy.

Pegas a Sláva umění

Francie za dob Ludvíka XIV.

Kupole vzadu patří k Velkému paláci (Grand Palais)

Na levém břehu najdeme sochu Lva vedeného dítětem od sochaře Aimé-Jules Daloua

Jak se tam dostat: Metro Invalides nebo Champs Élysées-Clemenceau, RER Invalides