Francouzské volby z minulého víkendu mi připomněly, že mám ještě fotky z loňské prohlídky Národního shromáždění, dolní komory francouzského parlamentu. Jeho sídlem je Bourbonský palác, kde je umístěn především velký jednací sál s knihovnou a zázemím pro poslance, který je funkčně propojen s vedlejším palácem Hôtel de Lassay, kde se nacházejí kanceláře předsedy Národního shromáždění a reprezentační prostory.

Průčelí Bourbonského paláce, lehce pootočené, aby bylo v ose protějšího pont de la Concorde, se se svým průčelím s dvanácti sloupy, které nesou trojúhelníkový fronton, na dálku přes place de la Concorde zrcadlí v protilehlém kostele Madeleine.

Toto průčelí je bohužel už delší dobu pod lešením (práce by měly být dokončeny právě v těchto týdnech). Se svou výzdobou je plné symboliky a určitě stojí za to si ho podrobně prohlédnout, takže jakmile ho po restaurování odkryjí, ukážu ho tady v některém z dalších článků. Teď se podíváme na opačnou stranu parlamentního areálu do rue de l´Université, kde se nachází hlavní vchod..

Jak Palais Bourbon, tak Hôtel de Lassay nechala postavit ve stejné době, tj. v letech 1722-1728, Marie-Louise, vévodkyně Bourbonská, legitimizovaná dcera Ludvíka XIV. a jeho milenky Madame de Montespan, přičemž v prvním paláci žila ona a v druhém její milenec, markýz de Lassay. Po její smrti přešel palác na Ludvíka XV., který ho prodal knížeti z Condé, jehož rodina později odkoupila i Hôtel de Lassay a vlastnila obě sídla až do Francouzské revoluce. Tehdy byly oba paláce vyvlastněny a i když rod Condé později získal paláce zpátky, směl nakládat jen s Hôtelem de Lassay, zatímco Palais Bourbon nuceně pronajímal státu, který zde mezitím po přestavbě zřídil svou poslaneckou sněmovnu. Definitivně pak oba paláce přešly na stát v roce 1827, respektive 1843. Od té doby zde nepřetržitě působí francouzští poslanci, ať už se jejich shromáždění v průběhu staletí a pěti republik jmenovalo jakkoliv.

Vstupní vestibul Palais Bourbon, z něhož se dostanete do předsálí jednacího sálu.

Sál byl vytvořen v roce 1798 pro tehdejší porevoluční dolní komoru Radu pěti set, předchůdkyni dnešního Národního shromáždění, která fungovala v době Direktoria mezi lety 1795-1799. Dnešní podobu získal po reorganizaci a přestavbě v letech 1827-1832.

Vyznačená trasa, která byla velmi dobře střežená, jak je vidět na fotkách, bohužel neumožňovala žádný volný pohyb návštěvníků, ani z ní nebyl celkový pohled na sál. Pohled na bohatě zdobené stěny, prosklenou kupoli sálu nebo dekorace ozdobného pásu nad poslaneckými křesly, je proto jen útržkový.

Podle starého zvyku sedí vždy nalevo od předsednické tribuny poslanci levice a napravo poslanci pravice. Poslanců je od roku 1986 celkem 577 a jsou voleni v dvoukolové volbě na dobu pěti let.

Z původní podoby sálu z doby Rady pěti set zůstalo zachováno jen křeslo s tribunou pro předsedu sněmovny, kterým byl tehdy Napoleonův mladší bratr Lucien Bonaparte. Křeslo je sice vyvýšené (Francouzi mu říkají „bidýlko“), ale je ve stejné výšce jako nejvyšší řada poslaneckých křesel, na znamení, že jsou si všichni poslanci bez ohledu na funkce rovni.

Křeslo navrhl malíř porevoluční doby Jacques-Louis David, známý zejména pro svůj obraz Zavražděný Marat, který právě v době Direktoria započal i svoji politickou kariéru. Mimochodem, obraz korunovace Napoleona císařem, který jsme viděli v článku o výstavě o katedrále Notre-Dame, je také jeho dílem.

Nad křeslem předsedy visí cenná tapiserie z konce 17. století s názvem Athénská škola, inspirovaná stejnojmenným Raffaelovým obrazem, který visí ve Vatikánu. Její rozměry jsou impozantní, devět krát pět metrů, a je vytvořena z vlny, hedvábí a zlatých nití. Nedávno prošla důkladným restaurováním v Národním mobiliáři, který je jejím vlastníkem a sem ji pouze zapůjčil.

K zasedacímu sálu přiléhá několik jednacích salónů a sálů pro poslance a předsálí knihovny, kde najdete, kromě jiného, například i sbírku historických byst Marianny, která je od roku 1792 symbolem francouzské svobody.

Bysta je součástí slavnostních prostor všech francouzských radnic a některých dalších veřejných prostor. Zajímavé je, že její podoba nikdy nebyla kodifikována a že každý tvůrce ji může vypodobnit jak sám chce, jen v roce 1871 prezident republiky rozhodl, že už nesmí mít na hlavě revoluční frygickou čapku. V posledních desetiletích se stalo zvykem, že modelem k aktuální podobě vždy sedí některá herečka nebo jiná momentálně slavná žena (v minulosti například Brigitte Bardot, Catherine Deneuve nebo Mireille Mathieu).

Tím nejkrásnějším prostorem celého areálu je zde pravděpodobně knihovna. Byla přistavěna k paláci v roce 1834 na místě několika dřívějších dvorů a zahrady. Vznikl tak ohromný prostor dlouhý 42 metrů, široký 10 metrů a vysoký 14 metrů, zaklenutý dvěma kupolemi. Malířskou výzdobou byl pověřen Eugène Delacroix, kterému práce trvaly devět let, především proto, že současně pracoval i na výzdobě Senátu v Lucemburském paláci (a také proto, že mohl malovat jen tehdy, když poslanci nezasedali).

Fond knihovny, uchovávaný v podzemním depozitáři pod čestným dvorem, byl v porevolučních letech orientován nejen na svazky, potřebné pro práci poslanců, ale také na záchranu cenných historických knih z bývalého církevního vlastnictví a z majetku emigrantů. V roce 1834 měla knihovna při svém stěhování do nových prostor šedesát tisíc svazků. Dnes už je doplňována pouze literaturou, sloužící pro práci zákonodárců, a přesto zabírá osmnáct kilometrů regálů.

Zatímco prostory Palais Bourbon slouží k přímé práci poslanců, Hôtel de Lassay má spíše reprezentační charakter. Po přestavbě v roce 1843, kdy byl zvýšen o jedno patro a kdy zde byl vybudován rozlehlý slavnostní sál, jsou obě budovy stavebně propojeny. Sál má typickou bohatou dekoraci ve stylu Druhého císařství a na jižní straně je po celé jeho délce umístěna galerie, v níž jsou dnes zavěšeny cenné tapiserie.

Sál s průhledy do galerie s tapiseriemi

V sále nechybí ani informační panel o aktuálním hlasování v zasedacím sále

Nejvýznamnější částí Hôtelu de Lassay je kancelář předsedy Národního shromáždění, umístěná v největším salónu. Doplňuje ji několik dalších salónků a předsálí, které slouží nejen k úřadování, ale především k reprezentačním jednáním a k přijímání zahraničních návštěv.

Celou návštěvu areálu pak završila prohlídka zahrady, umístěné mezi Hôtelem de Lassay a nábřežím a rozložené kolem bazénku s vodotryskem.

Assemblée nationale, 7. obvod, 126 rue de l´Université

Prohlídky pro veřejnost jsou možné jen ve Dnech evropského dědictví. Francouzi mají navíc tu výhodu, že mohou kontaktovat svého poslance a domluvit si s ním skupinovou prohlídku.

Jednou z několika šikovných urbanistických, stavebních a dopravních změn, které udělala pařížská radnice během covidových karantén, byla i celková úprava place de la Bastille, díky které se podařilo aspoň trochu zklidnit provoz. Dalším cílem bylo proměnit jižní část náměstí s dříve nevábnou plochou nad ústím kanálu Saint-Martin. Proto tento prostor předláždili a namísto dřívějšího ozdobného kovového plotu na plošině nad nástupištěm metra zde před dvěma lety vybudovali kamenné schodiště, po kterém se dá sejít rovnou k vodě.

Kanál Saint-Martin, vybudovaný ve 20. letech 19. století, po svém oddělení od Seiny vytváří nejdříve šest set metrů dlouhou úzkou vodní nádrž a těsně pod plochou náměstí vtéká do podzemí, aby se vynořil až po téměř dvou kilometrech u place de la République, odkud pokračuje volně další tři kilometry k vodní nádrži Villette a dál ven z Paříže.

Informace o celém kanálu najdete v článku, označeném nahoře. Nás dnes bude zajímat jen vodní nádrž mezi place de la Bastille a Seinou, která dostala název podle čtvrti Arsenal, ve které leží (ano, jen pár set metrů od knihovny Arsenal, kterou jsme tady nedávno viděli). Nádrž až do roku 1983 sloužila jako obchodní přístav a několik posledních desetiletí je používána jako přístaviště a kotviště člunů a jachet – a také k zábavě. Jakmile se trochu oteplí, jsou břehy obsypány piknikujícími a odpočívajícími Pařížany.

Zatímco levá strana nádrže je lemována vysokou nábřežní zdí, na pravé straně je vybudována široká náplavka a nad ní v nízkém svahu parčík Jardin de l’Arsenal s restaurací a kavárnou. Hned na kraji parčíku najdete také přístaviště výletních lodí Canauxrama, které vozí turisty na projížďky po kanálu (klaustrofobiky, jako jsem já, upozorňuji, že nejdřív musíte projet tu dlouhou a děsivou podzemní trasu, než se dostanete na denní světlo, kde na vás pro změnu čeká série zdymadel).

Kanál je zhruba v polovině přemostěn ocelovou pěší lávkou Passerelle Mornay, postavenou v roce 1895, která symbolicky propojuje 4. a 12. obvod. Za ní pak na náplavce začínají kanceláře společnosti, která celý provoz vodní nádrže a přístavu spravuje. Podél nich se dostaneme až na samý konec nádrže, ke kamenné zdi mostu Morland a ke zdymadlu, za kterým teče Seina.

Když budete mít štěstí, dočkáte se otevření vrat zdymadla. Seina leží o celé tři metry výše, než kanál.

Průchod pro pěší ve zdi mostu je ozdobený zlatou hvězdou, kterou zde na objednávku města vytvořil v roce 2012 Georges Rousse. Hvězda představuje Polárku, která ukazuje plavcům cestu.

Nakonec stačí ještě podběhnout metro a dostanete se přímo na náplavku pod quai Henri IV, která je jednou z nejširších a také nejhezčích v Paříži. Nad druhé straně Seiny před vámi leží Jardin Tino Rossi, kde i na dálku určitě uvidíte tanečníky, kteří se tady v teplých letních večerech scházejí, ať už na tango, salsu nebo třeba moderní tance. A když se podíváte napravo po proudu řeky, máte před sebou v dálce siluetu Notre-Dame.

Na psaní pařížského blogu je vzrušující to, že se při pátrání po informacích o zdánlivě obyčejném paláci, domě nebo zahradě často podaří odhalit nečekané historické souvislosti. Stejně tak to bylo i v případě tajemných starých dvorků, ležících v hloubi areálu, do kterého se vstupuje vždy otevřeným průchodem jednoho starého domu v rue Saint-Jacques v 5. obvodu.

Místo, o kterém bude dnes řeč, leží hned vedle bývalého opatství Val-de-Grâce s kostelem, zasvěceným Panně Marii. Obojí zde nechala ve 20. letech 17. století postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., pro řád benediktinek jako poděkování za narození syna Ludvíka XIV. Historii půvabného areálu bývalého kláštera, který byl zrušen za Francouzské revoluce, nikdy nebyl obnoven a dnes v něm sídlí Muzeum vojenského lékařství, spadající pod sousední vojenskou nemocnici Val-de Grâce, najdete v obou starších článcích. Je zajímavá nejen sama o sobě, ale může sloužit také jako úvod k dnešnímu článku.

Za domem pak najdeme dvorky, lemované vysokou kamennou zdí opatství a vydlážděné velkými kočičími hlavami, s průchody, mřížovými branami, malou zahradou za mřížovým plotem a až úplně vzadu za branou další nádvoří s lavičkou a s kaplí, poměrně nově zrestaurovanou, ale stavebně zasazenou do vedlejší staré budovy.

Původně jsem chtěla ukázat dvorky jen jako hezkou historickou součást této čtvrti, ale když jsem se pustila do pátrání o kapli, zjistila jsem, že to bude složitější. Zbožná Anna Rakouská totiž nezaložila jen opatství Val-de-Grâce, ale v jeho těsné blízkosti ještě další tři kláštery pro ženské řády uršulinek, anglických benediktinek a feulantek, což byl řád reformované odnože benediktinek. Ten poslední ležel hned za severní zdí Val-de-Grâce. Všechny tři kláštery spolu sousedily a také měly společný osud – po Francouzské revoluci byly nenávratně zrušeny, jejich budovy byly pobořeny nebo přeměněny pro úplně jiné účely. Klášter feulantek, zrušený v roce 1792, byl prodán a proměněn na byty. Většina klášterních budov i s kostelem byla postupem času zbořena a na jejich místě vyrostly nové stavby. Zůstala zachována jen jedna část budovy v dnešní rue des Feuillantines, proražené v roce 1805 napříč bývalými klášterními pozemky, která dnes slouží jako škola. Na budově najdeme dvě pamětní desky – jako dítě tu žil v letech 1808 až 1813 Victor Hugo a o dvacet let později, když byla budova proměněna na školu, sem chodil malý Louis Pasteur.

Zachoval se také kus jižní části kláštera, přesně té, jejíž součástí jsou i dnešní záhadné dvory. Tím se vysvětluje jednak to, že jsou několika branami propojeny s Val-de-Grâce, že jedno křídlo opatství zasahuje až do prostoru vedlejších staveb a také existence kaple.

Ve starých klášterních budovách dnes sídlí kromě soukromé umělecké školy Paris American Academy, zaměřené na design a tvůrčí psaní, i soukromá konzervatoř Schola Cantorum. Ta má svůj sál právě v bývalé kapli.

Dvory jsou sice soukromé, žádný zákaz vstupu zde však není a brána je stále otevřená.

5. obvod, 277 rue Saint-Jacques

Cenné středověké rukopisy, historické encyklopedie, vzácné prvotisky, staré mapy nebo ručně psané historické partitury z vlastnictví markýze de Paulmy jsou od roku 1757 uchovávány v budově, ležící jen pár desítek metrů od Seiny a kousek od place de la Bastille, která však původně sloužila k úplně jiným účelům.

Strohou podlouhlou budovu nechal postavit v roce 1512 Ludvík XII. a až do poloviny 18. století sloužila jako arsenál – královská zbrojnice, v níž byly uchovávány nejen zbraně, ale především střelný prach a munice. Kromě toho sloužila jako královská slévárna, kde byly odlity, například, i sochy pro park ve Versailles. V jejích zdech měl své sídlo i vrchní velitel královského dělostřelectva, což byla za Starého režimu honosná funkce, zastávaná vysokou šlechtou, která vyžadovala lesk a slávu a tomu odpovídající komnaty. Proto byla budova kolem roku 1715 přestavěna tak, aby zde měli velitelé ty nejlepší podmínky a pohodlí. Posledním, kdo zde úřadoval a bydlel, byl právě markýz de Paulmy, který v arsenálu zůstal i po zrušení své funkce v roce 1755, kdy byl pověřen, aby areál dále spravoval. Jako milovník knih se rozhodl do prázdných sálů přemístit nejen svoji cennou osobní sbírku, ale shromažďovat zde další svazky. V krátkém čase tak vznikla druhá největší královská knihovna.

Knihovna byla jako zázrakem ušetřena při Francouzské revoluci, přestože do ní původně povstalci také mířili – ostatně od Bastilly to neměli daleko. Naopak se v prvních porevolučních letech velmi rozrostla, protože sem byl přemístěn nejen archiv samotné Bastilly, ale byly tam sváženy i knihy ze zrušených klášterů. V roce 1797 byla zpřístupněna pro veřejnost a o zhruba sto padesát let později byla začleněna pod Francouzskou národní knihovnu. Dnes má více než milion svazků, z toho více než sto padesát tisíc z doby před rokem 1880.

Knihovna je zajímavá nejen pro svoje literární fondy nebo starožitné vybavení čítárny a studovny, ale také tím, že v ní zůstaly zachovány salóny, které sloužily v minulosti vrchním velitelům královského dělostřelectva. Ty je možné v rámci komentované prohlídky navštívit a prohlédnout si je. K vidění jsou tu, například, místnosti, které nechal v 17. století zařídit maršál de la Meilleraye, který byl ve funkci v době Ludvíka XIII., nebo jedinečný rokokový hudební salón.

Bibliothèque de l´Arsenal, 4. obvod, 1-3 rue de Sully

Komentované prohlídky pouze ve francouzštině a po předchozí rezervaci telefonicky na čísle 0153794949 (pondělí až pátek od 9 do 17 hod), nebo emailem na adrese visites@bnf.fr. Vstupné 3 eur.