Jeden z mýtů historie umělecké Paříže začátku minulého století funguje na boulevardu Montparnasse dodnes. Stejně jako další montparnasské kavárny, které mají takto dlouhou a bohatou historii, se však i z La Rotonde stalo drahé a tak trochu snobské místo, které je ovšem svou historií natolik přitažlivé, že sem stále míří davy místních i turistů. Samozřejmě tam nemůžeme chybět ani my.
Na začátku 20. století začali umělci opouštět Montmartre, který se pro ně stal drahý, a začali se stěhovat na jižní periferii města, kde ještě dokázali sehnal bydlení i ateliéry za pár franků, a kde fungovaly levné resturace a kavárny. Srdcem této tehdejší umělecké čtvrti se stala křižovatka kolem metra Vavin, kde už dříve fungovala umělecká komunita kolem uměleckých škol v blízké rue de la Grande Chaumière, kde jednu dobu bydlel i Mucha. O této době jsem psala už TADY, dnes se zaměříme na pozdější generaci, která se setkávala v kavárnách Closerie des Lilas, la Coupole, le Dôme, le Select, le Boeuf sur le toit nebo právě la Rotonde. Mnozí z těchto umělců byli slavní už v té době nebo se proslavili později, ať už za svého života nebo po smrti: Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Max Jacob, Blaise Cendrars, celník Rousseau, Henri Matisse, Georges Braque, Salvador Dalì, Guillaume Apollinaire a další. Zvykla si sem chodit také celá generace spisovatelů jako André Breton, Louis Aragon, Jacques Prévert nebo Raymon Queneau.
Zlatý věk těchto míst nastal s příchodem Američanů – právě tady vysedával Hemingway, Francis Scott Fitzgerald, Henri Millera celá veselá parta kolem nich.
Picasso v la Rotonde
Před kavárnou. Uprostřed Picasso, vlevo Amedeo Modigliani, vpravo André Salmon, který je autorem Modiglianiho životopisu, ve kterém píše i životě umělecké komunity na Montparnassu (vyšel i v češtině pod názvem Modigliani). Konec konců, Modigliani bydlel hned za rohem.
Zatímco přízemí restaurace bývá pořád plné a trochu jsem se tam styděla fotit, v prvním patře je prázdno. Prostory zde nejsou velké a červená barva je zútulňuje. Na zdi visí reprodukce Modiglianiho obrazů. Myslím, že by se Amedeo divil, kdy by mu to někdo řekl v dobách, kdy do kavárny chodil a nabízel návštěvníkům nakreslení portrétu, jen aby si vydělal pár franků na jídlo.
Moje odpoledne na terase kavárny. K odpolednímu mátovému čaji mi přinesli nejen konvičku s mátovými snítkami, ale také další konvičku s horkou vodou na dolévání, a ještě karafu s vodou. Asi jsem vypadala hodně vyprahle.
Pro zajímavost – umělci (jako např. Pablo Picasso) v době, kdy zrovna neoplývali financemi, tak v této kavárně "platili" svými obrázky 🙂 Majitel si je ponechal, dokud neměli na zaplacení účtu. Nicméně plno děl mu zůstalo, protože k zaplacení nikdy nedošlo 🙂
Pro zajímavost – umělci (jako např. Pablo Picasso) v době, kdy zrovna neoplývali financemi, tak v této kavárně "platili" svými obrázky 🙂 Majitel si je ponechal, dokud neměli na zaplacení účtu. Nicméně plno děl mu zůstalo, protože k zaplacení nikdy nedošlo 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
[3]: Non, Jean Paul, malheuresement, rien que le thé à la menthe 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Jarka+Věra: Děkuji, dámy, to mě těší, že jste si to užily 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Même pas une coupe de champagne ?
To se mi líbíTo se mi líbí
Já jsem si to taky užila. Kdysi i v kavárně. Fota jsou překrásná. Text opět znamenitý. Dík. Věra
To se mi líbíTo se mi líbí
Krásné povídání a fotky… tak jsem si to užila. Jarka
To se mi líbíTo se mi líbí