Paříž pro pokročilé

Upřímně řečeno, nevzhledná krabice, umístěná hned vedle Centre Pompidou, na první pohled příliš k návštěvě neláká. Trvalo mi několik let, než mě vůbec napadlo zajímat se o to, co se v ní skrývá.

 

Do této nízké budovy, který byla vytvořena současně se stavbou Centre Pompidou architektem Renzem Pianem, byl umístěn ateliér rumunsko – francouzského sochaře Constantina Brancusiho. Ten se narodil v Rumunsku v roce 1876, ale už v roce 1904 přijel do Paříže, kde žil a pracoval až do své smrti v roce 1957.

Constantin Brancusi ve svém ateliéru

Brancusi odkázal svůj ateliér francouzskému státu s veškerým dílem a zařízením pod podmínkou, že bude zachován v takovém stavu, v jakém se bude nacházet v okamžiku jeho smrti. Věnoval totiž mnoho času a úsilí tomu, aby sestavil svoje dílo v prostoru na přesně určená místa tak, jak byl přesvědčen, že to vzájemný vztah mezi jeho sochami vyžaduje, a dokonce, když nějaké dílo prodal, ho nahradil v ateliéru sádrovou kopií, aby vytvořenou harmonii nenarušil. Na konci života kvůli tomu už dokonce i odmítal svá díla prodávat.

Protože ulička Impasse Ronsan na Montparnassu, kde se ateliér nacházel, byla v 60. letech téměř celá zbouraná a nově vystavěná (jako ostatně velká část historického uměleckého Montparnassu), bylo rozhodnuto o tom, že ateliér bude přemístěn a v rámci Centre Pompidou bude nalezeno řešení, které by zachovalo intimitu Brancusiho ateliéru a současně ho zpřístupnilo návštěvníkům.

 

Ateliér je vestavěn dovnitř přesně v takové podobě jak vypadal, i s malou zahrádkou po levé straně

 

 

 

 

 

Atelier Brancusi

Čtvrť Saint-Merri, Piazza du Centre George Pompidou

Otevřeno denně kromě úterý od 14 do 18 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau, Hôtel de Ville, Châtelet, RER Châtelet – Les Halles

Centre Georges Pompidou, kterému Pařížané neřeknou jinak než Beaubourg podle názvu starobylé čtvrti, která tu kdysi stávala, je podrobně popsáno ve všech průvodcích, a nic nového bych vám tady asi říct nedokázala. Snad jen to, že moderní budova, dokončená v roce 1977 architekty Richardem Rogersem a Renzem Pianem, která nabízí k pohledu všechny svoje vnitřnosti, určitě stojí za návštěvu, pokud ovšem máte rádi moderní umění.

Ve dvou patrech tady najdete rozsáhlou sbírku – v 5. patře roky 1905 – 1960, ve 4. patře od roku 1960 dodnes. A pokud nemáte čas nebo chuť trávit pobyt v Paříži v muzeu, můžete si všechna díla prohlédnout v klidu doma při virtuální návštěvě TADY.

Při mých prvních cestách do Paříže hned po roce 89 se dalo vyjet schodištěm na střechu zdarma. Dnes už po nás chtějí za vstup na vyhlídku zaplatit.

Libí se mi červená stuha pojízdného schodiště, která se vine napříč celou fasádou

Kromě stálých sbírek je možné v muzeu navštívit i dočasné výstavy. Jejich program na příští období najdete TADY.
No a někdy stačí vyjet jet tak na terasu, posadit se do kavárny a užívat si skvělý výhled, který střecha nabízí.

Čtvrť Saint-Merri

Otevřeno denně od 11 do 21 hod

Vstupné:

Sbírky + výstavy: 12 Eur, snížené 9 Eur (18-25 let), zdarma do 18 let

Pouze sbírky: tarif pro dospělé stejný, zdarma až do 25 let, vstup pro všechny zdarma každou první neděli v měsíci
Vstup pouze na terasu s vyhlídkou 3 Eur, zdarma do 26 let a každou první neděli v měsíci

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau, Hôtel de Ville, Châtelet, RER Châtelet – Les Halles

Dnes ještě zůstaneme na jihu 15. obvodu, u tehdejších městských hradeb, nové železnice a městských jatek, kde vyrostla v 19. století nízká zástavba dělnických kolonií. Většina z nich zanikla, ale některé části byly sanovány a slouží dodnes. Jednou z nich je malá čtvrť, těsně přiléhající k jihovýchodní části parku Georgese Brassense, o kterém jsem tady psala minule.

Název, který tato čtvrť kdysi dostala, tehdy vyjadřoval snahu o skutečně lepší budoucnost i těch nejchudších, kteří se sem stěhovali – tehdejší budoucnost dnes ovšem představuje spíše hlubokou minulost. Najdeme tady uličky s malými domky, ale také mnoho obchůdků, dílen a především řeznictví, z nichž mnohé dříve sloužily výhradně k prodeji a zpracování koňského masa, které bylo poráženo na blízkých jatkách.

 

 

 

Ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě, čím se může zabývat „boucherie artistique“ – umělecké řeznictví. Že by tady do kotlet vyřezávali ornamenty? Nebo z telecích kostí tvořili moderní plastiky?

 

Tady si nehrají na žádné načančané turistické památky. Tady se především pracuje.

 

 

Jeden z mála vysokých domů se zajímavým obrazem

 

Celou čtvrť protíná hluboký příkop bývalého malého železničního okruhu, který je dnes už mimo provoz

Tip: V blízké Rue Castagnary č. 69 najdete pod vysokým bílo-červeným majákem pravou bretonskou tržnici s rybami a mořskými plody. Otevřeno denně kromě pondělí.

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Vanves

 

Na místě bývalých městských jatek na jihu 15. obvodu, zrušených v roce 1966, byl na začátku 80. let vytvořen rozlehlý a hojně využívaný park, pojmenovaný po zpěváku Georgesi Brassensovi, který v jeho těsné blízkosti žil až do své smrti v roce 1981.

 

Bystu Georgese Brassense, umístěnou v parku, vytvořil sochař André Greck

 

 

Takto vypadala vstupní brána do starých jatek

 

Pavilony se sochami býků najdete u vstupu do parku i dnes

 

Tato brána s koňskou hlavou zůstala na místě bývalého vstupu do té části jatek, která bývala vyhrazena trhu s koni a osly, které tady prodávali na maso. Dnes vede brána na malé náměstí s lavičkami a typickou pařížskou fontánou, zatímco přístřešky koňského trhu se o víkendu proměňují na antikvariát. I přesto, že jsou jatka dávno zrušená, dodnes v okolí parku existuje několik koňských řeznictví.

 

Osmihektarový zelený obdélník s nezbytným jezírkem se stal nejen místem odpočinku, ale i centrem společenského života čtvrti, konají se tady nejrůznější sportovní a dětské akce, společná vinobraní (v parku roste 700 hlav modrého rulandského) a „medobraní“. Vinohrad a úly najdete v jižní části parku.

 

Jednou z nejoblíbenějších nedělních kratochvílí Pařížanů je piknik v parku. Škoda, že to u nás taky tak nefunguje.

 

 

Na francouzských mužích se mi líbí, jak se věnují dětem. Zatímco maminka v parku nebo v restauraci odpočívá, tatínek krmí a baví děti – a to i ty nejmenší, včetně batolat. Viděli jste u nás tatínka, který by si šel zakopat s holčičkami?

 

Jak je vidět na staré fotografii dole, věž s hodinami je pozůstatkem centrálního pavilonu starých jatek, ve kterém se konaly dražby dobytka. Dnes slouží terasa věže jako vyhlídka, ve spodní části najdete toalety.

Umělé skály v jižní části parku jsou rájem pro děti. Byly vytvořeny z kamenných bloků, získaných po zbourání jatek.

 

My máme v parcích holuby, tady jsou havrani. Tyhle všechny přilákala moje svačina.

 

 

Další hlídkovali na nejbližším stromě, zřejmě pro případ, kdyby mi něco upadlo na zem. Trochu jako od Hitchcocka.

 

Parc Georges Brassens

Hlavní vstup z Rue des Morillons, další z Rue de Danzig a Rue Brancion

 

Jak se tam dostat: Metro Convention nebo Porte de Vanves

V roce 1968 byla založena nadace, jejímž cílem je shromažďování, získávání, restaurování a konzervování díla, dokumentace, rukopisů a nejrůznějších dalších předmětů slavného architekta Le Corbusiera, a seznamování veřejnosti s jeho dílem a pozůstalostí. To vše najdete ve dvou vilách, které Le Corbusier navrhl, a které stojí ve čtvrti Auteuil. V úzké slepé uličce stojí vila Jeanneret, v níž je umístěna knihovna a sídlo nadace, zatímco vedlejší vila La Roche je přístupná veřejnosti a konají se v ní různé krátkodobé výstavy. Prohlédnout si tam můžete i některé proslulé typy nábytku, navrženého tímto architektem.

 

 

Ulička je sice soukromá, ale brána je během dne právě kvůli vstupu do nadace otevřená

 

Obě vily stojí až na konci slepé uličky. Byly postaveny pro dva Le Corbusierovy zákazníky, z nichž Albert Jeanneret (vila v čele) byl svobodný bankéř, který ve svém domě chtěl vystavit své sbírky moderního umění, zatímco Raoul La Roche (vila vpravo) měl početnou rodinu a požadoval pro ni odpovídající bydlení. Z toho vyplývá i dnešní určení domů.

 

A proč tady nemám fotky interiéru? Jednoduše proto, že jsem se tam vypravila v pondělí dopoledne a až na místě zjistila, že se otvírá až v půl druhé. Potom už jsem se tam nedostala a návštěvu nechávám tedy na seznamu na příště. Třeba to stihnete dřív než já.

 

Fondation Le Corbusier
Čtvrť Auteuil, 8 a 10 Square du docteur Blanche
www.fondationlecorbusier.fr

Otevřeno: pondělí 13,30 – 18 hod, úterý-čtvrtek 10 – 18 hod, pátek-sobota 10 – 17 hod

Vstupné 5 Eur, studenti 3 Eur, do 14 let zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Jasmin nebo Michel-Ange – Auteuil

Možná jste si mysleli, že vás už nebudu se svým oblíbencem králem Jindřichem IV. Navarrským obtěžovat. Možná jste doufali, že jsem o něm už řekla všechno TADY, TADY nebo TADY. Neřekla, zanechal za sebou totiž v Paříži tolik stop, že na něho narazíme ještě mnohokrát.

Vzpomínáte? Takhle jsme se na něho dívali na Pont Neuf

Jindřich IV. byl sice oblíbený král, dokonce kvůli trůnu konvertoval ke katolické církvi, ale duší i tělem zůstal huguenotem. To mu samozřejmě jeho nepřátelé, podporovaní katolickým Španělskem, s nímž Jindřich vedl válku, nemohli zapomenout a několikrát se ho snažili odstranit. Podařilo se to až v roce 1610 jen kousek od Louvru, v Rue Ferronnerie, která existuje dodnes.

Dnes je to pěší zóna, plná restaurací a obchodů, ale na začátku 17. století to byla uzoučká a klikatá ulička. Jednou stranou přiléhala ke zdi Hřbitova neviňátek, u které měli své krámky rozloženy kramáři a pouliční prodavači, zatímco arkýře středověkých domů na druhé straně ulici ještě více zužovaly a bránily přístupu světla. Když 14. května 1610 touto ulicí projížděl královský kočár, musel zastavit kvůli vozu, naloženému senem, který mu vjel do cesty. V tu chvíli na stupátko kočáru vyskočí fanatický mnich François Ravaillac, který pronásleduje Jindřicha na každém kroku už tři dny, protože přijel do Paříže s úmyslem ho zabít, a třikrát bodne. Král stačí jen udiveně říct: „On mě zabil“ a ztratí vědomí. Je tryskem odvezen do Louvru, tam ale přivolaní lékaři už nemohou nic dělat.

Vyšetřování později údajně prokázalo, že vražda byla opravdu skutkem pomateného fanatika a nikoliv organizovaným spiknutím proti králi. Pro Francii to znamenalo konec míru a prosperity, které Jindřich dosáhl po desetiletích náboženských válek, a návrat k napětí a nenávisti mezi katolíky a protestanty.

“ Takhle se to možná celé seběhlo

Na místě, kde ke královraždě došlo, je dnes v dlažbě vyznačen štít se znakem francouzských králů, spojený se znakem Navarrska, z jehož panovnické rodiny Jindřich pocházel (než se stal francouzským králem, byl králem navarrským), jméno Henri IV. a římskými číslicemi zapsané datum 14. května 1610.

Další připomínkou této události je malá pamětní deska na zdi nedaleko odtud, nad oblouky, kterými se prochází ke kašně Neviňátek.

Čtvrť Les Halles, 11 Rue Ferronnerie

Pekelná pasáž, tvořící odbočku z Rue Campagne-Première, o které jsem tady psala minule, je i přes svůj název jedním z nejklidnějších míst, které v Paříži znám. Stačí uhnout z rušného Boulevardu Raspail a máte pocit, že jste se ocitli v některém provensálském městečku. Ulička s trochu zašlými domy s různobarevnými pastelovými okenicemi, klid a ticho, úzká silnice, po které nic nejezdí…
Sto šedesát metrů dlouhá a deset metrů široká ulička byla postavena jako dělnické bydlení v roce 1855 a název dostala podle přilehlého Boulevardu d´Enfer, dnes Boulevardu Raspail. Pekelný název pochází z Bois d´Enfer, Pekelného lesa, který se v těchto místech kdysi dávno rozkládal, a který údajně dělal svému jménu čest.

 

Ulička je sice soukromá, ale vedle kovové brány na jejích koncích jsou přes den otevřeny malé branky

 

 

 

 

 

Celá levá strana uličky při pohledu od boulevardu Raspail je tvořena zadní částí domu č. 31 ulice Campagne-Première s typickým žluto-hnědým keramickým obložením.

 

Montparnasse, vchod do uličky z 247 Boulevard Raspail nebo 21 Rue Campagne-Première

Jak se tam dostat: Metro Raspail

Někdy ve dvacátých letech 20. století umělci, hlavně ti skutečně chudí, postupně začali odcházet z Montmartru, který se stával čím dál více známějším a tím i dražším, a hledali nové a levnější možnosti k bydlení a tvoření. Našli ho v nově přetvářeném 14. obvodu, kde mezi boulevardem Montparnasse a jižní hranicí města rostly společně s běžnou výstavbou i umělecké kolonie. Jednou z nich bylo i okolí ulice Campagne-Première.

 

Nejznámější budovou v ulici, ležící u severovýchodního cípu hřbitova Montparnasse, je dům číslo 31. Byl postaven v secesně-konstruktivistickém stylu v roce 1911 podle tehdy vznikající módy bydlení, spojeného s ateliérem. Byty jsou zde většinou mezonetové a ateliér prostupuje oběma patry.

 

Fasáda domu je pokryta žluto-hnědými keramickými kachlemi a její tvůrce získal ocenění v soutěži města Paříže o nejkrásnější fasádu.

 

Hned vedle tohoto domu najdeme další památku umělecké Paříže. Hotel Istria byl ve 20. a 30. letech 20. století centrem společenského života na Montparnassu. Bydleli zde nejen malíři, ale hlavně spisovatelé, z nichž mnozí byli ruští přistěhovalci. Louis Aragon se tady seznámil se svojí múzou a později manželkou Elsou Trioletovou, která ho nakazila virem komunismu a způsobila tak rozšíření této tehdy módní levicové vlny mezi některé další francouzské umělce té doby.

 

Ti všichni tady bydleli. Někteří z nich poté, co dosáhli úspěchu uměleckého a hlavně finančního, se později přestěhovali právě do vedlejšího domu č. 31.

 

V ulici najdeme mnoho galerií, kaváren, restaurací i toto malé knihkupectví

 

Restaurace U rozčilené matky je druhou restaurací stejného majitele. Ta první a proslulejší s názvem U klidného otce, leží v blízkosti Les Halles.

 

 

Uprostřed ulice u čísla 17 najdeme úzkou pasáž, vedoucí do hloubi bloku. Kdysi v ní bydlel sochař Alberto Giacometti nebo malíř Vasili Kandinski.

 

Lemují ji jak malé domečky s ateliérem na střeše…

 

… tak třeba i tato zvláštní dřevěná budova, která dříve bývala ateliérem a dnes slouží jako tělocvična jógy.

 

Reliéf nad vstupními dveřmi jednoho z domů

 

To nejzajímavější na nás ovšem čeká za širokými vraty domu číslo 9. Ve dvoře uvidíme vysokou budovu, postavenou na přelomu 19. a 20. století z materiálu, pocházejícího ze Světové výstavy v roce 1889. Ateliérů je kolem stovky a bydleli v nich známí i neznámí umělci té doby, například Giorgio de Chirico, Othon Friesz, Amedeo Modigliani, docházel sem i Picasso, Soutine a básníci Rimbaud nebo Ital Ungaretti.

V domě dodnes bydlí mnoho umělců, především malířů a spisovatelů.

Dům bývá přes den otevřen, domovnice je velmi vstřícná a pokud jí pochválíte všudypřítomnou zeleň, o kterou pečuje, získáte si ji tak, že vám podrobně vypoví historii i současnost domu.

 

 

 

 

Tip pro milovníky Belmonda: ve filmu U konce s dechem zemře Jean-Paul Belmondo právě v této ulici před domem číslo 11.

 

Jak se tam dostat: Metro Raspail