Paříž pro pokročilé

Před třemi lety přibyla mezi pozoruhodnosti Paříže Bernardinská kolej – stará cisterciánská kolej pařížské univerzity. Po dlouholetém chátrání byla v roce 2008 otevřena po rozsáhlé rekonstrukci a od té doby slouží jako místo pro různé kulturní a společenské akce, výstavy, koncerty, různá setkání a pro teologické vzdělávání.

Historie koleje je stejně dlouhá jako bouřlivá. Byla založena na začátku 13. století, kdy abbé Clairvaux rozhodl o vytvoření koleje cisterciáckého (nebo taky bernardinského) řádu. Původní budovy ovšem brzy nestačily a proto byly zakoupeny pozemky v tehdy bažinaté a zanedbané části města, kde byla v roce 1253 na základech z dubových pilotů postavena nová kolej, skládající se z velké čtyřposchoďové budovy, v níž byly nejen přednáškové sály, ale také ložnice a refektáře. Kolem roku 1338 byla z podnětu papeže Benedikta XII. (který patřil k tomuto řádu) postavena sakristie a zahájena stavba kostela, který ovšem nebyl nikdy dokončen.

Po Francouzské revoluci byla roce 1790 kolej zkonfiskována revolucionáři, mniši byli vyhnáni a do kostela byli převezeni vězni z blízkého vězení Tournelle, které bylo určeno k demolici. Většina z nich však byla zabita o dva roky později při takzvaném masakru vězňů, kdy se revolucionáři obávali spiknutí vězňů v pařížských věznicích a pro jistotu je všechny pozabíjeli. Budovy koleje byly poté prodány státu, který v nich zřídil postupně skladiště soli, školu a hasičskou zbrojnici. Nedokončený kostel se stal zdrojem kamene pro výstavbu domů v okolí a byl definitivně srovnán se zemí v polovině 19. století v době přestavby města baronem Haussmannem, který budoval blízký boulevard Saint-Germain. Budovy koleje poté dál sloužily jako kasárna policie i hasičů.

V roce 2001 byla kolej odkoupena pařížskou diocézí a v roce 2004 byla zahájena rekonstrukce, která trvala čtyři roky a při které byly v podzemí objeveny románské klenby, které se v průběhu století propadly do bažinaté půdy. 12. září 2008 zde přednesl projev papež Benedikt XVI., který byl na oficiální návštěvě Francie.

A jak vypadá kolej dnes? Představte si nádherné rozsáhlé gotické prostory s vysokými klenbami, dokonale zrekonstruované a nasvícené. Konec konců, pojďte se podívat na fotografie.

 

 

 

Hlavní sál, který býval refektářem koleje. Najdete tady malou kavárnu, bistro a knihkupectví.

Měla jsem štěstí, že v době mé návštěvy probíhala zkouška na nějaký večerní koncert. Sice nevím, kdo zpíval, ale nikdo mi nebránil nejen ve fotografování, ale ani v tom, abych si na chvíli sedla a pozorovala zkoušku.

Ve staré sakristii se konají výstavy současného umění. V době mé návštěvy probíhala výstava americké umělkyně Judith Scott, která se specializovala na plastiky z textilních vláken.

Kromě těchto volně přístupných prostor jsou v areálu další sály – velké a malé auditorium v horním patře, staré prostory ze 13. století nad sakristií a gotické sklepy v podzemí. Jsou ovšem přístupné pouze v rámci organizovaných prohlídek.

Collège des Bernardins
5. obvod, 20 rue de Poissy
www.collegedesbernardins.fr
Otevřeno od pondělí do soboty 10 – 18 hod, v neděli a o svátcích 14 – 18 hod

Vstup do hlavního sálu a sakristie (včetně výstav) kdykoliv během otvírací doby zdarma, stejně jako venkovní okruh (zahrada se základy hradební zdi a kostela).

Ostatní prostory pouze v rámci prohlídky a to následovně:

pondělí a středa v 11 a v 16 hod, pátek a sobota v 16 hod, neděle v 15 a 16 hod

Vstupné 5 Eur, snížené 3 Eur, do 12 let zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Cardinal Lemoine nebo Maubert-Mutualité nebo Jussieu

 

 

Minule jsme se dostali skoro až na Place de Clichy, kde jsme viděli pomník Charlese Fouriera s názvem Čtvrté jablko. Dnes toho využijeme a trochu se kolem tohoto hlučného náměstí rozhlédneme. Kromě širokých a rušných ulic, které se tady setkávají, najdeme v okolí i úzké uličky s jedinečnou atmosférou. Jedna z nich je i Passage de Clichy, ulička, vedoucí téměř od místa, kde stojí Čtvrté jablko, mezi domy a přes dvorky a průjezdy až na Avenue de Clichy.

 

 

Co jim z těch LP asi tak vyroste? Gramodeskovník?

Na rozdíl od Passage Clichy, která prochází kolem vysokých domů v těsné blízkosti náměstí, druhá ulička, do které vás pozvu, je spíše vesnická, přestože leží doslova jen o pár metrů dál. Jmenuje se Impasse des Deux Nèthes a člověk si v ní připadá jako někde na jihu.

Stará úzká ulička s historickou dlažbou přišla o svoji pravou část po vybourání celého jednoho bloku domů, místo kterého byl zřízen malý parčík. Zůstaly tady jen domy na levé straně.

Provence? Paříž!

Čtvrť Grandes-Carrières, Passage Clichy, Impasse des Deux Nèthes

 

 

Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy

 

 

 

A – Passage de Clichy

B – Impasse des Deux Nèthes

 

Před rokem byl na Boulevardu Clichy pod Montmartrem instalován nový pomník. Možná jste ho viděli, obrovské ocelové jablko na barevném podstavci se nedá jen tak přehlédnout.

 

Pomník je věnován filosofu Charlesi Fourierovi (1772 – 1837), jednomu z představitelů utopického socialismu, který se kdysi podivoval nad tím, že jablko je v Paříži stokrát dražší než v místě, kde bylo vypěstováno, a napadal obchodníky za nekalou činnost a francouzský ekonomický systém za špatné fungování.

Pomník vytvořil sochař Franck Scurti a postavil ho na podstavec, kde stávala až do druhé světové války původní Fourierova socha, kterou nechali nacisté v roce 1942 roztavit pro potřeby Říše, jako ostatně mnoho dalších pomníků a soch z neželezných kovů, které sloužily k výrobě děl.

Původní bronzovou sochu vytvořil v roce 1899 Emil Derré

 

A proč čtvrté jablko? Tím prvním bylo podle Fouriera Paridovo jablko, druhým bylo biblické jablko pokušení a třetím to Newtonovo. Na čtvrté místo za ně zařadil Fourier to svoje „předražené“.

 

Jak je vidět, jablko je tak trochu spíše zeměkoulí

Čtvrť Grandes-Carrières, Boulevard Clichy

 

Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy nebo Blanche

 

Stanice Arts et Métiers na lince 11 se vymyká běžnému standardu ostatních stanic. Místo obvyklých keramických obkladaček jsou stěny pokryté měděnými pláty (to by bylo něco pro naše sběrače barevných kovů!) s výrazným nýtováním. Nad kolejištěm visí obří ozubená kola a podél nástupišť najdeme v malých kulatých okénkách jak pro kapitána Nema makety některých významných technických staveb. Stanici navrhl v roce 1994 belgický designér François Schuiten při příležitosti dvoustého výročí Uměleckoprůmyslového muzea (Conservatoire national des arts et métiers), které stojí na povrchu hned nad stanicí.

 

 

 

 

Tip: Ve stanici někde na přestupu mezi linkami 3 a 11 údajně pořád ještě fungují staré dřevěné pojízdné schody. Já jsem si jich sice nevšimla, ale třeba budete mít větší štěstí.

Jak se tam dostat:

tři vstupy z povrchu

 

Tak trochu ve stínu všech památek na Ile de la Cité se před Notre Dame nenápadně krčí nemocnice, která také rozhodně stojí – snad raději ne za hospitalizaci, ale aspoň za nakouknutí (turisty tam údajně nepouštějí, ale stačí nebýt příliš nápadní). Její nádvoří je tak monumentální a působivé, že až bere dech.
Původní Hôtel Dieu stál na druhé straně prostranství před Notre Dame. Nemocnice byla na tomto místě založena už v době krále Clovise II. v roce 651 a to pařížským biskupem Saint-Landry. Tehdy do ní byli přijímáni nejen nemocní, ale i žebráci a poutníci. V průběhu dalších století ji rozšiřovali a podporovali další vládci, a to především králové Philippe-Auguste (12. stol.), Ludvík Svatý (13.stol.) a Jindřich IV. (16. stol.). Až do doby renesance to byla jediná pařížská nemocnice a v posledních desetiletích své existence zcela přestávala stačit náporu nemocných; současně ovšem nebylo možné ji na omezené ploše rozšířit nebo přestavět.

Původní nemocnice vpravo od Notre Dame. Rytina z 19. století, zdroj Wikipedia

Fotografie původní nemocnice pořízená někdy v letech 1865-68. Zdroj Wikipedia

Budovy byly částečně zničeny požárem v roce 1772, ale po opravě sloužily ještě dalších sto let, než bylo z popudu barona Haussmanna rozhodnuto o postavení nové nemocnice na opačné straně prostranství, na kterém byly tehdy zbourány staré domy. Současné budovy, na které se dnes podíváme, a které se rozkládají na ploše 22 000 m2, tedy pocházejí až z let 1866 – 1878.

Nemocnice je v současné době zaměřena na diabetologii, endokrinologii a oftalmologii.

Hlavní vchod z Place du Parvis de Notre Dame

Na konci nádvoří stojí socha slavného francouzského lékaře Guillauma Dupuytrena, který žil na přelomu 18. a 19. století, kterou studenti medicíny převlékají každého půl roku do jiného kostýmu. Na předchozí převleky se můžete podívat TADY.

Tento impozantní pohled ovšem neobsahuje celou nemocnici, ale jen její střední část. Z galerií, které vidíme, vystupuje na obě strany kolmo pět křídel, rovnoběžných s nábřežím.

4. obvod, 1 Place du Parvis de Notre Dame

Jak se tam dostat: Metro Cité

Po vánočním obžerství neuškodí malá procházka na čerstvém vzduchu. Pozvu vás na ni daleko od centra Paříže, do 17. obvodu, kde se ještě v 18. století rozkládala pole s obilím, patřící pod správu vesničky Batignolles. K osídlování této oblasti došlo až v průběhu 19. století v souvislosti s její industrializací – byly tady postaveny továrny a dílny, které sem přitáhly velký počet dělníků. Pro ty se tady stavěly jednoduché domy, které vytvořily novou čtvrť Epinettes. Žádnou velkou architekturu tady nečekejte, nejsou tady žádné významné stavební památky a celá čtvrť je tak trochu nudná. Z té nudy se ovšem rychle vyloupne Cité des Fleurs, ulička, postavená v roce 1847 ve stejném stylu a podle závazných jednotných pravidel, která platí dodnes – domy nesmějí mít víc než dvě patra, je předepsán typ veřejného osvětlení a dlažby a dokonce i vybavení zahrad (v každé z nich musí být vysazeny nejméně tři kvetoucí stromy). Ulička si tak zachovala svůj půvab až do dnešních dnů. Je sice soukromá, ale přes den je přístupná veřejnosti.

 

 

 

Mřížová vrata jsou otevřená od 7 do 19 hod, v neděli jen do 13 hod

Ulička je dlouhá pouze 230 metrů a rytmus jí dodávají tři malá kulatá náměstíčka

Jeden z nejzajímavějších domů v uličce je číslo 29 s propracovanou novorenesanční fasádou

Ani ostatní domy se ovšem nedají zahanbit, skoro všechny mají zajímavé dekorace

Krásu domů můžeme, bohužel, obdivovat až od prvního patra nahoru. Celá ulička je obehnaná kovovými neprůhlednými ploty, které chrání soukromí majitelů.

Na jednom z konců uličky vidíme i zadní část kostela St-Joseph-des-Epinettes

Tip: Ve vedlejší Rue Pouchet č. 6 bydlel v době svého pařížského pobytu Jan Zrzavý. Bohužel původní dům tu už nestojí, místo něj tu najdeme jen moderní nezajímavý činžák..

 

Čtvrť Epinettes, Cité des Fleurs, vstup 154 Avenue de Clichy a 59 rue de la Jonquiere

Jak se tam dostat: Metro Brochant

O letošních Vánocích vás pozvu do kaple, kterou nenajdete v žádném průvodci. Narazila jsem na ni náhodou během svého posledního pobytu v Paříži a zaujala mě jak pro svoji misijní činnost, tak pro skutečnost, že jsem v ní v předvánoční době našla čtyři betlémy. Navíc je to zajímavé místo, které má bohatou historii.

Kaple i vedlejší seminář byly postaveny v letech 1683 – 1691 podle návrhu architekta Lepas-Dubuissona. V průběhu 18. století ze semináře odcházeli misionáři, jejichž úkolem byla evangelizace asijských zemí, především na Dálném východě. Po Francouzské revoluci byly kaple i seminář znárodněny a sloužily jako kasárna, ale později je církev odkoupila zpět jako pobočku blízkého kostela Tomáše Akvinského. Od roku 1874 slouží opět své původní misijní činnosti, stále se zaměřením na země Dálného východu, jak nás o tom ihned přesvědčí nejen dekorace celého areálu a zboží v malém obchůdku, ale i asijský vzhled průvodce.
Jen pro zajímavost, v tomto semináři strávil posledních deset let svého života Chateaubriand. Když v roce 1848 zemřel, na jeho pohřbu, který se konal zde v kapli, hrál na varhany Charles Gounod.

 

Kostel, který z ulice není vůbec vidět, najdete za těmito vysokými vraty v rue du Bac

 

Jednoduché klasické průčelí kaple, členěné pilíři, se objeví až po vstupu do dvora

 

 

V rohu dvora bylo vytvořeno zákoutí s prvním ze čtyř betlémů, které tu najdeme

 

Vstup do kaple

Pohled do lodi kaple. Victor Hugo o ní prý řekl, že je nejošklivější, kterou kdy viděl. Mně se naopak ve své jednoduchosti líbí.

Nad oltářem visí obraz klanění tří králů, uctívajících Ježíška. Nad ním je zobrazena betlémská hvězda.

Socha Panny Marie s Ježíškem nad bočním oltářem

Pod kaplí leží nízká krypta s jednoduchým oltářem

Je v ní umístěna dřevěná socha Panny Marie s Ježíškem…

… pod kterou byl vytvořen druhý, trochu exotický betlém.

Pod kryptou si můžeme prohlédnout další místnost – Sál mučedníků, ve kterém jsou vystaveny relikvie misionářů, často slavných a dokonce i kanonizovaných. Jedná se o různé oděvy, součásti vybavení, listiny, obrazy a sošky.

Ty nejcennější jsou uloženy v několika nádherných relikviářích

V boční místnosti jsem našla třetí betlém, v němž mají všechny sošky asijské rysy…

… zatímco čtvrtý betlém už vypadal zcela klasicky, tak jak je známe od nás.

Soška, sedící v rohu, ovšem znovu připomene, kde tito misionáři slouží

Branka vedle kostela vede do zahrady, z níž se vchází do semináře. Za ním je údajně jedna z nejkrásnějších soukromých zahrad v Paříži, která bývá při některých příležitostech zpřístupněna veřejnosti (bohužel, moje návštěva evidentně takovou příležitostí nebyla, takže snad jindy). Tato vnitřní zahrada potom navazuje na zahradu paláce Matignon, sídla předsedy vlády.

Chapelle des missions étrangéres

Čtvrť Saint-Thomas d´Aquin, 128 Rue du Bac

 

Jak se tam dostat: Metro Sèvres Babylone

 

Pokud milujete pařížské pekárny stejně jako já, možná se rádi podíváte do jedné zvláštní, která má zajímavý příběh. Najdete ji nedaleko nádraží Montparnasse, tam, kde vlakové koleje oddělují 14. a 15. obvod a kde se podél nich táhne zelený pruh parku. V řadě nových domů tady stojí jeden starý červený, v jehož přízemí už z dálky vidíme černě nalakované výlohy secesního pekařství s nápisem Le Moulin de la Vierge, Panenský mlýn. Jeho majitelem je Basile Kamir, bývalý novinář, který si v roce 1975 pronajal starou pekárnu, ve které si zřídil obchod s gramodeskami. Dva roky poté probíhaly v celé čtvrti velké urbanistické změny a dům s obchodem měl být zbourán a nahrazen moderním činžákem. Kamirovi se podařilo dosáhnout toho, že malebná pekárna byla narychlo zapsána do seznamu památek a bourání se jí i celému domu proto vyhnulo, podmínkou ovšem bylo, že musí dál fungovat jako pekárna. Basile Kamir pověsil svoji dosavadní práci na hřebíček a krok za krokem se naučil nové řemeslo. Stal se z něj pekař a jeho pečivo si pomalu získávalo dobrou pověst. Pekárna i s pecí na dřevo z roku 1907 funguje dodnes a protože vypadá opravdu mimořádně a jejich chléb a pečivo jsou proslavené, Basile Kamir otevřel ve stejném stylu ještě další tři pekárny.

Já jsem informace o pekárně našla těsně před odjezdem na svém oblíbeném blogu Paris and Beyond, který píše Američanka Genie. Přímo v pekárně jsem potom zažila velké překvapení, když jsme se daly do řeči s prodavačkou. Pochází z Rumunska a její dcera pracuje v Brně pro jednu velkou americkou společnost – společně s mým synovcem. Svět je opravdu malý.
Mes cordiales salutations à la jolie blonde maman de Gabriela, si elle me lit…

 

 

 

 

 

V malé vedlejší místnosti, kterou od prodejních prostor odděluje nádherné leptané okno, visí fotografie, na kterých slavný herec Michel Galabru vystupuje jako pekař. Bohužel jsem se nezeptala proč, ale možná to má nějakou souvislost s tím, že jednou z nejslavnějších divadelních rolí Michela Galabru byl pekař v divadelní hře Marcela Pagnola Pekařova žena…

 

Čtvrť Plaisance, 105 Rue Vercingetorix

 

Jak se tam dostat: metro Pernety

 

 

Adresy ostatních boulangeries stejného řetězce:

7. obvod, 64 rue St-Dominique, metro La Tour Maubourg

15. obvod, 166 avenue de Suffren, metro Ségur nebo Sèvres Lecourbe

17. obvod, 6 rue de Lévis, metro Villiers