Paříž je plná překvapení, na která můžeme narážet téměř denně. Jedno z nich si pro nás přichystala i v rue Cherche-Midi v 6. obvodu (o ní jsme si povídali už TADY). Za vysokou mřížovou bránou s kamennými sloupy uvidíme rozlehlý dvůr, jehož název Cour des Vielles Thuilleries (Dvůr U Starých cihelen) si přečteme vyrytý v kameni hned u vstupu. Pátrala jsem po jeho historii, ale nenašla jsem vůbec nic, jisté je jen to, že název dvora vyplynul s největší pravděpodobností z názvu ulice, z níž se na něj vstupuje – tato část rue Cherche-Midi se totiž do roku 1832 jmenovala rue des Vieilles-Thuilleries, teprve až potom byla ulice sjednocena. Ať už ale historii známe nebo neznáme, nic nám nebrání v tom, abychom si dvůr prohlédli blíž – brána bývá otevřená a už z dálky vidíme v zadní části zajímavou kašnu s Neptunem.
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 86 rue du Cherche-Midi
Jak se tam dostat: Metro St. Placide (linka 4) nebo Vanneau (linka 10)
Hned za rohem podivuhodného secesního domu v Avenue Rapp, který jsme viděli minule, leží malá krátká ulička, končící vysokou zdí. Na těchto doslova několika metrech najdeme spoustu zajímavostí, které stojí za malou zacházku od Eiffelovky.
Zajímavý je už jen motiv na zdi, která celou uličku zaslepuje. Jako by ulička pokračovala dál pasáží s vysokými prosklenými stropy a kopulí. Před ní tvoří kovaná mříž malé náměstíčko, ale nemusíme se bát, branka vpravo v mříži bývá otevřená.
Do mříže je zabudovaná kamenná kašna. Výhled, který přes ni máme, ukazuje, že Eiffelovka je opravdu nedaleko.
Nejzajímavější v uličce je dům úplně vzadu vlevo. Ti, co si předtím prohlédli „hanbatý“ dům za rohem, poznají okamžitě rukopis architekta Julese Lavirotta. I tady na fasádě vytvořil bohatou spleť nejrůznějších rostlinných motivů, plastik a keramických obkladů. Dům byl postaven v roce 1901 a získal zvláštní cenu za fasádu.
Na protější straně uličky stojí zvláštní dům s vysokým portálem a nápisem „societé théosophique“. Nepodařilo se mi zjistit, zda dnes tato obskurní a okultní společnost v domě pořád ještě sídlí a jestli ve Francii vůbec ještě působí. Toto jejich sídlo bylo ve 40. letech minulého století přepadeno a členové byli většinou posláni na nucené práce nebo rovnou na smrt. V hlavním sále dnes hraje divadlo Adyar.
Čtvrť Gros-Caillou, Square Rapp
Jak se tam dostat: Metro 8 École Militaire, RER C Pont De l´Alma
O pařížské secesi jsme tady už jednou mluvili, když jsme TADY a TADY viděli domy, postavené čelným představitelem tohoto slohu v architektuře Hectorem Guimardem. Na druhém břehu Seiny, v bohatém 7. obvodu, jen o pár let později stavěl domy jiný architekt – Jules Lavirotte. Tím nejznámějším a nejkrásnějším je dům v Avenue Rapp, postavený v roce 1901 a oceněný v soutěži o nejkrásnější fasádu roku. Proplétají se na ní rostlinné motivy s nejpodivuhodnějšími živočichy a lidskými postavami. Sochařskou výzdobu domu vytvořil sochař Jean-Baptist Larrivé. Dům je také částečně pokryt keramickým obkladem, který vyráběl tehdejší majitel domu Alexandre Bigot.
Pokud by se vám zdálo, že vám motiv bohatě zdobených vstupní dveří něco připomíná, nemusíte se stydět, opravdu je to ono a opravdu to byl záměr.
V okolí jsou samozřejmě ještě další zajímavé domy, na které se podíváme příště.
Čtvrť Gros-Caillou, 29 Avenue Rapp
Jak se tam dostat: Metro 8 École Militaire, RER C Pont De l´Alma
Bylo to pro mě jedno z největších překvapení minulé cesty do Paříže. Muzeum, za jehož názvem by někdo mohl čekat výstavku lahví s alkoholem, mě nikdy moc nelákalo, zabloudila jsem tam jen proto, že jsem šla zrovna kolem a měla jsem hodinu prostoj do další schůzky. Nakonec jsem byla tak příjemně překvapená, že si návštěvu určitě ještě zopakuji.
V muzeu je vystavená sbírka umění, kterou za svůj život shromáždil Ernest Cognacq, zakladatel obchodního domu Samaritaine a Grands Magasins. Byl milovníkem umění 18. století a přál si, aby po jeho smrti byla sbírka zpřístupněná. Jeho žena Marie-Louise Jay, jejíž jméno také muzeum nese, po jeho smrti v roce 1928 instalovala sbírku v paláci, těsně sousedícím se Samaritaine, ale když byl obchod zavřen a poté v roce 1974 prodán, sbírka, která se mezitím dostala do vlastnictví města, byla přestěhována do paláce Donon v Marais, kde je otevřená pro veřejnost od roku 1990.
Velký salon v 1. patře
Ernestu Cognacqovi se podařilo za pomocí odborníků vytvořit homogenní sbírku významných děl nejen z malířství a sochařství, ale i dobového nábytku a dekoračních předmětů. Ty jsou vystaveny v celém paláci tak, že dávají ucelenou představu o umění 18. století. Z nejvýznamnějších malířů je tady zastoupený Fragonard a la Tour, Tiepolo a Canaletto, Boucher i Watteau.
Nejcennějším plátnem ve sbírce je Rembrandtův obraz Oslice proroka Bileáma. Namaloval ho v roce 1626, když mu bylo pouhých dvacet let.
Peter Paul Rubens
V posledním patře je vystavena velká sbírka kreseb Antoina Watteaua
Jedním z nejcennějších kusů nábytku je tato postel s nebesy z roku 1785
Musée Cognacq Jay
Marais, 8 rue Elzévir
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstup do trvalých sbírek zdarma, vstupné na krátkodobé výstavy je různé
Na kalendáři květen, ale za oknem listopadová zima a déšť, do dovolené daleko, v pokoji vedle už tři týdny nemocné dítě (no, dítě… ta by mě hnala), které místo učení na maturitu polyká antibiotika, v šuplíku štos práce, k níž mám odpor už jen od podívání… zkrátka nejvhodnější chvíle na zavzpomínání na minulou dovolenou a těšení na tu novou. Co takhle podívat se zase na jih Francie? Dnes vás zavedu někam, kde to všichni tak trochu známe. Podle výskytu češtiny v ulicích nás tam spousta byla – a kdo nebyl, zná město aspoň z filmů. Malá neznámá rybářská vesnička se v 50. letech minulého století stala vyhledávaným lázeňským městem. Nejdříve sem začali jezdit filmaři francouzské Nové vlny a právě sem se v 60. letech uchylovali představitelé hudební generace, které Francouzi říkají „jéjé“ – zpěváci, kteří ač Francouzi, přizpůsobovali svoje písně americkému vkusu (jejich čelným představitelem byl a je Johnny Hallyday, takový francouzský božský Kája). Za herci a zpěváky se sem začala stahovat francouzská i světová smetánka, která v honbě za autentickou uměleckou provensálskou atmosférou udělala z městečka předraženou rezervaci, ve které není v létě k hnutí.
No ale co se dá dělat, když už člověk na Azurové pobřeží konečně zavítá, aspoň na jeden den se tam podívat musí.
V přístavu kotví jachty, které člověku vyrazí dech – jenže nábřeží je kvůli nim lemované čumily a chodci a stánky s nejrůznějším turistickým šuntem a harampádím, kvůli kterým se nedá ani projít. Brzy jsme odtud prchli do klidnějších uliček. Ty se tady naštěstí pořád ještě dají najít.
Místy ještě tiché uličky starého města nás zavedly na kopec nad městem, kde se vypíná citadela z 15. století
Už jenom kvůli tomu výhledu stojí za to sem vyšplhat
No a kdo nezapomněl na četníka, ten si dole ve městě může najít starou četnickou stanici. Pro turisty ji pořád uchovávají v původním stavu.
Pokud budete mít štěstí, možná ho dokonce i potkáte.
Tento herec měl sice do Funèse daleko, ale zahrát ho uměl dobře a na rušné křižovatce v centru bavil okolojdoucí svými občas nebezpečnými kousky mezi projíždějícími auty.
Ten den bylo opravdu velké horko. Tak velké, že i psi nosili klobouky proti slunci.
Nejlepším řešením proto bylo objet záliv a rozplácnout se v písku na proslavené pláži Tahiti (ano, přesně tady se opalovala mladičká Brigitte Bardot ve filmu A bůh stvořil ženu).
Na Martově poli, místě, nazvaném po bohu války, byl v roce 2000 postavený památník, oslavující mír. Na skleněné zdi a třiceti dvou šedých sloupech je ve čtyřiceti devíti jazycích bílým písmem napsáno slovo mír. Je dílem sochařky Clary Halter a architekta Jeana-Michela Wilmotta a odkazuje na jeruzalémskou Zeď nářků – stejně jako v Jeruzalémě, i tady je možné do štěrbin vsunout vzkazy s prosbami.
Památník měl být původně postavený před sídlem UNESCO nedaleko odtud, ale umělkyně ho nechala postavit načerno a bez stavebního povolení právě tady, údajně pouze na čtyři měsíce, po kterých ho odmítla odstranit a začala bojovat za jeho legalizaci. Tehdejší starostka 7. obvodu Rachida Dati (a pozdější ministryně spravedlnosti) žádala jeho odstranění a napadla jeho uměleckou hodnotu, místo umístění a nelegálnost realizace. Věc se dostala k soudu a paradoxně nebyla odsouzena umělkyně, která překročila zákon, ale starostka – za pomluvu a poškozování cizích zájmů musela zaplatit pokutu téměř deset tisíc euro a náklady řízení. Jak je vidět, soudní Kocourkov nepanuje jen u nás.
Dnes je možné na internetu najít petici, podepsanou známými osobnostmi, která bojuje za zachování tohoto památníku a poměrně nevybíravě napadá jeho odpůrce z rasismu. Najdete ji TADY.
A co vy? Líbí se vám něco takového přímo naproti Eiffelovce (pokud odhlédneme od mírového tématu)?
Přestože se většinou chovám docela slušně, jakmile v Paříži uvidím nějaký skrytý dvorek, průchod nebo pasáž, neznám bratra a hned tam vniknu a fotím. Úplně stejně jsem se zachovala při procházce v rue du Bac, cestou z kaple Panny Marie se zázračnou medailí. No řekněte, nebyla by škoda si takovou krásu neprohlédnout?
Na dvoře jednoho nenápadného domu v 7. obvodu, přímo naproti zadní části obchodního domu Le Bon Marché, se skrývá kaple se zajímavým příběhem. Údajně právě tady se jeptišce Cathérine Labouré v roce 1830 dvakrát zjevila Panna Marie, podruhé s malým glóbem v ruce a obkroužená kruhem ve tvaru medaile. Podle ní se později začaly razit skutečné zlaté medaile, které je v kapli možné dodnes si koupit. Cathérine Labouré byla kanonizována 27. července 1947 a její tělo je pochováno v kapli, která se mezitím stala poutním místem.
Vstup do kaple je přes obyčejný dvorek, vyzdobený sochami nejrůznějších svatých a votivními destičkami
Najdeme tady sochu i francouzského světce sv. Vincenta z Pauly. Jeho srdce je uchováváno v této kapli, zatímco tělo je pohřbeno v jiném kostele, vzdáleném odtud jen pár stovek metrů.
Nesmí chybět ani socha Johanky z Arku
Socha Panny Marie je umístěná nad oltářem přesně na místě údajného zjevení. Po pravé straně straně oltáře je další socha Panny Marie, tentokrát s glóbem v ruce. Na tomto místě se údajně zjevila podruhé a Cathérine Labouré je pod touto sochou pohřbená. Bohužel jsem nemohla udělat žádné detailní fotografie, v kapli zrovna probíhala mše – překvapivě v polštině.
Takhle vypadá medaile, kterou v kostele prodávají. Foto Wikipedia
V Muzeu Guimet, které vystavuje sbírky asijského umění, jsou k vidění rozsáhlé kolekce umění a památek z asijských zemí od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Přiznám se, že jsem muzeum ještě neprošla, na to přijde až při některé další cestě, zatím jsem navštívila jen jednu jeho část, takzvaný Budhistický pantheon. Jsou v něm vystaveny sbírky zakladatele muzea Emila Guimeta, spojené s budhistickým náboženstvím, které shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876.
Najdeme tady především nesčíslné množství zobrazení Budhy. Tyto sbírky nejsou vystaveny v hlavní budově, ale ve vedlejším paláci hôtel d’Heidelbach. Tato část muzea byla otevřená v roce 1991 a její součástí je i malá japonská zenová zahrada na nádvoří. A právě ta mě sem přivedla.
Měla jsem štěstí, že v jarním dopoledni všedního dne jsem tady byla úplně sama – jen s japonským zahradníkem, který právě prováděl údržbu.
Čajový pavilon, kde bývají předváděny čajové obřady
Le Panthéon bouddhique
19, avenue d’Iéna
Otevřeno denně kromě úterý od 9.45 do 17.45 hod
Vstupné zdarma v době, kdy nejsou pořádány krátkodobé výstavy (přesto je ale nutné si vyžádat volnou vstupenku), jinak zde platí vstupenka na krátkodobou výstavu
Dnes zůstaneme ještě jednou na hřbitově Père Lachaise. V jeho zadní části, téměř až u východu směrem k place Gambetta, stojí památník československým občanům, kteří padli za Francii v 1. světové válce. Po 2. světové válce byla k památníku přidána pamětní deska jako připomínka Čechoslováků, kteří ve Francii bojovali za svobodu v letech 1939 – 1945.
V jeho sousedství potom najdeme i další podobné pomníky jiných zemí.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.