Sbírky moderního umění najdeme v Paříži na více místech, tím nejvýznamnějším a nejobsáhlejším je ale Muzeum moderního umění (MAM), které má sídlo v levém křídle Palais de Tokyo – moderní budově z roku 1937, kam byla tato část sbírky přemístěná z Petit Palais.
Přestože se konkursu na stavbu muzea zúčastnily i kapacity jako Le Corbusier a Mallet-Stevens, provedení bylo nakonec svěřeno týmu, složenému ze dvou mladých a dvou zkušených architektů. Byli to Jean-Claude Dondel, André Aubert, Paul Viard a Marcel Dastugue, kteří ve svahu nad Seinou vytvořili monumentální budovu o dvou křídlech, kolmých na nábřeží, spojených kolonádou a terasou, z níž sestupují schody až k řece. Strohá budova nemá v interiéru vůbec žádné dekorace, ty jsou soustředěny na vnější prostranství a zdi. Vévodí jim bronzová socha Apolóna, boha umění, obklopeného kentaury a nymfami. Sochař Alfred Janniot vytvořil na jižní fasádě a na terasách basreliéfy Alegorie slávy umění a Legendu země a moří.
Ta muzejní restaurace v átriu se mi hodně líbila a strávili jsme tady spoustu času – před i po prohlídce
Sbírky muzea můžeme rozdělit na dvě části – na pařížskou část, kde je soustředěno umění od začátku 20. století do 60. let a můžeme tady vidět fauvismus, takzvanou Pařížskou školu (Marc Chagall, Chaïm Soutine a Amedeo Modigliani), dadaismus (Francis Picabia a Jean Crotti), meziválenou abstrakci, surrealismus, poválečný realismus, nový realismus a některé další směry. Druhá část je věnována zahraničním malířům, tvořícím v cizině od roku 1960 do dnešních dnů – abstrakce z let 1950-1970 a abstraktní a figurativní díla a instalace z následujících let.
Jedním z malířů, kterému je věnován celý sál, je Henri Matisse s jeho triptychem Neukončený tanec
“ width=“435″ height=“650″> Kees van Dongen – Váza s květinami
Muzeum má také velkou sbírku maleb a kreseb Giorgia De Chirica. Ty první jsou nezvyklé, zatímco na dalších už vidíme jeho typický styl.
Nechybí ani Lucio Fontana, ale upřímně – smyslu jeho rozřezaných pláten jsem asi ještě nedorostla
Stejně tak mi občas uniká smysl některých instalací. Tady istalace Hybridní svědek, kterou vytvořil indonézský výtvarník Eko Nughoro.
Co mě naopak baví, je vidět školní výpravy, které v muzeu opravdu pracují
Zajímavý je také monumentální obraz Raoula Dufyho Víla elektřina, který představuje vývoj elektřiny od samých počátků se všemi vynálezci a vědci, kteří se o něj zasloužili
Kromě stálých sbírek v muzeu probíhají i krátkodobé výstavy. Jejich program najdete TADY.
Musée des Arts modernes 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00, ve čtvrtek do 21.00
vstup do stálých sbírek zdarma, krátkodobé výstavy 5 Euro
Prosklená pasáž byla postavená v roce 1827 a nese jméno svého stavitele, obchodníka Bradyho, který zde hodlal vytvořit průchozí obchodní centrum s více než stovkou obchodů. Plán se mu zdařil jen částečně, protože část pasáže, přiléhající k ulici Faubourg Saint-Martin, nebyla nikdy zastřešena a navíc střední část pasáže, včetně prosklené rotundy, byla zbořena při prorážení bulváru de Strasbourg, který ji rozdělil na dvě poloviny.
Na začátku 20. století začala pasáž pomalu ztrácet svůj lesk i svůj význam a ožila až v 70. letech, kdy tady byl otevřena první indická restaurace, a kdy začala její rychlá přeměna na exotickou malou Indii. Dnes tady najdete desítky obchůdků, ve kterých se dají sehnat nejroztodivnější indické a pakistánské výrobky – přírodní kosmetika, látky, oblečení a obuv, řemeslné výrobky, přírodní barviva, koření, potraviny i ovoce a zelenina. Nejlákavější jsou ale indo-pakistánské restaurace, kterých je tady nepřeberné množství. Na fotkách vám je bohužel neukážu, byla jsem tam brzo ráno, kdy byly rolety restaurací i obchodů ještě staženy, ale určitě se sem při své příští návštěvě vrátím – a pokud budu mít odvahu spálit si jazyk ostrým kořením, vyzkouším i některou z restaurací.
Vchod z bulváru Saint-Martin vede do nezastřešené části a není zrovna moc reprezentativní, ale tak to prostě v těchto končinách chodí
Vchod do druhé části pasáže z bulváru Strasbourg. Brána bývá normálně otevřená, to jen brzy ráno ještě nebyla.
Čtvrť Porte Saint-Denis, 43 rue du Faubourg Saint-Martin, 43 rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Chateau d´Eau nebo Strasbourg-Saint Denis (linka 4)
Když jsme v srpnu 1989 s mým tehdy ještě ne manželem od severu poprvé vjížděli do Paříže, pouliční provoz zanesl naše auto do čtvrti, která leží za branami Porte Saint-Denis a Porte Saint-Martin. Moje fantazie čekala vysněnou nádhernou a sladkou Paříž a místo toho jsme se ocitli uprostřed špinavých ulic plných odpadků, na kterých jsme naráželi na podivné typy, které rozhodně nevypadaly jako rodilí Pařížané. Další dny sice moje zklamání vrchovatě rozehnaly, ale této čtvrti jsem se od té doby vždy programově vyhýbala. Až letos na jaře jsem do ní musela a zjistila jsem samozřejmě, že nejen že je ve dne bezpečná, ale že je v ní spousta zajímavých míst, starých domů, pitoreskních zákoutí a dvorků a hlavně spleť pasáží, které se pořádně liší od těch naleštěných v nóbl čtvrtích blíž k centru.
Na dnešní procházku vyrazíme z rue du Faubourg Saint-Martin, z blízkosti brány sv. Martina. Obě brány dnes samozřejmě nemají nic společného s těmi mohutnými a opevněnými, které byly součástí hradeb, postavených Karlem V. Zbourání hradeb povolil v roce 1670 Ludvík XIV. a na jejich místě byly vytvořeny promenády, z nichž vznikly dnešní bulváry. V té době byly také strženy obě brány a nahrazeny vítěznými oblouky, které oslavovaly vítězství krále na Rýnu a ve Franche-Comté. V 17. a 18. století tato místa u bran, vedoucích na sever, přišla do módy a místo klášterů, které za hradbami stávaly dříve (a jejichž konec uspíšilo řádění v době francouzské revoluce), se tu začaly stavět honosné paláce a divadla. Když tady pak v první polovině 19. století byla postavena obě velká nádraží, Severní a Východní, tvář čtvrti se začala proměňovat a stal se z ní důležitý dopravní, obchodní a průmyslový uzel.
V polovině ulice se vypíná přezdobená budova radnice 10. obvodu. V jejím okolí nás upoutá velké množství více či méně malebných průchodů, slepých uliček, pasáží a dvorků.
Passage du Marché vede k místu, kde stávala stará tržnice Saint-Martin. Ta byla postavená v roce 1854, ale v roce 1879 se zhroutila pod tíhou sněhu. O rok později byla postavená nová tržnice, která sloužila až do roku 1986, kdy ji zbourali a na jejím místě postavili nové betonovo-skleněné monstrum.
Do této banální moderní věci bylo zakomponováno pět původních kamenných bran tržnice
V okolí najdeme další a další pasáže a průchody
Passage de l´Industrie
Pasáž Brady je natolik zajímavá, že se na ni podíváme zvlášť v samostatném příspěvku
Zvenku nepříliš vábný průchod nás zavede do čistého a upraveného dvora, kde najdeme jednu z nejstarších pařížských restaurací
.
Stará restaurace z 80. let 19. století s vybavením, pořízeným jejím prvním německým majitelem a odpovídajícím německému vkusu, dnes patří řetězci brasserií Flo.
Mezitím jsme se už dostali na rue du Faubourg Saint-Denis s bránou Saint-Denis v pozadí. Právě na této dříve královské cestě, kudy francouzští králové slavnostně vstupovali do Paříže a kudy se také vydávali na svoji poslední cestu do baziliky Saint-Denis, je nejvíc podivných barů, bister a nočních klubů, kam je občas raději lepší nevstupovat. Ve dne ale v okolí ulice najdeme spoustu mírumilovných a malebných míst.
Keramička Choisy (Faïencerie de Choisy) se specializovala na dekorace architektury a její sídlo v rue de Paradis 18, postavené v 80. letech 19. století, bylo zároveň i vzorkovnou, kde si zákazníci na zdech mohli vybírat kachle a další dekorace fasád.
Tyto nádherné prostory už dávno ke svému účelu neslouží a po galerii, která v nich dlouhé roky sídlila, tady byl loni otevřený jakýsi pitoreskní zámek hrůzy – výstava o pařížských hrůzných událostech, počínaje fantomem Opery, přes katakomby a Bastillu, různé fantomy, upíry a Quasimoda, až po gilotinu. Nic pro mě 🙂
O něco výše tvoří rue du Faubourg Saint-Denis malé náměstí Square Alban Satragne, na kterém jsou umístěny sochy Měsíce a Slunce z roku 2007. A protože jsme ve čtvrti, která nese jméno francouzského světce svatého Vincenta z Pauly, jeho portrét na nás vykoukne z lamelové fasády štítu jednoho z domů na náměstí.
Hned vedle najdeme malý parčík, kterému dominuje červená kaple sv. Lazara, součást dřívějšího kláštera sv. Lazara, přeměněného později na ženskou věznici, která zde fungovala až do roku 1935, kdy byla většina budov zbořená a ty zbývající přestavěny na nemocnici sv. Lazara.
Jen kousek odtud leží obě nádraží – vpravo Gare de l´Est, rovně Gare du Nord.
Plánek: A – Porte Saint-Martin, B – Porte Saint-Denis
Přímo naproti Musée du quai Branly, které jsme viděli minule, nás možná zláká k překonání Seiny ze 7. do 16. obvodu křehká kovová lávka pro pěší s trochu legračním názvem. Ten vznikl z původního názvu de Billy, jména generála, který padl v bitvě u Jeny. Byla vytvořená pro Světovou výstavu v roce 1900 podle návrhu architekta Résala (stejného, který navrhl i blízký Pont Alexandre III), aby usnadnila přístup k jednotlivým pavilonům, rozloženým na obou březích řeky, a stejně jako její současnice Eiffelova věž měla být po výstavě zbourána. Město ji však v roce 1902 odkoupilo a v roce 1906 ji oproti původnímu umístění přesunulo na současné místo.
Podle některých informací byla prý lávka oblíbeným místem setkání východních agentů tajných služeb v době studené války, a prý tady těsně před pádem berlínské zdi v roce 1989 našli tělo jednoho z východoněmeckých agentů Stasi.
Přímo pod mostem kotví v přístavu Debilly výletní lodě i remorkéry, za ním vidíme strmé zdi Tokijského paláce
Když přejdeme most, máme před sebou krátkou rue de la Manutention, neboli Údržbářskou ulici. Údržbářskou proto, že ulička dříve těsně sousedila se sklady vojenského velitelství, na jejichž místě byl později postaven Tokijský palác, jehož nudné zdi jsou oživeny aspoň vysokými točitými schodišti a řadou topolů.
Druhá strana uličky je mnohem zajímavější. Zůstala v ní ještě řada starých domů.
Ulička končí příkrým schodištěm, ústícím přímo naproti Musée Galliera
Zajímavou fotku z Passerelle Debilly můžete najít také na blogu Paris Daily Photo, který píše Eric, Američan žijící v Paříži, který se stal víceméně nechtěně součástí bláznivého romantického příběhu i autorem fotografie. Jak si můžete přečíst na blogu v angličtině, jeden z jeho čtenářů ho požádal, jestli by mohl potají přijít k Eiffelovce, když tam bude se svojí dívkou, kterou chce v té chvíli požádat o ruku, a vyfotografovat je při tom jako překvapení pro dívku. Ano, dámy, je to neuvěřitelné, ale takoví muži pořád ještě existují 🙂 A jak to dopadlo? V komentářích pod článkem si můžete přečíst, že ta dívka řekla ne.
Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iena (linka 9) nebo RER C Pont de l´Alma
Pro ty, kdo se potřebují dostat z Gare du Nord na Gare de l´Est a neradi chodí vyšlapanými cestičkami, může být tato pasáž zajímavou zkratkou. Spojuje Rue du Faubourg Saint-Denis a Rue d´Alsace a za svoje vytvoření i jméno vděčí normandské rodině, která ji tady v roce 1830 nechala postavit a vytvořila v ní mlékárnu, spojenou s chovem krav. Pod přízemními oblouky tří za sebou jdoucích dvorů byly umístěny stáje, sklady na uchovávání mléka a prostory pro jeho distribuci.
Dnes tady už nebučí krávy, necinkají konve s mlékem, ani se tady nerozléhá křik kočích, kteří se svými vozy pro mléko přijížděli. Všechny tři dvory byly přeměněny na půvabné prostory k bydlení a práci a jen kamenná kravská hlava nad hlavním portálem z Rue du Faubourg Saint-Denis připomíná původní obyvatele.
Pokud byste narazili na zavřená vrata, prozradím vám tajemství, jak se dostat dovnitř – stačí stisknout na digikódu tlačítko označené P.
První a druhý dvůr jsou za sebou umístěny podélně. Třetí, který byl postavený dodatečně, leží na šířku.
Na konci třetího dvora nás úzké schodiště v průchodu přivede k železným dveřím, kterými se dostaneme do Rue d´Alsace, vedoucí podél kolejiště Gare de l´Est.
Přímo naproti dveřím už leží nástupiště. Stačí seběhnout po půvabném dvouramenném schodišti a jsme před nádražím.
Passage Delanos
Čtvrť Saint-Vincent-de-Paul, 148 Rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Gare du Nord (linky 4 a 5, RER B a D) nebo Gare de l´Est (linky 4, 5 a 7)
Když už jsem to minule nakousla, musím to dopsat. Socha Svobody totiž stojí na jižním cípu uměle navršené přehrady, vytvořené uprostřed Seiny v roce 1825 jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak 850 metrů dlouhý a 11 metrů široký ostrov, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na obě strany břehu.
Na ostrov dnes vstoupíme na jeho jižní straně z mostu Pont de Grenelle lávkou v blízkosti sochy Svobody
Zhruba v jedné třetině ostrov protíná železniční most Pont Rouelle. Byl vytvořený pro Světovou výstavu v roce 1900, fungoval však jen do roku 1937. Od roku 1988 je využívaný pro jednu z větví linky C RER, která odtud míří směrem k severu.
Houslista pod mostem Rouelle
Ostrov končí schodištěm a kamenným obloukem, vedoucím na most Bir Hakeim, dřívější Viaduc de Passy
Na severním konci ostrova je čelem proti proudu řeky umístěna socha Znovuzrozená Francie od sochaře Holgera Wedenkincha, oslavující francouzskou účast v bitvě u Bir Hakeim v Libyi v květnu a červnu 1942, kdy francouzská brigáda odolala útoku německo-italské armády, vedené generálem Rommelem.
Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda, osvěcující svět. K tomu, abychom si i my, Evropané, mohli sochu prohlédnout, nemusíme jezdit až do New Yorku, v Paříži najdeme několik jejích přesných kopií. Ta nejznámější a největší stojí na Île aux Cygnes, Ostrově labutí, který uprostřed Seiny tvoří hranici mezi 15. a 16. obvodem.
Socha vysoká 11,5 metru a tedy v měřítku 1:4 stojí na jižním konci ostrova, kam byla umístěná v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Kopii Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočená až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy.
Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho, ale podle jiných pramenů stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo babylónskou bohyni Ištar, jeden ze zednářských symbolů, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl skutečně členem Velké lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Sami si vyberte verzi, která se vám líbí, tu skutečnou nezná nikdo, Bartholdi údajně mlčel ke všem dohadům.
Zatímco na tabulce, kterou v ruce drží socha na newyorském Liberty Island, je napsáno římskými číslicemi datum vyhlášení nezávislosti 4. července 1776, pařížské soše bylo přidáno ještě datum francouzské revoluce – 14. července 1789.
Druhá pařížská Socha svobody stojí v Lucemburské zahradě. Tato kopie byla prezentována na Světové výstavě v roce 1900 a potom sochařem Bartholdim věnována Lucemburskému muzeu – na žádost sochařovy manželky byla umístěna do zahrady v roce 1905. Na tabulce v její ruce je napsáno „listopad 1889“, datum inaugurace sochy v Americe.
Třetí sochu v měřítku 1:16 najdeme v Musée des Arts et Métier, kterému ji odkázala manželka sochaře po jeho smrti v roce 1904.
Před vchodem do téhož muzea stojí ještě další kopie sochy a uvnitř muzea najdeme také dvě makety její hlavy.
Na place d´Alma je od roku 1987 vystavena zvláštní socha, představující kopii plamene sochy Svobody. Darovali ji sem soukromí dárci při příležitosti stého výročí založení novin „L’International Herald Tribune“. Po smrtelné havárii princezny Diany, ke které došlo v roce 1997 právě u tohoto mostu, se tento plamen stal pomníčkem, který princeznu připomínal – lidé sem přinášeli květiny, vzkazy a fotografie. Můžete je tady najít dodnes, přestože je pařížská radnice pravidelně odstraňuje.
Jak se tam dostat: metro Charles Michels (linka 10) nebo RER C Kennedy-Radio France
Dnes zůstaneme pořád ještě v okolí křižovatky, na níž jsme minule obdivovali secesní krásu hotelu Lutetia. Jen přeběhneme rušnou silnici a vejdeme do úzké slepé uličky, vyhrazené pro pěší. Je to moje oblíbené místo v této části města, zvlášť v létě. Ulička končí v parku, který z rušného bulváru není vidět, nenajdete tady proto žádné turisty a můžete si tady v klidu číst… nebo třeba svačit.
V uličce najdeme i bývalou elektrorozvodnou stanici, ve které od roku 1990 sídlí galerie, patřící Nadaci EdF (francouzský elektropodnik). Výstavy, které tady bývají k vidění, jsou často spojené s tématem životního prostředí.
A to nejlepší nakonec, v uličce leží i jedna z mých nejoblíbenějších restaurací v Paříži vůbec – Le Cigale Récamier. Zvlášť v létě restaurace expanduje na ulici, která je plná stolků. Pokud máte rádi soufflé, na které se specializují (můj tip – sýrové soufflé s lososem a jako dezert čokoládovo-malinové soufflé), není co řešit.
Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone (linka 10)
Jeden z nejluxusnějších a nejkrásnějších pařížských hotelů si prohlédneme bohužel jen zvenku – ale i tak nám jeho impozantní secesní fasáda naznačí něco z jeho bohaté historie. Hotel byl postavený v roce 1910 z iniciativy tehdejší majitelky blízkého obchodního domu Bon Marché Madame Boucicat – prostě jen chtěla, aby to její klienti, kteří k ní jezdili nakupovat z venkova, neměli daleko. V době mezi dvěma světovými válkami v něm bydlel každý, kdo jen trochu něco znamenal – dokonce i umělci, kteří ještě pár let předtím žili v bídě. Bydlel v něm Picasso i Matisse, ale také André Gide, James Joyce, Samuel Backett, Saint-Exupéry i André Malraux. Josephine Bakerová tady nocovala se všemi svými adoptivními dětmi a svoji svatební noc tu strávil generál de Gaulle.
Když 14. června 1940 vstoupila do Paříže německá armáda, mezi prvními obsadila i hotel Lutetia. Svůj generální štáb si tady zřídil Abwehr, německá výzvědná a protišpionážní služba. Po osvobození byl hotel dán majitelem k dispozici pro přijímací službu, která zde shromažďovala navrátilce z koncentračních táborů.
Od roku 2007 jsou některé části hotelu zapsány na seznamu památek.
Uvnitř vám fotit zřejmě nedovolí, ale když si dáte v kavárně kávu, třeba budete mít štěstí a uvidíte tady Milana Kunderu – alespoň Jan Šmíd ve své knížce říká, že sem slavný spisovatel občas zajde.
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 45 boulevard Raspail
Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone (linka 10)
Historií baziliky Sacré Coeur vás nebudu unavovat. Všichni ji znáte a navíc se o ní píše podrobně v úplně každém průvodci Paříží. Spíš se tam podíváme jen tak – postát na schodech a už posté se dívat dolů na město, které trochu mizí v oparu. Snažíme se hádat, k čemu patří která věž, divíme se, že některé památky vystupují úplně jinde, než by je člověk čekal a už potisící žasneme, jak je město krásné. I s těmi šlehačkovými kopulemi, pod kterými právě stojíme.
Před bazilikou se pořád něco děje. Zpěváci, muzikanti a kaskadéři jsou obklopeni davy turistů a prodavači malých Eiffelovek, předražených lahví vody, falešných Vuittonek i pohlednic na vás dorážejí ze všech stran. Jak mít Sacré Coeur jen pro sebe? Zkuste přijít na první mši v sedm ráno… to turisté ještě spí. Bazilika i s celým Montmartrem bude patřit jen vám.
Houslista pod mostem Rouelle
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.