Château de Vincennes – Zámek Vincennes

hfkomentářů 10
Dnes se podíváme jen kousek východně za Paříž, kam nás ještě doveze metro, na pevnost, která stojí na svém místě už od 14. století. Byla postavena na místě, kde už předtím ve 12. a 13. století za krále Filipa Augusta stával lovecký zámek Kapetovců. Král Ludvík Svatý, který zde zahájil stavbu Svaté kaple podle vzoru té pařížské na ostrově Cité, právě odtud odjel na svoji poslední křížovou výpravu, ze které se už nevrátil. Až do konce středověku byl zámek dále zvelebován a rozšiřován. Král Filip IV. z Valois ho nechal obehnat silnými hradbami a postavit donjon, obytnou věž, v níž se francouzští králové mohli cítit bezpečně.
Největší rozmach zažil zámek za krále Karla V., který se tady v roce 1338 narodil a později si z něj udělal svoje hlavní sídlo i sídlo své vlády. Práce na stavbě zámku pokračovaly i v dalších stoletích, každý z králů nechal zrekonstruovat nebo přistavět další části. Tou nejrozsáhlejší přístavbou, dílem královského architekta Louise Le Vau, byly dva paláce v jižní části areálu, Pavillon du Roi a Pavillon de la Reine, postavené v polovině 17. století pro Ludvíka XIV. Když se král později rozhodl, že přesídlí s celým dvorem z Louvru do Versailles, na Vincennes už mu nezbýval čas, ale přestavba zámku byla i přesto dokončená, včetně monumentální jižní brány a úprav zámeckého parku, které provedl významný zahradní architekt Le Nôtre, autor téměř všech královských palácových zahrad té doby.
Poté, co po roce 1670 králové Vincennes definitivně opustili, se z pevnosti stalo vězení, kde byl vězněn například i markýz de Sade, Denis Diderot nebo hrabě Mirabeau.
V první polovině 18. století v zámku fungovala manufaktura na porcelán, která později přesídlila do města Sèvres.
V roce 1796 byl v zámku zřízen arzenál zbraní. V té době byly zbořeny některé historické budovy, jako například zbytky původního loveckého zámku z doby Ludvíka Svatého, a byly postaveny nové vojenské budovy, které v areálu existují dodnes.


Vstupní bráně v mohutných hradbách nechybí ani padací most, kterým se do zámku vstupuje přes hluboký příkop


Na levé straně dnešního rozlehlého nádvoří stával dříve lovecký zámeček, jak potvrdily vykopávky v 80. letech minulého století. To je dobře vidět na plánku z roku 1654, kde je tento zámek zvýrazněn světle modrou barvou, Svatá kaple červenou a donjon tmavě modrou. Vstupní brána, kterou jsme vešli, je uprostřed pravé části hradeb.

Plánek je převzatý z oficiálních stránek http://www.chateau-vincennes.fr


Za bývalými vojenskými budovami, dnešním provozním zázemím zámku, jsou vidět staré původní hradby ze 14. století


Sainte-Chapelle, Svatá kaple, ve slohu pozdní gotiky. Její stavba trvala téměř dvě stě let. Dokončena byla až v roce 1552 za krále Jindřicha II. Na rozdíl od svého předobrazu v centru města nemá dvě patra, ale pouze jedno, je stejně vysoká, ale delší a širší. Původně v ní měla být uchovávána část relikvií, především Kristovy trnové koruny, ty však nakonec skončily všechny v Sainte-Chapelle na ostrově Cité.


Barevné vitráže pocházejí z let 1555-1556, bílá okna v lodi byla naopak vytvořena až po 2. světové válce. Některá z nich byla poškozena při bouřce v roce 1999 a jsou tedy zcela nová.


Kaple je samozřejmě zcela prázdná, z její výzdoby se nedochovalo vůbec nic. Dvířky v přední části se můžeme dostat na kůr, odkud máme nejen výhled do celé stavby, ale také na zdobený strop a rozetové okno nad vstupem. To znázorňuje motiv krále Slunce – Ludvíka XIV.

Zdobený svorník klenby

 


V levé zadní části kaple můžeme projít do královské oratoře, v níž je nyní hrobka vévody d´Enghien, který byl v roce 1804 ve Vincennes souzen Napoleonovým soudem za údajné spiknutí s Agličany proti Francii, a popraven v hradním příkopu.


V kapli je vystavený původní zvon ze zvonice kaple z doby Karla V.


V kapli jsou také vystaveny makety celého areálu. Tato nám ukazuje situaci kolem roku 1650, ještě před stavbou dvou jižních křídel, ke které došlo na konci 17. století. Odpovídá tedy plánku nahoře.


Přímo proti kapli leží takzvaný donjon, pevnost, obklopená příkopem a hradbami s padacím mostem, ve kterém se nacházela samotná královská rezidence. Zatímco v přízemí věže a tedy pod úrovní terénu byly sklady potravin a vody, místnosti krále se nacházely v 1. a 2. patře, ve vyšších patrech – dnes, bohužel, zřídkakdy přístupných – potom bydlelo služebnictvo.

Věž má jednoduchý půdorys čtverce s kamennými, přes tři metry silnými zdmi. V každém patře se nachází jedna centrální místnost s klenbou, nesenou sloupem, ve třech rozích jsou potom umístěny menší místnosti a ve čtvrtém točité schodiště.


V době, kdy donjon sloužil jako vězení, byly prý okenní výklenky zazděny a každý z nich sloužil jako samostatná cela


Přestože v 16. století králové přebývali většinou v Louvru, tady v donjonu ve Vincennes se často skrývali v době náboženských válek. V roce 1574 tady ve druhém patře zemřel král Karel IX., neblahý strůjce svatobartolomějské noci, při níž byli v Paříži povražděni hugenoti (i když se má spíše za to, že to byl nápad jeho matky Kateřiny Medicejské). Po vraždě Jindřicha IV. Navarrského v roce 1610 se tady skrývala i Marie Medicejská se svým synem, budoucím králem Ludvíkem XIII., který zde strávil velkou část svého dětství a mládí.


Z doby, kdy věž sloužila jako vězení, se na zdech zachovaly vyryté nápisy a obrázky, které zde zanechali vězni. Někteří z nich svoje dílo dotáhli do dokonalosti, jako v té cele dole, v níž byl vězněn Napoleonův zpovědník Monseigneur Boulogne. Údajně byl ve stejné cele vězněn i Mirabeau.


Z terasy věže na úrovni prvniho patra je krásný výhled na arkády a novější přístavby z poloviny 17. století. Jižní branou je potom možné projít do parku Vincennes – ale to už by bylo na jiné, také dlouhé povídání, protože na jeho 995 hektarech můžeme najít spoustu zajímavostí.

 
 
Vincennes, Avenue de Paris
Otevřeno:
od 21. května do 22. září od 10 do 18 hod, Sainte-Chapelle od 10 do 12 hod a od 14 do 17.30 hod
od 23. září do 20. května od 11 do 17 hod, Sainte-Chapelle od 11 do 12 hod a od 15 do 16 hod
Vstupné 8,50 euro, do 18 let zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Château de Vincennes (linka 1)

 

La maison rose – Růžový dům

hfkomentářů 7
Růžový domeček na severním svahu Montmartru nám dnes ukazuje, jak tato vesnice za hradbami mohla kdysi vypadat. Rue l´Abreuvoire, na jejímž horním konci dům stojí, vedla dolů na křižovatku s rue Girardon k napajedlu (po němž ostatně dostala jméno), které zásobovalo místní obyvatele vodou a kam vodili večer pít koně a dobytek.
V roce 1902 v domě při své první cestě do Paříže krátce bydlel Pablo Picasso. Dnes je v domečku, který vypadá mezi okolními banálními činžáky ze začátku 20. století jako divadelní dekorace, kavárna a restaurace.

Takto vypadal růžový dům kolem roku 1890
Dům proslavil malíř Maurice Utrillo, neznámý a na alkoholu závislý syn modelky a malířky Suzanne Valadon, který ho namaloval kolem roku 1910. Obraz od něj koupil za pár franků spisovatel Octave Mirbeau. Při prodeji Mirbeauovy pozůstalosti v roce 1919 byl obraz prodán za na tehdejší dobu vysokou cenu 1000 franků, což vzbudilo o malíře velký zájem. Byla mu okamžitě uspořádána výstava, ceny jeho obrazů začaly strmě růst a malíř se během krátké doby stal velmi slavným.

Maurice Utrillo dům maloval ještě mnohokrát v různých obdobích svého života. Mezi jeho díly můžeme najít i následující obrazy, které tento rohový domek zobrazují.


Dnes je to přesně 57 let, kdy Maurice Utrillo zemřel v gaskoňských lázních Dax, kde byl se svojí ženou na léčení. Je pohřben na hřbitově Saint-Vincent na Montmartru, jen pár desítek metrů od růžového domu, který proslavil a který ho proslavil.

Montmartre, 2 rue de l´Abreuvoir

Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)

Musée des Arts et Métiers – Muzeum umění a řemesel

hfkomentářů 6
Dnes vás pozvu na návštěvu muzea, jehož název by se dal přeložit také jako Uměleckoprůmyslové muzeum, a které je podle mě jedním z nejkrásnějších v Paříži. Je důkazem toho, že Francouzi mají při vytváření muzeí nekonečnou invenci a inspiraci. Technické exponáty, které by při jiné prezentaci a v jiných prostorách působily možná nudně, jsou tady rozmístěny tak, že některé sály prostě berou dech. A to mě technika vůbec nezajímá a čekala jsem, že pro mě muzeum bude pěkná nuda. Nebyla.

Muzeum je součástí Národní konzervatoře pro umění a řemesla (Conservatoire National des Art et Métiers), založené už v roce 1794 jako škola pro techniky a inženýry, která od roku 1798 sídlí v bývalém královském převorství Saint-Martin-des-Champs (sv. Martina v polích). Muzeum bylo založeno jako výukové a jsou v něm shromážděny různé přístroje, stroje, modely, technické plány a nákresy od 18. století do dnešních dob. Celkem obsahuje asi 80 tisíc položek, z nichž je vystavená pouze zhruba jedna dvacetina.

Kromě budov bývalého převorství zabírá muzeum i dávno odsvěcený kostel Saint-Martin-des-Champs. Jak uvidíme níže, právě tam se nachází srdce sbírek.


Před vchodem do muzea stojí jeden z modelů sochy Svobody, o které jsme už mluvili TADY, díla sochaře Bartholdiho, na jejíž nosné konstrukci spolupracoval i tým francouzských inženýrů, vedených Gustavem Eiffelem.


Interiér kostela. V jeho lodi je zavěšený model Foucaultova kyvadla, kterým jeho tvůrce prokazoval otáčení Země (a jehož originál visí v kopuli Panthénu, viz TADY). Čtenáři Umberta Eca si možná vzpomenou, že právě tady začíná také jeho román Foucaultovo kyvadlo. Na jeho začátku najdete také sugestivní popis muzea.


Po celé jedné straně prostoru bývalého kostela je vybudována ocelovo-skleněná rampa, na které jsou umístěny rozměrné exponáty starých automobilů (a nejen starých, najdete tady taky jednoho Renaulta jako Formuli 1) a různých parních strojů, pod stropem jsou potom zavěšeny první letouny. Na rampu se dá vystoupat a dostat se tak až téměř pod strop kostela – tento pohled z výšky pro mně byl bez pochyby jeden z nejsilnějších dojmů.


Rampa začíná další další sochou Svobody – jde o původní model v měřítku 1:16, který muzeu odkázala manželka sochaře Bartholdiho po jeho smrti v roce 1904


Ve výšce můžeme z rampy zblízka obdivovat i vitrážová okna a další výzdobu bývalého kostela


Kostel není ovšem jediným prostorem muzea, kde najdeme takové nadměrné exponáty. I nad čestným schodištěm na nás čeká první model vrtulníku z roku 1841

Sbírky muzea se člení do sedmi tématických skupin – vědecké přístroje (měřidla, váhy, ale také theodolity a podobné přístroje), materiály, stavebnictví, komunikace, energie, mechanika a doprava. Jsou zde představeny modely nejrůznějších strojů, počínaje ozubeným kolem, přes tkalcovský stav, tiskařské rotačky, turbíny, parní stroje až po lunární vozítko, a celé kompletní dochované vědecké laboratoře slavných francouzských fyziků minulosti.

Každý rok bývá v muzeu instalována i dočasná výstava – v současné době jsou jejím tématem roboti.

Myslím, že při cestě do Paříže s většími dětmi to může být dobrá alternativa na některé deštivé odpoledne. Výstavní prostory bývalého kostela a některé další sály si ostatně můžete virtuálně prohlédnout na stránkách muzea TADY.

Musée des Arts et Métiers

Čtvrť Arts et Métiers, 60 rue Réaumur
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 6,50 Eur, do 26 let zdarma,
první neděli v měsíci a ve čtvrtek od 18 do 21 hod zdarma pro všechny
Jak se tam dostat: metro Arts et Métiers (linka 3) nebo Réaumur-Sébastopol (linka 4)

Impasse Deligny

hfkomentářů 6
Zkrátka nemůžu jinak. Na začátku listopadu, pro mě nejmíň stravitelného měsíce v roce (i přesto, že mám v listopadu narozeniny), jsem si místo všech těch seriózních památek, o kterých bych chtěla a mohla psát, našla letně rozjásané fotky zapadlé slepé uličky na severozápadě města, na kterou nemůžu zapomenout a kam se určitě ještě vrátím.

Čtvrť Épinettes, Impase Deligny
Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen (linka 13)

Église Saint-Pierre de Montmartre – Kostel Saint-Pierre na Montmartru

hfkomentářů 9
Románský kostel s raně gotickými prvky, stojící na samém vrcholku Montmartru, byl postavený v roce 1147 na místě, kde stával už Martův chrám a ve 3. století skromná kaple sv. Denise. Je posledním pozůstatkem velkého a bohatého královského ženského benediktýnského opatství, založeného manželkou krále Ludvíka VI. Adélou Savojskou (která je v kostele pohřbená). V následujících stoletích sloužil kostel současně jako klášterní i jako farní – a jen díky tomu byl ušetřený v době Francouzské revoluce, kdy bylo zdejší opatství nejen zrušeno a vybrakováno včetně přilehlého hřbitova, ale jeho pozemky a budovy byly rozprodány a rozbořeny. Stará abatyše Marie-Louise de Montmorency Laval, slepá, hluchá a ochrnutá, skončila v roce 1894 pod gilotinou za údajný odpor proti revoluci.
 
 

 

Vitráže pocházejí z roku 1953.

 

 


I tady si sv. Denis nese v rukou svoji sťatou hlavu

Kovovou branou z dvorku před kostelem se vchází na malý hřbitov Calvaire, ležící u severní zdi, založený v roce 1688. Po zničení za revoluce byl znovu otevřený až v roce 1801, sloužil však jen dalších třicet let, než byl definitivně uzavřený.
Hřbitov je veřejně přístupný pouze jeden den v roce, a to 1. listopadu na Den všech svatých, někdy i při Dnech světového dědictví. Teď se můžeme podívat dovnitř aspoň škvírou v bráně.

Église Saint-Pierre de Montmartre
Montmartre, 2 rue du Mont Cenis
Otevřeno denně od 8,45 do 18 hod

 

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 5)

Le Bateau Lavoir – ateliéry umělců

hfkomentáře 4
Na název Bateau Lavoir narazíte ve všech knihách o malířích, působících v Paříži na začátku 20. století. Ateliérem v budově s podivným názvem Prádelní loď prošli téměř všichni, kdo v umění té doby něco znamenali. Přestože dnešní budova na malém náměstí place Emile Goudeau už je jen replikou, protože ta původní vyhořela v roce 1970, i dnes z tohoto místa dýchá historie a určitě stojí za to se tady zastavit.

 

 

 


 
Náměstí je i dnes jedním z nejklidnějších míst na Montmartru. Hordy turistů se valí jinudy a my si tady můžeme v klidu sednout na lavičku u staré fontány a zavzpomínat, co všechno se tady přihodilo.

 

 

Kolem roku 1860 byla na tomto místě postavená malá továrna na piana, která nahradila původní tančírnu, stojící na srázu starého lomu, která musela být stržená kvůli sesuvům půdy. Tovární budova z cihel a dřeva byla v roce 1889 přestavěná na bydlení s originálním řešením – ve dvou patrech, zasunutých do svahu, kde se z náměstí vstupovalo rovnou do druhého patra z kterého se potom tmavými schodišti a chodbami sestupovalo do přízemí, byly kolem centrální chodby vybudovány malé pokojíky, připomínající kajuty na lodi.

 


Toto zvláštní uspořádání domu vyneslo název Bateau – Loď, ale až teprve malíř Max Jacob vymyslel název Bateau Lavoir – Prádelní loď, možná proto, že budova tak trochu připomínala čluny, které kotvily na Seině, a které sloužily jako prádelny.

 

Prádelní lodi v centru města u quai de la Monnaie

 

V dřevěném baráku sice už v roce 1885 pracoval August Renoir, ale teprve až kolem roku 1900 si tyto levné, špinavé a nuzné pokojíky bez topení a s jediným vodovodním kohoutkem na chodbě v přízemí začali pronajímat jako ateliéry umělci, především cizinci, hledající kariéru v Paříži, a to hlavně Španělé a Italové. Levné a chudé ateliéry v Bateau Lavoir se stávaly čím dál známějším útočištěm nejen malířů, ale i spisovatelů a dalších umělců. Jejich sláva narostla ještě více po příchodu Pabla Picassa v roce 1904, který sebou přivedl skupinu svých přátel a který tady podle svých slov prožil nejšťastnější období svého života.
 
 
Picasso ve svém ateliéru v Bateau Lavoir
Za osm let, kdy tady měl Pablo Picasso ateliér, se z tohoto nevábného chudinského baráku, plného hlučných obyvatel, stalo skutečné centrum pařížského uměleckého života. Picasso se tehdy hodně přátelil s Georgem Braquem a z jejich přátelství a spolupráce se právě zde zrodil kubismus. Tím prvním obrazem, který tady Picasso v tomto stylu namaloval, byl jeden z jeho dnes nejslavnějších obrazů Slečny z Avignonu.

 
 
Ateliéry prošel i Paul Gauguin, Celník Rousseau, Juan Gris, Constantin Brancusi, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Max Jacob, Henri Matisse, Maurice Utrillo, Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy nebo André Derain, ale také Guillaume Apollinaire, Alfred Jarry, Jean Cocteau nebo Gertruda Steinová. Většina z nich ateliéry opustila poté, co se proslavila a mohla si dovolit lepší bydlení – a i ti, co toto štěstí neměli okamžitě, odešli ještě před 1. světovou válkou na Montparnasse, který přebral roli uměleckého světa poté, co Montmartre začal být příliš drahý a snobský. Dřevěný barák pod vrcholkem kopce nicméně přežil dalších víc než padesát let, až do osudného 12. května 1970.
 
 
 
Při požáru lehla popelem téměř celá budova, která byla už v roce 1965 zapsána na seznam kulturních památek – zachována zůstala jen čelní zeď a část prosklených ateliérů, vedoucích do rue d´Orchampt. Replika původních ateliérů byla postavena o pět let později.
20101027_399_01

 

 

Pohled na venkovský dvorek domu, těsně přiléhajícího k ateliérům. Dvorek je vidět přes mřížový plot na rohu náměstí a rue d´Orchampt.

 

Tip: Část ateliérů, postavených ve vnitrobloku, je také dobře vidět z průchodu domu číslo 6 v rue Garreau, bohužel chráněného mříží.

 

Montmartre, 13 place Emile Goudeau (někdy také uváděné jako pokračování rue Ravignan)

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 5)

21. obvod

hfkomentáře 3
Říkáte, co je to za nesmysl, že každý ví, že Paříž má jen 20. obvodů? To samozřejmě má, ale neznámý street artista (on tedy určitě neznámý není, jen jsem o něm nikde nenašla žádnou informaci) vytvořil i ten 21. V uličkách kolem Rue du Faubourg Saint-Antoine jsem na zdi našla tyto tabulky s názvy fiktivních ulic.
Hned ta první přinutí nezasvěcené k tomu, aby kroutili hlavou. Ten trochu zasvěcenější má před sebou teď složitý úkol vysvětlit, proč zrovna pozpátku zrcadlově obrácené písmo. Je to narážka na jeden ze slangových způsobů pařížského dialektu, takzvaný „verlan“, kterým mluví hlavně mladí lidé, většinou z určité sociální vrstvy, pocházející z chudších předměstí, kteří ve dvou a víceslabičných slovech přehazují slabiky a jednoslabičná slova rovnou čtou obráceně. Tento způsob mluvy údajně pochází z dávných dob, tvrdí se, že například filozof Voltaire si zvolil svůj pseudonym podle jména své obce Airvault, že se tento argot objevuje i ve Villonově Malém testamentu, nebo že už v díle o Tristanovi a Isoldě z 12. století je podle stejného principu vytvořená Tristanova přezdívka Tantris.
Verlan se rozšířil hlavně v 90. letech minulého století, především díky některým zpěvákům, kteří ho začali používat ve svých textech. Některé výrazy jsou dnes už běžnou součástí hovoru – můžete tak slyšet slova jako „tromé“ místo „métro“ , „meuf“ místo „femme“ (žena), „ouf“ místo „fou“ (blázen) nebo třeba „laisse béton“ místo „laisse tomber“ (něco jako vykašli se na to). Koneckonců i samotný výraz „verlan“ je obrácenou fonetickou verzí slova „l´envers“, nebo-li „obráceně“. (Ponechávám stranou fakt, že na té zdi je slovo „verlan“ foneticky zkomoleno a vytváří další slovní hříčku).

I další tabulky si hrají s jazykem, například dole je foneticky přepsáno „I love street“.
(Mimochodem, omlouvám se za kvalitu obou fotek, přesně tady mi došla baterka ve foťáku a už jsem to fotila jen mobilem).

Věřím tomu, že se v ulicích Paříže dají najít ještě další zajímavé tabulky s podobnými bláznivými nápisy. Pokud byste na ně narazili, budu ráda, když se o ně podělíte 🙂

Čtvrť Sainte-Marguerite, Rue de Candie

Autour de la Madeleine – Kolem Madeleine

hfkomentářů 6
Většinou vás zvu na procházky po okrajových čtvrtích Paříže, kde mě baví objevovat zapadlé uličky a kouty. Samozřejmě je mi jasné, že ne každý stojí o courání po předměstích, takže dnes se pro změnu vydáme přímo do centra, do okolí kostela Sainte Marie-Madeleine, který je z dálky vidět díky svému řeckému sloupoví a trojúhelníkovému frontonu nad vchodem. Pokud se od kostela podíváme směrem k jihu, uvidíme stejné sloupy přímo naproti za řekou na budově Senátu na Palais Bourbon.

 


Do žádných podrobných informací se tady nebudu pouštět, kostel najdete v každém, i tom nejútlejším průvodci, stačí, když si řekneme jako zajímavost to, že novoklasická budova původně vůbec neměla být kostelem, ale monumentálním pomníkem vítězství Velké armády Napoleona I. z roku 1806. Z budovy se stal kostel až v roce 1847 poté, co bylo změněno rozhodnutí vybudovat z ní první pařížské nádraží. Dovnitř se určitě podíváme někdy příště, dnes si dáme procházku kolem kostela na stejnojmenném náměstí.

 
Náměstí leží uprostřed čtvrti s typickými domy Haussmannova stylu, s kovovým tepaným zábradlím, vysokými okny a štukem bohatě zdobenými fasádami. Okolí je plné luxusních obchodů a restaurací. skrytých dvorů, dlážděných mramorem a vyzdobených sochami a květinami.

 

Přímo před průčelím kostela na konci levé strany rue Royale nás, co milujeme pasáže a průchody, přitáhne určitě nápis Le Village Royale. Za ním najdeme krásný dvorek s kavárnami a luxusními obchody, kterému se také někdy říká starším názvem Cité Berryer.

 

 

Dvorem projdeme do rue Boissy d´Anglas, ale jen o pár metrů dál nás krásný dřevěný šedý portál zavede zpátky do vnitrobloku. Je to další z pasáží v tomto okolí, Galerie de la Madeleine.

 


To už jsme se octili zase zpátky u kostela Madeleine a pokračujeme v naší procházce kolem náměstí ve směru hodinových ručiček. V severní části za kostelem najdeme spoustu luxusních obchodů s potravinami. A když říkám luxusní, myslím tím opravdu lanýže, kaviár, šampaňské a další vybrané lahůdky.

 

Ne každý samozřejmě hodlá utratit peníze za jídlo u Hediarda nebo u Fauchona a raději hledá nějakou levnější variantu. V tom případě existuje na náměstí zajímavá restaurace Le Foyer de la Madeleine. Najdete ji za těmito zelenými dveřmi přímo na boční straně podstavce kostela, vpravo z čelního pohledu.

 


Jde o charitativní restauraci farnosti Madeleine, která ze svých výdělků financuje stravování bezdomovců. Dámy, které tam obsluhují, nejsou servírky, ale dobrovolnice. Restaurace nabízí denní menu za cenu 8 euro, ovšem jen pro zaregistrované členy, kterými se můžete stát tak, že přímo na místě zaplatíte roční paušál 5 euro – na jeho základě máte právo přijít kdykoliv za uvedenou cenu 8 euro. Cena je samozřejmě bezkonkurenční nejen v celém bohatém okolí, ale dokonce snad i v celé Paříži a vyplatí se i v případě, že přijdete jen jednou a bude vás to stát i s paušálem 13 euro. Bohužel, když jsem se tam vypravila v srpnu s fotoaparátem, abych pořídila fotky pro blog, bylo zavřeno a z dřívějška žádné fotografie nemám, takže se dovnitř podíváme někdy jindy. Další informace najdete ve francouzštině TADY.

Tím jsme obešli celé náměstí dokola a dostali jsme se opět před kostel. Bohužel secesní podzemní toaleta, kterou jsem vám už ukazovala TADY, je už víc než rok zavřená a neví se, jestli ji vůbec ještě někdy znovu otevřou, takže si budeme muset najít odskočiště někde jinde.

 

Čtvrť Madeleine, place de la Madeleine
 
Jak se tam dostat: metro Madeleine (linka 8, 12 a 14)

Cité Martignac

hfkomentářů 8
V blízkosti katedrály Sainte-Clotilde, o které jsme mluvili včera, jsem narazila také na krátkou úzkou uličku, schovanou za mříží vysokého průjezdu. Po obou stranách mříže jsou ovšem vchody, které během dne zůstávají pro chodce otevřené, a protože já opravdu vlezu úplně všude, jak mi tady řekl jednou jeden čtenář, tak se tam teď spolu půjdeme podívat.

V uličce stojí vysoké měšťanské domy, kterých je v celé této nóbl čtvrti plno. Stojí za to prohlédnout si jejich dekorace – zdobené dveře, okna, balkóny nebo dokonce i jen kliky nebo klepadla na dveřích.

Hezkým příkladem je třeba dům se zelenými vraty vzadu po levé straně – jeho kliky, které zobrazují boj mezi draky s orlími a lvími hlavami a hady, jsou skutečně uměleckým dílem

Údajně nejcennějším domem je z architektonického hlediska bývalé sídlo pařížských pošt a telegrafů z červených cihel s černou omítkou v přízemí, na kterém zůstal dodnes nápis s názvem firmy, lemovaný dekoracemi s ovocem.

A kdyby na vás v okolí padl hlad, tak hned v blízkosti Cité Martignac najdete spoustu restaurací různých kategorií. Třeba Le Martignac přímo vedle vchodu do uličky.

Cité Martignac

Čtvrť Invalides, 111 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 3)

Basilique Sainte-Clotilde

hfkomentáře 3
Při procházce v 7. obvodu jsem nečekaně narazila na gotický kostel, o kterém jsem předtím vůbec neslyšela ani nikde nečetla. Zdálo se mi divné, že by gotická bazilika v centru města byla tak bezvýznamná, že by se o ní nikde nepsalo, ale záhada byla rozluštěná v okamžiku, kdy jsem si přečetla o její historii. Bazilika totiž vůbec nepochází z doby gotiky, ale z poloviny 19. století.

Bazilika, zasvěcená sv. Klotyldě a sv. Valerii, byla postavená v novogotickém stylu v letech 1846 – 1857 a má dvě věže, vysoké 69 metrů. Architekt François Gaud se údajně inspiroval katedrálou v Kolíně nad Rýnem.

Za oltářem najdeme malovanou kapli Panny Marie s biblickými motivy (tady nahoře např. Útěk z Egypta)

Možná nejkrásnější jsou v bazilice vitrážová okna, která ve slunci házejí barevné odrazy na stěny a podlahu

Basilique Sainte-Clotilde

Čtvrť Invalides, 23 bis rue Las Cases
Jak se tam dostat: metro Solférino nebo Assemblée Nationale (linka 12)