Katedrála Notre-Dame slaví letos 850 let a k narozeninám dostane nové zvony. Je jich devět, jmenují se Marie, Gabriel, Anne-Geneviève, Denis, Marcel, Étienne, Benoît-Joseph, Maurice a Jean-Marie. Vysvěceny byly 2. února pařížským kardinálem Vingt-Trois a do věží budou pověšeny 23. března, v sobotu před Květnou nedělí, kterou začíná velikonoční týden. Před katedrálou už na tu slávu vyrostlo pódium (které, mimochodem, umožňuje docela nečekané a nezvyklé pohledy na průčelí). Zvony stojí prozatím vyrovnány na podstavcích po celé délce katedrály a samozřejmě se u nich tlačí davy Pařížanů i turistů. Pokud se chystáte do Paříže a chcete se na ně podívat, doporučuji vypravit se tam hned ráno (katedrála se otvírá v 8 hodin) nebo aspoň dopoledne.
Velký a nejhlubší zvon (Francouzi mu říkají „le bourdon“, čmelák), je pojmenovaný po Panně Marii a je na něm napsán text modlitby Zdrávas Maria.
Až na samé hranici Paříže, na periferii, kde by to člověk nečekal, leží tato roztomilá ulička s nízkými domky, obklopenými malými zahrádkami. Jak se vám líbí?
18. obvod, Passage Charles Albert
Jak se tam dostat: metro Porte St. Ouen (linka 13)
Kostel “ sv. Mikuláše z bodláčí“, který leží jen pár kroků od bulváru Saint-Germain, pochází ze 17. století a přesto není nijak moc známý. Možná proto, že v té záplavě pařížských kostelů zaniká, možná ale také proto, že je v poměrně choulostivé situaci – a právě ta mě přiměla, abych se jím zabývala.
Vešla jsem do něj poprvé v jeden zimní den pozdě večer, aniž bych ho znala, něco jsem nafotila a když jsem potom doma hledala o kostelu podrobné informace, nestačila jsem se divit.
Než ale začneme s choulostivými zprávami, nejdříve si řekneme něco o jeho historii. Stojí na místě kaple ze 13. století, jeho současná podoba pochází z let mezi 1656 až 1763, kdy byl postupně přestavován. Zvonice o čtvercové základně byla postavená v roce 1625.
Při prorážení boulevardu Saint Germain stál kostel v cestě, jeho zadní část byla proto přestavěna a vchod byl přemístěn na dnešní místo. Současná fasáda pochází až z roku 1934.
A teď k té zvláštnosti kostela. Je to totiž doslova a do písmene squatt a squattery jsou tady v tomto případě představitelé jedné z odnoží katolické církve.
V únoru 1977 v průběhu mše vtrhlo do kostela několik členů Kněžského bratrstva sv. Pia X., vyhnali faráře a pod vedením jednoho ze svých kněží zde odsloužili svoji mši v latině. Od té doby kostel ilegálně okupují a nikdo je odtud nedokáže dostat, ani přes několik rozhodnutí církevních i státních soudů.
Členové bratrstva, někdy také nazývaného Lefebvristé podle svého zakladatele, francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra, jsou zastánci katolického tradicionalismu, kteří odmítají změny, provedené v církvi po Druhém vatikánském koncilu v letech 1962-65 (další informace o nich najdete TADY).
Arcibiskup Lefebvre byl vůbec poměrně zvláštní. Se svým hnutím, původně založeným pro církevní účely, se vcelku rychle přeorientoval i na politiku a jako obdivovatel maršála Pétaina, diktátorských režimů generála Franca a Antonia Salazara podpořil v 70. letech minulého století i diktátorský režim v Argentině a před svou smrtí v roce 1991 otevřeně stranil Le Penově Národní frontě. Kostel se tak stal baštou extrémní pravice a podle některých informací, které jsem našla na francouzském internetu, zde bývaly dříve rozdávány brožurky s fašistickým obsahem, dokonce popírajícím holokaust. Dnes tam nic podobného veřejně přístupného už nenajdete, to ovšem vůbec nic neznamená…
Saint-Nicolas du Chardonnet 5. obvod, 23 rue des Bernardins
„Mojí“ čtvrtí v Paříži je 14. obvod – znám ho možná nejlépe a mám tady spoustu oblíbených míst. Jedním z nich je rue Raymond Losserand, živá ulice, plná obchodů, kaváren, pekáren a restaurací. Pojďte se tam dnes se mnou projít, ukážu vám svoji oblíbenou pekárničku i kavárnu, kde jsem si mnohokrát dávala svoji ranní „café crème“. Právě nedaleko odtud je moje milovaná ulička rue des Thermopyles (TADY a TADY), druhým směrem potom place de Catalogne, kterou jsme TADY viděli zrovna minulý týden.
14. obvod, rue Raymond Losserand kolem metra Pernety
Na mostě pont de la Tournelle, spojujícím Île Saint Louis a nábřeží quai de la Tournelle, stojí na vysokém pylonu bílá socha svaté Geneviève, patronky Paříže, dívající se ze své patnáctimetrové výšky proti proudu řeky. Svatá Geneviève drží ochranitelsky za ramena malou dívku, která tady představuje Paříž. Autorem sochy z roku 1928 je francouzský sochař polského původu Paul Landowski.
Pohled z vedlejšího mostu pont de Sully. Řada člunů u nábřeží zde kotví trvale a slouží k běžnému bydlení. Jsou dokonce vybaveny i elektřinou a přívodem pitné vody.
Pokud vám socha něco připomíná, jste na dobré stopě, možná nejznámější Landowského dílo – Kristus Spasitel – stojí na kopci nad Rio de Janeirem.
Rue Saint Vincent lemuje po vrstevnici severní svah Montmartru, kde začíná vzadu za Sacré Coeur a ústí na náměstí place Costantin Pécqueur nad stanicí metra Lamarck-Caulaincourt. Je to jedna z nejstarších ulic Montmartru, která vznikla na místě dřívější cesty, o níž existují zmínky už z roku 1325.
Dnešní podoba ulice je samozřejmě na hony vzdálená té, kterou ulice měla ještě na začátku 20. století, kdy tudy vedla jen úzká prudká ulička, lemovaná z jedné strany vysokou kamennou zdí a z druhé ohradou, za níž se krčily nízké domky. Takto její tehdejší podobu zachytil slavný fotograf Eugène Atget.
Při přestavbě ve 20. a 30. letech 20. století byla ulice rozšířena, při její spodní straně byly postaveny domy a opěrná zeď horní strany byla zbouraná. Dnešní podoba je mnohem méně romantická než dřív – no ale upřímně, klidně bych tady bydlela, ty domy se mi dost líbí.
Pokud se vydáme ulicí dolů od rue Mont Cenis, kde naše procházka skončila minule, budeme vidět po levé straně za vysokým plotem hustě osázenou zahradu. Je to takzvaná Divoká zahrada, le Jardin sauvage, 1480 m2 původní přírody, kde roste mnoho vzácných květin a přežívají drobná divoká zvířata. Zahrada je sice přístupná zdarma, ale jen v letním období od dubna do října, ve vymezené dny většinou dvakrát do měsíce a pouze s průvodcem. Letošní program ještě není nikde k nalezení, ale ten loňský, pro ilustraci, byl následující:
Hned pod zdí zahrady vede úzké schodiště nahoru k Muzeu Montmartru a za ním začíná montmartreská vinice. Ta byla vytvořená na místě zbořené zdi v roce 1932 z popudu Společnosti starého Montmartru, která se tak snažila zachránit aspoň část území před developery, kteří zde začali zastavovat každý metr čtverční naddimenzovanými činžáky. Vinice na svazích Montmartru bývaly ostatně už po mnoho století předtím, mizet začaly až v 19. století při zastavování kopce.
Přímo naproti Montmartru stojí slavný kabaret Lapin Agile, který má tak bohatou historii, že to vydá na samostatný článek někdy příště.
Rue Saint Vincent s kabaretem na začátku 20. století
V dolní části ulice jsou po levé straně novější domky, postavené na nízké opěrné zdi svahu…
… zatímco po pravé straně se táhne vysoká zeď hřbitova Saint-Vincent. O tom taky někdy bude řeč v samostatném článku.
Montmartre, rue Saint Vincent
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)
Za bílými kopulemi Sacré Coeur na Montmartru vykukuje ještě jedna bílá věž. Tentokrát nejde o žádnou církevní stavbu, ale o zcela obyčejnou vodárenskou věž, která tady na vrcholku byla postavená v roce 1927.
Pohled na vodojem od muzea Montmartru z rue Cortot
Mimochodem, na Montmartru najdeme kromě vodárenské věže i celou vodárenskou nádrž, tak umně maskovanou, že o ní hordy turistů, procházejících kolem, vůbec netuší. Leží hned vedle Sacré Coeur a kostela Saint-Pierre, byla dokončená v roce 1889, má kapacitu 11 000 m3 a je maskovaná starou zdí, tvořící celou jednu stranu rue Azais.
Ale zpátky k vodojemu, o kterém je dnes řeč. Stojí na vrcholku kopce v rue du Mont Cenis, jedné z nejprudších ulic Montmartru, sbíhající dolů severním svahem až k radnici 18. obvodu. Dnes je její horní část členěná několika schodišti a stojí na ní nudné činžáky z 20. a 30. let 20. století, ale před jejich postavením a úpravou ulice tady spadala prudká a křivolaká ulička mezi nakřivo postavenými ubohými domky. Dva z nich jsou dodnes tak proslulé, že i když byly zbourány v roce 1925, jsou připomínány dodnes a my se na ně teď podíváme aspoň virtuálně.
První z těchto domků stával po pravé straně nad schodištěm, které vidíme nahoře na fotce a vodárenská věž byla postavená právě v jeho zahradě. Domek byl a je dodnes známý jako dům Mimi Pinson.
Zhruba stejný pohled jako nahoře na fotce, dům Mimi Pinson je první vpravo
Kdo byla Mimi Pinson? Vytvořil ji v roce 1845 jako literární postavu spisovatel Alfred de Musset ve své povídce Ďábel v Paříži a je předobrazem mladých dívek, kterým se říkalo grisettky, chudých, ale veselých švadlenek, kterých byly tehdy plné pařížské ulice. Mussetova postava Mimi ožila později v písních a verších a stala se tak slavnou, že jí byla na konci 19. století lidovými pověstmi přisouzena malá mansarda v domku v rue du Mont Cenis, ve kterém údajně žila. Domku její jméno už zůstalo, i když v něm žili zcela jiní lidé – například i holandský malíř Kees Van Dongen.
Pokud budete pozorně hledat, najdete na budově, která domek nahradila, bílý sádrový reliéf domku Mimi Pinson.
Dům několikrát maloval i Maurice Utrillo a mnozí další malíři
Ten druhý dům bychom našli, pokud bychom sem přišli před sto lety, v místech dnešního vysokého domu vpravo pod schody, na rohu rue du Mont Cenis a rue Saint-Vincent, a bydlel v něm hudební skladatel Hector Berlioz. Jak je vidět, už na přelomu století na něm byla umístěná Berliozova pamětní deska – tu najdeme dodnes i na dnešním domě.
A ještě jednou Berliozův dům v roce 1914 v podání Maurice Utrilla
Pamětní deska na činžáku na rohu rue Mont du Cenis a rue Saint Vincent dnes
Od obyčejného vodojemu jsme se nakonec dostali do minulosti a staré podoby jedné z historických uliček Montmartru. A když už jsme se ocitli na nároží rue Saint-Vincent, příště si ji celou projdeme.
Montmartre, rue du Mont Cenis
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Coulaincourt (inka 12)
O place de Catalogne nad nádražím Montparnasse, které navrhl známý katalánský architekt Ricardo Bofill (autor, kromě jiného, také přestavby pražského domu na Loretánském náměstí, kde bude umístěná Knihovna Václava Havla, nebo některých budov v novém Karlíně), jsme už mluvili jednou TADY. Tehdy jsme viděli večerní fotografie osvětleného náměstí, dnes se podíváme, jak to na náměstí vypadá v plném slunci.
Celé náměstí bylo postaveno v 70. letech, kdy celá oblast zažila přerod z ubohé části města, skládající se z malých domků a ateliérů, které byly zbourány, na moderní čtvrť. V domech, postavených do půlkruhu, bylo většinou vytvořeno sociální bydlení. Původní Bofillovy domy byly později ještě doplněny dalšími dvěma budovami a celé náměstí bylo po urbanistické stránce dokončeno až v roce 1986.
Původně jsem se k tomuto tématu chtěla vrátit kvůli zvláštnímu bazénku – fontáně – kašně (nevím jak to správně česky nazvat), který je však absolutně nefotogenický (dobře zachytit by ho šlo snad jedině z nadhledu, ale to zrovna jaksi nešlo). Po nakloněné ploše stéká voda do příkopu, obkružujícího celý kruhový útvar. Ten byl uprostřed náměstí umístěný místo původně navrhovaného obelisku a jeho autorem je architekt Shamaï Haver.
Hned vedle place de Catalogne jsou umístěna dvě menší kruhová náměstí, dnes bohužel nepřístupná a viditelná jen přes mříže vstupní brány. To první a hezčí z nich, place de Seoul jsme TADY už také jednou viděli. Na skleněných plochách, členěných sloupy s dórskými hlavicemi, se zrcadlí obloha, budovy i park uprostřed náměstíčka.
Druhé náměstíčko, ležící hned vedle, se jmenuje place de l´Amfithéâtre. Stylem kopíruje place de Seoul, jen jsou tentokrát budovy zděné a členěné půlkruhovými balkóny.
I když většinou lituji bourání starých domů a jejich nahrazování novostavbami, tato dvě náměstíčka se mi líbí a myslím, že se jejich koncepce Ricardu Bofillovi povedla – zvlášť když celá oblast navazuje na pěší zónu s kostelem Notre-Dame-du- Travail (TADY) a navazující park Zelená promenáda, vedoucí podél rue Vercingetorix. Toho, že hned v sousedství vede nízko položené kolejiště nádraží Montparnasse, si v první chvíli člověk ani nevšimne.
Vlastně jsem do té kavárny vešla jen ze zvědavosti. Je pojmenována po slavné francouzské herečce a leží v centru Paříže přímo v budově divadla, které dlouhé roky neslo její jméno – než bylo přejmenováno na banální „Městské divadlo“.
Na konci 19. století jí celá Paříž ležela u nohou a přezdívala jí „zlatý hlas“ nebo „božská“, ale když se Sarah Bernhardt, vlastním jménem Henriette Rosinne Bernard, narodila 22. října 1844 v Paříži, osud jí nic božského ani zlatého neuchystal. Matka prostitutka, otec je brzy opustil, vyrostla v Bretani, kam ji její matka odložila k vychovatelce. Později se vrátila do Paříže, na přímluvu jednoho matčina šlechtického přítele vystudovala konzervatoř a v roce 1862 se stává členkou Comédie française, odkud ji ovšem za čtyři roky vyhodili, protože zfackovala jednu z kolegyň. Proslavila se až ve svém následujícím angažmá v divadle Ódeon a v roce 1880 zakládá svoji vlastní divadelní společnost. Extravagantní a nezkrotná herečka triumfuje v mnoha divadelních hrách, v nichž hraje nejen ženské, ale i mužské role, a stává se miláčkem Paříže, hraje v Londýně, v Rusku i Americe. Právě v této době, kdy byla na vrcholu slávy, pro ni začíná pracovat neznámý český malíř Alfons Mucha, který si díky ní vybudoval reputaci a získal slávu.
V roce 1914 dostala řád Čestné legie a jen o rok později přišla kvůli gangréně v koleně o nohu. Hrála však dál, až do své smrti v roce 26. března 1923.
Její hrob můžete najít ve 44. oddělení na hřbitově Père-Lachaise.
Sarah byla dlouhá léta členkou a později i ředitelkou divadla Théâtre de la Renaissance (20, boulevard Saint-Martin). Od roku 1899 jí město pronajalo Théâtre de la Nation, které přejmenovala na Théâtre Sarah Bernhardt a které její jméno neslo – s krátkou přestávkou v době 2. světové váky, kdy bylo kvůli hereččině židovskému původu přejmenováno na Théâtre de la Cité – až do roku 1990, kdy dostalo dnešní název Théâtre de la Ville, Městské divadlo.
V divadle je dodnes zachovaná Sářina šatna, která bývá v době představení divákům přístupná (údajně je dnes tato prostorná rohová místnost s původním vybavením součástí foyer).
Mě nejvíc zajímalo, jestli kavárna odráží aspoň trochu dobu, v níž tato herečka žila a styl Art Nouveau, který byl tehdy v módě – a který pomáhal vytvářet i Alfons Mucha, který pro Sáru kreslil nejen proslulé plakáty, ale navrhoval i výpravu a dekorace pro její divadlo a dokonce i její oblečení, šperky, nábytek a nádobí. Odpověď je poměrně jednoduchá: neodráží. Kavárna není secesní a herečku a její dobu sice připomínají na zdech fotografie a plakáty – ale ani jeden Muchův.
A ještě Sarah Bernhardt jak ji viděl Mucha ve hře Dáma s kaméliemi:
Vysoké průčelí červeného cihlového kostela přitáhne naši pozornost hned, jak vystoupíme z metra na stanici Abbesses na Montmartru. Nejvyšší čas podívat se dovnitř.
O stavbě dalšího kostela na Montmartru bylo rozhodnuto na konci 19. století poté, co tehdejší jediný farní kostel sv. Petra na vrcholku kopce už nestačil pojmout narůstající obyvatelstvo. Kostel byl postavený v letech 1894-1904 a jeho architekt Anatole de Baudot byl první, kdo poprvé použil na církevní stavbu armovaný beton. Moderní betonová stavba, obložená cihlami tehdy vyvolala nesouhlas, bouřili se proti ní umělci i obyčejní obyvatelé a přezdívali jí posměšně Saint-Jean des brique, Svatý Jan cihlový. K všeobecnému odmítání přispěl i fakt, že ho tehdejší farář nechal postavit bez povolení a po velkých bojích a zastavení prací byl dokonce v roce 1900 vydán příkaz, že má být stavba zbořena, s odůvodněním, že armovaný beton není bezpečný. To církev odmítla a za podpory a dobrozdání některých dalších architektů se jí nakonec podařilo stavbu dokončit.
Detail vstupu zdobený keramikou a sochami, které vytvořil Pierre Roche
I přes šedou barvu použitého betonu kostel nepůsobí nijak industriálně. Jeho secesní výzdoba mu společně s velkými okny a ohromným prostorem dodává lehkost. A kdybych tam sebou měla lepší foťák, tak by bylo vidět krásné vitrážové okno v chóru, znázorňující Ukřižování.
Levý boční oltář, zdobený keramikou
V levé boční lodi stojí uprostřed bílá socha sv. Jana Evangelisty, obklopená čtyřmi nástěnnými malbami, jejichž autory jsou malíři Thierry a Plazeau. Kostel je v horní části lemovaný řadou čtyřiceti osmi malovaných trojúhelníkových oken s tématikou litanie Panny Marie, nad nimi jsou potom další velká vitrážová okna.
Ježíše umírajícího na kříži namaloval Eugène Thierry
Pohled do zadní části kostela s varhanami z roku 1852
Od odmítání až k pomníku přímo před kostelem – toho všeho se dočkal architekt Anatole de Baudot. Pomník je zdobený stejně jako fasáda a části interiéru barevnými keramickými kolečky.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.