Každý z turistů dřív nebo později narazí na malou enklávu v samém srdci Latinské čtvrti, skládající se z uliček, soustředěných kolem rue de la Huchette. Jde o pěší zónu s úzkými uličkami na středověkém půdorysu, které bývaly už v dávné minulosti centrem divokého a hlučného studentského života žáků blízké Sorbonny, plným levných hostinců, zablešených chudých nocleháren a podniků s pochybnou pověstí. I dnes jsou uličky lemované nejrůznějšími restauracemi všech druhů, úrovní a kuchyní, od francouzských přes řecké, arabské, turecké až po čínské, a také obchodů s turistickými cetkami a zbytečnostmi. Na ulici to mezi procházejícími zní všemi možnými jazyky – snad kromě francouzštiny. Francouzi sem prostě nechodí.
Pokud se procházíte v těchto místech kolem place de Saint-Michel a máte hlad, mohou být tyto uličky řešením, je však potřeba dobře vybírat, abyste nepadli do turistické pasti a nepřivodili si při nejlepším zkažený žaludek, při nejhorším nějakou salmonelu.
Tito dva pánové nevypadají zrovna jako rodilí Francouzi, stejně jako většina ostatních nájemců restaurací v okolí. Co zde naopak je francouzské, je divadlo Théâtre de la Huchette, před kterým oba sedí. Divadlo tady existuje už od roku 1948 a od roku 1957 hraje neustále a v původních kulisách dvě divadelní hry Eugèna Ionesca – Plešatou zpěvačku a Lekci.
S padající tmou jsou naháněči před restauracemi čím dál agresivnější a nepříjemnější a snaha oškubat turisty je čím dál zřetelnější. Atmosféra těchto uliček se mi nijak zvlášť nelíbí a celá tato oblast nepatří zrovna mezi moje oblíbené.
Co naopak mohu doporučit s čistým svědomím, je toto malé a přeplněné knihkupectví s anglickou literaturou, které v přilehlé rue de la Parcheminerie vede jeden literaturou nadšený Kanaďan. I když se to zdá na první pohled nemožné, má přesně přehled, kde kterou knížku hledat, a při nákupu vás možná i pohostí kávou.
Další částí Muzea architektury, jehož přízemí s odlitky jsme prošli minule, je oddělení, věnované kopiím nástěnných maleb a vitrážím (i když některé vitráže najdeme i mezi odlitky).
Toto oddělení bylo založeno v roce 1937 a obsahuje asi sto různých exponátů, které představují ty nejvýznamnější fresky z celé Francie z 12. – 16. století, většinou umístěné tak, jak jsou provedeny ve skutečnosti – na maketách kaplí, absid, krypt a kleneb, většinou v měřítku 1:33. Pocit z celé expozice je opět stejný jako v předchozím případě – úžas nad velkolepou prací jak u původních děl, tak u kopií.
Klenba katedrály Saint-Étienne v Cahors
Katedrála Notre-Dame v Puy-en-Velay
Převorský kostel Saint-Gilles v Montoire-sur-le-Loir
Okno z katedrály Saint-Étienne v Bourges
Katedrála Saint-Étienne v Auxerre
Opatský kostel v Saint-Chef
Freska z Papežského paláce v Avignonu
Třetí a nejnovější částí muzea, otevřenou až v roce 2007, je expozice moderní a současné architektury. Upřímně řečeno, kdybych ji viděla někde jinde, ráda si ji důkladně prohlédnu, tady mi ale připadala ve srovnání s tím množství historické architektury trochu chudá a méně zajímavá, nicméně svoje favority jsem si našla i tady.
Maketa francouzského pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958
Slavná okna Institutu arabského světa (Institut du monde arabe), která vypadají jako tradiční arabská okna – mušarabíje, ale která jsou nabitá moderními technologiemi – sama se otvírají a zavírají podle intenzity světla. Je tady podrobně vysvětlený princip, na kterém okna fungují.
Le Corbusierova obytná jednotka z bytového komplexu, postaveného v letech 1947 – 1952 v Marseille. Byt, do kterého se tady dá vstoupit a prohlédnout si ho, je koncipovaný jako součást komplexu, kde sice existovaly rodinné jednotky, ale kde všechny ostatní prostory byly přizpůsobeny komunitnímu stylu života (takové sociálně-inženýrské pokusy se v té době uskutečňovaly ve více zemích, např. i u nás Koldům v Litvínově nebo ve Zlíně).
Posledním exponátem, na který se podíváme, je maketa domu básníka Tristana Tsary, který stojí v avenue Junot na Montmartru (viz TADY). Navrhl ho brněnský rodák Adolf Loos.
(Mimochodem, nebylo to jediné spojení, které měl tento básník s naší zemí – jeho velkou láskou byla krásná herečka Nataša Gollová).
Vstupné 8 Eur, snížené 6 Eur, vstup zdarma do 18 let a pro studenty ze zemí EU do 25 let, pro všechny také první neděli v měsíci.
V muzeu se konají také různé krátkodobé výstavy, ta příští, která bude začínat 1. července 2013 a bude trvat až do 17. února 2014, bude věnována stylu Art Déco.
Otevřeno denně kromě úterý od 11 do 19 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Dnes se podíváme do dalšího méně známého muzea, které velká část tištěných průvodců nepochopitelně přehlíží, i přesto, že se jedná o absolutně monumentální záležitost, navíc na atraktivním místě u place du Trocadéro, kudy projdou snad všichni návštěvníci Paříže, aby se pokochali jedinečným výhledem na Eifelovku. O krásách, které tady mají téměř na dosah ruky, se velká část z nich ani nedozví.
Muzeum se nachází v budově vlevo, lemované zlatými sochami. Není nutné se bát názvu, není to žádná specializovaná věc pro architekty, ale podívaná pro všechny, kteří mají aspoň trochu rádi památky. Mě osobně muzeum při první návštěvě dostalo do kolen a potvrdilo mi moje přesvědčení, že Francouzi prostě muzea umějí dělat.
O vznik muzea se zasloužil architekt Eugène Emmanuel Violette-le Duc kolem roku 1882. Muzeum ve svém tehdejším sídle v Palais de Trocadéro, památce na Všeobecnou výstavu v roce 1878, nejdříve schraňovalo jen vznikající sbírku sádrových odlitků nejvýznamnějších francouzských památek, především církevních ale také světských, pořizovaných v měřítku 1:1. Po zbourání Trocadéra a postavení nového Palais de Chaillot pro Mezinárodní výstavu v roce 1937 se Muzeum nastěhovalo do jeho levého křídla a bylo přeorganizováno – sbírky odlitků byly zmenšeny a vznikla další část – sbírka kopií nástěnných maleb.
Muzeum bylo uzavřeno na deset let po velkém požáru Palais de Chaillot v roce 1997; během té doby bylo kompletně zrekonstruováno a ke stávajícím dvěma částem byla přidána další, věnovaná moderní a současné architektuře.
Dnes se podíváme do přízemí do galerie odlitků. Je v ní vystaveno 350 odlitků a 60 maket architektury, mapující vývoj francouzské architektury od doby románské kolem 12. století až po 17.-18 století. Jsou tu k vidění nejen zdobené portály kostelů, ale také fragmenty oken i celé zdi, římsy, sochy, hlavice pilířů, náhrobky z kostelů a další architektonické prvky. Součástí je také část, věnovaná vitrážím.
Nejstarší odlitky z konce 19. století jsou cenné tím, že zachovávají stav památky z doby, kdy byly odlity, přestože originály se v některých případech vlivem povětrnosti a času změnily a některé z nich dokonce už ani neexistují.
Vstupní portál katedrály v Rouenu. Tady jsem si přesný název ještě poznamenala, mám k této katedrále určitý vztah (a také je to ta, kterou na své sérii obrazů namaloval Claude Monet), u ostatních odlitků jsem se většinou jen ohromeně dívala a zůstávají tedy často bez přesnějšího určení.
Katedrála Saint-Étienne v Bourges – pes na náhrobním kameni Jeana de Berry
Okna katedrály v Chartres
Muzeum nabízí z většiny svých oken nádherný výhled na město, kterému dominuje blízká železná dáma
Hlava sochy ze sousoší z Vítězného oblouku představuje alegorii Francie
Vstupné 8 Eur, snížené 6 Eur, vstup zdarma do 18 let a pro studenty ze zemí EU do 25 let, pro všechny také první neděli v měsíci
V muzeu se konají také různé krátkodobé výstavy, ta příští, která bude začínat 1. července 2013 a bude trvat až do 17. února 2014, bude věnována stylu Art Déco
Otevřeno denně kromě úterý od 11 do 19 hod, ve čtvrtek do 21 hod (večerní návštěvu doporučuji, já jsem byla v muzeu prakticky skoro sama – jen pozor, aktivní kustodi začínají vyhánět už kolem půl 9).
Přímo před vchodem na hřbitov Saint-Vincent leží pod vysokým stromy podlouhlé náměstí, uprostřed něhož stojí pomník s kašnou. Je to mimořádně klidné místo, které po prohlídce hřbitova svádí k odpočinku (pokud tam ovšem zrovna nenarazíte na skupinku rozjívených francouzských dětí).
Na starších mapách najdete náměstí ještě pod názvem, který tady uvádím na prvním místě, v loňském roce bylo ovšem přejmenováno na place Joël Le Tac podle jednoho z představitelů francouzského odboje a až do roku 1981 starosty 18. obvodu (kterého tehdy ve funkci nahradil Bertrand Delanoë, dnešní starosta celé Paříže).
Náměstí vzniklo spojením dvou ulic v době, kdy byla tato část Montmartru kompletně přestavována a kdy bylo asanováno takzvané Maquis, skrumáž nízkých chudých domků, postavených ze dřeva a všech možných dalších materiálů bez ladu a skladu v houští na prudkém severozápadním svahu kopce. Až do roku 1850 na náměstí vyvěral pramen do kašny la Fontaine du But, ze které úzkým potůčkem vytékal po svahu až k vesničce Clignancourt na severní straně Paříže. V době galského pohanství i později v době vlády Římanů byl pramen údajně svěcen jako božstvo vody.
Po Francouzské revoluci bylo okolí pramene upraveno a stala se z něj veřejná prádelna. V roce 1850 byl pramen sveden jinam a místo zasypáno, později, v letech 1870-1871, byly při obléhání Paříže pruskou armádou pokáceny vzrostlé lípy, které zde na náměstí rostly.
Na začátku 20. století byl v těchto místech postaven začátek výstavní avenue Junot a náměstí bylo s kopcem spojeno malebným schodištěm namísto blátivé prudké stezky.
Pomník, který dnes zdobí kašnu na náměstí, navrhl Pierre Vanier v roce 1936. Je věnován švýcarskému grafikovi a litografovi Théophilu-Alexandrovi Steinlenovi, naturalizovanému Pařížanu a obyvateli blízké rue Caulaincourt, jehož hrob, jak si vzpomínáte, jsme viděli minule na hřbitově. Jeho jméno není nijak zvlášť známé, určitě ale znáte jeho nejproslavenější dílo.
Steinlen navrhl tento plakát, který se dnes stal jedním z nejreprodukovanějších děl, spojených s Montmartrem, pro nově vznikající kabaret Chat noir, který založil v roce 1896 Rodolphe Salis. Mimochodem, Steinlen byl na Montmartru znám jako velký milovník koček, který se staral především o ty toulavé.
Pod sousoším zamilované dvojice jsou na pomníku umístěny dva basreliéfy – ten vlevo představuje ženy, děti a vojáky společně s trhovci, zatímco ten vpravo oslavuje dělníky a horníky
Oba basreliéfy byly v roce 1942 odstraněny vichystickým režimem a roztaveny na další použití ve zbrojním průmyslu (jako mnoho dalších bronzových pomníků ve městě), tyto dnešní byly vyrobeny podle existujících modelů až v roce 1962
Z náměstí vede vzhůru schodiště, po kterém se vydáme příště.
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaicourt (linka 12)
Malý hřbitov na Montmartru leží stranou turistických cest a leckdy ani ti turisté, kteří zabloudí do jeho blízkosti, netuší, že za kamennou zdí porostlou břečťanem leží hřbitov. Svojí rozlohou a slávou svých hrobů nemůže konkurovat velkému montmartreskému hřbitovu na druhé straně kopce, o to však je půvabnější.
Byl otevřený v roce 1831, jako třetí hřbitov na Montmartru, o deset let později byl dokonce rozšířen, ale už v roce 1858 byl zavřený a nahrazený novým hřbitovem u Porte Saint-Ouen. Od té doby se hrob na tomto místě stal exkluzivitou, vyhrazenou jen těm slavnějším nebo bohatším, kteří tady dokáží sehnat místo.
Hřbitov je ze všech stran obklopený zástavbou a mnoho lidí tak má z okna svých domovů výhled přímo na hroby
Jedním z nejnavštěvovanějších hrobů je hrob malíře Maurice Utrilla a jeho ženy Lucie. Malíř ostatně bydlel jen nedaleko odtud.
Hřbitov odráží pověst Montmartru jako místa, kde žila a žije spousta malířů. I tady jich mnoho našlo poslední odpočinek – ať už jde o jména známější, jako je Théophile Steinlen nebo Eugène Boudin, nebo zcela neznámá, o kterých se o jejich povolání dozvídáme jen z informace na kamenné desce.
Pod tímto kamenem bez jakéhokoliv nápisu leží malíř Gen Paul, vlastním jménem Eugène Paul, další ze známých obyvatel Montmartru
Jak je vidět z této a následující fotky, kromě malířů tady leží i další umělci – hudebníci, herci, režiséři nebo spisovatelé (např. Marcel Aymé, Roland Dorgelès)
Hřbitov svým zadním cípem dosahuje až ke křižovatce, na které leží známý kabaret Lapin agile, kam chodívalo mnoho z těch, kteří tu teď za zdí odpočívají.
Le cimetière Saint-Vincent
Montmartre, 6 rue Lucien Gaulard
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulancourt (linka 12)
Malý kostelík, ležící mezi stromy parčíku na nábřeží naproti Notre Dame, je považovaný za nejstarší kostel v Paříži. Už v 6. století stál na tomto místě špitální kostel, který sloužil jako útočiště pro poutníky a cestovatele. Budovy byly vydrancovány Normandy v 9. století a v roce 1120 se jejich vlastníky stali mnichové z Cluny z opatství Longport. Kostel, který mniši v roce 1170 kompletně přestavěli, byl zasvěcený sv. Juliánu mučedníku.
S rozvojem blízkých univerzit se kostel stal častým a „módním“ centrem setkávání žáků i profesorů – údajně sem chodíval Dante i Tomáš Akvinský. Po přestěhování univerzit směrem dál od řeky k Montagne Sainte-Geneviève kostel začal upadat a v roce 1655 byl postoupen nemocnici Hôtel-Dieu, ležící přes řeku vedle Notre-Dame, která z něj udělala svoji kapli.
Po Francouzské revoluci se z kostela stal sklad soli a znovu zrestaurován byl až po svém novém vysvěcení v roce 1826. V roce 1889 přešel do správy melchitské řeckokatolické církve a dodnes spadá pod antiochijského patriarchu.
Fasáda kostela je jednoduchá a nenápadná, jsou na ní však zachovány románské prvky, stejně jako pozůstatky pozdějších dostaveb
Kostel je uvnitř stále románský, s částmi pozdější gotické klenby ze 17. století. Pilíře mají korintské hlavice, zdobené motivem listů (jen na jednom z nich jsou místo listů harpyje, bohužel je nemám zrovna na žádné fotce, ale je to první pilíř vpravo vpředu).
Jako v každém kostele, zasvěceném řeckému byzantskému kultu, zde chybí obrazy, zato kostelu dominuje nádherný ikonostas z roku 1900, který odděluje hlavní loď od kněžiště, kam věřící nevidí, pokud nejsou závěsy roztaženy.
Jižní zeď kostela je vyzdobena ikonami
Jednoduchá románská stavba je dobře vidět z parku. V tom jsou také vystaveny různé kamenné architektonické prvky, balustrády a části zdiva, které jsou pozůstatkem spojení kostela s nemocnicí Hôtel-Dieu.
Studna, která je teď umístěná za kostelem, se údajně kdysi nacházela přímo uvnitř kostela
Tip: V parčíku u kostela najdete také nejstarší strom v Paříži – akát robinia, zasazený v roce 1602.
Église Saint-Julien Le Pauvre
5. obvod, 79 rue Galande
Jak se tam dostat: metro St.Michel-Notre Dame (linka 4 a 10, RER B a C) nebo Maubert-Mutualité (linka 10)
Dnes to bude hodně hard záležitost pro milovníky street artu a graffiti. Rue Denoyez je totiž jednou z těch pařížských ulic, která se postupně proměnila na galerii pod širým nebem. Pouliční umění na zdech této zanedbané ulice tady začalo vznikat spontánně a za tichého souhlasu radnice i policie, přestože majitelé domů a nájemci obchodů v ulici ze začátku tyto výtvory nijak nevítali a přemalovávali je – čisté plochy však jen vytvořily podklad pro další kresby street-artistů. Dnes v ulici funguje několik obchodů a galerií, změřených na umění a pokud budete mít štěstí, můžete některé z umělců vidět na ulici přímo při práci.
Proměnou prošly i obyčejné betonové květináče, které se proměnily na pestré mozaiky
Dílo známé pařížské street artistky, která si říká Miss Tic (s tady navíc ještě umělecky zkomoleným jménem), vystavené v jedné z galerií v ulici
Tomu klečícímu člověku sice není vidět do obličeje, mně ale, nevím proč, okamžitě připomněl Jana Fischera
Graffiti se rozšířilo i do přilehlých ulic, které jsou centrem židovské komunity
Moje kamarádka, která bydlí nedaleko a ulicí často prochází, říká, že už to není to, co to bývalo, že se tady pravý street art a graffiti pomalu mění na obyčejné tagy a čmárání nedouků, pořád je to ale místo, kde předem neinformovaný člověk chodí jako ve snách.
Pokud vás zajímají různé zajímavé výtvory, které se v průběhu let v ulici vystřídaly, zkuste se podívat TADY na stránky, které jsou ulici věnované.
20. obvod, rue Denoyez
Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11)
Bar aux Folies najdete v dolní části rue de Belleville, kterou jsme se procházeli minule, na rohu s rue Denoyez, kam půjdeme příště. Lidová kavárna pro místní s dlouhým nálevním pultem, kterému kraluje starodávná pípa a ohromný kávovar, nasvícená starodávnými barevnými neóny, bývala dříve tzv. café-théâtre, kde vystupovali různí umělci, údajně i Maurice Chevalier a Édith Piaf. Dnes je to lidový rodinný lokál, vedený kabylskou rodinou, kde je večer narváno, nejen kvůli atmosféře, ale také pro poměrně příznivé ceny. Zamilovala jsem se do něj na první posezení (a na první café crème).
O budově bývalé koleje řádu bernardinů jsme taky už jednou mluvili. O její dlouhé a složité historii si můžete podrobněji přečíst TADY. Kolej byla postavená na začátku 13. století a nechybělo mnoho, aby po Francouzské revoluci a během následujících desetiletí zmizela ze světa. Zdevastované budovy byly zrekonstruovány teprve v letech 2004 – 2008 a slouží jako církevní výukové a výzkumné středisko a výstavní a koncertní prostory.
Minule jsme viděli nádherný sál refektáře ve vánočním období. Od té doby jsem tam byla obdivovat úchvatnou klenbu už několikrát, prostory i výstavy jsou volně a zdarma přístupné a kdykoliv jsem v blízkosti, zastavím se tam.
V bývalém refektáři se často konají koncerty na které bývá někdy vstup zdarma
V létě se těmi dvířky v pravé zadní části dá vyjít ven. Naskytne se nám zajímavý pohled na základy budovy, které během století skončily pod úrovní dnešních okolních ulic.
V příkopu, který vznikl mezi budovou a ulicí, najdeme dokonce i včelí úly, stejně jako na jiných místech ve městě, hlavně v parcích (v Lucemburské zahradě nebo v parku Georges Brassens), na hřbitovech, ale dokonce také na střeše Opery Garnier. Všechny úly mají jednotný tvar a barvu, bez nějaké větší fantazie.
Po moderní kovové lávce se odtud dostaneme také do malého parčíku, který k budově přiléhá. Je to oáza klidu a ticha, skoro nikdy tam nikdo není a posezení na lavičce ve stínu stromů je v létě příjemné. Branka z ulice je většinou zamčená a dá se sem dostat právě jen přes budovu koleje.
Vstup do refektáře a do kaple s výstavními prostorami je zdarma, ostatní prostory je možné navštívit v rámci organizované prohlídky a to v pondělí a středu v 11 a 16 hod, v pátek a v sobotu v 16 hod, v neděli a ve svátky v 15 a v 16 hod.
Vstupné na tyto prohlídky je 5 Euro, snížené 3 Euro, do 12 let zdarma.
Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoine nebo Maubert Mutualité (obojí linka 10)
K typickým ulicím čtvrti la Nouvelle Athènes patří také, kromě míst, o kterých už jsme TADY, TADY, TADY i leckde jinde mluvili, i rue de la Tour des Dames. Název odkazuje na ženské benediktinské opatství na nedalekém Montmartru, pod slovem „Dames“ se tady v tomto případě skrývají abatyše a pod slovem „tour“ (věž) zase mlýn, který tady stával ve 14. století.
V ulici zůstaly zachovány nádherné neoklasicistní paláce, které byly postaveny zhruba v letech 1819 -1830. Velká část z nich tehdy patřila nejen šlechtě, ale i umělcům – především herečkám z Comédie-Française a módním malířům, dnes už pomalu zapomenutým. Přesto stojí za to si ulici projít a nadýchat se trochu atmosféry doby romantismu.
Číslo 2, palác prince z Wurtembergu byl dokončený v roce 1823 a patří mezi typické stavby své doby
Dnešní číslo 4 stojí na místě, kde kdysi stával klášterní mlýn, podle kterého se ulice jmenuje. Dnes v tomto paláci de Cambasérès sídlí advokátní kancelář, která měla ten dobrý nápad, že během pracovní doby nechává vstupní bránu do parčíku otevřenou a je tedy možné si dům prohlédnout zblízka. Nevím, jestli to není jen moje sugesce, ale mám pocit, že tady možná architekt chtěl kulatouo věž mlýna evokovat tvarem této přízemní verandy.
Palác Duchesnois v čísle 3 patřil herečce stejného jména. Konkávní fasáda tvoří před domem malé nádvoří (na kterém dnes, bohužel, parkují jen kola a motorky).
Na druhém konci ulice se momentálně přestavuje na multifinkční kulturní centrum mohutná budova bývalého elektrorozvodného závodu. Ten byl postavený po roce 1910 na pozemcích, kde kdysi stávala přepřahací koňská stanice.
Jeden z konců ulice ústí do rue Blanche, tepny, vedoucí 9. obvodem od Montmartru na jih a končící na náměstí před kostelem Trinité. Tam také dnes skončí naše procházka – no a samotný kostel, ten si necháme zase třeba na jindy.
Jak se tam dostat: metro Trinité – d´Estienne d´Orves (linka 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.