O Rodinově muzeu jsem psala obsáhle už ve svém článku loni a tehdy jsme se podívali i do jeho krásné zahrady, plné romantických zákoutí s Rodinovými sochami, včetně těch nejznámějších, jako je Myslitel, Balzac nebo Brána pekel. V letošním létě otvírá Rodinovo muzeum výjimečně a zdarma brány zahrady i pro noční prohlídky a to každou středu až do konce září. Samozřejmě jsem si něco takového nemohla nechat ujít.
Pohled na průčelí muzea
Moje první kroky vedly samozřejmě nejdřív k tomu nejznámějšímu, co je v zahradě vystaveno
Myslitel je Rodinovým zobrazením Danta
Ošklivý, ale tolik oblíbený Balzac
Zadní průčelí paláce, obrácené směrem do zahrady
Uprostřed bazénku v zadní části zahrady je umístěné děsivé sousoší, inspirované Dantovou Božskou komedií, podle níž hrabě Ugolino ve vězení, kam byl odsouzen k smrti hladem i se svými syny, kanibalsky sní jejich mrtvá těla. Stejný motiv je potom zobrazen i na pravém křídle Brány pekel. V pozadí na podstavci socha Stín.
Brána pekel…
… a Tři stíny, které Bránu ve zmenšené velikosti korunují
Průhled zahradou s pohledem na zlatou kopuli Invalidovny
Noční zahrada je natolik působivá, že určitě stojí za návštěvu a myslím, že se bude líbit i těm, které Rodinovy sochy jinak moc neberou. Navíc tady večer nejsou fronty (moc se o tom totiž zatím neví), které jsou při denních prohlídkách pravidlem.
Jardin du Musée Rodin
7. obvod, 79 rue Varenne
noční prohlídka ve středu od 20,15 do 23 hod vstup zdarma
Možná jste si všimli, že mezi fotografiemi z rue Tholozé, které jsme tady viděli minule, byla i fotka kina Ciné Studio 28. Přesně tam se dnes podíváme. Není to totiž jen tak obyčejné kino. Je sice profilováno jako kino s aktuálními kvalitními filmy, ale my se teď nebudeme zajímat, co momentálně hrají, dnes nám stačí prostředí kina samo o sobě.
Nejstarší kino v Paříži bylo založeno už v roce 1928 jako avantgardní místo, zaměřené na filmovou kvalitu a jako takové se stalo velmi rychle centrem setkávání umělců, především režisérů a herců, ale také básníků, spisovatelů a malířů. Tím nejznámějším a nejčastějším návštěvníkem byl pravděpodobně Jean Cocteau a jeho druh Jean Marais, ale také Luis Buňuel, jehož surrealistický film Zlatý věk tady byl v roce 1930 promítaný v premiéře a byl poté okamžitě zakázán.
Ve 30. letech se kino zaměřilo hlavně na americké grotesky, to mu přineslo velkou proslulost a také finanční možnosti – v dalších desetiletích se potom zaměřilo i na divácky náročnější francouzské filmy, konaly se tady výstavy obrazů a fotografií i jazzové koncerty.
V 50. letech se patronem kina stal Jean Cocteau a kino se stává jedním z nejslavnějších v Paříži – konají se tady předpremiéry filmů. Je také prvním kinem ve Francii, keré zavedlo věrnostní karty pro svoje diváky.
V roce 2000 se právě tady natáčely scény do filmu Amélie z Montmartru – vzpomínáte? „Někdy chodí Amélie v pátek večer do kina“.
Uvnitř kina je spousta zajímavých věcí, tak pojďte dál… Na konci chodby nás láká bar a kavárna, kde je možné posedět i tehdy, pokud nejdete na představení
Kavárna má i krásnou krytou zahradu, ta nejhezčí věc nás ale ještě čeká
Je to samotný promítací sál. Rudá sametová opona a křesla na tmavomodrém podkladu stěn, z nichž vystupují fantaskní barevné lampy. Celou dekoraci včetně lamp navrhl Jean Cocteau.
Na zdi předsálí najdeme zarámované vzkazy některých umělců. Tím nejstarším je právě kresba, kterou vytvořil Jean Cocteau v roce 1951, ale najdeme tady i mladší umělce – jako například herečku Marion Cotillard.
Chodba je samozřejmě vyzdobená fotografiemi ze slavných francouzských filmů…
… ale také otisky chodidel některých umělců.
Takovou nožku měla krásná Jeanne Moreau…
… a tady je Jean Marais. Nezdá se vám, že krásný Jeannot měl tak trochu ploché nohy?
Kino je otevřeno denně od 15 do 22 hod. Prostory předsálí jsou volně přístupné a pokud se nehraje a pokud tam nepřijde zrovna celý turistický zájezd, stačí se zeptat v pokladně a dovolí vám prohlédnout si i sál.
Dnes se opět vrátíme na Montmartre, do uliček kolem Moulin de la Galette, kde už jsme v předchozích příspěvcích chodili. Dnes si projdeme rue Tholozé, příkrou uličku (možná právě její prudkost odrazuje turisty, takže jich tady moc není, což je jenom dobře), vedoucí z rue des Abbesses právě k Moulin de la Gallette. Jeden z jeho mlýnů, bohužel nepřístupný, vidíme při stoupání ulicí už z dálky.
Když se podíváme z horní části ulice od mlýna směrem k centru, za hezkého počasí se nám v průzoru mezi domy objeví jako na dlani část centra. Říkám v hezkém počasí, což rozhodně není tento případ – tady se dá v mlze na obzoru jen tušit kopule Invalidovny.
Výhled, který ulička nabízí, je tady navíc jen tak namalovaný i na zdi.
Hned vedle je na zdi zapomenutý starý poutač, upozorňující, že v domě je zaveden jak plyn, tak i tekoucí voda. Ještě před padesáti lety to tady nebyla úplná samozřejmost.
Rozhodně pohodlnější je uličkou sestupovat směrem dolů – nezadýcháme se přitom a můžeme si tak v klidu prohlížet všechny ty zajímavé obchůdky, restaurace a kavárny, které tady sídlí
Najdeme tady i nějaký ten street art – tohle zvláštní mimino v plodovém obalu jsem v poslední době vyfotila na více místech ve městě, vždycky uprostřed chodníku
Naše dnešní procházka končí před kavárnou na rohu rue des Abbesses. Na stejné místo se ještě vrátíme příště, máme tady totiž ještě něco na práci – bližší prohlídku jedné ze zajímavostí v ulici.
Pokud se přes všechna lákadla Île Saint Louis – Ostrova sv. Ludvíka dostanete až do východní části rue de Saint-Louis-en-l´Île, uvidíte z dálky vystupovat z fasády jako vývěsní štít velký ciferník hodin, zasazený do rámu z tepaného železa. Když přijdete blíž, uvidíte nad hodinami vysokou věž kostela – ten je ovšem tak skrytý za obyčejnou uliční fasádou, že by ho tady nikdo nehledal.
Kostel je zasvěcen svatému Ludvíku, kanonizovanému králi, který vládl Francii v letech 1226 – 1270 pod jménem Louis IX. Ten se údajně chodil na ostrov, který v té době nebyl ničím jiným, než pastvinou se stády krav, modlit a právě odtud vyjel v roce 1269 na křížovou cestu do Jeruzaléma, ze které přivezl relikvii z Kristovy trnové koruny. Přestože relikvie vzala za své během řádění revolucionářů po roce 1789, můžeme vidět v kostele aspoň Ludvíkovu sochu i s korunou.
Když jeden z jeho dalších nástupců v královském úřadě, Ludvík XIII., rozhodl v roce 1614 o rozparcelování ostrova, výstavbě nábřežních zdí a jeho obydlení, bylo současně také rozhodnuto o postavení kaple s původním názvem Notre-Dame-en-l´Île. Dokončena byla v roce 1623 a o jedenáct let později byla přejmenována na kapli sv. Ludvíka. Kaple stála sice zhruba už na dnešním místě, ale byla situována jinak – její průčelí vedlo na hlavní ulici, byla obklopena hřbitovem a před ní bylo v místě dnešní rue Poulletier umístěno tržiště.
O pár desetiletí později byla už kaple pro obyvatele ostrova příliš malá a proto padlo rozhodnutí o stavbě nového velkého kostela. Jeho návrh provedl François Le Vau, bratr významného architekta Louise Le Vau, který na ostrově bydlel a byl autorem mnoha významných paláců, které se zde v té době stavěly. Nový kostel už měl dnešní dispozici, to znamená, že stál rovnoběžně s hlavní ulicí a jak hřbitov tak tržiště zcela zmizely.
Architekt le Vau v době stavby zemřel a dílo proto převzal architekt Gabriel Le Duc (architekt kostela ve Val-de-Grâce). Stavba se ale vlekla kvůli finančním potížím, na její dostavění byla dokonce vypsána státní loterie a po smrti architekta Le Duca ho nakonec dokončil Pierre Bullet.
Kostel byl nakonec vysvěcen až v červenci 1726. Jeho zvonice byla ale zničena bleskem v roce 1740 a teprve poté vznikla nová zvonice, kterou zde vidíme dodnes – ve tvaru podivného třicetimetrového obelisku s otvory, jejichž hlavním úkolem byla ochrana proti poryvům větru.
Původně gotický kostel s italskými vlivy byl v průběhu 18. a 19. století přeměněn na barokní. Ze stejné doby pochází i vnitřní úprava s mohutným zlatým zdobením.
Po francouzské revoluci byl kostel vypleněn, mobiliář zničen a relikvie a sochy rozkradeny a rozbity, s výjimkou sv. Geneviève a Panny Marie, které byla přeměněny na sochy Rovnosti a Volnosti (docela by mě zajímalo, kdo ze svatých představoval Bratrství). Z kostela se stalo skladiště knih, které bylo později prodáno soukromé osobě, díky níž se v něm mohly konat tajné mše. Znovu byl oficiálně vysvěcen až v roce 1802. Jeho vnitřní vybavení včetně vitráží tedy pochází hlavně až z následujících let, stejně jako většina uměleckých děl.
Vitráž se sv. Ludvíkem
V kostele najdeme také devět obrazů, malovaných na dřevě, pocházejících z vlámské školy 16. století a představujících scény z Kristova života.
Barokní varhanová skříň pochází z roku 1744, nástroj sám o sobě je ale mnohem mladší. Jeho poslední verzi nechalo město instalovat až v roce 2005 za téměř dva milony euro. Proto se v kostele často konají koncerty varhanní hudby.
Pokud vás varhany zajímají, píše o nich blíže pařížský bloger Vincent, povoláním muzikant a hlavně varhaník, který je představuje s fotografiemi nejen zvenku, ale i přímo zevnitř nástroje, z míst, kam se obyčejný smrtelník nikdy nedostane.
Église de Saint-Louis-en- l´Île
4. obvod, 19bis rue Saint-Louis-en-l´Île
Jak se tam dostat: metro Pont Marie a Sully-Morland (linka 4)
V parném létě, když při toulkách po historickém centru bolí nohy a člověk touží po stínu, se nábřeží Seiny nabízejí jako ta nejvhodnější místa k odpočinku. Ve stínu rozložitých stromů můžeme posedět i u některé z vysokých nábřežních zdí na Île Saint-Louis – Ostrově svatého Ludvíka. Některá místa jsou tady nečekaně klidná a tichá.
Ve vedru jsou příjemnější nábřeží ve stínu na severní straně ostrova – a nepochybuji, že to tady bude příjemné hlavně pro pány. Aspoň pokud jde o pohled na procházející Pařížanky.
Klid nábřeží nám nabízí také pohledy na historické paláce, kterých je tady nepočítaně. Tím nejkrásnějším je možná Hôtel Lambert ze 17. století, stojící na východním cípu ostrova. Jeho architektem byl Louis Le Vau (který je také autorem zámku ve Versailles).
Malá vsuvka: Když jsem tento článek před několika dny připravovala a zvolila jsem název „Moje horké léto…“, netušila jsem, jak horké léto to na Île Saint-Louis opravdu bude. Tento krásný palác, který je už několik let v rekonstrukci (proto jsem také fotila jen tuto již hotovou část) totiž včera ráno vyhořel. Majitelem domu je bratr katarského emíra, se kterým úřady bojovaly o zachování cenných fresek v paláci. Teď už je tato diskuse zbytečná, střední část budovy je údajně zničená.
Fotografii ze včerejšího rána přímo z místa požáru vyfotil a dal mi laskavě k dispozici pařížský blogger Jacques Brice, autor blogu Le Pieton de Paris
Na ostrově si můžeme prohlížet nejen paláce, ale i fasády obyčejných domů, sochy, vyřezávané dveře, kované mříže, kliky a klepadla
V čísle 29 na quai de Bourbon bydlela určitou dobu Toyen. Jen o kousek dál v čísle 19 žila a pracovala sochařka Camille Claudel, žačka a milenka Augusta Rodina, a v čísle 43 její bratr Paul Claudel, básník, dramatik, ale také diplomat, který byl v letech 1909 – 1911 francouzským konzulem v Praze.
Prostředkem ostrova prochází rue Saint-Louis-en-l´Île, plná obchodů, galerií, restaurací a kaváren
Stojí za to si ulici projít celou, třeba s kornoutem zmrzliny z proslavené zmrzlinárny Berthillon, jejíž hlavní pobočku najdeme hned na kraji ulice u Pont Saint-Louis a další potom roztroušené po celém ostrově. Zdatně jí tady konkuruje další zmrzlinárna Amorino.
Někde se nám podaří i proniknout dovnitř paláců a domů a můžeme si tak prohlédnout dvory, kde často narazíme na malebné galerie, obchůdky, dílny, nebo prostě jen na starou garáž či zdi porostlé břečťanem.
Samozřejmě, že naši pozornost přitáhnou také výklady obchodů – mě tentokrát zaujaly svojí pestrostí
A protože jsme na ostrově sv. Ludvíka, najdeme tu také stejnojmenný kostel. Do jeho chladivého ticha se podíváme hned příště.
Jak se tam dostat: metro Pont-Marie nebo Sulle-Morland (linka 7), ale nejraději pěšky, jsme v plném centru
Příspěvky, které se tu objeví v dalších týdnech, jsou předem připravené a budou zveřejňované automaticky. Sice budu i během dovolené blog pravidelně kontrolovat přes mobil, nebudu však moci, bohužel, odpovídat na vaše reakce, především ne na ty, které vyžadují delší vyhledávání na internetu, jako jsou různé praktické dotazy na dopravu nebo ubytování. Na ty se dostane až po 25. červenci.
A když už jsme u dovolených, pokud ji budete trávit na jihu Francie poblíž Azurového pobřeží, ráda bych vám ukázala jen kousek od Nice a Antibes umělecké městečko Saint-Paul de Vence, proslulé svými ateliéry, galeriemi a uměním, vystaveným doslova všude na ulici. No dobře, je to už tak trochu turistická atrakce, co si budeme povídat, ale za návštěvu pořád ještě stojí.
O restauraci Auberge de La Colombe d´or píše i Jan Šmíd, který se v ní pokusil natočil jeden z dílů svého televizního pořadu. Nepodařilo se mu dostat dovnitř, restaurace prostě o publicitu nestojí, má jí totiž už tolik, že nestačí odmítat hosty a rezervace se tady dělají dlouho dopředu. Tomu odpovídající i ceny, samozřejmě. A proč je o ni takový zájem, když kolem jsou desítky jiných? Právě tady se v první polovině 20. století scházeli malíři, kteří v tomto malebném městečku na vrcholku kopce a v jeho okolí delší či kratší dobu žili a tvořili. Namátkou? Picasso, Matisse, Léger, Modigliani, Miró, Chagall a mnoho dalších. Na zdech restaurace najdete proto plátna těch nejznámějších z nich, která by všichni chtěli vidět, ale která jsou vyhrazena k prohlídce jen těm vyvoleným, kteří v restauraci povečeří.
Může nás to mrzet, ale hned po ruce máme jiné řešení. Stranou hlavního centra, v ohromném parku na úbočí protějšího kopce leží totiž místo, které stojí rozhodně za návštěvu – La Fondation Maeght – Nadace Maeght. Schraňuje ve svých zdech i v zahradě jednu z nejvýznamnější sbírek moderních malířů a sochařů (Giacometti, Miró, Calder, Matisse, Bonnard, Braque, Chagall, Léger, Kandinsky, ale i mnoho jejich mladších následovníků), tak, jak je zde shromáždili manželé Marguerite a Aimé Maeght, francouzsko-vlámská dvojice mecenášů, kteří tady na jihu žili, s mnoha malíři, jejichž díla vystavují, se přátelili, a na vlastní náklady nechali postavit toto muzeum, které otevřeli v roce 1964. Vystavili v něm svoje cenné sbírky a podíleli se na jeho provozu až do své smrti (Marguerite 1977, Aimé 1981). Ve správě nadace pokračuje jejich syn Adrien, který má i galerii v Paříži (42 rue du Bac).
Z bohatých sbírek je vždy jednou za půl roku obměněna stálá výstava v prostorách muzea. Při mé návštěvě byl na řadě Joan Miró, zatímco v letošním létě je to výstava na téma Malířství a filozofie, na níž jsou představena díla současných světových malířů.
V zahradě kolem domu jsou umístěná další díla. Zčásti je obsáhnete výhledem z terasy domu, jinde musíte bloudit průchody mezi dvory a zahradou, kde na ně leckdy nečekaně narazíte.
Návštěvu muzea a celého městečka můžu jen doporučit. I přes příliv turistů má totiž pořád ještě atmosféru, zvlášť když se zatouláte do uliček dál od vyšlapaných turistických chodníků. Určitě stojí za to vydat se sem brzy po ránu, jednak není takové vedro, druhak najdete ještě místo k zaparkování a třeťak si nebudete připadat jako v Disneylandu. No a pokud sem zrovna letos nemáte cestu, můžete si městečko aspoň projít virtuálně.
Tip 1: Na místním hřbitově je pohřben Marc Chagall, který v městečku žil posledních dvacet let svého života.
Tip 2: V místním kostele Conversion de Saint-Paul z 12. století visí i obraz od Tintoretta. Tip 3: Nezapomeňte, že jen pár kilometrů odtud leží další kouzelné a okouzlující město – Vence.
Ten název čtvrti mě provokoval už od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé. Příliš mi připomínal Moskvu, ale nedokázala jsem identifikovat, z čeho etymologicky pochází – dokud jsem nezjistila, že ve francouzštině Moskvou protéká řeka „Moskova“. A stejně tak říkají Francouzi i bitvě, kterou tady svedl Napoleon v roce 1812 (a které my říkáme bitva u Borodina). Pořád ještě to nevysvětluje, proč se tak jmenuje pařížská čtvrť, ale aspoň víme, z čeho to vzniklo.
Čtvrť, schoulená na severu města, bývala typickou dělnickou čtvrtí, plnou chudých domků, špinavých dílen a uměleckých ateliérů, v posledních dvaceti letech tady ale bylo provedeno několik urbanizačních zásahů, které ji úplně změnily. Vyrostly tu ošklivé paneláky, staré úzké uličky byly asanovány a mnoho dílen bylo přestavěno na moderní kanceláře nebo lofty.
My se tady dnes projdeme a zkusíme se podívat, co tady ještě zbylo z půvabu dlážděných uliček staré čtvrti.
Naši procházku začneme na rozhraní 17. a 18. obvodu v blízkosti Porte de St. Ouen, kde stojí staré opuštěné nádražíčko na zrušeném malém městském železničním okruhu. V okolí najdeme několik domů, obložených krásnými keramickými kachlíky.
Jen o kousek dál nás překvapí jedna z těch malebných uzounkých slepých uliček, kterých tady ještě několik zůstalo – Villa Vauvenargues
Ulička ústí přímo na křižovatku, ze které se vchází do další podobné oázy klidu – passage Charles Albert. Tu jsme už ale viděli, proto do ní jen z dálky nakoukneme a půjdeme dál na hlavní ulici rue Belliard.
Železniční koridor se nám mezitím změnil – trať je zde jen pár desítek metrů od bývalého nádraží překrytá a vede po ní široká stinná promenáda, kde jen cihlové výdechy ventilace dosvědčují, že tady kdysi jezdíval vlak
Ulice je lemovaná domy s bývalými dílnami, které po rekonstrukci ztratily většinu kouzla – prošla jsem i další uličky v okolí a vypadají všechny stejně sterilně
Výjimky se ale přece jen najdou, jako třeba impasse de Talus, úzká ulička, kde vládne klid a ticho (pokud ho zrovna neruší tři popeláři, kteří se na úkor mého fotografování snaží být třeskutě vtipní)
Upřímně řečeno, vydala jsem se do této části města také proto, že jsem věděla, že zde kdysi mívali ateliéry někteří dnes známí umělci, kteří se zabývají street artem. Tím nejslavnějším je zřejmě ten, která si právě podle svého bývalého bydliště v této čtvrti říká Mosko a jehož barevné obrazy zvířat na zdech jste určitě v Paříži už viděli. Naivně jsem čekala, že tady ještě něco na zdech najdu, ale nebylo tady nic ani od něj, ani od jeho ostatních kolegů. Proto si na připomenutí jeho tvorby musíme odskočit do vedlejšího 19. obvodu.
Jedinou tvorbu na zdi jsem našla v zaprášeném skrytém parčíku. Syrová věta, až z ní mrazí.
„Co čekáš od nebe: přicházejí z něj jen bomby!“
Když se o kousek dál z toulky vedlejšími uličkami vrátíme na hlavní rue de Belliard, zjistíme, že se nám směrem k další křižovatce s rue Poteau zužuje. Na jejím konci sejdeme po několika schodech na křižovatku, kde najdeme zajímavé mrňavé indicko-pakistánské obchůdky a kavárny. Koupila jsem si tam sice ovoce, ale fotit jsem si je netroufla, jen domy za rohem.
Za křižovatkou nám staré koleje opět vystupují na povrch a my jdeme kolem trati, za kterou si můžeme prohlížet zadní trakty domů, které stojí na její druhé straně.
Jenže pak najednou zjistíme, že se nám dole na bývalém nástupišti objevují květináče a truhlíky, vzpomeneme si, že jsme to už jednou viděli a že jsme tady – ve společné zahrádkářské kolonii nad kouzelnou uličkou Villa des Tulipes už kdysi dávno byli.
Dostali jsme se tak až k Porte de Clignancourt a protože tady není moc o co stát, pro dnešek procházku ukončíme – a snažíme se zmizet někam, kde to vypadá přece jen trochu líp.
Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen (linka 13) nebo Porte de Clignancourt (linka 4)
Při prohlíce stálých sbírek v Centre Pompidou můžeme v jednom ze zadních sálů v 5. patře narazit na zajímavou expozici uměleckých děl, celou překrytou sklem. Ta sem byla přenesena z ateliéru André Bretona, spisovatele, básníka a čelného představitele surrealismu, který měl tuto svoji sbírku přesně takto uspořádanou ve svém ateliéru na zdi za svým psacím stolem.
Jde nejen o obrazy a sochy umělců, ale také o různé orientální předměty, vyřezávané masky, sošky a amulety z Oceánie, Afriky a Mexika, zvláštní přírodniny a cenné kousky nábytku. Všechny tyto předměty darovala státu vdova po André Bretonovi Elisa, která takto splatila svoji dědickou daň.
Celá sestava více než dvě stě padesáti předmětů je korunována třemi velkými obrazy – jejich autory jsou Francis Picabia, Joan Miró a Jean Degottex. Na některá další menší díla se podíváme blíž.
Skupince, která je vyfotografovaná na tomto snímku, dominuje Zátiší s třešněmi, které namaloval Celník Rousseau. Malý obrázek vedle něj je Picassova studie pro obraz Žena v košili. Velká polychromovaná maska pochází z ostrova Nové Irsko v Papui-Nové Guineji, stejně jako další černá, menší uprostřed je z Markézských ostrovů.
Na dřevěné skříňce se zásuvkami leží ryba vyřezaná z velrybí kosti z Britské Kolumbie, nad ní můžeme obdivovat hladkost dřevěné Zavěšené koule od sochaře Alberta Giacomettiho.
Sbírka afrických sošek a masek z Oceánie
Soška od Alberta Giacomettiho – paleta za ní patřila slavnému malíři, ale bohužel jsem zapomněla kterému.
Tento zachovalý soubor je jen částí sbírek, které André Breton za svůj život nashromáždil, je však jediným, který zůstal francouzskému státu. Po Bretonově smrti v roce 1966 se jeho manželka Elisa a dcera Aube snažily jeho pozůstalost, skládající se z více než pěti tisíc položek (knihy, dokumenty, dopisy, fotografie, rukopisy, umělecká díla a další předměty) zachovat v ateliéru, zpřístupnit ho a založit tam muzeum surrealismu. Malý prostor ateliéru to však neumožňoval a i přes podporu, vyslovenou několika po sobě jdoucími francouzskými prezidenty, ministry kultury, umělci a intelektuály se ani během dalších desetiletí nepodařilo najít vůli k nalezení jiných prostor a vytvoření muzea. Elisa Breton o to bojovala až do své smrti v roce 2000 a dcera Aube, unavená a znechucená marnými snahami (a také nátlakem majitele domu, v němž byl ateliér v pronájmu) v roce 2003 rozprodala veškerou pozůstalost v dražbě. Francie tak přišla o jedinečnou příležitost získat další výjimečné muzeum (člověk by řekl, že něco takového se může stát jen u nás, ale jak je vidět, je to všude stejné).
Když jsem celý tento příběh četla, samozřejmě jsem okamžitě chtěla vidět alespoň dům, kde býval ateliér umístěný. Není tak těžké ho najít, navíc je na něm pamětní deska. Je to 42 rue Fontaine v 9. obvodu.
Dispozice domu je ovšem trochu složitější. Vchod je sice z rue Fontaine, kde sídlí divadlo Comédie de Paris, je však nutné vejít do průjezdu, projít přes dvorek a vejít do zadního traktu. Do průjezdu to šlo, ale další digikód na dvůr jsem už nepřemluvila, takže moje cesta skončila tímto pohledem.
Dvoreček vypadá malebně, ale tady to není. Do zadního traktu s bývalým ateliérem se odtud jde ještě doleva a okna vedou na boulevard de Clichy, přímo nad dnešním vchodem do supermarketu a přes křižovatku téměř naproti Moulin Rouge.
Právě tady, ve 2. patře, se v Bretonově ateliéru konaly všechny ty schůzky surrealistů, kterým říkali Elektrické muzeum, prý podle jiskřící atmosféry, která tady vládla, když se umělci ve svých diskuzích, automatickém psaní a přednášení a předčítání svých děl dostávali do tvůrčího opojení (často i pod vlivem hašiše nebo opia).
André Breton těmto schůzkám předsedal a vládl ve své roli „papeže surrealismu“. Jen on rozhodoval o programu, o tom, kdo se sezení zúčastní, i o tom, co se bude pít (prosazoval prý pouze pernod jako dělnické pití a údajně ze skupiny vyloučil Louise Aragona jen proto, že pil raději vermut). Sem také jednou Paul Éluard se svojí ženou Galou přivedli mladého Katalánce – Salvadora Dalího (který se Éluardovi odvděčil tím, že mu přebral ženu a udělal si z ní nejen celoživotní múzu, ale také manželku). Breton se o Dalího nejdříve živě zajímal, ale po nějakém čase mu jeho extravagantní chování – a pravděpodobně také úspěch – vadilo tak, že se ho ze skupiny snažil vyloučit – poprvé neúspěšně v roce 1934, kdy ho ještě Dalí – prý na kolenou – uprosil. Druhé vyloučení v roce 1948, pod záminkou Dalího přátelství s generálem Francem, se už Bretonovi podařilo, Dalimu to však tehdy už bylo jedno, protože se mezitím stačil proslavit tak, že už surrealistickou skupinu k ničemu nepotřeboval.
Surrealistická skupina v roce 1930. Samá slavná jména. Shora zleva Man Ray, Jean Arp, Yves Tanguy, André Breton, v dolní řadě Tristan Tzara, Salvador Dalí, Paul Éluard, Max Ernst, René Crevel.
Dnes v blízkosti Bretonova ateliéru slavnou éru surrealismu připomíná jen malé náměstí, které je po něm pojmenováno
Pro nás je Bretonův ateliér ovšem zajímavý ještě z jiného důvodu. Členy Bretonovy surrealistické skupiny se po svém příchodu do Francie v roce 1947 stala i česká malířka Toyen a básník Jindřich Heisler. Znali se ostatně už z předválečné doby, kdy Toyen žila v Paříži s Jindřichem Štyrským a kdy Breton navštívil Prahu.
Poté, co Jindřich Heisler v roce 1953 nečekaně zemřel, se Toyen s Bretonovými ještě více sblížila a po smrti André Bretona jí jeho manželka Elisa nabídla jeho ateliér k používání. Toyen tady tvořila od roku 1966 až do své smrti v roce 1980.
André Breton, Toyen a další surrealista – básník Benjamin Péret (foto Wikimedia)
Všichni tito tři surrealisté z fotografie zůstali i po smrti spolu a na stejném místě – na hřbitově Batignolles v 17. obvodu (na rozdíl od toho, co se píše v některých českých zdrojích, není zde pochován i Jindřich Heisler – ten byl uložen na hřbitově Pantin, licence k hrobu však nebyla po třiceti letech obnovena a hrob tak v roce 1983 zanikl.)
Hrob Toyen jsme už viděli TADY (mimochodem, při jeho úpravě se už angažuje česká ambasáda v Paříži). Na Bretonově hrobě nás zvlášť zaujme podivná osmicípá hvězda, která je na něm připevněná.
Breton ji našel náhodou v roce 1966 a stala se dalším předmětem v jeho sbírce kuriozit. Jak napsal v jednom eseji, byla pro něj „zobrazením kamene mudrců a tajemného hvězdného hradu v tom hermetickém městě, kde v malé úzké Zlaté uličce pracovali alchymisté císaře Rudolfa na výrobě zlata“.
A možná ne náhodou jeho epitaf říká „Je cherche l´or du temps“ – „Hledám zlato času“.
Jednou z nejslavnějších starých pařížských kaváren je bezesporu Le Dôme na křižovatce Vavin na boulevardu Montparnasse, která se v prvních desetiletích 20. století stala centrem uměleckého života Montparnassu. Po svém otevření v roce 1900 (některé zdroje uvádějí už 1898) se do kavárny stahovali nejdříve malíři, především španělští, italští a ruští emigranti (Picasso, Rivera, Modigliani, Soutine, Kisling, Kandinsky, jen abychom řekli ta nejznámější jména), kteří v této tehdy chudé předměstské čtvrti malovali a žili v levných ateliérech a dílnách, ale setkávali se tady i spisovatelé, básníci, hudebníci, nebo třeba i Lenin s Trockým. Později se kavárna stala anglo-americkou kolonií, ve které se scházeli především spisovatelé, jako Ernest Hemingway, Sinclair Lewis, Henri Miller, Ezra Pound a další.
Dnes je z umělecké kavárny exkluzivní a drahá restaurace s jednou michelinskou hvězdičkou, která se specializuje výhradně na ryby a mořské plody. Večeře nebo oběd tady není samozřejmě nic levného a není tu ani jednoduché najít volné místo, ale dopolední kávu na barevné a prosluněné terase si zde můžete dát bez obav o svou peněženku.
Restaurace má dodnes původní secesní interiér z třicátých let 20. století. V přítmí, osvětlovaném elegantními stínidly četných lamp, stojí mezi přepážkami z vykládaného dřeva bělostně prostřené stoly se stříbrnými příbory, hosté sedí na lavicích a židlích, potažených zelenou nebo fialovou kůží, okna jsou oživena pestrými vitrážemi a u mnoha stolů najdeme mosazné tabulky a fotografie slavných hostů, kteří právě tady sedávali.
Ta ulice, na kterou jsem narazila v 9. obvodu, se samozřejmě nejmenuje kytarová. Jen je neuvěřitelně plná obchodů s kytarami všech možných druhů, velikostí, barev a tvarů. Akustických i elektrických, obyčejných i koncertních, pro praváky i pro leváky, až oči přecházejí.
A když už máte pocit, že kytar ubývá a že je konec, ulice mění jméno a s ní začíná řada obchodů s bicími. A s mikrofony, zesilovači a dalšími doplňky. Zkrátka by se tady klidně kompletně vybavilo několik větších rockových skupin.
9. obvod, rue de Douai
Jak se tam dostat: Metro Blanche (linka 2) nebo Pigalle (linka 2 a 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.