Paříž pro pokročilé

Dnes spolu budeme stoupat na Montmartre ulicí, která může být alternativou k obvyklým cestám, uvedeným v průvodcích. Nejdřív se musíme probojovat z place Pigalle přes všechny sexshopy na boulevardu de Clichy a potom zahnout do ulice, která nese jméno francouzského sochaře 16. století.

Ulice zpočátku stoupá jen mírně a až ve své druhé polovině se prudce zvedá. Po její pravé straně najdeme obvyklé montmartreské činžáky, zatímco druhá strana je částečně lemována vysokými zídkami, za kterými vidíme přes mřížové brány zahrádky a hezké domky.

Člověka občas potěší, když v cizině narazí na krajana. V tomhle případě to platí určitě.

V ulici je několik restaurací a barů a zrovna v tomhle se mi jednou líbilo. Nejsou zde turisté, jen místní, často zajímavé figurky. Od 16 do 20 hodin mají happy hours za poměrně slušné ceny.

V horní části ulice odbočuje uzounká slepá ulička Cité Germain Pilon, která je sice na začátku momentálně pod lešením, ale zadní část si svůj půvab uchovala

Ulička nás přivede do rue des Abbesses, do těsné blízkosti stejnojmenného náměstí s kostelem Saint-Jean de Montmartre. V okolí je několik útulných kaváren, ve kterých si po tom náročném výstupu můžeme odpočinout.

Montmartre, rue Germain Pilon

Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 1 a 12) nebo Abbesses (linka 12)

Člověk by čekal, že v čínské čtvrti najde úzké uličky, nízké domky, malé krámky a spoustu cyklistů. Jenže ve 13. obvodě vystoupí z metra a dostane pecku rovnou mezi oči. Největší pařížská čínská čtvrť se tady totiž tyčí hlavně do výšky.

 

 

 

V polovině 70. letech minulého století začali do Francie proudit uprchlíci z Asie, především Číňané národa Teochew z čínské diaspory v Kambodži, Laosu a Vietnamu, kteří prchali před tamními válkami. Do Paříže jich přišlo tehdy kolem osmdesáti tisíc a pařížská radnice je ubytovala v nové čtvrti, postavené ve 13. obvodu.
Čtvrť vyrostla při reorganizaci a rekonstrukci, která v rámci idejí Le Corbusiera a Athénské charty o moderním urbanismu kompletně změnila tuto část Paříže, na místě bývalého nákladového nádraží a uhelných skladů, které byly částečně zrušeny a částečně zrekonstruovány a odsunuty do podzemí. Celé dopravní zázemí bylo překryto obrovskou betonovou deskou, na které vyrostly vysoké paneláky s veškerými službami, obchody a restauracemi. Projekt dostal název Les Olympiades a každý z paneláků nese jméno jednoho z měst, ve kterém se odehrávaly olympijské hry – najdeme tu proto panelák Sapporo, Mexico, Athènes, Helsinky, Cortina, Tokyo, Londres, Anvers, Rome, Grenoble a Squaw Valley a nákupní centrum Oslo. Každý z věžáků je navíc ozdobený mozaikou se symbolem některého z olympijských sportů. Další vysoké paneláky vyrostly v blízkém okolí, mezi rue de Tolbiac a avenue Masséna v blízkosti avenue d´Ivry.

 

Dnes se zastavíme na velkém honosném náměstí, vytvořeném v roce 1862 na místě starého parku. Ohromný obdélníkový prostor je ulicemi doslova rozříznutý na čtyři trojúhelníky. V každém z nich je umístěná jedna socha – a právě tyto čtyři monumenty nás tady dnes budou zajímat.

 

 

Na vysokém piedestalu tady v křesle trůní Alexandre Dumas otec, s perem v ruce a v županu, jak se na slavného literáta sluší. Bronzové sousoší u paty soklu představuje tři osoby, listující v knize, a je alegorií četby. Za pomníkem sedí s vytaseným mečem D´Artagnan, spisovatelův nejslavnější literární hrdina a na bronzové desce jsou vyryty názvy spisovatelových nejznámějších románů.

Pomník vytvořil sochař Gustav Doré v roce 1883.

 

V druhém trojúhelníku se nám připomíná Alexandre Dumas syn. Pomník z bílého mramoru sem byl umístěný v roce 1906 a vytvořil ho René de Saint-Marceaux. Spisovatel drží v ruce, stejně jako jeho otec, pero, ale od práce ho ruší kroužek mladých dívek, alegorie Bolesti, Smíření a Mládí. I tady jsou u paty pomníku vyryty názvy jeho nejznámějších děl, v čele s Dámou s kaméliemi.
Alexandre Dumas syn bydlel nedaleko náměstí, na avenue de Villiers 98.

Ačkoliv náměstí dnes nese jméno generála Catroux, jednoho z vysokých představitelů armády, který se jako jeden z prvních připojil ke generálu De Gaullovi, na začátku 20. století bylo nazýváno „náměstí tří Dumasů“ a ať počítáme jak chceme, ten třetí nám zatím chybí. Byl jím Dumas dědeček (1762-1807), generál a hrdina revolučních válek z přelomu 18. a 19. století, jehož bronzová socha s ohromnou puškou z roku 1912 byla za okupace v roce 1942 roztavena Němci a použita na výrobu kanónů, jako ostatně mnoho dalších pařížských soch.

Na místo sochy generála Dumase byl v roce 2009 umístěný tento monument, představující rozervané okovy otroka, jehož autorem je sochař Driss Sans-Arcidet. Pomník připomíná, že se generál Dumas narodil jako otrok na Haiti.

Na rohu náměstí nás oslní nádherný Hôtel de Gaillard, který si pro svoje sbírky umění nechal postavit v letech 1879 – 1884 Emile Gaillard, člen správní rady Banque de France. Novorenesanční palác je inspirovaný zámkem v Blois. V roce 1919 Banque de France palác odkoupila a patří jí dodnes.

Před palácem stojí poslední ze soch, kterou si dnes prohlédneme.

 

Herečka Sarah Bernhardt bydlela téměř přímo na náměstí, na rohu avenue de Villiers a blízké rue Fortuny. Její sochu v roli Phedry vytvořil sochař François Léon-Sicard v roce 1926.

17. obvod, place du Général Catroux

Jak se tam dostat: metro Malesherbes (linka 3)

 

O Justičním paláci jsme si podrobněji říkali minule, dnes vám ukážu další fotografie, které jsem v tomto rozlehlém areálu udělala. Dovnitř jsem vstoupila vchodem z boulevardu du Palais, dostala jsem se proto nejdřív do chodeb novější části budovy, kde sídlí trestní soudy.

 

Plánek budovy jsem nejdřív neměla, ten jsem si vzala až v infocentru v Salle des pas perdus (ale měli by ho mít i u všech vchodů), takže jsem bloudila a přitom objevovala další a další zákoutí.

Na plánku najdeme toto místo pod písmenem B

Jiná část paláce, úplně jiné chodby.

V levém křídle podél dlouhé chodby, vedoucí k zadnímu východu, najdeme sídlo Odvolacího soudu. Soudní síň má krásný strop, bohužel zaprášeným okýnkem v horní části dveří toho moc vidět nebylo a dovnitř jsem si přece jen netroufla.

Kromě tohoto vyřezávaného a zlaceného kazetového stropu by uvnitř měly být cenné tapiserie z dílny Gobelinů a cenné obrazy. Podívat se dovnitř můžeme TADY.

Předpokoj předsedy Odvolacího soudu

Samozřejmě nejvíc času jsem strávila v sále Salle des pas perdus, který jsme tady viděli už minule. Sousedí s ním totiž Kasační dvůr, který sídlí v nejstarších a údajně nejhezčích částech paláce. Z předpokoje je vidět skleněnými dveřmi do Gallerie Saint-Louis, krásné chodby ze 14. století se sloupy a polychromovanou sochou Ludvíka Svatého, dovnitř ale nepovolaní nesmí. Ani fotit mi tady nedovolili (podívat se můžeme TADY). Někde tam uvnitř by také měly být pozůstatky bývalé ložnice krále Ludvíka Svatého, kdysi tak nádherné, že se jí říkalo Chambre dorée, Zlatý pokoj (nezapomeňme ale, že to tady několikrát vyhořelo, takže z ní nezbylo nic, než holé zdi a dnešní vzhled bude pocházet z mnohem mladší doby).

Z této části Salle des pas perdus, které dominuje velké schodiště, se dá vstoupit do dalších částí budovy, kde sídlí občanskoprávní soudy.

Pokud vás také napadlo, jak tady asi vypadají soudní síně, tak odpověď je tady. Samozřejmě tak přidrzlá, abych šla rovnou dovnitř, nejsem ani já, ale mají si zavírat dveře. (Stejně je to rozdíl, když si člověk představí, v jakých často nepříliš důstojných prostorách pracují soudci u nás.)

Průhled z této vyvýšené části do Salle des pas perdus

Labyrintem chodeb se dá dojít až k Tour d´argent, jedné z kulatých věží, které jsou vidět ve zdi paláce zvenku od nábřeží. Za dob Ludvíka Svatého v ní byl přechováván královský poklad, dnes slouží jako obyčejné schodiště a vstupuje se jí do dalších pater, kde, kromě jiného, sídlí také opatrovnický soud.

La Tour d´Argent je ta nejblíž k nám

Jak je vidět na plánku, budovou vedou napříč dvě rovnoběžné chodby, které končí až ve vestibulu z východu do rue de Harlay. Tato chodba vede přímo od Salle des pas perdus. Předpokládám, že ty kovové válce, které jsou zde všude na chodbách rozmístěné, slouží jako topení (ale nikde jinde jsem nic podobného neviděla).
Může se hodit – hned vlevo na kraji chodby najdeme WC.

Vstupní sál z rue de Harlay byl postaven v roce 1875 a místem se tady rozhodně nešetřilo

Tímto východem se dostaneme do rue Harlay a odtud na krásné trojúhelníkové place Dauphine.

Za celou dobu, co jsem se potulovala v paláci, opravdu nikoho nezajímalo, co tam dělám a že tam fotím. Samozřejmě to ale není turistické místo a uvnitř se především pracuje – rozhodně (snad kromě Salle des pas perdus) to není nic pro turistické skupiny. Člověk také lépe splyne s okolím, když tady nevypadá jako turista – kraťasy, tenisky, batoh, mapa a láhev vody v ruce křičí už na dálku a mohou někdy vzbuzovat zbytečnou pozornost (což platí všeobecně).

1. obvod, boulevard du Palais

palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době

Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres
Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.

 

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4)

Ohromný Justiční palác, který zabírá celou jednu třetinu ostrova Ile de la Cité, stojí na místě, kde odjakživa v dějinách Paříže stávalo sídlo panovníka. První zmínky o něm existují už z dob galsko-římské Lutécie, což potvrdily i vykopávky z druhé poloviny 19. století, ve zdech dnešního komplexu paláce však nejstarší části sahají ke králi Ludvíku Svatému (a tedy do první poloviny 13. století). Jde o část pravého křídla budovy s Conciergerie a hlavně o nádhernou Sainte Chapelle, Svatou kapli s úžasnými vitrážemi.
Obě tyto památky jsme tady už viděli, dnes se proto zaměříme na samotnou justiční budovu. V ní dnes sídlí většina civilních i trestních soudních orgánů, odvolací soud, kasační soud, dále prokuratura, advokátní komora, policejní prefektura (přesně sem, na nábřeží Zlatníků, chodíval do práce komisař Maigret) a dokonce i vazební věznice.

 

Královský palác, který tady stával, zahrnoval kromě sídla královské rodiny a dvora také soudní orgány. Poté, co král Karel V. ve 14. století přemístil královské sídlo do paláce Saint-Pol, zůstalo zde správní sídlo, parlament, účetní dvůr a kancléřství.

Palác byl v průběhu století dostavován a průběžně ničen požáry. K těm nejničivějším došlo v roce 1618, kdy byl zničen velký centrální sál a všechny přilehlé části, v roce 1737, který pohltil budovy účetního dvora a v roce 1777, který poničil nejvíce Svatou kapli. Poslední velký požár založili 26. května 1871 komunardi, kteří podpálili velký sál, Conciergerie, historickou budovu porotního soudu i věže paláce – údajně největší zájem ale měli na zničení všech občanskoprávních a trestních registrů a archivů.
Palác neblaze proslul v době Francouzské revoluce, kdy zde zasedal Revoluční tribunál, který soudil zatčené, kteří sem byli přiváženi po stovkách a kteří byli bez milosti a spravedlnosti posíláni pod gilotinu (celkem jich zde bylo odsouzeno 2780, dojemný seznam i s dalšími podrobnostmi je k vidění v Conciergerie).

 

Hlavní vchod do paláce leží na boulevardu du Palais, za nádhernou zlatou bránou s erbem e znaky Francie a královskou korunou. Za ní se otvírá Cour du Mai, Májový dvůr, který byl pojmenován údajně podle toho, že až do Revoluce zde každý rok v květnu soudní zaměstnanci vztyčovali padesát stop vysoký strom, zdobený květy (zkrátka májku, jak ji známe i my). Sem také za doby Revoluce přijížděly vozy s odsouzenými, kteří si přicházeli pro rozsudek smrti. Dnes zde celkem banálně parkují služební vozy.

My ovšem touto branou neprojdeme, ta je pro obyčejné smrtelníky uzavřená. Dovnitř se můžeme dostat vraty vlevo od hlavního vchodu, buď v rámci návštěvy Svaté kaple, kdy si vystojíme frontu, nebo – pokud jsme kapli už viděli – můžeme jít bez fronty vchodem hned vedle. Další vchody do Justičního paláce najdeme na zadní i obou bočních stranách budovy. Vždy musíme projít bezpečnostní kontrolou, ale jinak nikoho nezajímá, co tam jdeme dělat. Když jsem se justiční stráže ptala, jestli můžu uvnitř fotit, odpověděli mi, že samozřejmě, že francouzská justice je veřejná a nemá co skrývat. Chtěla bych vidět, co by se stalo, kdybych vytáhla foťák v pražském Justičním paláci (i když ten je zvenku i zevnitř tak ošklivý, že tam není co fotit) – možná by mě odvezli rovnou na Pankrác.

 

Z ulice je také vidět honosné schodiště se zlatými kandelábry. To vede do těch nejzajímavějších a nejreprezentativnějších prostor, do kterých se dnes spolu podíváme. Vzala jsem ty hochy z vrátnice za slovo a když tedy nemají co skrývat, tak jsem jim to tam prolezla skrz naskrz. Dnes spolu proto navštívíme ty oficiálnější prostory, zatímco na další část, tu méně turistickou, se podíváme hned příště.

 

Ať už do budovy vstoupíme kterýmkoliv vchodem, první věc, čeho si všimneme, jsou dlouhé chodby. Desítky a desítky metrů labyrintu chodeb, schodiště, dvory, sály, pokoje a předpokoje, vzhledově různé podle toho, v které části paláce se zrovna nacházejí a kdy byly postaveny. Z toho důvodu je nejlepší ve vrátnici nebo informačním centru požádat o plánek areálu. Stoprocentně ho využijete.

Pokud vstoupíme do budovy z boulevardu du Palais, dostaneme se do křídla, které vede kolem dokola dvora, na němž stojí Sainte-Chapelle. Nabízejí se nám odtud pohledy, které ze dvora neuvidíme (a taky tady vidíme důkaz toho, že pokud si člověk přivstane, nemusí stát ve frontě do Sainte-Chapelle, která je někdy i na více než hodinu).

Chodby nás dřív nebo později přivedou do Galerie Marchande, prostor, do kterých vede schodiště z Cour du Mai. Dnes se to zdá nepředstavitelné, ale tato široká chodba dostala svůj název Obchodní galerie podle toho, že v ní (stejně jako v některých dalších prostorách paláce i venku před budovou) v dávných časech postávaly desítky mladých a pěkných prodavaček s malými krámky, ve kterých prodávaly pentle, šněrovadla, krajky, ozdoby a jemné prádlo. Nechyběly ani knížky a obrázky. Prostory paláce se díky této nabídce staly oblíbeným korzem i místem galantních schůzek.

Dnes se v chodbě rozléhají tak maximálně kroky advokátů a soudců a na lavičkách posedávají vyčerpaní turisté

Na severním konci Galerie Marchande najdeme přímý vstup do nejznámějšího a největšího sálu (pro fotografy bohužel dost temného), nazývaného Salle des pas perdus (doslovný překlad Sál neztracených pochází z doby, kdy zde zasedal parlament za vlády Ludvíka XVIII., který tak nazval dolní komoru poté, co se do ní vrátili ultra royalisté, ztracení v předchozích volbách). Ohromný sál měří na délku 74 metrů a na šířku 28 metrů a je skutečně impozantní. Ačkoliv leží přímo nad Conciergerie, pochází z mnohem mladší doby. První velký sál v tomto paláci pocházel už z doby vlády Filipa Sličného z roku 1313 a byly v něm vystaveny sochy všech předcházejících francouzských králů. Později byl v sále umístěný ohromný mramorový stůl, u kterého král pořádal audience a u kterého se konaly další královské události – stůl byl zničen společně se sálem při jednom z požárů a jeho zlomky jsou vystaveny dole v suterénu v Conciergerie.

Po zničení původního sálu byl v roce 1622 vytvořen nový, mnohem méně zdobený, který vydržel až do dob Komuny – po požáru, který tady komunardi založili, byl zrekonstruován do původní podoby, kterou vidíme i dnes.

Sál má devět arkádových oblouků, které ho dělí na dvě lodi, podpírané dórskými sloupy. Podél stěn dnes najdeme několik soch, pamětní desky a jiné monumenty.

Průhled napříč sálem s pohledem do Galerie Marchande. V tom informačním stánku vpravo mají k dispozici plánky budovy.

U jedné ze zdí sálu mě čekalo milé překvapení, pamětní deska, připomínající, že právě zde pobýval Karel IV. Sedmiletého chlapce, který se tehdy ještě jmenoval Václav, poslal jeho otec na výchovu k francouzskému dvoru v roce 1323. Jeho kmotrem u biřmování byl sám francouzský král Karel IV. Sličný, jehož jméno chlapec přijal. V Paříži ho také oženili s královou sestřenicí Blankou z Valois. V roce 1330 ho jeho otec odvolal do Lucemburska a v roce 1333 ho vyslal do Prahy – a dál už to známe.

Koho by zajímalo více podrobností z historie paláce, letopočty a jména, dají se najít třeba TADY.

Příště projdeme další části Justičního paláce a prozkoumáme i místa, která jsou skrytá očím běžných návštěvníků.

 

Le Palais de Justice

1. obvod, boulevard du Palais

palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době

Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres
Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.

 

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4)

Dnes se podíváme do 15. obvodu – čtvrtí, které zdánlivě nemají žádné památky a zajímavosti, ale které, pokud se vydáme do jejich uliček a na jejich náměstí, nám odhalí drobné připomínky své bohaté historie i své skryté kouzlo. Projdeme si jednu z ulic, která na první pohled není ničím výjimečná. Najdeme v ní nízké domy a obchody s pestrými dřevěnými výklady, rodinné domky, obyčejné předválečné činžáky nebo nově postavené nezajímavé domy. Ulice je poměrně dlouhá, vede od metra Sèvres Lecourbe až do hloubi obvodu, ale my se dnes zaměříme jen na jednu její část, kde se dá najít spousta zajímavostí.

Procházku začneme na křižovatce rue Blomet s rue Cambronne, na malém trojúhelníkovém náměstí, kterému kraluje pěkná kavárna s oranžovou fasádou. Od ní se vydáme směrem k centru.

Obchody jeden jako druhý, ale jen pro místní. Prádelna, železářství, instalatérské potřeby, hodinář, truhlářství, obuvník. Tady si na žádnou turistiku nehrají a to mě baví.

Jeden z krámků, který mě tady zaujal, bylo i rámařství, kde byl za výlohou vystavený obraz, který se mi moc líbil.

V celé ulici je k vidění spousta malebných detailů…

 

V polovině dnešní procházkové trasy leží malý parčík a v něm přes hlavy všech dětí i dospělých uvidíme sochu, jejímž autorem je Joan Miró. Parčík vznikl na místě, kam se do starých ateliérů mezi ostatní přátele Miró nastěhoval na začátku 20. let minulého století a kde tvořilo také mnoho dalších umělců, jejichž jména jsou uvedena na pamětní desce, která v parčíku visí.

Po ateliérech, které byly zbourané v 50. letech, dnes není ani památky. Připomíná je Miróova socha Oiseau lunaire, Měsíční pták, kterou věnoval Paříži a která byla do parku umístěná v roce 1974 nejen jako připomínka ateliérů, ale i k uctění básníka Roberta Desnose, který v těchto místech také žil (zemřel v Terezíně na tyfus 8. června 1945).

Hned vedle parku leží hezká starosvětské hřiště na pétanque

Pokud budete mít štěstí, otevřou se před vámi dveře domu přímo naproti parku a na jeho dvorku najdete další starý dům s hezkou fasádou a zahrádkou, porostlou růžemi

Mezi větvemi stromů je ze zahrady vidět (já vím, špatné ostření :-)) zlatý ortodoxní kříž a modrá cibule pravoslavného kostelíku Saint-Séraphine de Sarov, který leží v zahradě sousedícího domu se vstupem z rovnoběžné rue Lécourbe. Tam s podíváme někdy příště, dnes se ještě vrátíme zpět do rue Blomet, kde nás čeká poslední ze zajímavostí.

Ten domek se zavřenými vstupními dveřmi kavárny bych asi přešla bez velkého zájmu, kdybych nevěděla, co se za těmito zdmi kdysi skrývalo. V roce 1924 tady v bývalé stodole založil antilský přistěhovalec koloniální bar s názvem Bal nègre. Ten se později změnil na tančírnu, kam chodívali umělci nejen z celé čtvrti, ale z celé Paříže. Potkávali se tady především surrealističí malíři, spisovatelé, básníci, modelky a tanečnice. Vystupovala tady také Joséphine Baker.

Ty nohy, pánové, ty nohy!

Sláva baru trvala až do 2. světové války, po ní byla sice tančírna obnovená a fungovala až do začátku 70. let, ale na bývalou proslulost už se navázat nepodařilo. Do roku 1989 fungovala jako kavárna, poté pod názvem Saint Louis Blues jako džezový klub. Dnes je bar zavřený a mluví se o jeho rekonstrukci, problém je ovšem ten, že investice do rekonstrukce tak malého prostoru není rentabilní, a také ten, že okolní obyvatelé si v této klidné ulici už hudební klub nepřejí.

15. obvod, rue Blomet

Jak se tam dostat: metro Sèvres Lecourbe (linka 6) nebo Volontaires nebo Vaugirard (linka 12)

 

Ušli jsme dnes jen takový kousek, od praporku k praporku, a přesto jsme našli tolik zajímavých věcí. Dovedete si přestavit tu práci odhalit takto postupně celou patnáctku? 🙂

Mezi Louvrem a Královským palácem leží frekventovaná křižovatka, která nese jméno spisovatele a bývalého ministra kultury André Malraux. Protíná se na ní několik rušných ulic, na kterých ve dne v noci burácí živý provoz. Právě tady stojí dvě téměř identické kašny, které sem umístil v roce 1874 na základě žádosti barona Haussmanna architekt Davioud. Přestože na nich pracovali různí autoři, mají stejný tvar a velikost, pod bronzovou mísou obou sedí v kroužku malé bronzové dětí a obě jsou korunované rozevlátou sochou dívky – jedna z nich představuje mořskou nymfu, zatímco ta druhá říční. Večer se rozzáří světly v barvě trikolory, které pod stromy na náměstí vyčarují romantickou a kouzelnou atmosféru.

Říční nymfa korunuje kašnu, ležící těsně vedle bočního vchodu do Comédie Francaise, a nám nic nebrání se alespoň od dveří podívat dovnitř.

Ještě jeden rychlý pohled na hlavní průčelí a potom rychle na metro a domů.

1. obvod, place André Malraux

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)

Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Belleville v blízkosti místního hřbitova, který jsme viděli minule. V rue Haxo, která vede za hřbitovem, se zastavíme u mříží, vedoucích do průchodu pěkného starého domu, u kterého stojí typické pařížské „pádlo“, které nám už z dálky napovídá, že tady najdeme nějakou pamětihodnost. Jak už víme, „villa“ není vila, ale ulička a my se do ní teď spolu podíváme.

 

Poté, co otevřeme mříž (stačí jen zatlačit, přestože vypadá jako zamčená), se průchodem dostaneme do slepé „Uličky rukojmí“. Na vysvětlení názvu i toho, na co se sem jdeme podívat, se musíme nejdřív vrátit do historie, do dnů pařížské Komuny. Povstání pařížského lidu, vedeného Národní gardou, proti vládě, která kolaborovala s Prusy, kteří po Francií prohrané válce obklíčili Paříž, se koncem května během takzvaného „krvavého týdne“ chýlilo ke svému konci. Vládní vojska dobývala postupně Paříž, zatlačovala komunardy na severovýchod města a při tom popravovala po tisících ty Pařížany, kteří stáli při Komuně. Ta už v dubnu přijala vyhlášku, že všichni ti, kteří podporují „versaillské“ (tj. vládu, která uprchla z Paříže do Versailles), budou považováni za rukojmí, a že za každého zabitého na straně Komuny budou zabita tři z těchto rukojmí.

26. května 1871 poslední představitelé Komuny, kteří zůstali ještě naživu, zřídili štáb v prostorách tančírny v rue Haxo ve čtvrti Belleville. K večeru sem bylo přivedeno z nedaleké věznice La Roquette čtyřicet devět rukojmí (církevní hodnostáři, členové královské gardy i obyčejní lidé), na které se vrhl rozlícený dav, který se tu mezitím shromáždil. Rukojmí byla postavena ke zdi a bez milosti postřílena.

K další manifestační popravě rukojmí došlo také přímo na nádvoří věznice. Komuně v té době zbývaly jen dva dny existence. 28. května 1871 byli po těžkém boji poslední komunardi postříleni na hřbitově Père-Lachaise (viz Zeď Komunardů) a vláda zahájila kruté represe.

 

Ulička dnes vypadá samozřejmě jinak, než na konci 19. století. Dům, kterým se sem vchází, byl postaven až na začátku 20. století a další domy uvnitř slepé uličky jsou ještě mnohem mladší. Najdeme tu ale dva staré hezky zrekonstruované ateliéry.

Až téměř na konci uličky, před brankou ve zdi, která vede k novým panelákům, uvidíme zahrádku s dřevěnou kůlnou…

… a za ní starou zeď z hrubých kostek, stíněnou vysokými kaštany. Jsme na místě. Tady u této zdi zemřela rukojmí.

Ulička je z jedné strany ohrazena jen drátěným plotem, za kterým stojí na vyasfaltovaném prostranství kostel. Vrátíme se zpět na ulici a vejdeme dovnitř.

Kostel Notre-Dame-des-Otages dnes stojí na místě kapličky, která zde byla postavena dvacet let po krvavých událostech. Spravovali ji jezuité, jejichž představitel v roce 1936 prosadil stavbu nového kostela,

Kostel je prostý, jednoduchý, bez zvláštní výzdoby, ale má hezká vitrážová okna

Když vyjdeme z kostela bočními dveřmi vlevo (nebo v případě, že jsou zavřené, obejdeme kostel dokola), dostaneme se na dvůr, na jehož konci narazíme opět na naši zeď, tentokrát již nově zrekonstruovanou, na níž je připevněné průčelí staré dřevěné kůlny (předpokládám, že to budou pozůstatky domku, který stával na dvoře, na kterém došlo k popravě, ale nikde jsem nenašla žádné konkrétní vysvětlení).

 

Tady na tomto skrytém místě stojí pomník popraveným rukojmím – jednoduchá betonová deska na podstavci z kamenných kostek z původní zdi. Na horní desce je popsán celý příběh. Nápis nemá interpunkci a čte se poměrně těžko, proto za skleněnými dveřmi blízkého domu visí velká tabule s jeho přepisem.

„Na toto místo bylo předposlední den Komuny, 26. května 1871, kolem šesté hodiny večer, přivedeno z věznice La Roquette v tísnivém průvodu osm knězů, dva církevní představitelé, třicet pět pařížských gardistů a čtyři civilní rukojmí. V přítomnosti posledních zástupců Komuny bylo těchto čtyřicet devět rukojmí zmasakrováno rozvášněným davem.

Knězi obětovaní protináboženskou nenávistí, pařížská garda a civilní vězni, oběti politických vášní, nezemřeli všichni ze stejného důvodu, ale sdíleli stejné utrpení a potkal je stejný osud.“

 

Všichni popravení byli pohřbeni na hřbitově Belleville, kde dnes nad jejich hrobem stojí nízký obelisk.

Musím se přiznat, že ačkoliv jsem předem věděla, co ve Villa des Otages hledat, o pamětní desce za kostelem jsem neměla ani tušení a nikde jsem o ní předem nenašla žádnou zmínku. Mám ovšem v Paříži to štěstí, že pokaždé, když po něčem pátrám nebo si nevím rady, zjeví se mi jako deus ex machina dědeček s holí, který se se mnou dá do řeči a poradí mi. Totéž se stalo i tady, když jsem fotografovala v kostele – ten téměř devadesátiletý pán mě k pomníku dovedl a znovu mi celý příběh převyprávěl. Mimochodem – dědeček s holí má v poslední době konkurenci v „dámě s psíčkem“, kterých jsem během deseti dnů potkala asi šest.

Belleville, 85 rue Haxo

Jak se tam dostat: metro Télégraphe nebo Porte des Lilas (linka 11)