Z noblesní Tuilerijské zahrady, zlata, stříbra, drahých kamenů a kdoví čeho ještě se dnes vydáme na východ Paříže, do míst, která v minulosti bývala chudou dělnickou čtvrtí a která ani dnes svůj původ nezapřou, a to přesto, že v posledních letech přicházejí do módy. Zamíříme do rue Oberkampf, kde průchodem jednoho z domů vejdeme do úzké slepé Fíkovníkové uličky, pojmenované údajně podle velkého fíkovníku, který kdysi rostl u vchodu. Stojí zde dvě řady nízkých oprýskaných domků se starými dřevěnými dílnami, které obracejí do uličky široká prosklená okna. Domky s dílnami pocházejí z 19. století, kdy byly postaveny pro dělníky, kteří zde pracovali i bydleli. Dnes jsou obsazeny umělci, řemeslníky a různými nezávislými společnostmi, které si je sice přizpůsobili pro svoje potřeby, ale ponechali jim jejich venkovský a tak trochu ošuntělý půvab. Mezi hrbolatou dlažbou, dřevěnými stolečky, otlučenými květináči, kočkami a bicykly máme pocit, jako by se v tomto bukolickém koutě zastavil čas.
V létě je ta zeď vzadu porostlá zelení a to je teprve paráda
Může odtud klidně startovat i Tour de France
Tento modrozelený domek s vyřezávanými slony je trochu odlišný od ostatních. Některé jeho části údajně pocházejí ze Všeobecné výstavy v roce 1900.
La Cité du Figuier
11, obvod, 104 rue Oberkampf
Jak se tam dostat: metro Ménilmontant (linka 2) nebo Parmentier (linka 3)
Zlatou kouli, vznášející se v bazénku u západního vchodu do Tuilerijské zahrady, vytvořil v roce 1992 americký umělec James Lee Byars (1932-1997) původně pro jeden z paláců ve španělské Alhambře, proto, jak sám řekl, aby vynikl kontrast mezi dokonalým tvarem koule a fasádou starých budov. Koule, která má tři metry v průměru a byla tehdy vyrobená ze sádry a pokrytá plátkovým zlatem, byla vystavována i v Granadě, v Düsseldorfu a v Bordeaux. Později byla přepracována a znovu vyrobena z bronzu, ale i v tomto případě je povrch pozlacený.
V Paříži byla instalována v říjnu loňského roku v rámci Mezinárodního veletrhu moderního umění (FIAC) a na rozdíl od ostatních exponátů zde prozatím zůstává – a musíte uznat, že jí to tady sluší.
1. obvod, Jardin des Tuileries
Jak se tam dostat: metro Concorde nebo Tuileries (linka 1)
Těsně před vánoci jsem se narychlo vypravila do kostela Sainte-Madeleine, abych se podívala na jesličky. O předloňských vánocích byly moderní a poměrně ošklivé, zatímco teď informace slibovaly klasické provensálské.
Jesličky vypadaly zdálky krásně, jenže zblízka jsem podívat nemohla, protože zrovna probíhalo jejich oficiální fotografování, takže jsem si mezitím prohlížela kostel. Když jsem došla k oltáři, najednou k němu z davu po schodech vyběhla do půl těla nahá dívka a bez hnutí se postavila čelem k davu.
Byla jsem tak svědkem jednoho z protestů hnutí Femen, které se v poslední době přesunulo z Ukrajiny do Francie, kde si vybudovalo svoje výcvikové středisko a kde na rozdíl od Ukrajiny jeho členky nezavírají a neskandalizují. Hnutí oficiálně bojuje za práva žen, za demokracii, proti korupci, proti násilí a proti spoustě dalších věcí (nejvíc se proslavily v roce 2009 svojí akcí proti sexuální turistice na Ukrajině pod názvem Ukrajina není bordel), tentokrát byl jejich protest zaměřený na zákaz potratů. S některými akcemi se dá sympatizovat (například s demostrací proti Putinovi při jeho návštěvě v Evropském parlamentu), méně už s podezřelým financováním hnutí a s většinou metod a forem protestu. Mezi ně patří právě jejich útoky na kostely – v Paříži už to jednou zkusily v Notre-Dame a nedávno v Kolíně nad Rýnem německá aktivistka během mše skákala po oltáři.
Ač jsem duší tak trochu anarchista, zrovna tohle sextremistické hnutí mi svými provokacemi sympatické není a nahota jako zbraň mi připadá zbytečná. O profanaci kostelů a urážce věřících ani nemluvě.
A jak to dopadlo? Čekali byste zákrok policie? Pohoršení? Odsouzení? Kdepak, většina lidí v kostele si toho vůbec nevšímala. Po marných výzvách faráře dívka dokončila svůj protest, na jeho závěr se před oltářem vymočila, sešla dolů, v klidu se oblékla a i se svými kamarádkami (a zástupem přítomných novinářů) odešla pryč. Tahle dívka není Ukrajinka, je to šéfka francouzské odnože hnutí, a já tak trochu myslím taky na to, jak se asi cítili její rodiče, když tohle viděli v televizi a v novinách.
Most přes Canal de l´Ourq v 19. obvodě, v místě, kde se kanál spojuje s vodní nádrží Bassin de la Villette, je vtipná technická zajímavost, od roku 1993 dokonce zapsaná na seznamu památek. Postavili ho v roce 1885 a je dnes posledním z několika podobných, které v Paříži fungovaly. Jedenáct metrů dlouhý most se opravdu při projíždění lodí zvedá celý do výšky, kam ho vytahují lana na čtyřech vysokých sloupech. V okamžiku zvedání se také spustí závory na obou stranách vozovky, zatímco chodci mohou přecházet po vysoké lávce, stojící hned vedle.
V současné době most prý zvedají zhruba 9000 krát ročně, já jsem to viděla jen jednou z dálky a byl to takový fofr, že než jsem přiběhla blíž a vylovila foťák, už bylo po všem. Tak snad někdy příště.
… a na opačnou stranu přes Bassin de la Villette k Rotonde
Ani tomuto mostu se nevyhnul dnešní turistický mor všech mostů
Pokud byste se do těchto míst vypravili v hezkém počasí, doporučuji posezení na terase kavárny Belushi´s. Nad vodou je hezký výhled, kavárna je tak trochu alternativní a zvlášť doporučuji graffiti v suterénu u toalet.
19. obvod, rue de Crimée
Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 5)
Dnes to bude něco pro romantiky. Staré uličky v centru, do kterých se v 19. století nedostal baron Haussmann se svými buldozery (byly vůbec tehdy už nějaké buldozery? Nebo jak to vlastně bourali?), a ani v 2. polovině 20. století architekti s ideou ozdravování čtvrtí, oplývají krásou, která se mezi novostavbami vytvořit nedá. Popraskané zdi se zašlou omítkou, staré lucerny, pnoucí se psí víno a slepé zdi s oprýskanými okenicemi. Ulička, do které vás pozvu dnes, vlastně ani moc domovních čísel nemá. Je krátká, protíná v centru rue de Rivoli a na obou stranách do ní vedou schody. Podle některých pramenů zde bydlela v čísle 14 prostopášná královna Margot, jiné prameny to vyvracejí, ale je hezké představovat si, že šlapeme po stejné dlažbě jako ona.
Opravna a půjčovna jízdních kol vpravo měla ještě před dvěma lety krásnou žlutou barvu a našli bychom v ní prodejnu potravin. O něco později na ní už visel nápis, že je k prodeji a hned poté ji přemalovali na podivně béžovo-zelenou. Té žluté barvy lituju, líbilo se to mnohem víc.
Uličkou se dostaneme du rue François Miron, ke dvěma starým středověkým hrázděným domům, které jsme viděli už TADY.
Na víkend nabídka posledního letošního výletu kousek za město pro ty, kdo mají rádi moderní umění. Podíváme se do domu, který si postavil německý malíř, sochař a básník v městečku Clamart na jih od Paříže, kde dnes sídlí nadace s jeho jménem a také výstavní prostory s jeho díly.
Jean Arp se narodil jako Hans Arp ve Štrasburku v roce 1886, francouzské jméno přijal až v roce 1926, kdy se stal naturalizovaným Francouzem. Byl jedním ze zakladatelů dadaismu a později se přiblížil i surrealismu. Od poezie a ilustrace přešel k sochařství na začátku 30. let minulého století, kdy začal tvořit první díla z mramoru a sádry.
V roce 1922 se oženil se švýcarskou sochařkou a malířkou Sophie Taeuber a společně se usadili v Clamartu v malém domě, který navrhla sama Sophie, a na jehož zahradě nechala postavit dva sousedící ateliéry, v nichž oba umělci pracovali.
Po 2. světové válce začal Arp hodně vystavovat v celém světě a sbíral jednu uměleckou cenu za druhou. Jeho druhá manželka Marguerite založila v roce 1979 nadaci, která spravuje dům i muzeum, v němž jsou vystavena jak jeho díla, tak i díla Sophie Taeuber. Bohužel se podíváme jen před dům, protože uvnitř ani na zahradě a v ateliéru se nesmí fotografovat (údajně si to nepřejí dědicové).
Dům leží v hezké vilové čtvrti a je tady vlastně jedním z nejméně nápadných. Strohá, kamenem obložená kostka se od těch ostatních liší na první pohled. Manželé Arpovi zde žili od roku 1929 a setkávali se tady se svými slavnými kolegy a přáteli – jezdil sem například Tristan Tzara, Max Ernst, Joan Miró, Francis Picabia, André Breton, Paul Eluard nebo manželé Sonia a Robert Delaunay a mnoho dalších.
Sophie zemřela tragicky v roce 1943 v Curychu, kam manželé odjeli poté, co německá armáda obsadila Paříž, Jean zemřel v roce 1966.
Arpova socha, která stojí u vchodu, je jediným dílem, které se mi podařilo (i když jen přes plot) vyfotit. Je na ní dobře vidět charakteristický znak jeho děl – oblost a hladkost, která člověka téměř nutí vztáhnout roku a dlaní se jich dotýkat.
Přes plot je také vidět jedna část ateliéru, postaveného v zahradě za domem. Druhá polovina je obrácená zrcadlově.
Pokud byste se do Clamartu vypravili, vřele doporučuji projít si i okolí nadace – kromě hezkých vilek zde najdeme například i hezkou kapli St. Claude z poloviny 19. století
… nebo bývalý sirotčinec sv. Filipa (postavený v 2. polovině 19. století), kde dnes sídlí nějaká zemědělská škola (a dovnitř se tedy nemůže). Byl postavený na místě bývalého zámku, který vyhořel, a jehož poslední majitelkou byla až do roku 1877 markýza de Plessis-Bellière, která se stala inspirací, kromě jiných literárních postav, také pro postavu slavné Angeliky.
V Clamartu žije poměrně velká portugalská komunita a dají se tady najít roztomilé portugalské kavárny, restaurace nebo pekárny. V jedné z nich, ležící poblíž sirotčince, jsem si objednala zákusek, který mi na první pohled připomínal trochu lepší žemlovku. Jmenoval se Diplomat a byla to – no, opravdu mírně upgradovaná semlbába. A pak prý je to do Portugalska daleko.
A ještě poslední zajímavost o Clamartu – v místní vojenské nemocnici zemřel v roce 2004 Jásir Arafat.
Návštěva nadace v Clamartu se dá také dobře spojit s návštěvou Rodinova muzea ve vedlejším Meudonu (obě obce se prolínají). Dá se tam dojít pěšky procházkou za necelou půlhodinu – jen je potřeba mít mapu, abyste nedopadli jako já, která jsem se před odchodem podívala zběžně na google mapy a zdálo se mi, že to lehce najdu. Zas tak jednoduché to není a já jsem bez mapy bloudila skoro dvě hodiny (o to víc jsem viděla z obou městeček :-)) Každý, koho jsem se ptala na cestu, mě poslal špatně. Když jsem to pak vyprávěla paní v nadaci, káravým hlasem mi domlouvala, že nesmím dát na lidi, kteří se tváří, jako že se vyznají – a pak mě na můj dotaz na cestu do místního zámku poslala úplně na opačnou stranu.
Hezké nádraží RER, které je naší dnešní výstupní stanicí
Passage des Abbesses na Montmartru je úzká ulička, vedoucí z rue des Abbesses nahoru do kopce, koneckonců, už jsem o ní TADY jednou psala. Chodím tudy ráda, přestože je ulička temná, zapadlá a poměrně ošuntělá – připadá mi to ale tajemnější a malebnější, než ulice zaplavené turisty. Když jsem tam tudy šla naposledy v létě, byla ulička proměněná na galerii pod širým nebem, plná portrétů známých osobností.
Vchod do uličky leží jen pár metrů od metra Abbesses a stejnojmenného náměstí
Autorem děl je Jack Servoz (i když podpisy na kresbách jsou různé, ale údajně je to pořád on), který si ze slavných osobností vybral ty nejrozervanější a s tragickým osudem, kteří za sebou zanechali významnou stopu – jde především o hudebníky, spisovatele a malíře. Nechybí u nich popisky, takže divák netápe, na koho se to vlastně dívá.
Camille… Claudel, samozřejmě, žačka a milenka Augusta Rodina, která poté, co ji slavný sochař opustil, dožila svůj život v psychiatrické léčebně. Její bratr, básník Paul Claudel, byl v letech 1909 – 1911 francouzským konzulem v Praze.
Zařazení Franze Kafky mezi všechny ty velikány potěší
Ulička končí schody, vedoucími do rue des Trois freres, ale i podél nich portréty pokračují
William Borrough říká, že snění je biologická potřeba a že si myslí, že právě to dělají umělci – sní za ostatní
Schody uličky ústí přímo naproti obchodu, ve kterém ve filmu Amelie z Montmartru prodával nerudný pan Collignon, kterého se Amelii málem podařilo dohnat k šílenství, vzpomínáte?
Netroufám si odhadnout, jak asi malby vypadají teď, po několika měsících. Přece jenom tupí sprejeři mají pocit, že musí své tagy zanechat na všem a bezohledně řádí kde mohou (jak je ostatně vidět i tady nahoře na poslední fotce i na některých portrétech), ale pokud tudy půjdete, třeba ještě něco z těchto portrétů najdete. Já to prověřím osobně až těsně před vánoci.
Situace na blogu pořád ještě není vyřešená, připravené články se nezveřejňují, komentáře se často nezobrazí a nově napsané články se po odkliknutí úplně ztratí z blogu, aby se záhadně objevily znovu za pár dnů. Tento článek byl plánovaný na pátek, dnes je neděle a ještě není zveřejněný. Doufejme, že se začátkem pracovního týdne se podaří správcům další opravy, a že vám budu moci ukázat jednu zvláštní nemocnici ve 12. obvodu, která mě zaujala.
Nemocnice vznikla z bývalého opatství sv. Antonína, které bylo v únoru 1791 po Francouzské revoluci znárodněno. Klášterní kostel byl zbourán a klášter byl po vyhnání mnichů proměněn na nemocnici, která v této části města chyběla (a údajně také jako odměna obyvatelům této čtvrti za to, jak aktivně se účastnili revoluce). Nemocnice byla v 19. století rozšířena a dodnes je jednou z nejvýznamnější pařížských fakultních nemocnic. Kromě běžných oddělení je specializována na odběr orgánů a transplantace a na vzácné nemoci. Její nejstarší část je památkově chráněna.
My sem ovšem dnes nemíříme ani na lékařskou prohlídku, ani na prohlídku památky. Jdeme sem za street artem, které celý areál oživuje. Autorem nástěnným maleb je jeden z nejznámějších francouzských streetartist§ Jerôme Mesnager, který je proslulý svým éterickým bílým panáčkem, kterého maluje na zdech dnes už téměř všech velkých světových měst ve všech možných pozicích a situacích. Před čtyřmi lety ho nemocnice pozvala, aby její prázdné bílé zdi rozsvítil svými malbami.
Budovy nemocnice jsou oficiálně rozlišeny barvami, takže v první, žluté budově, žijí bílí panáčci samozřejmě na žlutém podkladu
Starou budovu spojuje s novou vnitřní zahrada, lemovaná modře obloženou zdí. Ta posloužila jako vodní prostředí pro plovoucí panáky.
Druhá budova je oranžová, proto jsou s touto barvou spojeny i malby. Narazíme tady přímo na armádu bílých panáčků při všech možných činnostech.
Jerôma Mesnagera můžete vidět při práci i při představování jeho výtvorů na videu TADY, bohužel to nejde z Dailymotion vložit přímo.
Za objevení interiéru nemocnice děkuji Ireně, která mě na něj upozornila.
Hôpital Saint-Antoine
12. obvod, 184 rue du Faubourg Saint-Antoine
Jak se tam dostat: metro Faidherbe-Chaligny (linka 8)
Věž kostela Saint-Germain des Prés se tyčí nad malým parčíkem, tvořícím náměstíčko square Laurent Prache. To přiléhá ke kostelu zhruba v místě, kde podle plánku opatství, který jsme tady viděli minule, býval klášterní rajský dvůr. O parčíku jsem tady už jednou psala ve spojitosti s Picassovou bustou, která sem byla umístěná na počest básníka Apollinaira, ale která představuje Picassovu milenku fotografku Doru Maar (se kterou bydlel v ateliéru v nedaleko odtud). My se dnes do parku podíváme z jiného důvodu, jsou tu totiž umístěny fragmenty zdiva z opatství i z kaple Panny Marie, která bývala také součástí opatství.
6. obvod, square Laurent Prache
Jak se tam dostat: metro St-Germain des Prés (linka 4)
Původně jsem si myslela, že jsem o kostelu sv. Germána v lukách psala už dávno. To, že nepsala, je jenom opomenutí, protože jinak je to nejen jeden z mých nejoblíbenějších kostelů v Paříži, kam se zajdu podívat pokaždé, když jsem na levém břehu, a kde pokaždé tam najdu něco dalšího, co mě zaujme. Především je to ale jeden z nejstarších kostelů v Paříži a co do významu také jedna z nejdůležitějších pařížských památek.
Kostel je poslední památkou na mocné a bohaté opatství, které stálo dříve za hradbami města (a tedy „v lukách“, proto ten název). Kostel s klášterem založil v polovině 6. století král Childebert poté, co se vrátil ze Španělska z válečné expedice proti Vizigótům se vzácnými relikviemi – tunikou sv. Vincenta, zlatým křížem z Toleda a nádobami, které údajně patřily Šalamounovi. Na radu tehdejšího pařížského biskupa Germaina nechal pro tyto relikvie postavit klášter s kostelem, který byl zasvěcený sv. Vincentovi a sv. Kříži. Když biskup Germain v roce 586 zemřel, byl v tomto kostele pohřben a poté, co se stal svatým, se k zasvěcení sv. Vincentovi přidalo i zasvěcení sv. Germainovi, které časem zcela převládlo. Kostel se stal také královským pohřebištěm merovejské dynastie.
Opatství bylo v 11. a 12. století několikrát vypáleno Normandy, vždy však bylo znovu obnoveno. Dlouho zůstávalo stranou města, od kterého bylo odděleno vysokými zdmi a později, v polovině 14. století, přímo hradbami, které zde nechal postavit král Karel V. Opatství bylo v té době spojeno se Seinou vodním kanálem, který vedl přibližně v místech dnešní rue Bonaparte.
Plánek starého opatství tak, jak vypadalo před revolucí, je vystavený přímo v kostele
V druhé polovině 17. století se opatství stalo jedním z nejvýznamnějších intektuálních center Francie. V 18. století došlo k velkým přestavbám a úpravám opatství, které bylo dostavěno a zmodernizováno společně s okolím i přilehlou tržnicí. Francouzská revoluce ovšem zatočila po svém s celým historickým a náboženským dědictvím. Kostel byl zavřen a budovy opatství znárodněny a prodány soukromníkovi. Hrobky merovejských králů byly zničeny (pozůstatky, které se podařilo zachránit, jsou dnes uloženy v Saint-Denis), knihovny opatství rozprodány a poztráceny, zlatý relikviář roztaven, relikvie zničeny a z kostela se stala výrobna ledku, vojenský sklad uhlí a slévárna na výrobu hlavní pušek. V roce 1794 byla zkáza dokonána výbuchem uloženého střelného prachu, který zničil část opatství. Přes pozemky kláštera byly proraženy nové ulice – zahradou vedla dnešní rue Bonaparte a přímo pobořenými klášterními budovami byla proražena dnešní rue de l´Abbaye.
Kostel byl znovu vysvěcen v roce 1802. Ve dvacátých letech 19. století byly zahájeny rekonstrukce, na které však nebylo dost prostředků, proto byla většina poškozených budov stržena a z celého areálu zůstal zachován je kostel a opatský palác. Ve zdech některých domů v okolí, které byly postaveny na zbořeništi, zůstaly zachovány části zdí kaple a kláštera – skvěle to dokumentuje můj oblíbený pařížský bloger Jean-Paul v sérii článků na svém blogu Paris-bise-art.
Při vstupu do kostela nás možná překvapí nezvykle barevný interiér – polychromování sloupů a zlacené hlavice pocházejí z rekonstrukce, vedené architektem Victorem Baltardem v polovině 19. století. Většina hlavic jsou kopie – originály jsou uloženy v Musée de Cluny.
Kostel na půdorysu latinského kříže je dlouhý 65 metrů a nezvykle úzký, jen 21 metrů, jeho výška je 19 metrů. Původně dřevěný strop lodi byl až v roce 1646 nahrazen gotickými klenbami.
Kostel je osvětlený jen okny umístěnými na jižní straně (z druhé strany přiléhají zbytky původního zdiva)
Kaple Panny Marie za hlavním oltářem
Veškerá vnitřní výmalba pochází z Baltardovy rekonstrukce a jejím autorem je Ingrèsův žák Hippolyte Flandrin, který zde namaloval scény z Nového i Starého zákona. Je rovněž autorem dvou obrazů, které visí v lodi naproti sobě .
Kromě jiných je v kostele je také pohřben René Descartes – jeho ostatky sem byly přeneseny až v roce 1819 a uschovány pod černou mramorovou deskou, kterou věnovala Francouzská akademie věd. Společně s ním jsou zde pochováni benediktýnští vědci Mabillon a Montfaucon.
Jeden z nejkrásnějších náhrobků zde má polský král Jan II. Kazimír Vasa, který zemřel v roce 1672 jako opat místního kláštera
V kostele se nezachovaly žádné původní vitráže. Okna v lodi jsou z čirého skla a jen v kapli sv. Geneviève byla z úlomků zrekonstruována dvě vitrážová okna z kaple Panny Marie, která byla stržena v 19. století.
Kromě toho je v této kapli umístěná nedokončená socha Panny Marie s Ježíškem, pocházející pravděpodobně ze 13. století, která byla nalezena ve třech kusech v roce 1999 při výkopových pracech v blízké rue Furstemberg. Socha, původně zřejmě určená na portál kaple Panny Marie, nebyla dokončená kvůli chybě při vysekávání a byla použita do základů jedné ze zdí.
S výzdobou lodi ostře kontrastuje kaple saint-Symphorien vpravo od vchodu, která pochází z merovejské doby a společně s hranolovou věží nad vstupním portálem patří k nejstarším částem kostela. Tady byl údajně pohřben sv. Germain.
Église Saint-Germain des Prés
6. obvod, 1 place de Saint-Germain des Prés
Jak se tam dostat: metro St-Germain des Prés (linka 4)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.