Když jsme na podzim roku 1989 poprvé přijeli do Paříže, byla kavárna U Dvou magotů jedním z míst, které jsem pod vlivem četby o pařížských umělcích chtěla navštívit. Tehdy kavárna ještě neměla širokou ohrazenou terasu pro turisty jako dnes, ale stolky a židle před ní stály docela obyčejně na chodníku. Už tehdy tady ale bylo těžké najít volné místo a navíc jsme zjistili, že oproti jiným kavárnám je tady pořádně draho. Dodnes si pamatuji, že tady káva stála pět franků, na koruny tehdy krát pět padesát, což na naše studentské kapsy bylo moc (připomínám, že v té době stálo u nás kafe kolem pětikoruny).
Později jsem si kavárnu zafixovala jako předražené místo pro turisty a nijak mě nelákala. Premiéru v ní jsem tedy měla až docela nedávno, kdy jsem se v její blízkosti ocitla jedno nedělní ráno.
Kavárna byla založená v roce 1884 na místě obchodu v hedvábným prádlem, který měl ve znaku sochy dvou čínských mandarínů jako znamení původu jejich zboží. Obchod byl původně umístěn už od roku 1814 na nedaleké rue de Buci, odkud byl v roce 1873 přemístěný po velké přestavbě náměstí před kostelem Saint-Germain-des-Prés do nově postaveného domu na rohu náměstí a nově vzniklého boulevardu Saint-Germain. Kavárna, která vznikla později na místě obchodu, převzala jeho název. Pokud bude váš tištěný průvodce tvrdit, že překlad názvu kavárny je „U dvou opiček“ (což jsem viděla na vlastní oči), nevěřte mu, důkazem jsou sochy obou čínských mandarínů, které dodnes trůní nad hlavami zakázníků uvnitř kavárny (i když druhý francouzský význam slova magot je opravdu makak).
Už na konci 19. století chodili do kavárny s oblibou umělci, jako byl Paul Verlain, Arthur Rimbaud nebo Stéphane Mallarmé a kavárna se stala centrem uměleckého života. V roce 1914 se však ocitla na pokraji úpadku a zachránil ji až nový majitel, který z ní vytvořil skutečnou legendu, v níž se setkávali surrealisté v čele s André Bretonem, básníci a spisovatelé, hudebníci, zpěváci a malíři jako Picasso, Fernand Légér, Elsa Trioletová, André Gide, Jacques Prévert, Hemingway, Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, Boris Vian nebo múza Montparnassu zpěvačka Juliette Gréco (jediná z těch slavných, která je ještě naživu – je jí 87 let). Jména těch nejslavnějších návštěvníků můžeme vidět na štítcích, rozmístěných v kavárně na místech, kde s oblibou sedávali.
Les Deux Magots se také chlubí přezdívkou LIterární kavárna. Jednak pro svoji dávnou uměleckou klientelu, ale především kvůli literární ceně Prix des Deux Magots, která je zde každoročně udělovaná už od roku 1933 (s výjimkou válečných let), kdy ji založili surrealisté jako protiváhu akademické ceny Prix Goncourt. V letošním roce ji obdržel spisovatel Étienne de Montety.
Nevím, jestli dnes do kavárny chodí ještě pařížští umělci. Nevím, jestli by na to vůbec měli a také nevím, jestli tam vůbec ještě chodí Pařížané. To nedělní ráno jsem kolem sebe slyšela jen angličtinu a japonštinu – a výjimkou tohoto barevného francouzského pána, kterého vřele vítali i místní číšníci, kteří jsou jinak ještě kyselejší a nafrněnější, než se o pařížských číšnících říká všeobecně.
Už jsem to tady někde psala, že nejsem žádné ranní ptáče. V Paříži si ale pokaždé aspoň jednou přivstanu, abych si užila tu zvlášní atmosféru, kterou má vylidněné a ještě spící město. No řekněte, viděli jste někdy, že by se dalo jít bez úhony prostředkem boulevardu Saint-Germain? V neděli ráno ve čtvrt na devět je všechno možné.
Dnes ještě zůstaneme v Marais, jen kousek od místa, které jsme viděli minule. Podíváme se do zahrady mezi Hôtel de Soubise, jednoho ze sídel Národních archívů, a několika dalších starých paláců. Dovnitř archivů se podíváme jindy, dnes nás bude zajímat jen zahrada, která byla zpřístupněná veřejnosti v roce 2011 a která nabízí osvěžující oázu v centru města s mnoha romantickými kouty.
Hlavní vstup do zahrady a tedy i do Hôtel de Soubise najdeme v rue des Francs Bourgeois. Do zahrady se dá ale dostat i vchody z jiných směrů, jak uvidíme dál.
Z nádvoří Hôtelu de Soubise vede do zahrady brána v místě, odkud je pořízená tato fotka. Stačí jen udělat čelem vzad a ocitneme se v jiném světě.
První část zahrady je pojatá jako anglický park se stromy, keři a divoce rostoucími květinami, s potůčkem a jezírkem, altánky, schodišti a sem tam rozmístěnými uměleckými díly. Dále se potom dostaneme do malé francouzské zahrady, růžového sadu a k trávníkům, lemovaným vysokými stromy.
Jižní stranu zahrady lemují zadní strany čtyř paláců, stojících v rue des Francs Bourgeois, které tvoří malebné pozadí pro zeleň
V zadní části zahrady potom uvidíme také zahradní průčelí paláce Rohan. Hôtel de Rohan byl postavený v letech 1705-1708 pro prvního ze čtyř kardinálů de Rohan, kteří zde bydeli. Ten čtvrtý v pořadí se neblaze proslavil aférou s královniným náhrdelníkem, kterou známe z románu Alexandra Dumase.
Kromě vstupu z rue des Francs Bourgeois se do zahrady můžeme dostat i vchodem z rue des Quatre-Fils nebo z rue des Archives. Ten poslední vchod leží hned u dvou kulatých gotických věží, posledního zbytku původního vstupu do Hôtelu de Clisson, postaveného v roce 1380 francouzským kontáblem Olivierem de Clisson, přestavěného v 16. a 17. století mocnou rodinou de Guise, proslulou z náboženských válek, jejíž znaky vidíme v tympánu nad vraty. Od ní palác zakoupil a znovu přestavěl po roce 1700 kníže de Soubise-Rohan, jehož jméno dnes palác nese.
Jardin des Archives Nationales
3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois, 58 rue des Archives, 11 rue des Quatre-Fils
Otevřeno duben až říjen 8 – 19 hod, listopad až březen 8 – 17 hod
O továrním komíně, který ční nad čtvrtí Marais, jsem se tady už zmiňovala loni v článku o zahradě ve vnitrobloku, do které se vstupuje domem hned vedle komína. Komín patřil k továrně, založené v roce 1859 sdružením s názvem La Societé des Cendres (nad jehož smysluplným překladem jsem si dlouho lámala hlavu, dokud jsem nezjistila, že i v anglickém textu zůstává název nepřeložen, proto ho taky nechávám ve francouzštině). Společnost založili místní zlatníci, šperkaři a hodináři s cílem zužitkovat zbytky drahých kovů a prach, obsahující zlaté a stříbrné štěpiny, pocházející z jejich výroby. Tyto zbytky tady byly průmyslově spalovány, popel potom rozemílán, proséván a dále pročišťován a ze získaného materiálu byly znovu slévány zlaté cihly. V posledních letech před přesunutím výroby do jiných prostor na okraji města se továrna zabývala spíše jen zpracováním zubařského zlata a zubních protéz a po ukončení činnosti v roce 2002 továrna chátrala. V průběhu minulého roku byla zrekonstruována a přeměněna na ohromný obchod s oblečením – a my se do ní dnes spolu podíváme.
Název společnosti i popis její činnosti zůstal na fasádě dodnes. Krátkým průjezdem se z ulice dostaneme na malý zastřešený dvorek a z něj vstoupíme do dnešního obchodu.
Japonské hadříky sice nic moc, zcela jistě nejsem jejich cílová skupina, ale ten prostor, kterým prostupuje starý cihlový komín, a ve kterém zůstala zachovaná stará kovová konstrukce a vestavěné galerie, je uchvacující.
Kromě komína byly zachovány v suterénu i staré pece a další pracovní nářadí. Mlýn na spodní fotce sloužil k rozemílání popela. Kromě toho je v suterénu k vidění i maketa původní továrny a krátký film o tom, jak zde probíhala výroba, včetně slévání zlatých cihel. V suterénu také můžeme vidět zachovaný kus původních hradeb, které postavil král Philippe Auguste ve 12. století. V těchto místech tehdy totiž končila Paříž.
A pokud by vás zajímalo, jak vypadala továrna ještě před dvěma lety před svou rekonstrukcí, můžete se podívat na mém oblíbeném blogu Paris-bise-art TADY a TADY.
Dnes bych vás chtěla pozvat, abyste se se mnou přenesli do jedné květnové soboty, kdy jsme se s mojí pařížskou kamarádkou Irenou, která mi vždycky připraví lahůdkovou procházku po nezvyklých a zastrčených koutech Paříže, vydaly přes čtvrť Belleville směrem k místnímu parku (který jsme vcelku nedávno TADY už jednou viděli). Nedlouho předtím tam totiž vznikl nový streetart, který jsme si nemohly nechat ujít. Nejdřív jsme se ale zastavily na oběd v Irenině oblíbené hospůdce, která se okamžitě stala i mojí oblíbenou – no uznejte sami.
Po obědě jsme se chtěly vydat dolů po rue de Belleville, kde nás zaskočilo, jak byla tato ulice, kterou je obvykle kumšt přejít, prázdná. Dokonce i ten výhled přes celé město na známou siluetu v dálce jsme mohly vyfotit bez nebezpečí přejetí.
Chvíli jsme nad tou záhadou kroutily hlavou, ale za chvíli – zrovna když jsme došly k domu, před kterým se podle legendy, která stejně tak už legendárně není pravdivá, na schodech narodila Edith Piaf – jsme zahlédly dav lidí s transparenty, který se hrnul ulicí vzhůru, a záhada byla vyřešená.
Bylo týden po volbách, po kterých Francie s údivem a hrůzou zjistila, že její velká část hlasovala pro nacionalistickou a extrémistickou stranu. Manifestace proti něčemu takovému je samozřejmě v pořádku, jen jsme si říkaly, kolik z těch manifestujících lidí se probudilo a začalo jednat post festum a kolik z nich se skutečně pokusilo něco ovlivnit u voleb (a kolik z nich se na volby vykašlalo a v hezkém počasí odjelo z města). Ale zademonstrovat si samozřejmě můžou, akorát že po volbách jim to už není moc platné.
No a po politické vsuvce jsme se vydaly napříč dvacítkou po mozaikových destičkách, které se tu v poslední době začaly objevovat na zdech, a které nás přivedly až nad bellevillský park s výhledem na město a s rozlehlou vyhlídkovou terasou a kavárnou.
Kavárna byla tentokrát narvaná k prasknutí, takže jsme si jen v okolních ulicích prošly pár nástěnných maleb, které tu připomínají Edith Piaf a texty jejích písniček…
… a pak jsme si konečně prohlédly postavičky často s hlavou v oblacích, které na sloupech stříšky nad parkem nedávno vytvořil Seth, streetartista, který – jak jsme mohli vidět i v minulém článku o parku – už dříve vyzdobil i místní amfiteátr.
Po tom, co jsme se z vyhlídky nad parkem už posté a prvé pokochaly pohledem na Eifelovku (odpoledne proti slunci, takže pokud sem míříte a chcete fotit, doporučuji dopoledne), zamířily jsme napříč čtvrtí k malému náměstíčku place Fréhel, pojmenovaném po kdysi dávno slavné zpěvačce, kde u oprýskané a nijak vábnými graffiti počmárané zdi stojí stolky místní kavárny.
U zdi zvedněte hlavu nahoru, protože to, co vypadá jako dva chlapíci, lopotící se s billboardem, není nic jiného, než další kousek místního a letitého streetartu.
A potom ještě kousek rovně dolů s kopce a zahnout doleva a jsme v rue Denoyez, celé pokryté barevnými graffiti, takže se stala symbolem i cílem, kde ale skuteční umělci už rezignovali na nějakou tvorbu, protože ta je hned překrytá hloupými tagy tupých sprejerů, kteří mají pocit, že musí přispět svojí troškou do mlýna. To už vůbec není streetart. Radnice sem navíc čas od času vyšle někoho, kdo to tady částečně zabílí, čímž ovšem vytvoří tak akorát prostor pro nové a nové tagy.
V tom slunném odpoledni jsme chvilku pozorovaly člověka, který se zmocnil prázdného prostoru, vzniklého právě takovým zamalováním předchozích vrstev barev. Vzal si na to dokonce žebřík a na šedé zdi tvořil růžovou barvou vlnovky. Kbelík s barvou ovšem nechal stát na chodníku, takže na každé namočení štětce musel slézt.
Chvilku jsme pozorovaly, jak běhá jako veverka pořád nahoru a dolů, a když jsme se přestaly divit, proč si ten kýbl prostě nevezme nahoru, šly jsme si nakonec po svých – ale to už by byla jiná procházková trasa a jiná historie.
Jak vidíte, příjemné pařížské odpoledne mimo jakoukoliv běžnou realitu se dá prožít i jinde, než ve vznešených pařížských muzeích. Aspoň já to často střídám.
Rue du Cardinal Lemoine se odráží od nábřeží Seiny, překračuje boulevard Saint-Germain a stoupá napříč Latinskou čtvrtí nahoru směrem k Panthéonu. Těsně před ním si to rozmyslí, vyšle k němu doprava rue Clovis a sama zabočí vlevo, aby skončila na roztomilém náměstíčku place de la Contrescarpe. Ulice je po celé své délce plná přísných a vysokých starých domů, za jejichž mohutnými vraty se často skrývají malebné dvory a zahrady. My se podíváme na tři z nich v horní části ulice.
Do prvního z domů se vchází zdobnou modrou mříží přes dvorek plný květin, s modrými okny proskleného domovnického domku. Dovnitř se nedostaneme, ale alespoň si tu krásu můžeme prohlédnout zvenku přes mříž.
Hned na vedlejším domě upoutá nadšeného čtenáře pamětní deska, která upozorňuje na to, že zde žil u svého přítele Valery Larbauda spisovatel James Joyce, který zde dokončil svůj román Odysseus. Vedle desky uvidíme za mřížovou bránou vysokou kamennou zeď a podél ní úzkou silničku, vedoucí někam do hloubi vnitrobloku. Nenecháme si přece ujít příležitost podívat se do míst, kde bydlel slavný spisovatel a tak chvilku počkáme, jestli někdo nebude vycházet. Za chvíli se brána sama otvírá, vyjíždí auto a my se můžeme vydat dovnitř. Projdeme pod tepaným obloukem a ocitneme se na malém nádvoří, lemovaném z jedné strany vysokými činžáky a z druhé nízkými pavilóny. Všechno je obklopeno desítkami květináčů a nechybí ani malebná zákoutí s židličkami a bicykly. Kde přesně tady James Joyce bydlel nezjistíme, ale nic to neubírá na půvabu tohoto místa.
Pokud byste se vydali dovnitř a při odchodu zjistili, že je brána zavřená a není u ní tlačítko na otvírání, nepropadejte panice. Na dvoře parkuje spousta aut a každou chvíli některé z nich vyjíždí nebo vjíždí. Kdyby ne, v každém případě najdete tlačítko nahoře na dvoře po pravé straně.
Zatímco první dva vchody, které jsme zatím viděli, jsou chráněny mřížemi, do toho třetího vedou doširoka otevřená vrata. Uvnitř se totiž v malebné zahradě skrývá hotel, který tak vítá své hosty. My jimi sice nejsme, ale podívat se dovnitř můžeme.
Je to až neuvěřitelné, jak v Paříži na každém rohu najdeme malebná zákoutí, dvorky a zahrady jako vystřižené z romantických časopisů. Jen mít dost času na jejich objevování.
Pokud jde o nedaleký Panthéon, kterému jsme se obloukem vyhnuli, ten teď prochází náročnou rekonstrukcí, která má trvat deset let. Jeho kupole, která přišla na řadu jako první, byla ještě nedávno pokrytá obyčejným lešením. Pařížská radnice odmítla všechny lukrativní nabídky na umístění reklamy (dát reklamu na místo, kde je pohřbená elita národa, by bylo asi přes čáru, i když na jiných památkách se nijak nežinýrují) a svěřila slavnou stavbu umělci, který se podepisuje jen JR, který pokryl lešení na kupoli i interiér fotografiemi 4000 anonymních obličejů. Vypadá to nečekaně dobře a zajímavě.
Venkovní část výstavy, která bude trvat do 5. října 2014, vidíte nahoře, interiér je k vidění TADY.
Ten zvláštní a krásný dům ve čtvrti Passy jsem viděla v minulosti už na několika stránkách pařížských blogerů a ačkoliv si všechny zajímavé věci pečlivě vyznačuji v mapě Paříže, jeho adresu jsem si nepochopitelně nenapsala. Vzpomněla jsem si na něj ale pokaždé, když jsem byla v Passy a jednou jsem ho dokonce i hledala, ale marně. Až nedávno, ve sluneční nedělní dopoledne, kdy byly ulice Passy téměř pusté, jsem ho najednou zahlédla z dálky. Stojí impozantně na nároží a je úplně jiný než všechny okolní neosobní činžáky. Je totiž zvenku od sklepa až po půdu pokrytý bodláky.
Dům ve stylu Art Nouveau byl postavený v roce 1903 podle návrhu architekta Charlese Kleina, který byl zároveň jeho majitelem. Konstrukce domu je železobetonová, fasáda, která v roce 1903 vyhrála soutěž o nejkrásnější pařížskou fasádu, je celá pokrytá zelenomodrými a světle okrovými keramickými kachlíky, jejichž autorem je keramik Émile Müller, kovové prvky na fasádě vytvořila firma Dondelinger, která spolupracovala s většinou architektů doby Art Nouveau. Výzdoba bodláky byla inspirována dílem secesního malíře, grafika a návrháře Eugèna Grasseta, který vytvořil vzorníky pro použití rostlinných motivů v užitém umění (podobné vzorníky tvořil i Alfons Mucha, Grassetův současník a společně s dalšími secesními malíři i spoluzakladatel Mezinárodní společnosti pro lidové umění).
Jak je vidět na Grassetově návrhu, věnovaném právě bodláku, byl na fasádě převzatý včetně barevného ladění.
Právě když jsem fotila vstupní dveře, vyšel z nich starší pán, který se mi omlouval, že mi vstoupil do záběru. Zasmáli jsme se a když se za chvíli vracel domů s bagetou pod paží a viděl mě pořád ještě postávat na protějším chodníku, navrhl mi, jestli si nechci vyfotit i vestibul, který je prý také památkově chráněný. Samozřejmě jsem chtěla, takže mě pustil mě do domu a ještě mi vysvětlil, jak se dostat ven, abych si při otvírání neskřípla prsty (co myslíte? Samozřejmě, že jsem si je skřípla). Stálo to ale za to, protože vstupní hala a schodiště s tepaným zábradlím jsou opravdu nádherné. Na rozdíl od bodláků na fasádě, uvnitř se po keramických zelených a růžově hnědých stěnách pnou keramické růže.
Ve vyšších patrech a v bytech prý už žádné podobné ozdobné prvky nejsou.
16. obvod, roh 2, rue Eugène Manuel a 9, rue Claude Chahu
Na první pohled byste v té rušné ulici v 15. obvodu nehledali nic zajímavého, natož pravoslavný kostel. Je skrytý ve vnitrobloku a dostaneme se k němu průjezdem činžáku a přes dvůr, lemovaný nízkými domky ze začátku minulého století, obrostlými vistáriemi a psím vínem a obklopenými květinami. Až na konci dvora se za železnou mříží skrývá cíl naší dnešní cesty.
Kostelík, obklopený symbolicky břízami, připomíná spíš dřevěnou chatku a jen dvě azurově modré cibulové báně (no, spíš baňky) nám napoví, že jde opravdu o místo pravoslavného kultu. Je zasvěcený sv. Serafimu Sarovskému a ochraně Matky Boží. Svatý Serafim, poustevník se zázračnou mocí uzdravovat, žil v letech 1754 až 1833 a byl kanonizován Ruskou pravoslavnou církví v roce 1903. V roce 1933 mu byl zasvěcen v Paříži kostel, který sloužil rozvětvené ruské komunitě, pocházejí z dob, kdy sem tzv. Bílí Rusové prchali před bolševickou revolucí.
Kostelík je obkopený malou, ale krásnou zahradou a přímo naproti němu stojí dům s krásným schodištěm, který také slouží pravoslavné církvi
Dnešní budova kostela je už druhá v pořadí a pochází z roku 1974. Ta první byla postavená kolem stromu, jehož odumřelý kmen dodnes prorůstá kostelem.
Prostor uvnitř je maličký a při mši, sloužené rusky a francouzsky, se v něm tísní mnoho lidí. Nebudeme rušit a raději se podíváme na zahradu, dokud tam nikdo není.
Člověk by neřekl, co se za těmito obyčejnými dveřmi může skrývat. Pokud byste se sem chtěli vydat, doporučuji návštěvu před nebo po mši, která je v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin. V jiné dny v týdnu je zde zavřeno, i když při troše štěstí se dá dostat aspoň na dvůr k mříži, přes kterou je kostel i zahrada také vidět.
15. obvod, 91 rue Lecourbe
Jak se tam dostat: metro Volontaires nebo Vaugirard (linka 12) nebo Sèvres Lecourbe (linka 6)
Pokud se ptáte, proč vás v Paříži vedu zrovna ke Švédům, odpovědí bude pohled na jejich sídlo. Švédský kulturní institut sídlí ve čtvrti Marais v Hôtel de Marle, typickém městském pařížském paláci ze 16. – 17. století. Je to jediné kulturní středisko, které Švédsko má v zahraničí, a které bylo založeno v roce 1965, kdy Švédsko zakoupilo z výtěžku veřejné loterie polorozbořený palác v této staré rezidenční čtvrti a provedlo jeho celkovou rekonstrukci.
Palác najdeme za vysokými modrými vraty, vedoucími do malého dlážděného nádvoří, kolem kterého se rozkládají tři křídla budovy. Palác byl postaven kolem roku 1560 a v roce 1572 ho zakoupil Christophe Hector de Marle, člen pařížského parlamentu, který mu během třiceti let, kdy ho vlastnil, dal přibližnou dnešní podobu. Se změnami vlastníků v průběhu následujících století došlo k dalším rekonstrukcím a úpravám; při té nejvýznamnější kolem roku 1779 bylo vytvořeno čestné schodiště s tepaným zábradlím a provedena úprava přízemí s dekoracemi ve stylu Ludvíka XVI. Během Francouzské revoluce byl palác vybrakován a znárodněn, v roce 1816 prodán a přeměněn na vzdělávací instituci. Později byl rozdělen na byty a dílny a jeho zahrada byla zastavěna garážemi.
Dnes najdeme na malém nádvoří kavárnu, v přízemí levého křídla se konají krátkodobé výstavy a v prvním patře najdeme stálou výstavu děl ze sbírky Institutu Tessin. Bohužel nemám žádnou fotografii prvního patra, kde je v hlavním sále původní dřevěný malovaný strop s monogramem původního majitele de Marle. Strop byl pod nánosem sádry objeven až při rekonstrukci v 60. letech minulého století.
Malá kašna na nádvoří
Čestné schodiště v levém křídle paláce
Výstava v prvním patře. Keramická kamna ve tvaru palmy jsou jediným prvkem původního zařízení, který přežil Francouzskou revoluci.
Z oken horního patra se nám nabízí pohled jak na přední dvůr s hezkým rohovým schodištěm, tak i na zahradu za palácem.
Zahrada je v létě otevřená a vstupuje se do ní přímo z budovy. V létě bývá někdy hlavní brána paláce zavřená a do zahrady se dostaneme brankou z rovnoběžné rue Elzévir.
Takto zahrada vypadala loni v červenci, kdy sem bylo přestěhováno několik velkých červených míčů, které pár týdnů předtím zdobily různá pařížská zákoutí.
3. obvod, Marais, 11 rue Payenne Otevřeno denně kromě pondělí od 12 do 18 hod
Institut arabského světa sídlí na nábřeží Seiny v krásné skleněné budově, kterou navrhl slavný francouzský architekt Jean Nouvel. Institut byl slavnostně otevřený v roce 1987 prezidentem Mitterrandem a řídí ho nadace, založená v roce 1980 Francií a dvaceti dvěma arabskými státy, které mají ve Francii zastoupení. Slouží jako kulturní centrum se stálou výstavou o arabské kultuře a kromě toho jsou zde pořádány krátkodobé výstavy, kurzy arabštiny a další akce.
O nezvyklé fasádě, kterou Jean Nouvel navrhl ve tvaru arabských okenic – mušarabií, jsem tady už psala už několikrát. Okna jsou opatřena složitým systémem, složeným z lamel, uspořádaných kolem středových kruhových otvorů každého čtverce, který má podle intenzity světla automaticky nastavovat velikost otvoru. Bohužel je systém natolik komplikovaný, že už dávno nefunguje a otvory zůstávají, až na výjimky, otevřeny na maximum.
V Institutu v současné době probíhá zajímavá výstava o jedné z muslimských povinností, kterou je hadždž – pouť do Mekky. Pokud vás orient zajímá, nenechte si ji ujít.
Pokud na výstavu nechcete jít, určitě si vyjeďte výtahem aspoň na střešní terasu (vstup zdarma), odkud je krásný (a zase jiný) výhled na město (fotografům doporučuji dopoledne, později už svítí slunce proti vám).
Z proskleného výtahu je zajímavý průhled budovou, při kterém odhalíme všechny její nerezové a skleněné vnitřnosti. Po vystoupení z výtahu můžeme také podrobně zkoumat mechanismus oken (mě osobně fascinují a strávila jsem tam spoustu času).
Budova se skládá ze dvou částí, propojených prosklenými lávkami. Ta nejvyšší nás přivede rovnou na terasu, ze které vidíme především východní část Île de la Cité s katedrálou Notre Dame.
Úplně nejblíž k nám vidíme na mostě pont de Tournelle sochu sv. Genevieve, za ní v parčíku Square Jean XXIII bílou jehlu novogotické fontány, za Notre Dame vpravo potom úzkou zlatou špičku hodinové věže Conciergerie a těsně před ní kupoli Obchodního soudu. Po levé straně Notre Dame vykukuje růžek policejní prefektury a daleko za ní na obzoru věžáky v la Défense. Když se podíváme pozorně, uvidíme před nimi malý čtvereček Vítězného oblouku.
Nad střechami protějšího nábřeží vidíme za lešením na kostele St. Merri barevnou změť trubek Centre Pompidou. To nám zakrývá Montmartre, k jehož vrcholku se zvedají domy na obzoru po pravé straně.
Sainte-Genevieve v popředí, za ní opět v parku novogotická fontána se sochou Panny Marie, o kousek dál Obchodní soud a Conciergerie. Vlevo od ní mezi střechami úzká ostrá špička Sainte-Chapelle.
Zlatý Duch svobody na Červencovém sloupu na place de la Bastille a daleko vzadu (i když to tady tak daleko nevypadá) za 11. a 20. obvodem pařížská dvojčata Tours Mercuriales u Porte de Bagnolet.
Na terase najdeme kavárnu, ze které můžeme u tradičního mátového čaje v klidu pozorovat okolí. Z ní se vstupuje také do této arabské restaurace. Kromě toho je zde nahoře ještě další, méně luxusní kavárna a v přízemí i literární kavárna.
Shora můžeme pozorovat dění nejen v centru města, ale také na náměstíčku přímo před Institutem. Ačkoliv to vypadá, že u něj postavili nádraží, nenechte se zmýlit, ten vlak je součástí další zajímavé výstavy, která se jmenuje Byl jednou jeden… Orient Express.
K vidění jsou tady původní vagóny Orient Expressu včetně lokomotivy. V jídelním voze funguje běžně restaurace. Nedokážu si představit, jak sem ten vlak dopravovali.
Institut du Monde Arabe
5. obvod, 1 rue du Fossés Saint-Bernard / Place Mohammed V
Otevřeno (včetně vstupu na terasu) denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v pátek do 21.30 hod
o víkendu a ve svátky do 19 hod
Hadjdj
Výstava trvá do 17. srpna 2014, úterý až čtvrtek 9,30 – 19 hod, pátek 9,30 až 21.30 hod,
víkendy a svátky 9,30 – 20 hod
Vstupné 10,50 eur, do 16 let zdarma
Il était une fois l´Orient Express
Výstava trvá do 31. srpna 2014, otvírací doba a vstupné jako nahoře u výstavy Hadjdj
Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoin (linka 10) nebo Jussieu (linka 7 nebo 10)
Historie růžového sadu na jižním konci parku Bagatelle sahá až do roku 1905. Tehdy byl celý park zakoupený městem od dědiců posledního majitele (kterým byl, mimochodem, anglický mecenáš Sir Richard Wallace, ten, který nechal pro Paříž vytvořit známé zelené fontánky se třemi nymfami, aby i chudí lidé měli dostatek čisté pitné vody). Při následné rekonstrukci parku došlo k rozšíření botanických sbírek.
V současné době v sadu roste asi 9500 růžových keřů, které zastupují celkem 1 100 kultivarů, včetně těch vzácných nebo exotických. Od roku 1907 se zde každoročně v červnu pořádá mezinárodní soutěž o nově vypěstovaný druh růže. Pokud budete v Paříži v době, kdy kvetou růže, zajděte se tam podívat. Zaručuji vám, že nebudete vědět co dřív a že se vám odtud nebude chtít odejít.
Růžový park začíná už před Oranžerií, postavenou v roce 1835. Jsou zde vytvořeny ohraničené záhony, doplněné kamennými vázami, keříky buxusu a bílými lavičkami. Jen o kousek dál se mezi divočeji rostoucími růžovými keři zvedá malý pahorek s bílým altánkem, na jiném místě se růžové keře pnou po dřevěných pergolách, vytvářejí voňavé baldachýny a natahují větve s trny doprostřed cestiček, tvořících malé bludiště. Krystalická romantika i pro ty, kteří jsou vůči ní odolní.
Bílé růže mám nejraději. Za těmito se na obzoru rýsují vysoké věže čtvrti La Défense, do které to odtud není už tak daleko.
Růžová zahrada je pro svoji krásu vyhledávaným místem pro romantické fotografie, včetně těch svatebních. Během jedné hodiny se tady v ten sobotní podvečer vystřídalo hned několik svateb, včetně dvou exotických.
Parc de Bagatelle 16. obvod, silnice ze Sèvres do Neuilly Vstup zdarma
Otevřeno denně od 9,30 hod do 17,30 nebo 18,30 nebo 20,00 hod podle sezóny
Jak se tam dostat: metrem 1 do stanice Pont de Neuilly a potom autobusem 43 (po výstupu z metra je stanice za rohem na avenue de Madrid), výstup ve stanici Place de Bagatelle. Do růžové zahrady půjdete od hlavního vchodu do parku pořád vlevo.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.