Paříž pro pokročilé

Důkaz o tom, že ty krásné dvorky, které vám tady čas od času ukazuji, se nevyskytují jenom v lidových čtvrtích na periferii, můžeme najít jen pár desítek metrů od Louvru. V rušné rue Saint-Honoré takových více nebo méně upravených dvorků najdeme víc, ale dnes se podíváme na místo, kde jsou soustředěné výhradně umělecké ateliéry a malé obchody s uměním.

Village Saint-Honoré

1. obvod, 91, rue Saint-Honoré

 

Jak se tam dostat: metro Louvre-Rivoli (linka 1)

 

 

Malé náměstí jen kousek od Seiny bylo vytvořeno v první polovině 19. století na pozemcích, na kterých se dříve rozkládalo opatství Saint-Victor, zbourané v roce 1813. Náměstí zprvu neslo stejné jméno a to až do roku 1867, kdy bylo přejmenováno na dnešní název podle členů rozvětvené a slavné rodiny botaniků a vědců, kteří působili v Paříži od poloviny 15. století až do 19. století.

Uprostřed náměstí stojí od roku 1994 fontána, nazvaná Ústa pravdy, jako odkaz na slavnou římskou památku, která má usvědčovat lháře ze lži. Tady byste ovšem ruku do otvoru nevložili, jednak byste se k němu do výšky a přes zábrany nedostali, druhak by vám nateklo do rukávu (ledaže byste přišli k fontáně po 11 večer, kdy se voda vypíná, k úlevě všech, kteří na náměstí bydlí a kteří hlavně večer trpí jejím hlasitým šuměním).

 

 

Na východní straně náměstí stojí řada krásných novorenesančních domů, postavených kolem poloviny 19. století. Na druhém konci náměstí pak najdeme řadu nízkých starých domů ze 17. století, které nejsou tak prvoplánově líbivé, ale jsou se svými úzkými dřevěnými schodišti a s byty s mohutnými trámovými stropy a se zajímavou vnitřní dispozicí mnohem cennější.

Náměstí dominuje areál univerzity Pierre a Marie Curie, dědičky jedné z bývalých kolejí Sorbonny, která se zabývá přírodními vědami a medicínou. Univerzitní kampus byl postavený v v 50. a 60. letech minulého století na pozemcích, kde dřív stávaly sklady obchodníků s vínem. Nenápaditá architektura komplexu je poplatná době svého vzniku a se svými ocelovými profily a dlouhými pásy oken je určitě jednou z nejohyzdnějších v celé Paříži. La Tour Zamansky, která se tyčí uprostřed, tomu všemu dává korunu. Celý areál prošel v minulých dvou desetiletích velkou rekonstrukcí, která pokračuje dodnes a jejímž cílem bylo z budov odstranit vysoký obsah azbestu. Pamatuji si, že kolem roku 2005 byla věž očesaná až na základní konstrukci (a já jsem si tehdy s nadějí myslela, že ji zbourají) a potom znovu celá obestavěna.

Do areálu se dá vstoupit a projít jím napříč k Institutu arabského světa. Všechny budovy stojí na mohutných sloupech, kterými se vchází dovnitř (ne, tam už jsem si netroufla).

Jak se tam dostat: metro Jussieu (linka 7 a 10)

Pravoslavný kostel, postavený ruskou diasporou v Paříži a vysvěcený v roce 1861, svůj největší rozmach zažil na začátku 20. století po velkém přílivu bohatých ruských přistěhovalců, kteří do Paříže prchali před bolševickou revolucí.

Neobyzantská katedrála se tyčí k obloze pěti věžemi s pravoslavným křížem a s typickými cibulovými báněmi, které představují symbolicky Krista a čtyři evangelisty. Zlatá freska na průčelí zobrazuje sv. Alexandra Něvského, kanonizovaného ruského panovníka a hrdinu ze 13. století.

Kostel stojí v bohatém 8. obvodu poblíž parku Monceau a dostaneme se k němu symbolicky po rue Pierre Le Grand, ulici Petra Velikého.

 

 

Líbí se mi ten kontrast typických pařížských činžáků a východní architektury

 

Kostel stojí na malém prostranství, z jedné strany osázeném – jak jinak – břízami

 

12. července 1918 se v kostele konala velká sláva. Pablo Picasso si tady bral ruskou tanečnici Olgu Chochlovou, za svědky jim byli Jean Cocteau, Guillaume Apollinaire a Max Jacob. Hledala jsem všude možně fotku z této svatby, ale ani na internetu, ani v knihách jsem nic nenašla.

Kromě svateb bohatých Rusů se tu v minulosti konaly i slavné pohřby – svůj obřad tu měli spisovatelé Ivan Turgeněv a Ivan Bunin, operní zpěvák Fedor Šaljapin, malíř Vassili Kandinski nebo před sedmi lety spisovatel Lev Tarasov, Rus arménského původu ale naturalizovaný Francouz, kterého znáte pod jménem Henri Troyat.

Interiér kostela, rozkládající se na půdorysu řeckého kříže, je byzantsky bohatý, zlacený a zdobený, s cenným ikonostasem.

Pod kostelem je také krypta s oltářem, zasvěceným svaté Trojici, do té se ale běžně nesmí, jak mi vysvětlily ty dvě dámy, které kostel hlídají a přitom popíjejí čaj z ohromného samovaru, který stojí u vchodu. I když vypadaly a mluvily jako Francouzky, jejich chování a přístup k lidem je jako vystřižený z nějakého ruského úřadu. Ale nenechte se odradit.

Vývěska na plotu u kostela je plná inzerátů v ruštině a ukrajinštině. Doufejme, že Ukrajinka Světlana už práci našla.

 

Přímo naproti kostelu najdeme až příliš jakoby typickou ruskou restauraci, o kousek dál obchod s ruskými potravinami a na nedalekém boulevardu de Courcelles další hooodně drahý obchod s typickými ruskými lahůdkami – kaviárem, lososem, pirohy a vodkou.

8. obvod, 12 rue Daru
Pro veřejnost je otevřeno jen v úterý, v pátek a v neděli odpoledne od 15 do 17 hodin, eventuálně před mší v sobotu v 18 hod nebo v neděli v 10 hod

Jak se tam dostat: metro Courcelles nebo Ternes (linka 6)

 

Dnes vás pozvu do další z těch malých pařížských uliček, které člověk objeví jen tak náhodou, když mu při chůzi sklouznou oči mimo trasu, po které chvátá. Ten pohled vás přinutí zastavit se a změnit směr, protože spěch nespěch, tohle prostě musíte vidět zblízka.

 

 

Ulička odbočuje ze stejnojmenné ulice rue Olivier Métra. Když jí budete procházet, najdete v ní jen kousek od místa, které jsme právě viděli, bíle okachlíkovaný rohový dům. Právě tady měl svůj pařížský ateliér Jiří Kolář.

 

 

Mimochodem, díla Jiřího Koláře jsou právě teď vystavená na jeho velké výstavě v Muzeu Kampa. A kdybyste o Dušičkách měli cestu na Vinohradský hřbitov (to je ten, jak se mu říká „Strašnický“), tak právě tam můžete kousek od zdi, oddělující hřbitov od krematoria, najít jeho hrob.

20. obvod

, villa Olivier Métra

Jak se tam dostat: metro Jourdain (linka 11)

Minule se nám tady pamětní deskou připomněl autor slavných bajek Jean de La Fontaine a proto se za ním vydáme i dnes, tentokrát do starého parku Ranelagh na západě Paříže. Šestihektarový trojúhelníkový anglický park zde založil v roce 1860 baron Haussmann při své přestavbě města.

Park byl po svém založení vybaven mnoha sochami, do dnešních dnů se však zachovaly jen ty mramorové. Bronzové sochy byly společně se všemi ostatními v Paříži v roce 1942 roztaveny na kanóny. Po některých z nich najdeme v parku dodnes prázdný sokl. Nahoře socha s názvem Meditace z roku 1882, autor Tony Noël.

My ovšem míříme za touto sochou, kde je La Fontaine zobrazený s liškou a havranem, postavami z jedné ze svých nejslavnějších bajek. Sochu vytvořil v roce 1891 sochař Dumilâtre, podstavec pod ní Frantz Jourdain. Ani slavná zvířata v bronzu neunikla roztavení a nová, která navrhl Charles Corréia, byla vytvořena a doplněna na místo až v roce 1984.

Jak říká bajka, havran drží v zobáku sýr, kterého se liška lstí zmocní. Neznat bajku, vsadím se, že je to spíš desetikoruna.

V parku najdeme pod vysokými kaštany hezky upravená dětská hřiště a rozlehlé trávníky, v hezkém počasí obsazené stovkami Pařížanů, kteří sem rádi jezdí na piknik. Uprostřed parku najdeme i tento altánek a také staré slavné loutkové divadlo a jízdárnu s poníky pro děti.

Až do dvacátých let minulého století jezdil kolem jižní strany parku vlak. Trať malého železničního okruhu zůstala zachovaná i poté, co byla železniční linka zrušená, a dnes je zde část jejího koridoru zpřístupněná k procházkám. Na kraji parku zůstalo staré půvabné nádraží, dnes přeměněné na restauraci.

Když projdeme parkem, najdeme na jeho západním konci půvabnou budovu, ve které sídlí Muzeum Marmottan Monet. Právě tady můžeme vidět kromě mnoha dalších Monetových obrazů i slavný obraz s východem slunce, který dal název celému impresionistickému hnutí – Impression, soleil levant.

Jak se tam dostat: metro La Muette (linka 9)

Tady bydlel Jean de La Fontaine, říká nenápadná šedá tabule na zdi jednoho z domů v nóbl čtvrti jen kousek od place Vendôme. Není to tak úplně pravda, protože domy, které zde v rue Saint-Honoré stály v polovině 17. století, jsou už dávno zbořené a dokonce se ani nedá přesně určit, kde vlastně přesně stával palác paní de La Sablière (některé prameny ho situují spíš až do míst domu číslo 308), která nad slavným spisovatelem držela ochrannou ruku zhruba od roku 1670 po víc než 20 let. La Fontaine navíc žil střídavě v paláci tady v rue Saint-Honoré i v jejím druhém paláci v rue Neuve des Petits-Champs. Po její smrti v roce 1693 se La Fontaine přestěhoval k dalším mecenášům do dnešní rue Jean-Jacques Rousseau, kde dva roky na to zemřel a kde najdeme také pamětní desku.

 

Pamětní desku jsem objevila náhodou, až poté, co jsem si vyfotila dvorek domu, který mě přitáhl až z ulice. Je to vlastně jen obyčejný dvůr obyčejného starého domu, ale všechny ty kytky a půvab ošuntělých zdí a prošlapaných schodišť z něj dělají další krásný pařížský kout.

Na zdech starých domů se často objevují podivuhodná instalatérská a elektrikářská díla – zhmotněný zlý sen každého bezpečnostního technika

Ze dvora se vchází do dalšího traktu domu, které vyniká podivuhodným starým dřevěným schodištěm.

1. obvod, 205 rue Saint-Honoré

Dnes si projdeme další z úzkých malebných uliček na původně dělnickém východě Paříže, tak daleko od centra, že se až zdá, že jsme spíš někde v nějakém bukolickém koutě na venkově, kde můžeme bloudit mezi domy, porostlými psím vínem, zahrádkami jako dlaň a dílnami, které pamatují ještě předminulé století a které dnes slouží jako umělecké ateliéry. Cité Leroy je jen krátká slepá ulička, ale má tolik půvabu, že by ho mohla rozdávat plnými hrstmi všem těm neosobním moderním ulicím, jaké se stavějí dnes.

Do uličky se dostaneme z rušné rue des Pyrenées, jen přes ulici od tohoto malého náměstí, které jsme tady viděli nedávno. Je vlastně součástí trasy, po které vás už nějakou dobu provázím čtvrtí Belleville a Ménilmontant a kterou se časem dostaneme až na place Gambetta.

Součástí uličky je i malý kout se společnou zahradou, neuvěřitelně kvetoucí a zelenou. Slyšíte zpívat ptáky?

Ulička se na svém konci lomí a zužuje a právě tudy se vstupuje do dalšího pařížského pozemského ráje, který nás vítá vtipným anglickým nápisem. Někdy příště se tam také podíváme.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

V srdci čtvrti Les Halles, na okraji parku, o kterém jsme mluvili minule, najdeme jeden z největších pařížských kostelů. Základní kámen ke sto metrů dlouhému kostelu byl položený v roce 1532, stavba však byla dokončená až v roce 1640. Stavbu zdržel nejen nedostatek peněz a nestabilní terén, se kterým se stavitelé museli vyrovnat, ale také náboženské války, které se v těch letech Paříží prohnaly. V době francouzské revoluce byl, jako většina ostatních, vypleněný, církvi se vrátil v roce 1803. Jeho dnešní podoba pochází z rekonstrukce po roce 1840, kdy kostel vyhořel.

Kostel byl postavený v pozdně gotickém slohu s některými renesančními prvky. Oba slohy se překrývají jak na fasádě, tak i v interiéru.

JIžní fasáda kostela s krásným portálem zdaleka předčí hlavní portál – ten při rekonstrukci v polovině 19. století navrhl architekt Hardouin-Mansart v klasicistním stylu, ale průčelí nikdy nebylo dokončeno. Dnes jsou jeho dvě řady sloupů navíc ještě zpevněny kovovými opěrami.

Uvnitř nás ihned pohltí především výška, umocněná strohými kamennými pilíři. V protikladu k nim je zde ovšem řada kaplí, které lemují interiér kostela. Především ty na jižní straně mají sloupy s renesančně zdobenými hlavicemi a jsou bohatě vymalované a zdobené. Výmalba kaplí pochází z poloviny 19. století. Všechny kaple jsou kromě toho uvnitř bohatě vyzdobené často cennými uměleckými díly – obrazy a sochami.

Tou největší kaplí je přímo za oltářem kaple Panny Marie. Sochu Panny Marie s dítětem, která stojí nad oltářem, vytvořil sochař Jean-Baptiste Pigalle.

Varhany pocházejí z roku 1854 a jsou jedny z největších ve Francii vůbec. Na fotce to není moc dobře vidět, ale jejich vyřezávaná skříň, kterou navrhl architekt Victor Baltard (ano, ten, který navrhl haly vedlejší tržnice), je nádherná.

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na vitráže, protože těch je v kostele taky nepřeberně. Většinou pocházejí z poloviny 19. století, jen devět oken v chóru vysoko nad oltářem je původních z roku 1631.

V kapli je samozřejmě pohřbena řada významných osob jak církevních tak i světských. Největší hrobku tady má Jean-Baptiste Colbert, pohřbený v kapli, která patřila jeho rodině. Byl vlivnými ministrem Ludvíka XIV. Kromě financí se postupně stal i ministrem námořnictva, obchodu nebo kolonií.

Za oltářem najdeme fascinující seznam osobností, které v kostele byly pokřtěny (např. Molière, Richelieu nebo madame Pompadour), oženily se tady (za všechny hudební skladatel Lully) nebo tady měly pohřeb (Mirabeau, La Fontaine nebo Mozartova matka).

Vyřezávaná lavice pochází z roku 1720

Mezi vší tou gotickou, renesanční a klasicistní krásou nás v jedné z kaplí, zasvěcené Sv. Vincentu z Pauly, překvapí stříbrný trojdílný reliéf s motivy Kristova života. Vytvořil ho v roce 1990 těsně před svojí smrtí (zemřel v 28 letech) americký malíř Keith Haring, jeden z prvních umělců, který se věnoval street artu. Triptych, který ve světě existuje v dalších šesti kopiích, sem věnovala americká nadace Spirit Foundation, kterou v roce 1978 založil John Lennon a Yoko Ono.

V jiné z kaplí, zasvěcené poutníkům z Emaus, najdeme další současné dílo – barevnou a veselou plastiku trhovců před kostelem s názvem Příjezd ovoce a zeleniny do srdce Paříže

Tyhle boční dveře s venkovsky malovanými skly vypadají, jako by sem zabloudily náhodou. Moc se mi líbí, podobné měla na verandě moje slovácká prateta Milka, ke které jsem jezdívala na prázdniny (v době, kdy její jméno patřilo jen jí a ne fialové čokoládě).

Église Saint-Eustach
1. obvod, 2 impasse Saint-Eustach

Jak se tam dostat: metro a RER Châtelet-Les Halles

Před čtyřmi letry začala rekonstrukce parku, vytvořeného na místě „břicha Paříže“, staré a rozlehlé pařížské tržnice, zbourané v 70. letech minulého století. V podzemí tady tehdy vzniklo nové propojení ohromné přestupní stanice metra a RER Châtelet – Les Halles, vedle ní podzemní nákupní a zábavní centrum s 26 kinosály, bazénem a dalším zařízením. Na povrchu bxyl vytvořený park, typický svými zelenými kovovými pergolami, po kterých se pnula zeleň a které ohraničovaly jednotlivé části parku. Bohužel během třiceti let užívání se park stal útočištěm bezdomovců a narkomanů a získal velmi špatnou pověst.

Nejen z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o další rekonstrukci celého areálu, která by měla trvat do roku 2018. Před čtyřmi lety se začalo bouráním pergol a dalšího zařízení a vykácením veškeré zeleně. Celý areál je od té doby oplocený a práce, které tady probíhají, znepříjemňují život jak cestujícím, tak i obyvatelům.

O projektu jsem psala při zahájení prací TADY, další informace můžete najít přímo na stránkách, věnovanách rekonstrukci, TADY.

 

Momentálně se nad zeleno-žlutou ohradou staveniště tyčí, a ještě hodně dlouho budou tyčit, vysoké jeřáby, které v posledních měsících pracují na stavbě střechy, která přikryje vstup do stanice metra a RER a venkovní část celého komplexu. Má vypadat nějak takhle:

 

 

 

Střecha, jejíž střední část už můžeme vidět naživo, dostala název La Canopée. Tímto slovem je jinak označována horní část pralesa, ta, která je v kontaktu s dešti a sluncem. Minulý týden byl na stavbě den otevřených dveří, ale protože ten jsme propásli, můžeme se podívat na všechny informace o střeše i projektu na výstavce v nízkém pavilonu, umístěném na place J. de Bellay v těsné blízkosti stavby.

 

 

 

Pro milovníky historie je na ohradě umístěná další výstavka, která mapuje historii starých hal. Můžeme tak vidět fotografii z výstavby a z dlouholeté podoby dvanácti secesních hal, které postavil v polovině 19. století Victor Baltard. Kovové konstrukce hal s prosklenou střechou stály ve dvou řadách a mezi každými třemi dvojicemi vedla zhruba na úrovni apsidy kostela Saint-Eustach široká cesta. Každý z pavilonů byl specializovaný na jeden druh potravin (pavilon masa, ovoce a zeleniny, ryb a podobně).

Při bourání byly všechny haly zdemolovány a prodány jako šrot, s výjimkou dvou. Původní pavilon drůbeže a vajec byl rozebrán a znovu postaven v obci Nogent sur Marne, kde dnes slouží jako divadelní sál. Druhý pavilon stojí v Japonsku v Jokohamě v městském parku.

Upřímně řečeno, dodnes nedokážu pochopit, proč aspoň jeden z pavilonů nezůstal stát na původním místě. Myslím, že by to byla dnes větší atrakce, než celá tahle nová canopée.

 

Pro zvídavé, kteří chtějí vidět staveniště zblízka, byla vybudována v rue Berger, která běží podél bývalého a budoucího parku, vyvýšená plošina, ze které je možné sledovat celé dění na stavbě a na které jsou umístěné tabule s podrobným popisem projektu i postupu prací.

Staveništěm vede napříč cesta ke kostelu Saint-Eustach, ze které se dá také projít do první zpřístupněné části již dokončeného parku před budovou obchodní burzy. Park dostal jméno Nelsona Mandely. Najdeme v něm dokončené dětské hřiště a rozlehlé odpočinkové plochy.

Co se mi opravdu nelíbí, jsou kovové plůtky, které člení jednotlivé části parku. Především ty plné díly, které jsou tvořené obyčejnými plechovými panely, nahoře zahnutými, do kterých jsou vyřezány ty podivné tvary, vypadají dost lacině a nestabilně.

Přímo před budovou burzy je umístěný jeden ze sedmi vchodů do podzemního komplexu. Nad ním zůstala zachovaná část starých pergol. Původně jsem jejich zbourání hodně litovala, ale při několika posledních návštěvách jsem si všimla, že se do této části, pergolami tak dobře kryté, přestěhovala koncentrace toho, co na parku dřív vadilo – na jedné lavičce tady seděla partička podivných feťáků, kolem druhé se váleli opilí, rusky povykující chlapíci a podél ulice tábořili bezdomovci.

Takto by měl park vypadat po svém dokončení. Ty trávníkové plochy v západní části už existují a fungují.

Kamenná hlava – padesátitunová plastika s názvem L´écoute (Naslouchání) kterou vytvořil sochař Henri de Miller – byla přemístěná ze svého původního místa v dolíku u zdi kostela o kousek dál. Dnes stojí na podstavci z kamenných schodů a od jara je už zase běžně přístupná. Až moc.

 

 

1. obvod, Les Halles

Jak se tak dostat: metro e RER Châtelet (spousta linek)