Na nádvoří Louvru se denně táhne dlouhá fronta turistů, natěšených na prohlídku obrazárny. Když večer všichni odejdou a skleněná pyramida se do tmy rozzáří jako broušený drahokam, tehdy tam přijdu já, abych se prošla v tom prázdném prostoru, který v tu chvíli patří jenom mně. Až budete v Paříži, nenechte si to taky ujít.
A když budete unavení, čeká na vás pod podloubím le Café Marly, sice předražené, ale půvabné a s výhledem na tu skleněnou krásu.
Jak se tam dostat: metro Louvre Rivoli (linka 1) nebo Palais Royal (linka 1 a 7)
… stojí kolem osmihranného bazénu hned za vchodem z place de la Concorde v polokruhu řada osmi bílých mramorových soch. Jsou většinou inspirovány antikou a jsou jedny z prvních, které byly do zahrady umístěny. Některé z nich jsou originály, jiné jen pozdější kopie těch původních. My se na ně ted spolu podíváme podrobněji.
Začneme zprava, kde stojí socha Agrippiny, kterou vytvořil Robert Doisy v letech 1659 – 1690. Tady v zahradě stojí už od roku 1722.
François Barois – Pomona (bohyně zahrad a ovocných stromů), 1696, v zahradě od roku 1722. Jde o kopii, originál je vystavený v Louvru.
Opět François Barois. Vertumnus (který podle Ovidia svedl krásnou Pomonu), rok 1696, v zahradě od roku 1722. I tato socha je kopií té původní, která je vystavená v Louvru.
Nicolas Coustou – Julius César, 1722, v zahradě od roku 1722, jde o kopii, originál je také v Louvru
Sébastien Slodtz, Hannibal, 1722, od stejného roku je vystavený tady v zahradě
Guillome Coustou – Léto (nebo také Ceres), 1726, tady od roku 1735. Dnes tady najdeme kopii, originál je opět v Louvru.
Pierre Legros II – Veturie (nebo Ticho nebo také Vestálka), 1695, v zahradě od roku 1722.
Na protější straně bazénku stojí další sochy, mnohem objemnější než ty, které jsme viděli dnes, jenže ty jsem jaksi zapomněla zdokumentovat. Příště to napravím a holt se na ně podíváme někdy jindy.
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Poslední pozoruhodností, kterou navštívíme na rue de Ménilmontant, je krátká ulička hned pod dlouhou zdí, oddělující od ulice parčík kolem domu Carré de Baudouin, který jsme tady viděli minule. Na rozdíl od rušné a zaprášené hlavní ulice nás tady, v Cité de l´Ermitage, čeká exploze zeleně.
Za kamennou zdí hned na kraji stojí v křoví skrytý dům a hned naproti najdeme krásnou kovanou bránu se zanedbaným dvorkem a opuštěným stavením. Ještě nedávno na bráně visela cedule s nápisem Na prodej, kterou začátkem září vystřídalo povolení k rekonstrukci. Uvidíme, jak se dům po opravě vyloupne, protože cihlové schody se stříškou nad vstupem jsou krásné už teď.
Zadní strana slepé uličky je zarostlá vysokými stromy a keři tak, že se v nich domy až ztrácejí. Ten první zleva má malý vydlážděný dvorek, na kterém bydlí tahle krasavice.
Dvě staré a oprýskané sochy dívek v životní velikosti na zídce před jedním z domů jsou tak zarostlé v zeleni, že si jich na první pohled ani nevšimneme.
V této části města je podobných koutů tolik, že se sem budeme ještě mnohokrát vracet. Pro tentokrát ale s létem končíme a příště už se ocitneme v současné roční době a počasí.
Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
Z venkovské uličky Villa de l´Ermitage, ve které jsme byli minule, se vydáme směrem k rue de Ménilmontant, dlouhé tepně, která vede napříč východem města. Nejdřív si ještě prohlédneme domy v rue de l´Ermitage, která nás tam přivede. Tady si na žádný přepych nehrajeme, jsme v bývalé dělnické čtvrti, kde najdeme ještě dnes nízké chudé domky a mezi nimi vklíněné malé dílny. Přesto tady stojí pár domů, které stojí za pozornost, jako například úzký cihlový novogotický dům, který se chlubí památkově chráněnou fasádou.
Kamenné hlavičky podél oken a dveří časem skoro ztratily podobu
Rue de Ménilmontant sbíhá s prudkého kopce do centra. Na hranici 20. a 11. obvodu mění jméno a pod názvem rue Oberkampf nás přivede až téměř do samého centra. Vidíte v dálce Centre Pompidou?
Ulice tvoří hranici mezi čtvrtí Belleville a Ménilmontant. Obě historicky chudé dělnické čtvrti i dnes zůstaly lidové a žije tady pestrá směsice lidí všech barev pleti. Ulice je plná malých krámků, kaváren a obyčejných bister.
Když sejdeme po rue de Ménilmontant o kousek níž k centru, narazíme na pestrou zeď a bránu bývalé dílničky na zrcadla. Opuštěné budovy s dvorem se před několika lety staly squatem umělců, punkerů a anarchistů, pořádaly se tady výstavy a koncerty, od léta je tady však zavřeno.
Další pestrá zeď nás přiláká o kousek výš, na rohu rue de Ménilmontant s rue des Pyrenées. Tentokrát se za ní skrývá malý parčík, nad kterým se se zvedá trojúhelníkový štít bílého klasicistního domu, na který se podíváme podrobněji.
Dům byl postavený v 18. století jako venkovské sídlo a letohrádek, které tehdy v této části města překotně rostly (a které většinou vzaly zasvé při pozdější industrializaci východu města). V roce 1770 vilu zdědil Nicolas Carré de Baudouin, jehož jméno dodnes nese, který ji nechal přestavět a vytvořil průčelí ve stylu italských vil se čtyřmi jónskými sloupy. Později se vila dostala do vlastnictví rodiny Goncourtů a bratři Jules a Edmont (který se později stal slavným spisovatelem a jehož jméno dnes nese známá francouzská literární cena) zde strávili dětství. V roce 1836 dům i s vedlejší budovou přešel do vlastnictví řádu sester sv. Vincenta z Pauly, které zde provozovaly nejdřív sirotčinec a později sociální středisko. V roce 2003 jeptišky dům prodaly městu, které tady vytvořilo kulturní a umělecké centrum.
V malém parčíku před domem si můžeme po dnešní procházce odpočinout a nabrat sílu na prohlídku další zajímavosti hned v těsném sousedství, kam se podíváme příště.
Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
Vzhledem k tomu, co máme už třetí den na ulicích, vzrůstá moje nechuť k zimě, tmě a vlezlému mrholení a současně i chuť vzpomínat na teplé a prosluněné letní dny, třeba zrovna v Paříži. A třeba v uličce, která jako by do hekticky rušného města ani nepatřila. Najdeme ji (opět) ve východní části města ve čtvrti Belleville a je součástí klikaté trasy, kterou vás už nějakou dobu vodím po této své oblíbené části města.
Ulička vznikla v roce 1857 a zpočátku ji tvořilo jen pár malých domků, ukrytých v zeleni, které podle stavebního povolení nesměly být vyšší než tři metry. Od samého začátku v ní bylo zakázáno zakládat jakékoliv dílny a provozovat parní stroje, aby bylo vyloučeno znečišťování hlukem a prachem. V pozdějších letech ulička jako zázrakem unikla bouřlivému rozvoji, bourání a přestavbám. Bylo v ní sice postaveno několik vyšších domů, ty jsou ale skryty za předzahrádkami a dobře maskovány všudypřítomnou zelení. Tvořivost místních obyvatel z ní udělala kouzelný kout, plný malebných drobností, které stojí za pomalou procházku a důkladnou prohlídku, na kterou vás teď pozvu. Představte si, že jsme v prosluněném líném srpnovém dopoledni – a vyrážíme.
Dřevěný totem pod rozložitou palmou
Mořská panna se vrací i se svým děťátkem domů oknem. Zdá se vám na tom něco divného?
Na konci ulice býval dřív malý parčík a vedle něho malé divadlo. Divadlo, obklopené vysokými stromy a s levandulí v oknech, zůstalo, ale parčík letos zastavěli. Ani jsem to radši nefotila, i když nová budova naštěstí není tak odpudivá, jako některé další betonové zpotvořeniny, které v Belleville v poslední době nahradily staré domy i celé uličky.
20. obvod, mezi 315 rue des Pyrenées a 12 rue de l´Ermitage
Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11) nebo Gambetta (linka 3)
Dnes se ještě jednou vrátíme na úplný východ Paříže, kde jsme v místech bývalé Porte Dorée už viděli Muzeum imigrace (dřívejší Muzeum kolonií) a Tropické akvárium. Při stavbě budovy muzea při příležitosti Koloniální výstavy v roce 1931 před ním bylo také upraveno rozlehlé náměstí, které je dnes lemováno dvěma řadami palem.
V roce 1935 byla na náměstí před muzeem vytvořená kaskádová fontána v čele se sochou bohyně Athény. Kaskáda je dlouhá osmdesát metrů a skládá se ze tří půlkruhových nádrží pod sochou a ze sedmi stupňů bazénů. Zlatá barva sochy pokračuje v nazlátlé barvě vody.
Pozlacená bronzová Athéna, která drží v ruce malou sošku bohyně vítězství Niké, představuje „Francii, přinášející mír a prosperitu koloniím“. Jejím autorem je Léon Ernest Drivier. Socha původně stála přímo před vchodem muzea.
V druhé polovině náměstí za vodní kaskádou najdeme pomník, věnovaný v roce 1939 generálu Marchandovi, veliteli francouzské průzkumné mise s názvem Kongo-Nil, která operovala v Africe na konci 19. století v době francouzsko-britské rivality v koloniích. Deset metrů dlouhý pomník představuje řadu francouzských vojáků v koloniálních uniformách a šest senegalských střelců, kteří byli součástí jednotky. Na kulatém medailonu jsou uvedena jména účastníků mise. Do 60. let stála na soklu před pomníkem i socha generála, kterou odpůrci kolonialismu zničili výbušninou a která už nebyla obnovena. Za pomníkem vede okružní bulvár, který je zde částečně zanořený pod zem, a za ním začíná rozlehlý Vincenneský les. My ale budeme pokračovat v procházce opačným směrem, k městu.
Přímo před muzeem si můžeme ještě prohlédnout plavce, kraulujícího v trávníku. Jeho autorem je senegalský sochař Diadji Diop, který volil červenou barvu jako barvu krve, kterou mají lidé stejnou bez ohledu na barvu kůže.
Když od muzea přejdeme rušný boulevard Poniatovski, najdeme mezi obyčejnými vysokými činžáky úzkou uličku s malebnými nízkými domky a malými zahrádkami a vedle nich honosné domy. Zase jedno místo, kde by se mi líbilo bydlet. Do hezké pekárny na rohu bych si chodila ráno pro čerstvé croissanty.
12. obvod, square des Anciens-Combattants-d´Indochine (a okolí)
Čtvrť, ve které leží kostel Sainte-Marguerite, je lidová, zajímavá, plná street artu, alternativních barů, kaváren a lidových hospod (můžu doporučit bistro En attendant l´or u metra Faidherbe Chaligny s dobrou a levnou domácí kuchyní). Taky tady najdeme skryté průchody, pasáže, malebné dvorky a úzké uličky. Dnes se podíváme do jedné z nich, která mě nadchla, i když ten den lilo a byla zima.
Vlastně to vůbec nic není, jen pár velkých květináčů a truhlíků se vzrostlými květinami. Obávám se, že u nás by zde trůnily popelnice a parkovala auta.
Ulička ústí průchodem do rušné rue du Faubourg de Saint-Antoine, mojí oblíbené ulice, kam chodím často nakupovat.
11. obvod, passage Saint–Bernard
Jak se tam dostat: metro Ledru Rollin nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)
Dnes se spolu vydáme do malého kostela ve čtvrti Bastille, působícího i přes svoje rušné okolí jednoduchým a venkovským dojmem. Byl postavený v roce 1624, kdy šlechtic Jean de Vitry daroval pozemek na stavbu tehdy pouze pobočného kostela, který patřil pod kostel sv. Ludvíka a sv. Pavla. Farním kostelem se stal až v roce 1712. U kostela byl po jeho založení zřízený hřbitov, na kterém byla v době francouzské revoluce pohřbena také těla lidí, popravených gilotinou na nedalekém náměstí place de la Bastille.
Klasicistní kostel je v hlavní lodi jednoduchý, s nízkým klenutým stropem, ze kterého se otvírají kulatá okna. Nad křížením s transeptem se tyčí věž, za jednoduchým oltářem je na zdi vytvořený reliéf a nad ním vitrážové okno, znázorňující sv. Markétu Antiochijskou, které je kostel zasvěcený.
Kaple, zasvěcená Duším z očistce, byla přistavěná až v roce 1760 a malbami ji vyzdobil Paolo Antonio Brunetti. Nejzajímavější jsou v kostele však vitráže. Některé z nich pocházejí z doby po jeho vzniku, některé jsou novější. Část z nich jsou votivní, byly věnovány kostelu jako dík za uzdravení, jedno z nich připomíná popravu karmelitek v době po francouzské revoluci. Ty další potom připomínají některé svaté nebo také události 1. světové války. Jsou ale bez výjimky všechny opravdu krásné.
V kostele je také pohřben zakladatel kostela a jeho první farář abbé Antoine Fayet
O hřbitově jsem se už zmínila nahoře. Byl sice uzavřený už v roce 1804 a později úplně zrušený, dodnes zde však zůstal prostor, na kterém je umístěný památník popraveným. Připomíná je také pamětní deska nad vraty z ulice, na které je napsáno, že zde bylo v červnu 1794 pohřbeno 73 popravených na place de la Bastille.
Na pamětní desce se také dočteme, že zde bylo 10. června 1795 pohřbeno „dítě, které zemřelo v donjonu v Templu“. Pro podrobnosti k té poslední informaci se musíme vrátit do minulosti, až do jedné červnové noci roku 1791. Král Ludvík XVI. se právě rozhoduje k útěku z Tuilerijského paláce, kde jemu i jeho rodině hrozí čím dál větší nebezpečí ze strany zdivočelých revolucionářů. Jeho kočár vyráží po půlnoci 21. června 1791 potají z královského paláce. Kromě Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty v něm sedí jejich dvě děti, třináctiletá Marie-Therèse a šestiletý Louis Charles, králova sestra Elisabette a guvernantka dětí. Jejich útěk je ráno odhalen a začne velké pátrání. Druhý den večer jsou uprchlíci dostiženi a 23. června ráno jsou přinuceni vrátit se do Paříže, zatím ještě do svého paláce, kde zůstávají „pod dozorem lidu“. Král je zbaven moci a vztahy mezi monarchií a revolucionáři se dále prudce zhoršují. 10. srpna 1791 revolucionáři vniknou do Tuilerijského paláce, vyplení ho, pozabíjejí devět set členů královské gardy a zmasakrují veškeré služebnictvo. O den později je král s celou rodinou převezen do Templu, uzavřené pevnosti, která zbyla v centru Paříže po vyhlazení řádu Templářů. Rodina je rozdělena, ale zatím se smí stýkat. 21. září 1792 rozhoduje Národní konvent o zrušení království. Královská rodina je stále v Templu, ale už zavřena ve zrekonstruované věži – zvlášť král a zvlášť královna s dětmi a královou sestrou. Když je v prosinci 1792 zahájen soud proti králi, nazývanému už jen „občan Kapet“, znamená to pro královské manžele začátek cesty na popraviště – Ludvík je odsouzený k smrti a popravený 21. ledna 1793 na dnešním place de la Concorde, Marie-Antoinetta stráví dalších devět měsíců ve vězení v Conciergerie a skončí pod gilotinou 16. října 1793. Obě jejich děti zůstávají i dále ve vězení v Templu. V roce 1795 je Marie-Therèse revolucionáři vyměněna s Rakouskem za Francouze, uvězněného ve Vídni, kam princezna po svém propuštění odjíždí k rodině své matky. V červnu stejného roku umírá ve věži v Templu na špatné zacházení a chatrné zdraví desetiletý nástupník trůnu Ludvík XVII. Jeho tělo je převezeno na hřbitov u kostela Sainte-Marguerite.
Než se na hrob nešťastného malého krále podíváme, sluší se ovšem dodat další podrobnosti. Identita těla v hrobě, který jako jediný zůstal na svém místě i po zrušení hřbitova, nebyla nikdy potvrzena. Tělo bylo dvakrát exhumováno a byly provedeny analýzy, které neprokázaly, že by šlo o královského potomka. Navíc bylo tělo podle velikosti odhadnuto na víc než šestnáct let.
To vše později rozpoutalo vlnu spikleneckých teorií – podle některých byl mladý král z vězení odvezen a na jeho místo bylo podstrčeno jiné mrtvé tělo. Někteří čekali, že se král po obnovení monarchie objeví, jiní se za něho později vydávali. V roce 2000 byla provedeno poslední porovnání DNA srdce, které bylo údajně vyňato z mrtvého těla a je uchováváno v královské hrobce v katedrále v Saint-Denis, s DNA Marie Antoinetty. Příbuzenství se sice potvrdilo, ale současně nebylo prokázáno, zda zkoumané srdce je skutečně Ludvíka XVII., nebo jeho staršího bratra Louise-Josepha, který zemřel v roce 1789. Obě srdce byla po desetiletí uchovávána na různých místech a dědila se v královské linii a nikdo dnes nedokáže říct s určitostí, čí které je. Opar záhady a tajemství nad malým pomníkem u zdi kostela tak pořád zůstává.
Église Sainte-Marguerite 11. obvod, 36 rue Saint-Bernard
Hřbitov není běžně přístupný, je nutné požádat o jeho otevření faráře, který je velmi ochotný a pustí vás tam bočními dveřmi z kostela (jen nesmíte přijít, jako já dvakrát, v poledne, kdy je na obědě).
Jak se tam dostat: metro Ledru Rolin nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)
Jako součást paláce, který jsme tady viděli minule, bylo už při jeho stavbě k příležitosti Koloniální výstavy v roce 1931 vybudováno i tropické akvárium. To tady také jako jedna z mála expozic zůstalo i poté, co byla budova přeměněna na Muzeum imigrace.
Akvárium je umístěné v suterénu budovy. V poměrně šerém prostoru najdeme za zábradlím prohlubeň se skálou a vodopádem, ve které žijí na jedné straně vodní želvy a na druhé krokodýli. Najdeme tady také suchozemské želvy, agamy a podobnou havěť.
Kolem dokola jsou po obvodu stěn vestavěná akvária s nejrůznějšími druhy ryb, které hrají všemi barvami. Od obyčejných úhořů a štik ve velkých akváriích jsou tu i nádrže s rejnoky, medúzami nebo korály, mezi kterými se proplétají hejna malých drobných pestrých rybiček.
Aquarium tropical Palais de la Porte Dorée
12. obvod, 293 avenue Daumesnil
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.30 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod Vstupné dospělí 5 eur, děti do 4 let zdarma, od 4 do 25 let 3,50 eur, rodinné vstupné 1 dospělý + 1 dítě do 18 let 7 eur, 2 dospělí + 2 děti o 18 let 11 eur
Dnes se vydáme z centra na jihovýchod Paříže až na okraj parku Vincennes, do míst, kde v 19. století stávala la Porte Dorée, Zlatá brána, jedna ze sedmnácti pařížských bran v hradbách, které postavil Adolphe Thiers. Obrys hradeb, zbouraných ve 20. a 30. letech 20. století, dnes zhruba kopírují tzv. boulevards des Maréchaux, okružní bulváry, vedoucí kolem celé Paříže, jejíž jednotlivé úseky nesou jména slavných francouzských maršálů.
Palác, který nás dnes zajímá, stojí na okraji tohoto bulváru těsně vedle Vincennského lesa a dnes v něm najdeme, kromě jiného, Muzeum imigrace. Jeho historie je však mnohem barvitější a složitější.
Palác ve stylu Art déco byl postavený pro Koloniální výstavu v roce 1931. Výstavní pavilóny byly roztroušené po velké části Vincennského lesa kolem jezera Lac Daumesnil. Jednotlivé pavilóny reprezentovaly svojí architekturou i svojí náplní jednotlivé francouzské kolonie, z nichž byly dovezeny nejen části staveb a zařízení, ale také typičtí obyvatelé. Kromě toho zde stály pavilóny dalších tehdejších koloniálních mocností, jako bylo Portugalsko, Holandsko, Itálie nebo Velká Británie a další. Součástí výstavy byla i zoologická zahrada, etnické restaurace a spousta dalších atrakcí. Za šest měsíců trvání výstavu navštívilo přes 33 miliónů návštěvníků.
Pavilón v indočínské sekci, který připomínal chrámy Angkor Vat
Informační centrum výstavy. Jednotlivé výstavní pavilóny najdete na fotografiích TADY.
Budova, do které se podíváme dnes, tehdy sloužila jako Muzeum kolonií. Je také jedna z mála, které po výstavě zůstaly zachovány. Většina budov byla zbouraná buď po ukončení výstavy nebo v následujících letech, několik dalších bylo přestavěno (například z pavilónu Kamerunu je dnes budhistická svatyně). Jiné, které unikly zbourání, dnes chátrají. Z Muzeau kolonií se v roce 1935 stalo Muzeum zámořské Francie, přejmenované v roce 1960 na Muzeum afrických a oceánských umění, které shromažďovalo sbírky lidového umění ze zemí bývalých kolonií. Sbírky byly v roce 2003 přestěhovány do nově postaveného Musée du quai Branly a palác podstoupil další změnu. V roce 2007 v něm bylo otevřeno Muzeum imigrace.
Rozlehlý výstavní palác má 16 tisíc metrů čtverečních výstavní plochy. Basreliéfy na zdech budovy pod podloubím, které lemuje průčelí, připomínají jednotlivé země bývalých francouzských kolonií. Jejich autorem je Alfred Janniot.
Sedící žena nad vstupními dveřmi symbolizuje Francii
Z centrálního sálu Forum v přízemí se vchází do poslucháren. Sál má krásné nástěnné malby s koloniální tématikou, za povšimnutí stojí parketová podlahy z tropických dřev a mozaiková dlažba
Freska v průčelí sálu představuje vliv Francie na pěti kontinentech (symboliku je nutno brát s rezervou). Francie stojí uprostřed v červeném plášti, za pravou ruku drží Evropu a v levé ruce má holubici jako symbol míru. Za ní roste dub jako symbol síly Francie a vavřín jako symbol její slavné minulosti. Lodní plachty v pozadí připomínají zámořské kolonie. Vlevo přijíždí bůh Višnu jako symbol Indie na bílém slonu, vpravo Afrika na šedém slonu. Mořští koně dole přinášejí vlevo ženu s dlouhými vlasy jako znak Oceánie, vpravo potom vidíme Ameriku. Zajímavé jsou ty mrakodrapy vpravo dole – že by tehdy Francie chtěla naznačit něco o svých dalších koloniálních záměrech?
Do prvního a druhého patra se dostaneme po širokém schodišti s pozoruhodným zábradlím. Stejně krásná je i ochranná mříž v prvním patře.
Nad centrálním sálem vede v prvním patře ochoz s dalšími nástěnnými malbami, představujícími prales, podél zdi jsou potom umístěné panely s výstavkou o zemích bývalých kolonií. Je odtud také pěkný pohled dolů do sálu.
Vlastní Muzeum imigrace je umístěné ve 2. patře. Na zdech schodiště je krátce popsaná celá historie imigrace i se všemi jejími milníky. Tím prvním je zde francouzská revoluce, která zavedla ostré rozdělování mezi Francouzi a cizinci.
V 60. letech se Francie snažila přilákat co nejvíce cizinců, protože jí chyběli pracovníci, a to i prostřednictvím mezinárodních smluv. Netušila ještě, co si tím do budoucna zavaří.
Ochoz ve 2. patře a krásné pohledy jak dolů do sálu, tak i nahoru na zajímavě řešený strop s rozptýleným osvětlením
Všimněte si té řady zajímavých světlíků. Samotná výstava se skládá většinou z fotografií, dokumentů a některých předmětů, typických pro přistěhovalce a jejich země, od těch prvních, kteří do Francie začali přicházet z kolonií v polovině 19. století, přes masivní vlnu přistěhovalectví ze zemí severní Afriky, ruskou šlechtickou vrstvu po bolševické revoluci, indočínskou a africkou populaci po pádu kolonií, až po příliv východoevropských občanů v 60. až 80. letech.
Nejdřív jsem si myslela, že výstavu úplně vynechám, šlo mi hlavně o prohlídku budovy, ale nakonec jsem celou expozici pečlivě prošla. Jak už to tak Francouzi umějí, i tady se jim podařilo vytvořit zajímavou a přitažlivou výstavu.
Osud imigrantů připomíná i tato ohromná palanda, která symbolizuje jejich špatné životní podmínky. Je ověšená taškami, které jsou snad v celém světě jejich poznávacím znamením.
Na závěr si můžeme prohlédnout dvě oválné pracovny v přízemí, které patřily tehdejšímu ministru kolonií Paulovi Reynaudovi a generálnímu komisaři Koloniální výstavy maršálu Lyauteyovi. Pracovna nahoře svojí výzdobou a freskami představuje umění a ekonomiku Asie, zatímco fresky v druhé pracovně jsou věnovány intelektuálnímu a uměleckému přínosu Afriky. Tato pracovny jsou také vybaveny jediným původním zařízením, které zde zůstalo po přestěhování sbírek. Kromě toho zde také zůstala ještě jedna velká původní část – tropické akvárium v podzemí, na které se podíváme příště.
Palais de la Porte Dorée
12. obvod, 293 avenue Daumesnil
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.30 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod Vstupné do přízemních prostor zdarma (včetně centrálního sálu Forum a oválných pracoven), do Musée de l´Immigration a Acquarium 8 eur, v době krátkodobých výstav se vstupné zvyšuje na 9 nebo 10 eur
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.