Dnes je neděle a proto si uděláme procházku kousek za město. Vypravíme se spolu na kraj Paříže, kde za periferikem, ale stále ještě ve 12. obvodu, začíná park Bois de Vincennes. Jen pár kroků od metra se tady rozkládá jezero Lac Daumesnil, se svými 12 hektary největší ze všech čtyř jezer, které v parku najdeme. Kolem jezera vede turistická cesta, která nás přes most přivede na dva ostrovy, které leží uprostřed – Île de Reuilly a Île de Bercy.
My jsme se do parku vydali na Nový rok, kdy sice svítilo slunce, ale vzduch byl ledový, po předcházejících teplých dnech přes noc trochu přituhlo a hladina byla pokrytá tenkým ledovým škraloupem.
Jen na ukázku, jak je jezero blízko Porte Dorée a tedy nejbližší stanici metra. V dálce vidíme Palais de la Porte Dorée, kde jsme před časem viděli Muzeum imigrace a Akvárium.
Na západním břehu jezera, přiléhajícímu téměř k zástavbě u Porte Dorée, je umístěná půjčovna lodiček. Ty jsou teď smutně vyrovnané na hromadě a čekají na jaro. Myslím, že ten, kdo v Paříži hledá romantiku, by se měl v létě vypravit právě sem.
Když se vydáme po pěšině, vedoucí po jižním břehu ostrova, dojdeme za chvíli k sousoší, které svými postavami připomíná, že se v blízkosti nachází Budhistické centrum s pagodou. I když bývá obvykle pořád otevřené, bohužel právě na Nový rok zavřeli a proto se sem vypravíme někdy jindy. Prý to stojí za to.
Můstek nás převede na první z ostrovů, kde uvidíme na nízké skále romantický altán. Když ho obejdeme až k vodě, dostaneme se do umělé krápníkové jeskyně. Obojí to tak trochu připomíná park Buttes-Chaumont, který mnozí znáte.
Z ostrovů máme hezký výhled na oba břehy jezera a také na vysokou umělou skálu v nedaleké zoologické zahradě, která byla loni znovu otevřená po dlouhé rekonstrukci. Pokud jedete do Paříže s dětmi, mohl by to být tip na příjemně strávené odpoledne (vstupné do ZOO je ale dost vysoké – dospělí 22 eur a děti podle věku 14 – 16,50 eur).
Dnes se na skok podíváme na východ Paříže, k Porte de Bagnolet, kde jsou podél nové tramvajové trati T3 rozsázena moderní umělecká díla. Jedním z nich je vysoká růžová lampa, která na rušné křižovatce svítí jako maják. Kromě toho, že na sebe přitahuje pozornost ve dne, je mimořádná i večer – svítí totiž růžově. Lampa je zohýbaná do tvaru nepravidelné pěticípé hvězdy, ze které vyrůstá hvězdice pěti ramen se svítidly. Pět ramen představuje pět ulic, které se na této křižovatce kříží.
Autorem lampy je Marc Handforth, umělec narozený v Hongkongu, který žije mezi Miami a Frankfurtem. Specializuje se na díla, inspirovaná městským mobiliářem – nejen pouliční lampy, ale i lavičky nebo dopravní značení, která určitým způsobem pozměňuje a přetváří na umělecká díla.
20. obvod, place de la Porte de Bagnolet
Jak se tam dostat: metro Porte de Bagnolet (linka 3)
V parku Bercy najdeme kromě toho, co jsme viděli minule, ještě jednu zajímavost. V horní části parku na terasách podél řeky stojí dvacet jedna soch, které představují děti různých národností. Jejich autorem je Rachid Khimoune, francouzský sochař berberského původu. Jeho dílo symbolizuje jednak vstup do 21. století a také práva dětí.
Bronzové sochy jsou vytvořené z odlitků, které autor sejmul v ulicích různých měst. Můžeme tady vidět části mříží, poklopů kanálů, popraskaného asfaltu nebo betonu a dlažby. Každá ze soch má svoje dvojče ve městě, odkud pocházejí odlitky.
Američan Jim byl odlit v New Yorku a jeho čelenka připomíná původní obyvatele. Za ním vidíme ruskou matrjošku Žannu.
V popředí Španělka Maria-Carmen, jejíž šaty byly vytvořeny podle odlitků z Barcelony. Egypťanka Isis, která stojí v pozadí, má na hrudi hezký odlitek s typickými egyptskými motivy.
Afričanka Naomi z Burkina Fasso
Brazilec Antonio
Japonka Ayako
Enzo pochází z Benátek, jak napovídá jednak typická benátská maska, tak i odlitek poklopu kanálu na jeho hrudi
Další sochy včetně komentářů autora a fotografií z postupu jeho prací najdete TADY.
Sochy jsou rozestavěné na terase po obou stranách vstupu na lávku Passerelle Simône de Beauvoir, která vede přes řeku přímo k Národní knihovně.
O parku Bercy jsem tady na blogu už jednou psala. Tenkrát jsme však viděli letní fotografie plné zeleně, zatím co dnes se podíváme, jak to tady vypadá v těchto dnech, kdy jsou vodní nádrže vypuštěné, záhony pusté a ostromy opadané. I přesto má podvečerní procházka v těchto místech svoje kouzlo (při nejmenším proto, že tady skoro nikdo není).
Koleje, které tady ve staré dlažbě najdeme, jsou pozůstatkem z dřívějších dob, kdy tato oblast přímo na břehu řeky sloužila jako ohromné skladiště vína. To se sem dováželo v sudech na lodích a po kolejích bylo přepravováno do desítek kamenných skladů, odkud se potom rozváželo do celé Paříže. Koleje tu jako připomínka starých časů zůstaly, zatímco na místě budov byl v letech 1993 – 1997 vybudovaný park. Několik řad starých budov zůstalo stát jen ve východní části parku, kde slouží jako obchody, kavárny a restaurace.
Mohutné platany ještě pamatují staré časy
Park je rozdělený na dvě části silnicí, přes kterou se můžeme dostat i přes můstek, který nám nabízí výhledy do rue Joseph Kessel v pozadí s kostele Notre Dame de la Nativité de Bercy
Zatímco ve východní části najdeme jen stromy a trávníky, část blíž k městu, která se jmenuje Jardin Jikchak Rabin, je rozdělená na sady, vinohrad, bylinkové zahrádky a květinové záhony. To vše si samozřejmě užijeme hlavně v létě.
Ten den trochu přituhlo, na rybníčku uprostřed zahrady se vytvořil ledový škraloup a kachny, které marně hledaly vstup do vody, z toho byly dost zmatené. Ten domek u rybníčku dříve sloužil výběrčímu daně z vína, dnes v něm sídlí zahradníci.
Další část parku, která leží nejblíž k centru, má podobu rozlehlých travnatých ploch. Najdeme tady dětská hřiště i typický pařížský kolotoč.
Na kraji parku stojí moderní stavba, která propojuje dnešní příspěvek s tím předminulým. Architektem, který ji navrhl, byl – stejně jako v případě Nadace Louis Vuitton – Frank Gehry. Budova z roku 1994 byla původně postavená jako sídlo Amerického centra, to se však odtud v roce 2005 odstěhovalo blíže k centru města, a budova byla přeměněna na Francouzskou filmotéku.
Přímo naproti filmotéce za náspem, který park odděluje od rušného nábřeží, vede zavěšená lávka rovnou k další zajímavé moderní stavbě – Knihovně François Mitterranda, se čtyřmi vysokými pravoúhlými budovami, představujícími otevřené knihy. Psala jsem o ní podrobně už TADY. O čem jsem ovšem zatím ještě nepsala, je další obří stavba v této části parku – stadion Bercy, zatravněná zelená kostka s modrými kovovými konstrukcemi, která teď momentálně prochází rekonstrukcí za červenou ohradou.
Fontána před stadionem je teď v zimě vypuštěná – a už to vidím, že se sem kvůli ní budeme muset vrátit znovu v létě. Za ní v prázdném zimním parku svítí do dálky skatepark, ze kterého se line docela velký rachot, ale zajímá nás to a tak tam aspoň z dálky nahlédneme.
Prostor kolem stadionu je osázený moderními budovami s více či méně nápaditou architekturou. Ukončuje ho protáhlý hranol budovy ministerstva financí, zanořený svojí jižní stranou přímo do řeky. Tady taky najdeme stanici metra Bercy, u které naše dnešní procházka končí.
Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14) nebo Cour St. Emilion (linka 14)
Za strohými zdmi vysokých paláců na Île Saint-Louis se často skrývají nádherné interiéry. Jeden z nejhezčích najdeme v paláci Hôtel de Lauzun na severním nábřeží ostrova. Černá mramorová deska se zlatým nápisem nad vstupními vraty nese nápis Hôtel de Lauzun 1657, palác ale v průběhu století měnil často majitele a tedy i názvy. Ten dnešní připomíná jednoho z prvních, hraběte Antoina Nompar de Caumont, vévodu de Lauzun, který dům koupil od prvního majitele, zbohatlého obchodníka s obilím Charlese Gruyna. Vévoda de Lauzun byl pravděpodobně – dodnes se to neví přesně – tajným manželem tak zvané Grande Mademoiselle, vévodkyně Orleánské, sestřenice Ludvíka XIV., jedné z nejbohatších nevěst své doby, která odmítla celou řadu evropských královských nápadníků, aby se bláznivě zamilovala do vévody de Lauzun, který neměl dostatečný původ na to, aby se s ní oženil. Ludvík XIV. svatbu nepovolil a vévodu nechal pro jistotu uvěznit.
V 18. století začal kolotoč změn vlastníků a také úpadek paláce. Po francouzské revoluci se tady začali usazovat řemeslníci, kteří palác, kterému se začalo posměšně přezdívat Palác barvířů, zdevastovali ještě více. V roce 1842 ho zakoupil markýz Pichon, který ho nechal zrekonstruovat a jednu jeho část pronajal umělcům. Žil zde básník Charles Baudelaire a malíř Théophile Gautier, kteří tady pořádali seance Klubu Hašišínů, jehož členy byli společně s dalšími zvučnými jmény francouzské kultury, kteří se vášnivě věnovali zkoumání účinků hašiše i jiných drog.
V roce 1928 palác zakoupilo město, které zde pořádalo různé oficiální akce, byly zde pořádány koncerty i natáčeny filmy. V roce 2013 proběhla velká rekonstrukce. Po jejím ukončení slouží budova Institutu vyšších studií, mezinárodnímu centru, které se zabývá sociálními a humanitními vědami.
Palác navrhl architekt Charles Chamois, spolupracovník slavného architekta Louise Le Vau. Na výzdobě pracovali malíři Sébastien Bourdon, Charles Le Brun a další malíři a dekoratéři té doby, kteří zde vytvořili bohatou výzdobu s malovanými stropy, vyřezávanými a zlacenými obklady a sochařskými díly. Co z toho dnes za strohou klasicistní uliční fasádou s okapy ve tvaru tepaných delfínů zbylo nebo bylo obnoveno při poslední rekonstrukci, se podíváme při naší dnešní návštěvě.
Krátkým průjezdem se dostaneme na malé nádvoří, obklopené ze všech tří stran vysokými zdmi. Dvě z nich patří k paláci, ta třetí, opatřená oblouky a falešnými okny, je slepá a odděluje dvůr od sousedního domu.
Původní schodiště bylo dávno zničeno a to dnešní je jeho kopií. Vstupuje se z něj do dvou křídel paláce, při prohlídce je však zpřístupněno jen hlavní křídlo, jehož okna vedou do ulice.
Ve velkém sále v prvním patře z původní výzdoby stěn nezůstalo nic. Dnes jsou potaženy červeným hedvábím. Sál však zdobí původní trámový malovaný strop.
Na velký sál navazuje malý salonek, obložený dřevěnými vyřezávanými a malovanými panely, se zlaceným a malovaným stropem, který v plné kráse ukazuje, jak tady dříve vypadaly všechny místnosti
V prvním patře najdeme řadu dalších místností. V té první, kterou vidíme nahoře, se většinou konají schůzky členů vědeckého institutu. (Upřímně, s tím nábytkem to moc nevychytali). Z bohaté výzdoby tady zůstalo dřevěné vyřezávané zlacené a malované obložení kratších stěn, delší stěny a strop o ně bohužel přišly v 19. století, kdy bylo pravděpodobně prodáno.
Další místností je menší sál s vestavěnou galerií s balkóny. Za ním leží ještě další podobně bohatě zdobené salónky, s malovanými výjevy z mytologie nebo zátišími na stropech nebo na stěnách.
Přes tepané zlacené zábradlí balkónu na průčelí vidíme nejen Seinu a protější nábřeží, ale vlevo nahoře i zvláštní věž kostela Saint-Paul Saint-Louis v Marais.
Okny, vedoucími na nádvoří, vidíme některé detaily budovy, včetně slunečních hodin s kalendářem mezi okny v prvním patře.
Palác není volně přístupný, ale dá se poměrně snadno navštívit v rámci organizované skupinové prohlídky. Možností je více a dají se dohledat na internetu, já jsem volila osvědčeného průvodce, se kterým jsem podnikla v minulosti už víc prohlídek. Kontakt najdete TADY.
Rozhodnutí vypravit se na prohlídku nové budovy Nadace Louis Vuitton právě na Silvestra padlo rychle a nečekaně. Přiměla nás k tomu letně modrá obloha a příjemná teplota nad nulou. Ještě rychle ověření, jestli vůbec mají otevřeno, a pak už jen směr Buloňský les. Právě tam tato mimořádně zajímavá stavba stojí.
Budova, kterou navrhl architekt Frank Gehry, byla dokončená a slavnostně otevřená za přítomnosti francouzského prezidenta a dalších osobností politického a kulturního života 20. října 2014. Bude sloužit jako muzeum moderního umění. Budovu financovala skupina LVMH, která zahrnuje kromě značky Louis Vuitton i dalších šedesát luxusních značek (Moët, Hennessy, Guerlain a další) a celkové náklady na stavbu nebyly zveřejněny.
Stavba na okraji Buloňského lesa u parku Jardin d´Acclimatation připomíná zaocenský parník. Dvanáct obřích skleněných plachet, které stavbě dodávají lehkost a vzdušnost, zahaluje centrální budovu s výstavními sály. Na výrobu 3600 skleněných panelů, ze kterých se plachty skládají, byla zapotřebí speciálně postavená pec, která umožnila vytvarovat jejich zakřivení. Zajímavé je taky to, že stavba spolkla dvakrát tolik oceli, než Eiffelovka.
Frank Gehry si touto stavbou, která navazuje na jeho muzeum v Bilbau nebo na Tančící dům v Praze, určitě postavil svůj pomník.
K sídlu nadace vás odveze od Vítězného oblouku jejich miniautobus, ale dá se tam pohodlně dojít pěšky od metra. Zrovna na Silvestra byl autobus přeplněný tak, že na zpáteční cestu čekala dlouhá fronta. Ta stála i na vstup do budovy a byla tak na půl hodiny čekání, ale myslím, že v méně exponovaných dnech (třeba ve všední den) to tak zlé nebude.
Stavba je jednoduše úžasná. Skleněné plachty obtáčejí kolem dokola její bílý kapitánský můstek a soustava teras, které ji korunují, umožňuje výhledy na všechny strany. A že je na co se dívat. Pokud budete mít štěstí na hezké počasí, zážitek bude umocněný ještě hrou stínů všech trámů, sloupů a skleněných křivek na bílých plochách a odrazy okolních stromů ve skleněných stěnách.
Nám se osvědčilo vyjet nejdříve výtahem (najdete je ve výstupní hale v prostorách vpravo od vchodu) až úplně nahoru do pátého patra a udělat si představu o celkové hmotě a rozložení jednotlivých částí budovy. Myslím, ze právě na horních terasách je zážitek nejsilnější.
Jako by byl průhled mezi dvěma částmi vypočítaný přesně tak, aby nám nabídl tento pohled
Pohled z horní terasy na jednu z těch v nižších patrech
Všechna patra jsou navzájem propojena několika venkovními i vnitřními schodišti
Architekt nebo stavař se v tom zřejmě vyzná, ale já mohu jen smeknout nad tím, že někdo dokáže vymyslet a nakreslit takovou změť všech možných prvků a vypočítat k nim všechny ty nosnosti a pnutí a kdovíco ještě.
Zatímco páté, čtvrté a třetí patro nabízí více venkovních prostor, v druhém a prvním je umístěna převážná část výstavních sálů. Je jich tu několik navzájem propojených a momentálně jsou v nich vystavena díla současných výtvarníků, ať už obrazy, plastiky, fotografie nebo různé instalace. Všeobecně se mi zahajovací expozice zdají hodně povedené.
Autor obřího bílého chlapíka s virgulí vystavuje jako protiváhu i křehké akvarely květin
Velkou radost mi udělala malá expozice plastik a kreseb Alberta Giacomettiho, doplněná fotografiemi a dokumenty z jeho života
Výstavní sály v nižších patrech jsou opět obklopeny téměř ze všech stran věncem teras s kouzelnými výhledy
Pohled k zadnímu vchodu
V přízemí roste přes dvě patra ohromná růže – je to asi kýč, ale nevadí
Pohled do vstupní haly
Restaurace a kavárna je umístěná v části vstupní haly a zdobí ji svítidla ve tvaru ryb, která také navrhl Frank Gehry
Po občerstvení přišly na řadu ještě přízemní a suterénní prostory. Tím prvním, do kterého se dostaneme hned ze vstupní haly, je prosklené auditorium, kterému na jedné straně dominuje barevná plocha, která se může proměnit v jeviště, a na druhé straně galerie s řadami sedadel.
Z auditoria se také můžeme dostat do venkovní části se soustavou bazénů, teď v zimě bohužel bez vody, a do dalších výstavních sálů, umístěných ve dvou podzemních patrech. U nich stála fronta na výstavu, anoncovanou na poutačích už venku před vchodem, ale na tu už prostě po několika hodinách nebyla síla.
Pokud se mě zeptáte, jestli návštěva budovy stojí za to, tak určitě a stoprocentně ano. Já se sem určitě vydám ještě jednou na jaře nebo v létě, až budou stavbu znovu obklopovat vodní plochy, které jí dodávají další zajímavé stránky.
Fondation Louis Vuitton
8. avenue du Mahatma Gandhi
16. obvod, Bois de Boulogne
Otevřeno pondělí-středa-čtvrtek 12 – 19 hod, pátek 12 – 23 hod, sobota a neděle 11 – 20 hod Vstupné 14 eur, děti do 3 let zdarma, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur, rodinné vstupné 32 eur (1-2 dospělí a max 4 děti do 18 let), vstupenka platí i do Jardin d´Acclimatation
Jak se tam dostat: metro Les Sablons (linka 1), odtud cca 10-15 min pěšky, nebo miniautobus nadace, který odjíždí od Vítězného oblouku od stanice metra na rohu avenue de Friedland (jízdné 1 eur, neplatí na něj žádné jiné běžné jízdenky)
Dnes se spolu projdeme kolem kanálu Saint-Martin, jednoho z nejromantičtějších pařížských míst. Rameno kanálu, které se od Seiny odděluje pod place de la Bastille, bylo vytvořeno po roce 1802 na základě rozhodnutí tehdejšího prvního konzula Napoleona Bonaparte, který hledal řešení nedostatku čisté pitné vody, kvůli kterému vznikaly epidemie vážných nemocí. Na severovýchodě města tak byl vytvořený čtyři a půl kilometru dlouhý systém rozlehlých vodních nádrží, propojených úzkými vodními dopravními cestami.
Kanál vede zpočátku pod zemí a až na úrovni place de la République se vynořuje na povrch. Je po obou stranách vroubený stromy a klenou se přes něj romantické můstky, které jsou kvůli jeho splavnosti buď zvedací, nebo mají tvar vysokých oblouků, které místu dodávají ještě více půvabu.
Hluboké nádrže, které dříve sloužily jako zdroj pitné vody, jsou odděleny systémem propustí a zdymadel, které umožňují provoz lodí. Dnes jde už jen o lodi turistické, ale v minulosti byl kanál také významnou dopravní tepnou, kterou se v těchto místech dopravovalo zboží, vyráběné v mnoha dílnách a továrnách, které ho lemovaly. Ty už dnes většinou vzaly za své a místo nich zde vyrostly činžáky a často dost nevzhledné paneláky. V jejich přízemí dnes najdeme desítky kavárniček a bister, které břehům dodávají život (a jejichž návštěvníci v létě posedávají přímo na zídkách podél kanálu).
Samozřejmě ani místní můstky nejsou ušetřeny moru posledních let v podobě stovek zámků, které sem věší zamilovaní v marné naději na věčnou lásku 🙂
Na prvním zdymadle, když se kanál objeví na povrchu, jsme viděli Amélii házet do vody žabky, pamatujete?
Za povšimnutí stojí i některé staré budovy, které tu zůstaly, jako například tato továrna původně na papírenské a galanterní zboží, která dnes vyrábí kožené diáře, roztomilé malé kabelky a další drobnou koženou galanterii, jako peněženky, pouzdra na klíče a podobně. Hezké jsou také uličky pod levou stranou ohybu kanálu, kolem rue de Marseille a rue des Vinaigries, plné obchodů a restaurací.
V těchto místech stojí také pekárna, o které mi kamarádka říkala už před dlouhou dobou, ale do které jsem se dostala teprve až nedávno. Za návštěvu stojí nejen kvůli svému vnějšímu a vnitřnímu historickému vzhledu a výzdobě, ale také kvůli výbornému ručně vyráběnému pečivu.
Typický tříkrálový koláč vypadá moc hezky, víc mě tady ale zaujaly slané briošky, plněné sýrem, uzeninami nebo ovocem a zeleninou. Dala jsem si jednu plněnou kozím sýrem, jablky a medem a druhou s kozím sýrem a sušenými rajčaty. Byly ještě teplé a tááák dobré, že se tam co nejdřív vydám na testování dalších.
Na prohlídku kanálu se můžete vydat i turistickou lodí. Lodě vyplouvají z přístaviště u place de la Bastille a poté, co proplujete několik set metrů krytou zaklenutou trasou, můžete obdivovat břehy z vodní hladiny a sledovat fungování zdymadel. Podrobné informace najdete TADY.
Jak se tam dostat: metro République (linka 3,5, 8, 9, 11) zdola nebo shora Jaurés (linka 2 a 5)
O první letošní lednové sobotě v Paříži pršelo, nad ulicemi ráno viselo vlhké šero a moje nálada byla po srážce s idioty na nule (no ano, v Paříži nežijí jen usměvaví gentlemani, ale také arogantní zlodějští instalatéři). Atmosféra ponuré rue Lafayette nad nádražím Gare de l´Est jen umocňovala moje negativní rozpoložení.
Najednou se mi zazdálo, že slyším vánoční koledy a ty mě po chvilce váhání zavedly do průjezdu, za nímž jsem ve dvoře uviděla zdi kostela. Tak jsem objevila na první pohled skrytý kostel sv. Josefa Řemeslníka.
Ke kostelu nás přivede dlouhý, žlutě vymalovaný průjezd s veselými modrými patníky. Kostel je novogotický a postavili ho v roce 1866 němečtí jezuité na místě původní dřevěné kaple německé misie, které pečovala o německé řemeslníky, kteří přišli do Paříže za prací. Při kostele existovala škola pro chlapce a dívky s výukou nejen ve francouzštině, ale i v němčině. V roce 1870 během války s Pruskem byla škola s kostelem vybombardovaná a komunita byla rozprášená. Na přelomu století, poté, co bylo jezuitům zakázáno působit ve školství, byla kaple prodána. Jejím vlastníkem se stal kníže Max de Saxe a z německé misie se stala Lucemburská misie pro německy hovořící věřící. Místo jezuitů zde začali působit bratři Nejsvětějšího srdce sv. Quentina.
Kostel měl pohnutý osud především v době 2. světové války, kdy byl zdejší farář vojenskými německými okupantskými orgány pověřený, aby jako vojenský kaplan pečoval o vězně a doprovázel odsouzené do pevnosti Mont Valérien, kde byly vykonávány tresty smrti. Staral se také o zraněné německé vojáky, kteří nemohli být převezeni zpět do Německa.
Farnost sv. Josefa Řemeslníka byla vytvořená až v roce 1958, po odchodu posledního lucemburského řeholníka. Od roku 1991, kdy zde svoji činnost ukončili bratři Nejsvětějšího srdce sv. Quentina, farnost spravují diecézní kněží.
Trojlodní kostel má v kněžišti tři vitrážová okna z roku 1867, která farnosti daroval při své zdejší návštěvě císař František Josef. Vitráže představují sv. Josefa, sv. Františka a sv. Alžbětu. Okna byla při bombardování kostela v roce 1871 rozbita, ale už o rok později byly vytvořeny jejich kopie, společně se sochami sv. Josefa a sv. Panny Marie, které byly umístěny na oltáři.
V pravé lodi bylo v roce 2004 vytvořeno pět nových oken, která navrhl jihokorejský řeholník a malíř Kim En Joong. Jsou čistě abstraktní a moderní a jejich barvy (červená, zelená, modrá, žlutá a černá) symbolicky představují církevní a duchovní hodnoty (červená, kterou vidíme na fotce, znázorňuje Ducha svatého).
Na konci pravé lodi je ve vánoční době vystavený betlém s vyřezávanými dřevěnými sochami. Další betlém, kterým je kostel proslulý, nás čeká na dvoře před kostelem.
V nízkém přístavku podél kamenné zdi najdeme ve velké vitríně stovky postaviček provensálského betléma, uspořádaného ve tvaru typického provensálského městečka. Zatímco v nejvyšší části jsou umístěny jesličky s Ježíškem, Pannou Marií, Josefem a Třemi králi, dolní část je věnována typickým provensálským postavičkám – můžeme zde vidět různé řemeslníky, náměstíčko s muži, hrajícími pétanque, rybáře pod majákem, zemědělce, obdělávající svoje políčka, pastýře s dobytkem, stranou potom několik cikánských vozů s jejich obyvateli – a protože jsme v Provence, tak také malíře, jehož rozpracovaný obraz silně připomíná Cézannova plátna.
Na dvoře si ještě můžeme prohlédnout zlacenou sochu sv. Josefa z konce 19. století, která stojí přímo u zdi kostela.
Pokud se do této nepříliš pohledné čtvrti dostanete, nenechte si kostel ujít. Jeho zadní strana svojí apsidou sousedí s kanálem Saint-Martin, který jsme tady už jednou viděli, ale ke kterému se podíváme příště znovu.
Église Saint Joseph Artisan 10. obvod, 214 rue Lafayette
Na dolním konci rue Mouffetard, vinoucí se dolů s kopce za Panthéonem, najdeme na náměstíčku malý venkovský trh. Za ním kolem fontány, v zimě osiřelé a bez vody, stojí celý les vánočních stromků. Dnes z náměstí vejdeme do kostela sv. Médarda, jehož nízká hranatá věž ční nad náměstím.
Do kostela se můžeme dostat nejen z náměstíčka, ale také ze zadní strany, přes malý dvorek
Nevelký prostor gotického kostela s antickými pilíři jsme TADY už jednou viděli, proto zamíříme rovnou do jedné z bočních kaplí, kde najdeme skromné jesličky s několika vyřezávanými dřevěnými figurkami.
Ježíšek ve skupince zatím ještě chybí, přibude do jesliček, vyložených slámou, až dnes večer při slavnostní mši v jedenáct hodin.
PŘEJI VÁM VŠEM HEZKÉ, KLIDNÉ A SPOKOJENÉ VÁNOCE, AŤ UŽ V PAŘÍŽI NEBO KDEKOLIV JINDE.
Dnešní předvánoční procházku začneme na place de la République, pod sochou Republiky, kterou jsme už viděli podrobně jednou TADY. Na náměstí se dlouho zdržovat nebudeme a vydáme se k ústí boulevardu du Temple na jižním konci náměstí. Těsně před ním vejdeme do úzké pasáže s honosným názvem passage Vendôme.
Pasáž má evidentně svoje lepší časy už za sebou. Najdeme v ní pár arabských a čínských bister, pár malých obchodů, kanceláře a jazykovou školu. Nad hlavou budeme mít řadu typických luceren a hezkou prosklenou střechu.
Z pasáže vyjdeme do rue Béranger a dáme se doleva, až na malé náměstí, kterému dominuje stará fontána, jejíž bronzový lev už dávno nechrlí vodu. Bodejť by se mu chtělo, hlídá tady na rohu už od roku 1699, jak se dočteme na čelní stěně fontány, ozdobené streetartovou postavičkou.
Na opačné straně náměstíčka stojí socha vikomta Turenne, celým jménem Henri de la Tour d´Auvergne, jednoho z nejlepších maršálů Ludvíka XIII. Zvídaví mohou kliknout na jeho životopis TADY. Proč je zobrazený jako dítě, jsem nikde nenašla, proč je ale zrovna tady, se dá odvodit od toho, že v ulici, která z náměstíčka vychází jižním směrem a která se jmenuje právě rue Turenne, stával v místech dnešních domů číslo 66 až 70 právě jeho palác.
Vánoce přicházejí…
Když půjdeme po rue Turenne dolů, můžeme si prohlížet dvory domů a paláců, které jsou často otevřené. Mě uchvátil tento, na kterém se za průčelím s krásným schodištěm, lucernou a dvěma basreliéfy skrývá malá umělecká galerie.
Ulice nás přivede až ke kostelu Saint Denys du Saint-Sacrement, ale protože jsme ho už viděli podrobně TADY, nakoukneme dnes dovnitř jen proto, abychom si prohlédli jesličky
Otevřenými dveřmi a vraty, vedoucími na hezké dvorky, můžeme v domech v okolních ulicích vidět vánoční výzdobu.
Postranními uličkami se dostaneme do vnitrobloku, který skrývá malý parčík, ze kterého můžeme vidět hezká zadní průčelí okolních paláců.
Původně jsem tuto výlohu fotila kvůli odrazu domů na červené mašli za sklem. No ale ten kaviár, který tady tak inzerují, by taky nebyl k zahození.
Jak se tam dostat: Metro République (linka 3, 5, 8, 9, 11)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.