Na stánky s nejrůznější veteší narazíte často nečekaně v neděli nebo v sobotu na malých náměstích nebo uprostřed zelené plochy širokých avenue v různých čtvrtích. Najdete na nich starý nábytek, nádobí, různé cetky a zbytečnosti, ale někde i umělecké předměty a starožitnosti. Nikdy jsem si tam nic nekoupila, ale vždycky si celý ten improvizovaný trh projdu a baví mě si všechno dlouze prohlížet. Občas se mi něco líbí a před koupí mě zadrží jen myšlenka, jak bych to dopravila domů, ale často kroutím hlavou nad tím, co všechno lidé mohou prodávat a hlavně co všechno si zřejmě najde kupce. Posuďte sami na tomto brocante, na který jsem narazila loni na avenue René Coty nedaleko place Denfert Rochereau ve 14. obvodu.
Je libo vojenskou čepici? Nebo námořnickou? Byly jich tady desítky a jejich majitel se mi některé mermomocí snažil nasadit – prchala jsem pryč při představě, kolik lidí a jakých už je mělo na hlavě.
Úplně stejný tác, jaký vidíte vlevo dole, mám po babičce. Dokonce dva v různých velikostech.
Lžičky. Stovky malých stříbrných lžiček v několika přepravkách. Jakou mají asi historii? Nebyly drahé a měla jsem si jich pár koupit.
Ve čtvrti Auteuil, hned na rohu ulice, kde jsme minule viděli Le Corbusierovu vilu La Roche, narazíme na malou oázu zeleně. Slepá ulička Impasse Raffet, odbočka z Rue Raffet, překypuje půvabem, jako ostatně i další místa v okolí. Bohužel velká část podobných zákoutí v 16. obvodu je pro veřejnost nepřístupná, chráněná vysokými ploty, branami, digicody a někdy i vrátnými a ochrankou. To pro tuto jen 30 metrů krátkou uličku neplatí, proto toho využijeme a nakoukneme dovnitř. Venkov v Paříži, to mám ráda!
Vilu, do které se dnes podíváme, postavil architekt Charles-Édouard Jeanneret. Pokud máte pocit, že vám to jméno nic neříká, tak zcela určitě ano, jen ho asi znáte pod přezdívkou, kterou si dal a pod níž tvořil – Le Corbusier. Nejslavnější švýcarský architekt moderních staveb postavil v letech 1923 – 1925 se svým bratrancem a spolupracovníkem Pietrem Jeanneretem v malé uličce v 16. obvodu na zakázku dva domy – jeden pro svého bratra Alberta, který v něm se svojí rodinou bydlel, zatímco v druhém si bohatý bankéř La Roche vystavil svoje sbírky moderního umění. Oba těsně sousedící domy dnes spravuje Le Corbusierova nadace, která má v prvním z domů svoje sídlo. Druhý je zpřístupněný veřejnosti a právě ten si dnes prohlédneme.
Dispozice domů odpovídá svému určení, tomu, že sice sloužil také k bydlení, ale jeho prostory, samy o sobě jako umělecký exponát, byly spíše výstavní. Najdeme tady výklenky, visutou galerii, dlouhé chodby, lávku v prvním patře, která dům dělí na veřejnou a soukromou část, a samozřejmě typické prvky funkcionalistické architektury – pásová okna, velké prosklené plochy a několik kusů nábytku, typických pro slavného architekta, umístěných v přízemním salónu. Z něj mimochodem vede do prvního patra místo schodiště originální šikmá rampa. Chodit bych po tom denně asi nechtěla, ale určité je to působivé.
Hodně se mi líbily čisté a jednoduché tvary a hlavně zajímavé a nečekané průhledy napříč domem i z interiéru ven a naopak. A taky spousta původních prvků, od věšáku v předsíní, přes střešní okno, až po vypínače.
V posledním patře můžeme v malé přípravně vidět šachtu s výtahem, kterým se nahoru do soukromé části dopravovalo jidlo. Výtah končí v přízemní kuchyni, spíš kuchyňce, protože se v ní člověk sotva otočí, ve které není kromě dřezu a obyčejné pracovní desky vůbec nic. Když jsem se nad tím pozastavila, vysvětlili mi, že v takové rodině se přece nevařilo, ale všechno se sem vozilo hotové a tady jen ohřívalo.
V posledním patře najdeme terasu s výhledem na okolní domy, bohužel zamčenou, tak jen dvě fotky přes prosklené dveře
Pokud vás zajímá moderní architektura, nemůžete vilu při své návštěvě Paříže vynechat. Určitě stojí za malou odbočku z obvyklých turistických tras.
Vila La Roche
16. obvod, 8 square du Docteur Blanche
Otevřeno: pondělí 13,30 -18 hod, středa až pátek 10-18 hod
Na tu velkou budovu v těsné blízkosti Louvru už se mě ptalo několik lidí. Tyčí se jen přes ulici od hlavního průčelí Louvru jako velký monolit, rozčleněný arkádami, které běží po celém jejím obvodu. Málokdo z turistů ví, co se v něm skrývá, a ještě méně z nich vezme za kliku a vstoupí dovnitř. Přece však stojí za to tam nakouknout – už jen proto, že dny této instituce jsou – zdá se – sečteny a brzy by měla být zahájená rekonstrukce, která budovu a její využití změní.
Budova byla postavená v roce 1852 jako hotel při příležitosti Všeobecné výstavy. V jejím přízemí byly umístěny luxusní obchody, které měly takový úspěch, že se tehdejší vlastníci rozhodli hotel přestěhovat jinam a věnovat budovu jen nákupům. V roce 1877 zde tak bylo po rekonstrukci otevřeno první ohromné obchodní centrum, tehdy nevídaná věc, která nabízela návštěvníkům na 10 000 m2 obchody s tím nejluxusnějším zbožím, které si dokázali představit. Tyto obchody tady vydržely skoro sto let až do roku 1974, kdy bylo celé centrum zavřeno a podstoupilo důkladnou rekonstrukci. Po ní zde nový majitel otevřel v roce 1978 první kryté obchodní centrum starožitností. Svoje obchody a pobočky v něm otevřelo na třech poschodích dvě stě padesát obchodníků, kteří nabízeli nejen starožitný nábytek a obrazy, ale také sochy, šperky, historické zbraně, mince, staré hračky, porcelán a sklo, starý bytový textil nebo třeba i starožitné vycházkové hole. Historie nabízeného zboží pokrývala období od antiky až do 60. let minulého století.
Zhruba před dvěma lety začal pomalý úpadek tohoto místa luxusu a centrum se začalo pomalu vyprazdňovat. Někteří obviňují vlastníka budovy (kterým je společnost, vlastnící – kromě jiného – i slavný koncertní sál Olympia), že ji úmyslně nechává chátrat a že se mu odchod starožitníků hodí v jeho plánech na otevření komerčního nákupního centra. Pokud to byl skutečně jeho úmysl, podařil se mu dokonale. Na konci loňského roku zde zůstalo jen devět otevřených obchodů. Pojďme se tedy podívat dovnitř, dokud je čas.
Symbolem instituce jsou dva lvi, jejichž kamenné zobrazení najdeme ve vstupních prostorách
Na první pohled zde není žádné úpadek znát. Vstupní hala je vyzdobená, nasvícená, hostesky sedí na svých místech. Ty obchody, které jsou ještě otevřené, mají výlohy plné zajímavých a drahých starožitností.
Briliantové náušnice byly překrásné a zdálo se, jako by chtěly ke mně (no ano, dokázala bych je unosit) – já jsem však vzhledem k jejich ceně raději ostřila na nápis na krabičce, který mě zaujal ještě víc: Prague – Vienne – Carlsbad.
Pokud člověk udělá čelem vzad, naskytne se mu jiný pohled – na řady prázdných obchodů, mezi kterými se až bojí. I tady však funguje plně osvětlení a uprostřed té prázdnoty pod skleněnou střechou tiše popojíždějí schody do prvního patra, kde ve šťastnějších dobách fungovaly další obchody i výstavní sály (jednou jsem tady viděla zajímavou výstavu o historii opia, se všemi starožitnými pomůckami, které k jeho používání byly potřeba).
Zatím jsem nikde nenašla informaci o tom, kdy přesně by Le Louvre des Antiquaires měl zavřít. Podle loňského článku v Le Figaro se zdá, že ti, kteří v paláci ještě zůstávají, zatím stále odolávají nabídkám vlastníka, který jim nutí vysoké odstupné, jen aby je odtud dostal pryč i přes stále platné nájemní smlouvy. Už se však objevily zprávy, že nové obchodní centrum, plné běžného, byť luxusního zboží (hlavně hadříků, kabelek, parfémů a šperků), by mělo být otevřeno v roce 2018.
No a pokud se vám dovnitř nechce, můžete vyzkoušet aspoň mírně macdonaldizovanou čajovnu pod podloubím. Je sice předražená, nabízí však na jedné straně pohled na Louvre a na druhé na Královský palác.
Le Louvre des Antiquaires 1. obvod, 2 place du Palais Royal
Otevřeno denně kromě pondělí, samozřejmě dokud nezavřou kvůli rekonstrukci
Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (linka 1 a 7)
Návštěva pařížské radnice je jednodušší, než by se zdálo. Skoro každý týden jsou organizovány komentované prohlídky reprezentačních prostor, a to i v angličtině, na které je možné se přihlásit. Na druhou stranu je to obtížné hned z několika důvodů – termíny nejsou pravidelné, některý týden jsou, některý nejsou, je nutné je složitě zjišťovat (zapomeňte na internet), přihlašuje se jen telefonicky nebo osobně (opět zapomeňte, že existuje internet a mail) a míst je jen několik. Já jsem se o návštěvu pokoušela v podstatě několik let a stejně tak několik let moje cesty do Paříže měly stejný scénář – hned po příletu a ubytování jsem se vydala na radnici do informačního centra, abych zjistila, jestli zrovna v době mého pobytu bude nějaká prohlídka. V létě před dvěma lety jsem měla štěstí, které jsem nepochopitelně zahodila – na prohlídku jsem se přihlásila, ale potom jsem na ni hloupě zapomněla. Další šanci jsem dostala až loni v květnu a tu jsem už nepustila.
Pařížská radnice stojí na svém místě už od začátku 14. století, kdy ji v těchto místech založil Étienne Marcel, tehdejší představený pařížských cechů. Nejde samozřejmě o stejnou budovu, ta, kterou vidíme dnes a kterou navrhli architekti Théodor Ballu a Édouard Deperthes, pochází z let 1874 – 1882. Byla postavena poté, co ta předchozí lehla popelem i se svými matrikami a knihovnou při bojích pařížské Komuny. Novorenesanční průčelí, které se ježí věžičkami, je však podobou předchozí radnice inspirováno. Je dlouhé 143 metrů a dosahuje výšky přes 18 metrů (zvonice 50 metrů).
Fotograf Charles Marville zachytil pařížskou radnici těsně po požáru. Jedno křídlo dveří, které se z ní zachovalo, můžete vidět v Musée Carnavalet.
Do ohromujících slavnostních sálů se vchází po čestném schodišti v průjezdu v zadní části budovy. Stejné schodiště, umístěné zrcadlově, vede na druhé straně ke kancelářím současné starostky Anne Hidalgo. Prohlídka, kterou radnice pro zájemce pořádá, se omezuje jen na reprezentační prostory. Neviděli jsem tedy ani zasedací sály, ani knihovnu a ani kancelář starostky. Kdo chce vidět víc, musí si vystát frontu při Dnech evropského dědictví, kdy bývá radnice taky zpřístupněna.
Ve vstupní hale…
Velký padesátimetrový Slavnostní sál radnice byl vytvořen podle vzoru zrcadlového sálu ve Versailles, jako jeho „republikánská replika“. Vzhledem k tomu, že architekti neměli k dispozici takovou délku, jaká je ve Versailles, udělali sál širší a vyšší – bylo nutné za každou cenu ukázat, že republika je nadřazená království.
Sál je bohatě zdobený zlacenými štuky a nástěnnými malbami. Na ohromujícím stropě je na 500 m2 maleb uvedeno a obrazově znázorněno heslo Rovnost – volnost – bratrství, ale také hudba, tanec a radost ze života. Najdeme na něm i znak Paříže a monogram RF jako République française. Nad arkádami v horní části stěn jsou vymalovány symboly šestnácti francouzských (i zámořských) krajů. Některé chybí, například Limousin nebo Bourbonnais, ale také Alsasko, které bylo v době stavby radnice anektováno Německem. Překvapivě je zde ale ve formě zahalené ženy vymalováno Alžírsko, pro změnu anektované Francií od roku 1830. Světlo, které vstupuje třinácti okny, se odráží v protilehlých zrcadlech a dává sálu lehkost a světlost.
Dalším sálem, který jsme měli možnost vidět, je Salon Georges Bertrand, který nese jméno malíře, který zhotovil nástěnné malby. Ty jsou inspirovány vesnickým životem a zemědělstvím, které i přes probíhající průmyslovou revoluci ještě v 19. století hrálo významnou roli i v tak velkém městě, jakým už tehdy byla Paříž. Salon je celý obložený dřevěným vyřezávaným ostěním a vyzdobený novorenesančními sochami, představujícími řemesla a zemědělské práce.
Ve vedlejší Salonu Zlaté knihy jsou na stěnách vymalovány fresky (autor Jean Paul Laurens), představující výjevy z pařížské historie. Nahoře znázornění 22. února 1358, kdy byly tři tisíce revoltujících Pařížanů, vedených Étiennem Marcelem, povražděny vojsky vévody Lotrinského a hraběte ze Champagne.
Dole první pařížský starosta Bailly přijímá Ludvíka XVI. po dobytí Bastily. Za povšimnutí stojí to, jak je král ve světlém kabátě symbolicky zobrazený v podřízeném postavení pod revolučním starostou.
Něco se tady chystalo, bohužel ne pro nás
Místnost je zajímavá i tím, že jsou zde ve vitrínách vystaveny pamětní listy vzácných návštěv. Nechybí snad žádný z evropských i světových monarchů, prezidentů i papežů.
Jediným městem, se kterým má Paříž družbu, je Řím. Padesáté výročí jejího uzavření připomněli v roce 2006 tehdejší starostové obou měst. Na radnici by měla být také socha římské vlčice, tu jsme ale neviděli.
Pařížský znak plující lodi s napjatými plachtami na vodách tady najdeme všude, i na klikách dveří. Latinský nápis Fluctuat nec mergitur – Potácí se, ale nepotopí, je pařížským heslem, které se nedávno stalo symbolem týdnů po teroristických atentátech.
Mezi všemi uměleckými díly, kterými je radnice vyzdobená, nechybí ani dílo Augusta Rodina – busta římské bohyně války Bellony‘
Výhled z okna Salonu Zlaté knihy vede k Seině a na Notre Dame de Paris
Dalším a posledním slavnostním prostorem, který jsme měli možnost vidět, byl Arkádový salon, kterému vévodí dva majolikové krby ze Sèvres. Novobarokní sál je rozdělený arkádami na tři části, představujícími vědu, umění a literaturu.
Vědění osvětluje svět
A opět pařížský znak, tentokrát vytkaný na opěradlech křesel v boční galerii sálu
V chodbě, vedoucí k monumentálnímu schodišti, najdeme krásně vitráže se znaky starých pařížských cechů (kterým v předminulém století radnice patřila). Ty nejstarší pocházely už z poloviny 13. století.
Sál, do kterého ústí vstupní schodiště, je vyzdobené monumentálními obrazy, které namaloval Puvis de Chavannes
Oknem chodby můžeme na jedné straně vidět zadní stranu zvonice s vlajkami a sochami a na druhé straně vnitřní nádvoří, na kterém vidíme kopii schodiště zámku v Blois z doby Františka I. (první polovina 16. století)
Ještě jeden letmý pohled na nádvoří…
Když jsme vycházeli, bylo schodiště nasvíceno v barvách trikolory. Vypadalo to sice trochu pouťově, ale patřilo to k výzdobě, kterou začali v salonech připravovat. Salony je totiž možné si pronajmout k nejrůznějším účelům.
Před radnicí na náměstí potom stojí za to zvednout hlavu a prohlédnout si výzdobu průčelí. Dominují mu dvě bronzové sochy – jedna znázorňuje vědu, druhá umění
Pod hodinami ve výšce na věži mezi dvěma sousošími, znázorňujícími Seinu a Marnu, vidíme opět heslo Volnost – Rovnost – Bratrství a nad ním dvě nahaté slečny, představujícími Opatrnost a Bdělost, se znakem Paříže a jejím latinským heslem. Mezi nimi sedí socha, znázorňující město Paříž a nahoře vidíme zvonici s korouhvičkou.
Fasáda je pokryta 136 sochami významných Pařížanů doby svého vzniku – od umělců přes vědce až po politiky
Pařížský znak na hlavní vstupní bráně a dole v kamenném dláždění náměstí
Na prohlídku, která je zdarma, se můžete zeptat a zarezervovat si ji osobně v informačním centru radnice se vchodem z rue de Rivoli, který vidíte na spodní fotografii. Prohlídky se konají většinou ve čtvrtek nebo v pátek, rezervace se přijímají od pátku předchozího týdne.
Hôtel de Ville 4. obvod, place de l´Hôtel de Ville
Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)
…nikoliv jízdním, ale ruském, jsme se ocitli přesně před rokem. Silvestrovské dopoledne bylo slunečné a jasné a protože před ruským kolem na place de la Concorde nestála žádná fronta, splnila jsem si další přání a zároveň odškrtla další splněné předsevzetí.
S dnešním přáním hezkého a příjemného nového roku 2016 mě napadá, že vám sice svezení na této pařížské atrakci můžu jen doporučit, ale současně vám přeji, abyste v příštím roce nebyli pořád v jednom kole, abyste nebyli moc dole a moc nahoře, abyste viděli do dálky, co vás čeká, ale aby se vám z té jízdy nezatočila hlava.
Výhledy z kola určitě stojí za to a byl to hlavní důvod, proč jsem dlouho čekala na hezké počasí
V kabině jsem dost poskakovala, abych si stihla vyfotit všechno, co jsem chtěla – ovšem přesně jen do chvíle, než jsem si všimla těch chabých dvířek. Závratěmi sice netrpím, ale představa, že mě v té výšce chrání jen tohle, moc veselá nebyla – a pak už jsem radši jen způsobně seděla.
A teď už jen někdy večer ještě jednu jízdu s výhledy na noční osvětlení a mám splněno a odškrtnuto. A co vy, už jste se na něm svezli?
Dnes se podíváme na místo, kam se návštěvníci dostanou jen dvakrát za rok – jednak v září při Dnech evropského dědictví a potom v této době, mezi Vánoci a Třemi králi. Toto zvláštní muzeum najdeme na břehu Seiny ve čtvrti Bercy, na místě, kde dříve ve velkých halách sídlily sklady vína. To se do Paříže dopravovalo loďmi, které byly právě tady vykládány a víno v obrovských sudech bylo po kolejích dopravováno do jednotlivých hal, kde se stáčelo a prodávalo do obchodů a restaurací. Tento svět už dávno zanikl a dříve zanedbané místo bylo v 80. letech minulého století zrekonstruováno na rozlehlý park. Jedna část kamenných hal zůstala zachována a sídlí v nich malé nákupní centrum s mnoha kavárnami a restauracemi, doplněná moderní budovou nového kina. V další části těchto hal bylo založeno muzeum, které shromáždilo zařízení lidových poutí z let 1850 až 1950, hlavně kolotoče, houpačky, střelnice a různé další hry.
Muzeum je rozděleno na pět částí. Tou první a nejvýznamnější jsou právě kolotoče, tou druhou je takzvané Kouzelné divadlo, kde se konají představení kouzelníků nebo žonglérů, zatím co třetí část s názvem Benátský salon připomíná karnevaly. Čtvrtou částí s názvem Magic Mirror je kulatý dřevěný pavilon, který ukazuje, jak také vypadaly tančírny ve 20. letech minulého století. Pátou částí je Zelená zahrada, vánočně vyzdobený prostor mezi halami.
Sbírka kolotočů je nejzajímavější a nejdůležitější částí muzea. I když jsou kolotoče staré a cenné, všechny jsou funkční a na všech se můžete svézt – pokud si ovšem vystojíte frontu. Kolotoč nahoře je šlapací a pohánějí ho sami účastníci vlastníma nohama. Všechny části muzea mají ovšem pro fotografy velkou nevýhodu, a tou je šero, místy až tma, ze které se vynořují ostře svítící reflektory. Moc slušných fotek se tam udělat proto nedá.
Další zajímavou částí jsou různé hry, spočívající v nejrůznějších způsobech pohánění figurek, nejčastěji plechových, které spolu závodí. Do cíle tak svými hody míčkem nebo žetonem můžete dostat třeba jezdecké koně, chrty nebo číšníky s lahvemi a skleničkami na podnose.
„Divadlo kouzel“ hraje několikrát denně, hlavně pro děti. My jsem tady viděli něco, co velmi silně připomínalo naše černé divadlo.
A protože jsme na pouti, nesmí chybět ani tradiční pochoutky – kromě cukrové vaty jsou to třeba jablka v cukrové polevě nebo klobásky.
Ve slavnostně a pouťově a karnevalově vyzdobené venkovní zahradě, místy zahalené do tajuplného kouře, se konají divadelní představení plná kouzel a magie. Velká loutka, která byla hlavním představitelem toho, které jsme viděli my, naháněla strach dětem a bavila dospělé. Mně se tady nejvíc líbili houslisté, kteří spolu sváděli hudební souboj a do svého boje vkládali všechno, včetně vlastního života.
V Magic mirroir, zařízeném jako kavárna, si můžete nejen odpočinout u skleničky nebo kávy, ale také si prohlédnout staré flašinety a podobná zařízení, nebo si zatancovat na tanečním parketu.
Venkovní kolotoče na pozadí moderních kancelářských budov, které toto místo obklíčily z východní strany, působí trochu bizarně, ale děti je milují
Pokud jedete do Paříže na Silvestra, a zvlášť s dětmi, může být toto muzeum dobrou volbou, jak strávit sváteční zimní den. Z vlastní zkušenosti doporučuji raději dopoledne, odpoledne tam bývá až příliš lidí (a dětského jekotu). Na rozdíl od předchozích let v letošním roce zavedli systém povinných rezervací on-line, najdete je TADY.
V těsném sousedství muzea najdete Cour Saint-Emilion a můžete se projít v parku a vychutnat si všechny jeho atrakce (TADY nebo TADY).
Musée des Arts Forains
12. obvod, 53 avenue des Terroirs de France
Letos je otevřeno od 20. prosince 2015 do 3. ledna 2016 Vstupné dospělí 16 eur, děti do 4 let zdarma, do 11 let 8 eur
Jak se tam dostat: metro Cour Saint-Emilion (linka 14)
Ze všech betlémů, co jsem je už v Paříži za ty roky nafotila, jsem pro vás dnes vybrala ten loňský z baziliky v Saint-Denis. Je vyřezaný z dubového dřeva, stojí rozložený na schodech, vedoucích k oltáři, a skládá se jen z několika figur – kromě ústřední dvojice Marie a Josefa a od včerejšího večera i Ježíška, je to už jen anděl a pastýř. V dálce za oltářem sestupují po schodech Tři králové.
Děkuji všem za vánoční přání a přeji Vám všem hezké vánoční svátky.
Nikdy jsem nepočítala, kolikrát jsem vás tady už vláčela po rue Mouffetard, mé oblíbené uličce, kam chodím pokaždé, když jsem v Paříži, a často i několikrát po sobě.
Mám ráda místní staré domy s malovanými vývěsními štíty, ateliéry, které se pořád ještě, i přes nejrůznější rekonstrukce, skrývají v zadních traktech, dvorech a průchodech, které z ulice vedou na všechny strany, kavárny s židličkami vystrčenými na ulici i v té největší zimě, mám ráda starý kostel sv. Medarda, před kterým v neděli v poledne hraje a tančí uprostřed turistů skupinka místních, a mám samozřejmě ráda všechny ty obchody s jídlem, kterými ulice překypuje, od italského lahůdkáře dole naproti kostelu, až po poslední obchod s vínem v horní části ulice. Tady vždycky seženete všechno, na co si vzpomenete, ale zvlášť o Vánocích je nabídka tak široká, že člověk neví, co dřív.
Hned z kraje ulice, když po ní začneme stoupat od kostela, narazíme na velkou bretaňskou rybárnu. Před loňskými Vánoci jsem se ani nemohla dopočítat, kolik různých druhů mořských potvor tady měli. Chudák humr vypadal neškodně, jednak už byl uvařený a kromě toho jeho ohromná klepeta prodávali zvlášť. Ze všech druhů ústřic mě zaujaly ty největší, velké jako pěst, a zvrásněné jako prehistorické kameny.
Tito šnečci už rozhodně růžky nevystrčí
O kousek výš trčí do ulice dlouhý pult sýrárny. Taky místo, kde bych dokázala strávit nejmíň půl dne.
Foie gras ve všech podobách, kvalitách a velikostech v perigordském lahůdkářství hned vedle, po boku s místní cukrárnou, plnou tradičních vánočních bûche
V dolní části ulice, která je pěší zónou, najdeme kromě obchodů také nejvíc restaurací a kaváren. Ty se potom v horní části prolínají i s nepotravinářskými obchody.
Zatím co ještě před padesáti lety byla ulice chudou a zapomenutou částí Paříže, turistika ji v dalších desetiletích převálcovala tak, že genius loci pomalu mizí. Místo obyčejných krámků se tady usazují drahé obchody s úplně stejným oblečením, které můžete koupit kdekoliv jinde, a prodejny turistických cetek. Několikrát jsem si už všimla, jak se ta místa mění – například na místě tak trochu zanedbaného bistra s krajkovými záclonkami, vedeného místním majitelem, se najednou může objevit sterilní prosklená plocha moderní kavárny s anglickými nápisy (to v tom lepším případě), nebo obchod, který prodává conversky. A taky místo ateliéru za oprýskanou zdí, který jsem před pár lety navštívila, dnes stojí novostavba s křiklavě oranžovými okny. Je mi to tak líto. Asi se pomalu stávám nostalgickým pamětníkem.
Rue Mouffetard končí na place de la Contrescarpe, náměstíčku plném kaváren. Z něho se rozbíhají čtyři ulice a my se vydáme ještě kousek po rue Descartes, která je pokračováním rue Mouffertard nejen z hlediska směru, ale taky zaměření – i tady je jedna restaurace a kavárna vedle druhé.
Chci vám tady ukázat ještě dvě restaurace – tou první je Maison de Verlaine, která je umístěná v domě, kde slavný básník 8. ledna 1896 zemřel (a taky tady má ve výšce pamětní desku)…
… a ta druhá, burgundská Au doux raisin, U sladkého hroznu, ta vás přitáhne sama. Z výlohy se totiž na vás dívá ta nejslavnější generace francouzských herců. Na fotkách z filmu z roku 1963, který se u nás promítal pod názvem Povedení strejdové, je tady Bernard Blier, Lino Ventura a Jean Lefebvre, dole potom Jean Gabin a mladý Jean-Paul Belmondo, oba z filmu Opice v zimě (1962), a po jejich boku Louis de Funès. Tady si dát skleničku je čistá radost.
Nakonec to dnes vlastně o Vánocích skoro vůbec nebylo, jen o tom jídle a o rue Mouffetard. Docela by mě zajímalo, jestli se někdo inspiroval (nejen teď, ale i v minulosti) a do této ulice se v mých stopách vydal – a jak se mu tam líbilo.
Jen kousek šikmo přes ulici od trhu u kostela Saint-Germain-des-Prés, který jsme si prohlédli minule, najdeme cíl dnešní výpravy. Přestože se mi nad jménem Augusta Comta, zakladatele sociologie, sevře žaludek při vzpomínce na zkoušku z předmětu, který mě nebavil (a na kterou jsem musela dvakrát), jeho byt, který byl v letošním roce zpřístupněný, mě zajímal.
Auguste Comte, narozený v roce 1798, vystudoval pařížskou polytechniku a věnoval se i jiným vědám, medicíně a hlavně filosofii. Pod vlivem humanitních ideálů a zkoumání společnosti zakládá positivistickou církev (nazývanou taky Náboženství humanity) a později i novou vědu s názvem sociální fyzika, později přejmenovanou na sociologii. Celý životopis najdete v případě zájmu třeba TADY.
Byt, ve kterém bydlel posledních šestnáct let svého života, je dnes muzeem a dnes vás do něj pozvu.
Velký (aspoň na pařížské poměry) pětipokojový byt zabírá celé patro starého činžáku. Comte k bytu přilnul tak, že se z něj odmítl vystěhovat, i když si jeho pronájem už z finančních důvodů nemohl dovolit. Byt je zrekonstruovaný do podoby, jakou měl za jeho života, a najdeme v něm i některé jeho osobní věci a rukopisy. Byt je, alespoň pro mě, zajímavý i proto, že ukazuje, jak v předminulém století bydlela střední třída.
Psací stůl pod zrcadlem mezi okny prý skutečně patřil Comtovi a právě u něj napsal údajně svoje stěžejní dílo Pojednání o sociologii
Comtův model různých sfér mozku
Maison d´Auguste Comte
6. obvod, 10, rue Monsieur Le Prince
Otevřeno v úterý a v sobotu od 14 do 17 hod, ale je nutno přijít na prohlídku (nekomentovanou) přesně ve 14 hod a 15.30 hod
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.