Dům, kde žil Emile Zola / Maison d´Emile Zola

hfkomentářů 5
Ten dům byl jeden z těch nálezů, které se občas v Paříži nečekaně přihodí. Cestou po obyčejné ulici v rušné čtvrti jsem otevřenými vraty zahlédla hezký dvorek – vešla dovnitř, pokochala se hezky upraveným prostorem, a teprve když jsem vyšla, všimla jsem si na zdi pamětní tabule. Emile Zola zde žil od roku 1889, napsal zde svůj otevřený dopis „J´accuse“ (Žaluji), kterým se angažoval v aféře Dreyfus, a zemřel zde v roce 1902 na otravu oxidem uhelnatým ze špatně fungujícího topení (taková smrt samozřejmě vyvolala spoustu dohadů).
Žádné další podrobnosti o domě jsem nenašla, ale ten hlavní Zolův dům, který mu patřil od roku 1878, a který je uváděný na internetu, leží kousek od Paříže v městečku Médan. Momentálně se v něm připravuje otevření Dreyfusova muzea (snad v roce 2017).
Pokud by někdo chtěl jít v Paříži v Zolových stopách, další místa, kde žil v průběhu svého života, najdete vyjmenovaná TADY.

477094c8bd_102703347_o2

9. obvod, 21 rue de Bruxelles

Hřbitov Passy / Cimetière de Passy

hfkomentářů 8
Malý hřbitov na západním okraji Trocadéra můžeme klidně označit jako hřbitov s nekrásnější vyhlídkou i s nejvznešenějšími „obyvateli“. Jeho poloha na okraji aristokratického 16. obvodu ho předurčila k tomu, aby zde byli pohřbíváni příslušníci šlechtických rodin, bohatí podnikatelé nebo umělci.
Hřbitov byl založen v roce 1820 a je dodnes funkční. 


Ze všech známých osobností, které jsou zde pohřbeny, jsem hledala především hrob, ve kterém je pohřben Claude Debussy, a potom ten dole, který patří malíři Édouardu Manetovi. Kromě těch, které ještě uvidíte dál, a na které jsme narazili víceméně náhodou, je zde z těch neznámějších osobností pohřben také herec Fernandel, spisovatel Octave Mirbeau, rodina průmyslníků Renaultů, módní návrhář Jean Patou nebo rodina výrobců parfémů Givenchy.


V hrobce Manetů je pohřben nejen slavný malíř Édouard, ale také jeho bratr Eugène se svojí ženou, malířkou Berthe Morisot


V nízkém hrobě, pokrytém okvětními lístky bílých růží a poupaty kamélií, je pohřbená Leila, dcera perského šáha Rézy Pahlavího, která zemřela ve věku 31 let (dodnes se neví, jestli to byla sebevražda nebo předávkování). Je pohřbená v hrobě společně se svojí babičkou, matkou své matky Farah. Ta je stále naživu a žije mezi USA, Paříží a Káhirou, kde zemřel a je pohřben šáh.


Na hřbitově je pohřbený také poslední vietnamský císař Bao Dai, který odešel do exilu ve Francii po převratu v roce 1955


Když budete ve Francii telefonovat, zcela určitě vám na mobilu naskočí jméno operátora, jehož telefonní impérium patří této rodině


Jak už jsem psala nahoře, na hřbitově jsem nepátrala účelově po hrobech slavných, ale spíš jsem se rozhlížela po hrobkách, které byly něčím zajímavé. Mezi ně patřil určitě i tento náhrobek maďarských baronů Perényi s kopií Michelangelovy Piety, jejíž bílý mramor chrání před znečištěným ovzduším skleněné „akvárium“


Krásná mozaika…

 
 
Cimetière de Passy
16. obvod, 2 rue du Commandant Schloesing
 
 
Jak se tam dostat: metro Trocadéro (linka 6 a 9)

Nemocnice sv. Anny / Hôpital Sainte-Anne

hfkomentářů 7
V Paříži existuje mnoho nemocnic, které jsou sice zmodernizovány na špičkovou úroveň a mají velkou část moderních budov, jejich jádro však zůstává stále historické. Dnes se podíváme do jedné z nich, která je současně i jednou z nejstarších. Na místě, kde už v 15. století stával útulek pro nemocné s nakažlivými nemocemi (především morem) a ještě předtím ve 13. století špitál, založený Markétou Provensálskou, manželkou Ludvíka IX., nechala postavit novou nemocnici v polovině 17. století Anna Rakouská, matka-regentka Ludvíka XIV. Nemocnice dostala jméno sv. Anny, patronky své zakladatelky. Nemocnice byla nejdříve málo využívaná, proto ji částečně přeměnili na farmu, kam chodili pracovat v rámci léčby pacienti z psychiatrické nemocnice Bicêtre.
Většího využití se nemocnice dočkala až stodvacet let po svém založení, když v roce 1772 vyhořela nemocnice Hôtel-Dieu v centru vedle katedrály Notre-Dame.
V roce 1863 rozhodl Napoleon III. o kompletní rekonstrukci nemocnice sv. Anny a o založení psychiatrické kliniky. Toto zaměření zůstalo nemocnici v podstatě dodnes – kromě psychiatrie se specializuje na neurologii, neurochirurgii, neurozobrazování a adiktologii. Právě v tomto zařízení lékaři objevili v 50. letech minulého století první neuroleptika (antipsychotika), která se používají k potlačování psychotických symptomů u schizofrenie, maniodepresivní psychózy a jiných psychických chorob.


Nás ovšem nemocnice zajímá hlavně z hlediska svého vzhledu. Její stará část pochází většinou z rekonstrukce z 19. století a z pozdější doby. Zůstaly v ní zachovány zelené plochy, takže působí místy spíš jako park, ve kterém navíc stojí spousta soch. Většina z nich byla vytvořena v první polovině 20. století, nemá žádnou zvláštní kvalitu a zřejmě ani hodnotu, ale dodává těmto prostorům určitý půvab.


Nejvíc soch najdeme na hlavním prostranství mezi starými budovami. Z nich se mi podařilo zjistit jen identifikaci mytologické postavy Dafné na spodní fotce, ty ostatní jsem nikde nenašla.


Ředitelství sídlí v hezké vilce, obklopené parčíkem. V něm najdeme další soubor soch.


Tomuto zmalovanému fešákovi říkám Meresjev – ti starší budou vědět proč, mladší o nic nepřišli


Autorem některých soch je bretaňský sochař Louis-Henry Nicot, jehož jedno dílo je umístěné i v Lucemburské zahradě


Sochy najdeme i na těch nejpodivnějších místech. Bakchus, autor Pierre Blanche.


Nemocnice je hodně rozlehlá a jsou v ní vytvořeny skutečné ulice, pojmenované po různých spisovatelích nebo básnících (přičemž někteří z nich byli i jejími pacienty). Nás může potěšit, že mezi slavnými jmény objevíme i jedno naše.


Kafkovu galerii najdeme v jedné z částí nemocnic, kde jsou mezi pavilony vytvořeny dřevěné galerie. Brňákům asi ze všeho nejvíc připomenou starou část bohunické nemocnice.


Menší kuriozitou je funkční tenisový kurt


Kaple sv. Anny z roku 1869. Byla zamčená.


Vedle kaple stojí i věž, která dřív byla pravděpodobně součástí jednoho ze vstupů


Poslední zajímavostí, kterou lze v nemocnici najít (lépe řečeno na vnější straně jejich zdí) je tzv. le plancher de Jeannot – něco jako Honzova podlaha. Jde skutečně o prkennou podlahu jednoho domu, v němž se odehrála rodinná tragédie. Mladík Jeannot, jehož otec v domě spáchal sebevraždu, zde po svém návratu z alžírské války na konci 50. let minulého století žil se svojí matkou. Po její smrti v roce 1971 ji pohřbil pod schody domu, přestal jíst a do podlahy svého pokoje začal vyrývat dlouhý text. O pár týdnů později zemřel ve věku 33 let. Prkna z podlahy později odkoupil místní psychiatr, který pochopil, že mladík trpěl psychózou – prkna byla poté vystavována i v rámci výstav jako tzv. art brut a později byla věnována této psychiatrické klinice.

Hôpital Sainte-Anne
14. obvod, 1 rue Cabanis

 

 

C 215

hfkomentáře 4
Na malém půvabném náměstí těsně pod Panthéonem leží bývalé sídlo pařížské polytechniky – prestižní vysoké technické školy, založené už v roce 1794 a militarizované o pár let později Napoleonem. Neustále rostoucí univerzita se v roce 1979 přestěhovala do nového vědeckého a technologického parku v Saclay a Palaiseau na jih od Paříže, ale stará budova z roku 1811 stále nese původní název.


Na mřížích, které areál bývalé univerzity obklopují, se na podzim konala výstava, která mísila historii vědy se současným uměním. Představuje řadu fotografií, pořízených v současných prostorách a laboratořích v Saclay, které na zakázku univerzity svými díly ozvláštnil street artový umělec, který svá díla na pařížských zdech podepisuje šifrou C215.


Stejně jako v Saclay u hlavního vchodu, tak i na plotě v rue Descartes v 5. obvodu začíná historie vědy u Galilea


Jean-Jacques Cousteau zde představuje francouzskou oceánografii


Jules Verne sice nebyl tak úplně vědec, ale svými myšlenkami mezi různé vynálezce určitě patří

Jean-Baptiste Charcot byl jednou z výjimečných renesančních osobností – ve svém životě stihl významné výzkumy a objevy nejen v oboru medicíny (jeho otcem byl slavný neurolog Jean-Martin Charcot), ale také mikrobiologie, meteorologie a polárních výzkumů. Zúčastnil se několika polárních expedic (zahynul při té poslední v moři u Islandu) – a jen tak mimochodem byl také členem francouzského mistrovského týmu v rugby a v roce 1900 získal stříbrnou olympijskou medaili za námořní plachtění.


Pokusy v Saclay se netýkají jen vynálezů francouzských vědců, ale – jak píšou v popisku – probíhají tam například i další pokusy s rentgenovým zářením

Umělec při dokončování portrétu polsko-francouzského nositele Nobelovy ceny za fyziku Georgese Charpaka


A když věda, tak nesmí chybět ani zástupce kvantové mechaniky Erwin Schrödinger a jeho současně živá i mrtvá kočka

Albert Fert je dalším francouzským nositelem Nobelovy ceny za fyziku (v roce 2007), díky jehož objevu máme velkokapacitní pevné disky


Fotek ze Saclay se zobrazením francouzských i jiných světových vědců na plotě viselo mnohem víc. Našla jsem mezi nimi i Davida Bowieho, který si toto čestné místo zasloužil údajně svým obdivem k astrofyzice, který vyjádřil na svém albu Space Oddity.


Samozřejmě nesmí chybět ani pohled za mříže, kde leží čtvercová zahrada s fontánou bývalé polytechniky. Občas ji otevřou pro návštěvníky a mluví se o jejím stálém zpřístupnění o víkendech. Vedu v patrnosti a včas zjistím, prozkoumám a dám vědět.


Pokud jde o umělce C215, jeho díla najdete v Paříži na mnoha místech, především ve čtvrtích na jihu města. Toto jsem vyfotila ve 13. obvodu v čínské čtvrti.

5. obvod, 5 rue Descartes

Historická knihovna / Bibliothèque historique

hfkomentáře 2
V samém centru čtvrti Marais najdeme v jednom ze starých paláců Historickou knihovnu města Paříže, která shromažďuje dokumentaci a fotografie města. První historická knihovna byla v Paříži založená v roce 1763; sídlila nejdříve v rue Saint-Antoine a později byla přemístěná do sídla pařížské radnice – to se jí ovšem stalo osudným, protože společně s radnicí vyhořela při velkém požáru, založeném 24. května 1871 v době bojů pařížské Komuny, a všechny její knižní sbírky, listiny a dokumenty byly při požáru zničeny.
Nová knihovna mohla být založená díky odkazu knihovníka Julese Cousina, který městu věnoval svoje osobní sbírky. Knihovna nejdříve sídlila v prostorách Muzea Carnavalet a teprve až v roce 1969 byla přemístěná do protějšího paláce Lamoignon, kde ji najdeme dodnes. Knihovna dnes obsahuje přes 300 000 tištěných knih a víc než 2 miliony dalších dokumentů nejrůznějších druhů, týkajících se historie Paříže a kraje Île de France.


Palác byl postaven na konci 16. století pro dceru krále Jindřicha II. Dianu (Diane de France), vévodkyni z Angoulêmu


Knihovna leží ve čtvrti Marais a při procházce touto historickou čtvrtí jste si už určitě všimli jejího nápadného nároží


Knihovna bývá otevřená pro prohlídky ve Dnech evropského dědictví. Při těch posledních jsem se sem nedostala, ale byla jsem tu asi před dvěma lety kvůli nějakým dokumentům a při té příležitosti jsem potají a narychlo vyfotila aspoň čítárnu.


Mám ráda zahradu za palácem – v úzkých uličkách této historické čtvrti je to jedno z mála míst, kde se dá na chvilku posedět ve stínu. Večer můžete přes mříže zahrady vidět desítky zářících světýlek, rozmístěných v trávníku (i přesto se na něj dá běžně vstupovat a piknikovat na něm).

Bibliothèque historique

4. obvod, 24 rue Pavée

Velká galerie evoluce / Grande Galerie de l´Évolution

hfkomentářů 13
Na jižní straně botanické zahrady Jardin des Plantes stojí rozlehlá budova, ve které jsou uchovávány sbírky bývalého muzea zoologie. To bylo na začátku 90. let minulého století přestavěno a v roce 1994 zde byla v rámci Muzea přírodní histoire vytvořena Velká galerie evoluce s obrovským otevřeným prostorem, ve kterém jsou vystaveny nejrůznější zvířecí druhy (vycpané, samozřejmě). Kromě toho muzeum na několika patrech nabízí další trvalé výstavy, od sbírek brouků až po velké ryby, hlavonožce a kytovce v podzemí.
Muzem je vytvořeno především pro děti, takže pokud s sebou do Paříže berete i svoje potomky, může to být jeden z vašich cílů o deštivém dni (pokud jedete bez dětí a chcete něco v klidu vidět, snažte se vyhnout víkendu a školním prázdninám, bývá tam opravdu plno).

 

Na místě dnešní budovy muzea stával od doby Ludvíka XIV. zámeček, který tady, v jím založené botanické zahradě, nechal král postavit pro ředitelství zahrady a první zoologické sbírky. Z těch bylo v době po francouzské revoluci vytvořeno Konventem v roce 1893 první Národní muzeum přírodní historie. Sbírky se stále rozrůstaly a když jim před koncem 19. století byly prostory malé, bylo rozhodnuto o stržení zámečku a postavení nové budovy muzea. Navrhl a postavil ho v roce 1889 slavný architekt Louis-Jules André, který vytvořil ohromnou kovovou konstrukci s prosklenou střechou, která do sbírek vpouštěla denní světlo. Budova sloužila až do 60. let minulého století, kdy kvůli špatnému stavu muzeum zavřeli. Rekonstrukce byla zahájena až v 90. letech a novou podobu muzea otevřel v roce 1994 tehdejší prezident Mitterrand. Dnešní podoba pochází z poslední rekonstrukce, dokončené v roce 2014.


Pohled do hlavního prostoru bere dech – kovová konstrukce s třípatrovými bočními galeriemi a vestavěnými schodišti je prostě krásná. Jediným problémem, zvlášť pro fotografy, je tma, která tady vládne. V některých bočních galeriích je taková, že se fotoaparát prostě nemá čeho chytit a stávkuje. Ale i tak to stojí za to.


Hned u vchodu upoutá ohromná kostra nějakého prastarého ještěra – je tak velká, že se do záběru celá nemůže vejít


Kromě nejrůznějších zvířat, která známe ze zoologické zahrady, je zde vystaven i vzácný tasmánský čert


A protože jsme v galerii evoluce, nesmí chybět, samozřejmě, ani první francouzské vydání Darwinovy knihy O vzniku druhů přírodním výběrem

V Jardin des Plantes je toho k vidění ovšem ještě mnohem víc. S dětmi můžete navštívit malou zoologickou zahradu, podívat se do rozlehlých skleníků, pro ty větší může být zajímavé Muzeum mineralogie nebo Botanické muzeum (tam všude se postupně spolu také podíváme). No a velcí, ti si přijdou na své také při procházce mezi krásně kvetoucími záhony.

Grande Galerie de l´Évolution
5. obvod, 6 rue Geoffroy Saint-Hilaire

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 18 hod
Vstupné 9 Eur, děti a mládež do 26 let zdarma

Vstupenka opravňuje ke slevě při vstupu do jednoho z dalších muzeí v Jardin des Plantes
 

Versailles – Míčovna / Salle du Jeu de Paume

hfkomentáře 4
Před dnešní prohlídkou versailleské míčovny, k níž jsme došli minule při procházce po čtvrti Vieux Versailles, si musíme aspoň krátce připomenout, jaký měla tato nenápadná stará budova význam pro francouzskou historii. Vrátíme se do jarních dnů roku 1789, kdy bylo francouzské království v polovičním rozkladu – státní pokladna byla prázdná, stát přestával fungovat, zatímco král Ludvík XVI. předstíral, že nic nevidí, a Marie Antoinetta si hrála ve versailleských zahradách na pastýřku. Všude se rozmáhalo násilí, jednak ze strany lidu, který (i pod vlivem všudypřítomných pomlouvačných pamfletů) útočil na šlechtu, jednak ze strany královských vojsk, která se snažila tato lidová povstání potlačovat.
V květnu král svolal po mnoha letech zasedání Generálních stavů, staleté instituce, která ve Francii od 14. století vykonávala poradní, a po boku krále i rozhodovací funkci v důležitých politických otázkách. Svoje zastoupení v nich měla nejen šlechta a duchovenstvo, ale také zástupci lidu – tzv. třetí stav.
Když se Generální stavy na začátku května bouřlivého roku 1789 sešly ve Versailles, jejich hlavním cílem bylo vyřešení tíživé finanční situace a zadlužení království. Od zasedání se však čekalo mnohem víc, především změna neudržitelné politické situace a správy země. Generální stavy zasedaly několik týdnů bez jakéhokoliv pozitivního výsledku – nedokázaly se shodnout ani na způsobu hlasování. Část zástupců, především třetí stav a někteří zástupci ostatních dvou stavů, nakonec vyhlásila změnu statutu – přeměnila Generální stavy na Ústavodárné národní shromáždění, které mělo přijmout první ústavu země. Ludvík XVI., oslabený smrtí dauphina – svého nejstaršího, sedmiletého syna – k níž došlo 4. června, se snažil vznikajícím změnám, prosazovaným zástupci třetího stavu, zabránit, a to také tím, že uzavřel zasedací síň. 578 rebelujících poslanců (z celkového počtu 1139) se proto 17. června odebralo do nedaleké míčovny, kde si 20. června přísahali, že se nerozejdou dřív, dokud nepřijmou ústavu.
Král se sice snažil toto zasedání rozpustit a prohlásit za neplatné, v bouřlivých předrevolučních a revolučních dnech k tomu však už neměl ani sílu, ani autoritu. Po revolučních událostech a pádu Bastilly 14. července Ústavodárné shromáždění přijalo 26. srpna Deklaraci práv člověka a občana, která se později stala preambulí samotné ústavy. Ta byla odhlasovaná 3. září 1791 a definitivně přenesla moc a vládu z krále na lid.

Míčovna je nenápadná jednoduchá stavba s řadou prosklených oken v dřevěném ostění, která stojí v úzké rue du Jeu de Paume. Stavba pochází z roku 1686, kdy ji Ludvík XIV. nechal postavit jako místo pro tehdy se rozmáhající hru, která byla předchůdkyní dnešního tenisu.
Po revoluci sloužila míčovna jako dílna a skladiště. Před stým výročím revoluce byla zrekonstruována a symbolicky 20. června 1883 v ní bylo otevřeno muzeum revoluce. To v ní sídlí dodnes a my se do něj teď podíváme. 


Přísaha v míčovně byla ztvárněna mnoha malíři. Tím nejznámějším z nich byl Jacques Louis David, z jehož obrazu vycházel v roce 1883 Luc-Olivier Merson, který vytvořil nástěnnou malbu na čelní stěně míčovny. Ta je kromě toho vyzdobená bustami těch nejvýznamnějších osobností revoluce, maketou Bastilly, mnoha dokumenty a rytinami z předrevolučních a revolučních dnů a také sochou Sylvaina Baillyho, dočasného předsedy prvního Ústavodárného národního shromáždění a od července 1789 starosty Paříže, kterého, jak už se v této revoluci stávalo, popravili jeho kolegové revolucionáři v listopadu 1793.


Z řady revolucionářů se potutelně usmívá člověk, jehož jméno představuje jeden z nejhorších vynálezů revoluce. Doktor Guillotin byl vzdělaný lékař a jako takový si údajně opravdu myslel, že jeho vynález zmírní utrpení popravovaných tím, že přivodí smrt rychle a bez bolesti, na rozdíl od předchozích nelidských praktik katů.


Když jsme v míčovně na podzim udělali čelem vzad, narazili jsme na poslední z děl britsko-indického umělce Anishe Kapoora (pamatujete si, že jsme jeho podivná a zneklidňující díla viděli ve versailleském zámku TADY?). Instalace má anglický název Shooting into the corner, a Kapoor „nastřílel“ do rohu míčovny, těsně vedle „hajlujícího“ Baillyho, náboje, připomínající ze všeho nejvíc nakrájené červené voskovky (nebo rtěnku). Divné, divné, divné.

Anishe Kapoora sice už v míčovně nestihnete, výstava skončila v listopadu, ale pokud budete mít ve Versailles čas, odbočka do tichých starých uliček určitě stojí za to, stejně jako návštěva míčovny.

Salle du Jeu de Paume
Versailles, rue du Jeu de Paume
Otevřeno denně kromě pondělí od 14 do 18 hod
Vstup zdarma

 
 
 

Vieux Versailles

hfkomentářů 14
S blížícím se jarem jsem čím dál častěji začala dostávat dotazy, týkající se nejen Paříže, ale také výletu do Versailles. Na některé jsem odpovídala už v minulých článcích, dnes si neodpustím malou propagaci Versailles jako města. Po letech ohrnování nosu nad tím, jak je Versailles turistické a jak už mě tam nikdy nikdo nedostane, jsem si totiž loni celé město několikrát prošla – a zamilovala se do něj.
Dnes se projdeme čtvrtí, která přiléhá těsně k levému křídlu zámku – tam, kde ještě na začátku 17. století, když se Ludvík XIII. rozhodl, že koupí a přestaví malý lovecký zámeček nedaleko Paříže na sídlo svého dvora, stávalo středověké městečko. V následujících desetiletích zde za Ludvíka XIII. a později i jeho syna Ludvíka XIV. vyrostl nejen rozlehlý zámek, ale také honosné město, plné bohatých paláců. Ty první a reprezentativní stojí právě ve čtvrti, kde byla zřízena sídla tehdejších královských ministerstev a úřadů, a kterou si dnes projdeme.  


Nejhezčí paláce najdeme mezi rue des Récolletes a rue de l´Indépendence Américaine. Pocházejí většinou z konce 17. století. Hned ten rohový palác naproti zámku, který je dnes v rekonstrukci, navrhl slavný architekt Ludvíka XIV. J. Hardouin-Mansart. Za Ludvíka XIV. sloužil jako královské kuchyně, během revoluce jako zbrojní manufaktura a později jako vojenská nemocnice. Pod ním najdeme v řadě s krásnými průčelími bývalé ministerstvo války, ministerstvo námořnictva a ministerstvo zahraničních věcí. Ten poslední dnes slouží jako městská knihovna, můžeme se podívat proto na dvůr a při troše štěstí i dovnitř.

 


Za touto řadou domů, navazující přímo na konec zámeckého křídla, leží zámecká oranžerie, kterou jsme viděli TADY. Ulice se svažuje až pod zámek, kde končí u parku, kterému dominuje ohromná vodní plocha – Pièce d´Eau des Suisses.

 
  


Kolmo na zámek vede několik starých ulic. Všechny pocházejí z doby rozkvětu Versailles v 17. a 18. století. Nás v tuto chvíli zajímá rue du Jeu de Paume, kde leží stará královská míčovna – a protože se s ní pojí kus revoluční historie, podíváme se na ni zatím jen zvenčí a zevnitř si ji prohlédneme podrobněji příště.


Jen kousek za míčovnou leží králova zelinářská zahrada, kterou jsme už viděli TADY, ze které je vidět katedrála sv. Ludvíka. Tu si prohlédneme taky jindy, společně s celou sousední čtvrtí sv. Ludvíka.


Nejživější ulicí celé této čtvrti je rue Satory. V létě je plná zahrádek místních restaurací a je tady ruch dlouho do noci.


Zpět k zámku nás kolem řady starých domů a versailleského kongresového paláce vede rue de la Chancellerie, skrytá pod náspem avenue de Sceaux. Právě tady se nám podaří nahlédnout do zákoutí zahrad a dvorů starých paláců a průchodem se dostaneme do zahrady bývalého kláštera rekolektů.


Z bývalé klášterní zahrady je krásný výhled na střechy okolní čtvrti. Průchodem se odtud dostaneme přes zadní dvorky do tzv. Cour des Senteurs, Dvora vůní, kde najdeme výstavní prostory, věnované parfémům, samozřejmě i s voňavými obchody.

Dnešní procházkou jsem chtěla hlavně ukázat, že Versailles není jen dlouhá fronta na vstup do zámku a zámecké zahrady. Určitě stojí za to vyhradit si na cestu celý den a kromě prohlídky zámku a zámeckého parku si projít i město.

Jak se dostat do Versailles a další technické podrobnosti najdete TADY.

 
Dnes jsme chodili uvnitř té červeně narýsované hranice, zámecké nádvoří se nachází těsně nad ní.  

Budhistická svatyně / Temple bouddhiste

hfkomentáře 4
Ani letos jsem se do Paříže nedostala tak, abych viděla slavnostní průvody k zahájení čínského nového roku, který začal právě o minulém víkendu. Jednou to určitě zvládnu, ale než se tak stane, podíváme se aspoň do budhistické svatyně v největší pařížské čínské čtvrti ve 13. obvodu. Už jsme ji na blogu viděli dvakrát, naposledy TADY loni v září. Tehdy jsme si prohlédli ulice s čínskými obchody a restauracemi a taky jednu z pitoreskních svatyní, umístěnou na tom nejméně pravděpodobném místě, které bych si aspoň já dokázala představit – v ušmudlaných podzemních garážích.


Ten dnešní budhistický chrám leží v přece jen o trochu důstojnějším prostředí – na terase obřího moderního komplexu, mezi vysokými betonovými obytnými věžemi, zastrčený za Lidlem a dalšími obchody a restauracemi nákupního centra. I proto se do něj vchází dveřmi, které ze všeho nejdřív připomínají i naše sídlištní samoobsluhy. Výzdobu má ovšem přesně takovou, jakou si v těchto místech představujeme.

 
Jediné, co se mi podařilo dohledat, je, že teochew je čínský dialekt z jihovýchodu Číny, patřící mezi sino-tibetské dialekty, předpokládám tedy, že i tady v Paříži jsou svatyně rozděleny podle dialektů nebo oblastí původu. Celá svatyně je lemována jednotlivými oltáři, vrchovatě zdobenými květinami a obloženými obětinami pro bohy – především ovocem, ale taky miskami s rýží. Strašidelně působí dvě řady obřích bohů, které lemují prostor u hlavního oltáře. 


Pohled od svatyně na čínskou čtvrť

13. obvod, 44 avenue d´Ivry

To je sice oficiální adresa, podle ní se to však najít nedá. Pokud byste opravdu chrám hledali, doporučuji jet metrem do stanice linky 14 Olympiades, tam vyjet z rue de Tolbiac po pojízdných schodech nahoru na terasu a vydat se přes ni kolem spousty obchodů a restaurací na druhou stranu. Až už to dál nepůjde, až narazíte na nákupní centrum, stačí hledat po levé straně. 

Otevřeno denně 9 – 12 hod a 14 – 18 hod hod

Francouzský institut / Institut de France

hfkomentářů 6
Z loňských Dnů evropského dědictví mi zbyla ještě spousta fotek, ke kterým se budu postupně vracet. Prvním místem, na které se podíváme dnes, je Francouzský institut, budova na nábřeží Seiny, ke které vede pěší lávka Pont des Arts. Ta bývá po celý den přeplněná lidmi, ale pokud si přivstanete, najdete ji v 8,45 úplně prázdnou.  


Francouzský institut sdružuje pět akademických institucí – Francouzskou akademii, Francouzskou akademii věd, Akademii písemností a krásné literatury, Akademii etických a politických věd a Akademii umění. Patří pod něj i několik francouzských knihoven a muzeí. Institut byl založen v roce 1795 (přičemž první tři instituce existovaly už od druhé poloviny 17. století).


Autorem barokní stavby byl známý architekt Louis Le Vau, který na základě objednávky kardinála Mazarina postavil v letech 1661 – 1691 přímo naproti Louvru kolej pro šedesát šlechticů, nad kterou se klenula kupole kaple. Kolej byla zrušená v porevolučním roce 1791. Budova sloužila krátkou dobu jako škola, později jako věznice a v roce 1805 sem byl Napoleonovým rozhodnutím přestěhován z Louvru Francouzský institut. Jeho zasedací místnost byla vybudována ve zrušené kapli, kde má svoje místo dodnes.
Z nábřeží vidíme z Institutu jen majestátní kupoli (která zvenku i při pohledu na google mapy vypadá jako kulatá, ale ve skutečnosti je oválná) a dvě křídla, stejnoměrně rozložená po stranách bývalé kaple. Skutečné jádro institutu však leží vzadu, kolem nesymetricky uložených nádvoří podél rue Mazarine.


V jednom z výklenků bývalé kaple najdeme hrob kardinála Mazarina, který si přál napodobit kardinála Richelieua, pohřbeného v kapli Sorbonny


Zadní, větší nádvoří institutu


Samozřejmě nesmí chybět ani sluneční hodiny – ty nahoře jsou umístěny na prvním nádvoří, ty dole na druhém


Součástí institutu je také Mazarinova knihovna, kterou kardinál založil svojí sbírkou knih. Z pohledu z nábřeží její část můžeme vidět v levém křídle budovy.
Do knihovny se vstupuje po krásném oválném schodišti. Má tvar písmene L a najdeme v ní jedny z nejcennějších a nejstarších knih, které Francie vlastní.


Facsimilie Gutenbergovy bible

Institut de France
6. obvod, 23 quai Conti