Paříž pro pokročilé

Dnes se vydáme do mé další oblíbené čtvrti (no jo, jenže kterou já nemám oblíbenou?), která leží daleko od centra až za montparnasským věžákem. Najdete tady staré úzké uličky, na kterých se sice už podepsala modernizace, ale které si přece jen místy zachovaly starý půvab.

Jednou z uliček, do kterých vždycky neomylně zamířím, když jsem poblíž, je moje zamilovaná rue des Thermopyles. Tu už jsme tady viděli a myslím, že jsme jednou viděli i její sousedku s názvem Cité Bauer, do které se podíváme dnes. Zcela jistě jsme však neviděli v plné kráse hlavní atrakci uličky, krásná vyřezávaná vrata, protože před nimi vždycky stává dodávka, která je kryje, a jen jednou jedenkrát se mi je podařilo vyfotit bez ní.

Dřevěná vrata se zdobeným vyřezaným srdcem a venkovskými obrázky vytvořil v roce 1959 maďarský umělec, který tady tehdy bydlel. Ve velkém srdci je vepsaný francouzský nápis Soyez les bienvenus (Vítejte), což potvrzuje maďarský nápis Isten Hozott, vyvedený do menšího srdce, který prý znamená „Bůh tě přivádí“. K tomu všemu patří ještě malované idylické výjevy z maďarského venkova.

Ulička má po pravé straně zachované původní domy, ty po levé straně naopak už částečně padly, ale naštěstí byl místo nich vytvořený park a ne panelák (jak bývá v Paříži často k vidění).

 

 

 

 

Když projdeme parkem, dostaneme se k jedné z kolektivních zahrad, které jsou v Paříži tak oblíbené a rozšířené. Tady jsem opět viděla, že už jsem vlastně pamětník – když jsem tu byla poprvé, stála zde napůl pobořená zeď, počmáraná graffiti, a za ní byla špinavá země nikoho s odpadky a plevelem. Za těch pár let na stejném místě vyrostl vcelku hezký dřevěný dům, byla založena zahrada, místo zdi zde stojí mřížový plot a celé místo pořádně prokouklo. Dokonce i graffiti byly nahrazeny streetartem. 

Samozřejmě, že neodolám, abych vás nevzala narychlo ještě za roh, do rue des Thermopyles, kterou bych nevynechala ani v tom největším spěchu. Tolik krásy najednou je přece nutné vidět víckrát.

 

 

Fotky, které vám dnes chci ukázat, čekaly připravené v počítači přesně dva roky. Vyfotila jsem je v květnu 2014, krátce po tom, co byla budova, o níž bude dnes řeč, otevřená po rekonstrukci. Věděla jsem, že mám někde fotku před rekonstrukcí, kterou jsem k článku chtěla přidat, ale nemohla jsem ji najít a když už jsem se smířila s tim, že je asi ztracená, vykoukla na mě nedávno z úplně jiné složky.

 

Nové zrekonstruovaná tržnice, která dnes slouží jako kulturní a vzdělávací centrum, leží v mé oblíbené čtvrti uprostřed 3. obvodu, v místech, kde po dlouhá staletí sídlili tajemní rytíři Řádu jeruzalémského templu. Templáři zde dostali ve 12. století od krále darem pozemky, na kterých si postavili své sídlo. Bylo ohrazeno mohutnými osmimetrovými hradbami a postupem času se stalo bohatým městem ve městě. Kromě převorského paláce zde byla ve 13. století vybudován i vysoká kamenná věž donjon a mnoho dalších paláců.

Po neúspěchu křižáckých výprav ve Svaté zemi král Filip Sličný v roce 1312 řád obvinil z hereze a obscénnosti. Řád byl zrušen, jeho převor Jacques de Molay upálen a ostatní bratři byli vyhnání. Zlé jazyky tvrdí, že to král, který byl velkým dlužníkem templářů, udělal proto, aby jim nemusel své dluhy platit, a naopak že se chtěl zmocnit jejich pokladu, který údajně v Templu skrývali (a který se nikdy nenašel).

Po rozehnání templářů se jejich sídlo stalo hlavním převorstvím maltézských rytířů, kteří ho zvelebili a rozšířili. Sídlili v něm až do konce 18. stoleti, kdy se ho v době francouzské revoluce zmocnili revolucionáři, kteří pobořili kostel i paláce a v donjonu v roce 1792 uvěznili královskou rodinu, která zde byla držena až do popravy královského páru. Věž byla později stržena Napoleonem a celý areál bývalého Templu byl srovnán se zemí.

Na obrázku je vidět, jak areál vypadal v době svého největšího rozkvětu, i s okolní již hustou zástavbou. Zajímavý model Templu je k vidění v Musée Carnavalet.

Součástí Templu byla i tak zvaná Rotunda, stavba, která sloužila jako tržnice. Byla postavena v roce 1788 a při revolučním řádění zůstala zachována. V její blízkosti byly později postaveny další čtyři velké haly, specializované na textilní a kožené zboží a tato část města se stala centrem obchodu.

Původní Rotundu můžete vidět na obrázku dole.

Při přestavbě Paříže baronem Haussmannem byla v roce 1860 na místě těchto čtyř hal vybudována ohromná moderní tržnice s kovovou konstrukcí, která slouzila až do začátku 20. století, kdy byla částečně ubourána; ke stržení dalších částí došlo ve 20. letech. Z původní tržnice tak zůstala zachovaná jen jedna dvanáctina, ve které se až do 70. let stále prodával textil a kůže, ale především zboží z druhé ruky. Podle fotek, které se dají dohledat, to byla velká a podivná hrabárna.

Jak to tam vypadalo někdy před válkou je vidět dole.

 

Na začátku 80. let měla být tržnice zbořená, místní lidé si však díky peticim vymohli její zápis na seznam památek a tedy i její záchranu. Tržnice byla zavřená a dlouhé roky čekala na rekonstrukci. Právě tak jsem ji vyfotila, víceméně omylem, před šesti lety (a to je ta fotka, kterou jsem tak dlouho hledala).

 

 

Únor 2010

Už o rok později byla tržnice svlečená ze všech svých přístaveb i zdí a zůstala z ní jen kovová konstrukce. Rekonstrukce se trochu zdržela kvůli archeologickému průzkumu, při kterém byly nalezeny základy některých původních domů z Templu i samotné Rotundy.

Tato fotografie není moje (bohužel na stavbu jsem se nedostala :-)), ale je ze stránek pařížské radnice http://www.paris.fr

Po rekonstrukci se z tržnice stal velký víceúčelový sál, kde se konají výstavy, koncerty a různá představení. V suterénu jsou umístěny různé učebny a zkušebny.

Při vstupu do budovy je umístěná otevřená recepce, ze které je sál dobře vidět a dá se takto vyfotit.

 

 

Do sálu se dá také nahlédnout skleněnou stěnou z kavárny, která je v budově umístěná. Najdete ji v místech, kde je na horní fotce ten červený poutač. Kavárna je krásná, plná světla a zaslouží si návštěvu.

 

 

Le Carreau du Temple
3. obvod, 4 rue Eugène Spuller

otevřeno denně od 10 do 22 hod 

 

Jak se tam dostat: metro linka 3 (Temple)

 

 

 

Kde jinde se vám podaří mít doslova hlavu v oblacích, než na 210 metrů vysokém montparnasském mrakodrapu? Ční vysoko nad Paříží a já k němu mám zhruba takový vztah jako k pražskému žižkovskému vysílači – klidně bych se bez něho obešla. Je ošklivý a hyzdí panorama města a jediný kladný přínos má v tom, že slouží jako dokonalý orientační bod. Je vidět ze všech stran a ukazuje směr k montparnasskému nádraží, které leží hned za ním.

Ne že bych se chtěla srovnávat se slavným spisovatelem, ale napadá mě, že Maupassant po postavení Eiffelovy věže řekl něco v tom smyslu, že chodí do restaurace na věži večeřet, protože je to jediné místo, odkud ji nevidí. Já jsem se vydala na vrcholek věžáku Montparnasse ani ne tak proto, abych ho neviděla, ale spíš proto, abych se pokochala krásnými výhledy.

Mrakodrap Montparnasse byl postavený v letech 1969 – 1972, naštěstí si Francouzi hned poté uvědomili, že něco takového do centra města nepatří, a v plánované výstavbě dalších věžáků nepokračovali. 

Když říkám, že je vidět ze všech stran, tak opravdu ze všech – i z dalekého 20. obvodu z boulevardu Ménilmontant

Rovná plocha na samém vršku mrakodrapu je prázdná, uprostřed má totiž přistávací plochu pro vrtulníky. Od mé poslední návštěvy před několika lety vyhlídku upravili – je teď kolem dokola obehnaná vysokou skleněnou stěnou, ve které je sice ve výšce očí průhled, ale přesto to komplikuje fotografování. Kromě toho je teď nahoře i malý bar, jenže ve studeném vichru, který se ten den pod těžkými dešťovými mraky proháněl, neměl nikdo na posezení ani pomyšlení.

Ať už je mrakodrap jakýkoliv, výhledy z něho jsou k nezaplacení. Odkud jinud se můžeme dívat na Eiffelovku jako na sobě rovnou? Za ní se v dálce tyčí věžáky čtvrti La Défense. Před ní Champs de Mars s École militaire na konci. Po levé straně od École militaire je vlevo vidět trojcípá moderní budova UNESCO (a to mi připomíná, že mám ještě spoustu nezveřejněných fotek z její loňské prohlídky a že s tím budu muset něco udělat).

Kousek nesmělé duhy na obzoru a před ní výhled směrem k severu. Vpředu věže kostela Saint-Sulpice, vlevo od nich úzká vížka kostela Saint-Germain-des-Prés. Uprostřed výhledu je město proťato zelenou čarou stromů, která ukazuje, kudy teče Seina. Za řekou v dálce po levé straně vidíme mohutný kostel Saint-Eustache, vpravo barevnou kostičku Centre-Pompidou.

Ještě jednou linie Seiny, lemovaná stromy. Ta řada domů za ní je rue de Rivoli, vpravo zastíněná hradbou obou křídel Louvru. Vzadu na obzoru vidíme nízký kopeček s cukrovou homolí kostela Sacré-Coeur.

Lucemburská zahrada s budovou Senátu, kolmo nad ní dvě nízké věže katedrály Notre-Dame de Paris. Vlevo od nich vyčnívá zubatá stavba, připomínající cimbuří, to je Hôtel de Ville, pařížská radnice. Tmavá skvrna vzadu vpravo, která narušuje šeď pařížského panoramatu, je hřbitov Père Lachaise, druhá menší skvrna vlevo ukazuje, kde leží park Butte Chaumont.

Montparnasský hřbitov leží těsně pod věží, takže vidíme dobře jeho jednotlivá oddělení i kamenný mlýn, který na hřbitově zůstal jako památka na dávné doby před založením hřbitova. 

Pohled k jihu odhaluje kolejiště montparnasského nádraží, po kterém se plazí červíci vlaků. Kolejiště mizí pod zem před okrouhlými kancelářskými budovami. Stejný tvar má i náměstí place de Catalogne, částečně skryté za ošklivým dlouhým panelákem vlevo, stejně jako dvě malá uzavřená náměstí – place de Seoul a place de l´Amphitheâtre. Bývalá část Montparnassu s historickými domy a starými ateliéry padla za oběť stavební mánii v 60. a 70. letech minulého století.

Večerní slunce, které nakonec vyšlo, zastínilo siluetou mrakodrapu velkou část blízké čtvrti

V 58. patře, odkud musíte nahoru další dvě patra vyšlapat pěšky, je umístěná další vyhlídka, tentokrát už prosklená, a také kavárna (jistě, jsme přece v Paříži, ne?) a prodejna suvenýrů.

Tour Montparnasse
15. obvod, 17 boulevard de Vaugirard

 

Otevřeno v létě denně od 9.30 do 23.30 hod, v zimě neděle – čtvrtek 9.30 – 22.30 hod, pátek a sobota 9.30 – 23 hod

Vstupné 15 eur, děti do 7 let zdarma, od 7 do 15 let 9,50 eur, od 16 do 20 let a studenti 12 eur 

 

 

Na kláštery různých náboženských řádů narazíme v Paříži na mnoha místech. Většinou jsou i se svými zahradami skryté za vysokými zdmi a obyčejný smrtelnik nejen, že se nedostane dovnitř, ale většinou si jich ani nevšimne. Nedaleko Champs Elysées, jen co by svěcenou vodou dostříkl od Vítězného oblouku, leží jeden z nich. Dominikáni se tady na rozdíl od jiných uzavřených řádů snaží aspoň částečně otevřít návštěvníkům, pro které pořádají různé akce. Já jsem se tam vypravila na výstavu, i když můj prvotní zájem byl podívat se dovnitř do kláštera. Podařilo se mi ho však najít až na podruhé, přestože je jeho součástí impozantní kostel Zvěstování Panny Marie. Z ulice však není vidět vůbec nic.

 

Kostel se totiž skrývá v zadním traktu moderní budovy. Když projdeme vstupní halou, dostaneme se na malý dvorek, široký sotva pár metrů, který nám nedovolí dostatečný odstup nejen k fotografování, ale ani k prohlédnutí portálu kostela. 

Uznejte sami, jestli byste hledali za tímto proskleným vchodem kostel a dokonce klášter.

Budovy pocházejí ze 30. let 20. století. Byly postaveny ve stylu Art Déco pro starý řád dominikánů, který v Paříži působil už od roku 1613. Jejich kláštera se však po francouzské revoluci zmocnili jakobíni, kteří dominikány vyhnali a v klášteře si pod Robespierrovým vedením zřídili sídlo tzv. Klubu jakobínů, který se stal centrem a původcem porevolučního teroru. Poté, co jakobínské hrůzy pominuly a ve Francii bylo znovu nastoleno království, byl klášter, který příliš připomínal revoluční hrůzy, srovnán se zemí. Celý příběh je podrobněji popsán TADY.

Dominikáni se do Paříže vrátili až kolem roku 1870 a usadili se necelé dva kilometry od svého původního kláštera na tehdejším venkovském předměstí Faubourg Saint-Honoré. Tady si také nechali později postavit tento nový moderní klášter s kostelem v byzantskem stylu. Nové budovy si zachovaly odstup od ulice, který respektoval nařízení, které platilo v 19. století, kdy náboženské kongregace nesměly mít portál přímo do veřejné komunikace.

 

Kostel, zasvěcený Zvěstování Panny Marie, má tři lodi. Kněžiště trochu připomíná Sacré Coeur na Montmartru. 

 

 

 

Vstupní prostory kláštera jsou světlé, prostorné… a moderní, stejně jako křížová chodba kolem rajského dvora 

 

 

 

 

 

 

 

Horní patro křížové chodby, které není veřejnosti přístupné, má na rozdíl od přízemní části moderní vitráže s motivy kříže

Vystavené obrazy měly, pochopitelně, všechny náboženská témata

K venkovní straně kostela přiléhá průchod, který vede do kancelářských budov, které stojí za klášterem. Podél průchodu najdeme několik hezkcýh soch.

8. obvod, 222 rue du Faubourg Saint-Honoré

Velké kulaté náměstí v jihovýchodní části Paříže je frekventovaným uzlem 13. obvodu, přesto se tady díky parčíku uprostřed náměstí zdá dopravní ruch snesitelný. Náměstí dostalo své jméno díky maršálu Juinovi, jehož socha stojí na kraji parku uprostřed kruhového objezdu. Název připomíná italskou expedici čtyř francouzských vojenských divizí za 2. světové války, kterým maršál velel, a které bojovaly ve Středomoří při italském tažení proti německým jednotkám. 

 

 

V parčíku leží malé jezírko s vodotryskem, kolem kterého teď na jaře bohatě kvetou stromy s drobnými fialovými kvítky. Pokud by někdo věděl, jak se jmenují, budu ráda, nepodařilo se mi to zjistit. 

Jednu stranu náměstí zabírá radnice 13. obvodu s malou pěší zónou, lemovanou po stranách záhony 

Přímo před radnicí stojí socha s názvem Návrat ztraceného syna, kterou vytvořil Ossip Zadkine, jehož ateliér, ve kterém je dnes muzeum, jsme navštívili TADY

Náměstí dominuje ohromné nákupní centrum, před kterým se vypíná do výšky zvláštní věž. Autorem jejího návrhu byl japonský architekt Kenzo Tange. Komu by se budova zdála příliš velká a nehodící se na toto místo, může být klidný, protože původní projekt ze 60. let minulého století zde počítal se stavbou mrakodrapu, který měl svojí výškou překonat Tour Montparnasse. Další mrakodrapy měly postupně vyrůstat podél boulevardu d´Italie směrem z centra. Plány byly zrušeny poté, co se v roce 1975 dostal k moci prezident Giscard d´Estaing, který mrakodrapy v centru města odmítal.

Nákupní centra nemám ráda a ta pařížská proto nemám zmapovaná, ale toto znám. Je průchozí a já tudy chodím, když jsem v okolí a mířím do čtvrti zvané Butte aux Cailles. Líbí se mi tady vysoká konstrukce prosklené střechy, kovová mapa čtvrti, zasazená do podlahy v přízemí, a také tady mají bezkonkurenčně nejčistší toalety, které jsem v Paříži viděla. I s vitrínou plnou barevných toaleťáků.

Place d´Italie je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají být v průběhu příštích let kompletně přeměněny a zrekonstruovány. Kromě place d´Italie je to ještě Nation, Gambetta, Bastille, Panthéon, Madeleine a place des Fêtes. Pařížská radnice na nich hodlá potlačit dopravu, rozšířit pěší zóny a zeleň a přeměnit je tak na veřejné plochy, věnované chodcům namísto automobilům. Celá operace se bude postupně odehrávat až do roku 2020 a tento blog ji bude samozřejmě sledovat.

Jak se tam dostat: metro Place d´Italie (linka 5, 6 a 7)

 

 

 

Dnes se spolu vypravíme k Panthéonu, kde stojí na levé straně naměstí jedna z nejkrásnějších pařížských knihoven. Budova, v níž se dnes knihovna nachází, byla otevřená v roce 1851, je však dědičkou mnohem starší instituce, jejíž sídlo se nacházelo v těsné blízkosti, v místech, kde za Panthéonem dodnes ční hranatá středověká věž Tour Clovis jako pozůstatek starého opatství sv. Geneviève, založeného v 6. století králem Clovisem. Opatství bylo po francouzské revoluci přeměněno na dodnes existující lyceum Henri IV, v jehož areálu jsou zachovány zbytky starých budov.

Součástí kláštera byla bohatá knihovna, rozšiřovaná po staletí dary a cennými odkazy. Ty dnes tvoří základ historických fondů.

Knihovna čítá přes milion a půl fyzických papírových svazků. Funguje nejen jako meziuniverzitní, ale také jako veřejná knihovna. 

 

Plány knihovny navrhl architekt Henri Labrouste. Budova byla později rozšiřována; od roku 1992 je prohlášena historickou památkou. Po pravé straně je v dálce vidět kostel Saint-Étienne-du-Mont, ve kterém je sv. Geneviève pochovaná.

Od prvního okamžiku, kdy jsem před lety viděla fotky interiéru, jsem se do knihovny toužila podívat, ale protože není běžně přístupná a já jsem se kvůli tomu nehodlala stát registrovanou čtenářkou, dočkala jsem se až loni při Dnech evropského dědictví. A uznejte sami, že to stálo za to.

Sbírky knihovny se dělí na tři části. Jednak je to tzv. Rezerva, která zahrnuje všechny cenné staré svazky, potom Všeobecné fondy, jejichž část je přístupná v hlavní čítárně, a nakonec je to Nordicka knihovna, shromažďující největší francouzské finsko-skandinávske fondy, které jsou však umístěny v jiné budově.

 

 

 

 

Zatím co hlavní sál se nachází v prvním patře, v přízemí najdeme speciální sály, zdobené bystami starých francouzských spisovatelů a dramatiků. Jsou zde umístěny některé části historických fondů, ale také staré mapy, rytiny, glóby, různé plány nebeských těles a hodiny. Součástí je i kabinet kuriozit s výstavkou zajímavosti, jako například dlouhého malovaného indického pásu s vyobrazením jogínských pozic ze 17. stoleti (viz předposlední fotka), různých čínských a všeobecně orientálních předmětů, nebo – jak vidíte na poslední fotce – model středověké kožené botky.

 

 

 

 

Hezký film o historii knihovny je tady: https://m.youtube.com/watch?v=k1xn_83Tkn0

 

Bibliothèque Sainte-Geneviève

5. obvod, 10 place de Panthéon

 

 

Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoine

Ti, kdo aspoň jednou viděli vojenskou přehlídku k příležitosti 14. července nebo jiného francouzského svátku, si určitě vybaví jezdce na koních v parádních uniformách, se zlato-stříbrnou helmou na hlavě a dlouhým červeným chocholem, kteří tvoří prestižní vojenskou jednotku republikánské gardy. Ta kromě kavalerie zahrnuje ještě pěší regimenty (infanterie) a hudební jednotky (orchestr a sbor).

Republikánská garda je součástí tzv. gendarmerie, bezpečnostní složky, která spadá pod ministerstvo obrany i vnitra, a jejíž členové jsou, na rozdíl od příslušníků policie, vojáky. Zatímco policie působí ve městech, gendarmerie koná svoji činnost hlavně na venkově a v příměstských oblastech. Tam všude můžeme narazit i na gardisty, kteří kromě reprezentačních úkolů, kdy chrání vysoké ústavní představitele, vykonávají běžnou asistenční, vzdělávací i obrannou funkci. Bude se nám to zdát trochu kuriózní, ale jejich působnost na venkově zahrnuje, například, i ochranu vinic v době dozrávání hroznů nebo hlídání chovů ústřic.
Vznik dnešní republikánské gardy spadá do roku 1848, kdy ji svým dekretem ustavil Louis-Napoléon Bonaparte. Měla však své předchůdce už v dřívější době – už v době Ludvíka Svatého existovaly jednotky „pařížské gardy“ se specifickými úkoly, které v různých formách přetrvaly až do francouzské revoluce – při ní se odklonily od krále a přidaly se na stranu Národního shromáždění. Později byly proto rozpuštěny, pár let na to Napoleonem znovu založeny a v roce 1813 znovu zrušeny.

V Paříži mají gardisté svoje hlavní sídlo v těsné blízkosti place de la Bastille a přesně tam se dnes podíváme. 

Sídlo republikánské gardy leží ve čtvrti, která dodnes nese ve svém názvu i v názvu přilehlého nábřeží Seiny připomínku kláštera řádu celestýnů, který tady stával od poloviny 14. století. Poté, co byli v roce 1775 celestýni z Paříže vyhnáni, zůstal klášter opuštěný. Po francouzské revoluci, kdy revolucionáři zabavovali církevní majetek, se sem nastěhovala garda a i při všech politických změnách sloužily budovy i v dalších desetiletích vojenským účelům. Po roce 1890 byly původní budovy kláštera strženy a byly postaveny ty dnešní. Kolem roku 1900 byla zbořena i kaple jako poslední zbytek celestýnské historie. Z ní zůstala zachovaná jen rytina, která visí v místním muzeu, a na které vidíme podobu starého kláštera.

Za mohutnými vraty boulevardu Henri IV. se dostaneme okamžitě k tomu hlavnímu, co gardu odlišuje od ostatních jednotek – ke koním. Nádvoří komplexu je upraveno pro jejich trénink a je lemováno stájemi. Jednou z částí areálu je i velká krytá jízdárna (na spodní fotce ta budova v pozadí).

 

Z jízdárny rovnou do stájí… 

Koní je tady ustájeno kolem sto třiceti. Republikánská garda má mezi sebou i ženy. Slečna, kterou jsme měly možnost pozorovat při přípravě koně na trénink, nám potom předvedla i to, jak ho cvičí na skoky přes překážky, ale upřímně, moc se mu do toho nechtělo a občas se těsně před překážkou prudce zastavil, div že ji neshodil.

Z celého areálu jsme toho kromě stájí a jízdárny už moc neviděli. Krátká procházka mezi budovami nám jen ukázala, jak jsou kasárna rozlehlá. Kromě sídla generálního štábu a ostatních složek tady taky bydlí asi sto dvacet rodin příslušníků nebo zaměstnanců gardy (což vede k tomu, že se po areálu potulují malé děti, jeden takový asi osmiletý chlapeček nás celou dobu pronásledoval na kole).

Chtěli nám také ukázat kovárnu, ale byla zrovna zavřená, takže jsme dovnitř na všechny ty kovadliny, podkovy a spoustu nářadí ke kování koní směli nahlédnout jen zaprášeným oknem. 

Posledním bodem našeho programu byla návštěva místního muzea. Jsou zde vystaveny hlavně historické uniformy a zbraně, různé dokumenty, fotografie a doklady a další předměty, které se týkají historie republikánské gardy

Jak jsme viděli i na úvodním videu, republikánská garda má velkou hudební jednotku (cestou areálem jsme viděli i budovu, která je kapele vyhrazená). Hraje nejen při reprezentačních příležiitostech a přehlídkách, ale pořádá i koncerty, kdy vojáci vymění uniformy za fraky.
U figuríny bubeníka na koni jsme se dozvěděli, že bubeníci, kteří mají v rukou paličky a proto nemohou držet opratě, ovládají koně nohama. Ještě lépe než na fotce je to vidět na tom horním videu.

Ten dlouhý chochol, který gardistům splývá z přilby na záda, je tak dlouhý prý proto, aby jim chránil krk – prostě ten pramen koňských žíní nepřesekne žádný meč, který by se vynořil zezadu ze zálohy. 

 

Výstava připomíná i kolonizační historii gardy

Pohled na část uliční fasády kasáren. V dálce je vidět Červencový sloup na place de la Bastille.

Prohlídky pořádá agentura, na jejichž stránkách TADY je možné se přihlásit. Najdete tam také další prohlídky, které tato agentura organizuje; většinou jde o návštěvy zákulisí některých známých památek (Eiffelovky, Opery a podobně).

Garde républicaine
4. obvod, 18 boulevard Henri IV

Vstupné 14 eur

Prohlídky se konají zhruba dvakrát za měsíc, obvykle v sobotu. Další možností, jak se dostat dovnitř, tentokrát zdarma, jsou zářijové Dny evropského dědictví.