Velká procházka v 20. obvodu / Une grande balade dans le 20ème

hfkomentářů 8
Dnes se budeme procházet po místech, kam turisté nechodí, a která leží tak daleko od turistického peklíčka v centru, že je turistické průvodce většinou ani nezmiňují. Přesto jsou plná zajímavých věcí, maličkostí, drobných příběhů, které skládají dohromady historii té jiné Paříže, obyčejné, s lidským rozměrem. Chodím tam ráda, cítím se tam dobře a chtěla bych vám několik svých oblíbených míst ukázat.
Dvacátý obvod, nebo arrondissement, jestli chcete, se jako všechny další pařížské obvody skládá ze čtyř čtvrtí. Tady je to na mapě od severu k jihu čtvrť Belleville, o které jsem na blogu už dost psala, potom nejdál z centra Saint-Fargeau, čtvrť Père-Lachaise, kterou nejspíš znáte podle stejnojmenného hřbitova, a úplně na jihu dvacítky největší a nejlidnatější čtvrť Charonne. Ta byla dříve obyčejnou zemědělskou a vinařskou vesnicí za hranicemi města, ke kterému byla připojená v roce 1860, a dodnes se jí říká „le village de Charonne“, vesnice Charonne. Uchovala si místy svůj venkovský ospalý vzhled a dokonce na ni zapomněli i se stavbou metra – pokud se říká, že v Paříži to není k metru odnikud dál, než tři sta metrů, tak tady to neplatí.

Srdcem dřívější vesnice a dnešní čtvrti vždy bylo a dodnes je náměstíčko place Saint-Blaise před farním kostelem Saint-Germain-de-Charonne. Ten se svými částečně románskými základy a sloupy v lodi pochází z 12. století, ale v následujících stoletích byl mnohokrát přestavován a rekonstruován. Podrobně se na něj podíváme někdy příště; se svojí historií a vzhledem si to určitě zaslouží, stejně jako malý hřbitov, který přiléhá k jeho zadní části.

Přímo naproti starému kostelu leží nový moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje s byzantským půdorysem i výzdobou

 
 

 

Jen pár kroků kousek od náměstí směrem k rue de Bagnolet leží bývalé nádraží malého železničního okruhu, které tuto čtvrť v minulosti obsluhovalo. Podobná nádraží jsou rozeseta po všech předměstských čtvrtích po obvodu Paříže a poté, co bylo provozování této železnice ve 30. letech minulého století ukončeno, často slouží ke kulturním účelům.
Tady v Charonne bylo nádraží využito jako koncertní klub La Flèche d´or, Zlatý šíp, pojmenovaný podle slavného vlaku, který v letech 1926 až 1972 spojoval každodenně Paříž s Londýnem. Klub, založený v 90. letech, bohužel právě před několika měsíci svoji činnost ukončil; zahubily ho stížnosti okolí na hluk a nedostatek financí na protihlukové úpravy.
Přímo naproti se koleje bývalé železnice zakusují do svahu, na jehož úpatí stojí obyčejný věžák. Na jeho střeše však funguje jedna z nejobletovanějších restaurací a klubů v Paříži Mamma Shelter, která je součástí známého francouzského řetězce a kterou každá správná pařížská blogerka navštěvuje a popisuje na svých stránkách (ne, nejsem správná pařížská blogerka, nebyla jsem tam). To jen kdybyste něco podobného hledali. Nahoře vidíme street art vedle vstupu do Flèche d´or.

 

Z náměstí se vine dolů hlavní osa bývalé vesnice, rue Saint-Blaise se svými půvabnými nízkými starými domky. Je to jedna z mých nejoblíbenějších ulic v Paříži vůbec. Když jsem sem přišla poprvé někdy před deseti lety, byla ošuntělejší, za dřevěnými výlohami se prodávalo obyčejné zboží a pár bister a kavárniček hostilo v poledne tak maximálně hrstku dělníků v montérkách, zatímco navečer se tady scházeli studenti a rodící se vrstva hipsterů. Ti nakonec celou čtvrť proměnili; gentrifikace vytlačila z krámků železářství a obuvnictví, které nahradily galerie, hipsterské kavárny a módní zboží. Naštěstí tady zatím ještě nejsou turistické obchody se suvenýry a pohlednicemi, ale nerada bych to zakřikla.
Jednou z nových restaurací je tady Café Lumière, které vidíte na horní fotce po levé straně. V poslední době jsem se tady několikrát zastavila, naposled minulý týden na oběd, a můžu ji jen doporučit.

 


Jeden z místních zaměstnanců. Nechá se drbat za ušima a hlasitě přede.

Moc mě tady baví ten venkovský vzhled, kočičí hlavy, tráva, která prorůstá dlažbou, ohromné pestře pomalované květináče na patnících a staré barevné výklady obchodů. Kolmé uličky jsou uzounké a domky v nich vypadají, že pamatují ještě předminulé století.

Vedle nově otevřené galerie, která tady ještě před pár měsíci nebyla, se na vratech domu nově vyjímají bílé postavičky, typické pro tvorbu jednoho z nejslavnějších pařížských streetartových umělců Jérôma Mesnagera.

 
 
Další nová restaurace nebo kavárna? Sem s nimi!

 

Jednou z kaváren, která tady byla už v době, kdy jsem sem přišla poprvé, je Le Magnolia, které dal jméno stejnojmenný strom, který ji kryje svým stínem. Když jsem poblíž, káva zrovna tady je pro mě prostě povinnost (a radost, samozřejmě). Kavárna nedávno prošla změnou vzhledu, naštěstí jen zvenku, kde současné nevzhledné zelené plastové židle nahradily původní červenobílé proplétané proutěné. Ostatně, jak to tady vypadlo dřív, se můžete podívat v tomto klipu Zaz:

 
 

 

Na náměstíčku před kavárnou stojí moderní fontána (kterou jsem ještě nikdy neviděla tryskat, ale dobře, říkejme jí tak) se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř.

Přímo za Magnólií vede dozadu mezi domy malebná úzká ulička, bohužel soukromá a na obou koncích uzavřená mříží. Pokud se chceme dostat na square des Grès, parčík s dětským hřištěm, musíme to obejít kolem bloku.

Spodní část rue Saint-Blaise bohužel o svoji starobylost přišla, jsou tu nastavěné vysoké moderní domy. Naše další kroky ale stejně povedou doprava po rue Vitruve.

Pamětní deska na jednom z domů nám připomene, že tady ve svém mládí žila slavná zpěvačka, která se sice narodila v Alsasku, ale celý život prožila v Paříži. Jmenovala se Monique Serf, ale proslavila se pod jménem Barbara.

Přes rue des Pyrenées se dostaneme na křižovatku s rue des Haies. I tady najdeme kromě krásné rohové policejní stanice řady nízkých původních domů a zrekonstruovaných starých dílen, ve kterých dnes sídlí různé firmy.

Najdeme tady také kuriozitu, jakou je sdílená zahrada umístěná na střeše moderního ekologického komplexu bytů. Pro veřejnost je otevřená v neděli odpoledne.


Další zajímavostí, kterou nikdy nevynechám, je krámek na rohu rue des Orteaux a rue des Vignoles. Kromě renovace nábytku a polstrování se majitel věnuje i prodeji starého nábytku a nejrůznějších starých bytových doplňků. Kdybych se nestyděla, nejradši bych mu ten obchůdek pokaždé ze zvědavosti celý detailně prolezla.

Naše cesta bude pokračovat po rue des Vignoles. Název nám napovídá, že má něco společného s vinicemi, a je to tak, Charonne bývalo vinařské městečko a tudy, kudy se dnes procházíme, vedly dřív mezi vinicemi jen úzké stezky. Rue des Vignoles je pozůstatkem jedné z nich a přestože hned její začátek dostal někdy v 80. letech pecku v podobě vysokého paneláku, který nahradil kus staré zástavby, zbytek ulice se vine v původní venkovské trase. Je tady klid a ticho, až by jeden řekl, že tady chcíp pes.

(Nechcíp, jen se vyhřívá na slunci.)

Z rue des Vignoles vybíhají četné uzounké kolmé uličky. Některé z nich jsou slepé, jiné se v hloubi vnitrobloku proplétají a spojují. Vtipnou kuriozitou je passage Dieu a impasse Satan, Boží a Satanova ulička, které se na svých koncích setkávají. Bohužel některé z těchto uliček byly při rekonstrukci před pár lety pobořeny, ať už celkově nebo částečně, a na jejich místě byly postaveny nové, naštěstí respektující starou strukturu uliční sítě i vzhled.

K půvabu ulice je nutné připočítat také pohledy do starých dvorů

Rovnoběžně s rue des Vignoles leží malé půvabné náměstí place de la Réunion. Pokud byste se sem vypravili ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, najdete tady kolem pestře puntíkované kašny rušný trh.

Na rue des Vignoles na nás mezitím čeká posezení v rohové kavárničce Le 20ème art, která v létě expanduje barevnými židlemi daleko do náměstíčka, které před ní leží. Kdo by si radši poseděl v parku, má příležitost hned vedle v Jardin Casque d´Or.


Park svým názvem připomíná sladkobolný film z roku 1951, který ztvárnil údajně skutečný příběh, který se tady, ve 20. obvodu (jen o něco výše v Belleville) stal. Hlavní roli prostitutky Marie, přezdívané kvůli zářivě blonďatým vlasům Casque d´Or, Zlatá přilba, o kterou se až k smrti poperou dva Apačové (jak se tehdy říkalo pařížským páskům), hrála Simône Signoret.

Konec kulturního okénka. Pokračujeme dál po rue des Vignoles. Vlastně moc daleko nedojdeme, hned naproti kavárně leží jedna z těch půvabných uliček, do které určitě musíme nakouknout.


Impasse Saint-Pierre je v některých svých místech široká opravdu jen na rozpažení rukou. Přesto tady lidé mají před dveřmi nastavěné květináče i bicykly, a abych jim takové bydlení nezáviděla, přemýšlím, jak sem dopravují objemnější nákupy, nebo jak se, probůh, stěhují.

No a taky tady můžete potkat svoji oblíbenou blogerku (za foto děkuji B.S.)

Jen o pár metrů níž na křižovatce s rue de Buzenval leží další kavárna, nebo spíš hospoda. Tahle není hipsterská, sedávají před ní chlapi v montérkách a staří Arabové v dlouhých bílých košilích.

Přímo přes křižovatku leží další restaurace, a pozor, tady budeme rozumět. Jde totiž o polskou restauraci s typickými polskými jídly, jako jsou pierogy nebo sernik a taky pivo. Vlastně piwo.
Zajímavý je i nápis z boční strany budovy. Familistère Paris připomíná jeden ze sociálních a tak trochu utopických projektů společného komunitního bydlení z druhé poloviny 19. století, ze kterého později po vyprchání idejí zůstal jen velký a dnes památkově chráněný komunitní dům v městečku Guise u belgických hranic, a také síť družstevních prodejen se stejným názvem, která zanikla v 70. letech minulého století (a kterou bychom mohli přirovnat k naší Včele nebo Jednotě). Jedna z jejich pařížských prodejen byla tady, v chudém Charonne, a předpokládám, že ten nápis už bude dnes památkově chráněný

Přímo pod křižovatkou leží další ulička, spíš dvorek, se starými budovami dílen, které si na kanceláře a sály zadaptovala španělská Národní konfederace práce, tak trochu bizarní anarchistická organizace, která se tady usadila v roce 1946. Kromě jejich vlastní činnosti tady pořádají kurzy španělštiny a i když by se jich dnes městská správa ráda zbavila, zatím ještě nepřišla na to jak, takže pořád ještě si sem můžete zajít třeba na flamenco.

Těsně pod anarchisty začíná moje nejoblíbenější část ulice. Vévodí jí, samozřejmě, zase restaurace. Jmenuje se Les mondes bohèmes, Bohémské světy. Svým zařízením a vybavením je roztomilá, pestrá, nenucená. A dělají tady dobrý kuskus, jestli ho máte rádi.


S restaurací sousedí malá dřevěná čtvrť, která si říká Eden Bio. Je postavená celá z ekologických materiálů, je energeticky soběstačná, udržitelná, eko, bio a nevím co ještě. Nahradila život kolem dvou starých uliček, které údajně nebylo možné zrekonstruovat a zachránit, ale na druhou stranu, mohlo to dopadnout hůř, tak díky aspoň za to. Za ní vzadu máme výhled na věž moderního kostela Saint Jean Bosco, kam se nakonec taky podíváme.


Jediným pozůstatkem starých časů je tady nízký domeček s dvorkem na konci uličky Impasse des Souhaits

Na opačné straně rue des Vignoles zůstalo všechno při starém. Tady se nebouralo, pořád zde lidé žijí jako před sto lety. Tři uličky, Passage de Bergame, Impasse Poule a Impase Rolleboise, plné zeleně, barevných okenic, tepaných mříží, divokých koček a nejroztodivnějších dekorací, jsou moje nejoblíbenější. Nahoře a dole Impasse de Bergame.

Impasse Poule, kde modré okenice připomínají Provence. Růžové zdi, za kterými žije vietnamská výtvarnice Truong, jsou ověšeny kopiemi antických kachlů a ze všeho nejvíc tady máte pocit, že kdyby byla ulička o metr širší, ztratíte se v záplavě zeleně.

 

Impasse Rolleboise, kde procházíte kolem domečků se zahrádkami a která končí ledabyle přivřeným křivým plůtkem, za kterým stojí nízký baráček

Naproti těmto třem uličkám najdete v rue des Vignoles další, tentokrát už poslední restauraci. La Petite Fabrique patří svým zaměřením k té bio eko čtvrti, s níž sousedí. Uvnitř je hezká, se zdí z přírodních cihel a s židlemi, připomínajícími thonetky, kávu mají dobrou a těstoviny, které jsem tu jednou měla, byly skvělé (fotku bohužel nemám). A pokud máte chuť na něco nezdravého, hned vedle v nízkém domku sídlí pravá newyorská burgrárna

Mezitím jsme došli až k ústí ulice do boulevardu de Charonne. Tvrdila jsem, že La Petite Fabrique je poslední restaurace v rue des Vignoles, ale není to tak úplně pravda. O blok níž, až na rohu s bulvárem, leží ještě jedna. Nemám ji osobně vyzkoušenou, ale je mi sympatická svým tradičním pařížským vzhledem. Dvě fotky, které jsem tady udělala v rozmezí asi dvou let, tak trochu symbolizují vývoj této čtvrti – nejdříve chlapi v montérkách, později hipsterký vousáč.

Když obejdeme dva bloky, dostaneme se do rue Alexandre Dumas. Tam stojí kostel Saint Jean Bosco, který jsme viděli průhledem z rue des Vignoles. Kostel ve stylu Art déco byl postavený v letech 1937 – 1938 a je zasvěcen zakladateli kongregace salesiánů.

Architekti kostela se pro jeho železobetonovou konstrukci i vzhled inspirovali slavným architektem Augustem Pérretem


Kostel je plný krásných vitrážových oken a nástěnných mozaik, inspirovaných jednak životem svatých, jednak litaniemi Panny Marie. Mezi svatými na zdi najdeme i zpodobnění jednoho z dřívějších pařížských kardinálů.

Naši procházku od kostela ke kostelu ukončíme na boulevardu de Charonne, odkud je to nejblíž ke stanici metra Alexandre Dumas, ze které se dostanete zpátky do civilizace.

Touto záplavou slov a fotografií jsem chtěla ukázat, že Paříž není jen Eiffelovka a Champs Elysées, že má svoje další a tak trochu skryté půvaby, tradice a památky na staré časy. Asi by však nebylo dobré, kdyby se do úzkých starých uliček nahrnuli turisté ve velkém a kdyby se tady ospalý klid kaváren, parků a zákoutí změnil k nepoznání. Konec konců víme všichni, jak to dopadlo na Montmartru.

Jak se tam dostat: pokud byste chtěli sledovat dnešní trasu, ke kostelu Saint-Germain de Charonne se dostanete nejlépe po rue de Bagnolet od metra Porte de Bagnolet (linka 9), nebo v opačném směru od metra Alexandre Dumas (linka 2). V tomto případě se dá tato procházka spojit se zkoumáním uliček za zdí hřbitova Père Lachaise, nebo s prohlídkou samotného hřbitova.

A ještě kde jsme dnes chodili:

Mozart v Opeře Garnier / Mozart dans l´Opéra Garnier

hfkomentáře 4
Opera Garnier v samém centru města je typickou stavbou stylu francouzského Druhého císařství, doby vlády Napoleona III. a tedy doby kolem roku 1860. Architektem stavby byl Charles Garnier, jehož jméno se dnes k názvu Opery přidává, který ji dokončil v roce 1875. Je plná zlata, mramoru, světel, štuků, ozdob, soch a obrazů, kudrlinek a krucánků. Cílem stavby bylo ohromit diváky a daří se to s úspěchem dodnes.
 

 

Málokdo ví, že Operu je možné navštívit i mimo představení. Kromě běžných prohlídek, organizovaných po celý rok vždy dopoledne, se v ní konají i tématické výstavy. Ta současná připomíná tři návštěvy Wolfganga Amadea Mozarta v Paříži a právě na ni se dnes podíváme.

 

Malý Wolfgang navštívil Paříž poprvé, když mu bylo sedm let, kdy ho jeho otec přivezl do Francie, aby své zázračné dítě představil francouzskému dvoru a aristokracii. Podařilo se mu dosáhnout toho, že se Wolfgang i jeho sestra představili králi Ludvíku XV. při příležitosti Nového roku 1764, kdy děti sklidily velký úspěch. Do Paříže se rodina Mozartových vrátila o dva roky později, kdy Wolfgang sice u dvora nehrál, ale koncertoval v salónu vlivného šlechtice prince de Conti, člena mladší královské bourbonské větve.
Vzpomínka na pařížský úspěch přivedla Mozarta do Francie potřetí v roce 1778. Tentokrát však tolik štěstí neměl a i když se hodně snažil, nedostal se ani ke dvoru, ani do šlechtických rodin. Navíc zde jeho matka, která ho doprovázela, onemocněla a během pařížského pobytu zemřela.
Pařížská Opera si všechny tyto události připomíná letos novým mozartovským cyklem. V jeho rámci na výstavě představuje dokumenty, obrazy, plakáty, fotografie, partitury, návrhy scén a kostýmů i různé listiny a dokumenty, které připomínají Mozartovo spojení s Francií.

 


Kostým Dona Giovanniho z roku 1956

Krásné kostýmy z baletu Park, který Opera uvedla na Mozartovu hudbu v roce 1994


Kostým z Figarovy svatby z roku 2010

Pro Mozartovy opery navrhovali kostýmy i slavní umělci. Pro Únos ze serailu je navrhl v roce 1951 André Derain. Shodou okolností v Muzeu moderního umění v Paříži probíhá momentálně jeho výstava, kde je podobných návrhů kostýmů vystaveno mnohem víc.

Vlastnoruční Mozartova partitura árie z Dona Giovanniho z roku 1787. Tu v roce 1855 odkoupila francouzská operní zpěvačka Pauline Viardot. Mělo by jít pravděpodobně o části partitury, kterou Mozart vytvořil v roce 1787 v Praze, a některé části, které dopsal před premiérou ve Vídni v roce 1788. Zpěvačka nechala partituru svázat do osmi svazků a vyrobit na ni novogotický dřevěný kufřík. Po své smrti ji odkázala Francouzské národní knihovně, která ji na výstavu zapůjčila.

Na výstavě jsou prezentovány i fotografie z různých představení. Musím se přiznat, že tento moderní Don Giovanni by mě asi moc nenadchl.

Výstava je současně příležitostí, jak si prohlédnout prostory Opery, třeba monumentální slavnostní schodiště

Ne každého to ovšem zajímalo 🙂

Hlediště pojme 2200 diváků a na jeviště se vejde 450 účinkujících

Křišťálový lustr váží šest tun. Strop vyzdobil v roce 1964 Marc Chagall a pokud vás zajímá, jak vypadal strop předtím, než jeho přemalování bylo svěřeno slavnému ruskému malíři, odpověď dá výstava v operní knihovně, která je také pro návštěvníky otevřená.


Nejobdivovanější částí opery je Grand Foyer (viz i úvodní fotografie), kde je všechna ta nádhera ještě koncentrovanější. Leží napříč budovou v prvním patře a je propojená s lodžií, která se otvírá na náměstí před Operou.

Vstupní vestibul se sochami slavných hudebních skladatelů

Průčelí Opery

Výstava trvá do 24. září, Operu však můžete navštívit i potom. Je otevřená každý den od 10 do 16,30 hod (s výjimkou 1. ledna a 1. května a mimořádných okolností, kdy to vyžaduje provoz. Seznam těchto mimořádných dnů najdete TADY).
Vstupné 12 eur v době výstav, 11 eur mimo dobu konání výstav, děti do 12 let zdarma
Vstup z nároží rue Scribe a rue Auber.

Jak se tam dostat: metro Opéra (linky 3, 7, 8)

 
 

Léto u Bassin de la Villette

hfkomentáře 4
Bassin de la Villette je velká vodní nádrž na severovýchodě Paříže, do které se vlévají vodní kanály ze severní periferie, které v této oblasti sloužily jako dopravní tepny pro přepravu nákladů. Jejich vybudování prosadil Napolen, který tak Pařížanům přinesl nejen vodní cesty, ale vybudováním rozlehlé nádrže také zásobárnu pitné vody.
Nádrž už dávno ke svým původním účelům neslouží; pitnou vodu čerpá Paříž z jiných zdrojů a dopravní obsluha se vybudováním okružního bulváru přenesla na souš. Vodní cesty, včetně známého kanálu Saint-Martin s romantickými klenutými můstky, který z nádrže vytéká, slouží dnes tak maximálně k turistickým plavbám.
Vodní nádrž byla v posledních letech čím dál více zapojovaná do akce, které Pařížané říkají Paris plage. Původně se jednalo o pláž, vybudovanou podél pravého břehu Seiny, odkud byl vždy během srpna odveden provoz, navezen písek a rozmístěna nejrůznější plážová zařízení.
V letošním roce je pláž v centru o něco chudší, hlavně chybí písek, kterého se Paříž vypovězením smlouvy s dodavatelem rozhodla vzdát. Centrum plážových a zábavních aktivit se od Seiny přesunulo spíš k Bassin de la Villette, kde byly vytvořeny přímo v nádrži tři plavecké bazény a po obou březích nepřeberné množství zábavy.

 

Pokud se chystáte ještě teď v létě do Paříže, nezapomeňte si plavky, pokud ovšem máte odvahu vlézt tady do vody. Ta je sice pravidelně a pečlivě kontrolovaná, ale jen v průběhu minulého týdne zde byl dvakrát celodenní zákaz koupání, protože výsledky rozborů překročily normy. I přesto a přes chladné počasí tady bylo v dalších dnech koupajících se dost.

Kromě koupání tady mají návštěvníci k dispozici i různé vodní hrátky pro děti, ale mohou si tady půjčit také šlapadla, čluny, nebo se učit jezdit na paddleboardu. Přes nádrž můžete také svištět zavěšení na kladce, nebo si zahrát různé hry.

 
 

 

 
Na břehu nechybí kavárny, stánky se zmrzlinou a další občerstvení a také spousta rozmístěných lehátek, stolečků a laviček. Zastavit se můžete také u charitativních obchůdků, kde se prodávají různé umělecké i „umělecké“ artefakty, nebo se na levém břehu nádrže podívat k tanečnímu parketu. Když jsme šli v pozdním odpoledni kolem, konala se tam zrovna tancovačka, jak by se řeklo u nás, „pro dříve narozené“, a byla to docela bizarní podívaná. Všem těm nadšeným tančícím tady totiž veleli dva vysloužilí a znudění rastafariáni, kteří to celé organizovali.

 

Z nádrže vytéká voda zdymadlem do kanálu Saint-Martin

Všechny akce u Bassin de la Villette jsou zdarma (jen při příchodu musíte projít dnes už všude obvyklou kontrolou). I v případě, že se nehodláte ani koupat, ani tančit, ani nemáte zájem o další aktivity, stojí za to se sem podívat, posedět u skleničky a projít se kolem vody.

Jak se tam dostat: metro Stalingrad nebo Jaurès (linka 2 a 5)

 
 
 

Na střeše pařížské filharmonie / Sur le toit de la Philharmonie de Paris

hf1 komentář
Minule jsem sice slibovala kostel Notre Dame des Blancs Manteaux, ale ten zatím počká. Co nepočká, je hezké slunečné počasí, letní cesty do Paříže a s nimi spojené procházky po městě. Dnes si dáme jednu novou, kterou jsem objevila minulý týden a o kterou se chci podělit.

 
O nové pařížské filharmonii, kterou navrhl francouzský architekt Jean Nouvel, jsem psala loni poté, co jsem ji navštívila, a neměla jsem už v úmyslu se k ní v blogu už vracet, pokud nebudu mít zvláštní důvod. Ten se objevil, když jsem si přečetla, že byla střecha budovy zpřístupněná pro veřejnost. Takže okamžitě sedám na metro a vyrážím směrem Porte de Pantin.

 

 
O samotné budově si můžete přečíst ve starém článku TADY. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že je vybavena venkovními výtahy, které končí až na střeše. Ta je z jedné strany ohrazená vysokou částí stavby, která ji přesahuje, a ze tří stran je volná a lemovaná zábradlím. Za ním se rozprostírají úžasné výhledy nejen na celý Parc de la Villette, na jehož začátku budova stojí, ale také na velkou část severovýchodní Paříže a v podstatě na všechny vysoké budovy ve městě, včetně věží kostelů a, jak uvidíme, i Eiffelovky.

 

Střecha nabízí ve výšce třiceti sedmi metrů nad zemí rozlehlou plochu, po níž se dá chodit po síti vyznačených a zábradlím ohrazených cestiček. Plocha je částečně vydlážděná dlaždicemi v různých odstínech šedi a v symbolickém tvaru letícího ptáka, kterými jsou vybaveny i interiéry a jejichž motiv se opakuje i na plášti stavby.

Vidíte ji vpravo nahoře? Tady je sice v mlze během mé první návštěvy, která skončila deštěm dřív, než jsem tam dojela, ale když svítí slunce, je vidět dobře. (To bych ji ovšem při druhé návštěvě nesměla zapomenout vyfotit.)

Ze střechy se dá sjet dolů opět výtahem; ten jsem volila poprvé v dešti. Podruhé jsem vyzkoušela promenádu, která vede cestičkami cikcak po střeše dolů až do úrovně 3. patra.

Ve 3. patře se dá pokračovat stejnou promenádou stále dolů až do parku, kam se střecha sklání, byla by to však škoda, protože právě na této úrovni je umístěno prolamované a zvenku neprůhledné okno, vytvořené z desítek jemně perforovaných nerezových plechů, které se vám vlní nad hlavou. Stojí proto za to si tady budovu po celé přední straně obejít a prohlédnout.

Cest dolů z třetího patra je opět několik, podle toho, za který roh právě zajdete. Ta nejkratší vede po širokém schodišti přímo před hlavní vchod.

Celá prohlídka, včetně výhledů do všech stran, střešní promenády a blízkého kontaktu s tak ohromující architekturou, je nezapomenutelným zážitkem, za kterým stojí si sem, na kraj Paříže zajet. Metrem je to z centra jen kousek.

 

Le Belvedère de la Philharmonie de Paris
Parc de la Villette
19. obvod, 221 avenue Jean-Jaurès
Otevřeno středa – neděle, od 12 do 20 hod (v zimním období do západu slunce)
Vstup zdarma

Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5)

Zahrada Clos des Blancs Manteaux

hfkomentáře 2
K neděli ve městě patří i posezení v parku nebo zahradě a proto vás dnes pozvu do jedné z nejmenších, ale také nejskrytějších zahrad v samém historickém centru. Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech v Marais rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu kostela a zahrady, do které se dnes podíváme.

Zahrada není pozůstatkem bývalé klášterní zahrady, na to už uběhlo příliš mnoho času, ale byla založena na volném místě ve vnitrobloku z oddělené části školního hřiště. To zde částečně zůstalo a proto je zahrada pro veřejnost přístupná jen o víkendu; ve všední dny patří dětem.

Zahrada byla koncipována ve středověkém duchu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i některými plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozravajicich rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti z vedlejší školy.

Zahrada je se svými lavičkami a klidnými a stinnými zákoutími příjemnou zastávkou při víkendové procházce v této krásné, ale také rušné čtvrti, třeba po prohlídce kostela, který stojí přímo naproti a do kterého se podíváme hned příště.
4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux

Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)
Jak se tam dostat: metro Saint Louis (linka 1)

Versailles – Malý Trianon / Petit Trianon

hfkomentáře 2
K popisu všech zajímavostí versailleského parku patří, vedle Velkého Trianonu a vesničky Marie Antoinetty, také Malý Trianon, který doplnil zámecký areál v roce 1768. Jeho stavbu si několik let předtím objednal Ludvík XV., který si přál vytvořit malý zámeček, ve kterém bude moci bydlet se svojí favoritkou Madame Pompadour. Ta se však dokončení zámku nedočkala a na jejím místě vedle krále ji vystřídala Madame du Barry.
Králův dvorní architekt Ange-Jacques Gabriel navrhl zámek v neoklasicistním stylu, který byl tenkrát na vrcholu módy, s průčelím, členěným sloupy s korintskými hlavicemi, s řadou slavnostních salónů a luxusně vybavenými ložnicemi, a se zahradou a parkem, v němž současně vyrostlo několik dalších staveb.

 

Ludvík XV. si nový zámeček užíval necelých šest let a právě v něm onemocněl černými neštovicemi, na které v květnu 1774 zemřel. Na trůn po něm nastoupil jeho vnuk Ludvík XVI., který zámeček věnoval své mladé manželce Marie-Antoinette.

Po Francouzské revoluci byl zámeček využíván jako hostinec. Napoleon Bonaparte ho po svém příchodu k moci věnoval své sestře Pauline a poté ho využívala jeho druhá manželka, císařovna Marie-Louise.
V době vlády Napoleona III. byl zámeček díky snaze císařovny Eugenie proměněn na památník Marie-Antoinetty a jako takový je prezentován dodnes, jak to dokazuje, kromě jiného, i její velký obraz v přízemí.

 

 

Řada salónů v prním patře zahrnuje nejen jídelnu, ale především ložnici Marie-Antoinetty, její pokoje, hudební salón, pokoje jejího služebnictva, a také kulečníkový sál. Královna prý byla jeho vášnivou (a dobrou) hráčkou.

 
Ložnice Marie-Antoinetty. V dobách Ludvíka XV. byl tento pokoj jeho kabinetem, který přenechal jako ložnici Madame du Barry. Později zde měla ložnici císařovna Eugenie, ještě později vévodkyně orleánská.
 

 

Jednou ze staveb v parku je i tzv. Francouzský pavilón, dokončený v roce 1750. V jeho blízkosti najdeme i zeleně dekorovanou letní jídelnu, ve které se panstvu servírovaly čerstvé potraviny z nedalekého královského statku.

Zámecké divadlo, postavené pro Marie-Antoinettu. Nahlédnout se dá dovnitř jen přes prosklené dveře a v téměř úplné tmě toho moc vidět není.

Marie-Antoinette nechala proměnit zámeckou zahradu na anglický park s jezírky, umělými skalami a jeskyněmi, lesíkem a několika altánky.


Belvédère stojí na výběžku nad jezerem. Má tvar osmiúhelníku a Marie-Antoinette ho používala jako hudební salonek. Přes prosklené dveře se dá nahlédnout dovnitř a obdivovat především podlahu, vykládanou z různobarevných druhů mramoru.

Na umělém ostrůvku stojí Chrám lásky, postavený v antikizujícím stylu s dvanácti korintskými sloupy, jehož strop je zdoben basreliéfy, zobrazujícími symboly lásky.


Od cesty, vedoucí k Vesničce Marie-Antoinetty, která odtud není už daleko, odděluje chrám úzký rozbahněný potok, který, jak je vidět nahoře, má svoje obyvatele.

Malý Trianon patří společně s Velkým Trianonem a Vesničkou Marie-Antoinetty do uzavřeného areálu, kam se dá vstoupit jen se zakoupenou vstupenkou za 12 eur. Společně se vstupným do zámku se dá pořídit i zvýhodněná vstupenka za 20 eur, a to v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti, nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.

Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.

 

 

Dalida v Palais Galliera

hf1 komentář
Výstava, která se až do 13. srpna koná v muzeu Galliera, je určena především obdivovatelům Dalidy, italsko-egyptsko-francouzské zpěvačky, od jejíž smrti letos uplynulo už třicet let, a společně s nimi i všem milovníkům vysoké krejčoviny a krásných rób, které této možná poslední skutečné divě světových pódií patřily.
O jejím osudu a smutné smrti jsem tady už psala v minulosti v souvislosti s jejím hrobem na montmartreském hřbitově a s domem, v němž na Montmartru bydlela a v němž zemřela. Dnes si díky jejímu bratrovi, který spravuje její dědictví, můžeme prohlédnout její šatník, v němž jsou zastoupeny všechny nejslavnější francouzské i další světové oděvní značky, počínaje Diorem, přes Carven, Balmain, Azzaro nebo Yves Saint Laurent, které pro ni často navrhovaly šaty na míru.

 


Musée Galliera sídlí v krásném paláci nedaleko Trocadéra a je zaměřeno na oděvy, proslulé jednak pro svůj původ, značku nebo vznik, jednak pro slavné osobnosti, kterým patřily.

Své trvalé sbírky však kvůli jejich křehkosti běžně nevystavuje a zaměřuje se jen na krátkodobé expozice.
 

Hned u vchodu nás uvítají, kromě Dalidina životopisu a spousty fotografií, i její červené sametové šaty značky Jean Dessès, které svým hollywoodským stylem připomínají její začátky v 50. letech minulého století. Dál pokračuje výstava chronologicky a ukazuje nám jak její soukromý šatník s civilními šaty, které běžně nosila, tak i večerní šaty a kostýmy, ve kterých vystupovala. Překvapilo mě, že si často pořizovala od stejného modelu dvoje nebo i troje verze v různých barvách, ale taky a především to, jak jsou ty šaty maličké a jak útlý pas mají. Na fotkách to tak nevypadá, ani na jejich videích, ale musela být opravdu velmi drobná a štíhlá.

 
Oddělení, kde jsou vystaveny kostýmy, je vybaveno obrazovkami, na kterých běží klipy, v nichž je měla na sobě. Třeba zrovna tenhle nápadný.
 
 
 


Dalida, původním jménem Yolanda, svoji kariéru odstartovala vítězstvím v soutěži Miss Egypt. V souladu s tím se po celou svoji kariéru prezentovala a nápadné oblečení se stalo její poznávací značkou, stejně jako tvrdý a nápadný přízvuk ve francouzštině. Většina jejích večerních šatů a kostýmů je hodně odvážných, s velkými výstřihy, rozparky a korzety, s mnoha flitry, štrasem i peřím.

Na výstavě najdeme však i střízlivé a elegantní civilní oblečení, za kterým by slavnou zpěvačku málokdo hledal.
Celá jedna místnost je také věnována doplňkům, od desítek večerních střevíčků, přes šperky, klobouky, rukavice, kabelky a pásky až po kufry.

Závěr výstavy patří filmovým kostýmům, v nichž Dalida hrála především v 50. a 60. letech. Jsou zde vystaveny na pozadí plátna, na němž běží úryvky z těchto filmů.

 
Musím se přiznat, že Dalida nepatří zrovna mezi moje oblíbené zpěvačky, přestože jsem si její dávný koncert v Praze nenechala ujít. Byla krásná a její slávu považuji za zaslouženou, na mě však byla příliš glamour, příliš afektovaná a příliš šoubyznysová.
Přesto všechno si myslím, že výstava stojí za to, nejen kvůli seznámení se slavnou zpěvačkou, ale i s celou jednou epochou francouzské hudby.
 
 
Palais Galliera
16. obvod, 10, avenue Pierre Ier de Serbie
Výstava je otevřená do 13. srpna 2017
Denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 12 eur, do 18 let zdarma
 
 
Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iéna (linka 9)

136 rue de Crimée

hfNapsat komentář
Dnešní fotky jsem vyfotila při cestě ze svého pařížského domova u parku Buttes-Chaumont na jednom z dvorků, kolem kterých v této lidové čtvrti často chodím.
 
 

 

Rue de Crimée není zrovna příklad pařížské výstavnosti a půvabu. Začíná jako rue d’Aubervilliers na severu města u bývalé městské brány Porte d’Aubervilliers, za kterou se rozkládá tak trochu divoké předměstí Seine-Saint-Denis. Poté, co překročí široké kolejiště, které jen pár set metrů odtud končí na Gare de l‘ Est, mění jméno, stává se z ní Krymská a stáčí se mírně k východu. Cestou přes předměstí překonává širokou avenue de Flandre, která byla ještě nedávno nekontrolovaným pouličním tábořištěm afrických přistěhovalců, a zvolňuje až u kanálu Ourcq, který tady spojuje vodní nádrž Bassin de la Villette s parkem de la Villette. Ulice se tady zužuje a svoje poslední desítky metrů vede mezi nízkými domky, než začne šplhat do kopce podél parku Buttes-Chaumont, aby definitivně vyústila a skončila na place des Fêtes. V místech, než se poprvé dotkne parku, leží za vysokou tepanou bránou i náš dnešní dvorek.

 
 

 

Vlastně na něm není nic zvláštního, jen stará dlouhá zeď s řadou keřů a slézových růží a na druhé straně nízké domky s původními dílnami a chudými byty, jaké v tomto zastrčeném koutě na periferii připomínají, jak některé části Paříže vypadaly ještě před několika desítkami let.

I tady se však čtvrť mění, okolní staré domy padají k zemi jeden po druhém, developeři si mnou ruce a staví jeden panelák za druhým. A já věřím, že podobná místa, jako je tento obyčejný dvorek, tady ještě nějaký čas vydrží.

 

 

 
 
 
Přímo naproti dvorku leží jen přes ulici úzká brána, za kterou najdeme pravoslavný dřevěný kostelík sv. Sergeje Radoněžského. Kousek odtud pak můžeme obdivovat dřívější div techniky, jakým je zvedací most, jehož plocha se zvedne do výšky pokaždé, když se do kanálu Ourcq vydá nějaká loď. Zatímco motoristy a cyklisty to zastaví, pěší mohou přejít přes oblouk vedlejšího klenutého mostu.
 
 

 

Dalším lákadlem v okolí je, samozřejmě, park Buttes-Chaumont, ale o tom už jsem tady několikrát psala a jeho objevování nechám na vás.

Auguste Rodin v Grand Palais

hfkomentáře 3
Nejkrásnější sochou vůbec je pro mě Katedrála, kterou vytvořil Auguste Rodin v roce 1908 původně pod názvem Archa úmluvy. Svůj dnešní název dostala až po roce 1914, ve kterém Rodin publikoval svoji knihu o francouzských katedrálách. Má podobu dvou propletených rukou z hrubě tesaného kamene, přičemž obě jsou pravé, aby bylo jasné, že jde o ruce dvou osob; kromě samotných rukou zde hraje roli i prázdný prostor mezi nimi.
Chodím se na ni dívat do Rodinova muzea a proto mě, samozřejmě, potěšilo, když jsem ji našla také na právě probíhající velké výstavě, která se koná v Grand Palais při příležitosti stého výročí sochařova úmrtí.


Výstava je propagována nejznámějším Rodinovým dílem, kterou je socha Myslitele. Na výstavě ji můžeme vidět nejen v sádrovém modelu v podobě, v jaké byla později odlita do bronzu, ale také v malém formátu tak, jak byla určená na vrcholek Brány pekel, kterou Rodin koncipoval jako vstupní portál do zamýšleného nového muzea dekorativního umění (které nakonec nebylo postaveno). I u ní došlo ke změně názvu oproti původnímu; představuje totiž Danta a Rodin ji nejdříve nazval Básník.


Další Rodinovo nesmrtelné dílo s názvem Polibek

Výstava představuje nejen velkou část Rodinova díla, často v málokdy zpřístupněné podobě, ale dokumentuje také vliv, který měl Auguste Rodin na další epochu moderního sochařství. Velká část expozice je věnována právě dílům, které byly, nebo mohly být, Rodinem ovlivněny. Najdeme zde proto i díla Rodinových současníků nebo žáků, jako byli Aristide Maillol nebo Antoine Bourdelle, ale také mnoho dalších pozdějších sochařů a malířů, včetně Picassa, Matisse nebo Giacomettiho.

Rodinovo torzo vedle Kráčejícího muže Alberta Giacomettiho.


Výstava připomíná také Rodinovu návštěvu Prahy v roce 1902, kterou zde popisuje celý jeden panel. Kromě bronzů Otakara Španiela, Otty Guttfreunda nebo Františka Simona je zde v jeho rámci představen i obraz s názvem Rodinova inspirace od Maxe Švabinského, který Rodin dostal při svém pražském pobytu darem od spolku Mánes.


V průběhu výstavy byl také představen nový film, který o Rodinovi natočil režisér Jacques Doillon a ve kterém hraje hlavní roli Vincent Lindon. Doufejme, že přijde i nám.

Pokud jedete do Paříže v několika příštích týdnech, nenechte si výstavu ujít. Je nejen možností vidět pohromadě velkou část Rodinova díla, ale současně i příležitostí prohlédnout si část nádherných secesních prostor Grand Palais.

Grand Palais
8. obvod, 3, avenue du Général Eisenhower
Otevřeno denně od 10 do 20 hod, ve středu, v pátek a v sobotu do 22 hod
Výstava se koná do 31. čevence 2017
Vstupné 14 eur, do 25 let 10 eur

Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clemenceau (linka 1 a 13)

Trnová koruna / La couronne d´épinnes

hf1 komentář
Jako každý první pátek v měsíci, i dnes odpoledne se v katedrále Notre-Dame-de-Paris bude konat uctívání trnové koruny, která společně s úlomkem Kristova kříže a hřebem patří k nejvzácnějším relikviím, které jsou v katedrále uchovávány. I když si o skutečném původu relikvií můžeme myslet cokoliv, pro věřící je to zřejmě jeden z největších zážitků. Stojí za to si proto aspoň jednou tu frontu před katedrálou vystát a na celou slavnost se podívat.

 

Podle pověsti přivezl Kristovu korunu do Francie král Ludvík Svatý v roce 1238 poté, co ji vykoupil od Benátčanů, kteří ji dostali do zástavy od Latinského císařství, křižáckého státu, který vznikl na troskách Byzantské říše po dobytí Konstantinopole v roce 1204. Koruna se do Byzantské říše dostala z Jeruzaléma údajně někdy mezi 6. a 7. stoletím.
Ludvík Svatý pro svoji sbírku relikvií, které si v Orientu během své křižácké výpravy opatřil, nechal po návratu do Francie postavit Svatou kapli, která stojí dodnes v areálu Justičního paláce. Relikvie tam přetrvaly až do francouzské revoluce, kterou přežily právě jen tyto tři nejvzácnější, které byly během revoluce uloženy v Národní knihovně a po konkordátu v roce 1801 předány kanovníkům z katedrály Notre-Dame-de-Paris. Později je dostali do správy rytíři Řádu Božího hrobu, kteří mají relikvie v péči dodnes, a jak uvidíme dále, právě oni každý měsíc v katedrále tuto slavnost k uctívání koruny pořádají.

Nahoře vidíme všechny tři relikvie – uprostřed korunu, uloženou v průhledné schránce, pokryté zlatými ornamenty, a po stranách dva zlaté relikviáře, vlevo s hřebem a vpravo s úlomkem kříže. Všechny tři relikviáře leží při zahájení ceremonie a počátečních promluvách na oltáři, poté schránku s korunou převezme velmistr řádu, který se s ní postaví před oltář. V tom okamžiku se věřící začnou stavět do dlouhé fronty, protože se každý z nich může ke koruně přiblížit, dotknout se jí a políbit ji.

 

Za oltářem s relikviemi sedí v lavicích rytíři Řádu Božího hrobu. Zajímavé je, že jsou mezi nimi i ženy. Ty jsou oblečeny do černého pláště s rudým znakem řádu a na hlavě mají černý závoj, zatímco muži mají plášť bílý.

Po každém políbení následuje očištění schránky bílou rouškou. Proto stojí po boku velmistra dva rytíři, kteří rychlým tahem ruky v bílé rukavičce korunu očistí.

 


Rytíři Božího hrobu organizují nejen celou oficiální ceremonii, ale také pohyb věřících i diváků v katedrále. (Upřímně řečeno, moc příjemní při tom nebyli). Taky vám tento rytíř připomíná Oldřicha Nového, nebo se to zdá jen mně?


Ceremoniál trvá tak dlouho, dokud před oltářem stojí fronta. Na její konec se potom postaví rytíři, kteří korunu líbají jako poslední. Poté jsou relikvie odneseny do sakristie, tam je schránka s korunou uložena do velkého relikviáře a všechny tři relikvie jsou uloženy na tajném a dobře střeženém místě v katedrále, které zná jen několik vyvolených.

Uctívání relikvií se v katedrále Notre-Dame-de-Paris koná každý první pátek v měsíci a každý pátek během předvelikonočního půstu vždy v 15 hodin, a také na Velký pátek od 10 do 17 hod.
Vstup je zdarma. Věřící jsou vpouštěni do uzavřeného sektoru před oltářem, ostatní turisté mohou sledovat celý ceremoniál z postranních lodí. Prohlídky katedrály nejsou během něj nijak zvlášť omezeny. Pro vpuštění s věřícími nesmí člověk vypadat jako turista (fotografování není zakázáno, ale ani zvlášť vítáno, nesmí se to s ním zkrátka přehánět).