Paříž pro pokročilé

Ještě to stihnete. Ještě jsou krásné podzimní dny, kdy stojí za to vydat se někam do přírody – třeba do rozlehlé zahrady, která je pro veřejnost zpřístupněná v zahradnické škole, sídlící na kraji lesa Vincennes.

Nejde o jen tak nějaké zemědělské učiliště, ale o vysoce specializovanou a prestižní školu, jejíž historie sahá až do poloviny 19. století, do doby Druhého císařství, kdy Napoleon III. zahájil svůj svůj projekt přestavby Paříže, jehož realizací pověřil tehdejšího prefekta Eugèna Haussmanna. Projekt byl prováděn podle tří stanovených kritérií: za prvé vybudování hlavních silnic, které měly zaručit plynulost dopravy, za druhé rozšíření nové výstavby, zaručující jedinečnou a jednotnou estetiku, a za třetí rozvoj zelených ploch, které měly zlepšit život Pařížanů a přinést jim čerstvý vzduch.

Haussmann se proto, se stejným zápalem, s jakým boural starou Paříž a modeloval tu novou moderní, pustil také do budování nových parků, lesíků, promenád a zelení lemovaných tříd. Na to všechno potřeboval vyškolený a zkušený zahradnický personál, který tehdy ovšem nebyl k mání – a tak bylo v roce 1856 rozhodnuto o založení školy, která bude tyto odborníky vychovávat. Škola sídlila nejprve na kraji Vincenneského lesa nad jezerem Daumesnil u dnešní obce Saint-Mandé. V roce 1936 byla přemístěna do vzdálenějších míst lesa, kde dřív ležela bývalá královská bažantnice. Právě tehdy dostala dnešní název, připomínající jejího prvního ředitele Alphonse du Breuil.

Škola dnes nabízí středoškolské a nástavbové vzdělání v základních zahradnických profesích, krajinářství a městském zahradničení. Z deseti hektarů zahrady, které mají žáci k dispozici, je jich polovina veřejnosti nepřístupná – tam je umístěná školní zelinářská zahrada, ovocný sad a sdílené pozemky. V části, do které se můžete podívat, najdete kromě jezírka s vodními rostlinami, lemovaného palmami, i malou anglickou zahradu, skalku, růžovou a květinovou zahradu, bambusový lesík a také školní skleníky. Však se na tu krásu podívejte sami.

Umístění zahrady v srdci Vincenneského lesa, ale přesto v dobré dostupnosti veřejnou dopravou, nabízí procházky různými tematickými okruhy. Navíc leží hned vedle pařížského arboreta, které sice nespadá pod školu, ale je také veřejnosti přístupné zdarma a rozšiřuje možnost dalšího pobytu v přírodě. Můžu potvrdit, že obojí, jak zahrada, tak arboretum, stojí za to a cesty na samý konec Paříže nebudete litovat.

École du Breuil, 12. obvod, Bois de Vincennes, vstup do zahrady z Route de Pyramides (a tedy nikoliv hlavním vchodem do školy), hned za kruhovým objezdem vedle dostihového závodiště

Vstup: zdarma

Otevřeno: denně, a to od 1. dubna do 30. září od 9 do 19 hodin, v říjnu a v březnu od 9 do 18 hodin a od 1. listopadu do 28. února od 9 do 17 hodin. Pozor, skleníky jsou otevřeny jen ve středu odpoledne.

Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky, ale kolem nádraží to není moc pěkné.

13. července 1842 se vydal jednatřicetiletý princ Ferdinand-Filip Orleánský, nejstarší syn krále Ludvíka-Filipa, z Tuilerijského paláce do zámku v Neuilly, aby navštívil svou matku, královnu Marii-Amélii. Když dorazil k Porte Maillot, koně jeho kočáru se splašili, princ vypadl z převrženého kočáru a o dlažbu si prorazil lebku. V bezvědomí byl převezen do nejbližšího domu, kde během odpoledne zemřel, obklopen svou rodinou.

Princ byl pohřben v královské kapli v Dreux, která sloužila jako nekropole Orleánských, ale král Ludvík-Filip se rozhodl, že nechá přímo na místě úmrtí svého syna a dědice postavit pamětní kapli. Odkoupil kupecký dům u Porte Maillot, do kterého byl zraněný princ přenesen a kde zemřel, nechal ho zbořit a na jeho místě jeho architekti naplánovali základy budoucí kaple. Základní kámen byl položen jen pět týdnů od nehody.

Kapli, která byla původně zasvěcená svatému Ferdinandovi a až o rok později změnila svůj název na kapli Panny Marie Soucitné, byla postavena podle plánů architekta Pierra Fontaina ve tvaru kříže v novobyzantském stylu, připomínajícím starověké hrobky. Vitráže, jejichž kartony jsou vystaveny v Louvru, navrhl Dominique Ingres, a zobrazení světci mají tváře členů královské rodiny.

Během prusko-francouzské války v roce 1870 hrozilo kapli zničení, protože se ocitla v zóně, která měla zůstat kvůli očekávaným bojům bez zástavby. Zachránil ji generál François de Chabaud-Latour, bývalý důstojník vévody Orléanského, ale její přístavby byly zničeny, aby se usnadnila vojenská obrana Paříže.

V roce 1928 byla kaple zapsána na seznam památek. Při výstavbě pařížského okruhu byla v roce 1968 na základě rozhodnutí ministra André Malrauxe posunuta o sto metrů a kámen po kameni přenesena na dnešní místo u Porte des Ternes. Stojí tady nenápadně za plotem v malém parčíku, z jedné strany lemovaná boulevardem Pershing a z druhé několikaproudovým periferikem. Je využívána především španělskou komunitou.

17. obvod, place du Général-Kœnig 

O zelených promenádách, vybudovaných v trase dřívější okružní železnice Petite ceinture, která Paříž objížděla kolem dokola a sloužila nejen k přepravě pasažérů, ale hlavně zboží, jsem už v minulosti psala několikrát. Některé z úseků se tady objevily i na fotkách nebo v článcích. Dnes se podíváme na další kousek, vedoucí v 17. obvodu podél boulevardu Pereire, který spojuje Porte Maillot se železničním uzlem u Pont Cardinet.

Úsek od Porte Maillot byl jedním z vůbec prvních zpřístupněných, především proto, že to bylo nejjednodušší – trať je tady totiž nejprve překrytá a vede v tunelu. Na této široké „střeše“ železničního tunelu byla v roce 2004 vybudována dlouhá květinová zahrada, střídající se s dětskými hřišti, sportovišti a v některých místech dokonce školkou nebo kulturním centrem. Po téměř dvou kilometrech chůze tímto parkem se nakonec dostaneme k druhé části, kde vlak vyjížděl z tunelu a vedl hlubokým korytem mezi domy. Tato část trati byla pro veřejnost otevřena teprve nedávno a přestože její zpřístupnění není ještě ve všech místech dokončeno, umožňuje dostat se pěšky přírodní stezkou až k Pont Cardinet.

Petite Ceinture, 32 km dlouhá železniční trať, byla postavena kolem Paříže během Druhého císařství (1852-1869). Provoz na úseku trati Pereire mezi Pont Cardinet a Porte d’Auteuil fungoval téměř sto let a byl definitivně ukončen v lednu 1985, kdy byl částečně nahrazen železnicí RER C. V místech, kde byla opuštěná trať veřejnosti roky zcela nepřístupná, a tedy mezi rue de Saussure a rue Alphonse de Neuville, se postupem let uchytila ​​vegetace a vytvořila biotopy vhodné pro faunu a flóru. Napočítáno tu bylo přes osmdesát druhů rostlin a ještě o něco více živočišných druhů. Na rozdíl od první okrasné části promenády byl v tomto hlubokém příkopu zachován přírodní kontext a původní charakter, který byl i se svým jednoduchým designem začleněn do městské struktury. Během procházky tak máte pocit, že jste mimo město uprostřed všudypřítomné přírody, která se spontánně usadila na okolních stěnách koridoru a funguje jako odstínění městského ruchu.

Dnešní procházka začne právě na začátku tohoto divočejšího úseku trati poblíž Pont Cardinet, v místech, kde jsem na trať nakukovala už v rámci Velké procházky v 17. obvodu, a kde vede do příkopu vstup po kovovém schodišti. Příkopem pak můžete jít zhruba asi sedm set metrů po přírodní stezce, vybudované vedle bývalého kolejiště, jehož jedna část zde byla zachována. Během toho podejdete tři menší mosty a dlouhý tunel, který vede pod place de Wagram.

Pokud byste se na tuto procházku vydali, je dobré vědět, že asi po třech stech metrech uvidíte u mostu pod rue de Tocqueville na další schody, kterými se můžete dostat nahoru. Cesta příkopem však vede dál a pokud po ní budete pokračovat, narazíte před mostem pod rue Alphonse de Neuville na plot napříč cestou. Konec, dál to nevede, žádné schody nahoru, na které čekáte a s kterými počítáte, tady nejsou. Přímo před plotem je na zdi vybudovaná lezecká stěna a je tu i dětské hřiště, takže se sem smí a se schody se pravděpodobně počítá, ale zatím se sem přímo z ulice nedostanete a musíte to obejít zpátky k předchozímu východu.

Dál je pak nutno pokračovat po povrchu podél plotu, kterým je na trať vidět. Obě strany boulevardu Pereire jsou lemovány hezkými domy, částečně z 19. století, částečně z přelomu a začátku 20. století, a sem tam i moderní zástavbou, která doplnila tu starou. Mezi modernější doby patří i předválečný dům číslo 56, na kterém nám pamětní deska připomene, že právě tady stával dům, ve kterém bydlela a zemřela slavná herečka Sarah Bernhardt.

Stále podél boulevardu Pereire se dostaneme na klidné náměstí place de Wagram a o další kousek dál na rue de Alphonse de Neuville. Okolí tady stojí za rozhlédnutí, hlavně v trojúhelníku ulic rue Alfred Roll, boulevard Berthier a hlavně rue Eugène Flachat, kde se tyčí celá řada nádherných domů. Je jich tolik a tak různých, každý jinak krásný, že je nechci odbýt jen jednou zmínkou a ještě se k nim někdy vrátím podrobněji.

Ještě další kousek podél trati po boulevardu Pereire dál a dostaneme se na place Maréchal Juin, dříve place Pereire se stejnojmennou stanicí metra a RER C. Je na čase zajímat se o to, čí jméno všechna tato místa, včetně celé promenády, vlastně nesou. Naštěstí to prozradí cedule na plotě parku.

Émile a Isaac Pereire, potomci portugalského židovského přistěhovalce, který se stal tlumočníkem Ludvíka XV., byli v době Druhého císařství klíčovými postavami při modernizaci Francie. Vstoupili do světa pařížského finančnictví kolem roku 1837 participací na výstavbě železničních tratí, kdy se stali investory a stavebníky první francouzské železniční trati z Paříže do Saint-Germain-en-Laye. Poté se jejich činnost rozšířila do dalších odvětví, zejména veřejných prací, dolů, dopravy a bank. Stali se postupně vedoucími postavami a investory při projektech územního plánování, výstavby a modernizace Francie.

Jejich jméno zrovna v této části Paříže není náhodou – stali se hlavními investory při urbanizaci tohoto obvodu. Při jeho parcelaci a výstavbě dostali zdarma k dispozici čtyři hektary pozemků, na kterých vytvořili hlavní strukturu ulic a především trať železnice do Auteuil. To vše pod jednou jedinou podmínkou, že podél koridoru trati zachovají po obou stranách deset metrů široký pás. Proto je dnešní bulvár, nesoucí jejich jméno, tak štědře prostorný.

Place Maréchal Juin s parčíkem uprostřed kruhového objezdu je plná kaváren a obchodů. Ulice, které z náměstí hvězdicově vycházejí, ho spojují s parkem Monceau a Vítězným obloukem.

Při jihozápadní straně náměstí pak začíná povrchová část promenády Pereire. Brankou v plotě se dostaneme do světa pergol, porostlých pnoucími se růžemi a vistáriemi, se záhony levandule, pestrých květin a bylinek, ale také s dětskými hřišti, plochami na kolečkové brusle, pingpongovými stoly nebo tenisovými kurty, a také s malou komunitní zahradou.

Zelený pás je samozřejmě na každé křižovatce přerušen, aby hned za přechodem pokračoval dál. Na jedné z těchto křižovatek na chvíli odbočíme a vydáme se po rue Lebon do hloubi čtvrti Ternes, kde se po pár desítkách metrů dostaneme k místní tržnici. Faktem je, že budova Marché des Ternes je jednou z nejošklivějších, kterou jsem v Paříži viděla, ovšem jen zvenčí. Uvnitř je plná úhledných stánků, které přetékají potravinami, často velmi luxusními. Obchodní ruch pak pokračuje i venku v rue Lebon, která se ve své druhé polovině mění na ryze obchodní pěší ulici se stánky a obchody, sahajícími vyloženým zbožím až na chodník. Na rohu s rue Pierre Demours pak narazíme na krásnou pekárnu s ohromujícím zrcadlovým interiérem a s prostorem k posezení.

Prakticky hned vedle pekárny narazíme v rue Pierre Demour na nízký zámeček. Jde o bývalý zámek Ternes, který si zde přestavěl z domu, zakoupeného v roce 1715, tajemník a sekretář krále Ludvíka XV. Nechal zde vytvořit centrální budovu s průčelím, zdobeným arkýřem, a orámovanou dvěma bočními křídly. Už v roce 1740 se však zámek dostal do rukou bohatého zlatníka, který ho o třicet let později přeprodává třem investorům. Jedním z nich byl architekt Samson Lenoire, který byl průkopníkem neoklasicistické architektury ve městě. Svoje nové vlastnictví nijak nešetřil – nejdříve rozprodal mobiliář a pak i plot a zámeckou bránu (ta slouží dodnes na zámku Canon v kraji Calvados – když si zámek najdete na google mapách, plot s bránou je tam krásně vidět). Nakonec si zřídil v přístavcích vedle zámku manufakturu na úpravu a ochranu kovových stavebních dílů proti rzi. Kvůli lepší přístupnosti nechal také vybourat prostředkem zámku průchod, ze kterého se později stala zcela regulérní ulice, dnes rue Bayen.

V 19. století bylo panství dalším novým majitelem rozděleno na dvě části, park byl rozparcelován a zámek téměř zničen. Na konci 19. století byl po krátké epizodě, kdy sloužil pro potřeby církevní koleje, přestavěn na luxusní kliniku, což mu zřejmě zachránilo život. Obě části byly opět spojeny a částečně zrekonstruovány. Přestože byl zámek v roce 1949 zapsán na seznam památek, ještě v 50. letech byl masivně ničen, když z něj církev vytvořila ubytovnu pro bezdomovce, kterým topila versailleskými parketami a dřevěnými částmi zámku. V současné době slouží zámeček sociálním službám – v jedné polovině jsou jesle a školka, v druhé klub pro seniory.

Zahrada klubu seniorů

Když se vrátíme zpět na promenádu Pereire, uvidíme hned naproti rue Lebon úzký průchod mezi domy. Vede do parku, ukrytého ve vnitrobloku, kterým se dostaneme do rue Bayen a dále až k boulevardu Gouvion Saint-Cyr. Po pravé straně zahlédneme v ose bulváru vysokou věž kostela Saint-Odile a přímo proti sobě uvidíme mohutné sídlo hasičů, před kterým se tyčí zvláštní umělecké dílo.

Nerezová plastika s názvem Tour d´exercise, která se před hasičským sborem tyčí do výšky 11 metrů, je dílem čínského sochaře Wang Du, který žije ve Francii od roku 1990. Tato monumentální socha vzdává hold hasičům a oslavuje jejich odvahu a také jejich každodenní trénink. Instalace, jejíž zkreslená perspektiva působí až závrať a hrou světla na kovu údajně evokuje lesk hasičských přileb, je totiž přímo inspirována skutečnou cvičební věží, na které cvičí hasiči na nádvoří svých kasáren.

Opět se vrátíme na boulevard Pereire a pokračujeme promenádou dál. Kromě dalších hřišť a sportovišť stojí za povšimnutí ještě nízké bronzové plastiky, dnes silně pokryté měděnkou, které jsou rozmístěny po celé délce promenády. Jsou inspirovány přírodou a představují různé typy krajiny – pole, sady, řeky, moře, vinice nebo, jako v dole zobrazeném případě, olivové háje. Jejich autorem je Boris Lejeune, který je vytvořil v letech 1988 – 1990.

Poslední úsek promenády nás nasměruje rovnou do jednoho ze vstupů RER C, ale pokud tam nechceme, můžeme pokračovat po chodníku a zapadnout do některé z mnoha místních restaurací, kterých je tady kolem Porte Maillot tradičně velké množství. Pokud najdete otevřené dveře do některého z domů, které bulvár lemují, nezapomeňte nakouknout dovnitř, většinou tam najdete malebné dvory a zajímavé zadní trakty.

Promenáda Pereire i stejnojmenný bulvár končí definitivně u Porte Maillot, kde sice staré nádraží, ve kterém je vstup do RER i do metra, vypadá v záplavě zeleně historicky a mírumilovně, pokud však uděláte čelem vzad, uvidíte Moby-Dick Kongresového paláce a výškového hotelu Hyatt Regency a hlavně odpornou, už roky rozkopanou obrovskou křižovatku. Ti, kdo někdy přiletěli na letiště v Beauvais, odkud je autobus odvezl právě sem, dobře vědí, jaké je to martyrium, zorientovat se tu a dostat se přes tuto plochu až k metru.

Jedna věc však přece jen na tomto nevábném místě zůstala jako dřív – kaple, na kterou se podíváme hned příště.

Jako všechny pařížské parky, i promenáda se na noc zamyká. První část, tedy ta divočejší, vedoucí v příkopu, je otevřena ráno od 9 hodin, přičemž večerní zavření se řídí soumrakem – teď v říjnu ji zavírají v 18 hodin, po celou zimu v 17 hodin, v létě pak podle období mezi 19 a 20 hodinou. Druhá část, ta parková, je otevřena denně od 8 hodin, večer se také uzavírá podle ročního období mezi 17,45 a 19,30 hodin.

Nejstarší a nejznámější pařížské divadlo je současně i národním divadlem, přestože oficiálně tento titul nenese. Jeho historie je od samých začátků spojena s postavou Molièra, který je považován za jeho zakladatele a duchovního otce – duchovního hlavně proto, že soubor, který nesl název Comédie française, vznikl až sedm let po jeho smrti. Přesto, když tady mám mluvit o Comédie française, jinak, než Molièrem stejně nemůžu začít.

Dramatik a herec, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se divadlu věnoval od svých jednadvaceti let a vlastní herecký soubor založil kolem roku 1648. Zprvu s ním objížděl venkovské štace, kde současně psal vlastní repertoár. Když se souborem v roce 1658 dorazil do Paříže, stal se brzy oblíbencem Ludvíka XIV. a častým hostem na jeho dvoře, kde pořádal a organizoval nejen svoje i cizí divadelní představení, ale také choreografie k různým královským slavnostem. Králova přízeň a jeho místo u dvora mu vynesly slávu, kterou dokázal využívat dál pro dobro svého hereckého souboru. Ten za Moliérova života vystřídal několik pařížských scén; pro Molièra tou poslední bylo divadlo Královského paláce (a tedy dnešní místo Comédie Française). Nedaleko divadla v rue de Richelieu také bydlel, což dosvědčuje i jeho socha s pomníkem.

Na scéně divadla také 16. února 1673 zemřel. Podle jeho životopisců trpěl vážnou nemocí, nikde ovšem konkrétně nespecifikovanou, která mu způsobovala slabost, bolesti na hrudi a nekonečný kašel. Údajně mohlo jít o chronický zánět plic nebo pohrudnice. Ironií osudu právě v okamžiku, kdy hrál ve čtvrté repríze Zdravého nemocného roli Argana, ho postihlo chrlení krve, roli však dohrál a po představení se nechal odvézt do svého bytu, kde ještě téhož večera zemřel. Bylo mu padesát jedna let.

Kvůli hereckému povolání, které v té době bylo považováno za nečestné a herci se ho obvykle těsně před svou smrtí oficiálně vzdávali, aby vůbec měli právo na církevní pohřeb, mu duchovní od svatého Eustacha odmítli poslední pomazání i oficiální pohřeb. K tomu nakonec došlo údajně jen díky intervenci samého krále u pařížského arcibiskupa; vdova ovšem musela prohlásit, že zesnulý byl čalouníkem a pohřeb musel být bez mše a v tajnosti, což tak úplně nevyšlo, protože se jeho smrt velmi rychle rozkřikla a na hřbitově svatého Josefa (který ležel poblíž dnešní Burzy) se sešly davy lidí. Během Francouzské revoluce byly Molièrovy ostatky ze hřbitova vyzvednuty (společně s La Fontainovými) a v roce 1817 byly oběma velikánům vybudovány důstojné hrobky na hřbitově Père Lachaise.

Po Molièrově smrti jeho soubor pokračoval ve vystupování a šíření jeho dramatického díla, které se postupem času stávalo stále oblíbenější a známější. Jeho život sám o sobě však zůstává tajemný, částečně i díky tomu, že po něm nezůstaly žádné dopisy ani paměti a neexistují ani domy, ve kterých žil (přestože tu a tam v Paříži narazíte na ceduli, že přesně tady žil Molière).

V historii tohoto divadla je zapotřebí od sebe oddělit dvě věci – herecký soubor a budovu. Historie souboru, který nese název Comédie française, začíná sedm let po Molièrově smrti na základě královského výnosu Ludvíka XIV., kterým došlo ke spojení dvou hereckých souborů – toho Molièrova, který tehdy hrál v míčovně paláce Guenegaud, protože byl mezitím z Královského paláce vyštípán ctižádostivým hudebníkem Lullym (s nímž měl Molière mnoho sporů), a italského hereckého souboru z paláce de Bourgogne (z něhož dnes zůstala jen Tour Jean-sans-Peur). Po svém založení hrál tento nový soubor, kterému dával královský výnos monopol na divadelní vystupování v Paříži, v různých malých sálech, až se jejich domovskou scénou stalo divadlo Ódeon. Do Královského paláce se vrátil až v roce 1799, kde působil až do nešťastného požáru v březnu roku 1900, který divadlo zcela zdevastoval. Následovala rekordně rychlá rekonstrukce, která divadlo uvedla přesně do původního stavu, a která musela být dokončena v několika měsících, aby divadlo ještě stihlo Všeobecnou výstavu v roce 1900.

Dnešní jeviště proto není stejnou scénou, na které umíral Molière. Zůstala zde jen jedna jediná věc – křeslo, ve kterém slavný dramatik a herec odehrál své poslední představení, a které je vystaveno ve skleněné kleci ve foyer divadla. Jeho autenticita však zůstává nejistá a spíš pochybná, protože křeslo prý kdysi někdo našel vyhozené na ulici při bourání domu, kde slavný dramatik bydlel, a někdo jiný usoudil, že by to mohlo být právě jeho slavné křeslo, které se tak následně stalo doslova relikvií; pokud historka o autenticitě není pravdivá, je však aspoň dobře vymyšlená a dodnes funguje.

Salle Richelieu, jak se přezdívá tomuto divadelnímu sálu proto, aby bylo možné ho odlišit od dalších dvou scén, které spadají pod Comédie française, a to Théâtre du Vieux-Colombieux v 6. obvodu a Studio-Théâtre pod obrácenou pyramidou v Carrousel du Louvre, má sice 879 míst, ale překvapí tím, jak malé a komorní vlastně je (ve srovnání s Operou Garnier nebo i našim Národním divadlem), ať už jde o samotný sál, pětistupňové hlediště, vstupní schodiště nebo zázemí pro herce. Budova byla původně zamýšlená jako operní dům, s velkou hloubkou jeviště a výškou hlediště, a s ambicí nenarušit harmonii Palais-Royal, kterému se stavba divadla musela podřídit. Z iniciativy vévody z Chartres ji navrhl architekt Victor Louis, který se kolem roku 1774 postaral o první sjednocující úpravy celého areálu Královského paláce, včetně podchozích podloubí. Interiér ve stylu italských divadel tehdy v podstatě kopíroval předchozí Louisovu koncepci divadla v Bordeaux, kterou architekt vytvořil deset let předtím.

Strop divadla je mladší než celá stavba. Pochází z roku 1913 a vymaloval ho Ingresův žák Albert Besnard. Ještě mladší je opona, ta byla vytvořena v roce 1987 abstraktním malířem Olivierem Debré a právě prošla dlouhým restaurováním, po kterém byla nainstalována zpět právě minulý týden.

Během naší prohlídky divadla jsme měli možnost podívat se i do běžně nepřístupných prostor. I v nich platí to, že je zde velmi málo místa, takže herci mají problémy se šatnami a prostory, kde čekají na své vystoupení. Největší zajímavostí je asi to, čemu říkají „foyer des artistes“ – velký sál, skromně vybavený jen židlemi, stolky a piánem, kde se herci mohou scházet a které tradičně historicky patří jen jim. Bez jejich svolení sem nesmí vstoupit nikdo nepovolaný, dokonce ani ředitel divadla ne. Okna vedou na úzký balkonek přímo v průčelí budovy, takže z nich vidíte na place Colette a korálkový vstup do metra od Jeana-Michela Othoniela. Pokud budete mít štěstí, můžete občas večer vidět na balkónu herce, jak v kostýmech čekají na svůj výstup.

Přímo naproti herecké místnosti leží na konci krátké chodby vstup na jeviště. Musíte však překonat několik prudkých schodů dolů, což prý bývá problém zvlášť pro herečky, pokud hrají v dlouhých sukních nebo krinolínách.

S hlavním schodištěm těsně sousedí v prvním patře velká místnost divadelního bufetu. Její zlacené a štukové výzdobě dominuje na mramorovém krbu Molièrova busta od Prospera Chabrola. Podoba místnosti pochází z rekonstrukce divadla po požáru v roce 1900.

Na opačném konci místnosti stojí socha Voltaira, která je mramorovou kopií sádrového originálu, uloženého v nedaleké Národní knihovně. Autorem je Jean-Antoine Houdon, který vytvořil obě verze sochy.

Voltaire je sice pohřben v Panthéonu, jeho tělo tam však není celé. Jeho srdce, vyjmuté hned po jeho smrti v roce 1778, se téměř ihned stalo relikvií, vystavenou v pokoji v Château de Ferney, kde filosof předtím žil. O jeho uložení v Národní knihovně rozhodl až v roce 1864 Napoleon III. Kromě toho byl z těla vyjmut i mozek, a to apotykářem, který prováděl pitvu a balzamování těla. Vystavoval ho dlouhé roky ve své lékárně a v majetku jeho rodiny zůstal až do začátku 20. století, kdy ho jeho potomci darovali Comédie française výměnou za dvě doživotní místa v divadle. Od té doby je mozek uložen v podstavci této jeho sochy. Aby toho nebylo málo, tělo v Panthéonu postrádá i nohu a jeden zub, které byly pravděpodobně ukradeny hrobníky nebo rovnou fetišisty během Voltairova pohřbívání v roce 1778 v opatství Scellières.

Z oken bufetu je krásný výhled přímo na place André Malraux s jednou ze dvou fontán, které tento prostor zdobí. Věřím, že večer, když v nasvícené fontáně tryská voda, mají diváci o přestávce další zážitek. Z bufetu se pak běžně nepřístupnou chodbou, jejíž čelní okno vede do rue de Montpensier, dostaneme do poslední místnosti, kterou jsme v rámci prohlídky mohli vidět – do sálu, kde se konají zasedání divadelního výboru. I ten byl vytvořen při rekonstrukci v roce 1900, jen je jeho výzdoba, korunovaná nádherným křišťálovým lustrem, ještě bohatší a těžší.

O tom, že divadlo organizuje tyto prohlídky, jsem se dozvěděla v podstatě náhodou (když se mi opět ani letos nepodařilo zarezervovat si prohlídku v době Dnů evropského dědictví). Prohlídky se konají skoro každý víkend a rezervovat si je můžete na stránkách divadla (z odkazu se proklikáte přímo k objednávce konkrétního termínu, který se dá zarezervovat až do konce divadelní sezóny v květnu 2024; zatím je tam i na říjen dost volných míst).

Pokud byste chtěli vidět některé představení, můžete si koupit lístek buď přímo v pokladně denně mezi 11 a 18 hod, nebo přes internet TADY. Program se spoustou dalších užitečných informací, včetně seznamu členů souboru, je uveden v brožurce, kterou si stáhnete TADY.

Kromě běžných míst jsou každý den hodinu před představením nabízeny zbylé vstupenky za cenu 5 eur. Většinou jich prý bývá tak 65-85, nedají se rezervovat, ale vyčekat ve frontě u přepážky u bočního vstupu z rue de Richelieu (naproti fontáně). Kromě toho je každé pondělí na stejném místě nabízeno až 85 vstupenek zdarma pro mladé do 28 let.

La Comédie Française, 1. obvod, place Colette / 2 rue de Richelieu

Ještě nedávno visel na průčelí Opery Garnier, které se momentálně restauruje, bigboard s fotbalistou, který zakrýval lešení. Od minulého týdne je tu k vidění fotografie původního průčelí, v jehož středu je vyhloubena obrovská jeskyně. Dílo vytvořil známý umělec Jean René, který tvoří pod šifrou JR. Jeho práce jsou obvykle ohromnými krátkodobými instalacemi, jako tomu bylo v roce 2015 v případě Panthéonu, kde jeho fotografie lidských obličejů zakrývaly lešení kupole a přelévaly se až do interiéru, nebo v případě pyramidy na nádvoří v Louvru, kterou v roce 2016 nechal opticky zmizet, nebo v případě obřích útesů na Trocadéru v roce 2020.

Současná instalace obřího trompe-l’œil na průčelí Opery je podle umělce alegorií na filosofický mýtus Platónova podobenství o jeskyni, ale také narážkou na romantické kódy architektury 19. století, na scénické dekory Berliozových a Wagnerových oper a na paralelu mezi uměním a přírodou. Umělec zároveň odkazuje k původu baletu a opery, které se zrodily podle něj v jeskyních, aby „oslavily božstva archaického Řecka“. No a nakonec toto tajemné skalnaté prostředí připomíná legendy, které budovu Opery obklopují od samého počátku, jako je ta o jejím podzemním jezeře, zpopularizovaném románem Fantom opery od Gastona Lerouxe.

Dílo nese název „Návrat do jeskyně – 1. dějství-Vchod do jeskyně“. Název napovídá, že po prvním dějství, a tedy první instalaci, která trvá jen do 25. září, bude následovat v listopadu ještě druhé dějství a nová instalace. Ta se bude jmenovat V jeskyni.

Instalace je doprovázena představením, a to tuto sobou 16.9. a neděli 17.9., vždy ve 21.15 hod. Dílo JR je totiž současně i filmovým plátnem, na které budou promítány úryvky baletních představení souboru divadla. Podobně tomu bylo už i minulý víkend, bohužel jsem však nenašla žádný záznam, tak aspoň pozvánku na akci od samotného JR.

Opéra Garnier, 9.obvod, place de l´Opéra