Název článku dnes nechávám ve francouzštině, je to totiž oficiální název nové galerie, která byla otevřena v Paříži 22. května letošního roku a která se stala skutečnou událostí v pařížském kulturním životě. Návštěvníci byli zvědaví na nově zrestaurovanou budovu bývalé Obchodní burzy, přeměněnou na výstavní prostory, ale také na díla, která shromáždil za padesát let své činnosti významný francouzský sběratel umění François Pinault.

Budova burzy o kruhovém půdorysu, překrytá částečně prosklenou kupolí, byla postavena v roce 1763 na místě bývalého paláce Soissons, založeného ve 13. století, jehož nejvýznamnější obyvatelkou se na konci 16. století stala Kateřina Medicejská, matka hned tří po sobě rychle následujících francouzských králů – Františka II., Karla IX. a Jindřicha III.

Původní palác Soisson byla sice zcela zlikvidován, jedna jeho část však zůstala přece jen zachována až do dnešních dnů. Za zadní stěnou směrem k parku, který budovu dělí od Les Halles, stojí jako poslední pozůstatek a památka na Kateřinu Medicejskou štíhlý kanelovaný sloup s kovovou konstrukcí na vrcholku, který býval tajnými dveřmi propojen přímo s palácem. Královna matka ho nechala postavit v roce 1574 architektem Jeanem Bullantem jako astronomickou věž (údajně na ni sama často chodila se svým astronomem, kterého si pozvala ze své rodné Itálie). Sloup čněl nad Paříží a měl připomínat Pařížanům stále existující moc královny matky i po smrti jejího manžela, krále Jindřicha II. (zemřel v roce 1559 v turnaji, kdy mu dřevec protivníka vnikl pod hledí a okem mu pronikl až do mozku). Při stavbě burzy byl sloup zachován a zakomponován do celku.

V nové budově, postavené na místě bývalého královského paláce v roce 1763, vznikla obilná burza. Tomuto účelu sloužila více než sto let až do roku 1873. Současná nová rekonstrukce zachovala a obnovila, kromě jiného, i místnosti v posledním patře, které dříve sloužily jako skladiště obilí, a kde jsou dnes výstavní prostory.

V roce 1889 byla budova přestavěna na Obchodní burzu, která sloužila k obchodování velkých položek místních plodin (obilí, brambory, řepka, sója), ale také zboží, dováženého z ciziny, jako káva, kakao nebo cukr, a to prakticky až do konce 90. let minulého století, kdy burzovní systém přešel postupně od prezenčního vyvolávání k elektronickým dražbám. V následujících letech pak budova sloužila jako sídlo Obchodní a průmyslové komory a také k příležitostným účelům, např. k výstavám nebo jako volební místnosti. Po roce 2000 zde však veškerá činnost zcela ustala kvůli špatnému stavu celého objektu, především kvůli problémům s bakterií legionely v zastaralé klimatizaci.

V roce 2016 odkoupila budovu burzy, která byla do té doby v soukromých rukou, pařížská radnice, která uzavřela pronájem na dobu padesáti let se sběratelem umění Françoisem Pinaultem. Následně byly zahájeny restaurátorské a renovační práce na přeměně burzy na galerii, které byly náročné nejen z důvodu změny účelu a dispozice při zachování původní podoby, ale především kvůli nutnosti zasahovat na všech jejích částech.

Kromě pečlivého zrestaurování starých částí byl do centrální okrouhlé haly vsazen prstenec z pohledového betonu, který zde tvoří rotundu a pod devět metrů vysokou kupolí tak vizuálně odděluje historické části od nového ústředního výstavního prostoru.

Sbírka Françoise Pinaulta dnes obsahuje deset tisíc uměleckých děl, které sběratel shromáždil od roku 1960. Je v ní zastoupeno 350 umělců všech generací, pocházejících z mnoha zemí. Obsahuje kompletní přehled moderního umění, a to malby, sochy, fotografie, audiovizuální díla a různé instalace a performance, které budou postupně představovány prostřednictvím proměňujících se výstav a uměleckých programů, jako k tomu ostatně dochází i v prvních dvou výstavních sídlech, které Pinault využívá v Benátkách v Palazzo Grassi a v Punta della Dogana.

Pro otevření Obchodní burzy byl zvolen švýcarský umělec Urs Fischer, který speciálně pro tuto příležitost vytvořil díla z vosku, na kterých (a ve kterých) hoří svíce, takže s tím, jak se vosk postupně rozpouští, mizí den po dni i samotné dílo. Hlavní vosková socha, která dominuje prostoru, je kopií Giambolognova Únosu Sabinky. Iluze mramoru, včetně soklu, je dokonalá. Já jsem dílo zastihla v červnu ještě skoro celé, dnes už, podle fotografií, které jsem viděla, zmizela pod plamenem celá horní část Sabinky i část hlavy únosce.

I tento chlapík je z vosku. Ten vpravo tedy.

Centrální rotunda je propojena s vyššími patry nejen původními klasickými schodišti, ale také moderními vestavěnými, které vedou vzhůru podél rotundy a které umožňují nejen přístup do výše položených výstavních sálů, ale také na samotný vrchol betonové zdi, odkud máme výhled do všech stran budovy a také na nástropní malbu.

Dominantou staré části je kamenné dvojité točité schodiště s tepaným zábradlím, ozvláštněné moderním svítidlem.

V přízemí zůstala zachovaná okna úředních přepážek. Některé z původních vitrín dnes slouží jako výstavní. Kromě Urse Fischera jsou v Bourse de Commerce vystavována díla dalších méně známých autorů, ať už jde o obrazy, fotografie nebo instalace. Všechny expozice zde zůstávají zhruba do poloviny ledna, kdy dojde k jejich prvnímu obměnění.

Z některých oken v horním patře se nám naskytnou neobvyklé výhledy na hlavní osu parku u Les Halles a na Centre Pompidou, nebo na sousední kostel Saint-Eustache.

Bouse de Commerce, 1. obvod, 2 rue de Viarmes, www.pinaultcollection.com

Otevřeno denně kromě úterý od 11 do 19 hod, v pátek do 21 hod. Je vyžadováno předložení covid passu.

Vstupné 14 eur, do 26 let (nebo i starší studenti) 10 eur, první sobotu v měsíci od 17 do 21 hod zdarma.

Rezervace povinná TADY, a to i při vstupu zdarma.

Jak se tam dostat: metro linka 4 – Châtelet-Les Halles nebo linka 1 – Louvre-Rivoli

O nemocnici svatého Ludvíka, kde se toto zvláštní muzeum nachází, jsem psala už před víc než deseti lety TADY. Shrnuji tam celou její historii od založení do dnešních (respektive tehdejších) dnů, a to včetně zmínky o muzeu, do kterého se mi tehdy nepodařilo dostat, protože je vyhrazeno jen pro zdravotníky (ale vlastně jsem to tehdy ani nezkoušela a vzdala jsem to rovnou). Přestože chodím kolem nemocnice poměrně často, až nedávno mě napadlo, co kdybych si konečně zkusila muzeum prohlédnout. No a vyšlo to.

Už v tom starém článku se zmiňuji o tom, že nemocnici založil král Jindřich IV. na samém začátku 17. století. Není proto divu, že její staré jádro připomíná jedno z nejkrásnějších pařížských královských náměstí – place des Vosges. Budovy jsou dnes kulturní památkou a park je skutečnou oázou, na jejíž klid a stinné kouty ovšem navazuje areál nové moderní části nemocnice.

Muzeum dermatologických odlitků bylo otevřeno v roce 1889 při příležitosti prvního dermatologického kongresu, organizovaného v rámci Světové výstavy v Paříži. Kongres se konal v nemocnici svatého Ludvíka díky jejímu dlouholetému zaměření právě na obor dermatologie, který zde založil a rozvíjel už od roku 1801 doktor Jean Louis Alibert, který byl nejen jedním z královských lékařů, ale hlavně zakladatelem a propagátorem moderní dermatologie. Exponáty muzea byly postupně vytvářeny a modelovány od roku 1867 z voskových odlitků skutečných lidí s jejich kožními problémy a nemocemi. Za to, že jsou jako živé, vděčí muzeum umělci Julesovi Barettovi, který se předtím živil výrobou umělého ovoce, a který za necelých dvacet let práce pro muzeum vyrobil přes 2500 odlitků, to znamená polovinu dnešních exponátů. Po jeho smrti byla sbírka dále doplňována jeho následníky a to až do roku 1958.

Součástí muzea je i knihovna, otevřená v roce 1887 s prvními dvěma tisíci svazků. Kromě nich jsou její součástí i kresby a litografie s tématem různých dermatóz.

No a protože jsme v Nemocnici svatého Ludvíka, nesmí zde chybět ani socha tohoto slavného francouzského krále, jinak Ludvíka IX., svatořečeného v roce 1298 jen necelých třicet let po jeho smrti.

Musée des moulages, 10. obvod, Hôpital Saint-Louis, u brány 14 – šedý sektor

Vstup přes moderní část nemocnice buď z rue Vellefaux nebo z rue de la Grange aux Belles (podle mapy je sice nejblíž brána z rue Bichat, ale tam nechoďte, je už roky zavřená).

Otevřeno pondělí až pátek od 9 do 16,30 hod

Vstupné 7 eur, vstupenku je nutno koupit v moderní hlavní budově (centrálním příjmu) u pokladny po levé straně (v muzeu ji koupit nelze). Návštěva je sice možná pouze po předchozí rezervaci mailem nebo telefonicky (kterou jsem neměla, ale udělala jsem to tak, že jsem se nejdříve šla do muzea domluvit a potom teprve pro vstupenku. Nebyl s tím problém, byla jsem tam stejně úplně sama. Když se mě ptali, jestli jsem odborník, po pravdě jsem řekla, že ne, ale že mě to zajímá z historického hlediska).

Jedním z hitů podzimní pařížské výstavní sezóny je obsáhlá výstava americké fotografky Vivian Maier. Hitem je nejen kvůli kvalitě vystavovaných fotografií, ale také pro příběh, který sebou toto dílo nese.

Vivian Maier, narozená v roce 1926 v New Yorku francouzské matce a rakouskému otci, prožila velmi skromný život v cizích rodinách jako chůva dětí. Vystřídala tak několik rodin a poté, co na sklonku života onemocněla, se o ni postarali sourozenci Gensburgovi, děti z první rodiny, kde pracovala. Zemřela v léčebně v roce 2009. Její okolí nikdy netušilo, že jejím velkým zájmem byla fotografie, především ta pouliční, kdy na svých procházkách s dětmi fotografovala lidi na ulici, pouliční scény a události. Nikdy by na to nikdo ani nepřišel, nebýt mladého realitního makléře Johna Maloofa, který v roce 2007 koupil v dražbě několik beden s negativy, zapomenutých ve veřejném skladišti a prodávaných, protože nikdo nezaplatil úschovné. Doufal, že v nich najde fotografie pro svoji knihu o místní historii. Bedny otevřel až v roce 2009 a objevil v nich, kromě fotografií, které ho nadchly, i jméno Vivian Maier. Když podle jména začal hledat na internetu, objevil úmrtní oznámení, zveřejněné sourozenci Gensburgovými, se kterými se spojil. Začal tak i díky nim postupně objevovat a rekonstruoval život a práci výjimečné fotografky, jejíž dílo zveřejnil a představil světu.

První a hned velmi úspěšnou výstavu uspořádal John Maloof v Chicagu v roce 2011 pod názvem Hledání Vivian Maier. Pod stejným názvem spoluprodukoval v roce 2013 i dokumentární film. Fotografie z ulic amerických i evropských měst nadchly celý fotografický svět. Odborná veřejnost o jejím díle mluví v superlativech, diváci poznávají na fotkách běžný život amerických měst a mnoho fotografů z celého světa se jejím stylem inspirovalo nebo ho dokonce s větším či menším úspěchem napodobuje a kopíruje.

© Courtesy of Maloof Collection

V současné době pořádá pařížské Musée du Luxembourg velkou retrospektivu děl Vivian Maier. Výstava mapuje celé životní dílo této atypické fotografky, považované dnes za jednu z největších autorek 20. století. Fotografie jsou zde rozděleny do několika částí, počínaje jejími četnými autoportréty, přes fotografie měst a městské krajiny, pouliční portréty a street fotografii. Můžeme zde vidět i filmy, které natáčela na 8mm kameru, nebo si poslechnout audio záznamy jejích hovorů s dětmi, které hlídala. Kromě toho jsou zde poprvé k vidění i doposud nezveřejněné fotografie, které sama nechala vyvolat v laboratoři a které jsou v některých případech, kdy se podařilo dohledat negativ, konfrontovány se stejnými fotografiemi, znovu odborně upravenými. Divák tak má kompletní přehled o celém díle této zvláštní a mimořádné osobnosti světové fotografie.

Výstava trvá až do 16. ledna 2022 a pokud se chystáte do Paříže na Vánoce nebo na Silvestra (a pokud to dovolí covid), zastavte se i v Musée du Luxembourg. Rezervace předem sice není povinná, ale silně doporučovaná (jinak vás čeká dlouhá fronta) a můžete si ji udělat na stránkách muzea, samozřejmostí je covid pass.

Pokud se do Paříže nedostanete, můžete si výstavu alespoň virtuálně prohlédnout s kurátorkou tady.

Tip 1: Film Hledání Vivian Maier byl uvedený i v našich kinech. Ještě nedávno byl ke zhlédnutí i ke stažení na filmových stránkách aerovod.cz. Teď už tam sice k dispozici není, ale zůstal tam aspoň trailer se zajímavými záběry, rozhovory i fotografiemi, který celý příběh shrnuje.

Tip 2: Pokud byste měli čas v Paříži v okolí Centre Pompidou, knihkupectví kulturního centra má několik tlustých knih s fotografiemi Vivian Maier. Nikomu nevadí, když si je tam přijdete prohlédnout (jsou konec konců už hodně osahané).

Tip 3: Pokud byste si chtěli pořídit vlastní knihu, dají se bez problému sehnat i u nás.

Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue de Vaugirard

Otevřeno denně kromě 25. prosince od 10.30 do 19 hod

Vstupné 13 eur, do 25 let 9 eur, do 16 let zdarma. Pondělí až pátek po 16 hod dvě vstupenky za cenu jedné.

Sochař Alberto Giacometti se sice narodil ve Švýcarsku, ale už v roce 1922 ve svých jednadvaceti letech odešel do Paříže, aby studoval v ateliéru sochaře Bourdella. Paříž se mu od té doby stala domovem, kde žil a pracoval celý život, a je s ní spjaté celé jeho dílo.

V roce 2003, a tedy třicet sedm let po jeho smrti, byla založena veřejně prospěšná společnost Nadace Alberta a Annette Giacometti, která se stala výhradní dědičkou sochařovy manželky Annette, která zemřela v roce 1993. Nadace je vlastníkem nejen velkého souboru Giacomettiho prací, ale také rukopisů, fotografií, korespondence a dalších dokumentů a celé sochařovy knihovny. Jejím cílem je ochrana a propagace Giacomettiho děl. Za tímto účelem nadace založila Institut Giacometti, kde jsou sbírky a dokumenty uloženy a zpřístupněny badatelům i veřejnosti, a kde se nacházejí rozlehlé prostory, v nichž jsou pořádány tematické výstavy z jeho díla. Tím současným tématem je Giacometti a starý Egypt. Fotografie v tomto článku však pocházejí z loňské výstavy, která se věnovala jeho snad nejznámější plastice s názvem Kráčející muž.

Sídlem Institutu se stal krásný art-déco dům v těsném sousedství montparnasského hřbitova. V jeho sníženém přízemí byla vybudována replika Giacomettiho ateliéru, který byl po jeho smrti majiteli přilehlého domu zrušen. Jeho ženě se však ještě předtím podařilo zachránit veškeré vybavení, zařízení, zbylá díla a dokonce i sochařem pomalované zdi. To vše bylo do posledního bodu uvedeno do původního stavu v těchto nových prostorách.

Původní ateliér, ve kterém strávil Giacometti celý svůj pracovní život od roku 1926, se nacházel v suterénu tohoto domu v rue Hippolyte Maindron ve 14. obvodu. Podle zachovaných fotografií a filmů se jednalo o velmi stísněné temné prostory, do nichž se sestupovalo po příkrých dřevěných schodech jako do sklepa. Na domě je dnes umístěna pamětní deska.

Alberto Giacometti ve svém ateliéru na fotografii Roberta Doisneau

Institut Giacometti, 5 rue Victor Schoelcher, 75014 Paris, metro 4 a 6 stanice Raspail

https://www.fondation-giacometti.fr

Stejně jako na starém blogu, i tady budu příležitostně představovat pařížské výstavy, nebo alespoň ty z mého pohledu nejzajímavější. Poté, co se po lockdownu otevřela muzea a výstavní sály, se i letos v létě jede jako dřív v zaběhnutých kolejích a podle předem dlouho plánovaného programu, takže se o kulturní vyžití rozhodně nemusíte bát. Stačí si jen rozmyslet, co vás nejvíc zajímá. Bohužel právě v pondělí 19.7. skončily dvě výstavy, které se mi moc líbily a které bych vám s chutí doporučila, a to Paul Signac v Musée Jacqumart-André a René Magritte v Musée de l´Orangerie, přesto však zůstává spousta dalších, na které se můžete těšit.

Bourse de commerce – Collection Pinault

Hitem současného pařížského kulturního života je nově otevřený výstavní prostor v bývalé Obchodní burze, která leží na konci parku naproti stanici metra Les Halles. Burza už před lety dosloužila svému účelu a od roku 2006 podstoupila důkladnou rekonstrukci, během níž byla přeměněna na výstavní prostory, ve kterých můžete obdivovat sbírku moderního umění, kterou v průběhu padesáti let shromáždil podnikatel François Pinault. Sbírka se skládá z deseti tisíc děl od čtyř stovek umělců a bude postupně představována prostřednictvím jednotlivých výstavních programů a událostí. Úvodní výstava zaujme především monumentálními instalacemi švýcarského výtvarníka Urse Fischera s názvem Všechno musí zmizet – a skutečně, všechna díla časem zmizí. Jsou totiž z vosku a hoří na nich svíce, které všechny objekty pomalu rozpouštějí. Další menší kolekce jiných výtvarníků jsou potom rozesety po všech dalších prostorách objektu, který – mimochodem – stojí za prohlídku už sám o sobě. K samotné budově i Pinaultově sbírce se ještě vrátím v některém z dalších samostatných článků.

Ač se to nezdá, i centrální socha a její sokl jsou z vosku

Bourse du Commerce, 2 rue de Viarmes, 75001 Paris, www TADY, Facebook TADY

Musée Carnavalet a výstava Revoir Paris – Henri Cartier-Bresson

Další skutečnou událostí letošního léta je znovuotevření muzea Carnavalet po několikaleté renovaci a restaurování celých prostor. Kromě stálých sbírek, které se věnují historii Paříže od prehistorie až k dnešku, se v muzeu pravidelně konají krátkodobé výstavy. Ta současná představuje jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografů, kterým je Henri Cartier-Bresson se svými fotografiemi z pařížských ulic. Připomínám, že vstup do muzea je sice zdarma, ale je nutná rezervace předem, zatímco na výstavu je nutné koupit vstupenku.

O Musée Carnavalet jsem sice už psala v minulosti, ale i k němu a k jeho znovuotevření se určitě ještě vrátím v samostatném příspěvku.

Do 31. října 2021, Musée Carnavalet, 23 rue de Sévigné, 75003 Paris, www TADY, Facebook TADY

Napoleon – Grand Halle de la Villette

Daleko od centra Paříže se v prostorách bývalých městských jatek v 19. obvodu koná monumentální výstava u příležitosti dvousetletého výročí Napoleonovy smrti. Jsou zde představeny připomínky jeho životních osudů, všechny jeho vojenské výpravy, bitvy, vítězství a porážky, vzestupy i pády. Jde o celou řadu exponátů, ať už jde o různé vojenské předměty, nábytek, oděvy, nádobí, obrazy a další výtvarná díla, které pocházejí z nejrůznějších kolekcí a muzeí, od zámku ve Versailles, přes Vojenské muzeum v Invalidovně, Louvre, zámky v Malmaison a Fontainebleau a další.

Do 19. prosince 2021, La Grande Halle de la Villette, 211 Avenue Jean Jaurès, 75019 Paris 19, www TADY

Edition Limitée (Vollard, Petiet et l’estampe de maîtres) – Petit Palais

Ambroise Vollard byl významných obchodníkem umění, který pomáhal celé řadě umělců své doby. Současná výstava v Petit Palais, která se točí kolem této osobnosti, připomíná jeho sbírku tisků a známek, ale také díla, která mu za jeho život prošla rukama, nebo která zařadil do své sbírky, ať už jde o díla Pabla Picassa, Marca Chagalla, Aristida Maillola, Odilona Redona a dalších.

Do 29. srpna 2021, Avenue Winston Churchill 75008 Paris, www TADY, Facebook TADY

Grand Jeu – Master Collection de Henri Cartier-Bresson – Národní knihovna BNF

Kromě Musée Carnavalet můžeme letos v létě vidět fotografie Henri Cartier-Bressona i v Národní knihovně. Na rozdíl od chronologického pořadí první výstavy, byla tato uspořádána tak, že mistrovská kolekce 385 fotografií, které autor ještě za svého života vybral ze svého díla, byla předložena pěti osobnostem kulturní scény (sběratel François Pinault, fotografka Annie Leibovitz, režisér Wim Wenders, spisovatel Javier Cercas a ředitelka oddělení fotografie Národní knihovny Sylvie Aubenas), které z ní podle svého uvážení a vkusu vybraly fotografie, které se jim nejvíce líbily. Výstava je proto rozdělená do pěti bloků, sestavených podle výběru těchto osobností.

Do 22. srpna 2021, BnF – Site François Mitterrand, Quai François Mauriac, 75013 Paris 13, www TADY, Facebook TADY

Picasso – Rodin, une exposition, deux lieux – Musée Rodin + Musée National Picasso

V obou muzeích, věnovaných dvěma velikánům francouzské kultury, probíhá souběžně společná výstava, na které jsou díla obou umělců stavěna do konfrontace a souladu zároveň, a jsou tak objevovány jejich rozdíly i podobnosti. V Rodinově muzeu najdete hlavně plastiky, zatímco Picassovo muzeum je věnováno odhalování podrobností tvorby obou umělců.

Do 2. ledna 2022, Musée Picasso, 5, rue de Thorigny, 75003 Paris 3, www TADY, Musée Rodin, 77 rue de Varenne, 75007 Paris, www TADY

Chagall, Modigliani, Soutine – Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme

Výstava v Muzeu židovského umění a historie mapuje léta 1904 – 1914, kdy do Paříže přicházeli z jiných evropských měst a především z tehdejšího Ruska umělci, kteří později vytvořili uměleckou skupinu École de Paris, jejímiž členy bylo i několik výtvarníků židovského původu, kteří sice neměli společný výtvarný styl a historii, ale často sdíleli stejné ideály a stejný osud, a kteří se podíleli na proměně francouzské kulturní scény.

Do 31. října 2021, Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme, 71 rue du Temple 75003 Paris, www TADY

Připomínám, že od 21. července 2021 platí ve Francii povinnost pro všechny osoby nad 18 let při vstupu do všech výstavních i jiných kulturních prostor předkládat Covid Pass a doklad totožnosti. Od srpna to bude platit i restauracích, kavárnách, nákupních centrech, nemocnicích, v letadlech, vlacích a dálkových autobusech. Samozřejmostí je všude rouška.

Vstupenky je nutno vždy zarezervovat předem on-line (a to i v případě, kdy jde o muzeum se vstupem zdarma) na konkrétní den a hodinu. Veškeré podrobnosti a odkazy na stránky, kde se vstupenky kupují, najdete na výše uvedených internetových stránkách jednotlivých výstavních míst.