Ti, kdo maji rádi street art, by si neměli nechat ujít výstavu jednoho z nejlepších pařížských pouličních výtvarníků, který pod pseudonymem Jef Aérosol už čtyřicet let zanechává svá díla na pařížských zdech.
Byl jedním z prvních, kdo se tomuto typu umění začal věnovat už v 80. letech minulého století a patřil do party těch zhruba pěti nejlepších a nejoceňovanějších, jejichž práce jsou dnes vyhledávané a kteří už tvoří většinou jen na zakázku. Tak vzniklo také dnes nejznámější Jefovo dílo, které jste určitě už viděli, jen v jiném kontextu a na jiném místě nedaleko Centre Pompidou.
Jef Aérosol tvoří svá díla za pomoci barevných sprejů, jak ostatně napovídá i jeho umělecké jméno. Barvu nanáší na zeď přes šablonu, kterou může použít vícekrát – proto se také jeho díla dají replikovat a vytvářet znovu nejen na zdech, ale i na různých jiných površích.
Jeho poznávacím znamením je základní černo-bílá kresba, velmi často doplněná červeným akcentem ve formě šipky, výjimečně i dalšími barvami podkladu, jako modrá nebo žlutá.
Jeho hlavními tématy byly nejdříve postavy a obličeje, které nesly jeho podobu, později také hudba, ať už jako zobrazení slavných hudebníků nebo prostě jen lidí s hudebním nástrojem, nejčastěji kytarou. Dalším tématem jsou děti a také městská krajina, většinou znázorněná v kontrastu odosobněných ulic k lidské postavě.
Výstava se koná v jedné z nových moderních budov za Knihovnou Françoise Mitterranda ve 13. obvodu a je rozdělena do dvou částí, do kterých vedou dva různé vchody stejné budovy – jedna část představuje samotné kresby, vystavené jako obrazy v galerii, zatímco v druhé jsou vytvořeny instalace a scény z postav v téměř životní velikosti, jak je vidět dole.
Jedním z posledních Jefových děl je zobrazení nové dominanty 13. obvodu, ve kterém se výstava koná – nedávno dokončené stavby s názvem Tours Duo od architekta Jeana Nouvela, na kterou je od místa výstavy přes celou avenue de France dobře vidět.
Kromě výstavy najdete dvě Jefova díla i přímo na zdi pod schody, které vedou od výstavy k restauraci La Felicità.
Exposition Jef Aérosol – 40 ans de pochoirs
13. obvod, 147 avenue de France
Vstup zdarma
Otevřeno: středa až neděle od 15 do 19 hodin (pokud možno nechoďte o víkendu, ať neskončíte v obří frontě jako já)
Výstava trvá do 5. listopadu
Jak se tam dostat: metro 14 Bibliothèque François Mitterrand
Dům, ve kterém žil v letech 1832-1848 spisovatel Victor Hugo a kde je dnes umístěno spisovatelovo muzeum, leží na jednom z nejkrásnějších pařížských náměstí place des Vosges. Dům jsme TADY už viděli před deseti lety a v jeho historii se nic nezměnilo, takže dnešní článek je vlastně jen připomínka toho, že je od loňského roku opět otevřen po delší renovaci a restaurátorských pracích, které proběhly jak v budově, tak na vystavených exponátech (a po digitalizaci všech fondů, ale to běžný návštěvník nezaznamená).
Na dispozici sálů a expozice se toho moc nezměnilo, snad kromě některých nových akvizic, takže dnešní fotografie jsou v podstatě podobné těm ze starého článku.
Vstup do muzea pod arkádami v rohu náměstí
Expozice z Hugova života je umístěna ve druhém patře domu, přesně v prostorách, které Hugo obýval a kde napsal některá ze svých děl, včetně velké části Bídníků. Jeho život a práci můžeme sledovat prostřednictvím jeho vlastního mobiliáře, různých předmětů a dekorací, i některých osobních památek, které pocházejí nejen z doby, kdy žil v tomto bytě, ale i z jeho dalších bydlišť.
Busta Victora Huga od sochaře Davida d´Angers v červeném salónu, který mapuje etapu jeho života před exilem
Čínský salón, jehož zařízení pochází z Hugova bytu v exilu na ostrově Guernsey
Zařízení Hugovy ložnice z bytu na avenue d’Eylau, kde žil v letech 1878-1885 a kde zemřel
Výhled z bytu na náměstí s parkem
Výstavní prostory v prvním patře
Stejně jako před rekonstrukcí, i teď je první patro věnováno krátkodobým výstavám. Ta, kterou jsem zde viděla já a která se jmenovala Pohledy, už bohužel skončila. Ta současná, připravená na podporu Ukrajiny, představuje ukrajinského kozáckého hejtmana Mazeppu, o jehož životě napsal Victor Hugo báseň do sbírky Východní zpěvy (podle vzoru Lorda Byrona, který se také Mazeppou inspiroval).
Jednou z viditelných změn, ke kterým v muzeu při rekonstrukci došlo, je otevření kavárny v přízemí a zpřístupnění vnitřního dvora. Kavárna je otevřená i pro veřejnost, nejen pro návštěvníky muzea.
Maison Victor Hugo, 4. obvod, 6 place des Vosges
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod.
Vstup do stálých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy prozatím taky.
Kdyby někdo v Paříži vyhlásil soutěž o nejošklivější stavbu, určitě by jedno z prvních míst získala budova policejní prefektury 5. a 6. obvodu ze 70. let minulého století, která v historické Latinské čtvrti vypadá jako pověstná pěst na oko. Sídlí v ní však jedno z malých a tak trochu bizarních muzeí, Muzeum policejní prefektury, které málokdo zná a na které se dnes podíváme trochu blíž.
Muzeum založil v roce 1909 tehdejší policejní prefekt Louis Lépine z exponátů, které byly vystaveny na Všeobecné výstavě v roce 1900, kde měly přiblížit veřejnosti „humánnost“ pařížské policie. Muzejní fond byl postupně doplňován z různých darů a odkazů. Původně bylo muzeum umístěno na slavném nábřeží Zlatníků a do současných prostor se přestěhovalo až v roce 1975.
Muzeum připomíná návštěvníkům, kteří chtějí vidět a zažít něco méně obvyklého, celou řadu událostí, viděných z úhlu strážců pořádku a úzce spojených s hlavním městem – ať už jde o historické události, jako byla například vražda krále Jindřicha IV. a další královraždy a atentáty, přes všechny revoluční události 18. a 19. století, až po obě světové války a studentské boje z jara 1968.
Velký prostor je zde věnován Francouzské revoluci. Najdeme tady nejen různé dokumenty z Bastilly, ale také zmenšený model gilotiny i pravý břit té skutečné. Navíc jsou tu i doklady, týkající se věznění Ludvíka XVI. před jeho popravou, nebo pitevní protokol následníka trůnu Ludvíka XVII., který zemřel jako dítě po smrti obou rodičů během svého uvěznění v Templu.
Historie policie prostřednictvím výstavky uniforem a další výbavy některých složek ukazuje nejen to, jak příslušníci vypadali, ale také na čem a v čem jezdili a co ke své práci používali.
Nahoře policejní čepice z různých období, vpravo policejní hlásič, jaký dříve stával v ulicích města. Dole potom model gilotiny 1:3.
Exponáty z doby německé okupace v letech 1940 až 1944 – dokumenty o popravách a kůl z popraviště v Issy les Moulineaux, dole vzpomínka na pařížské Židy a na velký zátah proti nim z roku 1942, známý jako Rafle du Vel d´Hiv.
Muzeum také předvádí metody a způsoby policejní práce dříve a dnes, ať už jde o způsoby zadržení a výslechů pachatelů, nebo o práci vyšetřovatelů, komisařů a policejních techniků na místě činu.
Připomínky studentských bouří v květnu1968
Kromě stálých exponátů se v muzeu konají několikrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné, která trvá do 26. srpna 2022, je prostituce a boj proti ní.
Přiznám se, že mě nikdy dřív ani nenapadlo se do muzea podívat a že jsem se v něm ocitla před pár lety neplánovaně a víceméně náhodou, ale nakonec to byla zajímavá zkušenost. Třeba i vás potěší další možnost a příležitost, jak se o Paříži dozvědět něco dalšího.
Musée de la Préfecture de police, 5. obvod, 4 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Otevřeno: úterý až pátek od 9,30 do 17 hod, ve čtvrtek do 19 hod, a každou třetí sobotu v měsíci od 10,30 do 17 hod
Paříž připomíná svoji katedrálu a její osud interaktivní výstavou, která vás přenese do jedinečné atmosféry této památky a připomene klíčové body její historie od samého začátku až po tragický požár v noci z 15. na 16. dubna 2019. Prostřednictvím tabletu, který dostane každý divák do ruky při vstupu, se pak můžete ponořit do virtuální reality, procházet se historickými místy a seznámit se se všemi podrobnostmi.
Kromě velkoformátových fotografií je podoba katedrály přiblížena i nápodobou její podlahy a vitrážových oken
Průčelí se sochami judských králů a rozetou
Výstava je koncipována jako jednadvacet stanovišť s velkými fotografiemi, u nichž si návštěvník prostřednictvím QR kódu načte do tabletu příslušnou část historie a tu pak sleduje ve všech souvislostech a podrobnostech. Je orientována na sedm významných historických momentů – od roku 1160 a rozhodnutí přestavět původní kostel Saint-Étienne na největší a nejkrásnější katedrálu na světě, přes průběh stavby kolem roku 1180 s živým ruchem na stavbě gotického chóru, kdy na tabletu sledujete animované kameníky, zedníky, pokrývače, kováře a sochaře, až po okamžiky, kdy se katedrála v roce 1241 stává úložištěm a schránkou pro svaté relikvie, přivezené Ludvíkem Svatým a jeho bratry z křížové výpravy do Svaté země, kterým vévodí Kristova trnová koruna.
Příjezd relikvií do katedrály
Další zastavení nás skokem přenese do roku 1645, kdy Ludvík XIV. v doprovodu své matky v katedrále slibuje, že naplní odkaz svého otce a vybuduje zde nový chór s oltářem, zasvěceným Panně Marii. Následuje přesun do roku 1804, kdy se Napoleon Bonaparte v přítomnosti papeže nechává korunovat císařem (a sám vkládá korunu na hlavu Josefíny), s cílem vytvořit novou vládnoucí dynastii.
Na dalších fotopanelech a na tabletu pak vidíme i jiné významné historické okamžiky, které se v katedrále odehrály, jako byla „svatba dvou náboženství“, kdy si kvůli uklidnění náboženských sporů bral protestant Jindřich IV. katoličku Markétu z Valois (i když svatba se právě kvůli rozdílům vyznání konala před katedrálou a ne uvnitř), nebo situaci po Francouzské revoluci, kdy byla katedrála proměněna na revoluční „Chrám rozumu“.
Takto vypadá displej tabletu v této chvíli. Katedrála je dobyta revolucionáři (všimněte si, jak rychle byly z výklenků v průčelí odstraněny sochy judských králů, o kterých si revolucionáři mysleli, že jsou to svatí) a v naznačených bodech lze kliknout na jednotlivé části, které se ukáží zblízka i se svou podobou a vývojem. Posuvníkem dole pak můžeme cestovat v čase a sledovat, jak se katedrála v jeho průběhu mění.
Mezi zmíněných sedm klíčových okamžiků vývoje katedrály je zahrnutý i důležitý rok 1857, kdy architekt Viollet-Le-Duc, který na sebe vzal těžký úkol zrestaurovat katedrálu po revolučním řádění, zde buduje novou vysokou a štíhlou věž nad transeptem, která nahradí na dalších sto padesát let původní středověkou vížku, odstraněnou po Francouzské revoluci, a která se zřítí až při osudném požáru v dubnu 2019.
Posledním bodem je pak samotný požár a současné záchranné, stavební a restaurátorské práce. Ty jsou tu zmapovány, zobrazeny a popsány do nejmenších detailů, od prvních okamžiků a dnů po požáru, přes zabezpečení spáleniště, průzkumů, čištění, stavbu lešení, zahájení prací a jejich postup, to vše s rozdělením na jednotlivé části, prvky a také profese.
Spáleniště a odvážení všech uměleckých děl
Práce na vitrážových oknech
Obrazovka, na které lze klikat podle jednotlivých profesí – od kameníků, pokrývačů, tesařů, až po restaurátory, vědce a výzkumníky. U všech profesí pak po kliknutí podrobně vidíme, čím se na staveništi zabývají a jak jejich práce probíhá.
Když si vezmeme pro zajímavost třeba historický dřevěný krov, který při požáru kompletně shořel, můžeme sledovat, jak postupují práce na vytváření toho nového. Na tabletu najdeme nejen mapu s vyznačenými regiony, odkud pocházejí poražené duby, ale také pily, kde byly kmeny zpracovány. Dozvíme se také, že zatímco krov střechy může být postaven ihned z právě poražených stromů, protože tak se ve středověku stavělo, dřevo na konstrukci věžičky naopak potřebuje osmnáct měsíců na vyschnutí, stejně jako tomu bylo v 19. století. Všechny tyto práce můžeme sledovat i na obrázcích, včetně převozu hotového materiálu do Paříže a toho, jak animované postavičky tesařů pracují na novém krovu. Ten je zde nakonec na fotografii také představen.
Mapa Francie, vlevo s vyznačením dubových lesů a vpravo s umístěním pil, které zpracovaly poražené kmeny
Těch fotografií a odkazů je, samozřejmě, mnohem víc, než tady dokážu ukázat. Stejně podrobně jsou představeny všechny druhy prací a profesí, se zaměřením na místa v katedrále, kde jsou prováděny a jejich průběh a cíl.
Všechny exponáty, fotografie a grafické programy a obrazy, jejichž malou část jsem zde přefotografovala, jsou dílem veřejné společnosti Histovery, vytvořené právě pro účely restaurováním katedrály. Ke všem jejím promyšleným exponátům se navíc dokonale hodí prostředí gotického refektáře bývalé cisterciácké koleje Collège des Bernardins.
Výstava, kterou Francie do Paříže přenesla ze svého pavilonu na Světové výstavě v Dubaji, končí už 17. července, ale pro ty, kdo to nestihnou, je tu ještě jedna šance. Vzhledem k tomu, že je putovní, tak kromě Washingtonu a New Orleans bude k vidění i v Drážďanech, a to od 6. srpna 2022 do 8. ledna 2023.
A jak je na tom katedrála teď? Jaký je její stav a jak pokračují práce? Její loď je zvenčí i uvnitř stále pokrytá lešením a uvnitř to pořád vypadá jako na staveništi. V současné době by měly probíhat práce na kamenné klenbě, poškozené nejen ohněm a hašením, ale následně i deštěm. Stav k dubnu letošního roku je vidět na tomto videu.
Cíl, stanovený prezidentem Macronem, dokončit práce do pěti let, a tedy do roku 2024 (s jasným odkazem na Olympiádu, která se bude v Paříži konat), bude údajně splněn, i když některé etapy prací budou probíhat i následně. Není prý proto ještě jisté, zda se zde budou konat jen některé mše, nebo zda už bude katedrála opravdu otevřena i pro celou veřejnost.
Notre-Dame-de-Paris, L’exposition augmentée, 5. obvod, 20 rue de Poissy
Paříž je každý rok a v každém ročním období plná zajímavých výstav. Pokud se tam chystáte na dovolenou během letošního jara nebo léta, může vám přijít vhod přehled těch nejzajímavějších.
Notre-Dame de Paris
Kdybych měla doporučit jednu jedinou výstavu, kterou si nesmíte nechat ujít, byla by to právě tato. V krásných gotických prostorách Collège des Bernardins, bývalého kláštera řádu cisterciáků, uspořádalo město výstavu o minulosti a současném restaurování katedrály Notre-Dame. Velké panely s fotografiemi a obrazy se vrací ke všem významným událostem a milníkům katedrály, od její výstavby, přes svatbu Jindřicha IV. nebo korunovaci Napoleona císařem, až po požár z 15. dubna 2019 a současné probíhající práce. Výstavu procházíte se zapůjčeným tabletem v ruce a v interaktivním programu si můžete v několika jazycích všechny tyto události podrobně zobrazit a přehrát ve všech souvislostech. K výstavě se tady ještě brzy vrátím v samostatném článku.
Collège des Bernardins, 5. obvod, rue de Poissy. Vstup zdarma. Do 17. července 2022.
Toyen a další v MAM
O výstavě Toyen jsem tady psala už minulý týden. Tímto ji jen připomínám a zároveň chci potvrdit, že za prohlídku stojí celé Muzeum moderního umění, nedávno znovu uspořádané a doplněné.
Kromě Toyen jsou tu k vidění také tři další krátkodobé výstavy, jak je vidět z plakátů na dolní fotografii. Výstava Yves Saint-Laurent je součástí expozice, uspořádané k 60. výročí jeho první přehlídky a rozdělené do šesti nejvýznamnějších pařížských muzeí, kde se můžete s jeho modely setkat volně mezi exponáty. Kromě MAM jsem jinde jeho návrhy ještě neviděla, ale konečně jsem při této příležitosti navštívila jeho muzeum (ležící, mimochodem, hned za rohem od MAM, takže to byl bleskový a okamžitě zrealizovaný nápad), které tuto akci zastřešuje. V některém z příštích článků vám ho také ukážu.
Plastiky Anity Molinero měly, podle toho, co jsem viděla, v MAM velkou návštěvnost. Já jsem dovnitř nešla a musela mi stačit ukázka z červených plastových popelnic ve fontáně před muzeem.
Plakáty před muzeem s přehledem současných krátkodobých výstav
Modely Yvese Saint-Laurenta mezi moderními plátny v MAM
Plastika Anity Molinero před MAM
Musée d´Art Moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson, muzeum (a tedy i YSL) vstup zdarma, ostatní výstavy kolem 13 Eur.
Pionnières
„Pionýrky“ pro nás zní dost podivně, tak snad raději „Průkopnice“. Tak se jmenuje výstava o ženách umělkyních, působících ve Francii v tak zvaných „annés folles“, bláznivých 20. a 30. letech, ať už v oblasti malířství, sochařství, filmu, literatury nebo hudby. Na začátku nechybí ani připomínka počátků feminismu ve Francii, otázky volebního práva žen a celkově jejich situace ve společnosti (věděli jste například, že ve Francii až do roku 1965 musela mít vdaná žena svolení manžela k tomu, aby mohla pracovat?)
Jako hlavní plakát výstavy byl zvolen obraz od Tamary de Lempicky. Mimochem, pokud vás zajímá, kde tato zvláštní umělkyně tvořila, tak momentálně je v prodeji její bývalý ateliér ve 14. obvodu a i když jeho cena 2,5 milionu eur vyráží dech, fotky interiéru za podívání určitě stojí.
Kromě řady dalších významných umělkyň jsou na výstavě vystaveny i obrazy mých oblíbených malířek Marie Laurencin a Suzanne Valadon(a také plastiky Chany Orloff, jejíž ateliér jsme tady také nedávno viděli).
Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue du Vaugirard, vstupné 13 Eur, do 25 9 Eur, do 16 let zdarma. Do 10. července 2022.
Steve McCurry
Retrospektiva slavného amerického fotografa v Musée Maillol přináší výběr z jeho díla, které vytvořil v řadě zemí doslova kolem celé zeměkoule. I kdyby vám jeho jméno nic neřeklo, jeho nejznámější fotografii afghánské dívky s velkýma zelenýma očima jste už určitě viděli. Na výstavě ji navíc můžete vidět v konfrontaci se snímkem, pořízeným o osmnáct let později, když fotograf tuto ženu znovu našel.
Portrétů, které se na vás ze tmy upřeně dívají, tady najdete několik desítek a všechny jsou úchvatné, profesionální a dokonalé. Trochu jsem se předem obávala, aby to nebyla výstava „jedné fotky“, ale to opravdu není. Navíc tady kromě portrétů najdeme i další fotografie z ulice nebo krajiny, které mají oproti portrétům ještě další plán a přidanou hodnotu, ať už je to hra stínů, zvláštní světlo, silueta nebo záměrná neostrost.
Musée Maillol, 7. obvod, vstupné 15 Eur, studenti 13 Eur. Bohužel jen do 29. 5. 2022.
Au sources des Nymphéas
Za inspirací lekníny se můžete vydat do Musée de l´Orangerie, kde jsou vystavena některá díla, která vytvořili impresionisté v roli dekoratérů. Kromě obrazů, jejichž úkolem bylo ozdobit zeď, tady uvidíme i malovaný nábytek, porcelán nebo vějíř, to vše jako odpověď na zde vystavené slavné Monetovy velkoformátové lekníny, které byly vytvořeny právě se záměrem rozzářit prázdné zdi.
Musée de l´Orangerie, 1. obvod, Jardin des Tuileries, vstupné 12,5 Eur, do 18 let 10 Eur. Do 11. července 2022.
Válečné fotografky
Jako fotografický nadšenec jsem si nenechala ujít ani další fotografickou výstavu, která prezentuje osm fotografek z různých zemí, které svoje dílo spojily s válkou, ať už proto, že se v ní ocitly, nebo proto, že ji záměrně vyhledaly s cílem zdokumentovat dění. Přiznám se, že ze všech jmen jsem znala jen Němku Gerdu Taro, partnerku slavného Roberta Capy, která za svůj zájem o válečnou fotografii zaplatila životem ve svých dvaceti sedmi letech v občanské válce ve Španělsku v roce 1937. Pod vlivem současného dění na mě však velmi silně zapůsobily i snímky dalších fotografek různých generací, které zde dokumentují celou řadu válečných konfliktů od 2. světové války, přes Vietnam, Salvador, Nikaraguu, Afghanistán, Čad a další africké krizové oblasti, až po Sýrii.
Gerda Taro, a dole její fotografie z Barcelony z roku 1937
Musée de la Libération, 14. obvod, 4 Avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy. Do 31. prosince 2022.
Víc jsem toho zatím letos nestihla, proto jen rychlý přehled toho, co si myslím, že bude také zajímavé.
Musée d´Orsay – nábytek a dekorace Antonia Gaudího v kombinaci se sochami Aristida Maillola. Do 17. července 2022.
Musée Picasso – Maya Ruiz Picasso, fille de Pablo. Prezentace několika nových děl, které se až teď dostaly do státních sbírek od Picassovy dcery Mayi v rámci staré dohody o vypořádání dědické daně po smrti Picassa v roce 1973. Do 31. prosince 2022.
Když v roce 1877 vyšel Émilu Zolovi román Zabiják, který byl sedmou částí dvacetisvazkového cyklu o rodině Rougon-Macquartů, koupil si za honorář ve výši devět tisíc franků malý venkovský dům „v kouzelné díře na břehu Seiny“, jak napsal příteli Gustavu Flaubertovi. Ta kouzelná díra, ležící na severozápad od Paříže, se jmenovala Médan a Zolova charakteristika na ni sedí dodnes.
Pohled na Zolův dům ze zahrady. Velké okno vpravo nahoře patřilo k jeho pracovně.
Vstup do domu
Dům stojí uprostřed městečka skutečně téměř až na břehu Seiny, od které ho odděluje (a oddělovala už v Zolově době) jen železniční trať přímo za plotem zahrady. Tehdy ovšem dům vypadal úplně jinak než dnes. Zola koupil v podstatě jen tu střední část, malý bílý domek, který sám nazval „králíkárna“, se kterým měl velké plány. Počítal, že v budoucnosti svůj pobyt v Paříži omezí jen na sběr materiálu a informací ke svým knihám, a psát že bude právě v Médanu, kde bude mít větší klid. Současně sem hodlal zvát své přátele, a to nejen spisovatele v čele s Maupassantem, ale i malíře impresionisty, kteří v okolí často malovali.
Rozhodl se proto dům rozšířit o dvě nová křídla. Hned po koupi v roce 1878 se pustil do stavby čtvercové věže a v roce 1895 do osmiboké věže, na kterou mu vydělala kniha Germinal. Mezitím postupně přikupoval další pozemky v celkové výměře přes čtyřicet hektarů, a to nejen v okolí domu, ale i za železniční tratí a na ostrově Platais uprostřed Seiny. Na něm pak nechal postavit letní domek, ke kterému vozil své návštěvníky na lodi, nazvané, jak jinak, než Nana.
Obě přístavby Zola sám osobně vymyslel, jejich stavbu pečlivě sledoval a zaměstnal na nich ty nejlepší pařížské řemeslníky a umělce. Slavnému vitrážistovi, který měl za úkol zhotovit barevná okna, prý mluvil i do návrhu a rozmístění všech květin a zvířat ve vitrážích. Stejně tak sám osobně rozhodoval o mozaikách na podlaze, o tapetách i o každém kusu nábytku.
Salón v přízemí osmiboké věže
Salón
Jak je vidět ve všech místnostech, ale především v salónu a pracovně, Zola skupoval velké množství nábytku, uměleckých děl a nejrůznějších vzácných předmětů, ze kterých vytvářel sbírky (například hudebních nástrojů nebo zbraní), které v domě vystavoval. Všechno prý muselo být nejlepší a nejdražší a muselo toho být hodně. Tato posedlost měla údajně původ v Zolově dětství, kdy mu brzy zemřel otec a matka se s osmiletým synem ocitla v nedostatku, který dospívající chlapec těžce nesl. Honosný dům plný krásných věcí tak pro něj byl symbolem úspěchu v literárním světě a životě vůbec.
Salón s kulečníkem, který Zola rád a často hrával. Vpravo na stěně obraz malého Émila s rodiči.
Jídelna
Ve stejném stylu jako salón jsou zařízeny i další místnosti. Je ovšem nutno dodat, že i když se některé předměty a sbírky zachovaly, velká část zařízení není původní a byla jen vybrána tak, aby se tomu původnímu co nejvíce podobala. Důvod je jednoduchý – Zolova manželka Alexandrine po jeho smrti v roce 1902 část mobiliáře (a pozemků) prodala a v roce 1905 dům darovala sociálním službám. Ty ve spolupráci s nově vzniklou Nadací Émila Zoly v domě zřídily léčebnu pro děti.
V roce 1939 sice Zolova dcera a syn zahájili jednání o možnosti zřídit v domě muzeum, myšlenka se však kvůli válce neuskutečnila. Ještě v 70. letech proto dům sloužil nemocnici v nedalekém Poissy jako internát pro studentky zdravotní školy.
Pro veřejnost byl dům nakonec otevřen až v roce 1985. V roce 1998 si ho od vlastníka pronajala Asociace pro šíření díla Émila Zoly, která zde pod vedením mecenáše Pierra Bergé několik let provozovala muzeum a dále ho rozšiřovala. V letech 2011-2016 pak dům zrekonstruovala a v roce 2021 znovu zpřístupnila veřejnosti. Rekonstrukce citlivě vychází z původní podoby domu a jeho zařízení a vybavení, dochované na dobových fotografiích.
Kuchyň
Ložnice Zolových
Koupelna
Zolova pracovna v posledním patře čtvercové věže
Šatna, ve které bylo ve skříních uloženo veškeré ošacení Émila Zoly a jeho ženy Alexandrine, a kde zároveň služka jejich oblečení a prádlo žehlila, šila a opravovala.
Nesnažím se tady nijak popisovat a rozebírat ani Zolovo dílo, ani jeho životopis. Konec konců, to všechno jsme se učili ve škole a dá se to dohledat několika kliky. Co nás ovšem neučili a nedá se jen tak dohledat, jsou drobnosti, zajímavosti a často i pikantní drby, kterými vás při prohlídce zahrne průvodkyně. Teď přijde čas na jeden z nich. Na horní fotce šatny vidíme také bystu mladé ženy, nelogicky umístěnou v prostorách pro služebnou. Bysta je tu však schválně, zobrazuje totiž Jeanne, kterou si do domu jako pomocnici v domácnosti na stáří přivedla Zolova manželka Alexandrine. Jeanne se ovšem brzy stala Zolovou milenkou, ze služby v domě odešla a když postupně porodila dceru a syna, ubytoval Zola tuto svoji druhou rodinu v Médanu hned za řekou a chodil je denně navštěvovat. V pracovně měl dokonce dalekohled, kterým svoje potomky mohl kdykoliv na dálku pozorovat. Manželka Alexandrine, která děti mít nemohla, sice situaci nesla těžce, ale nakonec děti přijala i do vlastního domu a po smrti Zoly a později i Jeanne se o ně starala a zařídila, aby se staly Zolovými platnými dědici. A právě jejich potomci dnes stojí za chodem muzea a asociace, která ho spravuje.
Na fotce je vidět, jak blízko domu vede železnice. Jde o hlavní trať do Rouenu a vůbec do Normandie, není proto divu, že po ní projíždí tři sta vlaků denně. Už za Zolových časů jich prý byly dvě stovky.
Asociace neměla při rekonstrukci dost prostředků, aby dům opravila a zpřístupnila celý. Některé místnosti proto zůstávají stále zavřené. Platí to i pro zahradu, kde je jen lehce upravena její část za domem a přilehlá alej. Vybudování původní francouzské zahrady a anglického parku tak ještě musí počkat.
Alejvedoucí od domu po celé délce pozemku
Kromě samotného domu je zde k vidění i malé muzeum, věnované Dreyfusově aféře. Je umístěné v podlouhlém cihlovém přístavku, který u domu nechaly pro své působení vybudovat na začátku 20. století sociální služby.
Émile Zola se ve známém případu francouzského důstojníka židovského původu, obviněného v roce 1894 a odsouzeného ve zmanipulovaném procesu za údajnou špionáž ve prospěch Německa, velmi angažoval, upozorňoval na zfalšované důkazy a žádal o Dreyfusovo omilostnění a očištění s tím, že v jeho odsouzení hraje roli především jeho židovský původ. Celý případ údajné vlastizrady vyvolal ve Francii silné protižidovské nálady. Zola se Dreyfuse zastal ve svém slavném veřejném dopise prezidentu republiky Faurovi s názvem J´accuse, Žaluji, který způsobil skandál a Zolovi vynesl velkou nenávist veřejnosti a nakonec i obvinění za pomluvu a odsouzení na rok do vězení, před kterým se ukryl v exilu v Anglii.
Následné Dreyfusovy rehabilitace v roce 1906 se spisovatel nedožil. Zemřel v roce 1902 ve svém domě v Paříži na otravu oxidem uhličitým ze špatně spalujícího krbu (jeho manželku se při tom podařilo na poslední chvíli zachránit). Spekulace o tom, že otrava nebyla náhodná, se sice nikdy prokazatelně nepotvrdily, ale před několika lety údajně potomek bývalého kominíka zveřejnil, že se jeho pradědeček na smrtelné posteli přiznal, že na příkaz antidreyfusovských nacionalistů a tedy Zolových nepřátel ucpal komín na Zolově domě tak, aby kouř nemohl unikat a vracel se do místnosti.
Faksimilie slavného Zolova článku
Muzeum je plné dobových dokumentů, fotografií a článků a je doplněno krátkým filmem o celém případu. Nejděsivější mi tady připadaly vystavené plakáty, karikatury a výstřižky z novin a literatury s výlevy čiré nenávisti nejen vůči kapitánu Dreyfusovi a všeobecně proti Židům, ale i proti Zolovi.
Pokud vás Zolův dům nalákal k výletu z Paříže, doporučuji i prohlídku samotného městečka Médan, které je se svým čerstvě zrenovovaným kostelem Saint-Germain ze 17. století a hradem z 15. století jedním z nejpůvabnějších v okolí (přesně tak, jak řekl sám Émile Zola). Příště se na ně podíváme trochu blíž.
Maison Émile Zola et Musée Dreyfus, 26 rue Pasteur, Médan
Otevřeno: od středy do neděle 9-12,30 hod a 13,30-17,30 hod
Návštěva domu je možná jen s průvodkyní (a jen ve francouzštině) pouze po předchozí rezervaci TADY. Musée Dreyfus lze navštívit i bez předchozí rezervace.
Vstupné: dům+muzeum 9,50 Eur, studenti do 26 let 7 Eur, jen muzeum 5 Eur
Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou. V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.
Výstava malířky Toyen, která se konala loni v létě v Praze, doputovala letos na jaře přes zastávku v Německu do Muzea moderního umění v Paříži, kde je jí věnováno několik rozlehlých výstavních sálů. Francouzi se tak mohou seznámit s jejím pojetím surrealismu – a vlastně i s Toyen jako takovou, protože, jak jsem měla možnost se přesvědčit, ji tady, bohužel, zná málokdo, přestože v Paříži prožila většinu svého života.
Na výstavě je k vidění, stejně jako v Praze, podstatná část jejího díla, a to nejen plátna, která ukazují její malířský vývoj, ale i grafiky, ilustrace, koláže a také spousta fotografií, korespondence a dokumentů ve francouzštině i v češtině, a to nejen z Prahy, ale také z jejího předválečného pařížského pobytu s Jindřichem Štyrským a především z jejího života v Paříži po roce 1947. Můžeme tak sledovat její práci, pařížské výstavy a publikace, umělecké i soukromé pobyty na francouzském venkově a přátelství s André Bretonem a jeho rodinou, s Paulem Éluardem, Benjaminem Péretem a dalšími osobnostmi francouzské kultury.
K vidění jsou tu všechny zásadní a známé obrazy z různých českých i francouzských sbírek. Připadalo mi však, že Francouzi vystavují i některé exponáty, které na pražské výstavě nebyly. Platí to nejen pro výtvarné práce, ale hlavně pro fotografie, korespondenci a dokumenty, zvlášť ty ve francouzštině.
Výstava trvá do 24. července a pokud jste se na ni nedostali v Praze, kde byla pro velký zájem každý den vyprodaná, máte jedinečnou možnost vidět ji během své cesty do Francie – a potom si třeba projít adresy, na kterých Toyen v Paříži bydlela a které zde vyčtete z její vystavené korespondence. A nebo se za ní můžete také vydat na hřbitov Batignolles v 17. obvodu.
Pro ty, kdo se do července do Paříže nedostanou, aspoň malá ukázka z výstavy.
Musée d´art moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21,30 hod, vstupné 13 Eur, do 26 let 11 Eur
Pamětníci si možná vzpomenou, že na blogu řeč o mineralogickém muzeu už jednou byla. Nebylo to ovšem to dnešní, kam se teď podíváme, ale jiné, které stojí v Jardin des Plantes. A aby toho nebylo málo, tak Paříž má do třetice ještě další podobné muzeum, které najdeme v areálu univerzity Jussieu, ale to zas až někdy jindy. Dnes se vrátíme do École des Mines, kde od učeben a universitní knihovny vystoupáme po schodech přímo ke dveřím tohoto starého muzea.
Muzeum vznikalo postupně se založením a budováním samotné École des Mines jako sbírka kabinetu mineralogie. Oficiálně bylo založeno královským výnosem v roce 1783, ale k jeho systematizaci došlo až poté, co byl v roce 1794 jmenován kurátorem sbírek René Juste Haüy, jehož úkolem bylo „shromáždit sbírku, která bude zahrnovat veškeré minerální produkty na zeměkouli a především v Republice, které musí být uspořádány podle lokalit výskytu“. K velkému rozšíření muzea došlo hlavně poté, co se universita po svém působení v Savojsku přestěhovala definitivně do Paříže, kde pro svoje působení získala palác Vendôme, který pro ně poskytl dostatečné prostory.
Jak už jsem psala v minulém článku o samotné vysoké škole École des Mines, schodiště je obloženo drahými minerály a lemováno obrazy s motivy některých francouzských hor a pohoří, kterým vévodí na čelní stěně Mont Blanc, ale také některých lokalit v zahraničí, zkoumaných Francouzi v 19. století, jako byla například jeskyně Fingal na skotském ostrově Staffa. Na fotce nahoře je pod ním vidět ohromný nefrit, který přivezl ze Sibiře v roce 1847 jeden ze štědrých dárců muzea cestovatel a obchodník Jean-Pierre Alibert, který v Rusku objevil a zkoumal nejen ložisko tohoto druhu jadeitu, ale především ložiska grafitu a jejich možné využití (přestože měl tento grafit výbornou kvalitu a Alibert ho po krátkou dobu na Sibiři těžil a přes Vladivostok a Archangelsk dovážel po moři do Evropy především pro výrobce tužek Faber, z většího využití postupně sešlo právě kvůli vzdálenosti i kvůli místním problémům s těžbou).
Základem dnešních sbírek jsou původní universitní sbírky a četné dary vědců, badatelů a cestovatelů. Celá kolekce zahrnuje přes sto tisíc klasifikovaných exemplářů hornin, minerálů, zkamenělin, vyvřelin, meteoritů i drahokamů, a kromě toho také různé předměty, které jsou z nich vyrobeny, včetně – například – drahokamů z francouzských královských klenotů. Exponáty jsou vystaveny ve sto metrů dlouhé galerii, rozdělené do jednotlivých oddělení, z níž je výhled do Lucemburské zahrady.
Nahoře u jednoho z oken zakladatel René Juste Haüy, dole pak některé rozměrné exponáty, to vše s pohledem do zeleně Lucemburské zahrady.
Některé z drobných kamenů a polodrahokamů si můžete v muzeu koupit
Muzeum může být zajímavou zkušeností i pro ty, co se v „šutrologii“ příliš nevyžívají, a to nejen kvůli exponátům, mezi nimiž jsou i některé vysoce zajímavé exempláře, ale také proto, že nabízí možnost podívat se dovnitř jinak zapovězené prestižní vysoké školy, a v neposlední řadě i pro svoje prostory a neobvyklé výhledy do Lucemburské zahrady.
Musée de minéralogie, 6. obvod, 60 boulevard Saint Michel
úterý 10-12,30 hod a 13,30-18 hod, středa, čtvrtek, pátek 13,30-18 hod, sobota 10-12,30 hod a 14-17 hod. Zavřeno v pondělí, v neděli i o svátcích. V současné době je nutné si vstup předem rezervovat TADY.
Vstupné:
dospělí 6 eur, studenti 3 eur, děti do 12 let zdarma.
Muzeum s náplní podobnou, jako má naše Uměleckoprůmyslové muzeum, najdete v severním křídle Louvru, v části, která leží podél rue de Rivoli a končí vysokým ozdobným pavilonem Marsan s výhledem do zahrady Tuileries. Na opačné, jižní straně zahrady podél Seiny leží úplně stejné křídlo se stejným pavilonem, pojmenovaným po bohyni Floře. Obě nárožní budovy byly v minulosti spojeny palácem Tuileries, o kterém jsem se letmo zmínila nedávno v článku o ministerstvu školství. Když palác v roce 1871 vyhořel, padl s ním i nárožní pavilon u rue de Rivoli, pojmenovaný po bohyni Pomoně. Na rozdíl od paláce Tuileries byl však tento pavilon obnoven, a to přesně podle protějšího Pavillonu de Flore a poté, co byl prakticky znovu postaven, byl spolu s celým křídlem pojmenován po komtese de Marsan, dceři prince Rohan-Soubise, která mívala v této části Louvru svoje pokoje, když byla guvernantkou královských dětí Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII.
Od roku 1905 je tato část Louvru věnována muzeu, které vystavuje užité a dekorační umění od středověku až do dnešních dnů.
Část severního křídla Marsan, ve kterém sídlí Musée des Arts décoratives. Vzadu je vidět nárožní pavilon. Do muzea se vstupuje buď tudy ze zahrady v místě vedle restaurace Loulou, kterou vidíte v přízemí, nebo z rue de Rivoli, kde leží hlavní vchod.
Sbírky muzea velice široce zahrnují sedm odvětví, a to výtvarná umění, šperky, hračky, tapety, sklo, módu a textil a reklamu a grafiku. Pod výtvarná umění zde patří nejen umění jako takové, ale i to, čemu dnes říkáme design, přičemž je pozornost zaměřena nejen na výtvarnou hodnotu, ale i na hodnotu řemeslnou, na materiály, provedení a na samotný návrh.
Od vstupních prostor procházíte chronologicky pět časových úseků – středověk a renesanci, 17. a 18. století, 19. století, secesi a současnost. Čím výš po schodech v paláci stoupáte, tím mladší doba vás čeká. Není v mých silách tady vše popsat a ukázat, tak jen pro ilustraci několik fotografií z expozic.
Jeden z prvních sálů představuje církevní umění, pocházející z některých již neexistujících kostelů v Evropě, které zde pokrývá období mezi 12. – 16. stoletím.
Za autora reliéfu z glazované keramiky byl dlouho považován italský sochař Andrea della Robbia – toto autorství však bylo pozdějšími analýzami zpochybněno. Jisté je, že pochází z Itálie z doby kolem roku 1520. Zhruba do stejného období spadá i gobelín na spodní fotce.
Už v expozici, věnované středověku, najdeme ukázku tehdejší ložnice. Nábytek ve všech podobách pak zaplňuje velkou část muzea, přičemž největší pozornost je věnována jednotlivým stylům, řemeslnému provedení a návrháři, pokud je znám.
Stejně jako v Muzeu Carnavalet, i tady jsou nábytkové exponáty často uspořádány jako zařízené pokoje, aby měl návštěvník přesnější představu o tehdejším vybavení paláců a domů.
Zařízení tohoto salónu představuje hezkou ukázku měšťanského bytu bohaté rodiny z konce 18. století. Pochází z domu číslo 16 na place Vendôme – tehdejší place Louis-le-Grand, kde ho na začátku 20. století nový majitel domu demontoval a prodal jednomu z pařížských dekoratérů, který ho věnoval muzeu.
Také nábytek z další expozice má svoje přesné určení. Pochází z doby po roku 1815, kdy byla po Napoleonově porážce znovu instalována monarchie. Tak zvané období Restaurace sebou přineslo nejen Ludvíka XVIII., ale také zálibu v jednoduché módě. K tomu patřily také hladké křivky nábytku, světlé dřevo a zdobení intarziemi a bronzem. Nábytek na horním obrázku patřil vévodkyni de Berry, která v letech 1815 – 1830 obývala pavilon Marsan.
Období secese zastupuje několik francouzských návrhářů. Tím nejznámějším je Hector Guimard (proslavený svými známými secesními vstupy do metra). Na fotografii vlevo je ukázka jeho nábytku z doby kolem roku 1903. Ze stejného období je potom i dubová ložnice na vedlejší fotografii, kterou navrhl Louis Majorelle.
Muzeum je zajímavé nejen díky exponátům, ale také kvůli pro samotné budově. Ta byla přizpůsobena potřebám muzea vnitřními vestavbami, které vytvářejí dlouhé galerie s expozicemi drobnějších předmětů, jako obrazů, soch, skla, porcelánu nebo šperků, a také vestavěná patra pro drobný nábytek. Vznikly tak zajímavé průhledy mezi jednotlivými patry, hra světel a stínů a odrazy na sklech, kryjících vnitřní oblouky. Na části vnitřních úprav spolupracoval i slavný architekt Jean Nouvel.
V expozici, věnované modernímu nábytku, najdeme snad všechny nejznámější návrháře, počínaje Le Corbusierem s jeho nábytkem z rezidence Cité radieuse v Marseille (vlevo), přes klasické a ikonické návrhy dodnes prodávaného designového nábytku, až po extravagantní kusy, jako je například křeslo Poltrona di Proust od Alessandra Mendiniho (vpravo).
V oddělení moderního designu na vás najednou zasvítí jasné barvy hraček, které všichni známe – oblíbený buvol a žirafa české návrhářky Libuše Niklové z roku 1974. Jednu dobu je za poměrně vysokou cenu prodávali i v muzejním obchodu se suvenýry.
Kromě exponátů má muzeum ovšem ještě jednu atraktivní zajímavost, kvůli které stojí za to ho navštívit, a to neskutečné výhledy do všech stran. Navíc jsou tomu expozice přizpůsobeny a přístup k oknům je nejen možný, ale dokonce i usnadněný do té míry, že jsou u některých z nich vybudovány pozorovatelny.
Kromě stálých sbírek pořádá muzeum i krátkodobé tematické výstavy. Ty jsou v současné době tři – móda podle slavného návrháře Thierryho Muglera (Thierry Mugler Couturissime – do 24. dubna 2022), design pro všechny v levných obchodních domech (Design pour tous: de Prisunic à Monopix, une aventure française – do 15. května 2022) a výstavu o Malém princi (A‘ la rencontre du Petit Prince – do 26. června 2022).
Pod muzeum patří i Musée Camondo. Dá se zde proto koupit výhodnější dvojitá vstupenka do obou muzeí.
Otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 18 hod., ve čtvrtek do 21 hod.
Vstupné 14 eur, do 26 let zdarma. Vstupenky je dobré kupovat předem TADY, vyhnete se frontám. Doporučuji udělat si zároveň i rezervaci předem na určitý den a hodinu, zvlášť pro vstup zdarma, kde je vyhrazen jen určitý počet míst zdarma a víc dovnitř nepustí, i když má návštěvník na neplacený vstup právo (většinou to nehrozí, takový nával v muzeu není, ale může se to stát).
Zatím platí veškerá proticovidová opatření, jako pass sanitaire a roušky.
Musée des Arts Décoratifs, 1. obvod, 107-111 rue de Rivoli
Muzeum Carnavalet, ve kterém je uložena historie města Paříže, bylo od října 2016 pro návštěvníky uzavřené. Procházelo totiž kompletní renovací jak prostor, tak sbírek, které dnes čítají 580 000 předmětů nejrůznějších druhů. Znovu ho otevřeli v červnu letošního roku a u něčeho takového milovníci historie nesměli chybět.
Oproti předchozí podobě muzea bylo v jeho nové verzi vytvořeno několik dalších prostor – jednak pro samotný vstup návštěvníků a pro kavárnu, ale také pro další expozice. V přízemí tak najdeme nově i sály s prezentací samotných sbírek, podle které se v muzeu můžeme lépe orientovat. Podařilo se také rozšířit výstavní sály v suterénu.
Sbírky jsou nově a logičtěji uspořádány podle chronologie – začínají v suterénu historií od doby kamenné, přes starověk a středověk až po začátek 16. století.
Náhled do jednoho ze suterénních sálů s exponáty, pocházejícími z dnes již neexistujících středověkých paláců
Přízemí je věnováno jednak sálům pro krátkodobé výstavy a prostorám pro vzdělávací programy pro dospělé i pro děti (tzv. pedagogické ateliéry mají ve francouzských muzeích velkou tradici a jsou obvykle skvěle vedené). Zůstala tu na svém místě také slavná sbírka starých vývěsních štítů a výkladců.
Muzeum je umístěno ve dvou starých palácích (Hôtel de Ligneris, řečený Carnavalet, a Hôtel Le Peletier de Saint-Fargeau, ve kterých zůstala zachována čestná schodiště. Oproti původnímu stavu byla jejich podoba sjednocena historickým vzorem bílo-černé dlažby, která teď prochází celým muzeem.
První patro představuje samotné jádro muzea. Je také nejrozlehlejší – právě tady najdeme spojovací galerii mezi oběma paláci. Jsou tu umístěny sbírky od 16. století až do dnešních dnů. Skládají se z nejrůznějších druhů exponátů – od předmětů denní potřeby, přes obrazy, sochy, tapiserie, dekorační předměty a součásti dnes již neexistujících historických staveb, až po kompletní místnosti historických paláců, starých obchodů nebo také bytů slavných osobností 20. století.
Maketa pařížské Opery
Na svém původním místě nechybí ani zařízení a vybavení klenotnického obchodu, který navrhl na začátku 20. století Alfons Mucha pro firmu Fouquet. I o něm jsem podrobně psala už dříve.
Pracovna Gertrudy Steinové s portrétem, na kterém ji zvěčnil Pablo Picasso
Na tomto místě se oba paláce propojují. Sem se také sestupuje z druhého patra, které je věnováno historii Francouzské revoluce a následně celému 19. století.
Maketa Bastilly
Kromě několika původních schodišť byla v muzeu nově vybudována i dvě další nová, která propojují všechna poschodí.
Kromě stálých sbírek můžete v muzeu vidět i krátkodobé výstavy s nejrůznějšími, ale vždy pařížskými tématy. Hned po otevření zde byl představen slavný francouzský street fotograf Henri Cartier-Bresson, na jehož snímcích vidíme poválečnou i pozdější Paříž. Výstava sice skončila na podzim, ale v současné době se až do 10. dubna koná další, věnovaná spisovateli Marcelu Proustovi (jehož osobní pokoj můžeme v muzeu také vidět).
Musée Carnavalet, 4. obvod, 23 rue de Sévigné
Otevřeno denně kromě pondělí, od 10 do 18 hodin
Vstupné do stálých sbírek zdarma, krátkodobé výstavy jsou placené (cena se liší podle druhu výstavy, většinou je to cca 10 – 13 eur). Rezervace na určité datum a hodinu je povinná i v případě vstupu zdarma TADY. Připomínám také povinnost nosit roušku a předložit pass sanitaire (covid pas).
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.