V Paříži se v poslední době objevilo několik kaváren, kterým jejich zřizovatelé říkají café éphémère. Tyto efemérní – pomíjivé kavárny bývají otevřeny jen na určitou dobu a většinou na neobvyklých a zajímavých místech. Jednu z nich, otevřenou v Opatském paláci na levém břehu, jsme viděli nedávno, dnes se podíváme do další z nich, která leží v úplném srdci čtvrti Marais.

 

 

I když je kavárna dočasná, v přízemí domu je zařízeno několik místností jako skutečná kavárna, je tedy určitá naděje, že si sem můžeme přijít dát kávu i po uzavření zahrádky na nádvoří.

 

Ve dvoře jsou vystaveny některé z architektonických prvků paláce Nouvion z roku 1638, který stával na místě dnešní stavby. Je to především jeden ze sloupů průčelí a také několik maskaronů.

 

Kavárna je zřízená ve dvoře peněžní instituce, která se od roku 1918 jmenuje Crédit municipal. Dříve se jí říkalo po italském vzoru Mont de Piété. Je to instituce, která kromě poskytování bankovních služeb má také státní monopol na zastavárenskou činnost, který jí byl udělený Napoleonem na začátku 19. století. Lidé, kteří jsou ve finanční nesnázi, sem mohou přinést jakoukoliv cennou věc, jejíž hodnotu odhadnou bankovní komisaři, a banka na základě odhadu vyplatí půjčku ve výši 50-70 % hodnoty zastavené věci. Dlužník může svoji věc kdykoliv vyplatit. Pokud tak neudělá do uplynutí sjednaného termínu, věc propadá bance a je prodána v dražbě. Údajně se tady 93 % všech zastavených věcí vrací majiteli.

Jen pro úplnost – jak jsem se dočetla, u nás se tato instituce jmenovala Státní zastavárna a byla zrušena v roce 1951.

 

Budova je však zajímavá ještě z jednoho důvodu. Dveře, kterými se dnes na nádvoří vchází, byly roky zavřené. Jen v dálce nad nimi bylo vidět zajímavou věž, kterou jsem několikrát fotila. Věž mě přitahovala i proto, že později už jsem věděla, co je zač. Snažila jsem se k ní dostat i z hlavního nádvoří banky, nebylo to však možné. Až teď jsem ji mohla vidět v plné kráse.

Nejzajímavější je spodní kamenná část věže. Je totiž pozůstatkem pařížského opevnění, které postavil král Philippe-Auguste ve 12. století, a které probíhalo právě v těchto místech. Některé zbytky hradeb jsme na blogu už viděli dříve, naposledy v nedalekém parku TADY. Nástavba na kamenné věži, stejně jako cihlová stavba v jejím sousedství, pochází z roku 1886.

Hlavní nádvoří Crédit municipale s fontánou. Přímo napříč dnešním nádvořím vedly původní hradby; jejich umístění je vyznačeno v dlažbě. Na fotce to moc vidět není, jedině v pravém rohu za červeným stojanem. Existenci těchto hradeb připomíná také pamětní deska, umístěná ve výšce za zdi vpravo.

 

 

Nahoře pohled průjezdem do hlavního dvora, dole hlavní vchod Crédit municipale. Vchod do nádvoří s kavárnou najdete asi deset metrů doprava.

Z kavárny jsme se dostali až ke všem historickým souvislostem. I bez nich je ovšem v kavárně na nádvoří příjemně a pokud pojedete v příštích týdnech do Paříže, nezapomeňte se tam zastavit. Kavárna je otevřená do 21. září.

Crédit municipale
4. obvod, 55-57 rue des Francs Bourgeois

 

Otevřeno: neděle – středa od 12 do 21 hod, čtvrtek – sobota od 12 do 23 hod

 

Jak se tam dostat: metro Rambuteau (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1)

Jeden z nejznámějších pařížských podniků najdete ve všech průvodcích (i tady blogu už jednou byla krátká zmínka). Turisté kolem ní procházejí s fotoaparátem v pohotovosti a ti zasvěcení s leskem v oku – je to totiž ta úplně nejstarší restaurace v Paříži vůbec a má tak dlouhou a bohatou historii, že ji prostě nemůžete minout.

Její historie sahá až do druhé poloviny 17. století, kdy ze sicilského Palerma přijíždí do Paříže jistý Francesco Procopio dei Coltelli. Po pár letech, kdy pracuje jako číšník, se postaví na vlastní nohy a na adrese rue des Fossés Saint-Germain, v blízkosti původního sídla divadla Ancienne Comédie Française, otvírá kavárnu, která nese jeho pofrancouzštěné jméno Procope. Blízkost divadla, odkud do kavárny proudí davy návštěvníků, výborná káva, která v té době byla v Evropě pořád ještě novinkou, a především recept na sorbet, který si přivezl z rodné Sicílie a který Paříži dovoluje ochutnat nezvyklou mraženou pochoutku, dělají z jeho kavárny jedno z nejvyhledávanějších míst ve městě.
Kavárna sídlí na stejném místě dodnes, přestože změnila adresu – původní název rue des Fossés Saint-Germain, připomínající, že ulice vede místem, kde dřív býval příkop městských hradeb, byla později přejmenovaná na rue de l´Ancienne Comédie právě podle divadla, které zde sídlilo.

 

Přestože byla kavárna už brzy po založení vyhledávaným a známým místem, doba její největší slávy měla teprve přijít. Stalo se tak v 18. století, kdy se zde začali scházet Osvícenci v čele s Voltairem a Rousseauem a také tak zvaní encyklopedisté, tedy ti, kteří pod Diderotovým vedením pracovali na sepisování sedmnáctisvazkové Encyklopedie.

Jedním z častých návštěvníků byl i jeden ze zakladatelů Spojených států Benjamin Franklin, který v průběhu svého pařížského pobytu prý právě zde sepsal svůj návrh americké ústavy.

Kavárna se stala také jedním z ústředních center Francouzské revoluce. Scházel se tu Robespierre s Dantonem a Maratem (konec konců, Danton bydlel v průchodu, do nějž vede zadní vchod restaurace, a Marat v něm tiskl svoje noviny Přítel lidu). V kavárně, která byla po dobu revoluce přejmenovaná na Zoppi, se scházeli Jakobíni a také Klub kordeliérů, který zasedal nedaleko kavárny v bývalém františkánském klášteře. Rozhodovalo se zde zkrátka o závažných otázkách politického života.
Jistě uznáte, že něco takového musí hyperaktivní pařížská blogerka prostě vidět zblízka.

 

Stručnou historii tohoto místa připomíná i kulatá pamětní deska na fasádě (mimochodem památkově chráněné) vedle hlavního vchodu do kavárny

Kavárna, která se v průběhu času stala drahou restaurací, se dnes rozkládá na třech patrech. Skládá se z několika hlavních sálů a bezpočtu malých salonků a je plná připomínek své bohaté historie. Na stěnách visí zarámované dokumenty i fotografie a obrazy s podobiznami revolucionářů a slavných spisovatelů. V zasklených vitrínách leží knihy a dokumenty, připomínající známé hosty. Kromě toho je tu vystavený Voltairův mramorový stůl nebo také Napoleonův dvourohý klobouk (ani jedno bohužel nemám vyfocené, obojí je v místech, kde bylo hodně plno a nešlo tam fotit). Nahoře můžete aspoň vidět umístění Voltairovy bysty nad zrcadlem v největším sále v druhém patře.

Ani „Dámy a Páni“, ani „Muži a Ženy“, ale „Občané a Občanky“

 

Na vyfocení výborného jídla jsem si vzpomněla až bylo po všem, tak aspoň dezerty, které mě taky nadchly (a moje café gourmand se všemi těmi drobnostmi kolem bylo nad moje síly)

Pokud budete v Paříži hledat pravou tradiční francouzskou kuchyni, jste tady na správném místě. I když to není zrovna levná restaurace, polední menu se zde dá pořídit za vcelku rozumnou cenu už kolem 20 eur.

6. obvod, 13 rue de l´Ancienne Comédie nebo Cours du Commerce Saint-André

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10)

Jeden z mýtů historie umělecké Paříže začátku minulého století funguje na boulevardu Montparnasse dodnes. Stejně jako další montparnasské kavárny, které mají takto dlouhou a bohatou historii, se však i z La Rotonde stalo drahé a tak trochu snobské místo, které je ovšem svou historií natolik přitažlivé, že sem stále míří davy místních i turistů. Samozřejmě tam nemůžeme chybět ani my.

 

Na začátku 20. století začali umělci opouštět Montmartre, který se pro ně stal drahý, a začali se stěhovat na jižní periferii města, kde ještě dokázali sehnal bydlení i ateliéry za pár franků, a kde fungovaly levné resturace a kavárny. Srdcem této tehdejší umělecké čtvrti se stala křižovatka kolem metra Vavin, kde už dříve fungovala umělecká komunita kolem uměleckých škol v blízké rue de la Grande Chaumière, kde jednu dobu bydlel i Mucha. O této době jsem psala už TADY, dnes se zaměříme na pozdější generaci, která se setkávala v kavárnách Closerie des Lilas, la Coupole, le Dôme, le Select, le Boeuf sur le toit nebo právě la Rotonde. Mnozí z těchto umělců byli slavní už v té době nebo se proslavili později, ať už za svého života nebo po smrti: Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Max Jacob, Blaise Cendrars, celník Rousseau, Henri Matisse, Georges Braque, Salvador Dalì, Guillaume Apollinaire a další. Zvykla si sem chodit také celá generace spisovatelů jako André Breton, Louis Aragon, Jacques Prévert nebo Raymon Queneau.

Zlatý věk těchto míst nastal s příchodem Američanů – právě tady vysedával Hemingway, Francis Scott Fitzgerald, Henri Miller a celá veselá parta kolem nich.

 

 

 

Picasso v la Rotonde

 

Před kavárnou. Uprostřed Picasso, vlevo Amedeo Modigliani, vpravo André Salmon, který je autorem Modiglianiho životopisu, ve kterém píše i životě umělecké komunity na Montparnassu (vyšel i v češtině pod názvem Modigliani). Konec konců, Modigliani bydlel hned za rohem.

Zatímco přízemí restaurace bývá pořád plné a trochu jsem se tam styděla fotit, v prvním patře je prázdno. Prostory zde nejsou velké a červená barva je zútulňuje. Na zdi visí reprodukce Modiglianiho obrazů. Myslím, že by se Amedeo divil, kdy by mu to někdo řekl v dobách, kdy do kavárny chodil a nabízel návštěvníkům nakreslení portrétu, jen aby si vydělal pár franků na jídlo.

 

 

Moje odpoledne na terase kavárny. K odpolednímu mátovému čaji mi přinesli nejen konvičku s mátovými snítkami, ale také další konvičku s horkou vodou na dolévání, a ještě karafu s vodou. Asi jsem vypadala hodně vyprahle.

La Rotonde
105 Boulevard Montparnasse 75006

 

Jak se tam dostat. Metro Vavin (linka 4)

 

Jednu z nejkrásnějších pařížských restaurací najdeme na místě, kde bychom ji nečekali – na nádraží. S nádražními restauracemi, jak je známe my, nemá ovšem nic společného. Na Gare de Lyon nás přivítá secesní malovaná a zlacená štuková nádhera, která na první pohled bere dech.

Svůj dnešní název dostala restaurace až v roce 1963 (do té doby se jmenovala prozaicky Buffet de la Gare de Lyon) podle mytického vlaku, který v 19. století spojoval Paříž s Marseille, Nice, Monakem a končil v městečku Ventimiglia na francouzsko-italských hranicích.

 

Když na konci 19. století Paříž připravovala svoji další Všeobecnou výstavu, která se měla konat v roce 1900, bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy Lyonského nádraží, kam na třináct nových nástupišť měly přijíždět vlaky od Lyonu a Marseille. Součástí nádraží, kterému dominovala vysoká věž s tehdy nevídaně velkými věžními hodinami, a které mělo svojí krásnou podtrhnout význam výstavy, se stala i nová luxusní restaurace, bohatě zdobená štuky a nástěnnými malbami, na kterých pracovali významní francouzští malíři té doby. Více než čtyřicet maleb představuje města a krajiny, kterými vlak na cestě mezi Marseille a Paříží projíždí – Lyon, Orange, Villefranche, Monako, Nice, Grenoble, horský masiv Mont-Blanc a další. K zobrazení měst a krajin byly přidány také portréty některých významných osob, například hereček Sarah Bernhardt a Réjane a dalších osobností. Restauraci slavnostně otevřel tehdejší prezident republiky Émile Loubet.

 

Restaurace svými modrými koženkovými sedačkami tak trochu připomíná vlakové kupé, i proto, že nad některými ze sedaček jsou umístěny mosazné držáky na zavazadla, stejné jako byly kdysi ve vlacích.
Rekonstrukce v létě loňského roku podtrhla krásu tohoto památkově chráněného místa. Nenechte se odradit luxusem, jídelní lístek je sice pekelně drahý, ale káva nebo horká čokoláda jsou vcelku cenově přístupné. Doby, kdy se tady scházela společenská smetánka jako Coco Chanel, Jean Cocteau, Jean Gabin, Salvator Dali, Brigitte Bardot nebo François Mitterrand, jsou už dávno pryč a číšníci nad obyčejnými návštěvníky nijak neohrnují nos – jsou zvyklí, že sem zajdou i cestující, kteří tady u šálku kávy čekají na svůj další vlak, nebo prostě jen zvědavci jako my. A mimochodem, tu čokoládu tady mají opravdu dobrou, hustou, sladkou a tmavou, a dostanete k ní ještě i džbáneček mléka na zředění.

 

 

Restaurace má kromě velkého hlavního sálu ještě několik malých salónků. Možná se vás budou hostesky snažit usadit tady, na nás to taky zkoušely, ale nenechte se odbýt, připravili byste se o krásu hlavního sálu.

Do restaurace se vstupuje po impozantním dvouramenném schodišti přímo od nástupišť

Velká okna restaurace pokrývají celou čelní stěnu nádražní budovy

V restauraci se natáčely scény do několika filmů – z těch nejznámějších to byla třeba Nikita Luca Bessona nebo Prázdniny Mr. Beana.

 

 

Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D

Když jsme na podzim roku 1989 poprvé přijeli do Paříže, byla kavárna U Dvou magotů jedním z míst, které jsem pod vlivem četby o pařížských umělcích chtěla navštívit. Tehdy kavárna ještě neměla širokou ohrazenou terasu pro turisty jako dnes, ale stolky a židle před ní stály docela obyčejně na chodníku. Už tehdy tady ale bylo těžké najít volné místo a navíc jsme zjistili, že oproti jiným kavárnám je tady pořádně draho. Dodnes si pamatuji, že tady káva stála pět franků, na koruny tehdy krát pět padesát, což na naše studentské kapsy bylo moc (připomínám, že v té době stálo u nás kafe kolem pětikoruny).

Později jsem si kavárnu zafixovala jako předražené místo pro turisty a nijak mě nelákala. Premiéru v ní jsem tedy měla až docela nedávno, kdy jsem se v její blízkosti ocitla jedno nedělní ráno.

Kavárna byla založená v roce 1884 na místě obchodu v hedvábným prádlem, který měl ve znaku sochy dvou čínských mandarínů jako znamení původu jejich zboží. Obchod byl původně umístěn už od roku 1814 na nedaleké rue de Buci, odkud byl v roce 1873 přemístěný po velké přestavbě náměstí před kostelem Saint-Germain-des-Prés do nově postaveného domu na rohu náměstí a nově vzniklého boulevardu Saint-Germain. Kavárna, která vznikla později na místě obchodu, převzala jeho název. Pokud bude váš tištěný průvodce tvrdit, že překlad názvu kavárny je „U dvou opiček“ (což jsem viděla na vlastní oči), nevěřte mu, důkazem jsou sochy obou čínských mandarínů, které dodnes trůní nad hlavami zakázníků uvnitř kavárny (i když druhý francouzský význam slova magot je opravdu makak).

 

Už na konci 19. století chodili do kavárny s oblibou umělci, jako byl Paul Verlain, Arthur Rimbaud nebo Stéphane Mallarmé a kavárna se stala centrem uměleckého života. V roce 1914 se však ocitla na pokraji úpadku a zachránil ji až nový majitel, který z ní vytvořil skutečnou legendu, v níž se setkávali surrealisté v čele s André Bretonem, básníci a spisovatelé, hudebníci, zpěváci a malíři jako Picasso, Fernand Légér, Elsa Trioletová, André Gide, Jacques Prévert, Hemingway, Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, Boris Vian nebo múza Montparnassu zpěvačka Juliette Gréco (jediná z těch slavných, která je ještě naživu – je jí 87 let).
Jména těch nejslavnějších návštěvníků můžeme vidět na štítcích, rozmístěných v kavárně na místech, kde s oblibou sedávali.

 

Les Deux Magots se také chlubí přezdívkou LIterární kavárna. Jednak pro svoji dávnou uměleckou klientelu, ale především kvůli literární ceně Prix des Deux Magots, která je zde každoročně udělovaná už od roku 1933 (s výjimkou válečných let), kdy ji založili surrealisté jako protiváhu akademické ceny Prix Goncourt. V letošním roce ji obdržel spisovatel Étienne de Montety.

 

Nevím, jestli dnes do kavárny chodí ještě pařížští umělci. Nevím, jestli by na to vůbec měli a také nevím, jestli tam vůbec ještě chodí Pařížané. To nedělní ráno jsem kolem sebe slyšela jen angličtinu a japonštinu – a výjimkou tohoto barevného francouzského pána, kterého vřele vítali i místní číšníci, kteří jsou jinak ještě kyselejší a nafrněnější, než se o pařížských číšnících říká všeobecně.

 

Už jsem to tady někde psala, že nejsem žádné ranní ptáče. V Paříži si ale pokaždé aspoň jednou přivstanu, abych si užila tu zvlášní atmosféru, kterou má vylidněné a ještě spící město. No řekněte, viděli jste někdy, že by se dalo jít bez úhony prostředkem boulevardu Saint-Germain? V neděli ráno ve čtvrt na devět je všechno možné.

 

Les deux Magots

6. obvod, 6 place Saint-Germain-des-Prés

 

Jednou z nejslavnějších starých pařížských kaváren je bezesporu Le Dôme na křižovatce Vavin na boulevardu Montparnasse, která se v prvních desetiletích 20. století stala centrem uměleckého života Montparnassu. Po svém otevření v roce 1900 (některé zdroje uvádějí už 1898) se do kavárny stahovali nejdříve malíři, především španělští, italští a ruští emigranti (Picasso, Rivera, Modigliani, Soutine, Kisling, Kandinsky, jen abychom řekli ta nejznámější jména), kteří v této tehdy chudé předměstské čtvrti malovali a žili v levných ateliérech a dílnách, ale setkávali se tady i spisovatelé, básníci, hudebníci, nebo třeba i Lenin s Trockým. Později se kavárna stala anglo-americkou kolonií, ve které se scházeli především spisovatelé, jako Ernest Hemingway, Sinclair Lewis, Henri Miller, Ezra Pound a další.

Dnes je z umělecké kavárny exkluzivní a drahá restaurace s jednou michelinskou hvězdičkou, která se specializuje výhradně na ryby a mořské plody. Večeře nebo oběd tady není samozřejmě nic levného a není tu ani jednoduché najít volné místo, ale dopolední kávu na barevné a prosluněné terase si zde můžete dát bez obav o svou peněženku.

Restaurace má dodnes původní secesní interiér z třicátých let 20. století. V přítmí, osvětlovaném elegantními stínidly četných lamp, stojí mezi přepážkami z vykládaného dřeva bělostně prostřené stoly se stříbrnými příbory, hosté sedí na lavicích a židlích, potažených zelenou nebo fialovou kůží, okna jsou oživena pestrými vitrážemi a u mnoha stolů najdeme mosazné tabulky a fotografie slavných hostů, kteří právě tady sedávali.

14. obvod, 108 boulevard Montparnasse

Jak se tam dostat: metro Vavin (linka 4)

Bar aux Folies najdete v dolní části rue de Belleville, kterou jsme se procházeli minule, na rohu s rue Denoyez, kam půjdeme příště. Lidová kavárna pro místní s dlouhým nálevním pultem, kterému kraluje starodávná pípa a ohromný kávovar, nasvícená starodávnými barevnými neóny, bývala dříve tzv. café-théâtre, kde vystupovali různí umělci, údajně i Maurice Chevalier a Édith Piaf. Dnes je to lidový rodinný lokál, vedený kabylskou rodinou, kde je večer narváno, nejen kvůli atmosféře, ale také pro poměrně příznivé ceny. Zamilovala jsem se do něj na první posezení (a na první café crème).

Bar aux Folies

Belleville, 8 rue de Belleville

 

Jak se tam dostat: metro Belleville

Vlastně jsem do té kavárny vešla jen ze zvědavosti. Je pojmenována po slavné francouzské herečce a leží v centru Paříže přímo v budově divadla, které dlouhé roky neslo její jméno – než bylo přejmenováno na banální „Městské divadlo“.

 

Na konci 19. století jí celá Paříž ležela u nohou a přezdívala jí „zlatý hlas“ nebo „božská“, ale když se Sarah Bernhardt, vlastním jménem Henriette Rosinne Bernard, narodila 22. října 1844 v Paříži, osud jí nic božského ani zlatého neuchystal. Matka prostitutka, otec je brzy opustil, vyrostla v Bretani, kam ji její matka odložila k vychovatelce. Později se vrátila do Paříže, na přímluvu jednoho matčina šlechtického přítele vystudovala konzervatoř a v roce 1862 se stává členkou Comédie française, odkud ji ovšem za čtyři roky vyhodili, protože zfackovala jednu z kolegyň. Proslavila se až ve svém následujícím angažmá v divadle Ódeon a v roce 1880 zakládá svoji vlastní divadelní společnost. Extravagantní a nezkrotná herečka triumfuje v mnoha divadelních hrách, v nichž hraje nejen ženské, ale i mužské role, a stává se miláčkem Paříže, hraje v Londýně, v Rusku i Americe. Právě v této době, kdy byla na vrcholu slávy, pro ni začíná pracovat neznámý český malíř Alfons Mucha, který si díky ní vybudoval reputaci a získal slávu.

V roce 1914 dostala řád Čestné legie a jen o rok později přišla kvůli gangréně v koleně o nohu. Hrála však dál, až do své smrti v roce 26. března 1923.

Její hrob můžete najít ve 44. oddělení na hřbitově Père-Lachaise.

 

Sarah byla dlouhá léta členkou a později i ředitelkou divadla Théâtre de la Renaissance (20, boulevard Saint-Martin). Od roku 1899 jí město pronajalo Théâtre de la Nation, které přejmenovala na Théâtre Sarah Bernhardt a které její jméno neslo – s krátkou přestávkou v době 2. světové váky, kdy bylo kvůli hereččině židovskému původu přejmenováno na Théâtre de la Cité – až do roku 1990, kdy dostalo dnešní název Théâtre de la Ville, Městské divadlo.

V divadle je dodnes zachovaná Sářina šatna, která bývá v době představení divákům přístupná (údajně je dnes tato prostorná rohová místnost s původním vybavením součástí foyer).

Mě nejvíc zajímalo, jestli kavárna odráží aspoň trochu dobu, v níž tato herečka žila a styl Art Nouveau, který byl tehdy v módě – a který pomáhal vytvářet i Alfons Mucha, který pro Sáru kreslil nejen proslulé plakáty, ale navrhoval i výpravu a dekorace pro její divadlo a dokonce i její oblečení, šperky, nábytek a nádobí. Odpověď je poměrně jednoduchá: neodráží. Kavárna není secesní a herečku a její dobu sice připomínají na zdech fotografie a plakáty – ale ani jeden Muchův.

A ještě Sarah Bernhardt jak ji viděl Mucha ve hře Dáma s kaméliemi:

Čtvrť Saint-Merri, 2 place du Châtelet

 

Jak se tam dostat: metro Châtelet

Dnes vás pozvu na kávu na místo, o kterém jsem si nejdříve myslela, že ve skutečnosti neexistuje. Poprvé jsem totiž kavárnu Le Pure Café viděla v americkém filmu Před soumrakem (Before sunset) a protože vypadala jako dokonalá dekorace, nejdřív mě ani nenapadlo po ní pátrat na internetu. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ji opravdu objevila. Leží samozřejmě jinde, než by měla podle filmu (ve kterém do ní oba hlavní hrdinové dojdou volnou chůzí z knihkupectví Shakespeare and Co., což je ve skutečnosti sem, do 11. obvodu, docela kus cesty), ani okolí není nijak zvlášť malebné, ale příjemné prostředí a milá obsluha (a vzpomínka na hezký film) to určitě vyváží.

 

 

 

Pokud jste film neviděli, je to taková příjemná holčičí hra o vztazích. Setkávají se v něm dva mladí lidé, Francouzka a Američan, kteří se seznámili a prožili spolu jedinou noc ve Vídni devět let předtím (to všechno je k vidění v předcházejícím filmu Před úsvitem). Tenkrát si nevyměnili kontakty, ale domluvili se, že se ve Vídni znovu sejdou za půl roku. On tam byl, ona ne, a tak se jeden druhému ztratili. Z něj se stal slavný spisovatel, ožení se, má syna, a když přijede do Paříže prezentovat svoji novou knihu, ona se o tom dočte a přijde na tiskovou konferenci. No a my ve filmu sledujeme, co z jejich dávného vztahu zbylo – a nechybí ani otázka na konci, jak to vlastně celé ještě může dopadnout. Ve filmu hraje krásná a chytrá Julie Delpy a roztomilý Ethan Hawke – a samozřejmě nádherná Paříž.

Na přiloženém traileru je vidět kavárna jak zvenku, tak i zevnitř.

 

 

 

 

Právě tady, v zadní části kavárny, se scéna natáčela

 

Deux cafés, s’il vous plait!

Le Pure Café

Čtvrť Sainte-Marguerite, 14 rue Jean Macé

http://www.purecafe.fr

 

Jak se tam dostat: metro Charonne (linka 9)

Pokud byste se vypravili do 20. obvodu na náměstí pojmenované po Edith Piaf (viz můj článek TADY), nezapomeňte se zastavit v malém rohovém baru, který dělá čest pověsti pařížských kaváren. Malinký lokál, miniaturní stolečky, typická pařížská atmosféra, zdi plné fotografií Edith Piaf, velice příznivé ceny a hlavně neskutečně příjemní majitelé. Scházejí se tady na kávu, na skleničku nebo lehký oběd především místní, ale i ke mně, dvojnásobné cizince (ani místní, ani Francouzka) se chovali úplně stejně srdečně a pozorně. Myslím, že Edith by se tady taky líbilo. Kavárna má jedinou vadu, že leží daleko od centra, ale i přesto se sem určitě budu vracet a návštěvu doporučuji všemi deseti.

 

 

 

Uznejte, že toho chlapíka s kytarou pod fotkami slavné zpěvačky jsem si nemohla nechat ujít

Tip: V sobotu dopoledne se v kavárně hraje buď jazz nebo lidové písně s harmonikou. Na náměstí se v té době koná trh.

Čtvrť Saint-Fargeau, 22 rue de la Py

 

Otevřeno denně od 7.00 do 2.00

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Bagnolet