V rušné čvrti za place de la Bastille není žádná nouze o restaurace, kavárny, bistra, brasserie a další možnosti, kde se najíst a posedět. Ta, kterou vám ukážu dnes, je tak trochu výjimkou.

Restauraci najdete v jednom ze dvorů rue du Faubourg Saint Antoine. Zabírá přízemí domu a upřímně, uvnitř je příliš obyčejná na to, aby tam člověk měl vážit cestu. Za tu ovšem stojí zahrádka přímo ve dvoře pod zrestaurovanou průmyslovou skleněnou střechou s modrou konstrukcí, navrženou v dílnách Gustava Eiffela, a s narůžovělými cihlovými zdmi.

Restaurace má ovšem ještě další zajímavost. V kuchyni i jako obsluha v ní totiž pracují postižení lidé, kteří se tímto způsobem začleňují do společnosti. Odráží se to nejen na super příjemném, i když trochu chaotickém chování číšníků, ale hlavně na nízkých cenách, za které tady nabízejí polední menu, sestavené většinou z obyčejných domácích jídel.

Restaurace je otevřená jen od pondělí do pátku od 8.30 do 17 hod. Kdybyste šli kolem a měli hlad, vyzkoušejte ji.

La Cour du Faubourg
11. obvod, 29 rue du Faubourg Saint Antoine

Jak se tam dostat: metro Bastille (linka 1, 5 a 8)

Pařížské kavárny si dělím sama pro sebe na několik kategorií. Především jsou to ty proslulé, kterými prošli slavní lidé a o kterých se píše v literatuře. O těch se většinou zmiňuji i tady, jako o osobní zkušenosti s legendou. Potom jsou kavárny, kterými projdu, vypiju si tam kávu, naobědvám se, líbí se mi tam, ale nic z ní ve mně nezůstane, za pár dnů už nevím, jak to uvnitř vypadalo. Nejsou špatné, jen tuctové, a nepíšu o nich proto, že si je prostě nepamatuji. Do třetí kategorie patří kavárny, kde se líbí natolik, že se tam chci vrátit, pamatuji si, co jsem tam jedla, jak to tam vypadalo a chci se podělit o své dojmy s vámi, svými čtenáři. Může se stát, že budete někde blízko a informace o příjemném a útulném místě, o dobré kávě a sympatické obsluze Vám přijde vhod.

Přesně do této třetí kategorie patří kavárna, kam vám pozvu dnes.

 

Café Divan najdete kousek od place de la Bastille na rušné rue de la Roquette. Není to jen kavárna, ale za slušnou cenu se tady také najíte. Jako ve spoustě podniků v této části města, i tady majitelé pocházejí z jihofrancouzského kraje Aveyron, takže kuchyně by mohla být zajímavá a domácí. Tu tady musíme teprve vyzkoušet, tentokrát jsme zašli jen odpoledne na kafe. To, co mě tady zaujalo už teď, je ovšem hlavně vzhled. Však se podívejte.

Kamna sice nejsou funkční, ale jsou nádherná

Café Divan leží na rohu úzké slepé uličky Cité de la Roquette, která vede ke staré tovární budově, přeměněné na sklad a prodejnu tapet, koberců a potřeb pro malíře pokojů. Po levé straně stojí úzký novogotický dům a k němu přiléhá mřížová brána. Je otevřená, takže přímo láká k nahlédnutí, co se za ní skrývá.

Dvůr, který objevíme, je jeden z těch typických pro tuto čtvrť – nízké dřevěné budovy, které kdysi sloužily jako dílny a dnes jsou zrekonstruované na kanceláře nebo ateliéry. V létě bude dvůr určitě ještě hezčí, až přibydou květináče se zelení a další stolky a židličky.

 

Café Divan
11. obvod, 60 rue de la Roquette

 

 

 

 

 

V seznamu slavných pařížských kaváren, ve kterých se psala historie francouzské kultury, mi tady na blogu zatím jedna chyběla. Byla to ta, ke které se vztahuje první polovina minulého století a hlavně 60. léta s existencialistickými filosofy, krásnými zpěvačkami s tajemstvím s očích, skrytých za dlouhou ofinou, rozhněvanými levicovými básníky a dramaticky se tvářícími zpěváky v černém roláku. Ti všichni se scházeli v kavárně, která dnes figuruje v tištěných průvodcích na čelném místě a která už dávno není plná francouzské avantgardy, ale spíš amerických a japonských turistů.

 

Café de Flore leží jen pár metrů od nejstaršího pařížského kostela Saint-Germain-des-Prés, který dominuje Latinské čtvrti, dávnému centru pařížských intelektuálů a umělců.

Kavárna vznikla už v 80. letech 19. století a jméno dostala podle sochy římské bohyně Flóry, jejíž socha stála naproti na druhé straně boulevardu Saint-Germain. Od samého začátku byla místem, kde se setkávali především spisovatelé, doba její největší slávy však přišla kolem roku 1913, kdy sem začal chodil pracovat Guillaume Apollinaire, který bydlel jen o pár domů dál. Za ním sem začali chodit jeho přátelé surrealisté v čele s André Bretonem a Louisem Aragonem.

 

Ve 30. letech je už Flore jedním z nejznámějších a nejoblíbenějším místem intelektuální a kulturní Paříže; kromě spisovatelů sem chodí i filosofové, malíři a sochaři, herci a zpěváci. V té době se tu začala také často objevovat dvojice, jejíž jméno je s historií kavárny pevně spojeno a která zde prakticky prožila celou dobu 2. světové války – Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir. Ti sem chodili už ráno v devět, celé dopoledne zde pracovali, odpoledne se setkávali s dalšími slavnými i méně slavnými kolegy, s nimiž pokračovali v debatách i během celého večera. Kavárna v té době prý spíše než kavárnu připomínala diskusní klub, tvořený třemi skupinami – tzv. „Prévertovou partou“, „Sartrovou rodinou“ a „komunistickou skupinou“.

 

Simône de Beauvoir a Jean-Paul Sartre

Slavná dvojice ještě jednou, uprostřed Boris Vian a jeho žena Michelle

Po válce se Sartrův duch existencialismu rozšířil i na mladší generaci – v kavárně každodenně vysedával nad psaním Boris Vian, po svých koncertech sem chodila zpěvačka Juliette Gréco a mnoho dalších zvučných jmen té doby. Nesmíme také zapomenout na celou generaci „pařížských“ Američanů v čele s Trumanem Capotem a Ernestem Hemingwayem.

 

Ernest Hemingway

Nová vlna 60. let sem přinesla další známá jména, především ta herecká, jako Brigitte Bardot, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon nebo Yves Montand. Kromě herců, malířů a sochařů (Dalí, Giacometti, César a další) do kavárny přicházely i nové hvězdy francouzské haute-couture – Yves Saint Laurent, Rochas, Givenchy, Lagerfeld, Paco Rabanne nebo Guy Laroche. Už tehdy se z kavárny pomalu stával mýtus, který se v následujících dvou desetiletích ještě více prohloubil. Pořád zde sice vysedávaly hvězdy francouzské kultury, přicházeli sem ovšem také snobové, kteří se rádi ohřáli v paprscích slávy těch talentovanějších a slavnějších.

 

Brigitte Bardot

 

A milé překvapení, podívejte, co jsem našla. Milan Kundera před Café de Flore v roce 1969

Dnes už ve Flore slavné hvězdy nepotkáváme, aspoň ne běžně. Historie kavárny je natolik známá, že sem turisté míří v zástupech a je skoro nemožné najít tady odpoledne místo. Café de Flore se tak stala jedním z těch předražených a snobských podniků, které jeho sláva připravila o ducha.

Na druhou stranu – pro nás pokročilé, co v Paříži chceme vidět všechno, co je jen možné, to jednou nebo dvakrát za to stojí, ať víme, jak vypadají slavná historická místa francouzské kultury. Navíc horká čokoláda je tady jedna z nejlepších v Paříži.

 

 

Café de Flore

7. obvod, 129 boulevard Saint-Germain

 

Kdybychom na toto místo v dnešním 13. obvodu přišli v 19. století, našli bychom tu úplně jinou Paříž, než dnes. Za manufakturou na tapiserie bratří Gobelinů tady protékala říčka Bièvre, neskutečně špinavá a páchnoucí od odpadu, který do ní vytékal z četných koželužen a barvíren, které stály na jejím břehu. Jen o malý kousek výš proti proudu stál kabaret, kterému vládla majitelka madame Grégoire. Ta zde často vítala své věrné hosty, slavné básníky a spisovatele, v čele se samotným Victorem Hugem. Kromě něj sem chodíval i básník Châteubriand, zpěvák Béranger a další představitelé doby romantismu.

Od té doby se okolí změnilo, říčka je svedená do podzemí a místo ní tady najdeme hezký park. Kabaret madame Grégoire i s romantickými básníky už dávno vzal čas a na jeho místě otvírá svůj červený portál pravá baskická restaurace s názvem Auberge Etchegorry.

 

Restaurace nabízí baskickou kuchyni, pro kterou jsou typické silné chutě a vůně, včetně mořských plodů, fois gras, kořeněných uzenin, zeleniny (hlavně paprik) a spousta dalších zajímavých a chutných specialit.

 

Ve výzdobě sálu nechybí ani portréty dřívějších slavných hostů – nahoře Victor Hugo, dole Béranger. Staré dobré časy připomíná i nástěnná malba v přízemí, na které můžeme vidět celou slavnou společnost včetně madame Grégoire.

 

 

A jídlo? Dostálo pověsti, která se o něm nese. Já jsem si po baskické bramboračce dala konfitované kachní stehno (na které jsem o letošním podzimu měla určitou úchylku – a teď se divím, že nezapnu džíny).

Maso bylo dobře ochucené, křehké, měkké, rozpadalo se samo, a z toho kachního hejna, které jsem za poslední měsíce snědla, bylo určitě nejlepší.

Ochutnala jsem z cizího talíře i cassoulet, specialitu z jihozápadní Francie, a přestože nejsem fanoušek fazolí, které tvoří jeho základ, chutnal mi. 

Île flottante, neboli plovoucí ostrov, mi doporučili jako lehký dezert. Johohó! Dobrota to byla sice náramná, ale toho cukru, co je v tom bílkovém ostrově, posypaném drceným karamelem a plovoucím v moři žloutkového krému!

 

V Paříži můžete sice ochutnat regionální kuchyně na každém kroku, těch pravých baskických tady ale zas tolik není. I proto stojí za to vydat se někdy do hloubi 13. obvodu a vyzkoušet ji. Pokud se chystáte do Paříže o svátcích, mohla by to být vhodná příležitost, která by snesla i trochu vyšší náklady.

 

13. obvod, 41 rue de Croulebarbe

 

Kromě toho, že Francouzi umí skvěle vymyslet a uspořádat muzea a výstavy, nezapomínají ani na to, aby se v nich dalo posadit v kavárně nebo restauraci. Některé z nich jsou jen obyčejné, vklíněné někam do kouta, kam si člověk může sednout, odpočinout si a dát si něco k pití, ale není moc na co koukat. Jinde využívají tu nejhezčí místnost z celé budovy nebo venkovní prostory. Na ty nejhezčí z nich, aspoň podle mě, se dnes podíváme.

Pořadí je náhodné, není to žádný zžebříček, protože se mi líbí všechny a do všech ráda zajdu.

1. Petit Palais

Krásný secesní palác si zaslouží i krásnou kavárnu. Najdete ji na nádvoří pod podloubím, zasazenou do zeleně, s výhledem do vody, zurčící v bazénku. Vstup do muzea je zdarma, takže vás návštěva kavárny, kromě útraty, nebude stát nic navíc.

8. obvod, avenue Winston Churchill

2. Musée des Arts Décoratifs

Uměleckoprůmyslové muzeum sídlí v jednom z křídel Louvru a restaurace má svoje místo v přízemí s výhledem do Tuilerijské zahrady. Do loňského roku byla trochu zanedbaná, letos ji převzal nový provozovatel a udělal z ní poměrně luxusní místo. Na skleničku s výhledem na budovu Louvru je jako dělaná.

Restaurace i venkovní zahrádka jsou na muzeu nezávislé, není tedy třeba platit vstupné do muzea.

1. obvod, 107 rue de Rivoli, vchod i ze zahrady

3. Musée de Montmartre

Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži. Kromě seznámení se s historií uměleckého Montmartru a prohlídky ateliéru Susanne Valadon si tady v klidu a s výhledem na věže Sacré-Coeur můžete odpočinout u kávy nebo zmrzliny.

Kavárna je na nádvoří muzea a dostanete se do ní jen v rámci vstupného 12 eur.

18. obvod, 12 rue Cortot

4. Musée de la Vie romantique

Muzeum romantického života má snad tu nejromantičtější kavárnu v Paříži. Secesní skleník uvnitř skrývá bar a ve skrytém koutu jsou kolem záhonů rozestavěny stolky. Nikdy, když jsem někde poblíž, si tohle místo nenechám ujít.

Vstup do muzea je zdarma, takže se do kavárny dostanete bez problému.

9. obvod, 16 rue Chaptal

5. Musée d´Orsay

Muzeum Orsay znají všichni, kdo aspoň jednou byli v Paříži. Sbírky moderního umění jsou úžasné a výhled z kavárny, umístěné v posledním patře, osvětlené ohromným oknem s ciferníkem hodin, je jedním z nejfotografovanějších v Paříži vůbec.

Do kavárny se dostanete v rámci prohlídky muzea, do kterého se platí vstupné 12 eur, ale přesto právě tato návštěva určitě stojí za to.

7. obvod, 1 rue de la Légion d´Honneur

6. Centre Pompidou

Kromě obyčejné kavárny ve zvýšeném přízemí vestibulu, kam se dostanete bez placení vstupného, má Centre Pompidou v pátém patře restauraci Georges. Poznávacím znamením je terasa, vklíněná mezi konstrukci budovy, se stolečky, na kterých nechybí čerstvé rudé růže, a především – a to je ten hlavní důvod, proč stojí za návštěvu – dechberoucí výhled na celou Paříž.

Kdo nemá čas na posezení, může si ten samý výhled užít z vrcholku pojízdného schodiště, které ústí jen pár metrů od vstupu do restaurace. Na obě místa se dostanete až po zaplacení vstupného do muzejních sbírek (14 eur), nebo poplatku za vstup na vyhlídku (3 eur).

1. obvod, place Gegorges Pompidou

7. Musée Jacquemart-André

Krásná restaurace v ještě hezčím muzeu, umístěném v soukromém domě, v níž sídlila manželská dvojice, která s vášní vytvořila sbírky umění, které byly po jejich smrti zpřístupněny veřejnosti i s domem. Muzeum stojí za návštěvu, stejně jako restaurace s kavárnou, proslulou svými cukrářskými lahůdkami.

Vstupné do muzea je sice 12 eur, pro vstup do restaurace však není nutné, vchod leží ještě před kontrolou vstupenek.

8 obvod, 158 boulevard Haussmann

Muzeí, které stojí za návštěvu kvůli své kavárně, je v Paříži, samozřejmě, mnohem víc. Pokud o nich nepíšu, je to buď proto, že s nimi nemám vlastní zkušesnot, nebo jednoduše nemám fotografie. Časem na ně taky někdy přijde.
Namátkou mohu jen doporučit restauraci v nově zrekonstruovaném Musée de l´Homme na Trocadéru, z níž se můžete kochat výhledem na Eiffelovku, je to však poměrně drahá záležitost.
Na Eiffelovku se při jídle můžete podívat i z kavárny nebo restaurace v Musée du quai Branly, která leží na nábřeží jen pár desítek metrů od Eiffelovky.
Za zmínku stojí i moje oblíbená kavárna v Musée des Arts modernes, jejíž fotku kupodivu nemám.

Všechna tato místa tady nakonec dřív nebo později ukážu, jen co najdu čas se do nich podívat a vyfotit je.

Z uličky, o které jsem psala minule, se dá vejít do kavárny, o které se asi nikde nedočtete. Je schovaná za černými vraty bývalého domu, ve kterém bydlela „la sorcière“ – stará žena, které se děti bály a přezdívaly jí čarodějnice. Dnes už tady čarodějnice nestraší, naopak zde sídlí jeden z nejromantičtějších a nejluxusnějších pařížských hotelů, který si říká Hôtel particulier. Třikrát v týdnu, ve středu, ve čtvrtek a v pátek odpoledne od 14 do 18 hodin, funguje kavárna hotelu pro širokou veřejnost, a to je možnost, jak se podívat dovnitř. Samozřejmě nejkrásnější je to v létě, kdy se ze zahrady stává kavárenská zahrádka. 

Upřímně řečeno, byla jsem sice šťastná, že se mohu podívat dovnitř a určitě tam ještě kvůli romantickému prostředí a atmosféře někdy půjdu, ale po kavárenské stránce to bylo spíš zklamání. Výběr nápojů není moc široký, zákusky neměli vůbec žádné… a ceny – no, co vám mám povídat.

Hotel má dvě restaurace. První sál je v přízemí a uvidíte ho, jakmile vstoupíte dovnitř (a to musíte, když jdete třeba na toaletu)…

… a druhý, umístěný v zimní zahradě, se před vámi objeví, když sejdete po schodech do suterénu (nezapomínejme, že dům leží ve svahu, takže suterén z jedné strany je přízemí na druhé straně)

A tudy, kolem „skály čarodějnice“, se dostanete dovnitř. Předtím ovšem musíte zazvonit u brány na zvonek s názvem hotelu. Brána se vám automaticky otevře (pokud půjdete ve dny, kdy funguje kavárna, nikdo se vás do domácího telefonu na nic nebude ptát).

Montmartre, avenue Junot (vedle čísla 23), rue Lepic (vedle čísla 67)

 

Dnes možná potěším ty, kteří se mě ptají na tip na dobrou a cenově přijatelnou restauraci. Le Bistrot du Peintre, neboli Bistro U malíře, kam vás dnes pozvu, leží jen pár minut chůze od place de la Bastille a představuje jedno z těch míst, jejichž majitel a tedy částečně i kuchyně pochází z kraje Auvergne. Podobných znám v okolí několik, ale na rozdíl od těch ostatních má Bistrot du Peintre výhodu krásných secesních prostor.

Bistro pochází z roku 1902 a dodnes si zachovalo svůj půvab a atmosféru, kterou mu dodává zdobené dřevěné obložení se širokými zrcadly a mosazným kováním, secesní svítidla, leptaná skla, mozaika na podlaze a malované stropy. A zvenku původní zlaté písmo poutačů, slibujících dobovou cenu kávy za 10 centimů.

Kromě přízemních poměrně úzkých prostor má bistro k dispozici i sál v prvním patře, z jehož oken je hezký výhled do okolních ulic.

Dekorace odpovídají názvu a proto tu, kromě jiného, najdeme i sbírku malířských palet

 

 

A ještě jeden pohled doslova do kuchyně. Pokud si chcete dělat chutě už předem, jídelní lístek najdete TADY.

 

 

Le Bistrot du Peintre

11. obvod, 116 avenue Ledru Rollin

 

 

Dnes vás pozvu do čtvrti Montparnasse do kavárny a restaurace La Coupole. Není to jen tak ledajaký lokál, patří společně s protější La Rotonde a vedlejším Le Dôme k místům, kde vznikala historie umělecké Paříže. La Coupole je z nich nejmladší, byla otevřená v roce 1927, kdy už byla tato část Montparnassu vyhlášeným místem nejen pro pařížskou bohému, ale také pro zahraniční malíře, sochaře, spisovatele a básníky, kteří sem proudili v naději, že je zde čeká sláva.

V té době se rozhodli dva švagři původem z kraje Auvergne (protože Auvergnaté vlastnili a vlastní velkou část pařížských restauraci), že si otevřou největší restauraci v Paříži. Nechali na boulevardu Montparnasse postavit budovu s ohromnými prostorami v přízemí a v prvním patře a s tanečním parketem v suterénu. Otevření restaurace se zúčastnilo přes tři tisíce hostů a byl to okamžitý úspěch. La Coupole se stala místem, kde se musel ukázat každý, kdo v Paříži něco znamenal, chodili sem však i chudí umělci a modelky.

Na rozdíl od dřívějších dob, kdy restaurace překypovala stolky až daleko na chodník, je dnes veškerý ruch skrytý za nepříliš lákavými výklady, které ční do prostoru. Budova byla také nadstavěna do výšky prosklenými patry.

Interiér restaurace byl při svém vzniku vytvořený v tehdy módním stylu Art Déco. Plastika uprostřed mistnosti má název Země a vytvořil ji v roce 1994 sochař Louis Debré. Nad ní se klene malá kupole, která byla až do roku 2004 prázdná, teprve poté bylo její vymalování zadáno čtyřem malířům – Francouzi, Maročanovi, Číňanovi a Argentinci. Tématem čtyřdílné malby je žena, příroda a slavnost.

Na rozdíl od nových části výzdoby, ta další, kterou najdeme na sloupech, které místnost podpírají, pochází z doby, kdy byla La Coupole otevřená. V roce 1927 bylo vybráno symbolicky 27 malířů a každému z nich byla svěřena výzdoba jednoho z pilířů. Přestože se tito umělci už nijak jinak neproslavili a jejich jména zapadla, jsou pilíře zapsány na seznamu uměleckých památek, stejně jako celá restaurace.

V roce 1944 byly zelené pilíře přemalovány na červeno, protože jejich zelená barva Francouzům příliš připomínala uniformy německých okupantů. Původní barvy se sloupy dočkaly až při rekonstrukci v roce 1988.

La Coupole

14. obvod, 102 boulevard de Montparnasse

Jak se tam dostat: metro Vavin (linka 4)

Často dostávám maily s žádostí o doporučení nějaké restaurace nebo kavárny, kterou mám vyzkoušenou a která není turistickou pastí. Něco takového se doporučuje hodně špatně, protože nemám v Paříži podobné místo, kam bych chodila tak často, abych se mohla zaručit, že se tam všem bude líbit. Naopak se snažíme chodit pokaždé jinam, poznat a vyzkoušet toho co nejvíc. Někdy je to zklamání, jindy zase nadšení, ale vždycky dobrá zkušenost.

Kavárna, kterou vám chci ukázat dnes, byla pro mě láska na první pohled. Je na místě, kam turista nezabloudí ani náhodou, takže tu budete pravděpodobně jedinými cizinci. Myslím, že se vám tam bude taky líbit.

 

Kavárna, bistro a bar u vodní nádrže Bassin de la Villette, která spojuje dva vodní kanály na severovýchodě města, vznikla teprve v loňském roce v malém kamenném domku přímo u vody. Je tak trochu hipsterská a hodně, hodně, hodně neobvyklá. Chodí se sem za atmosférou a také za jednoduchou, zdravou a levnou kuchyní – k jídlu tady dostanete saláty, dvě tři teplá jídla, dobrou kávu (takovou tu pravou hipsterskou rovnou z pražírny) a celou řadu dalších nápojů a domácí dezerty.

Domeček, ve kterém kavárna sídlí, dřív sloužil jako domov i kancelář správce a hlídače zdymadel na kanálech. I dnes domek vypadá jako trochu ulítlá domácnost, s velkým „obývákem“ dole a malými místnostmi v patře, zařízenými jako skutečné pokojíčky. K dispozici je wifi, takže tady můžete strávit tolik času, kolik chcete, a klidně si rozložit notebook.

Když nenajdete místo u některého ze stolů, zbývá už jen koupelna…

V letním slunečném počasí je nejhezčí posezení na velké terase před domkem s výhledem na vodu a lodě, které po ní plují. Připadáte si jako na dovolené (což vy pravděpodobně jste, ale připadají si tak i ti, kteří za půl hodiny už znovu musí sedět někde u kancelářského stolu).

Můj salát z avokáda, rukoly, pomeranče, krevet a quinoi byl výborný (ale ten afrikán jsem neměla odvahu sníst). Jedna praktická informace: objednává se u baru, kde rovnou zaplatíte a sami si vše odnesete ke stolu. Pokud si objednáváte jídlo, dostanete něco-jako-malý-budíček, ten si odnesete ke stolu a až začne zvonit, sejdete do suterénu do kuchyně a jídlo si přinesete. Je to nezvyklé, na druhou stranu se nemusíte starat o špinavé nádobí, to odnáší obsluha. Vodu v karafě a pečivo jako přílohu máte k dispozici zdarma.

 

Pokud se sem vypravíte a budete si chtít domeček prohlédnout a vyfotit, přijďte raději dopoledne. Odpoledne a večer tady bývá tak plno, že už by se vám to fotilo špatně.

Pavillon des Canaux
19. obvod, 39 quai de la Loire
otevřeno pondělí až středa a neděle 10 – 24 hod, čtvrtek až sobota 10 až 1 hod

Jak se tam dostat: metro Laumière (linka 5) je nejblíž, ale hezká je i procházka podél kanálu od metra Jaurès (linka 2 a 5)

 

 

 

V Paříži se v poslední době objevilo několik kaváren, kterým jejich zřizovatelé říkají café éphémère. Tyto efemérní – pomíjivé kavárny bývají otevřeny jen na určitou dobu a většinou na neobvyklých a zajímavých místech. Jednu z nich, otevřenou v Opatském paláci na levém břehu, jsme viděli nedávno, dnes se podíváme do další z nich, která leží v úplném srdci čtvrti Marais.

 

 

I když je kavárna dočasná, v přízemí domu je zařízeno několik místností jako skutečná kavárna, je tedy určitá naděje, že si sem můžeme přijít dát kávu i po uzavření zahrádky na nádvoří.

 

Ve dvoře jsou vystaveny některé z architektonických prvků paláce Nouvion z roku 1638, který stával na místě dnešní stavby. Je to především jeden ze sloupů průčelí a také několik maskaronů.

 

Kavárna je zřízená ve dvoře peněžní instituce, která se od roku 1918 jmenuje Crédit municipal. Dříve se jí říkalo po italském vzoru Mont de Piété. Je to instituce, která kromě poskytování bankovních služeb má také státní monopol na zastavárenskou činnost, který jí byl udělený Napoleonem na začátku 19. století. Lidé, kteří jsou ve finanční nesnázi, sem mohou přinést jakoukoliv cennou věc, jejíž hodnotu odhadnou bankovní komisaři, a banka na základě odhadu vyplatí půjčku ve výši 50-70 % hodnoty zastavené věci. Dlužník může svoji věc kdykoliv vyplatit. Pokud tak neudělá do uplynutí sjednaného termínu, věc propadá bance a je prodána v dražbě. Údajně se tady 93 % všech zastavených věcí vrací majiteli.

Jen pro úplnost – jak jsem se dočetla, u nás se tato instituce jmenovala Státní zastavárna a byla zrušena v roce 1951.

 

Budova je však zajímavá ještě z jednoho důvodu. Dveře, kterými se dnes na nádvoří vchází, byly roky zavřené. Jen v dálce nad nimi bylo vidět zajímavou věž, kterou jsem několikrát fotila. Věž mě přitahovala i proto, že později už jsem věděla, co je zač. Snažila jsem se k ní dostat i z hlavního nádvoří banky, nebylo to však možné. Až teď jsem ji mohla vidět v plné kráse.

Nejzajímavější je spodní kamenná část věže. Je totiž pozůstatkem pařížského opevnění, které postavil král Philippe-Auguste ve 12. století, a které probíhalo právě v těchto místech. Některé zbytky hradeb jsme na blogu už viděli dříve, naposledy v nedalekém parku TADY. Nástavba na kamenné věži, stejně jako cihlová stavba v jejím sousedství, pochází z roku 1886.

Hlavní nádvoří Crédit municipale s fontánou. Přímo napříč dnešním nádvořím vedly původní hradby; jejich umístění je vyznačeno v dlažbě. Na fotce to moc vidět není, jedině v pravém rohu za červeným stojanem. Existenci těchto hradeb připomíná také pamětní deska, umístěná ve výšce za zdi vpravo.

 

 

Nahoře pohled průjezdem do hlavního dvora, dole hlavní vchod Crédit municipale. Vchod do nádvoří s kavárnou najdete asi deset metrů doprava.

Z kavárny jsme se dostali až ke všem historickým souvislostem. I bez nich je ovšem v kavárně na nádvoří příjemně a pokud pojedete v příštích týdnech do Paříže, nezapomeňte se tam zastavit. Kavárna je otevřená do 21. září.

Crédit municipale
4. obvod, 55-57 rue des Francs Bourgeois

 

Otevřeno: neděle – středa od 12 do 21 hod, čtvrtek – sobota od 12 do 23 hod

 

Jak se tam dostat: metro Rambuteau (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1)