Na začátku bylo rozhodnutí soukromého investora opustit projekt rekonstrukce a dostavby rozsáhlého vnitrobloku uprostřed 7. obvodu a místo šedesáti bytů zde vybudovat prostor, věnovaný gastronomii. Před pěti lety tak vznikl komplex několika průchodů, pasáží a dvorků s jedním větším centrálním dvorem, kolem kterého jsou rozloženy restaurace, kavárny, obchody s potravinami a lahůdkami a také umělecké galerie. Celý areál, přístupný z rue du Bac, z boulevardu Raspail a s hlavním vstupem z rue de Grenelle, dostal název Beaupassage.
Jsme v jednom z nejbohatších pařížských obvodů, takže v pasáži není moc levných lokálů, ale spíše slavné gastronomické názvy a jména – kromě jiného tady najdeme malou restauraci jediné francouzské tříhvězdičkové šéfkuchařky Anne Sophie Pic, luxusní obchod se sýry, pekárnu známého cukráře a pekaře Thierryho Marxe, restauraci specializovanou na mořské plody, vinotéku, japonskou kavárnu s vlastní pražírnou, nebo čajovnu slavného cukráře a makronkáře Pierra Hermé. To vše je ponořené v zeleni a díky tomu, že je celý areál pěší zónou, tady vládne klid, uvolněná atmosféra a pohoda, kterou umocňuje nejen několik galerií, ale také umělecká díla volně vystavená v prostoru.
I když pro projekt ze začátku nebylo snadné se prosadit – přece jen je zvenčí obklopen spoustou zavedených a známých restaurací a kaváren – nakonec si svoje místo na slunci vydobyl a je tady pořád spousta lidí.
Asi největším uměleckým dílem je tady vysoký kovový strom, který se tyčí nad hlavním dvorem. Dílo s názvem Neurální strom vytvořil Marc Vellay.
Trojitá pískovcová socha, která představuje šelmičku mangustu, má být podle jejího autora, německého sochaře Stefana Rincka, zobrazením všech řemeslníků a podnikatelů, kteří pracují v Beaupassage
.
Vstup z boulevardu Raspail je lemován monumentálním dílem ze dřeva a papíru, které pod názvem Přechod představuje průchod imaginárním lesem. Vytvořila ho sochařka Eva Jospin (pokud je vám její příjmení povědomé, tak ano, je to dcera bývalého předsedy vlády).
Beaupassage leží hned vedle Musée Maillol, takže může posloužit jako předehra k návštěvě některé pěkné výstavy. Ta příští, která začíná 23. března a bude trvat až do 15. srpna, představí retrospektivu slavného amerického fotografa Elliotta Erwita. Už se nemůžu dočkat.
Žádná fotka na mé facebookové stránce Mon Paris neměla ještě tolik lajků a shlédnutí, jako těch pár mobilovek z minulého týdne, které jsem vyfotila z terasy nedávno nově otevřené restaurace Bonnie na nábřeží u metra Sully Morland.
Pohled z výšky je z tohoto nezvyklého úhlu opravdu ohromující. Zabírá kolem dokola celých 360°, takže vidíte nejen Eiffelovku, ale i celé blízké centrum se všemi památkami, zvonice mnoha kostelů, ale taky věžáky v la Défense, nový Justiční palác, o něco severněji pak Montmartre s kostelem Sacré-Coeur, nedaleké náměstí Bastille, na východě na obzoru věžáky v nově budované čtvrti ve 13. obvodu kolem knihovny François-Mitterrand a o něco jižněji věž Montparnasse, to vše na šedo-béžovém pozadí pařížských střech a domů.
V popředí Pont de la Tournelle s vysokým pilířem se sochou svaté Geneviève, přímo nad ní věže kostela Saint-Sulpice, napravo zlatá kupole Invalidovny a úplně vpravo – to už víte.
Zleva Invalidovna a Eiffelovka, vedle ní na obzoru pevnost na kopečku Mont Valérien za městem v Surenes, uprostřed staveniště Notre-Dame a vpravo vzadu La Défense s hranatým obloukem uprostřed
Přímo uprostřed pařížská radnice Hôtel-de-Ville, nad kterou vykukuje gotická Tour Saint-Jacques a vedle, i když v dálce, mohutná kupole kostela Saint-Augustin. Vpravo od radnice kostel Saint-Gervais Saint-Protais se zakrytou zvonicí, kterou momentálně restaurují.
Vlevo na obzoru tři stupínky nového Justičního paláce, více v popředí barevné Centre Pompidou, od kterého se zvedá Montmartre, korunovaný vpravo bílou kupolí Sacré-Coeur. Ty dvě šedé dlouhé vodorovné čáry přímo pod kopcem jsou nádražní haly Gare de l´Est a Gare du Nord.
Pohled na 4., 11., 12., 19. a 20. obvod. Téměř uprostřed Červencový sloup na place de la Bastille, vlevo od něj úplně na obzoru moderní budovy mezi Porte de Bagnolet a Porte de Pantin, za nimiž vykukuje baculatá věž televizního vysílače TDF až v Romainville. Vpravo vzadu zelená plocha hřbitova Père-Lachaise.
Úplně vlevo vzadu knihovna François-Mitterrand, nad kterou se tyčí křivá kostička vrcholku nově postaveného dvojitého věžáku Tours Duo, navrženého architektem Jeanem Nouvelem až u periferiku ve 13. obvodu. Vpravo v popředí nádraží Gare d´Austerlitz a hned za ním nemocnice Salpetrière s kupolí kaple svatého Ludvíka. Před ní úplně na okraji fotky červená budova Musée d´Histoire naturelle v Jardin des Plantes.
Stejně ohromující jako výhledy je i celá restaurace – zabírá 15. a 16. patro, má kompletně prosklené stěny a je po celém obvodu lemována terasou s lehce nakloněnou nerezovou stříškou, díky které vidíte i to, co se děje na nábřeží a na Seině, která teče hned pod budovou.
Vzhůru nohama na stříšce odraz nábřeží a lodi, plující po Seině
A když už si myslíte, že jste viděli všechno, tak zjistíte, že vyhlídka pokračuje i na toaletách
Restaurace sídlí v budově, jejíž rekonstrukce právě skončila a při níž byla revitalizována stará administrativní budova ze 70. let, ve které dřív sídlila, kromě jiného, i pařížská prefektura. Nikdy jsem uvnitř nebyla, ten barák odpuzoval sám od sebe, pamatuji si jen děsivý průvan, který se honil přízemím, vyzdviženým na sloupech do úrovně prvního patra. Po rekonstrukci je průvan odstíněn tím, že byl volný přízemní prostor částečně zastavěn a částečně prosklen a pod „nohy“ budovy byl vestavěn skleněný modul, ve kterém je umístěná malá tržnice – stavba tak nabyla atraktivnosti i pro lidi z okolí a pro kolemjdoucí.
Z tohoto čelního pohledu z nábřeží to není vidět, ale za touto původní budovou je vestavěn komplex ve tvaru písmene H, v jejímž nejvyšším bodě se nachází restaurace s vyhlídkou.
Tržnice
Celý komplex, který dostal název La Félicité, netvoří jen tato stará budova, ale další stavby ve vnitrobloku. Přízemní prostor, který je pro chodce nejzajímavější, byl vestavbami a úpravami rozdělen na několik menších nádvoří, kde najdete nejen parčík, ale i další obchody, pekárnu, kavárnu, tapas bar, malou prodejnu potravin, ale také uměleckou galerii nebo prodejnu a opravnu kol. Součástí celého komplexu jsou také kanceláře, byty, jesle, bazén, fitness, studentský hostel The People a také pětihvězdičkový hotel SO/Paris, ke kterému patří i restaurace Bonnie.
Pohled z boulevardu Morland
Nádvoří s opravnou a prodejnou kol a s fotogenickým schodištěm
Vyhlídka je, bohužel, přístupná jen pro hosty restaurace, která – upřímně – není zrovna nejlevnější. Řešením je vydat se tam – jako jsme to udělali my – na snídani, která je přece jen přístupnější. Nenechte se zmást tím, že na stránkách hotelu píšou, že otvírají až ve 12 hodin – naopak je otevřeno i ráno (koneckonců restaurace slouží i pro snídaně hostů hotelu), kdy navíc nepotřebujete rezervaci. Směr k výtahu do restaurace je v hotelové hale dobře označen.
Restaurant Bonnie, 4. obvod
Vstup hotelem SO/Paris z 17 boulevard Morland
Další vstup do celého komplexu La Félicité i z 36 Quai Henri IV
V jednom ze starých nádraží zrušené okružní železnice Petite ceinture v severní části města u Porte de Clignancourt vznikl před pěti lety projekt Recyclerie, místa, na kterém se setkává a kříží několik druhů aktivit – od provozování kavárny, přes dílnu a opravárnu drobných domácích spotřebičů, půjčovnu nářadí, pronájem prostor pro různá setkávání a kurzy, až po to, čemu tady říkají „městská farma“. To vše v duchu ekologické odpovědnosti, recyklace, cirkulární ekonomiky a udržitelného rozvoje.
Asociace, která projekt vymyslela a provozuje, nádraží zrekonstruovala jen částečně, proto zde nenajdeme nablýskané prostory, ale sympaticky ošuntělé a vynalézavé místo, které je bludištěm místností s různými činnostmi a funkcemi. Tím největším je bývalá odjezdová hala, kde dnes najdeme věčně nabitou kavárnu s velkým oknem do hlubokého příkopu původního kolejiště.
Další prostory, o jejichž minulé funkci se můžeme jen domýšlet, vytvářejí malé salonky, kde se konají různé kurzy nebo setkání a které je možné si také pronajmout. V jedné z částí je pak za podivuhodnou přepážkou ze starých oken rozložená velká dílna, kde kraluje opravář René, který vám znovu zprovozní třeba rozbitý fén, který je vám líto vyhodit, nebo – pokud jste šikovní – poradí vám, jak si ho můžete opravit sami. Stejně tak si od něj můžete vypůjčit nářadí a kutit si zde podle svého. To vše zdarma. V další místnosti pak najdete i sdílenou knihovnu.
Na připomenutí starých časů zde najdete také několik původních zachovaných nádražních koutů, jako třeba staré telefonní kabiny nebo úschovnu zavazadel.
Z velkých oken kavárny se vám pak naskytne pohled dolů do bývalého kolejiště, částečně zarostlého zelení, kam se dá po schodech sestoupit na původní nástupiště. Právě tam najdete zahradu a farmu.
Výhled z kavárny do kolejiště. To je od bývalých nástupišť odděleno plotem. Zatímco levé nástupiště patří k Recyclerie, to pravé je součástí zahrady Jardins du Ruisseau – sdílené zahrady, která tady na blogu už taky v minulosti byla. Bohužel článek nemůžu najít, zřejmě se při přenosu blogu ztratil. Aspoň mám důvod se tam znovu podívat.
Sestup dolů z kavárny do zahrady
Zahrada je úzká jen na šíři dřívějšího perónu a zatímco po jedné straně ji ohrazuje vysoká zeď, nad kterou vede rue Belliard, vpravo ji odděluje od kolejí plot.
Když tomu říkají městská farma, ani moc nepřehánějí. Není to totiž jen hustě osázená zahrada s nejrozličnějšími rostlinami, zeleninou, ovocem a květinami, ale na tom úzkém prostoru je část vyhrazena i pro ukázku prérijních rostlin, nebo naopak další kus perónu je upraven jako bažina, se všemi tomu odpovídajícími rostlinami. A když farma, tak se vším všudy – nechybí ani malý výběh pro slepice, další pro kachny a ještě další pro králíčky – a několik úlů na střeše.
Samozřejmostí jsou dva systémy ekologického kompostování, kam mohou členové asociace nosit i bioodpad z domácnosti.
Zelinářská zahrada začíná až pod mostem pod rue du Ruisseau. Až úplně na konci pak najdeme i skleník a fóliovníky. Podívejte, co všechno tady, na okraji Paříže, může vyrůst a dozrát.
Skleníky a fóliovníky tu slouží nejen k pěstování, ale také k různým zájmovým činnostem – a nebo při veřejných akcích jako improvizovaný sekáč a blešák.
Kromě zahradničení a jiných ekologických činností si tady můžete (v nepříliš vábném prostředí na kolejích pod mostem) rozložit jógamatky a zacvičit si pod odborným vedením jógu.
Pohled na kavárnu ze zahrady
Zatímco kavárna je volně přístupná všem, zahrada a aktivity jsou většinou vyhrazeny jen pro členy asociace. Členem se však může stát za symbolický roční poplatek kdokoliv. Všechny informace najdete TADY.
Návštěva zahrady se dá s asociací domluvit, nebo si můžete vyčíhnout některou z veřejných akcí, kdy se všechny prostory otvírají všem zdarma. Jednou z takových příležitostí je například Fête des Jardins, která se bude letos konat o příštím víkendu 24. a 25. září. Pokud byste tam zamířili, nezapomeňte i na nahoře zmíněnou zahradu na druhém perónu Jardins du Ruisseau (vstup z mostu u čísla 110 rue du Ruisseau) a za rohem na krásnou uličku Villa des Tulipes.
K nedávnému povídání o historických levných lidových restauracích, kterým Francouzi říkají „bouillon“, přidávám dnes další místo, které by se vám mohlo líbit.
Móda „bouillonů“ běží v Paříži naplno a jen za poslední dobu jsem četla o otevření dalších dvou nových, které jsou podle dostupných fotografií stylizovány do historické podoby. Místo, na které se podíváme dnes, se ovšem nijak stylizovat nemusí, má totiž za sebou více než sto let existence, i když „bouillon“ jí její majitelé začali říkat teprve nedávno. Předtím to bylo vždy klasické bistro-brasserie.
Bouillon Julien leží v blízkosti takzvaných Grands Boulevards, velkých bulvárů, navíc dnes v nepříliš dobré oblasti, ale když ho v roce 1906 otvírali, bylo to úplně jinak. Tehdy byla jeho poloha ve čtvrti, ohraničené na severu dvěma velkými nádražími Gare du Nord a Gare de l´Est a na jihu historickými pařížskými branami Saint-Denis a Saint-Martin, výhodou. Kolem vyrůstaly nové moderní obytné bloky určené pro pařížskou smetánku, které postupně nahrazovaly staré venkovské paláce, které zde stávaly dříve. Současně tu vyrostlo i několik nových divadel a kaváren a nedaleko ležela propletená síť krytých pasáží, kam se lepší společnost stahovala za špatného počasí. Nová restaurace měla tedy všechny předpoklady pro velký úspěch.
Dnes je tady sice všechno jinak, ale přesto při pozorném procházení čtvrti tu minulost stále ještě najdete. Julien vám ji připomene už svým portálem a když vstoupíte dovnitř, i svojí podivuhodně zachovalou secesní krásou.
Interiér restaurace, který vidíte na fotkách, je z roku 2017 a od dnešního skutečného stavu se liší. Místo béžových stěn dnes uvidíte světle zelené, jak bylo v době secese typické. Původní barvu údajně zjistili při stavebním průzkumu před kompletní rekonstrukcí v roce 2018 a proto se k ní vrátili.
Dekorace interiéru jsou sice dílem nejlepších řemeslníků své doby, ale pro nás má jejich krása trochu hořkou příchuť. Tak schválně – taky byste řekli, že je to Alfons Mucha? Jeho styl, jeho vzory, jeho panó a jeho Médea?
Není to Mucha, ale obyčejná krádež. Brasserie Julien vznikala v době, kdy byla Muchova popularita na vrcholu, kdy byl hvězdou společnosti a kdy herečka Sarah Bernhardt, pro kterou pracoval, hrála v nedalekém divadle Théâtre de la Rennaissance své nejslavnější role ve hrách, pro které jí Mucha vytvářel plakáty. Brasserie Julien se proto svezla na módní vlně a najala výtvarníka, který Muchův styl okopíroval. Píše o tom ostatně i Jiří Mucha ve své knize Alfons Mucha:
„Někteří navrhovatelé se vůbec neostýchali a na skle, v mozaikách nebo tapetách jednoduše obkreslovali jeho panó. Stačilo změnit několik detailů a již šel návrh pod jejich jménem do masové výroby. Dobrý příklad bezostyšné adaptace je vidět v dnes slavné restauraci Julien, 16 rue du Faubourg St-Denis, jejíž zařízení se zázrakem zachovalo v původní čistotě. Stěny jsou vyzdobeny velkými majolikovými panó, podepsanými Tretzel, z nichž dva jsou jen nepatrně pozměněnými kopiemi Zimy a Léta ze čtyř ročních období a třetí plakátu pro Medeu. “ (Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fronta 1982)
Další Muchův motiv, připomínající slavný návrh klenotnictví Fouquet, na kterém hrají hlavní roli pávi. Tady je najdete u vstupu na toaletu (a pro zajímavost i její starosvětský interiér s pultíkem pro madame správcovou).
Zajímavou perličkou je u Juliena i prosklený strop – autorem malby na skle je totiž Charles Buffet, otec později slavného malíře Bernarda Buffeta.
Keramické prvky, dlažby a obklady vytvořil Hippolyte Boulenger, majitel slavné továrny na keramiku a mozaiky, který měl svůj pařížský závod hned za rohem (18 rue de Paradis). Jeho dům, na jehož zdech vytvořil vzorkovnu své secesní produkce, je dnes možné vidět a navštívit (dům dnes slouží pod názvem Le Manoir jako „strašidelný“ dům s expozicí o pařížských podivnostech, ale ty secesní keramické obrazy jsou vidět už u vchodu a v průjezdu).
Z původního nábytku se v restauraci zachoval jen secesní bar, který je dílem Louise Majorella. I on byl v době, kdy Julien vznikal, tím nejlepším, kdo v Paříži navrhoval a vyráběl nábytek, a to, co po něm dodnes zůstalo, je tak dobré, že jsou některé kusy nábytku vystaveny i v Musée d´Orsay.
Pokud se mě zeptáte na kuchyni, tak upřímně – nevím. Restaurace se v posledních letech přizpůsobila očekávání hostů „bouillonu“ a místo ústřic a foie gras zde najdete spíš pečená kuřata, choucroute, hovězí líčka nebo telecí hlavu. Ceny jsou velmi slušné, na to, jaká krása se tady předvádí. Na jídlo bych proto nijak zvlášť nesázela, ale interiér za to rozhodně stojí.
Bouillon Julien, 10. obvod, 16 rue du Faubourg Saint-Denis
Jedna z nejtypičtějších a nejznámějších pařížských kaváren leží na malém náměstí, pojmenovaném po spisovatelce Colette, která žila v 50. letech v blízkém Palais Royal. Často říkám, že je to jedna z mých oblíbených kaváren, ale vlastně jsem toho v ní ještě moc nenaseděla. Málokdy se v ní dá totiž najít volné místo. Terasa je obvykle plná hostů, kteří se zde zčásti vystavují (kdo nesedí v Café le Nemours, jako by nebyl), a zčásti pozorují procházející.
Přes den tady vysedávají nejen Pařížané, ale také spousta amerických turistů, večer pak úředníci, kterým skončila pracovní doba v některém z blízkých státních úřadů, společně s diváky, kteří míří do Comédie française pod podloubím hned naproti. Pozdě večer se tady zastavují po představení někteří z herců divadla a při troše štěstí zde potkáte i někoho slavného. Pokud však chcete mít jistotu, že se posadíte, stačí přijít na snídani v deštivém nedělním ránu.
Kavárna sama o sobě je jen vysoká úzká místnost se střídmým a elegantním zařízením. Nedávno její interiér zrenovovali, ale přesto hlavní dominantou zůstávají velká okna, vedoucí na náměstí. Velikosti a významu kavárna nabývá teprve na terase, rozložené v podloubí a často překypující hluboko do náměstí, na které se odehrává ten pravý pařížský život.
Kromě snídaně tady během dne dostanete jen běžné kavárenské občerstvení, jako sendviče nebo saláty a taky dortíky. Nezapomeňte na koktejly nebo šampaňské, jste přece v Paříži a ve vaší blízkosti se právě odehrávají dvě představení – jedno divadelní na jevišti Comédie française a druhé, skutečné, mezi jednotlivými hosty nebo i těmi, kdo právě procházejí kolem.
Na konci 19. a začátku 20. století začaly v Paříži hromadně růst lidové restaurace – brasserie. Původně šlo o restaurace s velmi nízkými cenami, které dovolovaly i chudším lidem, aby si při práci ve městě mohli dát teplé jídlo. První taková brasserie vznikla v 60. letech 19. století v blízkosti tržnice Les Halles, kde se jeden z řezníků rozhodl zužitkovat neprodejné odřezky nekvalitního hovězího masa. Místo aby je vyhazoval, začal z nich vařit hustý vývar – bouillon, česky prostě bujón, který prodával zaměstnancům tržnice a okolních obchodů. Od názvu podávaného jídla pak byl už jen krok k názvu celého podniku.
Nápad se okamžitě uchytil a velkou rychlostí začaly okamžitě růst další a další bouillony. Na přelomu 19. a 20. století už jich bylo v Paříži přes dvě stě padesát a objevovaly se stále nové. Doba pařížské secese, do které se rodily, se podepsala na jejich vzhledu, který byl čím dál krásnější, sofistikovanější a luxusnější. Spolu s tím se měnila i struktura zákazníků – obyčejné řemeslníky a švadlenky začala nahrazovat střední a vyšší společenská třída.
Měnící se doba první poloviny 20. století přinesla úpadek bouillonů. Jen několik z těch skutečně původních přežilo následné zavírání, prodeje, rekonstrukce a změny. Zánik bouillonů pak pokračoval i v poválečných letech. Předcovidová turistická doba však s sebou přinesla módu typických a autentických pařížských restaurací a tedy i bouillonů, takže se objevilo i několik nových, zrekonstruovaných podle starých tradic, které však na krásu trochu rezignovaly a důležitý je tam spíš počet míst pro turistické skupiny.
Dodnes se však můžeme podívat do několika přeživších původních bouillonů se starou secesní výzdobou. Tím snad nejznámějším je Bouillon Chartier v rue Montmartre. Je skutečně levný, doposud (rádoby) lidový a rozhodně nejnavštěvovanější, ovšem ne nejkrásnější. Stejné jméno Chartier najdeme i na vývěsním štítu jeho bývalé pobočky na levém břehu Seiny, která naopak doslova oslní krásou. Jmenuje se Bouillon Racine a právě tam se spolu dnes podíváme.
Bouillon Racine si ve stejnojmenné ulici otevřeli bratři Chartierové v roce 1906, původně pro skromné a chudé zákazníky, ale nádherný interiér začal rychle přitahovat i buržoasii.
Po 2. světové válce se z něj stala závodní jídelna pro zaměstnance nedaleké Sorbonny a pod secesním obložením se usídlily obyčejné umakartové stoly. V roce 1995 byl už stav restaurace tak žalostný, že vyžadoval kompletní rekonstrukci. Nový majitel zrestauroval nejen zelené dřevěné obložení, ale i malby, štuky, zrcadla a další secesní výzdobu. Po znovuotevření byl bouillon zapsán na seznam památkově chráněných objektů.
Nádheře dnes ovšem odpovídají i ceny – dávno už to není levné místo pro chudinu. Jídelní lístek odpovídá vzhledu i umístění restaurace, nicméně polední menu tady pořídíte za přijatelnou cenu od 18 euro.
Malované panely a majolikové obklady s květinovými vzory nám připomenou Muchovy plakáty. A skutečně tu na čestných místech na stěnách najdeme některá jeho více či méně známá díla. Shodou okolností nás číšníci usadili zrovna pod plakát s českým textem, který zval na výstavu v Chrudimi.
Přestože jsou oba majitelé restaurace, kterou vám chci dnes ukázat, čistokrevní Francouzi, koncept restaurace je výhradně italský. Vlastně to není tak úplně restaurace v pravém slova smyslu, sami majitelé tomu říkají food market, protože zde najdete na ohromném prostoru osm velkých stánků s různým zaměřením – od pizzerie, kafeterie nebo trattorie, přes burgrárnu a bar až po „biergarten“. To vše je propojeno do hipsterského, ale velmi příjemného a pohodového místa, plného zeleně, vintage nábytku, barevných světýlek a perských koberců, kde si se zakoupeným jídlem můžete najít sami místo, které se vám líbí.
Restaurace je umístěná v bývalé železniční hale Freyssinet, postavené ve 20. letech minulého století, která patřila k nedalekému Slavkovskému nádraží (Gare d’Austerlitz). Sídlila v něm nákladní kurýrní služba, tzv. cargo, a byly v ní umístěny nejen kanceláře, ale také pět nákladních kolejí, na které přímo vjížděly vlaky k nakládce. Celá hala je dlouhá 310 metrů a široká 72 metrů a ve svém nejvyšším bodě je vysoká 25 metrů. Pro původní účel dosloužila v roce 2006, kdy ji nádražáci opustili a ponechali svému osudu. To se okamžitě podepsalo na jejím stavu, takže postupně degradovala až k totálnímu vybydlení. V roce 2014 bylo rozhodnuto, že bude pod názvem Station F přebudována na centrum nových a inovativních podnikatelských koncepcí, založených na vyspělých technologiích. Základní kámen vytvořený v souladu s novou koncepcí na 3D tiskárně, položil tehdejší francouzský prezident François Hollande. Station F začala fungovat v roce 2017 a stala se největším světovým campusem nových technologií, který pod sebou dnes sdružuje více než tisíc start-upů. V květnu 2018 zde byla s okamžitým velkým úspěchem otevřena restaurace La Felicità a o něco později na opačné straně haly i kavárna Anticafé.
La Felicità v hale zaujímá 3500 m2 a dalších 1000 m2 venkovní terasy. Patří pod restaurační skupinu Big Mamma Group, která je v posledních letech se svými restauracemi hitem francouzské gastronomie. Kromě Felicity jí v Paříži patří dalších osm podniků, na které se stojí fronta (můj tip pro vás je Pink Mamma pod Montmartrem). Další restaurace najdete v Bordeaux, Lyonu a Lille, tři jsou v Londýně a dvě v Madridu. I když jsou majitelé Francouzi, zaměstnávají výhradně italské kuchaře a číšníky. Jejich věkový průměr je prý 24 let a pocházejí nejčastěji z italského jihu. V jedné z jejich poboček mi servírka, která sem přijela za prací z Kalábrie, vyprávěla, že z peněz, které vydělá v Paříži, žije v Itálii celá její rodina, protože u nich na jihu není žádná práce.
Dva železniční vagóny, které stojí uprostřed restaurace, jsou samozřejmě připomínkou minulého využití haly
Restauraci najdete v nově postavené moderní čtvrti za knihovnou Françoise Mitterranda. Čtvrť vznikla – a stále ještě vzniká – na překrytém kolejišti, vedoucím ke Slavkovskému nádraží, a na přilehlých bývalých drážních pozemcích, kde byly veškeré původní industriální budovy srovnány se zemí, až na některé výjimky, kdy se budova mezitím stala památkou – jako jsou bývalé mlýny, ve kterých dnes sídlí část pařížské univerzity, nebo staré ledárny, ze kterých se staly ateliéry umělců. Hala Freyssinet je další takovou výjimkou.
Station F – La Felicità, Halle Freyssinet, 13. obvod, 5 Parv. Alain Touring
Film Hanebný parchanti, který běžel včera v televizi, mi připomněl, že mám v archivu fotky bistra, kde se natáčely některé scény z tohoto filmu. Režisér Quentin Tarantino ovšem nebyl první, kdo ho objevil. Jak sám přiznal, viděl ho už ve filmu Clauda Chabrola Krev těch druhých a zalíbilo se mu tak, že si ho neváhal vyhledat i pro svůj film. Ještě před nimi zde ovšem byli i další filmaři – z více než desítky filmů, které tímto bistrem prošly, jsou těmi nejznámějšími zřejmě Zvíře v hlavní roli s Jean-Paulem Belmondem a oba díly Prohnilých.
Bistro najdeme na severovýchodní periferii Paříže. Zůstalo podivuhodně zachované ve svém stylu 30. let minulého století s typickým dlouhým dřevěným barem s deskou z béžového mramoru a s mosaznými doplňky, s kamennou podlahou, majolikovými obklady, leptanými skly a kašírovanými zlacenými sloupy. Za přepážkou se secesní vitráží najdeme druhý sál s červenými koženými lavicemi a tak trochu ošuntělým původním dřevěným nábytkem. K uchování vší té původní krásy přispělo pravděpodobně i to, že bistro leží zcela mimo turistické trasy i mimo nóbl čtvrti pařížské smetánky a svým okolím moc nenahrává romantickým procházkám.
Bistrot La Renaissance, 112 rue Championnet, 18. obvod
Pořád ještě vzpomínám na blog jedné slečny, která si někdy před dvěma lety stěžovala, že v Paříži nejsou vůbec žádné kavárny. Zarazilo mě to, já tam přece chodím z kavárny do kavárny, ale až po přečtení celého jejího článku jsem pochopila, jak to myslela. Hledala totiž takové ty hipsterské kavárny, kde dostanete překapávanou kávu v něčem, co vypadá jako chemická kádinka, a obsluha se na vás tváří zle, když k ní chcete cukr a nedejbože i mléko, kde vám přinesou domácí limonádu v zavařovačce (nic proti domácí limonádě, jen jsem nějak nepochopila, proč mám pít něco sladkého, a tu módu zavařovaček už vůbec ne), kde mají k jídlu chleba s avokádem a banánové lívance a kde je největším hitem otlučená zeď, špinavá podlaha a kde na toaletě chybí zrcadlo.
Stejně ale hledala špatně, protože i takových míst je v Paříži spousta a pár jich mám taky zmapovaných, ale ať se nezlobí, pro mě musí být pravá pařížská kavárna jiná. S proutěnými křesílky venku, uvnitř trochu ošuntělá, ale útulná, s pohodlnými židlemi u stolků, které mají pod sklem starou reklamu na pravou čokoládu nebo upoutávky na poslední divadelní představení z roku 1920, kde mi ráno přinesou café crème nebo café noisette, ale klidně taky capuccino, proč ne, a rovnou se zeptají, jestli si k němu dám i croissant, a kde mi na stůl postaví automaticky i karafu s vodou. Taková kavárna v centru může mít pár plyšových boxů, kde vám mosazná cedulka prozradí, kdo ze slavných lidí v nich sedával, ale stejně tak mám ráda i levné kavárny na periferii s barevnými židlemi na chodníku.
Ta, do které vás dnes pozvu, vypadá, jako by sem spadla ze starých časů. Kombinuje se zde kavárna s obchodem se starožitnostmi, obrazy i různým bazarovým zbožím. Stolky jsou tu rozestavěny přímo mezi starožitným nábytkem a mléko do kávy vám přinesou v roztomilé konvičce z anglického porcelánu, kterou právě vytáhli z vitríny, kde ji do té doby nabízeli k prodeji. Obsluha sice občas trochu vázne a občas něco zapomene přinést, monsieur Marcel, který zde vládne, toho totiž už hodně pamatuje, za to vám ale povypráví příběh obrazů, které mu visí na stěně, i o malíři, s kterým se hned po válce seznámil. A ta terasa před kavárnou, ta nemá chybu, hlavně proto, že sem svítí slunce dlouho do odpoledne.
Proč píšu zrovna o této kavárně? Leží totiž v tom nejcentrovatějším centru, ve čtvrti Marais, kde komerce a turistický ruch vytlačují postupně jeden původní podnik za druhým. Ještě pamatuji staré obchůdky, pekárny a levné zašlé kavárny, které se už skoro všechny proměnily na obchody s cetkami, předraženým oblečením nebo na rychlá občerstvení. Vždycky mám radost, když najdu něco, co do tohoto komerčního rámce nespadá a ráda to podpořím. Tak proto. Kdybyste šli kolem, víte kam jít.
L´Atelier des Guillemites
4. obvod, 3 rue des Guillemites
Kavárna, do které se dnes podíváme, toho pamatuje opravdu hodně. Je skutečnou pařížskou institucí, kterou prošla řada slavných předminulého, minulého i tohoto století. Z těch nejstarších připomeneme třeba Émila Zolu, Guy de Maupassanta, ale také Čajkovského, Oscara Wilda, Ernesta Hemingwaye nebo Josephine Bakerovou. Ti všichni obdivovali interiér plný luxusu, vytvořený ve stylu Druhého císařství, doby, kdy byl u moci Napoleon III. a kdy Paříž zažívala mohutnou přestavbu středověkých čtvrtí na moderní velkoměsto, plné širokých bulvárů, lemovaných unifikovanými činžovními domy, navrženými architekty barona Haussmanna.
V jednom z těchto domů, pocházejícím z posledního období přestavby města, který nechal postavit finančník August Pereirepodle návrhu architekta Alfreda Armanda, vznikla v přízemí honosná kavárna. Její interiér dodnes v sálech, členěných zlacenými korintskými sloupy, předvádí nádheru své doby: malované stropy, rozlehlé zrcadlové plochy, obrovská okna, sbližující svět uvnitř s tím venku na bulváru, štuky, sochy, fresky a tepaná svítidla. Není divu, že už je dlouhá desetiletí památkově chráněný. Kavárna byla slavnostně otevřena v roce 1862 za přítomnosti Eugenie de Montijo, manželky Napoleona III., a orchestr, který tu při této příležitosti vyhrával, dirigoval sám Jacques Offenbach.
O pět let později se v Paříži konala Světová výstava a její návštěvníci, kteří se v kavárně střídali jak na běžícím pásu, vychválili její krásu v tisku tak, že se od té doby stala nedílnou součástí všech turistických průvodců (dodávám bohužel, protože to znamená i dnes davy turistů). Přitažlivým a prestižním prvkem, proč se právě sem v dalších desetiletích hrnula pařížská smetánka, byla určitě také těsná blízkost tehdy právě dostavěné pařížské Opery.
Opera Garnier v pozadí
Historický interiér
Co si budeme povídat, posezení v kavárně a restauraci (protože jako většina francouzských „Café“ i tato je nejen kavárnou, ale hlavně restaurací) není při vší té tradici, historii a kráse nic levného. Káva však stojí jen o málo víc, než na jiných, méně honosných místech a i když už jsem určitě pila lepší, přesto nelituju. Pařížská historie za to prostě stojí.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.