Při velké procházce 20. obvodem jsem zmínila také visutou zahradu na střeše nové moderní budovy ve čtvrti Charonne s tím, že ji někdy ukážu zblízka. Už je to sice dlouho, ale nezapomněla jsem, a proto se dnes vypravíme do rue des Haies a vyšplháme po kovovém schodišti na střechu tělocvičny, která zde vznikla na místě staré zástavby. Sdílená zahrada, do které se dostaneme, má rozlohu 600 m2 a je součástí ekologického přístupu, který místní radnice zvolila při budování nové výstavby v této čtvrti.
Společná zahrada s názvem Le jardin perché byla vytvořena v roce 2011 a je provozovaná stejnojmenným dobrovolným sdružením obyvatel ze sousedství. Její existence je součástí rozšířeného pařížského fenoménu, jakým se tyto sdílené zahrady v posledních desetiletích staly. Najdete je všude tam, kde se nachází aspoň malý prostor, proluka, volný plácek, nebo aspoň budoucí staveniště, které prozatím čeká na projekt nebo schválení stavebního povolení a může na nějaký čas sloužit pro tyto účely. Některé ze zahrad jsou jen provizorní, kde půdu nahrazují kontejnery s hlínou nebo jen obyčejné igelitové pytle plné zeminy, a kde mezi zeleninou a kytkami najdete bizarní směsici starých předmětů, které mají v zahradě sloužit nebo ji zkrášlovat. Jiné se vyrovnají běžným zahradám – jsou staré, stíní je vzrostlé stromy a členové asociace se o ně pečlivě starají. A pak jsou tu nové zahrady, moderní, vzorové, vědomě a cíleně navržené a budované. To je případ kolektivní zahrady, kterou vidíme dnes.
Každý z členů asociace, který měl to štěstí a přišel včas, když ještě byly volné záhony, se však musí podřídit společným pravidlům – žádné stromy (které by mohly poškodit střechu), ale jen květiny a plodiny jako pórek, fazole, mrkev, brokolice, česnek a podobně, opakovaný sběr a opětovné používání semen, střídání plodin na záhonech, žádné pesticidy ani chemická hnojiva, pečlivé kompostování a celkově co nejekologičtější přístup. Odměnou je jim za to nejen vlastní zelenina a společnost ostatních nadšenců, ale také krásný a ničím nerušený výhled z výšky na okolní střechy.
Le jardin perché, 20. obvod, 89-91 rue des Haies
Otevřeno: pro veřejnost v neděli od 14,30 do 17,30 hod nebo při příležitosti různých akcí, jako třeba Rendez-vous au jardins v červnu nebo Fête des jardins v září, vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Avron (linka 2), Buzenval nebo Maraichers (linka 9)
Není to zrovna blízko centra. Vlastně je to dost daleko a navíc přímo sem ani nejezdí metro. Přesto rue Saint-Blaise ve čtvrti Charonne ve 20. obvodu patří podle mě mezi nejhezčí v Paříži a je jednou z mých nejoblíbenějších, i když se její venkovský ráz v posledních letech změnil a obyčejné obchody a bistra jsou postupně nahrazovány módními galeriemi, sushi restauracemi a krámky se suvenýry. Ulice vede z mírného kopečku, na jehož vrcholku stojí kostel Saint-Germain-de-Charonne, na který se dnes podíváme blíž.
Čtvrť Charonne jsme tady už několikrát také viděli, naposled, myslím, v rámci velké procházky po 20. obvodu, která začínala právě na horním konci rue Saint-Blaise přímo před kostelem.
Rue Saint-Blaise s kostelem Saint-Germain-de-Charonne
Kostel svatého Germaina, který býval farním kostelem staré vesnice Charonne ještě předtím, než se v roce 1860 připojila k Paříži, má dlouhou historii. Podle pověsti potkal svatý Germain v roce 430 ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost si obyvatelé vesnice postavili malou románskou oratoř, na jejímž místě byl v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi.
Zbytky tohoto kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě zmenšenou kopií mnohem známějšího kostela Saint-Germain-des-Prés v 6. obvodu, na rozdíl od něj má však na věži nejen ručičkové hodiny, ale také sluneční.
Kostel stojí na vysokém kamenném podstavci – byl totiž postaven ve svahu na jílovité půdě a v průběhu staletí ujížděl dolů. Poslední sanace proběhla před zhruba deseti lety.
Zatímco gotické klenby a sloupy pocházejí z doby stavby kostela kolem roku 1460, oltáře a výzdoba byly přidány v 19. století. Vitrážová okna jsou ještě mladší – byla vytvořena až mezi lety 1950-1958. Křtitelnice se sochou svatého Jana Křtitele se zdviženou rukou zde pak byla umístěna teprve nedávno při úpravě prostoru, vyhrazeného pro křty.
Socha svatého Germaina
V pozadí po pravé straně nová křtitelnice
Kromě svého starého původu má kostel ještě jednu zvláštnost. Jako jeden z posledních dvou pařížských kostelů (tím druhým je Saint-Pierre na Montmartru) má stále svůj hřbitov – u ostatních kostelů byly postupně rušeny poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb. I tento hřbitov byl původně, jakmile se v roce 1860 obec stala součástí Paříže, uzavřen, ale unikl zrušení a později ho znovu otevřeli. Pohřbívá se na něm proto dodnes, i když získat zde místo je prý velmi obtížné a drahé.
Kovová brána po levé straně kostela vede na faru, zatímco dřevěná vrata v mohutné kamenné zdi na hřbitov
Hřbitov je maličký a vlastně tady není pohřben skoro nikdo známý, jen u zdi kostela leží ve společném hrobě několik komunardů, padlých v květnu 1871 v posledních dnech bojů, které se ve svém závěru přenesly nedaleko odtud ke hřbitovu Père-Lachaise. Nejznámějším z neznámých je zřejmě François-Eloy Bègue, řečený Magloire (1750-1837), excentrická osobnost a známý opilec, který byl sekretářem Robespierra a jen o vlásek unikl tomu, aby byl společně s ním v roce 1794 popraven. Později zbohatl a usadil se v Charonne, kde si čtyři roky před svou smrtí zakoupil hrob a nechal si vybudovat mohutný pomník. Jeho socha v nadživotní velikosti, korunovaná třírohým kloboukem, nás na hřbitově provází pohledem skoro do všech koutů.
Pohled ze hřbitova na kostel
Église Saint-Germain-de-Charonne, 20. obvod, 4 place Saint-Blaise
Jak se tam dostat: metro – linka 3 Porte de Bagnolet nebo linka 2 Alexandre Dumas, od obou stanic je to kousek pěšky, eventuálně autobus 76 ze Châtelet, stanice Pyrenées-Bagnolet
Nadpisem dnes tak trochu inzeruji něco, co vám neukážu. Ani nemůžu, stará bellevilleská radnice totiž už dávno neexistuje. Stávala v místech dnešní frekventované křižovatky před kostelem Saint-Jean-Baptiste-de-Belleville – po kterém tam tehdy ovšem také ještě nebylo ani památky.
Ve starém zámečku, který byl pozůstatkem dřívějšího opatství svatého Viktora, se původně nacházela vyhlášená guinguette – tančírna s názvem Île d´Amour. Bellevilleský kopec byl sice podobnými podniky proslulý, ale Île d´Amour mezi nimi vynikal nejen pro vznešený interiér, ale také proto, že byl ze tří stran obehnán vodním příkopem a tvořil tak skutečný ostrov s velkou pěstěnou zahradou. Přesto se postupem let zákazníci začali přelévat na jiná místa, až v roce 1846 musela tančírna pro nezájem zavřít. Budovu odkoupila obec a v roce 1847 se v ní usídlila radnice – nejprve obce Belleville, po jejím připojení k Paříži v roce 1860 i celého 20. obvodu. Zhruba ve stejné době, v roce 1854, začal růst přímo naproti, na místě dvou pobořených bloků, nový kostel.
Poté, co se radnice v roce 1875 odstěhovala do nového sídla na place Gambetta, byl zámeček zbořen a jeho zahradou byla proražena rue du Jourdain, která propojila rue de Belleville s rue des Pyrenées. Tato změna sebou přinesla dodnes trvající kuriozitu – v rue de Belleville chybí orientační číslo 136, které patřívalo právě radnici.
Kolem nové rue du Jourdain vyrostly po roce 1885 nové domy, z nichž číslo 10 se svojí velkou rozlohou stojí přímo v místech bývalé radnice. Nejde však jen o honosný dům zvenčí – ve svých útrobách skrývá rozkvetlý dvůr se dvěma řadami roztomilých starých domů, na které se dnes půjdeme podívat.
Vzadu nad střechou se tyčí dvě věže kostela Saint-Jean-Baptiste
Zajímavostí vnitřní zahrady je nejen to, že je plná květin a bylinek, ale také to, že v ní rostou i léčivé rostliny, které sem byly přepraveny z Afriky – údajně jako připomínka senegalských vojáků, kteří zde žili na konci první světové války, v níž bojovali za Francii.
Dnes je vnitřní dvůr klidným ostrovem, ve kterém musí být radost bydlet. Staré domy po jeho obvodu jsou zrekonstruované, ale v jejich zdech zůstal kus šarmu staré historie.
Od poloviny 19. století sloužila Pařížanům Petite Ceinture – okružní železnice, která v době svého postavení ovíjela město podél vnitřní strany hradeb, které po jejich zbourání nahradil okružní bulvár. Železniční trať usnadňovala dopravu osob a zboží po obvodu Paříže a spojení mezi jednotlivými významnými body na okraji města a představovala do té doby chybějící dopravní kontakt mezi velkými nádražími v centru. Trať, dlouhá 32 kilometrů, byla vedena většinou pod úrovní okolního terénu ve vyhloubených kaňonech a v tunelech podjížděla hlavní silniční tepny i části jednotlivých čtvrtí.
Osobní doprava na této trati byla zrušena v roce 1934, zatímco významnější a lukrativnější nákladní doprava fungovala až do 90. let 20. století. Po jejím definitivním zrušení byla trať v některých místech využívána pro jiné účely, zatímco jinde byla úplně zlikvidována a rozebrána nebo ji, hlavně v hůře dostupných úsecích, ponechali na pospas vandalům, bezdomovcům a dobrodruhům – a také přírodě. Ta zde díky náletové zeleni a divokým porostům vytvořila neobvyklou biodiverzitu, ve které se daří nejen rozmanitým druhům rostlin, ale také více než sedmdesáti živočišným druhům, hlavně hmyzu, drobným zvířatům a ptákům.
Po dlouholetých jednáních o budoucnosti Petite Ceinture sice existuje několik plánů na její využití, ale konkrétní řešení je stále v nedohlednu. Tolik diskutovaná možnost obnovení provozu se dnes zdá méně zajímavá a realizovatelná už jen proto, že téměř v dohledu od této železniční trati začala v některých částech města nově vznikat trať tramvajová. Město proto od roku 2007 postupně některé úseky opravuje, rekultivuje a zpřístupňuje jako turistické cesty nebo sportovní a kulturní prostory. Některá z původních dochovaných nádraží slouží jako kavárny, restaurace, místa pro společenský a komunitní život nebo coworkingové prostory, občas i se sdílenou zahradou na místě bývalého perónu.
V současné době existuje osm zpřístupněných úseků (jejich seznam najdete TADY), každý z nich o délce několika stovek metrů. Současně je připravováno sedm dalších částí trati, které by měly být otevřeny do konce roku 2026.
Věrní čtenáři si možná vzpomenou, že jsem TADY v minulosti už o jednom ze zpřístupněných úseků v 15. obvodu psala. Dnes se vydáme na opačnou stranu Paříže, do 20. obvodu, kde na podzim 2018 zpřístupnili malý úsek trati, ohraničený dvěma tunely, kde dříve stávalo nádraží Ménilmontant. To, kompletně vybydlené, zbourali v roce 1984 a z původního nádraží tak zůstala jen kovová lávka nad tratí a zbytky přístupových schodišť a nástupišť.
Na jejich místě dnes najdeme po stranách původních kolejí široké dřevěné platformy s lavičkami a lehátky. Koleje zůstaly zachovány pro případ, kdyby je v budoucnu ještě někdy někdo potřeboval. Stejně jako v jiných úsecích, i tady je v celém prostoru zachovaný chráněný porost s divokými rostlinami.
Nádraží Ménilmontant v minulosti
Nádraží stávalo za lávkou v zatáčce. Na jeho místě dnes stojí až téměř u kolejí panelák. Vzadu je vidět vjezd do tunelu pod čtvrtí Belleville, který ústí v severní části parku Buttes-Chaumont.
Lávka přes trať
Tunel, vedoucí směrem ke čtvrti Charonne. Měří 1300 metrů a je tak nejdelší na celé trati.
Zbytek původního schodiště na nástupiště
Přístup k nádraží z rue de Ménilmontant
Do celého zpřístupněného prostoru se dostanete po schodišti ze slepého konce rue de la Mare, kde leží současně i jeden ze vstupů na lávku, nebo od čísla 79 v rue de Ménilmontant.
Pozoruhodný umělecký život se dá v Paříži pozorovat nejen v galeriích a muzeích, ale občas i přímo mezi samotnými umělci. Někteří z nich totiž otvírají své ateliéry jednou ročně pro veřejnost. Je to příležitost, jak se seznámit s jejich prací, ale také jak objevit jejich ateliéry, umístěné většinou na malebných zapadlých dvorcích, v běžně nepřístupných pasážích a průchodech nebo zadních traktech měšťanských domů a činžáků. Téměř vždy je to vzrušující výprava do neznámého světa.
Umělci se obvykle sdružují neformálně v rámci své čtvrti, často v těch lidovějších a tedy levnějších obvodech, jako je třeba 20., 19. nebo 14. (není to však pravidlo, zrovna minulý týden své ateliéry otevřeli i umělci z bohatého 6. obvodu), proto se Dny otevřených ateliérů většinou mění na poznávací výpravy jednotlivými čtvrtěmi, zapadlými periferiemi a polovičním venkovem.
V minulosti jsem sice pár takových prohlídek už absolvovala, ale ateliéry ve čtvrti, kam vás vezmu dnes, jsem před dvěma týdny viděla poprvé. Pořádalo je sdružení umělců ze čtvrti Père-Lachaise, která je jednou ze čtyř čtvrtí 20. obvodu, ale účastnili se i umělci z vedlejší čtvrti Charonne. Je to jedna z mých nejoblíbenějších částí Paříže, prošla jsem ji mnohokrát křížem krážem, a přesto mě tentokrát, kdy se mi otevřely i normálně zavřené domy a dvorky, znovu a znovu překvapovala, zvlášť když jsem předem netušila, co v nich najdu. Ulice, kterými jsem i tentokrát chodila, si můžete připomenout v mých dvou starých článcích TADY a TADY.
Umělci pojali tuto akci různými způsoby. Někdo měl svá díla vzorně pověšená na zdi i s cenovkami, jiný se tím neobtěžoval, opřel obrazy o zem nebo rozestavěl po nábytku, nechal mezi nimi návštěvníky procházet a nevšímal si jich. Na dalším dvorku jsem našla improvizovanou galerii a přímo do ateliéru se nesmělo. Jinde jsem v zanedbané zahradě bývalé továrničky, přeměněné na ateliér, narazila už v pět odpoledne na docela slušně rozjetý mejdan, na kterém se nedalo ani poznat, kdo je návštěva a kdo místní, a hned ve vedlejší ulici nás postarší paní malířka zvala až do svého načančaného obýváku. No a někde majitel v klidu pracoval a bylo mu úplně jedno, kdo mu leze pomalu až do kuchyně.
Za to sobotní odpoledne jsem stihla asi deset ateliérů. Ne všude mi připadalo vhodné fotit, někde si to majitel výslovně nepřál, jinde jsem zase fotit zapomněla. Dnešní galerie nebude ani tak o konkrétních umělcích a jejich dílech, vlastně jsem je ani moc nefotila, ale spíše jen o objevování ateliérů a zákoutí, procházka a náladový průřez toho, co vše se dá za jedno odpoledne vidět, projít a prožít.
Většina navštívených míst leží v uličkách, které přiléhají k jihovýchodní zdi hřbitova Père-Lachaise, nebo podél rue Saint-Blaise a rue des Vignoles.
Jedno z nejkrásnějších nově objevených míst, navíc tam, kde bych ho vůbec nečekala. Do ulice totiž vede jen průčelí moderní budovy. V její velké zahradě, sousedící s veřejným parkem nazývaným Jardin naturel, který představuje kousek syrové přírody v srdci rušné čtvrti, je v nízké cihlové budově několik ateliérů, včetně tohoto sochařského
Slepá ulička, kde tento ateliér leží, končí u vysoké kamenné zdi s bočním vchodem na hřbitov Père-Lachaise.
Další dvorek o uličku dál. I tady to byla nesmírná krása.
Ve stejné uličce – vchod, dvorek, labyrint chodeb v zadním traktu a potom rozlehlá přístavba, působící spíš jako divadelní sál než jako ateliér. Bohužel temný tak, že skoro nešel fotit
A tady jen dvorek, přeměněný na výstavní sál
Nejkrásnější z ateliérů, který jsem tentokrát viděla, leží přímo v rušné rue de Bagnolet. Musíte se ovšem proplést přes přední dvorky a zahrady, než najdete vzadu starou dřevěnou stavbu s velkými okny, celou ponořenou do zeleně. Krásu umocňovalo nízké světlo pozdního odpoledne.Ateliér byl vyfocený v plné kráse i na jednom z plakátů k této akci, proto se tady dveře netrhly.
Ateliér vpravo není v zeleni skoro vidět.
Přiznám se, že k večeru už jsem po odpočinku a aperitivu na place de la Réunion zapomněla fotit. Z mé oblíbené rue de Vignoles mám proto jen tyto fotky dole. Ateliér je sice umístěný v přízemí jedné z nových staveb, které nahradily před pár lety zbořenou kolmou uličku, ale přesto působil malebně a byl plný obrazů očí. Jen části lidské tváře, mezi obočím a nosem. V tom množství to vypadlo dost děsivě.
Další ateliér v poměrně nové budově kousek od kostela Saint-Germain-de-Charonne, kde by ho člověk vůbec nečekal, a přesto díky zeleni a rozlehlému dvoru působil víc než přitažlivě.
Pokud jsem vás navnadila na to, že pochod mezi uměleckými ateliéry může být zábavný, a pokud jste nebo budete v Paříži příští víkend, tj. 11. a 12. června, mám pro vás hned i tip na další podobnou akci. Pořádají ji umělci, sdružení ve skupině Lézarts de la Bièvre, kteří působí v 5. a 13. obvodu (a tedy ve čtvrtích, kudy dřív protékala dnes už zakrytá a zatrubněná říčka Bièvre). Na jejich stránkách najdete nejen další informace, ale také podrobnou mapku, co a kde se tam dá navštívit. Před pár lety jsem to tam také absolvovala a šla bych hned znovu. Nejvíc asi doporučuji trasu ve čtvrti Butte aux Cailles. Určitě se vám to bude líbit.
Tři a půl kilometru dlouhá rue des Pyrenées je druhou nejdelší ulicí v Paříži (hned po pětikilometrové rue de Vaugirard). Na svém jižním konci začíná nedaleko place de la Nation a stoupá stále do kopce přes celý 20. obvod. Probíhá tak čtvrťmi Charonne, Ménilmontant a Belleville kolem dlouhých řad obytných domů, několika státních úřadů a škol, tří kostelů a přes několik náměstí až k rue de Belleville.
Ulice vznikla už v roce 1862 přejmenováním a sloučením několika předchozích ulic a jejich dostavěním. Během doby bylo mnoho původních staveb nahrazeno moderními činžáky a paneláky, ale přece jen tu do dnešního dne zůstala řada stavebních klenotů. Domy, typické pro konec 19. století, na které se podíváme dnes, patří mezi ně.
Upozorňuji, že nešlo o žádné nóbl čtvrti; tady na východě města to vždycky býval takový pařížský Žižkov, kde bydleli především dělníci a chudí lidé. Přesto se tady stavělo takhle.
Z centra je sem to daleko, ale pokud byste se zde přece jen ocitli, nezapomeňte, že jen pár kroků odtud leží malebná ulička Passage des Soupirs a o kousek dál rue des Pyrenées kříží rue de Ménilmontant se spoustou zajímavostí, uvedených v odkazu. A konec konců to odtud není daleko ani na hřbitov Père Lachaise.
Skryté pařížské dvorky a uličky tady propaguji už od samého začátku tohoto blogu, takže někteří mí přátelé se mě po mém návratu z Paříže občas rádoby vtipně zeptají: „Tak co, byly dvorky a uličky?“ Jistě, to víte, že byly. A je jich tam tolik, že nevíte, co dřív. Zvlášť pokud se vydáte do východních předměstí, kde tato místa často najdete ještě zachovalá ve stavu, v jakém byly už na začátku minulého století, jen jsou možná upravenější, čistší a udržovanější.
Je to případ i této venkovské uličky plné zeleně ve čtvrti Ménilmontant, která je tak dobře skrytá, že o ní musíte vědět, jinak byste ji minuli. Přivedou vás do ní nenápadné schody z frekventované rue des Pyrenées.
Jezdit takovou dálku z centra kvůli jedné uličce asi nemá moc cenu. Pokud si však nenecháte ujít největší pařížský hřbitov Père-Lachaise, není to od jeho zadní brány, u které najdete – kromě jiného – i pomník Čechoslovákům, padlým v obou válkách, nebo kolumbárium s urnou Františka Kupky, do passage des Soupirs nijak daleko.
Tady řekl Sylvain R. Constance D. „ano“ na celý život
Dnes se budeme procházet po místech, kam turisté nechodí, a která leží tak daleko od turistického peklíčka v centru, že je turistické průvodce většinou ani nezmiňují. Přesto jsou plná zajímavých věcí, maličkostí, drobných příběhů, které skládají dohromady historii té jiné Paříže, obyčejné, s lidským rozměrem. Chodím tam ráda, cítím se tam dobře a chtěla bych vám několik svých oblíbených míst ukázat.
Dvacátý obvod, nebo arrondissement, jestli chcete, se jako všechny další pařížské obvody skládá ze čtyř čtvrtí. Tady je to na mapě od severu k jihu čtvrť Belleville, o které jsem na blogu už dost psala, potom nejdál z centra Saint-Fargeau, čtvrť Père-Lachaise, kterou nejspíš znáte podle stejnojmenného hřbitova, a úplně na jihu dvacítky největší a nejlidnatější čtvrť Charonne. Ta byla dříve obyčejnou zemědělskou a vinařskou vesnicí za hranicemi města, ke kterému byla připojená v roce 1860, a dodnes se jí říká „le village de Charonne“, vesnice Charonne. Uchovala si místy svůj venkovský ospalý vzhled a dokonce na ni zapomněli i se stavbou metra – pokud se říká, že v Paříži to není k metru odnikud dál, než tři sta metrů, tak tady to neplatí.
Srdcem dřívější vesnice a dnešní čtvrti vždy bylo a dodnes je náměstíčko place Saint-Blaise před farním kostelem Saint-Germain-de-Charonne. Ten se svými částečně románskými základy a sloupy v lodi pochází z 12. století, ale v následujících stoletích byl mnohokrát přestavován a rekonstruován. Podrobně se na něj podíváme někdy příště; se svojí historií a vzhledem si to určitě zaslouží, stejně jako malý hřbitov, který přiléhá k jeho zadní části.
Přímo naproti starému kostelu leží nový moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje s byzantským půdorysem i výzdobou
Jen pár kroků kousek od náměstí směrem k rue de Bagnolet leží bývalé nádraží malého železničního okruhu, které tuto čtvrť v minulosti obsluhovalo. Podobná nádraží jsou rozeseta po všech předměstských čtvrtích po obvodu Paříže a poté, co bylo provozování této železnice ve 30. letech minulého století ukončeno, často slouží ke kulturním účelům.
Tady v Charonne bylo nádraží využito jako koncertní klub La Flèche d´or, Zlatý šíp, pojmenovaný podle slavného vlaku, který v letech 1926 až 1972 spojoval každodenně Paříž s Londýnem. Klub, založený v 90. letech, bohužel právě před několika měsíci svoji činnost ukončil; zahubily ho stížnosti okolí na hluk a nedostatek financí na protihlukové úpravy.
Přímo naproti se koleje bývalé železnice zakusují do svahu, na jehož úpatí stojí obyčejný věžák. Na jeho střeše však funguje jedna z nejobletovanějších restaurací a klubů v Paříži Mamma Shelter, která je součástí známého francouzského řetězce a kterou každá správná pařížská blogerka navštěvuje a popisuje na svých stránkách (ne, nejsem správná pařížská blogerka, nebyla jsem tam). To jen kdybyste něco podobného hledali. Nahoře vidíme street art vedle vstupu do Flèche d´or.
Z náměstí se vine dolů hlavní osa bývalé vesnice, rue Saint-Blaise se svými půvabnými nízkými starými domky. Je to jedna z mých nejoblíbenějších ulic v Paříži vůbec. Když jsem sem přišla poprvé někdy před deseti lety, byla ošuntělejší, za dřevěnými výlohami se prodávalo obyčejné zboží a pár bister a kavárniček hostilo v poledne tak maximálně hrstku dělníků v montérkách, zatímco navečer se tady scházeli studenti a rodící se vrstva hipsterů. Ti nakonec celou čtvrť proměnili; gentrifikace vytlačila z krámků železářství a obuvnictví, které nahradily galerie, hipsterské kavárny a módní zboží. Naštěstí tady zatím ještě nejsou turistické obchody se suvenýry a pohlednicemi, ale nerada bych to zakřikla. Jednou z nových restaurací je tady Café Lumière, které vidíte na horní fotce po levé straně. V poslední době jsem se tady několikrát zastavila, naposled minulý týden na oběd, a můžu ji jen doporučit.
Jeden z místních zaměstnanců. Nechá se drbat za ušima a hlasitě přede.
Moc mě tady baví ten venkovský vzhled, kočičí hlavy, tráva, která prorůstá dlažbou, ohromné pestře pomalované květináče na patnících a staré barevné výklady obchodů. Kolmé uličky jsou uzounké a domky v nich vypadají, že pamatují ještě předminulé století.
Vedle nově otevřené galerie, která tady ještě před pár měsíci nebyla, se na vratech domu nově vyjímají bílé postavičky, typické pro tvorbu jednoho z nejslavnějších pařížských streetartových umělců Jérôma Mesnagera.
Další nová restaurace nebo kavárna? Sem s nimi!
Jednou z kaváren, která tady byla už v době, kdy jsem sem přišla poprvé, je Le Magnolia, které dal jméno stejnojmenný strom, který ji kryje svým stínem. Když jsem poblíž, káva zrovna tady je pro mě prostě povinnost (a radost, samozřejmě). Kavárna nedávno prošla změnou vzhledu, naštěstí jen zvenku, kde současné nevzhledné zelené plastové židle nahradily původní červenobílé proplétané proutěné. Ostatně, jak to tady vypadlo dřív, se můžete podívat v tomto klipu Zaz:
Na náměstíčku před kavárnou stojí moderní fontána (kterou jsem ještě nikdy neviděla tryskat, ale dobře, říkejme jí tak) se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř.
Přímo za Magnólií vede dozadu mezi domy malebná úzká ulička, bohužel soukromá a na obou koncích uzavřená mříží. Pokud se chceme dostat na square des Grès, parčík s dětským hřištěm, musíme to obejít kolem bloku.
Spodní část rue Saint-Blaise bohužel o svoji starobylost přišla, jsou tu nastavěné vysoké moderní domy. Naše další kroky ale stejně povedou doprava po rue Vitruve.
Pamětní deska na jednom z domů nám připomene, že tady ve svém mládí žila slavná zpěvačka, která se sice narodila v Alsasku, ale celý život prožila v Paříži. Jmenovala se Monique Serf, ale proslavila se pod jménem Barbara.
Přes rue des Pyrenées se dostaneme na křižovatku s rue des Haies. I tady najdeme kromě krásné rohové policejní stanice řady nízkých původních domů a zrekonstruovaných starých dílen, ve kterých dnes sídlí různé firmy.
Najdeme tady také kuriozitu, jakou je sdílená zahrada umístěná na střeše moderního ekologického komplexu bytů. Pro veřejnost je otevřená v neděli odpoledne.
Další zajímavostí, kterou nikdy nevynechám, je krámek na rohu rue des Orteaux a rue des Vignoles. Kromě renovace nábytku a polstrování se majitel věnuje i prodeji starého nábytku a nejrůznějších starých bytových doplňků. Kdybych se nestyděla, nejradši bych mu ten obchůdek pokaždé ze zvědavosti celý detailně prolezla.
Naše cesta bude pokračovat po rue des Vignoles. Název nám napovídá, že má něco společného s vinicemi, a je to tak, Charonne bývalo vinařské městečko a tudy, kudy se dnes procházíme, vedly dřív mezi vinicemi jen úzké stezky. Rue des Vignoles je pozůstatkem jedné z nich a přestože hned její začátek dostal někdy v 80. letech pecku v podobě vysokého paneláku, který nahradil kus staré zástavby, zbytek ulice se vine v původní venkovské trase. Je tady klid a ticho, až by jeden řekl, že tady chcíp pes.
(Nechcíp, jen se vyhřívá na slunci.)
Z rue des Vignoles vybíhají četné uzounké kolmé uličky. Některé z nich jsou slepé, jiné se v hloubi vnitrobloku proplétají a spojují. Vtipnou kuriozitou je passage Dieu a impasse Satan, Boží a Satanova ulička, které se na svých koncích setkávají. Bohužel některé z těchto uliček byly při rekonstrukci před pár lety pobořeny, ať už celkově nebo částečně, a na jejich místě byly postaveny nové, naštěstí respektující starou strukturu uliční sítě i vzhled.
K půvabu ulice je nutné připočítat také pohledy do starých dvorů
Rovnoběžně s rue des Vignoles leží malé půvabné náměstí place de la Réunion. Pokud byste se sem vypravili ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, najdete tady kolem pestře puntíkované kašny rušný trh.
Na rue des Vignoles na nás mezitím čeká posezení v rohové kavárničce Le 20ème art, která v létě expanduje barevnými židlemi daleko do náměstíčka, které před ní leží. Kdo by si radši poseděl v parku, má příležitost hned vedle v Jardin Casque d´Or.
Park svým názvem připomíná sladkobolný film z roku 1951, který ztvárnil údajně skutečný příběh, který se tady, ve 20. obvodu (jen o něco výše v Belleville) stal. Hlavní roli prostitutky Marie, přezdívané kvůli zářivě blonďatým vlasům Casque d´Or, Zlatá přilba, o kterou se až k smrti poperou dva Apačové (jak se tehdy říkalo pařížským páskům), hrála Simône Signoret.
Konec kulturního okénka. Pokračujeme dál po rue des Vignoles. Vlastně moc daleko nedojdeme, hned naproti kavárně leží jedna z těch půvabných uliček, do které určitě musíme nakouknout.
Impasse Saint-Pierre je v některých svých místech široká opravdu jen na rozpažení rukou. Přesto tady lidé mají před dveřmi nastavěné květináče i bicykly, a abych jim takové bydlení nezáviděla, přemýšlím, jak sem dopravují objemnější nákupy, nebo jak se, probůh, stěhují.
No a taky tady můžete potkat svoji oblíbenou blogerku (za foto děkuji B.S.)
Jen o pár metrů níž na křižovatce s rue de Buzenval leží další kavárna, nebo spíš hospoda. Tahle není hipsterská, sedávají před ní chlapi v montérkách a staří Arabové v dlouhých bílých košilích.
Přímo přes křižovatku leží další restaurace, a pozor, tady budeme rozumět. Jde totiž o polskou restauraci s typickými polskými jídly, jako jsou pierogy nebo sernik a taky pivo. Vlastně piwo. Zajímavý je i nápis z boční strany budovy. Familistère Paris připomíná jeden ze sociálních a tak trochu utopických projektů společného komunitního bydlení z druhé poloviny 19. století, ze kterého později po vyprchání idejí zůstal jen velký a dnes památkově chráněný komunitní dům v městečku Guise u belgických hranic, a také síť družstevních prodejen se stejným názvem, která zanikla v 70. letech minulého století (a kterou bychom mohli přirovnat k naší Včele nebo Jednotě). Jedna z jejich pařížských prodejen byla tady, v chudém Charonne, a předpokládám, že ten nápis už bude dnes památkově chráněný
Přímo pod křižovatkou leží další ulička, spíš dvorek, se starými budovami dílen, které si na kanceláře a sály zadaptovala španělská Národní konfederace práce, tak trochu bizarní anarchistická organizace, která se tady usadila v roce 1946. Kromě jejich vlastní činnosti tady pořádají kurzy španělštiny a i když by se jich dnes městská správa ráda zbavila, zatím ještě nepřišla na to jak, takže pořád ještě si sem můžete zajít třeba na flamenco.
Těsně pod anarchisty začíná moje nejoblíbenější část ulice. Vévodí jí, samozřejmě, zase restaurace. Jmenuje se Les mondes bohèmes, Bohémské světy. Svým zařízením a vybavením je roztomilá, pestrá, nenucená. A dělají tady dobrý kuskus, jestli ho máte rádi.
S restaurací sousedí malá dřevěná čtvrť, která si říká Eden Bio. Je postavená celá z ekologických materiálů, je energeticky soběstačná, udržitelná, eko, bio a nevím co ještě. Nahradila život kolem dvou starých uliček, které údajně nebylo možné zrekonstruovat a zachránit, ale na druhou stranu, mohlo to dopadnout hůř, tak díky aspoň za to. Za ní vzadu máme výhled na věž moderního kostela Saint Jean Bosco, kam se nakonec taky podíváme.
Jediným pozůstatkem starých časů je tady nízký domeček s dvorkem na konci uličky Impasse des Souhaits
Na opačné straně rue des Vignoles zůstalo všechno při starém. Tady se nebouralo, pořád zde lidé žijí jako před sto lety. Tři uličky, Passage de Bergame, Impasse Poule a Impase Rolleboise, plné zeleně, barevných okenic, tepaných mříží, divokých koček a nejroztodivnějších dekorací, jsou moje nejoblíbenější. Nahoře a dole Impasse de Bergame.
Impasse Poule, kde modré okenice připomínají Provence. Růžové zdi, za kterými žije vietnamská výtvarnice Truong, jsou ověšeny kopiemi antických kachlů a ze všeho nejvíc tady máte pocit, že kdyby byla ulička o metr širší, ztratíte se v záplavě zeleně.
Impasse Rolleboise, kde procházíte kolem domečků se zahrádkami a která končí ledabyle přivřeným křivým plůtkem, za kterým stojí nízký baráček
Naproti těmto třem uličkám najdete v rue des Vignoles další, tentokrát už poslední restauraci. La Petite Fabrique patří svým zaměřením k té bio eko čtvrti, s níž sousedí. Uvnitř je hezká, se zdí z přírodních cihel a s židlemi, připomínajícími thonetky, kávu mají dobrou a těstoviny, které jsem tu jednou měla, byly skvělé (fotku bohužel nemám). A pokud máte chuť na něco nezdravého, hned vedle v nízkém domku sídlí pravá newyorská burgrárna
Mezitím jsme došli až k ústí ulice do boulevardu de Charonne. Tvrdila jsem, že La Petite Fabrique je poslední restaurace v rue des Vignoles, ale není to tak úplně pravda. O blok níž, až na rohu s bulvárem, leží ještě jedna. Nemám ji osobně vyzkoušenou, ale je mi sympatická svým tradičním pařížským vzhledem. Dvě fotky, které jsem tady udělala v rozmezí asi dvou let, tak trochu symbolizují vývoj této čtvrti – nejdříve chlapi v montérkách, později hipsterký vousáč.
Když obejdeme dva bloky, dostaneme se do rue Alexandre Dumas. Tam stojí kostel Saint Jean Bosco, který jsme viděli průhledem z rue des Vignoles. Kostel ve stylu Art déco byl postavený v letech 1937 – 1938 a je zasvěcen zakladateli kongregace salesiánů.
Architekti kostela se pro jeho železobetonovou konstrukci i vzhled inspirovali slavným architektem Augustem Pérretem
Kostel je plný krásných vitrážových oken a nástěnných mozaik, inspirovaných jednak životem svatých, jednak litaniemi Panny Marie. Mezi svatými na zdi najdeme i zpodobnění jednoho z dřívějších pařížských kardinálů.
Naši procházku od kostela ke kostelu ukončíme na boulevardu de Charonne, odkud je to nejblíž ke stanici metra Alexandre Dumas, ze které se dostanete zpátky do civilizace.
Touto záplavou slov a fotografií jsem chtěla ukázat, že Paříž není jen Eiffelovka a Champs Elysées, že má svoje další a tak trochu skryté půvaby, tradice a památky na staré časy. Asi by však nebylo dobré, kdyby se do úzkých starých uliček nahrnuli turisté ve velkém a kdyby se tady ospalý klid kaváren, parků a zákoutí změnil k nepoznání. Konec konců víme všichni, jak to dopadlo na Montmartru.
Jak se tam dostat: pokud byste chtěli sledovat dnešní trasu, ke kostelu Saint-Germain de Charonne se dostanete nejlépe po rue de Bagnolet od metra Porte de Bagnolet (linka 9), nebo v opačném směru od metra Alexandre Dumas (linka 2). V tomto případě se dá tato procházka spojit se zkoumáním uliček za zdí hřbitova Père Lachaise, nebo s prohlídkou samotného hřbitova.
Za mohutnou jihovýchodní kamennou zdí hřbitova Père-Lachaise, kterou projdeme vraty, k nimž se zde sbíhají s kopce cestičky z míst, kde je pohřbená Édith Piaf, najdeme komplex malých úzkých slepých uliček, které vedou od rovnoběžné rue de Bagnolet kolmo ke zdi. Vznikl tak zapadlý svět starých a často ošuntělých domků původních obyvatel, kam turistova noha nevkročí a kde můžete najít ještě poslední zbytky původní venkovské čtvrti.
Mám to tady ráda a několikrát jsem si ty uličky důkladně prošla, dnešní fotky budou proto mixem z různých ročních období. Taky to dnes bude pořádně dlouhé; přestože nejsme v žádné nóbl čtvrti, pořád je na co se dívat.
Průchod zdí na hřbitov
Východ ze hřbitova nás přivede do rue de la Réunion, odkud vrátky projdeme do klidné zahrady, která je těsně nalepená k hřbitovní zdi. Ani bychom to však nepoznali, zeď je hustě porostlá zelení a představuje v této rušné čtvrti oázu klidu. Je koncipovaná jako přírodní ekologická zahrada, rozdělená na několik různých částí co do podmínek – na zdi rostou popínavé rostliny, které nepotřebují příliš vody a kterým svědčí sucho a horko, které se na zdi kumuluje. Využívají ho také fíkovníky, které rostou těsně u zdi. Další částí je volně rostoucí louka s veškerou flórou a faunou, která se na ní běžně v přírodě objevuje, a ve spodní části pod stromy najdeme jezírko s rákosím, lekníny a žlutými stulíky. Když chvíli počkáme v klidu, ukáží se nám i žáby, pulci, vážky a jiná havěť, která tu u vody žije.
V zadní části najdeme malý, no, spíš mikroskopický lesík a za ním plotem oddělené dětské hřiště.
Z parčíku nás branka vyvede ven do úzké rue de Lesseps s dvěma řadami hezkých starých domů.
Rue de Bagnolet, na kterou se odtud dostaneme, je obyčejná rušná ulice, jakých je v této lidové části města mnoho. Nečekejte tady žádné turistické vychytávky a hipsterské restaurace, tady si na nic takového nehrají. Je tu plno malých a často etnických lokálů, krámky s drogerií a potřebami pro kutily, čistírna, výrobna klíčů, pražírna kávy a malé arabské večerky, sídlí tady veterinář, zámečník, kadeřnictví a taky dost podivné obchody s mobily. Vydáme se po ní směrem nahoru, zkusit štěstí, jestli náhodou nebude otevřená Villa Godin, malá, ale malebná ulička, která prozatím přede mnou zůstávala zavřená. Tentokrát to vyšlo, je otevřeno a hned toho využijeme.
Ulička je slepencem nízkých barevných domečků s předzahrádkami jen o něco většími než kapesník. Jako na jiných podobných místech, i tady najdeme najdeme starý pokroucený pestrý zahradní nábytek typu každý pes jiná ves, věčně zelené kvetoucí květináče a truhlíky, a taky dekorace, kterým se občas fantazie zdráhá uvěřit.
U ústí této uličky najdeme starou halu bývalé továrničky, přestavěnou na prodejnu bio potravin, a hned naproti hezké malé bistro Tomato, kdybyste měli hlad. Kdybychom pokračovali po rue de Bagnolet nahoru, dostaneme se po pár desítkách metrů k více než osm set let starému farnímu kostelu Saint-Germain dřívější vesnice Charonne, my si ho ale necháme na jindy a vrátíme se po ulici kousek níž. Cestou si můžeme prohlížet třeba street art, kterého je tu také pro každého dost, nebo staré domy a portály po obou stranách ulice.
Zastavíme se až u rue Ligner, která je sice na rue Bagnolet kolmá, ale než stačí dorazit k hřbitovní zdi, vytvoří v hloubi vnitrobloku kličku a zase se vrací zpět na hlavní ulici. Tu si taky nezapomeňte projít, bude se vám líbit.
V ohybu kličky najdeme těsně u hřbitovní zdi lyceum, které se pyšní jménem prezidenta De Gaulla. Jinak je ale nízké, oprýskané a ošuntělé jako celá tato čtvrť, a od včerejška dokonce, bohužel, poznamenané i stínem vraždy, ke které před ním (zdá se, že mezi žáky) došlo.
Sotva ze zákrut této uličky vyjdeme zpět na rue de Bagnolet, hned nás čeká další kolmá cesta. Vlastně dvě, které jsou spolu spojené. Ta první se jmenuje Cité Aubry, ta druhá Villa Riberolle a je hezkou ukázkou toho, jak to tady kdysi všude vypadalo. Skládá se z nízkých domků, ale hlavně z řady starých dílen, které dodnes zůstaly v původním stavu. V některých z nich se pořád ještě pracuje postaru, řemeslně, v jiných se usídlily různé produkční společnosti, grafická studia nebo malé kanceláře nejrůznějších společností.
Vlevo Cité Aubry, vpravo Villa Riberolle
Villa Riberolle přiléhá těsně ke zdi hřbitova Père-Lachaise. Vidíme ji po levé straně, vzadu nad šikmou stříškou vykukují hrobky.
Na rohu Cité Aubry a rue de Bagnolet můžeme ukončit dnešní procházku ve stylovém typickém bistru Piston Pélican. Ti, kdo ještě nemají 20. obvodu dost, se pak mohou vydat do dalších podobně malebných uliček kolem rue des Vignoles (kam se spolu obrazem vypravíme někdy jindy), nebo pokračovat po boulevardu de Charonne k hlavnímu vchodu na hřbitov a tam se ztratit na jeho cestičkách.
Podzimní počasí mi žádnou velkou radost nedělá a romantika sychravých rán, mlhy nad řekou, tlustých svetrů, oranžových dýní a horkého čaje mě nechává úplně lhostejnou. Možná s jednou výjimkou a to je právě dušičková nálada na hřbitovech, zvlášť těch pařížských.
Dnes vám chci proto připomenout, pokud plánujete podzimní cestu do Paříže, její největší hřbitov Père Lachaise ve 20. obvodu, kde můžete strávit celé odpoledne hledáním hrobů slavných osobností, nebo se jen tak toulat po cestičkách ve spadaném listí.
Fotky jsou z loňského podzimu, letos zatím podzimní pařížskou cestu už po několikáté odsouvám a doufám, že ji stihnu aspoň na skutečné Dušičky.
Na Père Lachaise mě fascinuje to, jak jsou jeho části rozdílné. V té starší, jižní části stojí ve svahu dlouhé klikaté řady úzkých a vysokých kamenných hrobek, často ve špatném stavu s vyvrácenými dveřmi a rozbitými vitrážemi okének, s otlučenými ozdobami a napůl nečitelnými nápisy. O něco výš, tak, jak hřbitov při svém zakládání a rozšiřování nabíral noblesu a prestiž, můžeme najít pomníky se skutečnými uměleckými díly, zatímco nízké hroby v horní části směrem ke krematoriu se už podobají těm, které známe z našich hřbitovů.
Přes hřbitov občas procházím a zkracuji si tak cestu (což je, samozřejmě, v konečném důsledku nakonec vždycky zacházka). Nejčastěji využívám vstupu na severní straně hřbitova od place Gambetta a ještě raději nenápadný boční vchod v mohutné hřbitovní zdi směrem od rue de Bagnolet. Tam také při hlavní cestě najdete hroby některých zajímavých známých osobností.
Zpěvák Georges Moustaki, který má neustále hrob plný květin, byl a je odjakživa můj oblíbenec
V jeho těsné blízkosti leží malíř, básník a zpěvák André Gill, který namaloval známý vývěsní štít slavného montmartreského kabaretu Lapin agile
Kousek od něj najdete další známý hrob. Leží v něm jednadvacetiletý novinář Victor Noir, zabitý ve sporu v lednu 1870. Sochu na jeho náhrobku udělal sochař tak obdařenou v určité partii, že se stala cílem žen, které toužily otěhotnět. Prý k tomu stačí mu ty příslušné partie osahat. Podle toho, jak jsou oblýskané, se zdá, že pověst funguje dodnes.
Vedle francouzských jmen na hřbitově narazíme občas i na nějaké české. Dnes si připomeneme dvě. Hrob Anastasie Neherové najdete také při hlavní cestě od bočního východu směrem ke krematoriu (ano, tomu krematoriu, v jehož podzemním kolumbáriu leží urna Františka Kupky). Milovníkům a znalcům první republiky bude jméno paní Neherové známé, oblečení od Nehery tenkrát zkrátka frčelo. Slavné prostějovské oděvní závody Jana Nehery byly proslulé a krásná vila paní Neherové je dodnes zmiňovaná v přehledech nejlepší funkcionalistické architektury. Můžete se na ni podívat třeba TADY a přečíst si o ní TADY.
Když se potom pustíme po klikatých cestách směrem k hlavnímu vchodu, uvidíme kousek od rozcestí dvou hřbitovních cest další známé jméno.
Hudební skladatel Antonín Rejcha prožil polovinu svého života ve Francii, kde působil na konzervatoři a stal se francouzským občanem. Jeho spojení s Čechami připomíná místo jeho narození, uvedené ve francouzském textu náhrobku.
Na bočních stranách pomníku jsou vypsána jeho nejznámější díla. Přiznám se, že jsem žádné z nich neznala, ale když jsem si je našla na internetu, žasla jsem. Tento klarinetový koncert je dokonalý.
Père Lachaise samozřejmě nabízí podobných zajímavostí a náhodných objevů stovky a ti, kdo mají hřbitovní nálady rádi, si tam určitě svoje oblíbená místa najdou.
U vstupu na hřbitov najdete tabule s plánem umístění hrobů těch nejslavnějších osobností. Plánek si take můžete vyžádat v tištěné podobě v budce hlídače.
Jak se tam dostat: metro Père Lachaise (linka 2 nebo 3) nebo Gambetta (linka 3)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.