Těsně na hranici 18. a 17. obvodu, jižně od čtvrti Grandes-Carrières a přímo nad starými lomy, ze kterých se těžil sádrovec, se nachází náměstí s parčíkem, lemovaným dvěma uličkami. Parčík vznikl v roce 2003 na místě vybouraného bloku starých domků a obě slepé uličky, které ho lemují, mají kvůli tomu jen jednu řadu domů, zatímco druhou stranu tvoří plot parku. Park se jmenuje Square des Deux-Néthes, stejně jako ulička po jeho levé straně, do které se dnes podíváme. Na rozdíl od uličky vpravo, která byla kompletně zrekonstruovaná, byla tato ponechána v původním malebném stavu s mírně zchátralým půvabem.

Název uličky evokuje vzpomínku na francouzský department Deux-Néthes, vytvořený během anexe Rakouského Nizozemska v roce 1795, následně vrácený a rozdělený mezi Belgii a Nizozemsko během Pařížské smlouvy v roce 1814. Výraz Deux-Nèthe pak konkrétně odkazuje na belgickou řeku se dvěma přítoky, Petite Nèthe a Grande Nèthe, podle které byl tento departement tehdy pojmenován.

Venkovský půvab nízkých domků nás navrací do roku 1812, kdy tato místa, ležící těsně za tehdejšími hradbami, které vedly prostředkem nedalekého náměstí place de Clichy, na kterém stála celnice, kterou muselo procházet veškeré zboží, přivážené do Paříže, byla rozparcelovaná do dlouhých úzkých pruhů, na kterých vznikaly chudé dělnické kolonie. Bludiště úzkých uliček bylo díky své poloze, vzdálené od centra města, ušetřeno i před Haussmannovými rozsáhlými rekonstrukcemi. Skutečný rozvoj se v této čtvrti projevil až od 40. let 19. století, zejména s výstavbou hřbitova Montmartre a připojením předměstských obcí k Paříži v roce 1860, po kterém byly i zde budovány široké bulváry, jako je dnešní avenue de Clichy, do které tato ulička ústí.

Podobných uliček je ovšem v okolí víc. Některé byly pozdější výstavbou poničeny a zůstalo z nich jen torzo, jiné byly zachovány, zrekonstruovány a opraveny a jsou dnes před nezvanými návštěvníky uzavřeny branami, které v této tak trochu divoké čtvrti chrání jejich obyvatele před nezvanými návštěvníky. My se podíváme příště do sousedící Impasse de la Défense, kde jsem nedávno objevila novou zajímavou galerii s krásnou kavárnou.

Ulička s názvem Villa des Arts na Montmartru je jedním z pozůstatků bouřlivého uměleckého života na Montmartru – toho starého Montmartru, o kterém jsme romanticky četli a snili. Bydlelo a pracovalo tady mnoho slavných umělců – za všechny třeba Paul Cézanne, Paul Signac, Théodore Rousseau, Eugène Carrière, později Raoul Dufy nebo Francis Picabia. Některé z nich připomíná pamětní deska vedle tepané vstupní brány.

Ulička vznikla v letech 1880-1890 jako projekt, který byl od samého začátku určen pro ateliéry umělců. Těch tady na konci 19. století bylo přes šedesát. Budovy jsou uspořádány kolem obdélníkového vnitřního dvora a jsou orientovány směrem na severovýchod, aby poskytovaly optimální denní světlo. I když to tak na první pohled z ulice nevypadá, areál zasahuje hluboko do vnitrobloku mezi okolní zástavbu. Původní koncept byl zachován i po rozsáhlé rekonstrukci, ke které došlo před deseti lety, jen byl počet ateliérů snížen na zhruba čtyřicet. Od roku 1994 je areál památkově chráněn.

Nejzajímavějším prvkem je zde asi vnitřní schodiště hlavní budovy, které pochází ze Světové výstavy v roce 1889. Se svými dvěma rameny, tepaným zábradlím, vitrážemi a obdivuhodnou skleněnou podlahou na kovové konstrukci, která umožňuje přístup světla do nižšího patra dodává vnitřku výrazný secesní charakter a eleganci. Schodiště je vidět i přes prosklené vstupní dveře.

K ateliérům patří i Galerie La Villa des Arts, která vystavuje nejen díla umělců, kteří zde žijí, ale všech, kteří se hodí do jejich výstavních plánů. Její návštěva tak může být příležitostí, jak se seznámit se současným životem v této umělecké kolonii.

18. obvod, 15 rue Hégésippe Moreau

Stačí zmáčknout kliku jedněch ze dvou nenápadných šedých oprýskaných dveří v dlouhé nízké budově za první zatáčkou rue Lepic na Montmartru a vejít do nízké kryté pasáže. Uvnitř vás pravděpodobně nejdřív uvítá černý kocour a oslintá mazlivý francouzský buldoček jednoho z nájemníků, ale potom už se můžete rozhlížet po starých barevných obchůdcích kolem. Ty ovšem už dávno neslouží ke svému původnímu účelu. Už tady nenajdete ani řeznictví, ani mlékárnu, ani textilní galanterii nebo obchodníka s barvami, ale spíš ateliéry umělců a dílny řemeslníků, především těch, kteří se zabývají renovací starého nábytku, výrobou jeho replik, rámováním obrazů nebo písmomalířstvím.

Tento kout původního a lokálního života na Montmartru stojí za návštěvu, i když je to samozřejmě místo k návštěvě spíše pro zaujatého samotáře, v žádném případě pro hromadné turistické výpravy, protože řemeslníky a umělce, kteří tady pracují, sice potěší pozdrav a úsměv, ale už ne dlouhé okukování nebo hluk.

A pokud máte podle mých fotek pocit, se tam nic neděje a nikdo tam nepracuje, je to tím, že jsem tam byla tentokrát v pátek pozdě odpoledne, kdy už bylo skoro všechno zavřené.

Pasáž je otevřená pouze v pracovní dny a v pracovní hodiny.

Nízká dlouhá budova byla v minulosti malou tržnicí – takovým předchůdcem nákupního centra. Zatímco z obchodů uvnitř jsou dnes dílny, ty, do kterých se vstupuje z ulice, si pořád ještě zachovaly svůj komerční ráz. Kromě kadeřníka, výroby klíčů, prodejny drůbeže nebo vína tady najdete i prostory Little big galerie, která se zabývá především současnou fotografií a kde se vždycky ráda zastavím.

A když už tady budete, nezapomeňte se podívat do oken v třetím patře protějšího domu číslo 54, kde bydlel u svého bratra Thea Vincent van Gogh po svém prvním příjezdu do Paříže v roce 1886. Připomíná to i pamětní deska na domě.

18. obvod, 45 rue Lepic

Při svých procházkách po Montmartru jste už možná narazili na jednu z těch starých úzkých uliček, které tady vytvářejí tu pravou romantickou a starodávnou atmosféru. Ulička, o které budeme mluvit dnes, leží na odvrácené straně Montmartru (odvrácenou stranou mám na mysli tu klidnou, kde nepanuje turistické šílenství) a spojuje avenue Junot a rue Lepic. Průchozí ulička byla ještě před lety veřejná a dalo se jí procházet, jenže její stav byl kvůli opilcům a feťákům takový, že obyvatelům došla trpělivost, požádali si o možnost uličku uzavřít a netrvalo dlouho a oba její konce byly ohrazeny mříží. Přesto však je občas možné se do ní dostat – a pokud se vám to nepodaří, od toho jsem tady já, abych vám ji ukázala. 

Uprostřed uličky stojí velký, břečťanem porostlý balvan, kterému se od nepaměti říká „skála čarodějnice“. V domě hned u skály totiž prý kdysi žila stará zlá žena, které děti z okolí začaly říkat čarodějnice (la sorcière). Podle ní proto začali nazývat i dům, potom skálu a nakonec celou uličku.

Ulička je se svým balvanem a kousky přírody v přilehlé zanedbané zahradě posledním pozůstatkem toho, jak to tady vypadalo ještě na konci 19. století, kdy byla tato část Montmartru zarostlá divokým houštím, ve kterém si chudí lidé stavěli domky a přístřešky ze všeho, co jim přišlo pod ruku. Tehdy se této oblasti říkalo Maquis a psala jsem o ní podrobněji už v jednom ze starších článků, ve kterém najdete pro představu i staré fotografie.

Dnes najdete přímo u balvanu vstup do zahrady jednoho z nejméně viditelných a nejméně známých pařížských hotelů. Má jen pět apartmá a patří mezi ty luxusnější. Pokud si ale na jeho terase dáte skleničku nebo kávu, můžete si pak jeho veřejné prostory prohlédnout cestou na toaletu. Jen se nesmíte divit, že se vám pod nohama budou plést slepice – ty jsou tady totiž doma.

Kromě hotelu je v uličce už jen pár dalších domů, utopených v zeleni. Jedním ze zelených koutů je tady i hřiště na pétanque, na kterém sídlil desítky let jeden z nejstarších pařížských sportovních klubů. Minulý čas „sídlil“ je zde na místě, protože po několika letech boje a petic, kdy se klub poté, co dostal z prostor výpověď, snažil dohodnout s městem, které je vlastníkem pozemku, byli hráči letos v říjnu z klubovny i hřiště násilně vystěhováni. Na pozemku by teď měl vyrůst přístavek právě vedlejšího hotelu.

Ulička se na svém konci směrem k rue Lepic prudce lomí a spadá dolů prudkým schodištěm. Z jeho vrcholku se dá nad střechami domů zahlédnout Eiffelovka. Dole za vámi zapadne brána a ze starosvětského původního Montmartru se dostanete opět mezi turistické výpravy, které míří dolů mezi davy kolem rue des Abbesses.

Montmartre není jen Sacré Coeur a Place du Tertre, ale i spousta tichých míst, ležících pár kroků od turistických okruhů, kde nenarazíte na žádné japonské nebo čínské výpravy. Stojí za to si taková místa vyhledat a podívat se na ně, jsou určitě malebnější než obchody s turistickými suvenýry nahoře na kopci, kde se často nedá v davu ani projít.

Jedním z takových klidných míst je i Villa Léandre – není to vila v našem smyslu, ale úzká slepá ulička s domečky, které jako by se sem přenesly z londýnského Notting Hillu. Odbočuje z Avenue Junot, která obtáčí Montmartre ze západní strany. Villa Léandre je jedna z mála posledních podobných uliček tady na Monmartru, která je ještě veřejně přístupná, všechny ostatní v okolí už jsou soukromé a od hlavní ulice je odděluje mříž (to je případ i vedlejších dvou uliček, ze kterých přes mříže vidíme jen schody, ztrácející se v zeleni). Jen doufám, že při některé ze svých příštích cest nenarazím na mříže i tady.

Nedaleko radnice 18. obvodu s obrazy Maurice Utrilla, kterou jsme tady viděli minule, leží jedna z těch malých skrytých uliček, díky kterým je Paříž tak výjimečná. Málokdo ji ovšem zná – kvůli své odlehlé poloze zůstává mimo pozornost turistů i samotných Pařížanů a ani na internetu o ní nejsou skoro žádné zmínky. Pro svoje kouzlo a atmosféru však stojí při procházce Montmartrem za malou zacházku.

Passage des Cloÿs (pozor, nespleťte si ji s Impasse des Cloÿs, která leží nedaleko, je ještě užší, ale mnohem méně zajímavá) vznikla postupně kolem přelomu 19. a 20. století a dostala jméno podle přilehlé rue de Cloÿs. Je dlouhá asi sto metrů a je opravdu uzoučká, i proto, že ji lemují desítky květináčů a truhlíků. Svažuje se od rue Montcalme a končí u čísla 192 v rue Marcadet.

Ulička je ideálním místem pro ty, kteří hledají unikátní zážitky a chtějí objevovat Paříž i z jiného úhlu pohledu.

Radnice 18. obvodu leží mimo veškeré turistické trasy až na druhé straně kopce Montmartru. Je typickým příkladem architektury druhé poloviny 19. století a odráží tehdejší styl Haussmannovy transformace Paříže. Její stavba byla zahájená v roce 1888, poté, co byla v roce 1860 tehdejší obec Montmartre připojená k Paříži, a trvala až do roku 1905. Zvenčí připomíná desítky dalších radnic, rozesetých po celém městě a jeho okolí, ale uvnitř se odlišuje neobvykle bohatou výzdobou, dvěma monumentálními schodišti a prosklenou střechou dvorany, která sahá do výšky přes tři podlaží.

První monumentální dvouramenné schodiště nás po červeném koberci přivede k oddací síni. Nebývá vždy otevřená, ale minule jsem měla poprvé štěstí – právě skončil obřad a poté, co se svatebčané vyhrnuli ven, jsem měla možnost nakouknout dovnitř a rychle si prohlédnout jak vitrážová okna, tak nádherné několikaramenné lustry a malířskou výzdobu jak na čelní stěně, tak v úzkých pruzích po celém obvodu sálu, kde jsou zobrazena nejznámější místa Montmartru, jako rue de l’Abreuvoir, rue Saint-Rustique, rue des Saules nebo Moulin de la Galette, tak jak vypadaly na konci 19. století.

Z prvního patra se od obřadní síně podíváme do dvorany s dalším dvouramenným schodištěm. Nad dvoranou se klene nebývale vysoká prosklená střecha, nesená odvážnou kovovou konstrukcí, která připomíná zastřešení pařížských krytých pasáží nebo tržnic. Vysvětlení je jednoduché – architekt Vercollier, který radnici navrhoval, byl žákem Victora Baltharda, který postavil v polovině 19. století, kromě jiného, i dvanáct kovových hal dnes už neexistující pařížské tržnice – slavné břicho Paříže.

Nad schodištěm s tepaným zábradlím leží slavnostní sál. Za širokým průčelím jeho předsálí se skrývá hlavní důvod, proč vám interiér radnice vůbec ukazuji.

Jak už vidíme zvenčí přes prosklené dveře, na obou protilehlých zdech tady visí dvě velká plátna. Namaloval je montmartreský rodák a jeden z nejvýznamnějších malířů 20. století Maurice Utrillo. Syn malířky Suzanne Valadon se narodil v roce 1883 a proslavil se především obrazy, které zachycují ulice Montmartru a každodenní život v této čtvrti, jejíž atmosféru uměl dokonale vystihnout. Je to vidět i na jednom z pláten, které malíř sám velkým písmem v rohu pojmenoval „Montmartre“ a které zachycuje vršek kopce s bazilikou Sacré-Coeur a jedním z typických větrných mlýnů. Druhé plátno naopak zobrazuje nábřeží Seiny s Eiffelovkou v pozadí.

Legenda říká, že obrazy daroval radnici sám malíř, když neměl na zaplacení daní.

Poslední radniční zajímavost vám neukážu, i když bych ráda, ale sama jsem to štěstí ještě neměla – radnice má jako jediná v celé zemi v podzemí vinný sklípek, ve kterém jsou skladovány láhve s veškerým výnosem montmartreské vinice (ročně je jich prý kolem dvou tisíc).

Radnice je veřejně přístupná, nikdo vás nezastaví a není čeho se bát, ale na rozdíl od minulosti teď sál s obrazy (říkají mu Salle Utrillo) není běžně otevřený. Zatímco před deseti lety, když jsem tam byla poprvé, mi jen bezstarostně řekli: „Běžte se tam klidně podívat a až budete odcházet, tak za sebou jen zavřete dveře“, bylo teď zamčeno a ani úředník, který šel zrovna kolem, mi nedokázal pomoci. Na informacích v přízemí jsem se pak dozvěděla, že největší šance prohlédnout si obrazy je v sobotu dopoledne, kdy prý bývá sál většinou otevřený.

18. obvod, 1 place Jules Joffrin