Jen pár kroků od parku Monceau stojí zvláštní dům v čínském stylu. Na první pohled vypadá jako pagoda, ale při podrobném pohledu nás mohou znejistit prvky typické i pro okolní domy, i když dobře maskované za červenou fasádou. Je to tak, pagoda byla přestavěná z obyčejného pařížské nájemního domu, postaveného ve stylu Napoleona III.
Přestavbu si nechal provést v roce 1926 jistý pan Ching Tsai Loo, mladý Číňan z bohaté rodiny, který přišel v roce 1898 studovat do Paříže. Po ukončení studií se rozhodl, že zde zůstane a zařídil si prosperující obchod s orientálními starožitnostmi. Nejprve sídlil na place de la Madeleine a později se přestěhoval právě sem, do bohaté čtvrti u parku Monceau. Za svůj život nashromáždil úctyhodnou sbírku cenného asijského umění, jejíž část po své smrti v roce 1957 odkázal muzeu Guimet.
V roce 2010 získal pagodu nový majitel, který ji nechal kompletně zrekonstruovat do její bývalé krásy. Dnes v ní sídlí soukromé muzeum asijského umění a galerie C. T. LOO & Cie., která se stále zabývá orientálním uměním a starožitnostmi. Bohužel ani muzeum, ani galerie nejsou přístupné veřejnosti. Pořádají se zde soukromé akce pouze pro zvané.
Dnes ještě zůstaneme na tak zvané pláni Monceau, kde v okolí stejnojmenného parku leží spousta významných budov a také mnoho konzulátů a ambasád. Do jedné z nich, ve které sídlí litevský velvyslanec, jsem měla možnost se podívat během posledních Dnů evropského dědictví. Ty jsou pro mě vždycky příležitostí, jak se podívat i tam, kam se běžně člověk jen tak nedostane. A jako vždy mě tady zajímala především architektura a duch místa, ať už v interiéru nebo zvenčí.
Malý palác na bulváru de Courcelles, ve kterém litevské velvyslanectví sídlí, byl v 19. století prvním pařížským sídlem skladatele Ernesta Chaussona, jeho manželky a jejich tří dětí. Dům v té době vyzdobili malíři Maurice Denis a Odilon Redon. V jeho pracovně také visel velký portrét rodiny Chaussonů, který namaloval jeho přítel Eugène Carrière. Budova se stala velvyslanectvím v roce 1999.
Během návštěvy byly zpřístupněny přízemní reprezentační salóny, kde byla vystavena díla některých litevských umělců a také výrobky, typické pro tuto zemi. Nesměly chybět především šperky z jantaru a v malé zahradě, která k paláci přiléhá, ochutnávka litevských nápojů a sladkostí.
Nahoře pohledy na zahradní fasádu domu, dole vlevo vstupní prostory a vpravo pohled na malé a úzké zadní křídlo domu, přistavěné k hlavní budově. Je postaveno v úplně jiném stylu, než zbytek paláce a připomíná spíše některé jiné stavby z okolí, jako například minule popsaný Maison de l´Europe. V tomto přílepku údajně bydlí řidič ambasády.
Upřímně řečeno, nevím, jestli se dá ambasáda navštívit i jindy, než při Dnech evropského dědictví. Každopádně jsou podobné akce vždycky dobrou příležitostí podívat se na interiéry domů a paláců, z nichž obvykle známe jen uliční fasádu a zavřené dveře.
Nevelký hôtel de Haviland, stojící v blízkosti parku Monceau, se před několika lety stal sídlem Evropského domu, který se sem v roce 2017 přestěhoval z Marais. Je místem setkání pro všechny, kteří cítí potřebu diskutovat o evropských projektech a problémech, a současně místo otevřené pro veřejnost, které nabízí personalizované informační služby a zkoumá kulturní rozměr evropského projektu, reprezentaci hranic, demokratické a participativní, vzdělávací, ekonomické a sociální otázky Evropy.
Z hlediska tohoto blogu nás ovšem bude zajímat především budova z 19. století, která jako by svojí architekturou z oka vypadla nedalekému sídlu Cité de l´économie, spadajícímu pod Banque de France. Stejný neorenesanční a neogotický styl, stejná fasáda, vyskládaná do nakoso položených čtverců z cihel červené a černé barvy s lemováním z bílého kamene a dokonce i stejný typ okapů, vytvářejících na fasádě zlato-černou kroucenou obrubu. Není divu, obě stavby navrhl stejný architekt – Jules Février, který je autorem ještě několika dalších domů v této oblasti Paříže.
Architekt Février dům postavil pro bohatého výrobce porcelánu Havilanda, který byl sice amerického původu, ale celý svůj život strávil ve Francii. Jeho otec založil v roce 1864 porcelánku ve městě Limoges, kterou syn později převzal a rodina ji provozovala až do jejího úpadku v roce 1931. Dům v Paříži sloužil nejen jako jeho sídlo, ale také jako místo pro jeho bohatou sbírku umění.
Dům patřil rodině Haviland až do 2. světové války, po ní v něm sídlila korejská ambasáda a ještě později městská konzervatoř Clauda Debussyho. Z původního vybavení proto nezůstalo vůbec nic – jen velkolepé dřevěné schodiště a některé řemeslné prvky, jako dřevěné ostění, kliky a zámky na dveřích s monogramem H, nebo kličky na oknech.
Pracovna ředitele
Společenské prostory jsou v podstatě prázdné a když odhlédneme od výhledu na avenue de Villiers nebo na opačnou stranu do zarostlé zahrady, i nezajímavé. Zaplňují se podle jednotlivých akcí a aktivit, ať už samotného Evropského domu, nebo v případech, kdy organizace svoje prostory pronajímá pro veřejné i soukromé akce.
Dům se dá navštívit v rámci některých konferencí nebo setkání, ale nejspolehlivější jsou dny otevřených dveří nebo klasické zářijové Dny evropského dědictví.
Když v roce 2011 opouštěla Banque de France svoji dlouholetou pobočku na place du Général Catroux, oznámila současně, že v uvolněných prostorách zřídí muzeum ekonomie, první svého druhu v Evropě. Slovo dodržela a v roce 2019 otevřela Citéco, jak své muzeum, jehož prostřednictvím objasňuje veřejnosti základní ekonomické principy a fungování, zkráceně nazvala.
Citéco zabírá všechny prostory bývalé banky, včetně bezpečnostního trezoru a kanceláře ředitele, která zůstala ve své dřívější podobě jako viditelná stopa minulosti, stejně jako některé z exponátů, které představují minulost a vývoj bankovnictví ve Francii.
Expozice je rozdělena do šesti částí, které představují základní aspekty ekonomie. Najdeme zde proto první a základní sekci, zaměřenou na ekonomickou směnu, další sekci, zabývající se hlavními aktéry této směny, tj. podniky, bankami, státem a domácnostmi, a dále část, týkající se trhů a s tím související poptávky a nabídky. Další dvě části pak pojednávají jednak o ekonomické nestabilitě a tedy i ekonomické krizi, a také o regulaci a opatřeních, zmírňujících eventuální nefunkčnost trhu. V poslední sekci, umístěné za kulatými pancéřovými dveřmi trezoru, se návštěvníci seznámí s problémy měny, zlatého pokladu a emisí bankovek.
.
Zajímavější než expozice o ekonomii mi ovšem připadá samotná stavba. Přitahuje svým zvláštním stylem a už zvenčí díky svému neobvyklému vzhledu a nečekaným detailům na fasádě slibuje, že to uvnitř bude stát za to.
Kde se tady vůbec tato stavba vzala? Rozlehlý novorenesanční dům postavil architekt Jules Février v letech 1878 až 1882 pro bankéře Émila Gaillarda. Ten byl ředitelem pařížské pobočky rodinné banky z Grenoblu, kterou založil už jeho dědeček v 18. století. Během své bankovní kariéry se Émile Gaillard podílel na financování železnic a staral se o správu majetku šlechty a jiných významných osobností (byl např. i osobním bankéřem Victora Huga). Kromě toho byl jedním z největších sběratelů umění, především středověkého a renesančního. Sbírka však brzy zahltila jeho dům v rue Daru v 9. obvodu, takže se rozhodl postavit nové sídlo na tehdy překotně zastavované části 17. obvodu, nazývané Plaine Monceau.
Stavba z červených cihel a bílého kamene je inspirován budovami francouzské renesance, stojícími v údolí Loiry, a to zejména zámky Blois a Gien. Architekt se použitím tohoto stylu snažil vytvořit odpovídající rámec pro historické obrazy a další umělecká díla z Gaillardovy sbírky.
Po smrti Émila Gaillarda v roce 1902 byla umělecká sbírka rozprodána v aukci a dům prodán bance Crédit Lyonnais, od níž ho získala v roce 1919 Banque de France. Ta ho v následujících třech letech nechala přestavět pro potřeby své nově zřizované pobočky, které sloužila až do roku 2011, kdy započala transformace stavby na muzeum – po krátké epizodě z roku 2014, kdy se asociace, zabývající se dílem Alexandra Dumase, snažila získat palác pro založení Dumasova domu a centra pro boj proti otroctví (nezapomínejme, že Dumas nejstarší byl haitským otrokem). Měla k tomu dokonce podporu tehdejšího předsedy vlády, přičemž argumentovala i tím, že toto místo je pro Dumasův odkaz nejvhodnější už jen proto, že stojí na place du Général Catroux, kde jsou umístěny sochy všech tří Dumasů. Z tohoto záměru však nakonec sešlo a ve zdech, patřících stále Banque de France, bylo v roce 2019 přece jen nakonec otevřeno plánované Citéco.
Bankovní hala (nahoře) je ústředním a centrálním prostorem celé stavby. Byla vytvořena ze společenského salónu manželů Gaillardových. I přes následnou přestavbu je vidět, jak rozlehlý prostor to v minulosti byl. Údajně zde v roce 1885 manželé Gaillardovi uspořádali kostýmní ples pro více než dva tisíce hostů, přičemž pán domu je přijímal v kostýmu z doby Jindřicha II. Dnes zde bývá umístěna krátkodobá expozice – ta současná, která trvá do 25. února 2024, je na téma Ekonomie podle Asterixe.
Sál je dokonale zrenovovaný, bohužel je však pro potřeby současných expozic zastavený vysokými výstavními panely, které brání nejen fotografování, ale dokonce i prohlídce. Přesto můžeme, byť s překážkami, obdivovat krásu vyřezávaného dřevěného obložení, vitráží a kamenného ostění oken a dveří s vloženými dekoracemi a figurami, nebo ohromných krbů s nejrůznějšími kamennými prvky. K sálu přiléhá několik dalších menších salónů v podobném stylu.
Hlavní schodiště se vstupní halou je sice divoce nasvícené, ale na první pohled odráží původní záměr stavitele. Několikrát za hodinu zde ovšem začíná divoký videomapping, kdy jsou na stěny a schodiště v rychlém sledu promítány přepestré obrázky a texty, spojené s činností a historií muzea.
Celá expozice je protkána informačními tabulemi, které informují nejen o exponátech, ale také o minulosti a historii, ať už z pohledu původních vlastníků domu (dozvíte se například, kde měli manželé Gaillardovi ložnice a jak se odvíjel jejich soukromý a společenský život), ale také z hlediska Banque de France. Uvidíte původní psací stůl bývalého ředitele a jeho soukromou koupelnu (kde na vás ředitel vykoukne děsivě ze zrcadla díky obrazovce, umístěné hned naproti), různé zasedací salónky a některé historické vybavení a zařízení banky. To vše na pozadí kamenných a mramorových krbů, vyřezávaných dveří a obložení, vitráží a uměleckých děl a v trochu bizarní temnotě s bodovým osvětlením.
Nakonec si v podzemním trezoru můžete prohlédnout pravý zlatý lingot nebo si sami navrhnout a rovnou i vytisknout bankovku se svým vlastním portrétem.
Expozice je podle mě koncipovaná hlavně pro školy nebo pro ty, kdo jsou absolutně nepolíbení ekonomickým vzděláním. Kdyby šlo jen o ni, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych vám s čistým svědomím mohla doporučit, abyste investovali do vstupného. Jenže je tady ten dům, a ten za to určitě stojí. Můžete to však udělat jako já – počkejte si buď na Dny evropského dědictví (polovina září) nebo na Muzejní noc (konec května), kdy je vstup zdarma. Od ledna bude také muzeum nově otevřeno zdarma vždy první čtvrtek v měsíci od 18 do 22 hod, navíc pokaždé s nějakým programem či představením. Je však nutné si zarezervovat místa TADY. No a pokud se nedostanete do Paříže tak, abyste muzeum mohli navštívit, virtuální prohlídku najdete TADY.
Citéco (Cité de l´Économie), 17. obvod, 1 place du Général Catroux
Otevřeno: denně mimo pondělí od 14 do 18 hod, v sobotu do 19 hod
Vstupné: (platí do stálé i krátkodobé expozice), 14 eur; 18-25 let 11 eur; 6-17 let 8 eur
13. července 1842 se vydal jednatřicetiletý princ Ferdinand-Filip Orleánský, nejstarší syn krále Ludvíka-Filipa, z Tuilerijského paláce do zámku v Neuilly, aby navštívil svou matku, královnu Marii-Amélii. Když dorazil k Porte Maillot, koně jeho kočáru se splašili, princ vypadl z převrženého kočáru a o dlažbu si prorazil lebku. V bezvědomí byl převezen do nejbližšího domu, kde během odpoledne zemřel, obklopen svou rodinou.
Princ byl pohřben v královské kapli v Dreux, která sloužila jako nekropole Orleánských, ale král Ludvík-Filip se rozhodl, že nechá přímo na místě úmrtí svého syna a dědice postavit pamětní kapli. Odkoupil kupecký dům u Porte Maillot, do kterého byl zraněný princ přenesen a kde zemřel, nechal ho zbořit a na jeho místě jeho architekti naplánovali základy budoucí kaple. Základní kámen byl položen jen pět týdnů od nehody.
Kapli, která byla původně zasvěcená svatému Ferdinandovi a až o rok později změnila svůj název na kapli Panny Marie Soucitné, byla postavena podle plánů architekta Pierra Fontaina ve tvaru kříže v novobyzantském stylu, připomínajícím starověké hrobky. Vitráže, jejichž kartony jsou vystaveny v Louvru, navrhl Dominique Ingres, a zobrazení světci mají tváře členů královské rodiny.
Na sousoší nad oltářem, zobrazujícím snímání z kříže, se Ježíš podobá princi a Panna Marie má tvář královny Marie-Amélie
Královská boční kaple.Princův kenotaf se sochou, zobrazující prince v okamžiku smrti, navrhl Ary Scheffer. Anděl má podobu princovy sestry, princezny Marie Orleánské.
Během prusko-francouzské války v roce 1870 hrozilo kapli zničení, protože se ocitla v zóně, která měla zůstat kvůli očekávaným bojům bez zástavby. Zachránil ji generál François de Chabaud-Latour, bývalý důstojník vévody Orléanského, ale její přístavby byly zničeny, aby se usnadnila vojenská obrana Paříže.
V roce 1928 byla kaple zapsána na seznam památek. Při výstavbě pařížského okruhu byla v roce 1968 na základě rozhodnutí ministra André Malrauxe posunuta o sto metrů a kámen po kameni přenesena na dnešní místo u Porte des Ternes. Stojí tady nenápadně za plotem v malém parčíku, z jedné strany lemovaná boulevardem Pershing a z druhé několikaproudovým periferikem. Je využívána především španělskou komunitou.
Zlomený obelisk, dnes začleněný do plotu, stával dřív přímo na místě, kde se při nehodě princova hlava setkala s dlažbou
O zelených promenádách, vybudovaných v trase dřívější okružní železnice Petite ceinture, která Paříž objížděla kolem dokola a sloužila nejen k přepravě pasažérů, ale hlavně zboží, jsem už v minulosti psala několikrát. Některé z úseků se tady objevily i na fotkách nebo v článcích. Dnes se podíváme na další kousek, vedoucí v 17. obvodu podél boulevardu Pereire, který spojuje Porte Maillot se železničním uzlem u Pont Cardinet.
Úsek od Porte Maillot byl jedním z vůbec prvních zpřístupněných, především proto, že to bylo nejjednodušší – trať je tady totiž nejprve překrytá a vede v tunelu. Na této široké „střeše“ železničního tunelu byla v roce 2004 vybudována dlouhá květinová zahrada, střídající se s dětskými hřišti, sportovišti a v některých místech dokonce školkou nebo kulturním centrem. Po téměř dvou kilometrech chůze tímto parkem se nakonec dostaneme k druhé části, kde vlak vyjížděl z tunelu a vedl hlubokým korytem mezi domy. Tato část trati byla pro veřejnost otevřena teprve nedávno a přestože její zpřístupnění není ještě ve všech místech dokončeno, umožňuje dostat se pěšky přírodní stezkou až k Pont Cardinet.
Petite Ceinture, 32 km dlouhá železniční trať, byla postavena kolem Paříže během Druhého císařství (1852-1869). Provoz na úseku trati Pereire mezi Pont Cardinet a Porte d’Auteuil fungoval téměř sto let a byl definitivně ukončen v lednu 1985, kdy byl částečně nahrazen železnicí RER C. V místech, kde byla opuštěná trať veřejnosti roky zcela nepřístupná, a tedy mezi rue de Saussure a rue Alphonse de Neuville, se postupem let uchytila vegetace a vytvořila biotopy vhodné pro faunu a flóru. Napočítáno tu bylo přes osmdesát druhů rostlin a ještě o něco více živočišných druhů. Na rozdíl od první okrasné části promenády byl v tomto hlubokém příkopu zachován přírodní kontext a původní charakter, který byl i se svým jednoduchým designem začleněn do městské struktury. Během procházky tak máte pocit, že jste mimo město uprostřed všudypřítomné přírody, která se spontánně usadila na okolních stěnách koridoru a funguje jako odstínění městského ruchu.
Dnešní procházka začne právě na začátku tohoto divočejšího úseku trati poblíž Pont Cardinet, v místech, kde jsem na trať nakukovala už v rámci Velké procházky v 17. obvodu, a kde vede do příkopu vstup po kovovém schodišti. Příkopem pak můžete jít zhruba asi sedm set metrů po přírodní stezce, vybudované vedle bývalého kolejiště, jehož jedna část zde byla zachována. Během toho podejdete tři menší mosty a dlouhý tunel, který vede pod place de Wagram.
Červené značky a nápisy v kolejišti ukazují směr a vzdálenost k jednotlivým koncům trati
Pokud byste se na tuto procházku vydali, je dobré vědět, že asi po třech stech metrech uvidíte u mostu pod rue de Tocqueville na další schody, kterými se můžete dostat nahoru. Cesta příkopem však vede dál a pokud po ní budete pokračovat, narazíte před mostem pod rue Alphonse de Neuville na plot napříč cestou. Konec, dál to nevede, žádné schody nahoru, na které čekáte a s kterými počítáte, tady nejsou. Přímo před plotem je na zdi vybudovaná lezecká stěna a je tu i dětské hřiště, takže se sem smí a se schody se pravděpodobně počítá, ale zatím se sem přímo z ulice nedostanete a musíte to obejít zpátky k předchozímu východu.
Most pod place de Wagram. Pro klaustrofobiky téměř neřešitelný problém, zvlášť když tam široko daleko žádný jiný chodec nebyl, ale nakonec jsem to dala (pravda, raději jsem při tom běžela). To jsem ovšem ještě netušila, že mě to čeká ještě jednou, protože se stejným místem budu muset vracet.
Pohled do kolejiště z mostu v rue Alphonse de Neuville. Tady bude zřejmě v budoucnosti další vstup na železniční promenádu.
Dál je pak nutno pokračovat po povrchu podél plotu, kterým je na trať vidět. Obě strany boulevardu Pereire jsou lemovány hezkými domy, částečně z 19. století, částečně z přelomu a začátku 20. století, a sem tam i moderní zástavbou, která doplnila tu starou. Mezi modernější doby patří i předválečný dům číslo 56, na kterém nám pamětní deska připomene, že právě tady stával dům, ve kterém bydlela a zemřela slavná herečka Sarah Bernhardt.
Stále podél boulevardu Pereire se dostaneme na klidné náměstí place de Wagram a o další kousek dál na rue de Alphonse de Neuville. Okolí tady stojí za rozhlédnutí, hlavně v trojúhelníku ulic rue Alfred Roll, boulevard Berthier a hlavně rue Eugène Flachat, kde se tyčí celá řada nádherných domů. Je jich tolik a tak různých, každý jinak krásný, že je nechci odbýt jen jednou zmínkou a ještě se k nim někdy vrátím podrobněji.
Place de Wagram
Busta Eugèna Flachata, inženýra, který se podílel na návrzích a výstavbě prvních francouzských železničních tratí, na křižovatce u rue Alphonse de Neuville. Za sochou vlevo začíná malebná rue Eugène Flachat.
Rue Eugène Flachat, dole detaily některých domů
Ještě další kousek podél trati po boulevardu Pereire dál a dostaneme se na place Maréchal Juin, dříve place Pereire se stejnojmennou stanicí metra a RER C. Je na čase zajímat se o to, čí jméno všechna tato místa, včetně celé promenády, vlastně nesou. Naštěstí to prozradí cedule na plotě parku.
Émile a Isaac Pereire, potomci portugalského židovského přistěhovalce, který se stal tlumočníkem Ludvíka XV., byli v době Druhého císařství klíčovými postavami při modernizaci Francie. Vstoupili do světa pařížského finančnictví kolem roku 1837 participací na výstavbě železničních tratí, kdy se stali investory a stavebníky první francouzské železniční trati z Paříže do Saint-Germain-en-Laye. Poté se jejich činnost rozšířila do dalších odvětví, zejména veřejných prací, dolů, dopravy a bank. Stali se postupně vedoucími postavami a investory při projektech územního plánování, výstavby a modernizace Francie.
Jejich jméno zrovna v této části Paříže není náhodou – stali se hlavními investory při urbanizaci tohoto obvodu. Při jeho parcelaci a výstavbě dostali zdarma k dispozici čtyři hektary pozemků, na kterých vytvořili hlavní strukturu ulic a především trať železnice do Auteuil. To vše pod jednou jedinou podmínkou, že podél koridoru trati zachovají po obou stranách deset metrů široký pás. Proto je dnešní bulvár, nesoucí jejich jméno, tak štědře prostorný.
Place Maréchal Juin s parčíkem uprostřed kruhového objezdu je plná kaváren a obchodů. Ulice, které z náměstí hvězdicově vycházejí, ho spojují s parkem Monceau a Vítězným obloukem.
Při jihozápadní straně náměstí pak začíná povrchová část promenády Pereire. Brankou v plotě se dostaneme do světa pergol, porostlých pnoucími se růžemi a vistáriemi, se záhony levandule, pestrých květin a bylinek, ale také s dětskými hřišti, plochami na kolečkové brusle, pingpongovými stoly nebo tenisovými kurty, a také s malou komunitní zahradou.
Zelený pás je samozřejmě na každé křižovatce přerušen, aby hned za přechodem pokračoval dál. Na jedné z těchto křižovatek na chvíli odbočíme a vydáme se po rue Lebon do hloubi čtvrti Ternes, kde se po pár desítkách metrů dostaneme k místní tržnici. Faktem je, že budova Marché des Ternes je jednou z nejošklivějších, kterou jsem v Paříži viděla, ovšem jen zvenčí. Uvnitř je plná úhledných stánků, které přetékají potravinami, často velmi luxusními. Obchodní ruch pak pokračuje i venku v rue Lebon, která se ve své druhé polovině mění na ryze obchodní pěší ulici se stánky a obchody, sahajícími vyloženým zbožím až na chodník. Na rohu s rue Pierre Demours pak narazíme na krásnou pekárnu s ohromujícím zrcadlovým interiérem a s prostorem k posezení.
Marché des Ternes
Rue Lebon, nezvykle klidná a bez kupujících. Není divu, bylo pondělí dopoledne.
Pekárna na rohu rue Lebon a dole její interiér
Prakticky hned vedle pekárny narazíme v rue Pierre Demour na nízký zámeček. Jde o bývalý zámek Ternes, který si zde přestavěl z domu, zakoupeného v roce 1715, tajemník a sekretář krále Ludvíka XV. Nechal zde vytvořit centrální budovu s průčelím, zdobeným arkýřem, a orámovanou dvěma bočními křídly. Už v roce 1740 se však zámek dostal do rukou bohatého zlatníka, který ho o třicet let později přeprodává třem investorům. Jedním z nich byl architekt Samson Lenoire, který byl průkopníkem neoklasicistické architektury ve městě. Svoje nové vlastnictví nijak nešetřil – nejdříve rozprodal mobiliář a pak i plot a zámeckou bránu (ta slouží dodnes na zámku Canon v kraji Calvados – když si zámek najdete na google mapách, plot s bránou je tam krásně vidět). Nakonec si zřídil v přístavcích vedle zámku manufakturu na úpravu a ochranu kovových stavebních dílů proti rzi. Kvůli lepší přístupnosti nechal také vybourat prostředkem zámku průchod, ze kterého se později stala zcela regulérní ulice, dnes rue Bayen.
V 19. století bylo panství dalším novým majitelem rozděleno na dvě části, park byl rozparcelován a zámek téměř zničen. Na konci 19. století byl po krátké epizodě, kdy sloužil pro potřeby církevní koleje, přestavěn na luxusní kliniku, což mu zřejmě zachránilo život. Obě části byly opět spojeny a částečně zrekonstruovány. Přestože byl zámek v roce 1949 zapsán na seznam památek, ještě v 50. letech byl masivně ničen, když z něj církev vytvořila ubytovnu pro bezdomovce, kterým topila versailleskými parketami a dřevěnými částmi zámku. V současné době slouží zámeček sociálním službám – v jedné polovině jsou jesle a školka, v druhé klub pro seniory.
Původní vrata zámku, vybouraná z centrálního pavilonu, jsou dnes zasazena pouze jako památka v plotu školky
Zahrada klubu seniorů
Když se vrátíme zpět na promenádu Pereire, uvidíme hned naproti rue Lebon úzký průchod mezi domy. Vede do parku, ukrytého ve vnitrobloku, kterým se dostaneme do rue Bayen a dále až k boulevardu Gouvion Saint-Cyr. Po pravé straně zahlédneme v ose bulváru vysokou věž kostela Saint-Odile a přímo proti sobě uvidíme mohutné sídlo hasičů, před kterým se tyčí zvláštní umělecké dílo.
Nerezová plastika s názvem Tour d´exercise, která se před hasičským sborem tyčí do výšky 11 metrů, je dílem čínského sochaře Wang Du, který žije ve Francii od roku 1990. Tato monumentální socha vzdává hold hasičům a oslavuje jejich odvahu a také jejich každodenní trénink. Instalace, jejíž zkreslená perspektiva působí až závrať a hrou světla na kovu údajně evokuje lesk hasičských přileb, je totiž přímo inspirována skutečnou cvičební věží, na které cvičí hasiči na nádvoří svých kasáren.
Opět se vrátíme na boulevard Pereire a pokračujeme promenádou dál. Kromě dalších hřišť a sportovišť stojí za povšimnutí ještě nízké bronzové plastiky, dnes silně pokryté měděnkou, které jsou rozmístěny po celé délce promenády. Jsou inspirovány přírodou a představují různé typy krajiny – pole, sady, řeky, moře, vinice nebo, jako v dole zobrazeném případě, olivové háje. Jejich autorem je Boris Lejeune, který je vytvořil v letech 1988 – 1990.
Poslední úsek promenády nás nasměruje rovnou do jednoho ze vstupů RER C, ale pokud tam nechceme, můžeme pokračovat po chodníku a zapadnout do některé z mnoha místních restaurací, kterých je tady kolem Porte Maillot tradičně velké množství. Pokud najdete otevřené dveře do některého z domů, které bulvár lemují, nezapomeňte nakouknout dovnitř, většinou tam najdete malebné dvory a zajímavé zadní trakty.
Promenáda Pereire i stejnojmenný bulvár končí definitivně u Porte Maillot, kde sice staré nádraží, ve kterém je vstup do RER i do metra, vypadá v záplavě zeleně historicky a mírumilovně, pokud však uděláte čelem vzad, uvidíte Moby-Dick Kongresového paláce a výškového hotelu Hyatt Regency a hlavně odpornou, už roky rozkopanou obrovskou křižovatku. Ti, kdo někdy přiletěli na letiště v Beauvais, odkud je autobus odvezl právě sem, dobře vědí, jaké je to martyrium, zorientovat se tu a dostat se přes tuto plochu až k metru.
Jedna věc však přece jen na tomto nevábném místě zůstala jako dřív – kaple, na kterou se podíváme hned příště.
Vlevo vstup do metra, vzadu malá část Kongresového paláce
Jako všechny pařížské parky, i promenáda se na noc zamyká. První část, tedy ta divočejší, vedoucí v příkopu, je otevřena ráno od 9 hodin, přičemž večerní zavření se řídí soumrakem – teď v říjnu ji zavírají v 18 hodin, po celou zimu v 17 hodin, v létě pak podle období mezi 19 a 20 hodinou. Druhá část, ta parková, je otevřena denně od 8 hodin, večer se také uzavírá podle ročního období mezi 17,45 a 19,30 hodin.
Jako vztyčený prst se nad severní částí 17. obvodu tyčí zvonice kostela Sainte-Odile, nejvyšší z věží pařížských kostelů, jejíž dominantní siluetu z panoramatu této části města vytlačil až nedaleký nový Justiční palác. I přes svou památkovou ochranu je tento kostel, aspoň pro mě, dalším aspirantem na titul nejošklivější pařížské stavby. Pro jeho odlišnost a podivnost však stojí za to se na něj a do něj podívat.
Kostel byl postaven mezi lety 1935 až 1946 na základě iniciativy tehdejšího pařížského arcibiskupa Verdiera, který na jeho stavbu vypsal mezi farníky sbírku, kterou také sám podpořil z jím založeného fondu na výstavbu a údržbu katolických kostelů. Farnost Sainte-Odile byla ke kostelu ustavena až v roce 1953. V roce 1938 stavbu navštívil i kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII.
Sedmdesát dva metrů dlouhá stavba z armovaného betonu byla navržena v neobyzantském slohu, kombinovaném ve výzdobě s art-déco. Má tři zvenčí téměř neviditelné kupole, které odkazují na Svatou Trojici. Na sedmdesát dva metrů vysoké věži, která se ke svému vrcholku lehce zužuje, je kromě kříže posazen i mosazný kohout. Ve zvonici je umístěna zvonkohra, složená z dvaceti šesti zvonů, které byly odlity v roce 1939 těsně před vyhlášením války. Nebyly však hned osazeny, a protože během války musely být téměř všechny pařížské zvony odevzdány k roztavení a použití na výrobu děl, byly v tichosti převezeny do Chartres a tam zakopány. Na zvonici se tak dostaly až po skončení války.
To, co podle mě kostelu nejvíc ubírá na vzhledu, je nejen věž, připomínající tovární komín a průčelí v podobě bunkru, ale také nepěkná barva, způsobená pravděpodobně roky neodstraněnou špínou. Podle popisu by totiž fasáda měla být z růžových pálených cihel, vyrobených v Alsasku a podobných těm, které byly použity na fasádě katedrály ve Štrasburku.
Na portálu je v mandorle nad vstupními dveřmi zobrazena Panna Marie, která uvádí svatou Odile do nebe a představuje ji svému synovi. Celou scénu lemuje chór andělů.
Pokud jste čekali, že interiér bude méně ponurý, tak… je to skoro ještě horší. V tmavě hnědé temnotě není výzdoba skoro vidět a kromě malých oken po obvodu všech tří kupolí, které propouštějí trochu světla, zde září jen tři pestrá vitrážová okna, která představují scény ze života svaté Odile, archanděla Michaela a archanděla Rafaela.
Sedmnáctka vytváří na severozápadní straně Paříže dlouhý pruh zástavby, který na svém jižním konci dosahuje podél avenue de la Grande Armée až k Vítěznému oblouku na jedné straně a k Bouloňskému lesu na druhé straně, zatímco severní konec kopíruje okružní dálnici a vede až k Porte Saint-Ouen, do míst, kde jsem minule ukončila procházku 18. obvodem. Uprostřed tohoto pruhu vybočuje trojúhelníkový výběžek, který se dotýká place de Clichy, velkého a rušného náměstí, na kterém se stýkají čtyři městské obvody – kromě sedmnáctky je to na jihu 8. obvod, na jihovýchodě 9. obvod a na severu 18. obvod.
Jako všechny ostatní obvody, i sedmnáctka se skládá ze čtyř čtvrtí – směrem od jihu je to čtvrť Ternes, dále Plaine-de-Monceau, Batignolles a Épinettes. Ve stejném pořadí postupuje i společenská prestiž obvodu – od nóbl ulic v sousedství place de l´Étoile a přes pěkné měšťanské domy u parku Monceau se dostaneme do lidového a průmyslového Batignolles, roztrženého na dvě části mohutným železničním koridorem, vedoucím k nádraží Saint-Lazare, a poté do původních dělnických uliček čtvrti Épinettes. Ty už jsme v minulosti viděli TADY, proto se dnes zaměříme na moje oblíbené Batignolles a nakonec trochu i na Plaine-de-Monceau.
Náměstí place de Clichy, kde dnešní procházka začíná, bylo v této podobě vytvořeno až v polovině šedesátých let 19. století po zboření městské celní brány, která v těchto místech uzavírala tehdejší hradby a zabraňovala volnému dovozu zboží do města.
Uprostřed náměstí se tyčí vysoký pomník z roku 1869. Připomíná obranu Paříže v roce 1814, kdy zde maršál Moncey bránil město s hrstkou dobrovolníků a studentů před ruskými a pruskými vojsky, které město obléhaly s úmyslem využít zhroucení napoleonského režimu a město dobýt. S mnoha oběťmi na francouzské straně se podařilo město ubránit až do podpisu příměří v březnu 1814.
Place de Clichy je přetnuto širokým bulvárem, který se ve své horní polovině nad náměstím jmenuje boulevard de Clichy, zatímco v té spodní, která míří směrem k centru, boulevard des Batignolles. Pokud byste sem přišli v sobotu dopoledne, najdete mezi place de Clichy a metrem Rome pestrý a bohatý trh.
Kromě obou hlavních bulvárů míří z place de Clichy do všem stran i několik užších ulic. My se vydáme po rue Biot, plné restaurací, kaváren, hotýlků a zábavních podniků.
Po levé straně ulice hned na jejím kraji najdeme zeď divadla L´Européen a zároveň i umělecké školy Hourdé. Na zdi se svými díly podepsalo několik významných (a tím myslím opravdu dnes už slavných) street-artistů, těch z první generace, která začala působit už v 80. letech. Mezi nimi je tu zastoupen i Jef Aérosol, o jehož současné velké výstavě jsem psala zrovna nedávno.
Z rue Biot odbočíme kolem hezké rohové pekárny do rue des Dames, ulice s dlouhou historií, která své jméno získala podle toho, že bývala starodávnou cestou, vedoucí z Monceau k ženskému benediktinskému opatství na Montmartru. Pod toto opatství, ze kterého dnes zbyl na Montmartru jen kostel Saint-Pierre, tato část města v dávné minulosti patřila. Dnes je rue des Dames rušná přehlídka kaváren, restaurací, hotelů a nočních podniků.
Rue des Dames
Pokud bychom po šli po rue des Dames stále rovně, dostali bychom se brzy k moderní budově radnice 17. obvodu. My však ještě předtím odbočíme vpravo do některé z kolmých ulic, které nás povedou dál od centra. Na výběr máme čtyři ulice – rue des Batignolles, rue Truffaut, rue Nollet a rue Lemercier. Kteroukoliv z nich půjdete, nemůžete šlápnout vedle, všechny jsou půvabné, lemované historickými domy a nechybí v nich starodávné pestré výkladce kaváren a obchodů. Možná dokonce stojí za to se v nich trochu ztratit a postupně si je projít všechny. Můžete přitom narazit i na zajímavé pamětní desky.
Jeden z mnoha hezkých domů v rue Truffaut
Na křižovatce rue Truffaut a rue La Condamine
Z dolní části rue Lemercier, která se lehce svažuje dolů k parku Martina Luthera Kinga, vidíme v dálce nový Justiční palác.
Pokud jde o pamětní desky, ty připomínají Paula Verlaina, jehož život je s Batignolles pevně spjatý. Rozervaný básník se zde narodil a mezi lety 1859 až 1870 tu bydlel na několika adresách – postupně v rue Truffaut, rue Nollet, rue Lemercier a rue Lécluse a poté v dnes už neexistujícím hotelu v rue Biot. Pamětní desky najdete jen na dvou z těchto bydlišť, a to v rue Nollet a rue Lécluse. Paul Verlaine sice zemřel v Latinské čtvrti v rue Descartes (i tam najdete pamětní desku), ale do Batignolles se vrátil i po smrti – je pohřben na batignolleském hřbitově na čestném místě poblíž vchodu.
Pamětní desky na adrese 10 rue Nollet a 26 rue Lécluse. Dole Paul Verlain zamlada a jeho hrob na cimetière des Batignoles, v podstatě jen pár desítek metrů od hrobu Toyen.
Ještě jednu pamětní desku vám ukážu. Tolik let jsem se na ni chystala podívat, ale udělala jsem to až nedávno. Nenajdete ji totiž přímo na ulici, ale v úzké, uzavřené a z ulice téměř neviditelné uličce Cité Lemercier, do které se vchází domem číslo 28 v rue Lemercier. Když se vám podaří překonat digikód v neprodyšně uzavřené bráně (nejlepší je počkat, až bude někdo vcházet nebo vycházet, mně to trvalo asi tři minuty), ocitnete se v tomto zelení zarostlém ráji.
Na jednom z domů je připevněná malá mosazná tabulka. Připomíná, že tady, v čísle 11, kde dřív stával malý hotýlek s názvem Chalet, později zbořený a nahrazený novou historizující budovou, bydlel zpěvák Jacques Brel. Pronajal si zde pokoj v srpnu 1958, když přijel poprvé z Bruselu do Paříže, a žil v něm několik let – údajně zde složil i svoji možná nejslavnější píseň Ne me quitte pas. Přestože se později, když se mu podařilo prosadit, z hotelu odstěhoval, ten malý pokoj si z nostalgie platil i nadále, až do svého odjezdu na Markézské ostrovy v polovině 70. let.
Cité Lemercier není jediným zeleným zázrakem v rušné čtvrti. Podobných uliček a dvorů je tady víc a určitě na některé sami narazíte. Ta, která se zdá nejnepřístupnější, se jmenuje Square Nicolaÿ. Má dva vchody – jeden z čísla 77 bis v rue Legendre, druhý z čísla 16 rue des Moines. Má ale taky obrovskou ceduli se zákazem vstupu veřejnsoti, takže jsem si řekla, ať si to nechají a ani jsem se tam nepokusila dostat. Zatím. Dovnitř se však dá podívat aspoň přes mříže.
Ať už jste se do hloubi čtvrti Batignolles vydali kteroukoliv ulicí, skončit byste měli na konci rue des Batignolles na malém náměstí place du Docteur Félix Lobligeois před kostelem Panny Marie z Batignolles. Má podobu řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný trojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů v Paříži, který nemá zvonici.
Place du Docteur Félix Lobligeois
Église Notre-Dame-des-Batignolles
Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících. Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.
Na náměstí před kostelem a na pěší zóně po jeho levé straně samozřejmě nechybí kavárny, to bychom jinak nesměli být v Paříži. Mám to tady moc ráda a kdykoliv jsem někde v okolí, vždycky si přes náměstí a přilehlý park aspoň projdu.
Hned za kostelem začíná park Square des Batignolles. Je to jeden z historických parků, založených baronem Haussmannem v rámci proměny Paříže v polovině 19. století. Na přímou žádost Napoleona III. zde vytvořil anglický park, který byl později, před koncem 19. století, ještě rozšířen. Park neblaze proslul v době Pařížské komuny – během tak zvaného krvavého týdne, kterým poslední květnový týden roku 1871 končilo povstání komunardů, zde došlo k prudkým bojům, v nichž bylo mnoho komunardů zastřeleno. Pohřbeni byli ve společném hrobě přímo v parku pod hudebním pavilonem.
Park je uspořádán kolem jezera s ostrůvkem, na kterém se tyčí kamenný sloup se sochami supů. Jezírko je napájeno potůčkem, který se klikatí od vchodu do parku, kde je vytvořena malá vodní kaskáda. Nechybí zde ani dlouhé cesty, lemované věčně obsazenými lavičkami, dětské hřiště a kolotoč.
Centrální cesta parku nese jméno zpěvačky Barbary – ta se v Batignolles narodila, vyrostla v rue Brochant a později žila nějakou dobu v rue Nollet.
Když vyjdeme zadním vchodem parku do rue Cardinet, nabízí se možnost pokračovat dalším zeleným prostorem – před několika lety založeným parkem Martina Luthera Kinga, lemovaným novou moderní výstavbou, který by nás přivedl až k novému Justičnímu paláci. My se ale dobrovolně vydáme vlevo po rue Cardinet do dopravního pekla kolem nádraží u Pont Cardinet.
Nádraží bylo otevřeno v roce 1922 jako výchozí nádraží pro trať do Auteuil. Doplnilo tak dřívější nádraží okružní železnice Petite Ceinture, která tudy také procházela. Po ukončení provozu na obou obou těchto tratích dnes slouží pro vlaky linky L, které zde mají první zastávku na své cestě z nádraží Saint-Lazare a poté se větví po velké části západní periferie Paříže.
Při pohledu do kolejiště si uvědomuji, jak jsem byla naivní, když jsem před deseti lety pořizovala fotku ze stejného místa v očekávání, že nově zahajovaná revitalizace, při níž město plánovalo překrýt kolejiště a celou plochu zastavět, bude výzvou a příležitostí ke kvalitní architektuře a urbanistickému rozvoji. No… to tak trochu nevyšlo. Překrytí kolejiště se nakonec ukázalo jako příliš nákladné a nerealizovatelné, takže celý prostor i nadále rozdělují houkající vlaky. Kolem parku Martina Luthera Kinga sice nová zástavba vyrostla, ale posuďte sami, jaká je. Článek, na který vede odkaz, je z roku 2016, a od té doby se zástavba ještě více rozšířila a zahustila, zatímco park zarostl a byl protažen až k Justičnímu paláci.
Místo překrytí kolejiště byl přes ně aspoň postaven nový most a nová lávka pro pěší. U jejich ústí za nádražím Cardinet pak vyrostlo na ploše bývalého nástupiště Petite Ceinture a nádražních budov několik dalších zcela nových ulic, kterým sice vévodí dlouhá skleněná kancelářská stavba, ale jiné budovy jsou obytné a mají vcelku normální humánní rozměry.
Nový most v rue Mère-Térésa nahoře a architektonicky podařená lávka passerelle Marcelle-Henry, která v roce 2019 získala architektonickou cenu Trophées Eiffel d’architecture acier, dole. Pokud byste se opravdu vydali až sem, může se hodit, že na rohu rue de Saussure hned u lávky je nečekaně příjemné pekařství se stolečky a s čistými toaletami.
Když přejdeme od lávky přes rue de Saussure, objeví se za mostem hluboký příkop bývalé Petite Ceinture, která se tady u Pont Cardinet křížila s tratí do Auteuil. Hned na začátku boulevardu de Pereire nám kovové schodiště, vedoucí do příkopu, napovídá, že se jedná o další zpřístupněný úsek této bývalé železniční trati, po němž se dá dojít až na place Wagram. Já jsem to zatím nezkoušela, tentokrát bylo už dost pozdě večer a do liduprázdného koridoru se mi moc nechtělo, ale určitě se tam někdy vypravím a podám zprávu.
Po rue Cardinet se pak vydáme směrem k centru až ke křižovatce s avenue de Villiers. Dá se jít i jinými uličkami, třeba přes Passage Cardinet, ale toto je nejkratší cesta.
Passage Cardinet
Passage Cardinet se schody do rue Jouffroy d´Abbans
Až dorazíme do avenue de Villiers, odbočíme doleva. Hned za křižovatkou uvidíme dům číslo 43, kde sídlí muzeum, věnované malíři Jeanu-Jacquesovi Hennerovi. Malíř 19. století, dnes už málo známý, ve své době nezapadal do žádné žánrové skupiny, přestože se přátelil s impresionisty, a maloval stále po svém portréty melancholických bledých žen s rezavými vlasy, neovlivněn vývojem malby ani módními vlivy. V domě, ve kterém je dnes umístěno jeho muzeum, ovšem nikdy nebydlel, ani zde neměl ateliér, přesto zde jeho plátna a památky na jeho život zabírají všechna tři podlaží. O muzeu napíšu někdy samostatný článek – dům i malíř za návštěvu určitě stojí a pokud máte rádi romantické malby z předminulého století, bude se vám tam líbit.
Od muzea je to už jen kousek na place Général Catroux, velké obdélníkové náměstí, vytvořené v roce 1862 při Hausmannově přestavbě, které je pojmenováno po generálovi, který se jako jeden z prvních připojil v odboji ke generálu De Gaullovi.
Je rozdělené dvěma hlavními osami – avenue de Villiers a boulevardem Malesherbes – křížem krážem na čtyři samostatné travnaté plochy. V každé z nich stojí jedna socha.
Na začátku 20. století bylo náměstí nazýváno „náměstím tří Dumasů“. Nestarší a nejhonosnější sochou je zde totiž zobrazení Alexandra Dumase otce, který tady trůní v křesle na vysokém piedestalu, s perem v ruce a v županu, jak se na slavného literáta sluší. Bronzové sousoší u paty soklu představuje jako alegorie četby tři osoby, listující v knize. Za pomníkem sedí s vytaseným mečem D´Artagnan, spisovatelův nejslavnější literární hrdina, a na bronzové desce jsou vyryty názvy spisovatelových nejznámějších románů. Pomník vytvořil sochař Gustav Doré v roce 1883.
V druhém trojúhelníku se nám připomíná Alexandre Dumas syn. Pomník z bílého mramoru sem byl umístěný v roce 1906 a vytvořil ho René de Saint-Marceaux. Stejně jako jeho otec, i Dumas syn drží v ruce pero, ale od práce ho ruší kroužek mladých dívek, alegorie Bolesti, Smíření a Mládí. I tady jsou u paty pomníku vyryty názvy jeho nejznámějších děl, v čele s Dámou s kaméliemi. Alexandre Dumas syn bydlel nedaleko odtud na avenue de Villiers 98, v domě, který dnes už neexistuje.
Třetím Dumasem zde byl Dumas dědeček (1762-1807), generál a hrdina revolučních válek z přelomu 18. a 19. století, jehož bronzová socha s ohromnou puškou z roku 1912 byla za okupace v roce 1942 roztavena Němci a použita na výrobu kanónů, jako ostatně mnoho dalších pařížských soch. Na jejím místě stojí od roku 2009 monument, představující rozervané okovy otroka, jehož autorem je sochař Driss Sans-Arcidet, a který připomíná, že se generál Dumas narodil jako otrok na Haiti (mimochodem, ambasáda Haiti se nachází hned u náměstí).
I z tohoto důvodu je dnes náměstí pojímáno jako místo, zasvěcené boji proti otroctví. V září 2020 byla do blízkosti pout umístěna socha mulatky Solitude, která se stala symbolem boje proti otroctví na ostrově Guadeloupe. Patřila mezi otroky, kteří se v květnu 1802 vzbouřili proti příchodu Napoleonových vojáků na ostrov, kde měli znovu zavést otroctví, zrušené osm let předtím. Povstání otroků, vedené dokonce dvěma francouzskými důstojníky, bylo po několika dnech potlačeno a vzbouřenci, včetně těhotné Solitude, byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Solitude byla popravena v listopadu 1802, den poté, co porodila své dítě. Socha v ruce drží proklamaci Louise Delgrèse, jednoho z francouzských vůdců povstání, proti znovuzavedení otroctví.
Poslední sochou na náměstí je herečka Sarah Bernhardt, která bydlela téměř přímo na náměstí, na rohu avenue de Villiers a blízké rue Fortuny. Její sochu v roli Phedry vytvořil sochař François Léon-Sicard v roce 1926. Socha stojí naproti vstupu do nádherného paláce Hôtel Gaillard, který připomíná renesanční zámek v Blois. Pro svoje sbírky umění si ho nechal postavit v letech 1878-1882 Émile Gaillard, člen správní rady Banque de France. V roce 1919 Banque de France palác odkoupila a zřídila v něm jednu ze svých poboček.
V roce 2011 banka svou pobočku zavřela a po sedmi letech rekonstrukce zde v roce 2019 otevřela muzeum ekonomie pod názvem Cité de l´Économie, zkráceně Citéco. Představuje vývoj a fungování ekonomiky především z pohledu finančního sektoru. Expozice a doprovodné programy jsou koncipovány především jako výukové pro školy, ale jsou natolik zajímavě pojaté, že je s čistým svědomím mohu doporučit. Byla jsem se tam podívat letos v květnu v rámci Muzejní noci a potvrzuji, že i kdyby vás nezajímala expozice, ta budova je prostě ohromující. Časem dojde na samostatný článek i tady na blogu.
Vstupní prostory Hôtelu Gaillard, dnes Citéco
Pohled do bývalé bankovní haly. Bohužel ji expozice, soustředěná na velkých panelech, člení natolik, že je tím hala roztříštěná, nepřehledná a místy částečně zakrytá.
Další budovy, postavené v podobném novorenesančním stylu jako Hôtel Gaillard, najdeme i v okolí náměstí, ať už je tak zvaný Maison de l´Europe na avenue de Villiers 28, nebo menší obytný dům na rohu rue Legendre a rue de Tocqueville. Právě tam tudy se vydáme dál, ale ještě předtím se můžeme na stejné křižovatce zastavit v kostele Saint-Charles-de-Monceau.
Novorománský kostel z roku 1897, s fasádou z let 1908-1912, je uvnitř sice poměrně tmavý a jednoduchý, ale má krásné vitráže, zobrazující události ze života Krista a také svatého Karla Boromejského.
Nedaleká rue de Lévis je posledním místem, které vám při tomto putování sedmnáctkou chci ukázat. Je to jedna z těch čistě obchodních ulic, plná stánků, obchodů, kaváren a restaurací. Nejčastěji byste mě tu našli na červené židli v kavárně Sauret naproti malému náměstí place de Lévis, nebo v kavárně Dôme na druhém konci ulice, přímo u metra Villiers.
Café Le Dôme
Naše čtyřkilometrové putování dnes skončí u metra Villiers, odkud je to jen skok do parku Monceau. Ten však nás tady teď nebude zajímat, protože to už není sedmnáctý obvod, ale osmý.
Ať už stojíte v Paříži na jakémkoliv vyvýšeném místě, nepřehlédnete moderní vysokou budovu nového Justičního paláce, který vyrostl před čtyřmi lety v severozápadní části města a který pozměnil jeho panorama. Vznikl jako odpověď na potřebu soudních orgánů, které byly do té doby umístěny nejen v historickém Justičním paláci na Île de la Cité, ale také rozesety ve více než pětadvaceti dalších budovách po celé Paříži.
Nový Justiční palác si Paříž postavila v prudce se přeměňující čtvrti Batignolles, kde se na bývalých železničních pozemcích doslova narodila zcela nová čtvrť, plná moderních staveb. Na jejím konci, až těsně u okružního bulváru, který ohraničuje město, a v návaznosti na rozlehlý nově založený park Martina Luthera Kinga, vznikla vedle nové stanice metra i rozsáhlá, 9 000 m2 velká piazzetta s parčíkem, v jejímž centru se tyčí skleněný kolos.
Navrhl ho italský architekt Renzo Piano, který ze své pařížské kanceláře v Marais postavil v minulosti známé a dnes už ikonické Centre Pompidou a také budovu Nadace Jérôme Seydoux-Pathé. V listopadu 2017 dostala nová justiční budova nejvyšší francouzskou architektonickou cenu Équerre d´argent.
Se svými sto šedesáti metry, do kterých je zasazeno třicet osm pater, se nový Justiční palác stal druhou nejvyšší stavbou v Paříži, hned po Tour Montparnasse (Eiffelovka se nepočítá), a také největším justičním areálem v Evropě.
Stavba ve tvaru skleněné skládačky má čtyři části – nejmohutnější základna představuje veřejně přístupné prostory s kancelářemi a devadesáti jednacími sály. Tři horní kostky, položené jedna na druhou, jsou pro veřejnost nepřístupné. Sídlí v nich prvostupňové občanskoprávní i trestní soudy a několik dalších soudních institucí, včetně státních zastupitelství a soudní policie. Ve starém Justičním paláci tak zůstaly především odvolací a dovolací soudy a některé další úřady.
Světlo. Světlo a prostor. To je první věc, která na vás zapůsobí, když vstoupíte dovnitř. Celý střed spodní části je volný a shora se do něj přes světlovody hrne záplava světla, umocněná ještě kulatými plochými svítidly. Světlo se odráží nejen od bílých stěn, které jsou místy obloženy světlým dubem, ale také od skleněných panelů, které v patrech nahrazují zábradlí, od bílých laviček, světlé podlahy a od bílých eskalátorů, zavěšených v prostoru. Mezi tím vším pobíhají desítky advokátů, státních zástupců a soudců, za kterými vlají černé krovky talárů. Celé to působí ohromujícím dojmem.
Oč je vstupní prostor, kterému Francouzi tradičně říkají „salle des pas perdus“ (viz vysvětlení v článku o starém Justičním paláci) úžasnější, o to jsou chodby v patrech obyčejnější a nudnější. Řady dveří do jednacích sálů, u kterých září modravé displeje s informacemi o právě probíhajících jednáních, jsou prokládány jen velkými dřevěnými panely, na kterých jsou uvedeny citáty z francouzské Ústavy, Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, Evropské úmluvy o lidských právech a pravděpodobně i dalších listin, které jsem určitě ještě přehlédla.
Pohled z eskalátoru na piazzettu
Fasáda s fotovoltaickými panely
Budova je vybavená těmi nejmodernějšími udržitelnými a energeticky nenáročnými systémy, které garantují tepelnou setrvačnost a přirozené větrání, a využívá fotovoltaické panely, umístěné na fasádě, nebo shromažďování a další využívání dešťové vody. Stupňovité uspořádání jednotlivých částí umožnilo vytvoření zelených venkovních teras s více než pěti sty vzrostlými stromy, které navazují na restaurace a kavárny pro zaměstnance.
Celá tato část budovy je veřejně přístupná. Musíte sice projít kontrolou jako na letišti (ale tak je to na soudech i u nás), ale pokud tam nepřijdete s nápadnou turistickou výpravou, nikdo si vás nebude všímat. Za těmi prosklenými dveřmi vlevo dole najdete kavárnu pro veřejnost s bezkonkurenčně nejlevnější (ale také nejhorší) kávou v Paříži za 1 euro. Vpravo vzadu pod eskalátorem jsou pak toalety. S trochou nenápadnosti můžete i vyjet po eskalátorech až úplně nahoru.
Pokud byste Justiční palác raději navštívili s průvodcem, zkuste to TADY.
Tribunal de Paris, 17. obvod, Parvis du Tribunal de Paris
Hezký anglický park byl založený v době 2. císařství v polovině 19. století v místech zanedbané periferie tehdejší vesnice Batignolles (připojené k Paříži až v roce 1860). Autorem návrhu parku byl inženýr Alphand, jehož úkolem bylo při tehdejší rekonstrukci města baronem Haussmannem vytvořit nové promenády a parky. Mimo jiné tehdy přemodeloval i oba největší lesíky, jak ten Buloňský, tak i Vincenneský.
V Batignolles vytvořil Alphand klasický park té doby, ve kterém dodnes zůstaly zachovány tehdejší módní prvky – umělé jezero, plné červených rybiček, obkroužené stinnými cestami s lavičkami, kaskáda s vytékajícím potůčkem, umělá grotta, romantické sochy, secesní altán i klasický pařížský kolotoč. Některé mohutné platany dokonce ještě pamatují dobu založení parku.
Jedna z hlavních cest parku připomíná oblíbenou zpěvačku
Park ústí na hezké náměstí place Charles Fillion s pěší zónou, obklopenou kavárnami, restauracemi a obchody, uprostřed s kostelem Panny Marie, postaveným na začátku 20. století.
Je to příjemné místo, které by bylo při cestě do této části Paříže škoda vynechat.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.