Z moderních kostelů, postavených ve 20. století, je v Paříži tím největším Saint-Pierre-de-Chaillot. Pochází ze třicátých let 20. století a jeho železobetonovou konstrukci navrhl architekt Émile Boise v římsko-byzantském stylu ve tvaru čtyřramenného kříže s kupolí nad křížením. Najdete ho v rezidenčním 16. obvodu na avenue Marceau, na polovině cesty mezi Champs-Élysées a place de l´Alma.
Na stejném místě stával už v 11. století první kostel zasvěcený svatému Petrovi. V 17. století jej nahradil další svatostánek. Ten byl majetkem města Paříže, které si proto díky trvalému vlastnictví pozemku ponechalo vlastnictví i tohoto nového kostela, i když byl postaven výhradně ze soukromých darů.
Betonová fasáda kostela je obložená kamenem. Trojúhelníkový tympanon od Henriho Boucharda představuje život svatého Petra. Sochy vlevo ilustrují evangelický život apoštola Petra v době Ježíše, zatímco ty vpravo líčí jeho apoštolský život, jeho povolání a jeho mučednictví.
V centrální mandorle je zobrazený žehnající světec v celém svém majestátu.
Poměrně tmavý interiér zdobí velké fresky od Nicolase Unterstellera, namalované přímo na betonu. Vitrážová okna jsou dílem bratrů Mauméjean, zatímco sochy jsou dílem Henriho Boucharda. I přes tuto výzdobu kostel působí stroze a nepříliš půvabně.
Pohled na hlavní oltář a na Kalvárii na stěně za ním
Svatý Petr na svém trůnu od Henriho Boucharda
Oltář a socha, zobrazující Nejsvětější srdce Ježíšovo
Kaple svaté Rodiny. Měděný reliéf nad oltářem znázorňuje Nanebevzetí. Ve stejné kapli je umístěná i socha Panny Marie z 18. století, jediný relikt, který se zachoval z předchozího chrámu.
Strop kupole
Boční vchod z rue de Chaillot
Kostel svatého Petra v Chaillot sice nepatří mezi nejpřitažlivější v Paříži, ale díky své mohutnosti, neobvyklému vzhledu a také poloze v bohaté čtvrti je stále turistickým lákadlem.
Znáte nejkrásnější pařížské schodiště? Najdete ho ve čtvrti Muette v 16. obvodu, co by kamenem dohodil od Trocadéra. Majestátní budovy se zdobenými balkóny, které obklopují jen sto patnáct metrů dlouhou avenue, zakončenou dvouramenným širokým schodištěm, lampy na rampách schodiště a plastika u jeho paty dodávají tomuto místu nádech majestátnosti a elegance. Přesto ho většina lidí mine – je dobře skryté ve svahu pod Trocadérem.
Schodiště by pravděpodobně nebylo ničím bez sochy pod jeho první rampou. Jde o pomník, věnovaný portugalskému básníkovi Luísovi Vazovi de Camões, po kterém je avenue pojmenována. Dílo, které vytvořila portugalská umělkyně Clara Menerès, zde bylo instalováno v roce 1987. Skládá se z busty básníka, pod níž je položen meč, zápisník a brk. Na podstavci je také vytesán portugalský erb. Současné dílo nahrazuje starší sochu z počátku 20. století, která zmizela během okupace.
Původní socha pod schody na začátku 20. století
Luís Vaz de Camõens (1525-1580) je u nás, ale vlastně i ve Francii, téměř neznámý. V Portugalsku je však považován za jednoho z nejvýznamnějších básníků v historii země a jeho literární vliv je stejně významný jako vliv Danteho v Itálii nebo Shakespeara v Anglii. Jeho prestiž je v zemi tak silná, že 10. červen, den jeho úmrtí, je zároveň portugalským státním svátkem.
Avenue spojuje rue Benjamin Franklin a boulevard Delessert, který končí u parčíku pod Musée de l´Homme.
Na jejím konci, přímo nad schodištěm, se otevře krásný pohled na Eiffelovku. Bohužel nejsme první, kdo ho objevil a dnes už se málokdy podaří, abyste tam byli sami. Přesto stojí za to vybočit ze zaběhnutých turistických tras a vyfotit si věž z jiného úhlu. Nebo – kdo ví – udělat tady jedno z důležitých životních rozhodnutí.
Place des États-Unis je malebné, elegantní náměstí v 16. pařížském obvodu, jen pár kroků od slavné avenue Kléber a nedaleko od Trocadéra. Reprezentuje symbolicky silné vazby mezi Francií a Spojenými státy, a to nejen díky svému názvu, ale i díky množství památníků a soch, které připomínají historické vztahy mezi oběma národy.
Památník americkým dobrovolníkům připomíná americké občany, kteří bojovali po boku Francouzů v 1. světové válce, a to hlavně v Cizinecké legii
Na náměstí už v 19. století sídlila americká legace a svoji rezidenci si zde zřídil i americký vyslanec. To se ovšem náměstí ještě jmenovalo place de Bitche, podle města Bitche v Lotrinsku, které se proslavilo hrdinnou obranou během prusko-francouzské války. Tento název ale působil v angličtině poměrně nešťastně, což americkým diplomatům vadilo. Na žádost americké ambasády tak bylo náměstí v roce 1881 přejmenováno na place des États-Unis. Tento elegantní diplomatický kompromis byl brán současně i jako vyjádření úcty k americko-francouzskému přátelství.
Sousoší generála George Washingtona a markýze La Fayetta, jehož autorem je sochař Bartholdi (který na toto francouzsko-americké téma vytvořil i Sochu svobody), symbolizuje americko-francouzské spojenectví během amerického boje za nezávislost)
Krátce po přejmenování náměstí zde Spojené státy zřídily svou ambasádu. Sídlila zde mezi lety 1881–1933, nejdřív v čísle 3 a později v čísle 6. Dnes se americké velvyslanectví nachází na place de la Concorde, ale historické vazby k tomuto místu zůstávají silné. V blízkosti náměstí dodnes sídlí americké instituce včetně amerického centra a různých nadací.
Na adrese 11 place des États-Unis, bydlel při svém několikaměsíčním pařížském pobytu na jaře 1919 americký prezident Woodrow Wilson, který se zde účastnil přípravy mírové konference. Dnes se v tomto paláci nachází luxusní sídlo slavné francouzské firmy Baccarat, proslulé výrobou křišťálového skla. Tento honosný panský dům, bývalý městský palác Marie-Laure de Noailles, byl proměněn v showroom a kanceláře. Interiér, ale částečně i exteriér jejich sídla zdobí mistrovské kousky ze skla a celá budova je věnována tomuto typicky pařížskému luxusnímu artiklu. Bohužel muzeum, které zde ještě před pár lety fungovalo, je definitivně zavřené.
Okny Baccaratu jsou vidět ohromné křišťálové lustry a fasádu zdobí zrcadla
Místní park na náměstí je doslova galerií pod širým nebem s několika významnými sochami, které se vždy nějakým způsobem vztahují ke Spojeným státům. Koneckonců, park sám o sobě nese jméno Thomase Jeffersona, třetího amerického prezidenta, který byl v letech 1785-1789 americkým velvyslancem ve Francii a také velkým zastáncem Francouzské revoluce.
Náměstí je po celém svém obvodu lemováno honosnými domy, ve kterých sídlí významné společnosti nebo dokonce ambasády. Některé z nich mají to štěstí, že z oken dohlédnou až na Eiffelovku.
Kromě notoricky známých muzeí, uvedených ve všech turistických průvodcích, má Paříž také celou řadu menších, často specializovaných muzeí, kde se netlačí davy turistů. O většině z nich jste si tady na blogu už mohli přečíst. Jenže existuje i několik dalších sbírek, o kterých skoro nikdo neví, dokonce ani rodilí Pařížané. Je nutné si je najít v trochu odbornějších textech a občas u nich máte pocit, že o návštěvníky vlastně ani moc nestojí. Jedním z takových je i Musée d’Ennery, umístěné v elegantní čtvrti 16. obvodu na dohled od Vítězného oblouku. Je věnované asijskému umění, zejména japonským a čínským artefaktům, a nabízí unikátní pohled do světa východoasijské kultury a historie.
Muzeum vzniklo na konci 19. století díky sběratelské vášni Clémence d’Ennery, manželky slavného dramatika Adolpha d’Ennery. Clémence byla fascinována bohatostí, krásou a jemností asijského umění a při svých cestách shromáždila ohromující kolekci uměleckých děl i předmětů denní potřeby. V roce 1892 nechala přestavět svůj dům na muzeum, aby sbírky mohla zpřístupnit veřejnosti. Po její smrti v roce 1898 bylo muzeum darováno francouzskému státu a v roce 1908 bylo otevřeno veřejnosti.
Sbírky Musée d’Ennery jsou zaměřeny především na umění a řemesla z Číny a Japonska, ale najdeme zde také předměty z dalších asijských zemí. Mezi hlavní atrakce a největší vzácnosti patří japonské netsuke a inrō – drobné, ale detailně propracované předměty. Netsuke jsou drobné sošky, které sloužily jako závaží pro inrō, malé krabičky používané k přenášení osobních věcí. Muzeum se také může pochlubit bohatou kolekcí čínské keramiky a porcelánu od starověku až po dynastii Čching, různými sochami a figurkami, z nichž mnohé představují buddhistická a šintoistická božstva nebo mýtické postavy a zvířata, a také japonskými divadelními maskami a loutkami. Dalším důležitým prvkem je sbírka lakového umění z Číny a Japonska, která představuje techniku laků na dřevo nebo bambus, při níž jsou vytvářeny krásné lesklé povrchy, často zdobené složitými vzory.
Za prohlídku stojí už samotná budova muzea. Dům, navržený v typickém pařížském stylu, je okouzlující a evokuje atmosféru konce 19. století. Návštěvníci mohou obdivovat nejen vystavené předměty, ale také nádherný interiér, který dokonale ladí s vystavenými předměty.
Musée d’Ennery je skutečným klenotem pro milovníky asijského umění a kultury. Jeho intimní atmosféra a jedinečná sbírka nabízejí nezapomenutelný zážitek, který odhaluje krásu a jemnost východoasijského umění. Je to ideální místo k návštěvě, pokud hledáte klidnou a nerušenou prohlídku, únik od ruchu pařížských ulic a chcete objevovat něco, co hned tak někdo nezná.
Jedno z mála muzeí, které se na tomto blogu ještě neobjevilo, stojí nedaleko Trocadéra a je věnováno asijskému umění. Založil ho v roce 1889 Émile Guimet, bohatý průmyslník z Lyonu, který byl nadšeným cestovatelem a milovníkem starověkého umění, zvlášť toho, které se týkalo a pocházelo z egyptské a řecké civilizace. Mimořádnou slabost pak měl pro asijské umění, kterému přikládal mimořádnou důležitost. Ze svých cest po Středním a Dálném východě si přivezl četná umělecká díla a spoustu dokumentace.
Svoje sbírky vložil Émile Guimet do muzea, nově založeného v budově, speciálně navržené pro tuto příležitost Charlesem Terrierem a postavené v letech 1888 – 1889 (podle stejných plánů bylo postaveno také muzeum v Lyonu). Dnes představuje Guimetovo muzeum jednu z nejúplnějších sbírek asijského umění na světě. V roce 1927 se stalo národním muzeem.
V roce 1945 bylo rozhodnuto, že se muzeum zaměří pouze na asijské umění. Jeho sbírky egyptských památek byly přemístěny do Louvru, odkud byly naopak k Musée Guimet připojeny asijské umělecké předměty.
První kusy, zařazené do sbírek, shromáždil osobně Émile Guimet. Později je doplnily francouzské mise v Tibetu a především v tehdejších francouzských indočínských územích v jihovýchodní Asii. Muzeum tak má nejkrásnější sbírku khmerského umění v Evropě, uchovává i díla z Vietnamu, Thajska, Barmy, Kambodži a Laosu.
Dalšími sekcemi jsou pak umělecké předměty, pocházející z Afghanistánu a Pakistánu nebo z Himalájí. Největší kolekci však obsahuje čínská část sbírek, v níž je umístěno asi dvacet tisíc různých předmětů od počátků historie čínského umění až do 18. století. Jsou to nejen sochy nebo náboženské a votivní předměty, ale také předměty denní potřeby, jako keramika, porcelán, lakové nádoby a krabičky, tisky a malby, a také cenné předměty z nefritu či slonoviny nebo divadelní masky a kostýmy. Stejně tak jsou velmi obsáhlé i sbírky japonského nebo indického umění a náboženských předmětů.
Bohužel v asijském umění se ani trochu neorientuji, takže fotografie jsou jen ilustrační, pro představu, jak obsáhlé a bohaté jsou sbírky. Byla jsem fascinovaná tím množstvím Buddhů a dalších božstev, často v nadživotní velikosti a z cenných materiálů, a stejně tak mě okouzlila křehká asijská keramika nebo v japonském oddělení jemné krajinky, vytvořené z porcelánu.
V centrálním kulatém pavilonu je umístěna knihovna, přístupná veřejnosti, v níž je shromážděn kompletní soubor specializovaných děl, určených pro potřeby výzkumu. Vedle periodik z asijského světa a Francie, včetně publikací od badatelů, jsou zde i stará díla, včetně čínských map z 18. století, knihy čínských muslimů, vzácné mandžuské knihy nebo knihy v tibetštině.
Součástí knihovny je i fotografický archiv, který uchovává nejen reprodukce muzejních děl, ale především významnou sbírku fotografií cestovatelů, z nichž některé pocházející ze samých počátků fotografie. Byly pořízeny na Středním východě, v Indii a na Dálném východě a ukazují pohledy na krajinu, místa a architekturu Asie, ale také nespočet portrétů a výjevů každodenního života, které mají velkou etnografickou, společenskou a historickou hodnotu.
Za zmínku stojí i samotná budova muzea – zatímco zvenčí jeho architektura odpovídá konci 19. století, kdy bylo postaveno, interiér nese prvky art-déco a funkcionalismu, pocházející pravděpodobně z rekonstrukce v roce 1928. Jeho nezvyklý tvar pak nabízí zajímavé průhledy ze schodiště a chodeb dovnitř sálů a především v horní části také výhledy na okolní čtvrť, zvlášť z malé kryté terasy na vrcholku středového kulatého pavilonu (bohužel při mé návštěvě kvůli dešti zavřené). Na opačnou stranu pak mohou být další vidět další nezvyklé pohledy na bohatý 8. a 16. obvod z terasy střešní kavárny, také ovšem v dešti zavřené.
Pod Musée Guimet spadá také Buddhistický pantheon ve vedlejším paláci Hôtel de Heidelbach, na jehož dvoře najdete japonskou zenovou zahradu, a také nejméně známé pařížské muzeum Hôtel d´Ennery s dalšími asijskými sbírkami. O tom zas až někdy příště.
Musée Guimet
16. obvod, 6 place d´Iéna
Otevřeno: denně kromě úterý od 10 do 18 hod
Vstupné: 13 eur, do 18 let zdarma, 18-25 let 10 eur. Vstupné platí i pro Hôtel Heidelbach. Každou první neděli v měsíci zdarma.
Ze všech japonských zahrad, které v Paříži najdete, je tato bezkonkurenčně nejmenší. Je součástí Musée Guimet, které se zaměřuje na asijské umění. V jeho prostorách jsou k vidění rozsáhlé sbírky umění a památek z asijských zemí, od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Kromě hlavní budovy na place d´Iéna patří pod muzeum i nedaleký Hôtel Heidelbach, přičleněný k muzeu v roce 1991. Pod souhrnným pojmenováním Panthéon buddhique v něm jsou soustředěny sbírky, které zakladatel muzea Emil Guimet shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876 a které jsou spojené s budhistickým náboženstvím, včetně velkého množství zobrazení Budhy. A právě na dvoře tohoto honosného domu najdete i tuto zahradu.
Zahrada byla otevřena při příležitosti zpřístupnění Hôtelu Heidelbach po jeho renovaci v roce 1991. Na malém prostoru zde byla vytvořena miniatura japonské krajiny s obřími bambusy, vodní plochou s kamennými deskami, přes které vedly dřevěné můstky, a se zenovým jezírkem v zadní části. Udržoval ji japonský zahradník a byla jedním z nejhezčích a nejtajnějších míst ve městě. Jeho součástí byl i malý japonský domek, který přímo na místě postavili v roce 2001 japonští odborníci, kde muzeum pořádalo čajové obřady. Potom zahradu zavřeli kvůli její rekonstrukci a když ji loni znovu otevřeli, ocitli jste se najednou někde úplně jinde. Ve středu zahrady, do kterého se sestupuje z paláce po schodišti, teď místo vodní krajiny s kameny a dřevem najdete holou vydlážděnou plochu. Jezírko v zadní části už neexistuje – vlastně se do zadní části už ani nedá projít, vstupu teď brání plůtek, nízký, ale důrazný (stejně jako hlídač, který vás okřikne hned, sotva sáhnete na branku). Za plotem se ocitl i japonský pavilon, ke kterému se už nedá přiblížit, a který teď slouží jen pozvaným hostům, jak uvádí muzeum na svých stránkách. Současně jako klad vyzdvihuje úpravu plochy, která teď prý může sloužit ke společenským akcím.
Vstupní schodiště do zahrady
Japonská zahrada po „odjaponštění“ dnes, s prázdnou vydlážděnou plochou uprostřed, kterou lemuje jen řada bambusů a několik azalek. Zadní část je nepřístupná, ale je vidět, že jezírko, které bývalo před vchodem do domku, zmizelo. Na starém videu dole je vidět, jak vypadala tato plocha dřív.
Japonský pavilon za plotem
U vstupu do zahrady
I když mi změny, ke kterým v zahradě došlo, nepřipadají šťastné a myslím si, že zahrada ztratila velkou část svého půvabu, pořád ještě stojí za to se do ní podívat, pokud půjdete kolem. Uvidíte současně i část výstavních prostor v Hôtelu Heidelbach, protože od vstupu musíte nejdříve do prvního patra a potom teprve sestoupíte do zahrady. Muzeum samotné jsem ještě neviděla, ani tuto část, ani hlavní budovu – ale jednou to konečně napravím a ukážu ho tady.
Hôtel Heidelbach má sice všechny prvky architektury doby Ludvíka XV., ale byl postaven až v roce 1913 pro rodinu amerického bankéře Samuela Heidelbacha, který sem umístil svoje umělecké sbírky, které se po jeho smrti v roce 1922 dostaly většinou do Musée des Arts décoratifs. Do rukou státu se palác dostal v roce 1947 – nejdříve dlouhá léta sloužil Ministerstvu školství a až v roce 1991 byl přičleněn k muzeu.
Další z procházek (nebo spíš pochodů) jednotlivými pařížskými obvody mě přivedla do šestnáctky. Vždycky jsem říkala, že to není můj oblíbený obvod, připadal mi nudný a nezajímavý, ale až při přípravě tohoto článku mi došlo, že je tam nakonec spousta míst, která mám ráda a kam se ráda vracím.
Šestnáctka je tradičně nejnoblesnější a nejluxusnější částí Paříže, aspoň pokud jde o ty čtvrti, které se dotýkají Vítězného oblouku a Trocadéra. Najdeme tady největší koncentraci ambasád a luxusních rezidencí, ale na druhé straně i velká sportoviště, jako tenisový areál Roland Garros nebo fotbalový stadion Parc des Princes. Velkou část obvodu tvoří Bouloňský les, jehož plocha je větší než plocha samotné obydlené části. Ta se dělí na čtyři čtvrti, Chaillot, Porte-Dauphine, Muette a Auteuil, které vznikly přerozdělením plochy bývalých obcí, ze kterých byl tento obvod ustaven po jejich připojení k Paříži v roce 1860. Pikantní zajímavostí je, že tento obvod měl původně nést číslo třináct, ale tehdejší nový starosta se zasadil o to, aby bylo číslování změněno, protože nechtěl být starostou 13. obvodu – do té doby měla Paříž jen 12. obvodů a rčení, že se nějaká dvojice vzala „na radnici 13. obvodu“ znamenalo, že žije na hromádce.
My dnes necháme být čtvrť Chaillot i Porte-Dauphin (z té jsme viděli už kousek TADY) a podíváme se na zbývající dvě. Metrem 9 dojedeme na stanici Rue de la Pompe, kde hned po výstupu z metra narazíme na budovu radnice 16. obvodu, která stojí na rohu avenue Henri Martin a rue de la Pompe.
Radnice byla postavena poté, co byla v roce 1860 připojena k Paříži obec Passy. Její hlavní vchod, vedoucí do avenue Henri Martin, trochu ustupuje oproti uliční čáře a v takto vzniklém prostoru je vybudována malá zahrada.
Od radnice se nevydáme hned po rue de la Pompe, přestože tam nakonec stejně budeme mířit, ale dáme si malou zacházku po avenue Henri Martin až k rue Eugène Delacroix. Leží v ní totiž několik krásných slepých uliček, jakých je v šestnáctce spousta. Bohužel jen do málokteré z nich se dá dostat, jsou z velké většiny obehnány mřížemi a branami a navíc v nich často kralují vrátné, které každý pokus o vniknutí nepovolaných zničí hned v zárodku. Naštěstí však je velká část z těchto hezkých míst viditelná aspoň z ulice přes bránu.
Výstavná avenue Henri Martin, s přízemím domů, lemovaným pro jistotu neprůhledným železným plotem
Tabulka, která označuje rue Eugène Delacroix, připomíná jeho nejznámější obraz s názvem Svoboda vede lid na barikády. Dole pár detailů domů v ulici.
Nahoře a dole krásné domy v rue Delacroix
Nahoře je první ze zamřížovaných uliček, které vycházejí z Delacroixovy ulice – Villa Souchier. Hned vedle stojí moderní budova, odhadem tak ze 60. let minulého století, ve které sídlí jedna z poboček UNESCO. Není moc pěkná, mnohem hezčí jsou staré domy přímo naproti ní, a pak další malebná ulička za ní – Villa de la Tour, které se lomí do pravého úhlu a její východ vede do kolmé rue de la Tour. Ve stejné ulici hned naproti pak uvidíme další tepanou bránu se zlatým nápisem Villa Guibert.
Po rue de la Tour se vrátíme do rue de la Pompe. Je jednou z nejdelších a nejstarších v šestnáctce. Její název pochází opravdu od pumpy, nebo lépe řečeno čerpadla, které stálo v její blízkosti a zásobovalo vodou zámek Muette, podél jehož zdí ulice v minulosti vedla napříč tehdejší obcí Passy. Po připojení k Paříži na ní vyrostla celá řada reprezentativních rezidencí a nájemních domů, přesto však zde zůstala část staré zástavby, počínaje nízkým dřevěným domkem, ve kterém najdeme kavárnu Le Chalet a další řadu starých domů s obchody.
O něco níže pak stojí španělský kostel, zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie, který je sídlem španělské katolické misie. Kostel byl postaven v roce 1898 původně jako kaple, patřící bosým karmelitánům, kteří však byli z Francie vyhnáni v roce 1901. V roce 1914 přešla do majetku španělské komunity v Paříži, jejímž cílem byla péče o španělské přistěhovalce. Dnes je vlastníkem přímo španělský stát.
Když budeme pokračovat dál po rue de la Pompe kolem dalších zajímavých staveb, narazíme před jejím koncem na možná nejkrásnější dům v celé ulici. Má fasádu z béžových cihel s lehkým dotykem modré a nad přízemím, zdobeným květinovým motivem, je na zlatém podkladu modrý nápis Orève. Tak se jmenoval květinář, který nechal dům v roce 1911 postavit, včetně velkého obchodu v přízemí a skleníků ve dvoře (ty jsou tam dodnes a jsou vidět i přes vstupní dveře z ulice). Dnes je v přízemí místo květinářství luxusní asijská restaurace, která však zachovala původní dekorace a výzdobu místností.
Naproti pak leží vchod do další luxusní obytné enklávy s názvem Villa Janin, která zabírá celý roh před křižovatkou s rue Faustin-Hélie.
Villa Janin
Po rue de la Pompe jsme se dostali na složitou křižovatku, kudy bychom mohli zamířit doprava k bývalému nádraží Passy, které je dnes přeměněno na restauraci, a poté bychom se po Chaussée de la Muette dostali dál do parku Ranelagh, kde návštěvníky vítá socha spisovatele La Fontaina s plastikami z jeho snad nejznámější bajky o lišce a vráně, a pak ještě dál až k Musée Marmottan-Monet. My se však raději vydáme doleva, směrem k centru bývalé obce Passy.
Bývalé nádraží Passy, dole park Ranelagh a část La Fontainovy sochy
Ještě než však opustíme křižovatku u bývalého nádraží Passy, podíváme se, jestli náhodou není otevřená brána u další tajné uličky hned na rohu rue Beauséjour, která by určitě stála za návštěvu. V obklopení vysokými činžáky se zde mezi stromy skrývá Villa de Beauséjour, zajímavá tím, že je jednou z nejstarších svého druhu. Vznikla v roce 1856, a kromě neoklasicistního domu, který je vidět z ulice, a několika nízkých domků ve vnitrobloku v ní stojí i čtyři dřevěné vyřezávané domy, které sem byly přestěhovány po skončení Všeobecné výstavy v roce 1867, kde sloužily jako součást ruského pavilonu. Francouzi je nazývají, pro nás trochu legračně, „izbas russes“ nebo „datchas“.
Moc by mě zajímalo podívat se dovnitř, ale nikdy, když jsem šla kolem, jsem se o to zatím ani nepokusila – vzhledem k tomu, že uvnitř Villy Beauséjour bydlelo v minulosti (a určitě bydlí i v současnosti) několik slavných lidí, včetně herečky Miou Miou, je vchod určitě zabezpečený a „izbas“ budou pečlivě hlídané. Kousíček jedné z nich je vidět průhledem z ulice, ale jinak si je můžete prohlédnout TADY.
Rue de Passy, po které se odtud vydáme směrem k centru města (a tedy k Trocadéru nebo Eiffelovce) je jednou z nejstarších ulic v této části města – už v 16. století se tudy jezdilo z Louvru do Bouloňského lesíka a k zámku Muette. Ulice sice prošla mnoha přestavbami a úpravami, zůstal však její klikatý půdorys, staré domy a spousta zajímavých obchodů. La Grande Epicerie na rohu s avenue Paul Doumer patří sice mezi ty novější, ale pokud vás baví nakupovat nebo si prohlížet potraviny a lahůdky, budete se tady cítit ve svém živlu.
Na další křižovatce na nás čeká place de Passy s malým parčíkem s kavárnou a také tržnice, která sice svým betonovým vzhledem ze 60. let, kdy nahradila původní tržnici z 19. století, své okolí moc nezdobí, ale za to je to jedna z nejlépe zásobených krytých tržnic v Paříži. Pokud by vás ale nakupování v tržnici nepřitahovalo, můžete se vydat po vedlejší rue de l´Annonciation, pěší zóně se spoustou obchodů, kaváren a pekáren.
Rue de l´Annonciation
O něco níž v rue de l´Annonciation, na rohu s rue Lekain, najdeme jednu z poboček cukrárny Aux merveilleux de Fred – nepochybuji o tom, že ji znáte, protože ty jejich sněhovo-krémové kouličky nebo dorty, které vyrábějí přímo ve výloze, jsou úžasné. Žádná velká a krásná cukrařina to sice není, stačí vidět, jak to ty slečny před vašima očima hňácají a matlají, ale chuť, ta je tedy úžasná a já jim často dávám přednost i před dortíky ze značkových obchodů přeslavných francouzských cukrářů.
Aux merveilleux de Fred
Hned naproti pak najdete vchod do nákupního centra Passy Plaza, které zabírá celý vnitroblok mezi rue de Passy, rue de l´Annonciation a rue Jean Bologne. Než dojdete ke kostelu Panny Marie Milostivé ve spodní části rue de l´Annonciation, nezapomeňte taky nakouknout do starých domů v ulici – některé z nich mají přístupný dvorek, plný zeleně.
Pohled na Notre-Dame de-Grâce de Passy z rue Jean Boulogne
Kostel Notre-Dame-de-Grâce-de-Passy, jehož počátky sahají až do roku 1666, kdy na tomto místě v tehdejší obci Passy byla postavena první kaple, prošel v minulosti mnoha úpravami, přestavbami a transformacemi. Jeho dnešní podoba s neoklasicistním portálem pochází z poloviny 19. století, kdy byl kostel kompletně přestavěn a rozšířen a kdy byl také do tympánu nad vchodem, lemovaným dvěma jónskými sloupy, umístěn kamenný basreliéf s tématem Zvěstování. V interiéru kostela pak najdeme bohatou sochařskou a malířskou výzdobu, pocházející většinou opět z poloviny 19. století.
Zajímavostí pro filmové fanoušky může být to, že právě tady si Brigitte Bardot brala v roce 1952 Rogera Vadima.
V letech 1956-1962 byl po pravé straně kostela podél place du Père-Marcellin-Champagnat vybudován nový svatostánek, spojený s tím starým přes sakristii, jehož nejvýznamnější výzdobou je velká freska Posledního soudu.
Hned za oběma kostely rue l´Annonciation končí. Přímo naproti jejího ústí do rue Raynouard pak za plotem uvidíme dole pod úrovní ulice, ve svahu, který zde prudce padá k Seině, nízký domek, poslední ze staré zástavby, který zde zůstal díky tomu, že právě tady žil Honoré de Balzac.
Domek je dnes přeměněn na Balzacovo muzem, ve kterém jsou uloženy nejrůznější dokumenty, týkající se slavného spisovatele, jeho rukopisy, raritní vydání jeho děl, obrazy, nábytek a několik jeho osobních předmětů. Jsou zde pořádány výstavy, konference a různé literární akce pro dospělé i pro děti.
Muzeum prošlo nedávno úpravou, při které byl vybudován nový vchod, včetně výtahu z ulice a kavárny. Ta teď využívá i zahradu kolem domu.
Kromě mnoha jiných exponátů je zde uložena i pracovna s původním nábytkem, v níž Balzac sepsal svoji Lidskou komedii a redigoval vydání jednotlivých dílů. Pracoval především v noci, spoustu hodin denně, údajně za podpory mnoha šálků kávy.
Vzhledem k tomu, že dům stojí ve svahu, je rozložen ve třech patrech, přestože jeho vstupní část ukazuje jen na nízkou přízemní budovu. Jednotlivá patra jsou propojena točitým schodištěm, které ústí u zadního východu do uzoučké rue Berton, kterou Balzac, zadlužený až po uši, údajně často prchal před svými věřiteli a vymahači dluhů.
Pohled ze zahrady do rue Berton
Zadní část domu z rue Berton. Kámen po pravé straně vrat Balzaca ještě pamatuje – je to prastarý hraniční kámen z roku 1731, který označoval panství Auteil a Passy.
Rue Berton se za Balzacovým domem zužuje a vede mezi opěrnými zdmi domů v rue Raynouard vlevo a vysokánskou zdí a neprůhledným plotem turecké ambasády vpravo. Přivedla by nás na svém konci do komplexu mohutných moderních budov, které zde lemují avenue du Président Kennedy, vedoucí podél nábřeží Seiny. Není to moc hezká čtvrť, ale dá se odtud snadno dostat k metru Passy, to pro ty, kteří by už této procházky měli dost. Cestou k metru lze také narazit na Muzeum vína.
Ti, kdo vydrží, se naopak vydají zpátky, do míst, kde se rue Berton spojuje s rue Raynouard. Na ostrém úhlu tohoto nároží stojí architektonicky zajímavý dům z roku 1932, který postavil Auguste Perret, průkopník armovaného betonu v civilních stavbách. On sám si v tomto domě vybudoval svůj skvostný vlastní byt s výhledem na Seinu a Eiffelovku (výstava, o které se dočtete v odkazu, byla jen výjimkou, a byt není běžně přístupný).
Sousoší nad vstupem do domu od Andrého Abbala. Jeho originál můžete najít pod čestným schodištěm radnice 20. obvodu na place Gambetta.
Prudké schodiště za domem Augusta Peretta, spojující rue Raynouard s rue Berton
Po rue Raynouard se po pár stovkách metrů dostaneme na malé náměstí, kterému po levé straně dominuje kulatá budova Maison de la Radio. Pochází z konce 50. let minulého století, kdy ji tady, na místě bývalé plynárny a starého stadionu nechala vybudovat tehdejší vláda podle projektu Henryho Bernarda. Jeho návrh kruhu, obklopujícího centrální věž vysokou 68 metrů, tehdy vyhrál soutěž pro svoji modernost nejen pokud jde o venkovní vzhled, ale i interiéry a vybavení. Velkou roli hrálo také umístění stavby těsně u nábřeží Seiny, které umožňovalo hluboké výkopy, takže stavba využívá kompletně geotermickou energii, dále dobrá dopravní obslužnost a současně i větší vzdálenost od linek metra, které by jinak mohly vibracemi narušovat nahrávání ve studiích. Maison de la Radio byl slavnostně otevřen 14. prosince 1963 Charlesem de Gaullem.
Přímo přes ulici pak uvidíme mříž další uzavřené uličky s názvem Hameau la Fontaine a hned vedle hezkou starou kavárnu La Fontaine. Přesně tady totiž začíná další z dlouhých ulic šestnáctky rue Jean de la Fontaine, s jejímž začátkem se dostáváme do Auteuil, nejjižnější čtvrti tohoto obvodu, která odtud sahá až k Porte de Saint-Cloude.
Původně jsem chtěla toto cestování šestnáctkou ukončit právě u budovy rádia na nábřeží, ale pak mi přišlo líto neukázat pokračování. Se vstupem do rue Jean de la Fontaine se totiž současně dostáváme také do jedinečného prostředí secesní architektury, kterému vévodí mimořádný Castel Béranger (16 rue La Fontaine).
Vlastně to původně byl úplně obyčejný činžák, nájemní dům s levnými byty pro dělníky, který časem nabyl hodnoty a stal se jedinečným klenotem, od roku 1992 památkově chráněným. Je dílem hlavního představitele secesního stylu v Paříži, architekta Hectora Guimarda (1867-1942), který vytvořil mimo jiné i městský mobiliář a secesní vstupy do metra. Jde o komplex tří domů, uspořádaných do tvaru písmene U, s vnitřním dvorem, s třiceti šesti malometrážními byty, které architekt navrhl do posledního detailu. Současně si vyhrál i s fasádou, která je plná roztodivných detailů, a se kterou Guimard zvítězil v soutěži o nejkrásnější fasádu v Paříži v letech 1897-1898.
Castel Béranger ovšem není jediným Guimardovým domem v této ulici. Hned na protější křižovatce s rue Gros a rue Agar stojí mohutný osmipatrový blok, tvořený skupinou sedmi bytových domů, postavených realitní společností, jejímž byl Hector akcionářem. I v tomto případě se Guimard inspiroval rostlinnými a živočišnými motivy, tentokrát vyvedenými v kameni, které dveře a obklopují okna. Do dnešních dnů také zůstal zachován Guimardův portál kavárny, která je umístěná v přízemí jednoho z domů, obráceného do rue La Fontaine.
Guimardův podpis ne fasádě
Jen o něco méně honosný, ale neméně cenný, je i Hôtel Mezzara, který Guimard navrhl a postavil v nedalekém čísle 60 rue Jean de la Fontaine v letech 1910 – 1911 pro bohatého benátského výrobce textilu a krajek. Dnes dům slouží jako internát pro lycea, ležící hned za rohem.
Když budeme pokračovat po rue Jean de la Fontaine dál, uvidíme po pravé straně na rohu avenue Leopold II malý parčík s kaplí. Sousedí s ním nízká budova ze světlého kamene s oblouky, lemovanými cihlovým obložením. Sídlí v ní církevní nadace s názvem Fondation Apprenti d´Auteuil, která byla založena v roce 1866 s cílem pomáhat sirotkům a připravovat je na budoucí povolání, zatímco dnes je zaměřena spíše na sociálně slabé rodiny a pomoc s výchovou a začleněním jejich dětí do společnosti. Novogotická kaple, která nadaci patří, byla postavena v roce 1925 a je zasvěcena svaté Terezii z Lisieux – šlo o první svatostánek, zasvěcený této novodobé francouzské světici po její kanonizaci v roce 1925. Kaple má velký počet krásných vitrážových oken a v interiéru mozaikovou výzdobu.
Sídlo nadace
Další cesta nás povede stále ještě po rue Jean de la Fontaine, ze které odbočíme doleva na rue George Sand, po níž se dostaneme na křižovatku u metra Église d´Auteuil. Křižovatce dominuje vysoká věž kostela Notre-Dame d´Auteuil. Byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se na místě dnešního náměstí dřív rozkládal hřbitov.
Právě v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.
Na náměstí před kostelem stojí několik zajímavých domů – například budova lycea, přebudovaná z původního zámku Ternaux ze 17. století. Hezká je i boční slepá ulička za lyceem nebo řada starých nízkých domů s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace, mířící po rue d´Auteuil směrem od kostela.
V okolí kostela v Auteuil dnešní procházka končí, i když to není ani zdaleka konec všech zajímavostí v této nejjižnější čtvrti 16. obvodu. Teoreticky by se odtud dalo odjet metrem – ovšem jen v případě, pokud nebudete mířit do centra, protože tam se odtud nedostanete. Metro Église d´Auteuil odtud vede jen směrem od centra – linka 10 se totiž v těchto místech dělí dvě trati. Je proto nutné dojít až na stanici Michel-Ange Molitor, odkud už může cesta do centra Paříže pokračovat bez problému. Dostanete se k ní po rue d´Auteuil a pokud nepospícháte, je to příjemná cesta hezkou starou ulicí – a při troše štěstí na ní můžete narazit i na bleší trh.
Lyceum, jehož jádrem je zámek Ternaux
Rue d´Auteuil
Nakonec jako obvykle plánek cesty, která má tentokrát něco málo přes čtyři kilometry.
Stanice metra Porte Dauphine za svůj název vděčí stejnojmenné městské bráně, která byla postavena v místech bývalé bažantnice nedalekého zámečku Muette, kde často pobývala Marie Antoinetta. Jako manželce korunního prince a následníka trůnu, budoucího Ludvíka XVI., nesoucího titul „Dauphin de France“, za kterého ji provdali ve čtrnácti letech, jí totiž náležel stejný titul „Dauphine“, který se časem díky její přítomnosti stal i názvem celého okolí.
I když královskou rodinu smetl čas, krásnou Rakušanku dodnes připomíná jeden z významných dopravních uzlů na západě Paříže, jehož součástí je i konečná linky metra 2. To má v těchto místech hned několik vstupů, ale jen jeden z nich je historicky významný. Je zvýrazněn malou secesní stavbou, která je dílem Hectora Guimarda, architekta podivuhodných secesních návrhů, který byl v roce 1899 pověřen, aby vytvořil jednotný mobiliář pařížského metra.
.
Hectora Guimarda, který byl ve svých začátcích silně ovlivněn belgickým architektem secese Victorem Hortou, si společnost, provozující metro, nevybrala náhodou. Ve svých třiatřiceti letech měl za sebou už celou řadu úspěšných návrhů nábytku a zařízení, ale také činžovních i rodinných domů. Při své práci se inspiroval především přírodou, jak flórou, tak i faunou. Fascinovaly ho stonky a listy rostlin nebo nohy a křídla hmyzu. Používal rozmáchlé linie a křivky, které kontrastovaly s klasickou architekturou, a realizoval je nenapodobitelným způsobem z ocelových a litinových konstrukcí, které měly tvořit určitý protiklad k přímým liniím jednotných Haussmannových bloků domů.
Při navrhování pro metro se rozhodl pro jednoduché, sériově vyráběné materiály – kámen pro základy, litinu pro konstrukce, emailové panely z lávového kamene a skleněné zastřešení. Vytvořil několik typů vstupů do metra – od jednoduchého schodiště přes částečně zakrytý vstup až po kiosek ve tvaru edikuly. Ten vyžadoval nejvíce prostoru a byl proto určen na místa, kde by nejen nepřekážel provozu, ale kde by také vynikl. To je právě případ vstupu u Porte Dauphine, který zde zůstal jako jeden ze dvou posledních modelů svého typu v Paříži (tím druhým je vstup na place des Abbesses na Montmartru, ale ten není na svém původním místě, byl sem přenesen ze stanice Hôtel de Ville).
Vzhled této stavbičky si vysloužil přezdívku vážka, protože údajně připomíná jejich křídla. Vstup má šikmý baldachýn, opírající se o polokruhovou konstrukci. Střecha, spočívající na třech nosných stěnách, je tvořena skleněnými lamelami, namontovanými na rámu z litinových podpěr. Emailová tabule s nápisem Metropolitain je jediná původní zachovaná v Paříži, všechny ostatní byly buď zrenovované nebo nově vyrobené. Vstup byl zrestaurován v roce 1999 při příležitosti oslav stého výročí zahájení provozu pařížského metra.
Guimardovy práce byly už krátce po své realizaci silně kritizovány tehdejší společností, která mu vyčítala německý vliv a používání vojensky zelené barvy. Navíc po začátku 20. století secese velmi rychle vyšla z módy. Guimard kritice podlehl a svoji spolupráci s metrem v roce 1902 ukončil. Stačil do té doby vytvořit 164 vstupů, z nichž však některé byly odstraněny a zničeny ještě před první světovou válkou, další pak ve 30. letech a jiné postupně v následujících desetiletích. Ještě v roce 1969, těsně před tím, než se secese vrátila do módy, byla zbořena nádherná stanice metra na place de la Bastille (vidíte ji společně s dalšími již neexistujícími stanicemi dole v galerii). Do dnešních dnů se tak zachovalo jen 87 vstupů různých typů. Všechny jsou od roku 1978 památkově chráněny a v roce 2000 byl dokonce v Guimardově stylu postaven zcela nový vstup do metra Châtelet v rue des Halles.
Guimardův vstup do metra u Porte Dauphine není tak úplně na očích. Najdete ho trochu skrytý mezi stromy uprostřed zeleného pruhu avenue Foch, na dohled od Vítězného oblouku, který leží na konci této sto dvacet metrů široké třídy, tvořící ten nejširší paprsek hvězdice Étoile. Na opačném konci třídy, přímo na náměstí Porte Dauphine, pak leží bývalé nádraží z roku 1854, které obsluhovalo dnes již zrušenou železnici Petite Ceinture a které dnes slouží pro RER C.
Vítězný oblouk je od Porte Dauphine sice na dohled, ale pořád je to dobrých 1400 metrů
Od nádraží se po boulevardu Lannes můžete dostat k výše zmíněnému zámečku Muette, ten je však pro veřejnost nepřístupný, protože slouží jako sídlo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jen kousek za ním leží na okraji parku Ranelagh oblíbené Musée Marmottan se spoustou Monetových pláten. Cestou po boulevardu Lannes se můžete po levé straně pokochat rezidenčními domy s cenami, které se dotýkají hvězd (zatímco na pravé straně kromě jedné z budov pařížské univerzity, několika hřišť a brutalistní ruské ambasády není nic dalšího). Za povšimnutí zde stojí pamětní deska na domě číslo 67, která připomíná, že tady v přízemním bytě žila posledních deset let svého života zpěvačka Édith Piaf.
Slavný módní návrhář sice zemřel v roce 2008, ale zůstává stále ikonou nejen francouzské, ale i světové módy. Potvrdily to kromě jiného i jeho letošní výstavy, pořádané při příležitosti šedesátého výročí od jeho první módní přehlídky. Konaly se současně v pěti pařížských muzeích – kromě samotného Musée Yves Saint-Laurent i v Centre Pompidou, Musée d’Art Moderne, Musée du Louvre, Musée d’Orsay a Musée National Picasso-Paris. Tam všude byly jeho modely vystaveny mezi uměleckými exponáty, ke kterým byly harmonicky přičleněny. Já jsem na ně narazila náhodou v Musée d’Art Moderne, když jsem se po výstavě Toyen toulala trvalými sbírkami. No a protože Musée YSL, kde jsem do té doby ještě nebyla, leží od Muzea moderního umění sotva tři sta metrů, vzala jsem to neplánovaně z jedné vody načisto a vydala se tam rovnou.
Yves Saint-Laurent a Henri Matisse v Musée d´Art Moderne
Yves Saint-Laurent založil svoji módní značku společně se svým životním a obchodním partnerem Pierrem Bergé v roce 1960 poté, co odešel z módního domu Christian Dior, kde pracoval od roku 1955 a kde byl od roku 1957, kdy mu bylo pouhých jednadvacet let, uměleckým ředitelem. První kolekci pod svojí značkou představil v roce 1962 a sklidil okamžitý úspěch.
Patnáct let po ukončení jeho kariéry a devět let po jeho smrti bylo v říjnu 2017 otevřeno jeho muzeum. Nachází se v malém paláci z 19. století, kde módní dům sídlil od roku 1974 a kde vznikla většina Saint-Laurentových módních návrhů. Kromě exponátů z bohaté sbírky muzea, zahrnující návrhářovu pozůstalost z oblasti módy, si můžete prohlédnout i celý palác a představovat si tak, že procházíte místy, kudy návrhář a jeho slavné zákaznice skutečně chodili.
Centrem přízemí muzea je velký salon, zachovaný tak, jak býval kdysi. Až na dekorace při stěnách je prázdný – zatímco dříve sloužil k malým módním přehlídkám a k recepcím, dnes bývá komerčně pronajímán. Na jeho zdech a v přilehlém budoáru visí desítky Saint-Laurentových návrhů.
Jádrem celého domu a tedy i muzea je Saint-Laurentova pracovna ve druhém patře. I ta zůstala ve stejném stavu, jako bývala kdysi – s rozpracovanými návrhy, deskami plnými kreseb, hromadami knoflíků, ozdob, zipů a doplňků na stolech, katalogy a knihami v knihovně a desítkami rolí látek v policích příručního skladu. Na pracovním stole leží jeho typické velké kostěné brýle a tužka a přes židli je přehozeno jeho sako, jako by jen na chvíli odešel od práce. Na nástěnce za jeho zády, které vévodí jeho portrét od Bernarda Buffeta, je přišpendleno několik fotografií a listy papíru se vzorky látek.
V této nevelké a poměrně skromně zařízené místnosti vznikla velká část jeho modelů, ať už jako pouhé návrhy, načrtnuté na papíru, nebo to, čemu on sám říkal trojrozměrný návrh, kdy byl podle jeho kresby vytvořen střih z tenkého papíru, ten byl sešpendlen nebo sešit přímo na modelce, která pak procházela touto místností před Saint-Laurentem a jeho spolupracovníky tak dlouho, dokud nevychytali všechny chyby, opravy nebo změny a dokud nebyl návrhář stoprocentně spokojen.
Díky návrhářově pečlivosti, se kterou uchovával a archivoval všechny části své tvorby, zahrnují sbírky muzea více než třicet pět tisíc předmětů. Kromě sedmi tisíc modelů haute-couture jde především o kresby, návrhy, výše popsané trojrozměrné papírové modely, celou řadu doplňků, ale také o návrhy divadelních a filmových kostýmů, scénografie, ilustrace, fotografie a velkou sbírku dokumentů. Ze všech těchto exemplářů je zhruba dvakrát ročně vytvářena nová tematická expozice. Ta současná, která trvá až do 14. května 2023, nese název Gold. Všechny exponáty zde proto září zlatě.
Kromě do zlatava laděných modelů zde najdeme i originální zlaté doplňky, jako jsou korzety, boty, rukavice, pásky nebo kabelky, a také sbírku autorských šperků, které Yves Saint-Laurent vždy ke svým modelům vytvářel. Velké vitríny v přízemí pak ještě představují textilní galanterii, kterou si podle svých návrhů nechával vyrábět, jako byly knoflíky, tresy, porty, vsadky, výšivky nebo korálkové šňůry.
Ve druhém patře je umístěný malý kinosál, kde za Saint-Laurentovým portrétem můžete sledovat některé jeho módní přehlídky, včetně té poslední, kterou ukončil v roce 2002 svoji kariéru.
Vstupní schodiště muzea
Muzeum dnes spravuje nadace Fondation Pierre Bergé – Yves Saint-Laurent. Samotná společnost přešla na konci 90. let z původních vlastníků a zakladatelů Yvese Saint-Laurenta a Pierra Bergé na nové vlastníky a poté, co vystřídala několik majitelů a potýkala se s ekonomickými problémy, dnes patří do portfolia společnosti Kering investora a sběratele umění Françoise Pinaulta, kde se zařadila po bok mnoha dalších luxusních značek. Na její rozlehlé sídlo můžete narazit v rue Bellechasse v 7. obvodu, zatímco sekce parfémů YSL sídlí v rue de l´Université, přímo naproti slavné universitě Science Po.
Další připomínku slavného návrháře najdete u pamětní desky na domě číslo 55 v rue de Babylone, kde spolu Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé bydleli více než třicet let. Mimochodem, na jméno Pierre Bergé, který byl dlouhé roky nejen generálním ředitelem společnosti Yves Saint-Laurent, ale také známým mecenášem, jsme tu už narazili u domu Émila Zoly v Médanu – to díky němu a jeho nadaci byl Zolův dům zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.
Jedna z fotografií z interiéru bytu visí v muzeu a ukazuje jeho extravagantní zařízení. Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé zde uchovávali a vystavovali svoji sbírku sedmi set uměleckých předmětů, kterou shromažďovali čtyřicet let, od bronzových skulptur ze 16. století, přes mistrovské obrazy až po nábytek art-déco. Její prodej po Saint-Laurentově smrti byl v roce 2009 hodnocen jako dražba století.
V roce 2014 byly o životě slavného návrháře natočeny téměř paralelně dva filmy. V jednom z nich hrál Saint-Laurenta nedávno tragicky zesnulý Gaspard Ulliel, v tom druhém Pierre Niney. Toho jsem předtím neznala ani jménem – vlastně až do chvíle, kdy jsem byla před pár lety s kamarádkou na snídani v jedné kavárně poblíž kanálu Saint-Martin, kde v jednom okamžiku všechny ženy v místnosti, včetně mé kamarádky, strnuly a ztratily řeč – to si totiž k vedlejšímu stolu přisedl obyčejný hubený kluk v kšiltovce, o kterém mi kamarádka nenápadně šeptala, že je to Pierre Niney – hm, a já nevěděla, kdo to je. Jen díky tomu jsem si pak film vyhledala. Z něj je také tento trailer.
Další video je trochu dlouhé, ale ukazuje nejen interiér dnešního muzea, ale také trochu historie a způsob, jak Yves Saint-Laurent pracoval. Je v něm vidět vlastně všechno, o čem jsem dnes psala.
Kovová lávka s okouzlujícím výhledem, která spojuje Paříž na úrovni Buloňského lesa s předměstskou obcí Saint-Cloud, je ve své podstatě akvaduktem, který přivádí do Paříže pitnou vodu z vodárenské nádrže v Saint-Cloud, zásobované vodou z oblasti Avre v kraji Eure-et-Loire. Celý akvadukt, vedoucí do Paříže od západu, má délku 102 kilometrů. Byl dokončený v roce 1893 a zrenovovaný v 70. letech minulého století..
Lávka, po které se dnes projdeme, je jednou z konečných částí akvaduktu. Její podobu navrhl Gustav Eiffel a uvedena do provozu byla v roce 1891.
Pohled na lávku v celé její délce s Paříží na obzoru
Půl kilometru dlouhou pěší lávku, která překonává terénní nerovnosti a klesá z výšky obce Saint-Cloud až k pařížskému břehu Seiny, lemuje dlouhá řada historických luceren. Na svém konci se ztrácí v zeleni Buloňského lesa, nad kterým vyčnívá vrcholek Eiffelovy věže.
Pod kopcem v Saint-Cloud lávka překonává ve výšce trať tramvajové linky T2, vedoucí od Porte de Versailles v 15. obvodu do La Défense a pak ještě dál až k Pont de Bezons, dále pak obytné domy na břehu řeky a poté samotnou Seinu. Za ní lávka končí a vodovodní potrubí se díky přečerpávací stanici na břehu řeky noří pod zem a míří do pařížských vodovodů.
Pohled na začátek lávky v Saint-Cloud
Tramvaj T2 mezi zahrádkářskou kolonií a obytnou čtvrtí na levém břehu Seiny
Těsně před tím, než začne překračovat Seinu, vede lávka nad obytnými domy těsně na břehu řeky. Na obzoru jsou odtud vidět věžáky La Défense
Výškový rozdíl lávky vyrovnávají schody v jejím prostředku těsně na břehu Seiny. Ze stejného místa vede také schodiště rovnou na nábřeží. Nahoře pohled směrem k Paříži, na dolní fotce pohled na schodiště a vzadu Saint-Cloud.
Seina s dlouhou řadou ukotvených člunů u obou břehů a La Défense na obzoru. Vpravo Buloňský les.
Lávka končí dalším schodištěm, vedoucím k nábřežní silnici, která ve své severní části lemuje Buloňský les a v jižní části vede kolem Boulogne-Billancourt k Musée Albert-Kahn. Přímo před sebou vidíme boulevard Anatole France, který míří směrem k tenisovému areálu Roland Garros.
Po levé straně je za hradbou stromů dostihové závodiště Longchamp, po pravé straně park Edmond de Rothschild, kam se podíváme příště. Z tohoto místa do něj vedou vrátka hned na kraji pravé strany bulváru. Pokud by byla vrátka zavřená (jako jsem je našla já), nezbývá, než to obejít po nábřeží Quai 4 Septembre a hned první ulicí vlevo, která nás přivede k hlavnímu vchodu do parku.
Jak se tam dostat:
Doporučuji sejít lávku směrem od Saint-Cloud, protože jen tak budete mít stále na očích panorama lesa s Eiffelovkou. Nejjednodušší je jet vlakem L, který vyjíždí snad každou čtvrthodinu z Gare Saint-Lazare (ale nastoupit do něj můžete třeba i v La Défense) do stanice Val d´Or, odkud je to k lávce blíž než ze stanice Saint-Cloud. Stačí sejít od vlaku hezkou vilovou čtvrtí o pár ulic níž a dát se doprava.
Další možností je tramvaj T2, která však nemá zastávku přímo u lávky, ale musí se k ní dojít ze stanice Les Milons nebo Les Coteaux.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.