Samozřejmě, že nemám v Paříži žádnou tetičku, o které bych se mohla rozepisovat. „Chez ma tante“ se říkalo a dodnes říká Crédit municipal, instituci na pomezí bankovního a sociálního sektoru, kterou vám tady dnes ukážu. Proč zrovna taková přezdívka, to uvidíme až v dalším textu.

Rozlehlé budovy Crédit municipal, úřadu s dlouhou historií, který slouží současně jako kreditní ústav a obecní zastavárna, leží v samém srdci čtvrti Marais. Založil ho v roce 1637 Théophraste Renaudot, lékař Ludvíka XIII. pod názvem Mont-de-Piété podle vzoru italské Monte di Pietà. Ta vznikla už v roce 1462 v italské Perugii s cílem chránit chudé lidi před lichvou a vysokými úroky. V průběhu několika dalších let bylo po celé Itálii založeno dalších třicet poboček a instituce byla oficiálně uznána papežem na Lateránském koncilu v roce 1515.

Pařížská Mont-de-Piété, založená se stejnými bohulibými cíli jako ta italská, však fungovala po svém vzniku jen několik let. Po smrti kardinála Richelieua a krále Ludvíka XIII., kteří nad institucí a jejím zakladatelem drželi ochrannou ruku, prosadili v roce 1644 její zavření lichváři, působící při tehdejší lékařské fakultě, kterým Mont-de-Piété sebrala obživu a zisky. Lichva se ovšem v následujícím století stala pro chudé Pařížany skutečnou pohromou, kterou vyřešil až Ludvík XVI. v roce 1777 opětovným otevřením Mont-de-Piété přímo v centru města v rue des Franc-Bourgeois, na adrese, na které ji najdete dodnes.

Francouzská revoluce sice fungování instituce ohrozila, ale nakonec její význam posílil sám Napoleon Bonaparte tím, že v roce 1804 zrušil všechny soukromé zastavárny a udělil Mont-de-Pieté k provozování této činnosti státní monopol. Lidé si tak mohli půjčovat peníze oproti zástavě za nízké procento a při jasných podmínkách. Díky tomu, a také díky nárůstu populace, počet půjček v 19. století výrazně vzrostl. Už se také netýkal jen těch nejchudších, ale i střední a dokonce vyšší vrstvy – městskou zastavárnou prošel například i Émile Zola, herečka Sarah Bernhardt nebo šlechtické rodiny, jako byli Beauharnais, Castiglione nebo Grimaldi.

V roce 1918 instituce změnila svůj název na dnešní Crédit municipal. V té době také její význam jako zastavárny začal upadat díky zlepšení životních podmínek nižších vrstev, a naopak se rozšířila prostá úvěrová činnost. Dnes instituce stále vykonává obě funkce, které se řídí bankovním zákonem, a stojí na křižovatce mezi bankovním sektorem a sociální ekonomií.

Crédit municipal dnes zabírá velký blok budov, soustředěný kolem nádvoří se zelenou fontánou. Kolem ní najdeme vstupy do původních částí historického jádra této instituce, která svoje sídlo v 19. století postupně rozšiřovala především proto, že potřebovala další a další skladovací prostory. Mohl za to především ten kuriózní fakt, že nejčastější zástavou v této době byly matrace, ale také šatstvo nebo – hlavně v době nezaměstnanosti – pracovní nástroje. To vše vyžadovalo velká skladovací místa – například jen v roce 1862 se zde uschovávalo víc než patnáct tisíc zastavených matrací!

Na nádvoří se po překonání bezpečnostní kontroly vstupuje z ulice krátkým průjezdem, ze kterého vede po levé straně schodiště do sídla společnosti. V zasedací místnosti ředitelství je soustředěna malá výstavka uměleckých předmětů, které této instituci propadly v minulosti.

Jedním z obrazů, které se takto netypicky dostaly do vlastnictví Crédit municipal, je také obraz dámy vlevo od dveří. Vztahuje se k němu historka, která se týká výše uvedené přezdívky a která je spojená se jménem Françoise Orleánského, knížete z Jointville, který byl synem krále Louise-Philippa. I on se obrátil na obecní zastavárnu, kam vložil svoje hodinky, aby mohl vyrovnat dluh ze hry. Když se ho jeho matka, královna Marie-Amélie, na hodinky ptala, odpověděl, že je zapomněl u tetičky – „chez ma tante“. Tou byla Adelaida Orleánská, která je vyobrazená právě na tomto plátně. Kdo historku s tetičkou vynesl ven, se už neví, ale přezdívka pro Mont-de-Piété se rychle rozšířila a používá se dodnes.

Z druhé strany průjezdu vede další schodiště do strohých kanceláří účtárny. Pod schodištěm najdeme zajímavý stroj – je to parní čistič, kterým se dezinfikovaly zastavené matrace před tím, než byly uloženy do depozitáře.

Hlavním prostorem jsou pak kanceláře, do nichž vede vstup při pravé straně nádvoří. Najdeme tam velkou čekárnu a kolem dokola přepážky. Tady se odehrává hlavní část činnosti – podávání žádostí o půjčky, vklady zástav a jejich eventuální vyplácení. O zastavárnu je velký zájem – v běžné pracovní dny můžete vidět na ulici před vchodem dlouhou frontu čekajících. Je to především proto, že úrok ze zástav je extrémně nízký, takže velká část klientů má šanci svoje zastavené věci vyplatit. Kromě toho úřad čas od času vyhlašuje i mimořádné uvolnění zástav, kdy odpustí nedoplatek na dluhu a zástavu jejímu majiteli vydá.

Do zástavy jsou dnes přijímány především cenné předměty jako šperky nebo hodinky, umělecké předměty, hlavně obrazy a sochy, ale také drahé oblečení a doplňky nebo cenná vína. Zastavující musí sice předložit osobní doklady, ale nevyžaduje se po něm potvrzení o vlastnictví zastavované věci. Ta je oceněna komisařem, který rozhodne o výši půjčené částky – obvykle je to mezi padesáti a sedmdesáti procenty hodnoty zástavy. Úrok z půjčky se pohybuje mezi dvěma a osmi procenty a jeho výše závisí na půjčené částce.

Nevyplacené zástavy, jejichž majitelé neměli to štěstí, aby je získali zpět, jsou následně draženy ve veřejné dražbě. K tomu slouží velká dražební síň. Dražby probíhají jako jakékoliv jiné v aukčních síních – dražené věci jsou vystaveny i s vyvolávací cenou, k níž potom zájemci přihazují částky. Všechny dražby jsou vyhlašovány i elektronicky zveřejněním na stránkách Crédit municipal a v některých případech je možné i elektronicky dražit.

Tou nezajímavější místností je zde ovšem výstavní sál, kde bývají před dražbou vystaveny některé dražené předměty. Jak vidíte dole, na konci září se dražily především šperky a hodinky, stříbrné příbory a cenný porcelán, ale také hedvábné šátky (a boty) Hermès nebo kabelky Louis Vuitton a Chanel. Vyvolávací ceny byly hodně zajímavé (například šátky kolem 100 euro), ale věřím, že se při dražbě znásobily.

Druhou, tentokrát čistě historickou zajímavostí tohoto místa, je tabulka na zdi na nádvoří, která upozorňuje, že právě v těchto místech vedly v minulosti pařížské hradby. Postavil je mezi lety 1190 a 1220 král Philippe Auguste a zbořeny byly postupně až v průběhu 16. století. Jejich průběh je vyznačen i na zemi odlišnou dlažbou. Součástí hradeb byla také věž, jejíž pozůstatky najdeme na vedlejším nádvoří. Z té původní však zůstala jen nízká kamenná základna, zatímco cihlové dostavby pocházejí z roku 1886.

Na nádvoří s věží dnes funguje kavárna Café Cour s volným vstupem pro kohokoliv. Někdy jsou otevřená přímo vrata pod věží z ulice (napravo od hlavního vchodu), jindy je nutné projít hlavním vchodem (a tedy absolvovat bezpečnostní kontrolu).

Vstup na dražbu je volný pro všechny. Stejně tak se kdykoliv můžete podívat do výstavního sálu na dražené předměty nebo zajít do kavárny. Nenechte se odradit přítomností několika sekuriťáků mezi vraty, provádějí jen běžnou bezpečnostní kontrolu. Ostatní prostory jsou přístupné jen v rámci Dnů evropského dědictví.

Crédit municipal

4. obvod, 55 rue des Francs Bourgeois

Jedna z nejstarších ulic v Marais je lemovaná historickými domy z různých období, jejichž většina má v přízemí drobné obchody nebo restaurace s barevnými výkladci. Název ulice byl zaznamenán už v roce 1555 podle stejnojmenného paláce, který v těchto místech tehdy stával, a byl údajně odvozen podle způsobu uvazování vinné révy, která pokrývala zdi paláce.

Pro svou rozmanitost je to také jedna z nejkrásnějších – a kupodivu, na to, že leží hned vedle rušné rue Saint-Antoine – i jedna z nejklidnějších ulic v Marais.

Asi v polovině ulice leží divadlo Espace Marais. Osobně jsem ho ještě nenavštívila, ale jak je vidět podle vystavených plakátů, hraje tu nejklasičtější klasiku.

Kromě historického půvabu celé ulice vám tady chci ukázat dvě stavby. Tou první je dvojdům s čísly 17-19 z roku 1900, při jehož stavbě se při vykopávkách našly pozůstatky dřívějšího hřbitova, který v minulosti patřil k nedalekému kostelu Saint-Louis.

Dům se však zapsal do historie zcela jinou událostí. Právě tady bydlel a nakonec i 3. července 1971 zemřel ve věku 27 let Jim Morrison, zpěvák americké skupiny Doors. Přestože v době, kdy žil v Paříži, tady nebyl skoro vůbec známý, po své záhadné smrti se stal tak proslulým, že je jeho hrob na hřbitově Père-Lachaise jedním z nejnavštěvovanějších vůbec. Jeho smrt není dodnes úplně jasná – oficiálně zemřel doma ve vaně na zástavu srdce, ale podle jiné verze zemřel na předávkování heroinem na toaletě jednoho módního klubu, odkud ho majitel lokálu s přáteli odvezl domů, aby se vyhnul problémům. Pro zajímavost, na francouzské verzi Wikipedie jsou obě verze popsány opravdu detailně, až to spíš připomíná drby.

V ulici nechybí ani streetart, naštěstí decentní. Umělce kresby vlevo neznám, ale malbu na poštovní schránce vytvořil známý streetartista s přezdívkou C215 (pamatujete? Mluvila jsem o něm v článku o Monetově domu v Argenteuil, kde také vyvedl malířův portrét). Na objednávku Památníku holokaustu vytvořil na mnoha místech v Marais jmenovité portréty židovských dětí, které odtud, ze čtvrti s historickou židovskou přítomností, byly deportovány do koncentračních táborů a už se nikdy nevrátily.

Poslední zajímavost čeká téměř až na konci ulice před křižovatkou s rue des-Lions-Saint-Paul. Uprostřed chodníku tam stojí starý portál, za kterým se skrývá moderní dům z 60. let minulého století. Jen s obtížemi přečteme na trojúhelníkovém frontonu nápis Hôtel de Jean-Louis Raoul. Osud portálu, a především paláce, ze kterého pochází, je tak neuvěřitelný, až nad tím zůstává stát rozum.

Palác si nechal postavit v roce 1604 jeden z finančních úředníků Jindřicha IV. Ve vlastnictví rodiny zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl – revolučním slovníkem eufemisticky řečeno – „sdílen s národem“. Později se sice vrátil potomkům původních vlastníků, ale ti ho v roce 1810 museli obratem prodat jistému Jean-Louis Raoulovi, výrobci břitev, který ho přestavěl a upravil. Přesto postupem času chátrá a na začátku 60. let 20. století je v tak špatném stavu, že je rozhodnuto o jeho zbourání. Stalo se tak těsně před tím, než byl v roce 1962 přijat nový zákon na ochranu historického a uměleckého dědictví, který by něco takového už neumožnil.

Architekt, který navrhoval novou stavbu, zachoval starý portál a požádal o jeho zápis na seznam historických památek. K tomu však nikdy nedošlo. Od roku 1965, kdy byla dokončena nová stavba, se tak vleče celá řada sporů o portál, který nutně potřebuje zrestaurovat. Potomci původních majitelů nehodlají restaurátorské práce financovat a nabízejí prodej portálu za symbolické jedno euro společenství vlastníků nového domu, které nemá zájem. Vzhledem k tomu, že oficiálně nejde o historickou památku, dává od portálu pryč ruce jak stát, tak i pařížská radnice, která sice financuje kdejakou ptákovinu, ale zachránit historický portál ze začátku 17. století je jí zatěžko (když už v minulosti nezachránila celý palác). Milovníkům historie tak nezbývá, než se vsázet, jak dlouho portál na chodníku ještě vydrží než spadne.

Současně s portálem byly zachráněny i hodiny, které bývaly také součástí původního paláce. Teď visí na fasádě nového domu a mají stejný osud jako portál.

Fotografie původního paláce z konce 19. století

^{(Foto Par Paul Robert — Ministère de la Culture (France) – Médiathèque de l’architecture et du patrimoine – diffusion RMN)}

V Paříži se často stává, že místa, která člověk obdivuje pro jejich historickou cenu a krásu, v sobě skrývají pozůstatky ještě starší historie. Přesvědčíte se o tom i na tomto malebném dvoře v rue de Sévigné, do kterého vás přivedou dokořán otevřená vrata.

Na první pohled tady zaujme vínově červená dřevěná budova, která okamžitě vzbudí zvědavost. Kde se tady něco takového mohlo vzít?

Abychom se dobrali původu, musíme se vrátit zpět nejen v historii, ale také zcela prozaicky i na ulici. V sousedství domu se dvorem najdeme po levé straně dvě velké historické budovy ze 17. století, které dnes slouží jako sídlo hasičů.

Ačkoliv dnes má stavba dvě čísla popisná, původně šlo o jednu jedinou budovu – palác, postavený na místě dřívější stodoly nedalekého převorství svaté Kateřiny, který se podle svého majitele jmenoval Hôtel Bouthillier de Chavigny. K paláci přiléhala velká zahrada s oranžerií, od ulice oddělená arkádami. Po Francouzské revoluci byla zahrada zrušena a vedle oranžerie byly vybudovány stáje. Před ně pak v době Druhého císařství (tj. kolem poloviny 19. století) přistavěli dřevěnou budovu, inspirovanou údajně snad švýcarskými nebo také možná savojskými chatami, podle kterých se jí říkalo chalet. A právě na ni se teď díváme.

Podle dostupných pramenů existuje několik možností, proč zrovna švýcarská nebo savojská chata – jedním z důvodů byla tehdejší móda, kterou zavedla císařovna Eugenie tím, že nechala takovou chatu postavit v Bouloňském lesíku. Druhým možným vysvětlením je, že ve dvoře sídlila pobočka savojské firmy, vyrábějící těstoviny, která si nechala postavit sídlo podle svých lidových tradic. Která z verzí je skutečná, se dnes už neví – mně se líbí víc ta první.

Po nedávné rekonstrukci slouží chalet pod názvem Atelier 13 jako veřejně pronajímatelný prostor pro různé společenské, kulturní nebo obchodní akce. Jak to vypadá uvnitř, můžete vidět TADY.

Na dvoře volně leží několik kamenných útvarů a úlomků jako pozůstatky předchozích zbořených budov.

Dvůr je v pracovní době stále otevřený a můžete si ho kdykoliv prohlédnout.

4. obvod, 13 rue de Sévigné

Chodec, který se vydá tou klidnou a tichou ulicí ve čtvrti Marais, možná ani netuší, že prochází kolem kaple. Je totiž dobře schovaná za fasádou obyčejného třípatrového domu.

Navíc se nejedná o kapli některé z běžných církví, ale o místo, které patří stoupencům positivistické církve, nazývané také církev Humanity. Toto sekulární náboženství přivedl na svět v polovině 19. století Auguste Comte, který v roce 1824 položil svou positivistickou filosofií základy ke vzniku sociologie jako vědy. Jeho církev měla za cíl nabídnout náboženskou alternativu k liturgiím a rituálům klasických církví. Vzývala kult mrtvých osobností, kterými byli v souladu s Comtovým filosofickým a vědeckým zaměřením především dávní filosofové a učenci.

Positivistická církev se ve Francii sice moc nerozšířila, našla ale určitý ohlas v Anglii a především v Brazílii, kde v nábožensky modifikované podobě existuje dodnes a využívá tam tři chrámy Humanity. Ten pařížský, jediný ve Francii, do kterého se dnes podíváme, také patří Brazilcům.

Za povšimnutí stojí už samotný dům. Jak hlásá pamětní deska, postavil si ho pro sebe v roce 1642 slavný architekt François Mansart (ano, ten, co vynalezl „mansardu“), který zde žil až do své smrti v roce 1666. Tehdy měl však dům o patro méně – nástavbu provedl až jeden z dalších majitelů v roce 1842.

V roce 1897 odkoupil dům během své pouti po francouzských základech positivistické církve Reimundo Mendez, jeden ze zástupců brazilské odnože této církve. Z některých dokumentů totiž vyčetl, že zde žila a zemřela Clotilde le Vaux, platonická a jediná láska Augusta Comta, a zdálo se mu symbolické, aby právě tady měla jeho církev své sídlo (to, že došlo k omylu a Clotilde žila ve vedlejším domě, se zjistilo až později). Ihned poté, co vystěhoval tehdejší nájemníky, se pustil do rekonstrukce místa, které se mělo stát základní metou poutníků jeho církve. Jako první nechal upravit fasádu tak, jak ji vidíme dnes. Hned poté přišlo na řadu vybudování kaple, kterou otevřel pro věřící v roce 1905.

Kaple, vytvořená v novogotickém slohu, zabírá celou plochu druhého patra. V jejím čele je ve výklenku před okny umístěný, po křesťanském vzoru, oltář s obrazem Panny Marie, která má podobu Clotilde le Vaux. Přímo na oltáři jsou uvedena tři základní hesla positivistické církve: Vlast, Humanita, Rodina. V oblouku nad nimi je vepsán italský nápis Vergine Madre, figlia del tuo figlio (Panna Matka, dcera tvého syna) – italský proto, že jde o citát z Dantovy Božské komedie. Další nápis, tentokrát latinský, cituje knihu Následování Krista od holandského mnicha Tomase Kempenského.

Celá loď kaple, nebo lépe řečeno Velký prostor, jak ho nazýval Comte, je po obou stranách lemován gotickými lomenými oblouky, v nichž je vymalováno čtrnáct osobnosti, o které se positismus opírá, a nad nimi na stuze je pojmenováno zaměření nebo obor, kterému se věnovaly.

Kaple si dala od svého začátku za cíl ovlivňovat při svých obřadech francouzskou veřejnost tak, aby se přiklonila k doktríně a ideám positivismu, přičemž se hodlala zaměřovat především na ženskou část proletariátu. Velkou základnu věřících však nezískala a proto její obřady v kapli postupně zanikly. Dům je však dodnes ve vlastnictví brazilské positivistické církve Humanity, která ji občas využívá pro svá shromáždění. Pro jejich potřeby údajně slouží i prostory v prvním patře, kde se čas od času konají přednášky, zatímco ve třetím patře je od samého začátku pietně uchováván pokoj Clotildy le Vaux (kde ovšem Clotilda nikdy nežila, jak už víme). Celá budova je od roku 1982 památkově chráněna.

Zašlá informační tabulka vedle vstupních dveří sice tvrdí, že je kaple otevřena každý den kromě pondělí a srpna, to však už nejméně od roku 2000 neplatí. Jistotou, kdy se můžete podívat dovnitř, tak zůstávají jen Dny evropského dědictví.

Pokud by vás zajímalo, jak a kde v Paříži žil Auguste Comte, připomínám, že se jeho byt dá běžně navštívit.

Chapelle de l´Humanité, 4. obvod, 5 rue Payenne

Jednou z několika šikovných urbanistických, stavebních a dopravních změn, které udělala pařížská radnice během covidových karantén, byla i celková úprava place de la Bastille, díky které se podařilo aspoň trochu zklidnit provoz. Dalším cílem bylo proměnit jižní část náměstí s dříve nevábnou plochou nad ústím kanálu Saint-Martin. Proto tento prostor předláždili a namísto dřívějšího ozdobného kovového plotu na plošině nad nástupištěm metra zde před dvěma lety vybudovali kamenné schodiště, po kterém se dá sejít rovnou k vodě.

Kanál Saint-Martin, vybudovaný ve 20. letech 19. století, po svém oddělení od Seiny vytváří nejdříve šest set metrů dlouhou úzkou vodní nádrž a těsně pod plochou náměstí vtéká do podzemí, aby se vynořil až po téměř dvou kilometrech u place de la République, odkud pokračuje volně další tři kilometry k vodní nádrži Villette a dál ven z Paříže.

Informace o celém kanálu najdete v článku, označeném nahoře. Nás dnes bude zajímat jen vodní nádrž mezi place de la Bastille a Seinou, která dostala název podle čtvrti Arsenal, ve které leží (ano, jen pár set metrů od knihovny Arsenal, kterou jsme tady nedávno viděli). Nádrž až do roku 1983 sloužila jako obchodní přístav a několik posledních desetiletí je používána jako přístaviště a kotviště člunů a jachet – a také k zábavě. Jakmile se trochu oteplí, jsou břehy obsypány piknikujícími a odpočívajícími Pařížany.

Zatímco levá strana nádrže je lemována vysokou nábřežní zdí, na pravé straně je vybudována široká náplavka a nad ní v nízkém svahu parčík Jardin de l’Arsenal s restaurací a kavárnou. Hned na kraji parčíku najdete také přístaviště výletních lodí Canauxrama, které vozí turisty na projížďky po kanálu (klaustrofobiky, jako jsem já, upozorňuji, že nejdřív musíte projet tu dlouhou a děsivou podzemní trasu, než se dostanete na denní světlo, kde na vás pro změnu čeká série zdymadel).

Kanál je zhruba v polovině přemostěn ocelovou pěší lávkou Passerelle Mornay, postavenou v roce 1895, která symbolicky propojuje 4. a 12. obvod. Za ní pak na náplavce začínají kanceláře společnosti, která celý provoz vodní nádrže a přístavu spravuje. Podél nich se dostaneme až na samý konec nádrže, ke kamenné zdi mostu Morland a ke zdymadlu, za kterým teče Seina.

Když budete mít štěstí, dočkáte se otevření vrat zdymadla. Seina leží o celé tři metry výše, než kanál.

Průchod pro pěší ve zdi mostu je ozdobený zlatou hvězdou, kterou zde na objednávku města vytvořil v roce 2012 Georges Rousse. Hvězda představuje Polárku, která ukazuje plavcům cestu.

Nakonec stačí ještě podběhnout metro a dostanete se přímo na náplavku pod quai Henri IV, která je jednou z nejširších a také nejhezčích v Paříži. Nad druhé straně Seiny před vámi leží Jardin Tino Rossi, kde i na dálku určitě uvidíte tanečníky, kteří se tady v teplých letních večerech scházejí, ať už na tango, salsu nebo třeba moderní tance. A když se podíváte napravo po proudu řeky, máte před sebou v dálce siluetu Notre-Dame.

Cenné středověké rukopisy, historické encyklopedie, vzácné prvotisky, staré mapy nebo ručně psané historické partitury z vlastnictví markýze de Paulmy jsou od roku 1757 uchovávány v budově, ležící jen pár desítek metrů od Seiny a kousek od place de la Bastille, která však původně sloužila k úplně jiným účelům.

Strohou podlouhlou budovu nechal postavit v roce 1512 Ludvík XII. a až do poloviny 18. století sloužila jako arsenál – královská zbrojnice, v níž byly uchovávány nejen zbraně, ale především střelný prach a munice. Kromě toho sloužila jako královská slévárna, kde byly odlity, například, i sochy pro park ve Versailles. V jejích zdech měl své sídlo i vrchní velitel královského dělostřelectva, což byla za Starého režimu honosná funkce, zastávaná vysokou šlechtou, která vyžadovala lesk a slávu a tomu odpovídající komnaty. Proto byla budova kolem roku 1715 přestavěna tak, aby zde měli velitelé ty nejlepší podmínky a pohodlí. Posledním, kdo zde úřadoval a bydlel, byl právě markýz de Paulmy, který v arsenálu zůstal i po zrušení své funkce v roce 1755, kdy byl pověřen, aby areál dále spravoval. Jako milovník knih se rozhodl do prázdných sálů přemístit nejen svoji cennou osobní sbírku, ale shromažďovat zde další svazky. V krátkém čase tak vznikla druhá největší královská knihovna.

Knihovna byla jako zázrakem ušetřena při Francouzské revoluci, přestože do ní původně povstalci také mířili – ostatně od Bastilly to neměli daleko. Naopak se v prvních porevolučních letech velmi rozrostla, protože sem byl přemístěn nejen archiv samotné Bastilly, ale byly tam sváženy i knihy ze zrušených klášterů. V roce 1797 byla zpřístupněna pro veřejnost a o zhruba sto padesát let později byla začleněna pod Francouzskou národní knihovnu. Dnes má více než milion svazků, z toho více než sto padesát tisíc z doby před rokem 1880.

Knihovna je zajímavá nejen pro svoje literární fondy nebo starožitné vybavení čítárny a studovny, ale také tím, že v ní zůstaly zachovány salóny, které sloužily v minulosti vrchním velitelům královského dělostřelectva. Ty je možné v rámci komentované prohlídky navštívit a prohlédnout si je. K vidění jsou tu, například, místnosti, které nechal v 17. století zařídit maršál de la Meilleraye, který byl ve funkci v době Ludvíka XIII., nebo jedinečný rokokový hudební salón.

Bibliothèque de l´Arsenal, 4. obvod, 1-3 rue de Sully

Komentované prohlídky pouze ve francouzštině a po předchozí rezervaci telefonicky na čísle 0153794949 (pondělí až pátek od 9 do 17 hod), nebo emailem na adrese visites@bnf.fr. Vstupné 3 eur.

Přesně před dvěma lety se radnici 4. obvodu konečně podařilo vybojovat otevření nového parku přímo uprostřed čtvrti Marais. Vznikl propojením původního malého parčíku square Albert Schweitzer, ve kterém bylo dřív jen pár zanedbaných dětských prolézaček, s nevyužívanou betonovou plochou a zátiším z popelnic na střeše podzemního parkoviště přilehlé rezidence umělců a se zahradou paláce Aumont, která byla do té doby soukromá a oddělená plotem (jak to vypadalo dřív je pořád ještě vidět na Google mapách). Pařížané tak dostali nových pět tisíc metrů čtverečních zelené plochy a tedy největší zahradu, vytvořenou za několik posledních desetiletí přímo v srdci staré zástavby.

Pohled přes zahradu na Hôtel Aumont. Ten rozkvetlý záhon v popředí je dřívější betonová plocha s popelnicemi.

Zatímco ve spodní části hned za vchodem zůstalo dětské hřiště a vedle něj kus nového trávníku s květinovými záhony, v horní části zahrady, a tedy přímo u paláce Aumont, najdeme malé travnaté plochy, oddělené záhony s vysokými rostlinami a rozčleněné štěrkovými cestičkami. Vzhledem k tomu, že park vznikal během covidových uzávěrek, místo původní trochu zanedbané francouzské zahrady tak bylo kvůli bezpečnosti vytvořeno několik menších separovaných míst, jako dělaných na soukromé pikniky nebo odpočinek.

Ty vysoké jasně modré bodláky, které byly vyšší než já, nejsou bodláky, ale rozkvetlé artyčoky.

Nově zatravněná střecha garáží za zadní částí Cité internationale des arts, mezinárodní asociace, která v této budově poskytuje umělcům z celého světa pobyty, při kterých zde mohou bydlet a tvořit. Budova z roku 1965 a zrenovovaná na začátku 90. let se táhne podél nábřeží mezi mosty pont Louis-Philippe a pont Marie. Pod jejím podloubím najdeme několik obchodů s nábytkem a uměleckými předměty. Pro mě je to jedna z nejošklivějších staveb v centru města a nikdy mě proto ani nenapadlo zjišťovat, jestli se dá dovnitř podívat (dá, teď už to vím), ale možná je čas tento názor přehodnotit. Asociace má svou druhou uměleckou rezidenci na Montmartru a protože tu znám a je to úplně jiné kafe, tak se tam brzy také podíváme.

Stejně tak se časem podíváme i dovnitř samotného Hôtel Aumont, kde dnes sídlí správní soud.

Výhodou nové zahrady je (nebo alespoň v uplynulých dvou letech bylo), že o její existenci stále mnoho lidí neví. Bývá tedy poměrně prázdná a je proto jako dělaná na odpočinek při procházkách po Paříži. Já si k tomu obvykle kupuji do kelímku capuccino v mé oblíbené hipsterské kavárně La Caféothèque, která leží na nábřeží hned vedle Cité internationale des art (52 rue Hôtel de Ville).

Jardin des Arts – Albert Schweitzer, 4. obvod, 10 rue de l’Hôtel de Ville