Nejnovější pařížská instalace umělce, který si říká jen zkratkou JR, je k vidění v těchto dnech v Louvru. Třiatřicetiletý fotograf a streetartista, který v loňském roce svými fotografiemi lidských obličejů ozvláštnil Panthéon při jeho rekonstrukci (viděli jsme to TADY), nechal optickým trikem zmizet pyramidu na nádvoří Louvru. Samozřejmě k dokonalé iluzi je nutné najít ten správný úhel a vzdálenost z place du Caroussel.

Skvělý nápad a bezvadný fór, který je k vidění, bohužel, jen do 27. června. 

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (metro 1 a7)

 

Na tu velkou budovu v těsné blízkosti Louvru už se mě ptalo několik lidí. Tyčí se jen přes ulici od hlavního průčelí Louvru jako velký monolit, rozčleněný arkádami, které běží po celém jejím obvodu. Málokdo z turistů ví, co se v něm skrývá, a ještě méně z nich vezme za kliku a vstoupí dovnitř. Přece však stojí za to tam nakouknout – už jen proto, že dny této instituce jsou – zdá se – sečteny a brzy by měla být zahájená rekonstrukce, která budovu a její využití změní. 

 

Budova byla postavená v roce 1852 jako hotel při příležitosti Všeobecné výstavy. V jejím přízemí byly umístěny luxusní obchody, které měly takový úspěch, že se tehdejší vlastníci rozhodli hotel přestěhovat jinam a věnovat budovu jen nákupům. V roce 1877 zde tak bylo po rekonstrukci otevřeno první ohromné obchodní centrum, tehdy nevídaná věc, která nabízela návštěvníkům na 10 000 m2 obchody s tím nejluxusnějším zbožím, které si dokázali představit. Tyto obchody tady vydržely skoro sto let až do roku 1974, kdy bylo celé centrum zavřeno a podstoupilo důkladnou rekonstrukci. Po ní zde nový majitel otevřel v roce 1978 první kryté obchodní centrum starožitností. Svoje obchody a pobočky v něm otevřelo na třech poschodích dvě stě padesát obchodníků, kteří nabízeli nejen starožitný nábytek a obrazy, ale také sochy, šperky, historické zbraně, mince, staré hračky, porcelán a sklo, starý bytový textil nebo třeba i starožitné vycházkové hole. Historie nabízeného zboží pokrývala období od antiky až do 60. let minulého století.

Zhruba před dvěma lety začal pomalý úpadek tohoto místa luxusu a centrum se začalo pomalu vyprazdňovat. Někteří obviňují vlastníka budovy (kterým je společnost, vlastnící – kromě jiného – i slavný koncertní sál Olympia), že ji úmyslně nechává chátrat a že se mu odchod starožitníků hodí v jeho plánech na otevření komerčního nákupního centra. Pokud to byl skutečně jeho úmysl, podařil se mu dokonale. Na konci loňského roku zde zůstalo jen devět otevřených obchodů.
Pojďme se tedy podívat dovnitř, dokud je čas. 

 

Symbolem instituce jsou dva lvi, jejichž kamenné zobrazení najdeme ve vstupních prostorách

Na první pohled zde není žádné úpadek znát. Vstupní hala je vyzdobená, nasvícená, hostesky sedí na svých místech. Ty obchody, které jsou ještě otevřené, mají výlohy plné zajímavých a drahých starožitností.

Briliantové náušnice byly překrásné a zdálo se, jako by chtěly ke mně (no ano, dokázala bych je unosit) – já jsem však vzhledem k jejich ceně raději ostřila na nápis na krabičce, který mě zaujal ještě víc: Prague – Vienne – Carlsbad.

 

Pokud člověk udělá čelem vzad, naskytne se mu jiný pohled – na řady prázdných obchodů, mezi kterými se až bojí. I tady však funguje plně osvětlení a uprostřed té prázdnoty pod skleněnou střechou tiše popojíždějí schody do prvního patra, kde ve šťastnějších dobách fungovaly další obchody i výstavní sály (jednou jsem tady viděla zajímavou výstavu o historii opia, se všemi starožitnými pomůckami, které k jeho používání byly potřeba). 

 

 

 

Zatím jsem nikde nenašla informaci o tom, kdy přesně by Le Louvre des Antiquaires měl zavřít. Podle loňského článku v Le Figaro se zdá, že ti, kteří v paláci ještě zůstávají, zatím stále odolávají nabídkám vlastníka, který jim nutí vysoké odstupné, jen aby je odtud dostal pryč i přes stále platné nájemní smlouvy. Už se však objevily zprávy, že nové obchodní centrum, plné běžného, byť luxusního zboží (hlavně hadříků, kabelek, parfémů a šperků), by mělo být otevřeno v roce 2018.

No a pokud se vám dovnitř nechce, můžete vyzkoušet aspoň mírně macdonaldizovanou čajovnu pod podloubím. Je sice předražená, nabízí však na jedné straně pohled na Louvre a na druhé na Královský palác.
 

 

Le Louvre des Antiquaires
1. obvod, 2 place du Palais Royal

Otevřeno denně kromě pondělí, samozřejmě dokud nezavřou kvůli rekonstrukci 

 

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (linka 1 a 7)

 

…nikoliv jízdním, ale ruském, jsme se ocitli přesně před rokem. Silvestrovské dopoledne bylo slunečné a jasné a protože před ruským kolem na place de la Concorde nestála žádná fronta, splnila jsem si další přání a zároveň odškrtla další splněné předsevzetí.

 

S dnešním přáním hezkého a příjemného nového roku 2016 mě napadá, že vám sice svezení na této pařížské atrakci můžu jen doporučit, ale současně vám přeji, abyste v příštím roce nebyli pořád v jednom kole, abyste nebyli moc dole a moc nahoře, abyste viděli do dálky, co vás čeká, ale aby se vám z té jízdy nezatočila hlava.

 

Výhledy z kola určitě stojí za to a byl to hlavní důvod, proč jsem dlouho čekala na hezké počasí

V kabině jsem dost poskakovala, abych si stihla vyfotit všechno, co jsem chtěla – ovšem přesně jen do chvíle, než jsem si všimla těch chabých dvířek. Závratěmi sice netrpím, ale představa, že mě v té výšce chrání jen tohle, moc veselá nebyla – a pak už jsem radši jen způsobně seděla.

A teď už jen někdy večer ještě jednu jízdu s výhledy na noční osvětlení a mám splněno a odškrtnuto. A co vy, už jste se na něm svezli?

 

 

Ten starodávný obchod v těsné blízkosti Les Halles jsem už viděla u několika pařížských blogerů. A pak, když jsem v jednu letní sobotu hledala něco úplně jiného, jsem zvedla hlavu a najednou jsem před ním stála. Zlacený nápis na zeleném vývěsním štítu napovídá, že se tady provádí „hubení škodlivých zvířat“. A tu výlohu, tu prostě musíte vidět.

Julien Aurouze založil svoji firmu v roce 1872 ve čtvrti, kde jeho služby byly víc než potřebné. Jen pár metrů od jeho krámku tehdy začínala ohromná tržnice Les Halles, slavné „břicho Paříže“, které bylo rájem pro krysy, potkany a jinou škodlivou havěť.

Firma přežila přestěhování tržnice na periferií i její zbourání. Dnes už čtvrtá generace rodiny Aurouze nabízí v obchodě i na svých stránkách tzv. 3D – deratizaci, desinsekci a desinfekci. A taky boj proti holubům.

Teď mě napadá, že je to asi jen pro silnější žaludky. Když tak se vy, útlocitnější, už dál radši nedívejte.

Maison Aurouze

1. obvod, 8 rue des Halles

Tento víkend jsou oba moje blogy monotématické. Zatímco na tom pražském je k vidění Královská zahrada s letohrádkem Belveder, v Paříži se podíváme do zahrady Královského paláce. Jako v Praze, i tady najdeme fontánu, květinovou zahradu i vzrostlé stromy – jen ta atmosféra je úplně jiná, stejně jako měřítko.

 

 

Po celé délce zahrady rostou po obou stranách kaštanové aleje. Jejich barevné listí navozovalo podzimní náladu už před třemi týdny, přestože uprostřed zahrady kolem fontány ještě kvetly růže.

 

Ve střední části mezi sloupořadím, které odděluje zahradu od nádvoří bývalého Královského paláce, najdeme dvě fontány s mísami, na kterých jsou navršeny ocelové koule. Autorem je Pol Bury, který je vytvořil v roce 1985.

 

 

Nádvoří bylo ten den dobře střežené, na náměstí před vstupem se totiž zrovna konala nějaká demonstrace.

Zahrada je ze tří stran lemována podloubím s oblouky, odděleným mřížemi s typickými zlatými hroty, podle nichž se dá zahrada na všech fotkách poznat na první pohled

 

 

 

 

V podloubí najdeme kolem dokola jeden maličký krámek vedle druhého. Prodává se v nich především umění, starožitnosti, knihy i móda. Samozřejmě nechybí ani restaurace.

 

Na jednom sloupu podloubí najdeme pamětní desku, která připomíná účast československých dobrovolníků ve francouzské armádě v 1. světové válce. O historii této československé kolonie ve Francii si můžete přečíst TADY.

 

 

Kdybyste desku hledali, najdete ji po pravé straně hned na kraji (s nádvořím za zády)

 

 

V zahradě se až do listopadu koná zajímavá výstava kamenných artefaktů, na kterou se podíváme příště.

1. obvod, place Colette

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)

O visacích zámcích, které hyzdily v posledních letech romantickou lávku pro pěší, vedoucí od Louvru k Francouzskému institutu, jsem tady už psala, stejně jako o původu té morové nákazy, která se šíří světem a nevynechá jediné historické zábradlí (včera jsem objevila zámek i nahoře na věži Sacré Coeur).

Stejně tak jsem se tady už zmiňovala o tom, že se loni v létě zábradlí pod váhou zámků zbortilo (váha všech zámků na mostě byla odhadovaná na 53 tun), bylo nahrazeno ošklivými překližkovými panely a čekalo se na další řešení. K tomu došla pařížská radnice letos v červnu, kdy nechala na most nainstalovat překližkové desky, pomalované graffiti. Autory jsou umělci, kteří si říkají Jace, El Seed, Brusk a Pantonio, kteří vytvořili na zakázku pařížské radnice pomalované panely s motivy některých pařížských památek i klišé a taky fenoménu zámků.

Jak se to podařilo, na to hned podíváme.

Upřímně řečeno, žádná velká krása to není. I toto řešení je však dočasné – to definitivní počítá s umístěním plexiskla po celé délce mostu, aby znovu vynikla jeho konstrukce a současně nebylo možné na ně nic věšet. Teď radnice jen čeká na to, až si lidé zvyknou, že sem žádné zámky nepatří. Tipla bych si, že si ovšem docela počkají, vzhledem k tomu, že je zábradlí na obou koncích mostu zámky pořad obsypané a věší se pořád vesele dál. Stejně tak pořád dál kvete prodej zámků přímo na mostě a dokonce – a to už mi hlava vůbec nebere – se tam objevili i skořápkáři.

Přímo v centru Paříže, jen pár desítek metrů od luxusu place Vendôme a od vznešenosti place de la Concorde, stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, který slouží jako hlavní kostel polské menšiny v Paříži.

 

 

Kostel postavil v letech 1670 – 1676 řád sester Nanebevzetí Panny Marie na místě domu, který jim dali k dispozici jezuité. V roce 1884 byl řád vyhnaný z Francie a nedlouho potom kostel začal sloužit polským věřícím, především emigrantům, kteří do Francie uprchli po potlačení povstání v roce 1831 (kdy se polští důstojníci snažili vybojovat svobodu pro tehdy neexistujícího Polsko proti ruskému caru, který ho prakticky anektoval).

Architekt Charles Errard se inspiroval antikou a italskou renesancí a vytvořil okrouhlou stavbu ve tvaru rotundy s vysokou kupolí. Průčelí tvoří trojúhelníkový fronton, nesený šesti sloupy s korintskými hlavicemi.

 

Pamětní deska v kostele připomíná tragickou smrt bývalého polského prezidenta. Přímo před vstupem do kostela stojí bysta dalšího slavného Poláka.

V budově, přiléhající po levé straně ke vchodu, funguje polská restaurace s typickými polskými jídly, údajně za velmi příznivé ceny. V neděli prý prodávají i polské koláče, ale ani jedno z toho nemám ověřené a vyzkoušené.

1. obvod, 263 bis rue Saint Honoré

 

Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)

 

 

Při naší dnešní sobotní procházce v Tuilerijské zahradě se nevydáme prostřední širokou cestou, po které míří víkendové davy Pařížanů a turistů, ale zamíříme na vyvýšenou terasu, která zahradu lemuje podél nábřeží. Tady budeme skoro sami.

 

 

Z výšky se můžeme po zahradě lépe rozhlížet a když uděláme čelem vzad, dohlédneme na řeku i na Železnou dámu v dálce na druhém břehu

 

Terasa nás přivede až k jižnímu křídlu Louvru, které nese jméno barona Denona, který se v 18. století zasloužil o organizaci Louvru jako muzea a je považovaný za zakladatele muzeologie, historie umění a egyptologie. Toto křídlo je zakončeno tzv. Flořiným pavilonem, který byl postavený v roce 1864 jako kopie původního pavilonu, zbořeného v době Napoleona III. Je zdobený sochami, jehož autorem je Jean-Baptiste Carpeaux. Socha s názvem Triumf Flory, který dala pavilonu jméno, je obrácená směrem k řece.

Před pavilonem se ještě zastavíme u sousoší, jehož autorem je Paul Landowski (vždycky si u jeho soch vzpomenu na jiného Pavla Landovského), francouzský sochař polského původu, který ho vytvořil v roce 1906. Sousoší se jmenuje Kainovi synové, ale nejsou to tak doslova synové, jako spíš potomci: zleva básník Jered, pastýř Jábel s býčí lebkou a kovář Tubalkain.

 

 

Když na samém konci před Louvrem sejdeme z terasy a přejdeme silnici, která se tady noří do podzemí, dostaneme se na nábřeží přímo před jižní křídlo Louvru. Tam můžeme obdivovat výzdobu a zase jiné a nové pohledy na Louvre.

Na nádvoří Louvru se denně táhne dlouhá fronta turistů, natěšených na prohlídku obrazárny. Když večer všichni odejdou a skleněná pyramida se do tmy rozzáří jako broušený drahokam, tehdy tam přijdu já, abych se prošla v tom prázdném prostoru, který v tu chvíli patří jenom mně. Až budete v Paříži, nenechte si to taky ujít.

 

A když budete unavení, čeká na vás pod podloubím le Café Marly, sice předražené, ale půvabné a s výhledem na tu skleněnou krásu.

Jak se tam dostat: metro Louvre Rivoli (linka 1) nebo Palais Royal (linka 1 a 7)

… stojí kolem osmihranného bazénu hned za vchodem z place de la Concorde v polokruhu řada osmi bílých mramorových soch. Jsou většinou inspirovány antikou a jsou jedny z prvních, které byly do zahrady umístěny. Některé z nich jsou originály, jiné jen pozdější kopie těch původních. My se na ně ted spolu podíváme podrobněji.

Začneme zprava, kde stojí socha Agrippiny, kterou vytvořil Robert Doisy v letech 1659 – 1690. Tady v zahradě stojí už od roku 1722.

François Barois – Pomona (bohyně zahrad a ovocných stromů), 1696, v zahradě od roku 1722. Jde o kopii, originál je vystavený v Louvru.

Opět François Barois. Vertumnus (který podle Ovidia svedl krásnou Pomonu), rok 1696, v zahradě od roku 1722. I tato socha je kopií té původní, která je vystavená v Louvru.

Nicolas Coustou – Julius César, 1722, v zahradě od roku 1722, jde o kopii, originál je také v Louvru

Sébastien Slodtz, Hannibal, 1722, od stejného roku je vystavený tady v zahradě

Guillome Coustou – Léto (nebo také Ceres), 1726, tady od roku 1735. Dnes tady najdeme kopii, originál je opět v Louvru.

Pierre Legros II – Veturie (nebo Ticho nebo také Vestálka), 1695, v zahradě od roku 1722.

Na protější straně bazénku stojí další sochy, mnohem objemnější než ty, které jsme viděli dnes, jenže ty jsem jaksi zapomněla zdokumentovat. Příště to napravím a holt se na ně podíváme někdy jindy.

Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)