Palác, o kterém dnes bude řeč, najdete hned na začátku rue de Rivoli, jako první ještě před tím, než začíná proslulé podloubí, které se táhne podél celé ulice. Je trošku zastrčený vedle Hôtel de la Marine a jeho průčelí se otvírá do boční rue Saint-Florentin, přesto je z jeho oken tento dechberoucí výhled na place de la Concorde.

Sídlo je dnes sice známé jako Hôtel de Talleyrand, původní název Hôtel de Florentin však odkazoval na prvního majitele, hraběte ze San-Florentin, který si ho nechal v letech 1767 až 1769 postavit jako svoji soukromou rezidenci. Architekt palác symetricky začlenil do nového plánu place de la Concorde, navrženého architektem Gabrielem, a stejně tak i dodržel předložený sloh Ludvíka XV.

Po smrti hraběte v roce 1777 palác sice připadl dědicům, ti ho však museli prodat, aby uhradili rodinné dluhy. Poslední majitelkou před Francouzskou revolucí byla vévodkyně ze Salmu, která se snažila palác zachránit tím, že ho pronajala vyslanectví Benátské republiky. Nakonec jí ho revolucionáři v roce 1794 stejně zabavili, aby v něm zřídili sklad munice a salnytru, který se používal k výrobě střelného prachu. Po roce 1800 přišel zchátralý palác při budování nové rue de Rivoli a kolmé rue de Mondovi o celou zahradu.

V roce 1815 se dostal do rukou hraběte Talleyrand-Périgord, politika a stratéga, který z něj udělal centrum politického života, především díky svému angažmá při jednáních kolem Fontainebleauské smlouvy a následně i Vídeňského kongresu, kdy tehdejší státníci upravovali mezinárodní poměry v Evropě po napoleonských válkách. V jeho pařížském paláci se tak vystřídaly všechny nejmocnější osobnosti té doby, včetně Fridricha Viléma II. Pruského, Františka I. Rakouského a ruského cara Alexandra I.

Po Talleyrandově smrti v roce 1838 palác zakoupil baron James de Rothschild. V rukou jeho rodiny pak zůstal až do roku 1950, kdy ho odkoupila americká vláda, která si ho už předtím pronajala, aby v něm zřídila Centrum George Marshalla. Právě zde byl na jednáních v červnu a v červenci 1947 představen sedmnácti zúčastněným evropským zemím Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, jehož cílem bylo organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, a konala se zde celá řada následných jednání o jeho realizaci. Palác dodnes patří americké vládě a i když jeho větší část slouží pro administrativu americké ambasády, Marshallovo centrum zde má stále své sídlo.

Historii Marshallova plánu a současnou činnost centra připomíná nejen výstavka v jídelně, která byla místem zasedání, a fotografie a různé informační panely, rozmístěné v ostatních salonech, ale především pamětní deska, respektive dvě desky, jedna ve francouzštině a jedna v angličtině, umístěné na budově ze strany rue de Rivoli.

Celý palác prošel v posledních desetiletích dvěma velkými rekonstrukcemi – při té první v 80. letech minulého století byla budově navrácena původní dispozice a funkce jednotlivých místností, přičemž byla každá část zrestaurována podle svého původního určení. Při dalších restaurátorských pracích, uskutečněných v letech 1999 až 2007, byly důkladně dokončeny všechny prostory budovy, počínaje čestným schodištěm s nádhernou stropní malbou.

Marshallovo centrum zabírá celé první patro, tak zvané piano nobile, které se skládá kromě už zmíněné proslavené jídelny také z velkého salonu, hudebního salonu, několika předpokojů a kabinetů. Všechno je pečlivě zrestaurováno a vyzdobeno v souladu s dobou svého vzniku.

Vlevo postel z roku 1770, vyrobená v tureckém stylu, který byl tehdy v módě. Podle historických záznamů právě taková stála i v ložnici hraběte ze Saint-Florentin.

Vpravo socha s názvem Přátelství, která má rysy Madame de Pompadour.

Hotel de Talleyrand a Centre Georges Marshall se dají navštívit jen během Dnů evropského dědictví. I tady, jako na mnoha jiných místech ve Francii, pojali tyto dny jako zábavnou hru, při které návštěvníky nejen seznámí s palácem, ale také s dobou jeho vzniku. K tomu napomohly dobové kostýmy, do kterých byli oblečeni zaměstnanci, kteří palácem a centrem provázeli. Ten zájem všech institucí a bohatost informací mě na pařížských Dnech evropského dědictví nesmírně baví a vždycky jen smutně vzpomínám na stejnou akci v Praze, která už roky skomírá bez sebemenšího zájmu institucí.

Hôtel de Talleyrand, 1. obvod, 2 rue Saint-Florentin

Historická pošta v těsném sousedství Les Halles sice není žádná známá památka, ale svoje místo si tady na blogu zaslouží – jednak je natolik mohutná, že na ni jako pokročilí Pařížané dřív nebo později v centru narazíte, a navíc se díky své dlouhé otvírací době může v případě potřeby hodit, a to i turistům. No a hlavně je to krásná budova, která po nedávno dokončené rekonstrukci získala i zajímavý moderní šmrnc. Pokud jde o její běžně používaný název, ten neznamená, že by patřila k Louvru, jen prostě stojí v rue du Louvre.

Stavba s trojúhelníkovým půdorysem, která zabírá celý blok, je vertikálně členěná přisazenými hranatými polosloupy a je po téměř celém svém obvodu lemovaná podloubím, chráněným černými mřížemi. Vznikla v druhé polovině 19. století v době transformace historického jádra města. Historie pošty však sahá na tomto místě ještě hlouběji, až do roku 1757, kdy král Ludvík XV. zakoupil v v rue Jean-Jacques Rousseau (tehdy nazývané rue Plâtrière) klasický palác, nazývaný hôtel d’Armenonville, aby v něm nechal zřídit poštovní správu. Ta sloužila více než sto let a když její kapacita přestala stačit, bylo nutné ve čtvrti, z velké části určené k asanaci, vybudovat nový poštovní úřad.

Došlo tak k demolici nejen staré pošty, ale i několika bloků starých domů, na jejichž místě byla v červenci 1886 otevřena nová velká a na svou dobu moderní pošta, tvořená komplexem budov, propojeným vnitřními dvory a centrální třídírnou, kterou kryla industriální ocelová klenba nesená sloupy, kterou její architekt Julien Guadet navrhl v duchu Eiffelových konstrukcí (pošta vznikala ve stejné době jako Eiffelova věž). Pošta měla sice klasickou haussmannovskou fasádu, ale uvnitř se skrývaly moderní poštovní technologie a prosklená střecha, která umožňovala přístup denního světla, stejně jako inovativní vytápění, spalující koňské exkrementy (poštovní vozy byly tehdy taženy koňmi a topiva bylo tedy dost a dost).

Pošta dosloužila v roce 2015, kdy bylo rozhodnuto o její kompletní rekonstrukci a přestavbě. Pamatuji si na tu spoustu článků na všech francouzských webech, zabývajících se památkami a architekturou, které se děsily toho, co z přestavby vznikne – podle návrhu to měla být víceúčelová budova, jejíž součástí se měl kromě poštovního úřadu stát i pětihvězdičkový hotel, restaurace, sociální byty, jesle, obchody a dokonce policejní komisařství. Největší strach měli všichni z toho, že zmizí cenná kovová konstrukce se sloupy, která nebyla památkově chráněná. Taky si vzpomínám, jak jsem o něco později na místě bývalé pošty dlouhou dobu vídala za ohradou jen do výšky trčící zdi bez střechy a s kompletně vykuchanými vnitřnostmi (možná to mám i někde vyfocené, ale zatím jsem to nedohledala), a nic dobrého jsem od přestavby nečekala.

Nakonec jsme po dokončení nové stavby a jejím otevření začátkem tohoto roku všichni zjistili, že to nedopadlo tak špatně. Za původní klasickou fasádou se kromě kusu zachovalé historické části nachází i moderní stavby a je zde všechno, co sliboval návrh. Jen namísto kryté haly s třídírnou pošty vzniklo otevřené atrium, do kterého se dá volně vcházet ze všech ulic, do nichž je stavba orientována – do rue du Louvre, rue Étienne Marcel a rue Jean-Jacques Rousseau. Samotná pošta zde zabírá mnohem méně prostoru než dřív a je tvořena vestavěnou skleněnou buňkou, vloženou pod historický strop, do níž se vchází hlavním vchodem z podloubí pod ohromnými hodinami z rue du Louvre. Namísto původních přepážek jsou tu jen automatizované kiosky, u nichž se zákazníci obsluhují sami. Původní otvírací doba 7/7 a 24/24 byla zkrácena a pošta sice funguje každý den v týdnu, ale jen od 8 hodin do půlnoci.

Přes veškeré obavy byla nakonec kovová konstrukce se sloupy zachována, a to ve volném prostoru atria, částečně zastavěného moderní budovou s byty a kancelářemi. Na fotce dole je vidět, jak pod touto konstrukcí vypadala stará třídírna pošty.

V jižní části prostor byl na rohu rue du Louvre a vnitřního dvora Cour Gutenberg vybudován pětihvězdičkový hotel s názvem Madame Rêve s kavárnou v přízemí a s restaurací a barem na částečně kryté střešní terase, o kterou byla budova nadstavěna. Všechny prostory jsou k prohlédnutí TADY – vypadá to všechno moc hezky, jen se člověk nesmí dívat na ceník hotelových pokojů.

Vnitřní atrium je volně přístupné ze všech vchodů a díky němu se tak dá zkrátit i cesta z jedné přilehlé ulice do druhé.

La Poste du Louvre, 1. obvod, 50 rue du Louvre

Další průchod z jedné části města do druhé – tentokrát od Palais Royal směrem k Les Halles (nebo naopak, jestli chcete), leží tak trochu stranou řetězce ostatních pasáží v 2. obvodu, které jsme tady viděli dřív, jako Passage Verdeau, Passage Jouffroy, Passage des Panoramas nebo Galerie Vivienne. Možná proto do něj zabloudí mnohem méně lidí, přestože leží jen pár desítek metrů od Louvru, je lemovaný luxusními obchody a svou krásou si s těmi ostatními v ničem nezadá. Zvlášť šachovnicová černo-bílá dlažba a stejný ráz starodávných dřevěných výkladců a kulatých svítidel na tepaných mosazných ramenech po obou stranách pasáže přitahují oči. Celá ta krása z doby Druhého císařství je zastřešena skleněnou střechou, která svým ostrým sklonem opticky zvětšuje její výšku.

Vznik této osmdesát metrů dlouhé elegantní neoklasicistní pasáže se datuje do první poloviny 19. století, do doby velkých investičních spekulací, kdy se dva zbohatlí řezníci, jejichž jméno pasáž dodnes nese, rozhodli, že společně vybudují na zakoupeném pozemku ve frekventované čtvrti mezi rue Jean Jacques Rousseau a rue Bouloi tuto krytou uličku. Nová pasáž se stala okamžitě cílem mnoha Pařížanů, už jen proto, že u jejího východu do rue Jean Jacques Rousseau tehdy ležela velká stanice dostavníků, takže cestující, kteří čekali na svůj vůz, se mezitím procházeli pasáží a jejími obchody.

Pasáž vydržela od doby svého vzniku až do dnešních dnů v původním stavu. Od roku 1965 je zapsaná na seznamu památek.

Obchody si zde stále zachovávají svůj elegantní a luxusní vzhled a vypadají tak trochu jako by se v nich zastavil čas. Kromě rozlehlých a krásných prostor po stanici dostavníků, kde se dnes prodávají slavné luxusní boty s červenou podrážkou Louboutin, zde najdeme obchůdky se starožitnostmi, dekoracemi, starými tisky a knihami nebo dokonce starými hudebními nástroji. Nechybí ani módní doplňky nebo parfumerie.

Galerie Véro-Dodat, 1. obvod, mezi 19 rue Jean-Jacques Rousseau a 2 rue du Bouloi

Pasáž je otevřena denně kromě neděle od 7 do 22 hodin

Etalony, neboli kalibrovaná měřidla, byly v Paříži rozmístěny po Francouzské revoluci krátce poté, co Národní konvent přijal v roce 1793 dekret, kterým zavedl ve Francii metrický systém. Metr jako nová délková míra byl dva roky předtím Francouzskou akademií věd složitě vypočítán triangulací a stanoven jako jedna desetimiliontina vzdálenosti od rovníku k severnímu pólu.

Do té doby měly jednotlivé francouzské oblasti svoje vlastní délkové míry, které se sice většinou nazývaly stopa a palec, ale měly různou hodnotu – například pařížská stopa se délkou lišila od stopy z Normandie nebo z jihu země. Přepočítávání měr mezi jednotlivými regiony se tak často stávalo nejen hlavolamem, ale také jádrem mnoha sporů.

Zavedení metru jako jednotné délkové míry odstranilo problémy a přineslo pomoc při sjednocování země. Mělo však také nevýhody – lidé, zvyklí na staré počítání, se tomu novému těžko přizpůsobovali, nebo ho rovnou odmítali. Trvalo proto několik desítek let, než se metrické míry zažily, a teprve až od roku 1840 se jejich používání stalo povinným.

K lepšímu zavádění a používání nové míry měly napomoci i mramorové etalony, které byly v zemi rozmístěny mezi lety 1796 a 1797. Veřejnost, především kupci a jejich zákazníci, podle nich mohla ověřovat míru prodávaného a kupovaného zboží. V Paříži jich bylo na důležitých veřejných místech instalováno šestnáct, z nichž dva se zachovaly až do dnešních dnů.

Jeden z etalonů je umístěn téměř naproti Senátu, pod krátkým podloubím domu v rue de Vaugirard, ve kterém na konci 18. století sídlila Agentura pro váhy a míry. Ze dvou zachovalých je jediný, který zůstal na svém původním místě.

Druhý etalon metru je vezděn do průčelí Ministerstva spravedlnosti na place Vendôme. Dnes už se s jistotou neví, jaké bylo jeho původní umístění.

Pokud byste však na metr chtěli jít vědecky a nikoliv historicky, bude vás zajímat také ten nejdokonalejší současně platný etalon metru. Najdete ho hned za hranicí Paříže v Sèvres, kde sídlí v zámeckém parku v pavilonu Breteuil Mezinárodní úřad pro míry a váhy. Právě v něm je uchováván mezinárodní prototyp metru, vyrobený ze slitiny platiny a iridia.

6. obvod, 36 rue de Vaugirard

1. obvod, 13 place Vendôme

Slavnou Samaritaine – historický obchodní dům, stojící na nábřeží nedaleko Louvru, zavřel v roce 2005 její vlastník z bezpečnostních důvodů. Dlouhá léta se však o rekonstrukci jen mluvilo, dokonce se spekulovalo, že je s obchodním domem konec, že už neotevře, ale nakonec se rekonstrukce uskutečnila a loni v červnu Samaritaine se svým nádherným secesním interiérem i exteriérem znovu otevřela brány.

Není to ale jen tak obyčejný obchoďák, jako spíš příběh o dvou lidech, kteří se vypracovali z ničeho až na úplný vrchol. Značka La Samaritaine totiž vznikla v roce 1870 jako název malé prodejny, kterou si otevřel mladý obchodník Ernest Cognacq v rue Pont Neuf. Společně se svou ženou Marie-Louise Jaÿ, bývalou prodavačkou z tehdy již existujícího obchodního domu Bon Marché, pak obchod rozšířili do celé budovy a protože jejich malý obchodní dům měl úspěch, začali postupně přikupovat nemovitosti v jeho sousedství, které k němu připojovali. Projekt, který mezitím zabral celý domovní blok, byl nakonec po roce 1883 architektonicky sjednocen a přestavěn. V následujících letech pak oba manželé dokoupili ještě další nemovitosti v okolních ulicích, ze kterých vznikly další pobočky. Obchodům se skvěle dařilo, takže i po smrti obou manželů zůstal obchodní dům v rukou rodiny. Největších obchodních úspěchů firma dosáhla v třiceti poválečných letech, kdy se stala po Galeries Lafayette druhým největším obchodním domem a její motto „On trouve tout à la Samaritaine“ (V Samaritaine najdete všechno) se stalo hlavním heslem všech jejích promyšlených a zábavných reklamních kampaní, které všichni znali. Od poloviny sedmdesátých let však začala její sláva pomalu upadat, budovy postupně degradovaly a ztrácely svůj lesk, až v roce 2001 rodina prodala Samaritaine skupině LVMH, která po ukončení prodeje v roce 2005 začala připravovat náročnou rekonstrukci.

Znalcům pařížských muzeí jméno zakladatelů jistě něco připomíná. Ano, jde o manžele, jejichž umělecké sbírky si dnes můžeme prohlédnout v jednom z paláců ve čtvrti Marais jako Musée Cognacq-Jaÿ.

Odkud se ale vzal název La Samaritaine? Dávno předtím se tak říkalo vodní pumpě, která stávala od dob Jindřicha IV. až do roku 1813 u blízkého Pont Neuf. Jednalo se o velké čerpací zařízení, které zásobovalo vodou celou čtvrť kolem Louvru, a které bylo umístěno v budově, ozdobené nad vchodem sousoším, znázorňujícím biblické setkání Ježíše a Samaritánky u Jakobovy studny.

Pět podlaží, otevřených do vysokého atria, je propojeno schodištěm, které návštěvníka přivede až nahoru pod prosklenou střechu, zaklenutou nad ozdobným malovaným pásem se secesními rostlinnými a zvířecími motivy. V tomto nejvyšším patře najdeme několik kaváren a restaurací. Další jsou potom v suterénu a v přízemí se vstupem z ulice.

Po rekonstrukci se obchoďák proměnil. Pryč je rozlehlé železářství v suterénu, které tam nahradila kosmetika. Nenajdeme zde ani dřívější domácí potřeby, ani sportovní artikly, ani nábytek nebo sanitární zboží a pryč je i oddělení s drobnými zvířaty a ptáky v přízemí. Zkrátka reklama o tom, že v Samaritaine najdeme „tout“ už dnes neplatí. Mimochodem, když už mluvíme o starých reklamách, tak některé z nich jsou dnes ikonické a všichni je znají. Nejproslulejší je asi tato s King Kongem z roku 1974.

Na rozdíl od minulosti, kdy byla La Samaritaine lidová a pro všechny, v ní dnes najdeme téměř výhradně samé luxusní značky s cenami, které se dotýkají hvězd. Přesto stojí za to si ji projít, už kvůli samotné budově.

Stejně jako dřív, i dnes se Samaritaine skládá z několika částí. Tu největší a nejstarší vidíte nahoře. Patří k ní ještě menší budova ve stejném stylu, která je vklíněná hned v sousedství mezi rue du Pont Neuf a rue de la Monnaie, a ve které najdete levnější značky, jako je třeba Zara. Přímo na nábřeží s výhledem na Pont Neuf pak stojí dostavba z roku 1928 ve stylu art-déco, která dnes, na rozdíl od minulosti, slouží pod názvem Cheval blanc jako luxusní hotel.

A pak tady máme tu nejmodernější část.

Stavbu se zvlněnou skleněnou fasádou na rue de Rivoli určitě nepřehlédnete. Navrhli ji dva japonští architekti, Kazuyo Sejima a Ruye Nishizawa, a byla dokončena na začátku loňského roku. Od historické budovy ji sice odděluje uzoučká rue Baillet, přesto jsou obě stavby propojeny podzemím, kde je vytvořeno dvoupatrové průchozí atrium.

Novou budovu postavili na místě dřívější možná nejopotřebovanější části Samaritaine, která zabírala celý blok starých haussmannovských činžáků. Pravděpodobně nebyla architektonicky nijak významná, jinak by asi investoři nedostali povolení k likvidaci, přesto její zbourání a hlavně nový návrh vyvolaly před lety velké vášně. O něco později, ale stále ještě před zahájením výstavby, byla podél rue de Rivoli vybudovaná ohrada a nízká provizorní stavba, ve které nechali majitelé Samaritaine zřídit informační středisko, které vysvětlovalo jejich záměry, ukazovalo novou podobu a předvádělo prezentace a vizualizace. Přesto tam stávaly skupinky s peticemi proti stavbě a nový záměr se dlouho projednával.

Mně osobně se nová stavba líbí, možná proto, že na rozdíl od protestujících jsem ke staré budově neměla žádný citový vztah. Ta nová mi připadá nejen funkční, ale díky deformovanému zrcadlení protějších budov i vrcholně zajímavá.

La Samaritaine, 1. obvod, 99 rue de Rivoli nebo 19 rue de la Monnaie