Když se řekne Bois de Vincennes, představíme si rozlehlý park na východě města s jezerem Daumesnil, ve kterém najdeme i zoologickou zahradu, Parc Floral, Jardin de l´Agronomie tropicale a sousední jezero Lac des Minimes, nebo školní zahradu École du Breuil. To ovšem ani zdaleka není všechno. Přímo naproti posledně jmenované leží další z perel této oblasti – arboretum s více než dvanácti stovkami stromů nejrůznějších druhů, ať už listnatými, jako jsou například lípy, javory, duby a kaštany, nebo jehličnatými, které jsou tu zastoupeny jak těmi pro Evropu typickými jako jsou borovice, smrky nebo jedle, ale také například cizokrajnějšími cedry, cypřiši nebo sekvojemi.

Arboretum je součástí pařížské botanické zahrady, která spravuje celkem tři zahrady – kromě arboreta je to ještě park Bagatelle na okraji Boulogneského lesa a zahrada Serres d’Auteuil. První vysazování stromů zde bylo zahájeno v roce 1939, ale po vypuknutí války bylo pozastaveno, aby mohly být pozemky využity pro pěstování zeleniny pro obyvatelstvo. K obnovení výsadby proto došlo až po roce 1946.

Park má nepravidelný obdélníkový půdorys, rozdělený hlavními cestami do čtyřmi oddílů. Cesty se kříží uprostřed terénu pod velkou, několik desítek metrů vysokou sekvojí. Celý pozemek je protkán dalšími užšími cestičkami, které provedou návštěvníky mezi jednotlivými částmi, věnovanými vždy jednomu druhu stromů. Z dubového lesa tak přejdete kolem kaštanového háje mezi javory a lípy a podél jasanů se dostanete k potůčku, lemovanému vrbami, abyste opět skončili pod centrální sekvojí, obklopenou koniferami.

Na procházku z centra Paříže je to sice trochu daleko, ale pokud byste se rozjeli na vincenneský hrad nebo některou z jiných zajímavostí ve Vincennes a jeho parku, určitě si nenechte příjemnou procházku v arboretu ujít.

Arboretum de Paris, 12. obvod, hlavní vstup z Route de la Pyramide

Vstup do zahrady je zcela zdarma. Otevřeno každý den v týdnu, v zimě od 9:30 do 18:30 (od 1. října do 30. března) a v létě od 9:30 do 20:00.

Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc Floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky (ale kolem nádraží to není moc pěkné).

Třináctý obvod nemá moc velkých parků. S výjimkou menších zahrad, rozházených sem tam mezi domy, je jednou z největších zelených ploch park Square René Le Gall ve čtvrti Gobelins nedaleko place d´Italie, pojmenovaný po 2. světové válce na počest městského radního ze 13. obvodu, zastřeleného Němci ve věku 43 let. Park leží stranou od hlavních ulic a je proto tak trochu skrytý před turisty.

Park je rozdělený do tří částí – ta první je upravená podle tradice francouzských zahrad jako růžová zahrada se záhony s rozkvetlými růžemi, které se pnou po kovových konstrukcích altánků. V jejím středu se tyčí obelisk.

Ve střední části parku nás čekají dlouhé cestičky mezi hustým podrostem, nad kterým se rozkládají koruny věkovitých stromy nejrůznějších druhů – kromě kaštanů, platanů, jasanů nebo cedrů zde rostou i některé ovocné stromy. Zadní a nejužší část je věnována dětem; kromě běžného vybavení hřišť s pískovišti a houpačkami jsou tu umístěny i pingpongové stoly.

Park byl vytvořen ve 30. letech minulého století na místě bývalého ostrova, který ležel mezi dvěma rameny řeky Bièvre, která tudy tehdy protékala směrem k pátému obvodu, aby se nakonec vlila do Seiny. Říčka byla na přelomu 19. a 20. století svedena do podzemí a zatrubněna, jednak proto, že dělila čtvrť na dvě části, ale především proto, že byla zdrojem zápachu, bláta a špíny. Na jejich březích stály nejen budovy manufaktury na gobelíny, ale o něco dál, na hranici 13. a 5. obvodu, i četné koželužny a barvírny, které využívaly její vodu při činění kůži a odpad ze svého provozu sváděly do řeky. Po celé čtvrti proto dnes můžete v místech, kudy řeka tekla, včetně parku, najít v dlažbě malé mosazné destičky s nápisem, které řeku připomínají. Kromě toho na ni odkazuje i malý potůček v zadní části zahrady v blízkosti dětského hřiště.

Údolí kolem Bièvre bylo v minulosti i přes nevábný pach místo plné života, který se zde točil především kolem tančíren a hospod. Leželo totiž až za tehdejšími hradbami, takže se zde na víno a další alkohol nevztahovalo městské clo. Ostrov uprostřed řeky sloužil jako místo zábavy pro dělníky z okolí, zvlášť poté, co si zde vlámští přistěhovalci, kteří přišli původně pracovat do gobelínové manufaktury, začali otvírat pivnice a vařit svoje vlastní pivo.

Jednou z atrakcí, kterými byl ostrov proslulý, byli kejklíři, kteří předváděli cvičené opice. Nechávali je prý po ostrově volně potulovat do té míry, že po nich byl nakonec ostrov pojmenován jako Opičí ostrov – Ile des Singes.

Square René Le Gall doplňuje mozaiku čtvrti, kterou tento blog už poměrně hustě mapuje. Těsně k jeho severní části přiléhá už zmíněná Manufacture des Gobelins, která dala jméno celé čtvrti, a také Národní mobiliář se svým bohatým depozitářem. Mezi oběma velkými areály je ještě více severněji vklíněn Château de la Reine Blanche. Východní strana parku je lemována starou rue de Croulebarbe, kde můžete vyzkoušet baskickou kuchyni v restauraci Cabaret de madame Grégoire. Nad jižní stranou se tyčí první pařížský mrakodrap a když za ním přejdete boulevard Auguste Blanqui s nadzemní částí metra linky 6, dostanete se do kouzelné čtvrti Butte aux Cailles s jejími uličkami, kavárnami, bistry a pouličním uměním.

Dnes ještě zůstaneme na tak zvané pláni Monceau, kde v okolí stejnojmenného parku leží spousta významných budov a také mnoho konzulátů a ambasád. Do jedné z nich, ve které sídlí litevský velvyslanec, jsem měla možnost se podívat během posledních Dnů evropského dědictví. Ty jsou pro mě vždycky příležitostí, jak se podívat i tam, kam se běžně člověk jen tak nedostane. A jako vždy mě tady zajímala především architektura a duch místa, ať už v interiéru nebo zvenčí.

Malý palác na bulváru de Courcelles, ve kterém litevské velvyslanectví sídlí, byl v 19. století prvním pařížským sídlem skladatele Ernesta Chaussona, jeho manželky a jejich tří dětí. Dům v té době vyzdobili malíři Maurice Denis a Odilon Redon. V jeho pracovně také visel velký portrét rodiny Chaussonů, který namaloval jeho přítel Eugène Carrière. Budova se stala velvyslanectvím v roce 1999.

Během návštěvy byly zpřístupněny přízemní reprezentační salóny, kde byla vystavena díla některých litevských umělců a také výrobky, typické pro tuto zemi. Nesměly chybět především šperky z jantaru a v malé zahradě, která k paláci přiléhá, ochutnávka litevských nápojů a sladkostí.

Nahoře pohledy na zahradní fasádu domu, dole vlevo vstupní prostory a vpravo pohled na malé a úzké zadní křídlo domu, přistavěné k hlavní budově. Je postaveno v úplně jiném stylu, než zbytek paláce a připomíná spíše některé jiné stavby z okolí, jako například minule popsaný Maison de l´Europe. V tomto přílepku údajně bydlí řidič ambasády.

Upřímně řečeno, nevím, jestli se dá ambasáda navštívit i jindy, než při Dnech evropského dědictví. Každopádně jsou podobné akce vždycky dobrou příležitostí podívat se na interiéry domů a paláců, z nichž obvykle známe jen uliční fasádu a zavřené dveře.

17. obvod, 22 boulevard de Courcelles

Nevelký hôtel de Haviland, stojící v blízkosti parku Monceau, se před několika lety stal sídlem Evropského domu, který se sem v roce 2017 přestěhoval z Marais. Je místem setkání pro všechny, kteří cítí potřebu diskutovat o evropských projektech a problémech, a současně místo otevřené pro veřejnost, které nabízí personalizované informační služby a zkoumá kulturní rozměr evropského projektu, reprezentaci hranic, demokratické a participativní, vzdělávací, ekonomické a sociální otázky Evropy.

Z hlediska tohoto blogu nás ovšem bude zajímat především budova z 19. století, která jako by svojí architekturou z oka vypadla nedalekému sídlu Cité de l´économie, spadajícímu pod Banque de France. Stejný neorenesanční a neogotický styl, stejná fasáda, vyskládaná do nakoso položených čtverců z cihel červené a černé barvy s lemováním z bílého kamene a dokonce i stejný typ okapů, vytvářejících na fasádě zlato-černou kroucenou obrubu. Není divu, obě stavby navrhl stejný architekt – Jules Février, který je autorem ještě několika dalších domů v této oblasti Paříže.

Architekt Février dům postavil pro bohatého výrobce porcelánu Havilanda, který byl sice amerického původu, ale celý svůj život strávil ve Francii. Jeho otec založil v roce 1864 porcelánku ve městě Limoges, kterou syn později převzal a rodina ji provozovala až do jejího úpadku v roce 1931. Dům v Paříži sloužil nejen jako jeho sídlo, ale také jako místo pro jeho bohatou sbírku umění.

Dům patřil rodině Haviland až do 2. světové války, po ní v něm sídlila korejská ambasáda a ještě později městská konzervatoř Clauda Debussyho. Z původního vybavení proto nezůstalo vůbec nic – jen velkolepé dřevěné schodiště a některé řemeslné prvky, jako dřevěné ostění, kliky a zámky na dveřích s monogramem H, nebo kličky na oknech.

Společenské prostory jsou v podstatě prázdné a když odhlédneme od výhledu na avenue de Villiers nebo na opačnou stranu do zarostlé zahrady, i nezajímavé. Zaplňují se podle jednotlivých akcí a aktivit, ať už samotného Evropského domu, nebo v případech, kdy organizace svoje prostory pronajímá pro veřejné i soukromé akce.

Dům se dá navštívit v rámci některých konferencí nebo setkání, ale nejspolehlivější jsou dny otevřených dveří nebo klasické zářijové Dny evropského dědictví.

Maison de l´Europe

17. obvod, 29 avenue de Villiers

Stejně jako u nás, i ve Francii se lékárníci povinně sdružují v profesní komoře, která upravuje jejich činnost a hájí jejich zájmy. Ústředí francouzského Ordre national des pharmaciens sídlí ve dvou sousedících historických palácích v těsném sousedství parku Monceau, které jsou natolik pozoruhodné, že stojí za to se na ně podívat trochu blíž.

Sídlo farmaceutů zaujímá čísla 6 a 4 na avenue Ruysdaël. Obě stavby představují harmonickou eklektickou směsici neogotiky a dalších stylů, kterými se stavebníci často inspirovali v 19. století. Pocházejí z konce Druhého císařství, kdy na konci 60. let 19. století bankéř Pereire (pamatujete? mluvili jsme o jeho rozmachu TADY) při svém urbanistickém přetváření tehdejší planiny Monceau nechal postavit, kromě jiného, i soukromá sídla pro bohatou pařížskou smetánku. Kromě těch nejprestižnějších, mezi které patřil palác bankéře de Camondo nebo Hôtel Cernuschi, které dnes slouží jako muzea, tehdy vznikly i oba domy, o kterých bude dnes řeč.

Soukromé sídlo v čísle 6 bylo postaveno v roce 1867 jako měšťanský obytný dům ve stylu neogotiky. Interiér domu sestával z přízemí s několika přijímacími salony ve stylu Ludvíka XV. a se zimní zahradou, a ze dvou pater, do kterých vedlo zdobené novogotické kamenné schodiště a které bylo vyhrazeno pro byty majitelů, zatímco druhé patro obývalo služebnictvo.

Dům číslo 4 byl postaven před rokem 1875 v dosti střídmém novogotickém slohu, s typickou pařížskou fasádou z červených cihel a bílého kamene, zdobenou plasticky renesanční římsou oddělující přízemí od patra. V roce 1879 dům získal Gaston Menier, mladší syn slavného majitele čokoládoven v Noisiel nedaleko Paříže, který se zde usadil po své svatbě. Z úprav, které nechal po koupi provést, pochází nejen poslední patro v byzantsko-benátském stylu, ale také dvorní přístavba pavilonu v normandsko-maurském stylu, který byl pro jejich rodinu charakteristický (a který byl použit už předtím nejen na budovách čokoládovny, ale i na dalších stavbách, které nechal jeho otec vystavět v Noisiel, jak můžete vidět v článku, na který vede výše uvedený odkaz). V tomto pavilonu se nacházela kočárovna pro pět vozů, stáj a v horních patrech obslužné místnosti, ale především divadelní sál a galerie propojená ve druhém patře s hlavní budovou. Velké dřevěné schodiště vedoucí do vyšších pater bylo zdobeno mozaikami z barevného benátského skla.

Dnes je v maurském pavilonu umístěna stálá výstava historie lékárenství. Tyto specializované sbírky se zaměřují na dějiny zdravovědy a především lékárenství a léků od počátků až po současnost. Tvoří je celá řada významných dokumentů, starověká i současná díla, tisky, grafiky a knihy. Doplňují je pak artefakty z pařížských historických lékáren.

Nahoře a dole jsou vidět některé exponáty, rozmístěné kolem historické táry a regálů s policemi a zásuvkami s popisy, které sloužily k uchovávání jak hotových léků, tak i surovin pro jejich výrobu. Na dózách si pak můžeme dlouze číst seznamy rostlinných, živočišných nebo minerálních surovin, od těch nejbizarnějších, jako byly třeba račí oči, dračí krev nebo kořen mandragory, přes rostliny a plody, jako pro nás už zcela běžné kakao, až po jedovaté byliny, jako je třeba rulík zlomocný. Jiné dózy pak nesou nápisy, prozrazující, že se v nich skladovaly některé prvky a sloučeniny, které se ve farmaceutickém a chemickém průmyslu používají dodnes – namátkou třeba manganistany.

V dalších policích pak najdeme nejen další a další nádoby, dózy a tyglíky se záhadnými nápisy, ale také celou řadu starých knih a lékopisů, včetně kuriozity, jako je Československý lékopis z roku 1954.

Kromě výstavky v přízemí není v domě číslo 4 nic dalšího pro veřejnost zpřístupněno. Do samotného sídla komory ve vyšších patrech – ano, těch byzantsko-benátských – se běžný návštěvník nedostane, smí se jen podívat na benátské schodiště z vyřezávaného dubu, obloženého pestrou benátskou mozaikou a zrcadly.

Expozice pak pokračují i druhé části sídla, v domě číslo 6, jehož salony a zimní zahrada se otvírají přímo do parku Monceau. Kromě dokumentů a knih je i zde vystavena nejen řada dóz s latinskými názvy a podivným obsahem, ale také lékárenské náčiní, nářadí, nádobí a pomůcky, včetně několika exemplářů starých přístrojů na výrobu pilulek a kapslí a celé řady lékárenských vah.

Kromě stálých sbírek zde bývají i krátkodobé tematické výstavy, ale za prohlídku stojí i samotné prostory, kde je každý ze salonů jinak dekorován – například jeden je obložen vyřezávaným tmavým táflováním, další má látkové tapety a stěny toho posledního jsou vykládané mramorem několika barev.

Přímo ze salónu pak vede kamenné schodiště do malé a trochu zanedbané zahrady, kde za nízkým živým plotem už začíná veřejná část parku Monceau.

Nahoře vidíte oba sousedící domy, které jsou sice z ulice oddělené, ale v zadních traktech jsou propojeny společným dvorem. Hlavní vstup do sídla Lékárenské komory je umístěn v čísle 4.

S návštěvou je to trochu složitější – nejjistější je vypravit se sem během zářijových Dnů evropského dědictví (jen doporučuji předem se zaregistrovat přes oficiální stránky, vzhledem k výjimečnosti místa zde bez registrace bývají dlouhé fronty a ne na všechny čekající se dostane). Pro skupiny je také možné domluvit si prohlídku emailem, ovšem na stránkách už mají, bohužel, napsáno, že na rok 2024 jsou všechny termíny obsazeny.

Ordre national des pharmaciens, 8. obvod, 4 avenue Ruysdaël

V sousedství kostela Saint-Germain-des-Prés najdeme nenápadný, tichý a malebný parčík, založený už v roce 1901. Přestože jeho název připomíná pařížského radního a poslance Laurenta Prachea ze začátku 20. století, najdeme v něm především připomínku básníka Guillauma Apollinaira. Právě jemu je věnována bysta, která stojí uprostřed parku.

Guillaume Apollinaire, vlastním jménem Wilhelm Albert Wladimir Alexandre Apollinaire de Kostrowitzky, byl synem polské šlechtičny a švýcarsko-italského aristokrata. Narodil se 26. srpna 1880 v Římě a žil v Paříži, kde se stal jedním z nejznámějších a nejaktivnějších členů umělecké komunity na Montparnassu. Byl jedním ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Zemřel v Paříži na španělskou chřipku v pouhých 38 letech.

Busta s názvem Poezie, která je Apollinairovi věnována, není ovšem jeho podobou. Znázorňuje bývalou Picassovu přítelkyni, surrealistickou fotografku a malířku Doru Maar (která dřív bývala i Apollinairovou družkou). S Pablem Picassem žila v letech 1936-1943 v jeho ateliéru v nedaleké rue des Grands Augustins, kde byla svědkem tvorby jeho plátna Guernica, jehož vznik fotograficky dokumentovala. Když ji Picasso opustil kvůli Françoise Gillotové, skončila v psychiatrické léčebně a následky si nesla po celý zbytek života až do své smrti v roce 1997. O vztahu s Picassem napsala otevřenou a upřímnou knihu Moi, Dora Maar (vyšla ve slovenštině pod názvem Ja, Dora Maar, do češtiny přeložená nebyla).

Pablo Picasso bystu vytvořil a daroval Paříži v roce 1959 na počest svého dávného přítele Apollinaira. Šedesátikilová plastika byla umístěna sem do parčíku, ležícího v blízkosti bývalého Apollinairova bydliště na boulevardu Saint-Germain 202.

V noci z 30. na 31. března roku 1999 někdo bustu ukradl. Podrobné pátrání v celé Paříži sice nevedlo ani k nalezení plastiky, ani k odhalení zloděje, ale v květnu téhož roku ji našli obyvatelé malého městečka Osny v příkopu za městem. Když ji přinesli na radnici, nikdo nepoznal, o jaké dílo se jedná a kdo je autorem, proto ji vystavili na schodišti radnice. Tam až téměř po dvou letech jeden z návštěvníků Picassovo dílo poznal a busta se tak mohla vrátit na své původní místo.

V parku se jen tak volně povalují kusy gotického zdiva, kameny, oblouky a chrliče. Pocházejí z kaple Panny Marie z roku 1255, která kdysi stávala v blízkosti kostela v místech dnešní rue de l´Abbaye. Po zboření kaple v 18. století byly některé ze zbylých architektonických prvků použity na stavbě soukromého domu, odkud byly na začátku 20. století přeneseny do tohoto parku. Další část zůstala v základech dalšího z domů hned naproti parku a je vidět ve vstupní hale, není však přístupná. Zato si můžete v jedné z apsid sousedícího kostela Saint-Germain-des-Prés prohlédnout aspoň zachovalou vitráž, která také pochází z této kaple.