Ti, kdo aspoň jednou viděli vojenskou přehlídku k příležitosti 14. července nebo jiného francouzského svátku, si určitě vybaví jezdce na koních v parádních uniformách, se zlato-stříbrnou helmou na hlavě a dlouhým červeným chocholem, kteří tvoří prestižní vojenskou jednotku republikánské gardy. Ta kromě kavalerie zahrnuje ještě pěší regimenty (infanterie) a hudební jednotky (orchestr a sbor).

Republikánská garda je součástí tzv. gendarmerie, bezpečnostní složky, která spadá pod ministerstvo obrany i vnitra, a jejíž členové jsou, na rozdíl od příslušníků policie, vojáky. Zatímco policie působí ve městech, gendarmerie koná svoji činnost hlavně na venkově a v příměstských oblastech. Tam všude můžeme narazit i na gardisty, kteří kromě reprezentačních úkolů, kdy chrání vysoké ústavní představitele, vykonávají běžnou asistenční, vzdělávací i obrannou funkci. Bude se nám to zdát trochu kuriózní, ale jejich působnost na venkově zahrnuje, například, i ochranu vinic v době dozrávání hroznů nebo hlídání chovů ústřic.
Vznik dnešní republikánské gardy spadá do roku 1848, kdy ji svým dekretem ustavil Louis-Napoléon Bonaparte. Měla však své předchůdce už v dřívější době – už v době Ludvíka Svatého existovaly jednotky „pařížské gardy“ se specifickými úkoly, které v různých formách přetrvaly až do francouzské revoluce – při ní se odklonily od krále a přidaly se na stranu Národního shromáždění. Později byly proto rozpuštěny, pár let na to Napoleonem znovu založeny a v roce 1813 znovu zrušeny.

V Paříži mají gardisté svoje hlavní sídlo v těsné blízkosti place de la Bastille a přesně tam se dnes podíváme. 

Sídlo republikánské gardy leží ve čtvrti, která dodnes nese ve svém názvu i v názvu přilehlého nábřeží Seiny připomínku kláštera řádu celestýnů, který tady stával od poloviny 14. století. Poté, co byli v roce 1775 celestýni z Paříže vyhnáni, zůstal klášter opuštěný. Po francouzské revoluci, kdy revolucionáři zabavovali církevní majetek, se sem nastěhovala garda a i při všech politických změnách sloužily budovy i v dalších desetiletích vojenským účelům. Po roce 1890 byly původní budovy kláštera strženy a byly postaveny ty dnešní. Kolem roku 1900 byla zbořena i kaple jako poslední zbytek celestýnské historie. Z ní zůstala zachovaná jen rytina, která visí v místním muzeu, a na které vidíme podobu starého kláštera.

Za mohutnými vraty boulevardu Henri IV. se dostaneme okamžitě k tomu hlavnímu, co gardu odlišuje od ostatních jednotek – ke koním. Nádvoří komplexu je upraveno pro jejich trénink a je lemováno stájemi. Jednou z částí areálu je i velká krytá jízdárna (na spodní fotce ta budova v pozadí).

 

Z jízdárny rovnou do stájí… 

Koní je tady ustájeno kolem sto třiceti. Republikánská garda má mezi sebou i ženy. Slečna, kterou jsme měly možnost pozorovat při přípravě koně na trénink, nám potom předvedla i to, jak ho cvičí na skoky přes překážky, ale upřímně, moc se mu do toho nechtělo a občas se těsně před překážkou prudce zastavil, div že ji neshodil.

Z celého areálu jsme toho kromě stájí a jízdárny už moc neviděli. Krátká procházka mezi budovami nám jen ukázala, jak jsou kasárna rozlehlá. Kromě sídla generálního štábu a ostatních složek tady taky bydlí asi sto dvacet rodin příslušníků nebo zaměstnanců gardy (což vede k tomu, že se po areálu potulují malé děti, jeden takový asi osmiletý chlapeček nás celou dobu pronásledoval na kole).

Chtěli nám také ukázat kovárnu, ale byla zrovna zavřená, takže jsme dovnitř na všechny ty kovadliny, podkovy a spoustu nářadí ke kování koní směli nahlédnout jen zaprášeným oknem. 

Posledním bodem našeho programu byla návštěva místního muzea. Jsou zde vystaveny hlavně historické uniformy a zbraně, různé dokumenty, fotografie a doklady a další předměty, které se týkají historie republikánské gardy

Jak jsme viděli i na úvodním videu, republikánská garda má velkou hudební jednotku (cestou areálem jsme viděli i budovu, která je kapele vyhrazená). Hraje nejen při reprezentačních příležiitostech a přehlídkách, ale pořádá i koncerty, kdy vojáci vymění uniformy za fraky.
U figuríny bubeníka na koni jsme se dozvěděli, že bubeníci, kteří mají v rukou paličky a proto nemohou držet opratě, ovládají koně nohama. Ještě lépe než na fotce je to vidět na tom horním videu.

Ten dlouhý chochol, který gardistům splývá z přilby na záda, je tak dlouhý prý proto, aby jim chránil krk – prostě ten pramen koňských žíní nepřesekne žádný meč, který by se vynořil zezadu ze zálohy. 

 

Výstava připomíná i kolonizační historii gardy

Pohled na část uliční fasády kasáren. V dálce je vidět Červencový sloup na place de la Bastille.

Prohlídky pořádá agentura, na jejichž stránkách TADY je možné se přihlásit. Najdete tam také další prohlídky, které tato agentura organizuje; většinou jde o návštěvy zákulisí některých známých památek (Eiffelovky, Opery a podobně).

Garde républicaine
4. obvod, 18 boulevard Henri IV

Vstupné 14 eur

Prohlídky se konají zhruba dvakrát za měsíc, obvykle v sobotu. Další možností, jak se dostat dovnitř, tentokrát zdarma, jsou zářijové Dny evropského dědictví. 

 

Ten dům byl jeden z těch nálezů, které se občas v Paříži nečekaně přihodí. Cestou po obyčejné ulici v rušné čtvrti jsem otevřenými vraty zahlédla hezký dvorek – vešla dovnitř, pokochala se hezky upraveným prostorem, a teprve když jsem vyšla, všimla jsem si na zdi pamětní tabule. Emile Zola zde žil od roku 1889, napsal zde svůj otevřený dopis „J´accuse“ (Žaluji), kterým se angažoval v aféře Dreyfus, a zemřel zde v roce 1902 na otravu oxidem uhelnatým ze špatně fungujícího topení (taková smrt samozřejmě vyvolala spoustu dohadů).
Žádné další podrobnosti o domě jsem nenašla, ale ten hlavní Zolův dům, který mu patřil od roku 1878, a který je uváděný na internetu, leží kousek od Paříže v městečku Médan. Momentálně se v něm připravuje otevření Dreyfusova muzea (snad v roce 2017).

Pokud by někdo chtěl jít v Paříži v Zolových stopách, další místa, kde žil v průběhu svého života, najdete vyjmenovaná TADY.

9. obvod, 21 rue de Bruxelles

Malý hřbitov na západním okraji Trocadéra můžeme klidně označit jako hřbitov s nekrásnější vyhlídkou i s nejvznešenějšími „obyvateli“. Jeho poloha na okraji aristokratického 16. obvodu ho předurčila k tomu, aby zde byli pohřbíváni příslušníci šlechtických rodin, bohatí podnikatelé nebo umělci.

Hřbitov byl založen v roce 1820 a je dodnes funkční. 

Ze všech známých osobností, které jsou zde pohřbeny, jsem hledala především hrob, ve kterém je pohřben Claude Debussy, a potom ten dole, který patří malíři Édouardu Manetovi. Kromě těch, které ještě uvidíte dál, a na které jsme narazili víceméně náhodou, je zde z těch neznámějších osobností pohřben také herec Fernandel, spisovatel Octave Mirbeau, rodina průmyslníků Renaultů, módní návrhář Jean Patou nebo rodina výrobců parfémů Givenchy.

V hrobce Manetů je pohřben nejen slavný malíř Édouard, ale také jeho bratr Eugène se svojí ženou, malířkou Berthe Morisot

V nízkém hrobě, pokrytém okvětními lístky bílých růží a poupaty kamélií, je pohřbená Leila, dcera perského šáha Rézy Pahlavího, která zemřela ve věku 31 let (dodnes se neví, jestli to byla sebevražda nebo předávkování). Je pohřbená v hrobě společně se svojí babičkou, matkou své matky Farah. Ta je stále naživu a žije mezi USA, Paříží a Káhirou, kde zemřel a je pohřben šáh.

Na hřbitově je pohřbený také poslední vietnamský císař Bao Dai, který odešel do exilu ve Francii po převratu v roce 1955

Když budete ve Francii telefonovat, zcela určitě vám na mobilu naskočí jméno operátora, jehož telefonní impérium patří této rodině

Jak už jsem psala nahoře, na hřbitově jsem nepátrala účelově po hrobech slavných, ale spíš jsem se rozhlížela po hrobkách, které byly něčím zajímavé. Mezi ně patřil určitě i tento náhrobek maďarských baronů Perényi s kopií Michelangelovy Piety, jejíž bílý mramor chrání před znečištěným ovzduším skleněné „akvárium“

Krásná mozaika…

 

 

16. obvod, 2 rue du Commandant Schloesing

 

 

Jak se tam dostat: metro Trocadéro (linka 6 a 9)

V Paříži existuje mnoho nemocnic, které jsou sice zmodernizovány na špičkovou úroveň a mají velkou část moderních budov, jejich jádro však zůstává stále historické. Dnes se podíváme do jedné z nich, která je současně i jednou z nejstarších. Na místě, kde už v 15. století stával útulek pro nemocné s nakažlivými nemocemi (především morem) a ještě předtím ve 13. století špitál, založený Markétou Provensálskou, manželkou Ludvíka IX., nechala postavit novou nemocnici v polovině 17. století Anna Rakouská, matka-regentka Ludvíka XIV. Nemocnice dostala jméno sv. Anny, patronky své zakladatelky. Nemocnice byla nejdříve málo využívaná, proto ji částečně přeměnili na farmu, kam chodili pracovat v rámci léčby pacienti z psychiatrické nemocnice Bicêtre.

Většího využití se nemocnice dočkala až stodvacet let po svém založení, když v roce 1772 vyhořela nemocnice Hôtel-Dieu v centru vedle katedrály Notre-Dame.

V roce 1863 rozhodl Napoleon III. o kompletní rekonstrukci nemocnice sv. Anny a o založení psychiatrické kliniky. Toto zaměření zůstalo nemocnici v podstatě dodnes – kromě psychiatrie se specializuje na neurologii, neurochirurgii, neurozobrazování a adiktologii. Právě v tomto zařízení lékaři objevili v 50. letech minulého století první neuroleptika (antipsychotika), která se používají k potlačování psychotických symptomů u schizofrenie, maniodepresivní psychózy a jiných psychických chorob.

Nás ovšem nemocnice zajímá hlavně z hlediska svého vzhledu. Její stará část pochází většinou z rekonstrukce z 19. století a z pozdější doby. Zůstaly v ní zachovány zelené plochy, takže působí místy spíš jako park, ve kterém navíc stojí spousta soch. Většina z nich byla vytvořena v první polovině 20. století, nemá žádnou zvláštní kvalitu a zřejmě ani hodnotu, ale dodává těmto prostorům určitý půvab.

Nejvíc soch najdeme na hlavním prostranství mezi starými budovami. Z nich se mi podařilo zjistit jen identifikaci mytologické postavy Dafné na spodní fotce, ty ostatní jsem nikde nenašla.

Ředitelství sídlí v hezké vilce, obklopené parčíkem. V něm najdeme další soubor soch.

Tomuto zmalovanému fešákovi říkám Meresjev – ti starší budou vědět proč, mladší o nic nepřišli

Autorem některých soch je bretaňský sochař Louis-Henry Nicot, jehož jedno dílo je umístěné i v Lucemburské zahradě

Sochy najdeme i na těch nejpodivnějších místech. Bakchus, autor Pierre Blanche.

Nemocnice je hodně rozlehlá a jsou v ní vytvořeny skutečné ulice, pojmenované po různých spisovatelích nebo básnících (přičemž někteří z nich byli i jejími pacienty). Nás může potěšit, že mezi slavnými jmény objevíme i jedno naše.

Kafkovu galerii najdeme v jedné z částí nemocnic, kde jsou mezi pavilony vytvořeny dřevěné galerie. Brňákům asi ze všeho nejvíc připomenou starou část bohunické nemocnice.

Menší kuriozitou je funkční tenisový kurt

Kaple sv. Anny z roku 1869. Byla zamčená.

Vedle kaple stojí i věž, která dřív byla pravděpodobně součástí jednoho ze vstupů

Poslední zajímavostí, kterou lze v nemocnici najít (lépe řečeno na vnější straně jejich zdí) je tzv. le plancher de Jeannot – něco jako Honzova podlaha. Jde skutečně o prkennou podlahu jednoho domu, v němž se odehrála rodinná tragédie. Mladík Jeannot, jehož otec v domě spáchal sebevraždu, zde po svém návratu z alžírské války na konci 50. let minulého století žil se svojí matkou. Po její smrti v roce 1971 ji pohřbil pod schody domu, přestal jíst a do podlahy svého pokoje začal vyrývat dlouhý text. O pár týdnů později zemřel ve věku 33 let. Prkna z podlahy později odkoupil místní psychiatr, který pochopil, že mladík trpěl psychózou – prkna byla poté vystavována i v rámci výstav jako tzv. art brut a později byla věnována této psychiatrické klinice.

Hôpital Sainte-Anne
14. obvod, 1 rue Cabanis

 

 

Na malém půvabném náměstí těsně pod Panthéonem leží bývalé sídlo pařížské polytechniky – prestižní vysoké technické školy, založené už v roce 1794 a militarizované o pár let později Napoleonem. Neustále rostoucí univerzita se v roce 1979 přestěhovala do nového vědeckého a technologického parku v Saclay a Palaiseau na jih od Paříže, ale stará budova z roku 1811 stále nese původní název.

Na mřížích, které areál bývalé univerzity obklopují, se na podzim konala výstava, která mísila historii vědy se současným uměním. Představuje řadu fotografií, pořízených v současných prostorách a laboratořích v Saclay, které na zakázku univerzity svými díly ozvláštnil street artový umělec, který svá díla na pařížských zdech podepisuje šifrou C215.

Stejně jako v Saclay u hlavního vchodu, tak i na plotě v rue Descartes v 5. obvodu začíná historie vědy u Galilea

Jean-Jacques Cousteau zde představuje francouzskou oceánografii

Jules Verne sice nebyl tak úplně vědec, ale svými myšlenkami mezi různé vynálezce určitě patří

Jean-Baptiste Charcot byl jednou z výjimečných renesančních osobností – ve svém životě stihl významné výzkumy a objevy nejen v oboru medicíny (jeho otcem byl slavný neurolog Jean-Martin Charcot), ale také mikrobiologie, meteorologie a polárních výzkumů. Zúčastnil se několika polárních expedic (zahynul při té poslední v moři u Islandu) – a jen tak mimochodem byl také členem francouzského mistrovského týmu v rugby a v roce 1900 získal stříbrnou olympijskou medaili za námořní plachtění.

Pokusy v Saclay se netýkají jen vynálezů francouzských vědců, ale – jak píšou v popisku – probíhají tam například i další pokusy s rentgenovým zářením

Umělec při dokončování portrétu polsko-francouzského nositele Nobelovy ceny za fyziku Georgese Charpaka

A když věda, tak nesmí chybět ani zástupce kvantové mechaniky Erwin Schrödinger a jeho současně živá i mrtvá kočka

Albert Fert je dalším francouzským nositelem Nobelovy ceny za fyziku (v roce 2007), díky jehož objevu máme velkokapacitní pevné disky

Fotek ze Saclay se zobrazením francouzských i jiných světových vědců na plotě viselo mnohem víc. Našla jsem mezi nimi i Davida Bowieho, který si toto čestné místo zasloužil údajně svým obdivem k astrofyzice, který vyjádřil na svém albu Space Oddity.

Samozřejmě nesmí chybět ani pohled za mříže, kde leží čtvercová zahrada s fontánou bývalé polytechniky. Občas ji otevřou pro návštěvníky a mluví se o jejím stálém zpřístupnění o víkendech. Vedu v patrnosti a včas zjistím, prozkoumám a dám vědět.

Pokud jde o umělce C215, jeho díla najdete v Paříži na mnoha místech, především ve čtvrtích na jihu města. Toto jsem vyfotila ve 13. obvodu v čínské čtvrti.

5. obvod, 5 rue Descartes

V samém centru čtvrti Marais najdeme v jednom ze starých paláců Historickou knihovnu města Paříže, která shromažďuje dokumentaci a fotografie města. První historická knihovna byla v Paříži založená v roce 1763; sídlila nejdříve v rue Saint-Antoine a později byla přemístěná do sídla pařížské radnice – to se jí ovšem stalo osudným, protože společně s radnicí vyhořela při velkém požáru, založeném 24. května 1871 v době bojů pařížské Komuny, a všechny její knižní sbírky, listiny a dokumenty byly při požáru zničeny.
Nová knihovna mohla být založená díky odkazu knihovníka Julese Cousina, který městu věnoval svoje osobní sbírky. Knihovna nejdříve sídlila v prostorách Muzea Carnavalet a teprve až v roce 1969 byla přemístěná do protějšího paláce Lamoignon, kde ji najdeme dodnes. Knihovna dnes obsahuje přes 300 000 tištěných knih a víc než 2 miliony dalších dokumentů nejrůznějších druhů, týkajících se historie Paříže a kraje Île de France.

Palác byl postaven na konci 16. století pro dceru krále Jindřicha II. Dianu (Diane de France), vévodkyni z Angoulêmu

Knihovna leží ve čtvrti Marais a při procházce touto historickou čtvrtí jste si už určitě všimli jejího nápadného nároží

Knihovna bývá otevřená pro prohlídky ve Dnech evropského dědictví. Při těch posledních jsem se sem nedostala, ale byla jsem tu asi před dvěma lety kvůli nějakým dokumentům a při té příležitosti jsem potají a narychlo vyfotila aspoň čítárnu.

Mám ráda zahradu za palácem – v úzkých uličkách této historické čtvrti je to jedno z mála míst, kde se dá na chvilku posedět ve stínu. Večer můžete přes mříže zahrady vidět desítky zářících světýlek, rozmístěných v trávníku (i přesto se na něj dá běžně vstupovat a piknikovat na něm).

Bibliothèque historique

4. obvod, 24 rue Pavée