Dnes se projdeme čtvrtí, která je opravdu pro pokročilé. V minulosti jsem o ní sice už psala, ale protože si zaslouží pozornost a zájem, dáme si dnes další pokračování.
Turisté se sem moc nevydávají, konec konců i jejich průvodci o ní mlčí. Jako by v uličkách, ohraničených na jihu rue Saint-Lazare, spojující kostely Sainte-Trinité a Notre Dame de Lorette, a na severu boulevardem de Clichy, nebylo nic zajímavého. Že to tak není, o tom se právě dnes přesvědčíme.
Čtvrť zacala vznikat na začátku 19. století, kdy si tady, pod Montmartrem, začali stavět svá sídla nejen bohatí podnikatelé, ale žila i docházela sem především celá řada umělců doby romantismu, ať už spisovatelé (z těch nejznámějších Dumas otec, Zola, Gautier nebo bratři Goncourtové, ale také George Sandová), hudebníci (Bizet, Berliotz, Gounod a po určitou dobu i Chopin), i sochaři a malíři (Delacroix, Géricault nebo Vernet). Bujel tady bohatý společenský a umělecký život, jehož součástí byly i slavné herečky z blízkých divadel a kabaretů.
Čtvrť tak rychle získala svoji přezdívku „Nové Athény“, jednak proto, že velká část tehdejších staveb byla postavena v tehdy módním neoklasicistním slohu, ale především proto, že svým intelektuálním životem připomínala antický athénský ruch.
Slavné období romantismu, půvabu a duchaplnosti zde zůstalo dodnes vězet v architektuře a můžeme si ho připomenout při pohledu na četné paláce a mnohé staré domy.
Centrem čtvrti bylo a je částečně skryté square d’Orléans, komplex vnitřních dvorů s mnoha krásnými paláci. Uprostřed největšího dvora tiše zurčí stará fontána a ve srovnání s ruchem na ulici jen o pár metrů dál je tu nečekaný klid (až na ta všude zaparkovaná auta).
Právě na square d’Orléans žila několik let George Sandová se svým přítelem Fryderikem Chopinem
Jen o kousek výš leží rue de la Tour des Dames s dalšími zajímavými stavbami
Na konci ulice najdeme skvěle zrekonstruovanou bývalou elektrickou rozvodnu ve stylo art-déco, sloužící jako kulturní centrum
Hezkými uličkami, ve kterých mně osobně cesta trvá vždycky dlouho, protože na každém rohu najdu něco zajímavého, se vypravíme směrem k dalšímu centru této čtvrti – place Saint-Georges.
Place Saint-Georges se sochou malíře Gavarniho uprostřed jsme tady už v minulosti sice viděli i s příběhy o jeho domech, je ale tak půvabné, že stojí i za opakovanou návštěvu
Cestou vzhůru od náměstí po rue Notre-Dame-de-Lorette se můžeme zastavit v půvabné slepé uličce Cité Pigalle, kde u svého bratra Théa krátce žil Vincent van Gogh
Když poté odbočíme vlevo do rue Chaptal, najdeme jedno z nejpůvabnějších pařížských muzeí, Musée de la Vie romantique. I toto muzeum jsme tady už viděli, ale vracím se tam opakovaně, hlavně v létě do jeho zahradní kavárny, a ještě mě neomrzelo.
Jen o pár domů vedle můžeme nakouknout na klidné nádvoří místní knihovny…
… a taky si projít okolní ulice se spoustou pamětních desek, které připomínají osobnosti, které v této čtvrti v minulosti žily. Tato nám připomíná architekta Ballu, autora pařížské radnice a kostela Sainte-Trinité.
Když se vypravíme napříč čtvrtí směrem k place Pigalle, dostaneme se ke vždy pečlivě zavřené mříži avenue Frochot, za níž se skrývá půvabná ulička, ve které žilo mnoho umělců (namátkou Victor Hugo, Alexandre Dumas, ale také Auguste Renoir nebo Henri Toulouse-Lautrec). I dnes bychom tu mezi obyvateli našli jména známých osobností.
Hezká vitráž na vedlejším domě
Ve vedlejší rue Pigalle, kde se už začínají objevovat kabarety, bary a bistra, připomínající blízký vulgární boulevard de Clichy, si v názvu jednoho z klubů připomeneme slavného rodáka, a na place Pigalle naši procházku ukončíme
Jednou z významných památek ve čtvrti Nouvelle Athène je také dechberoucí Musée Gustave Moreau. Právě tam se podíváme příště.
Když se vydáme pěšky od Vítězného oblouku dál a dál z centra města směrem k La Défense, po hodné chvíli dojdeme na předměstí Neuilly sur Seine, které leží těsně před mostem přes Seinu, za kterým se už začínají tyčit první věžáky La Défense. Je to klidná, bohatá a noblesní obec, kde bydlí, tak trochu v úkrytu, některé ze slavných osobností a nejeden boháč.
Centrem obce prochází avenue Charles de Gaulle, která je součástí osy, vedené už od Louvru a procházející přes Tuilerijskou zahradu, place de la Concorde, Champs Elysées a Vítězný oblouk až do La Défense. Proto i z Neuilly, přímo od stanice metra, vidíme v dálce Vítězný oblouk. Uprostřed zelené plochy kolem avenue Charles de Gaulle najdeme sochu Sysifa od Hanse Markse z roku 1993.
Když uděláme čelem vzad, už se na nás za fontánou uprostřed křižovatky tlačí skleněné peklo La Défense.
Hned u metra také leží malý kostel sv. Jana Křtitele. Jak ještě uvidíme, není to jediný kostel, který tady najdeme.
La Défense doslova vstupuje i do ulic a vlastně tady ani není, kam se před ni schovat, vidíte ji totiž všude. Půvabu ulic to zas tak moc neubírá, jen nesmíte moc zvedat hlavu.
Na konci avenue du Roule narazíme na místní radnici. V letech 1983 až 2002 sem chodil do práce místní starosta, kterým byl nějaký… Nicolas Sarkozy.
Ještě dál za radnicí leží budovy bývalého kláštera s kostelem Saint-Pierre. Klášter dnes slouží pro účely školy. Dovnitř se stejně nedá podívat, tak se raději otočíme a vydáme se po širokém boulevardu d´Argenson směrem k blízké Seině. I tady nás čekají řady starých domů, paláců a bývalých klášterních budov s kostely, které jsou většinou nepřístupné.
Pohled na církevní komplex Institutu sv. Dominika se stejnojmenným kostelem
Až úplně na konci bulváru jsem uviděla u hezkého domu se sochou vedle vchodu otevřená vrata s cestičku, vedoucí k nízké kapli, podle mapy zasvěcené sv. Tomáši. Když jsem vstoupila dovnitř, pozdě jsem si uvědomila, že jsem vešla do kláštera. To už mě odchytila jedna z jeptišek a když jsem chtěla rychle vycouvat s omluvami, že bylo otevřeno a že jsem se jen chtěla podívat do kaple, doslova mě přinutila, jen ať jdu dál, že jsou tam sestry, které mi celou kapli ukážou.
Což o to, sestry v kapli byly, ale když začínaly už asi desátý Zdrávas za sebou, tiše jsem odešla a doufala, že mě nikdo nevidí.
Mým cílem byl blízký můstek přes rameno Seiny, který vede na jeden z ostrovů, který zde řeka tvoří. Je toÎle de la Jatte,ostrov proslavený impresionisty. Na jeho jižní špičce najdeme park se spoustou sportovišť a také malý altánek s připomínkou, že právě zde maloval Claude Monet. Já jsem o něm, bohužel, nevěděla, zjistila jsem to až dodatečně, tak snad budete mít víc štěstí, než já, pokud se sem vypravíte.
Jak se tam dostat: metro Pont de Neuilly nebo Les Sablons (linka 1)
Jako většina návštěvníků Paříže, i já jsem donedávna znala pohled na kapli Sorbonny jen zvenku, z place de la Sorbonne, kde můžeme obdivovat její průčelí přes tryskající fontánu. Po nedávné návštěvě, kdy jsem měla možnost si ji prohlédnout i zevnitř, vám dnes ukážu, jak vypadá z druhé strany.
Kaple, zasvěcená sv. Uršule, pochází z první poloviny 17. století, kdy o její stavbě rozhodl kardinál Richelieu poté, co se v roce 1622 stal novým ředitelem Sorbonny. Kapli budoval nejen pro studenty, ale také jako místo, kde má být pohřben.
Nová stavba nahradila původní kapli z roku 1326, jejíž obrysy jsou vidět v dláždění čestného nádvoří, jak uvidíme ještě dál.
Kaple, jejíž plány navrhl architekt Lemercier, má klasicistní průčelí s trojúhelníkovým frontonem a řadou korintských sloupů. Na fasádě jsou v nikách umístěny sochy čtyř teologů – Tomáše Akvinského, Pietra Lombarda, Jacques-Bénigne Bossueta a Jeana Gersona.
Druhé průčelí kaple směrem do univerzitního dvora, bylo vytvořeno podle vzoru římského Panteonu. Obojí hodiny, jak na uliční, tak na dvorní fasádě, pocházejí z 19. století.
Uprostřed kaple čelem k oltáři stojí náhrobek kardinála Richelieua. V roce 1642, kdy kardinál zemřel, ještě nebyla kaple dokončená a samotný náhrobek byl vytvořený až v roce 1694. Během francouzské revoluce byla kaple vypleněna revolucionáři, kardinálovo tělo bylo vytaženo z hrobky a jako symbol absolutismu zničeno (společně s další padesátkou těl, které byly pohřbeny v kryptě). Zachovala se z něj pouze lebka, rozpolcená na dvě části. Veškerá vnitřní výzdoba kaple byla zničena.
Kaple poté mnoho desetiletí chátrala a na konci 19. století se uvažovalo o jejím zbourání. Přestože byla zapsána na seznam památek, sloužila jako posluchárna a později jako sklad. V průběhu 20. století byla využívána ke koncertům a výstavám a rekonstrukce se dočkala až po roce 2004.
Vzadu vidíme varhany z roku 1825. Bohužel nejsou funkční, protože byly v minulosti také mnohokrát poškozeny, mimo jiné i revolucionáři z roku 1968, kteří v průběhu studentské okupace Sorbonny rozkradli píšťaly.
Náhrobek, jehož autorem je sochař Girardon, prředstavuje kardinála, podpíraného alegorií Víry, zatímco v jeho nohách truchlí alegorie Vědy. Z doby francouzské revoluce, kdy revolucionáři soše uťali nos, jak už to tak měli ve zvyku, zůstala socha poškozená a je prozatím neodborně opravená. Ve výšce nad sochou visí kardinálský klobouk.
Čestné nádvoří z pohledu od kaple. Přímo naproti leží křídlo, vedoucí do rue des Écoles, vytvořené architektem Nénotem na konci 19. století, se sály, které jsme viděli minule. Po levé straně leží nejstarší část Sorbonny.
Vyznačení obrysů původní kaple v dlažbě nádvoří
Fascinující sluneční hodiny na průčelí Nénotova křídla
5. obvod, rue des Écoles
Jak se tam dostat: metro Cluny-Sorbonne (linka 10)
Na prohlídku Sorbonny jsem se chystala dlouho, ale pořád jsem se nemohla trefit do vhodného termínu. Nedávno se mi to konečně podařilo a tak se dnes podíváme, co jsem v té důstojné budově v srdci Latinské čtvrti viděla.
Hlavní průčelí university
Sorbonnu založil v roce 1253 v rámci tehdejší Pařížské univerzity teolog Robert de Sorbon, kromě jiného zpovědník Ludvíka Svatého, původně jako teologickou kolej pro dvacítku chudých studentů. V průběhu následujících desetiletí se díky královským darům a šikovným nákupům sídlo koleje rozrostlo o další sousední budovy, ale až do začátku 17. století ji jen tvořila změť a slepenina starých gotických domů, sýpek, menších novostaveb a kaple.
Až doba kardinála Richelieu, který byl sám absolventem koleje a v roce 1622 se stal jejím ředitelem, přinesla změnu – kardinál nechal všechny historické domy zbořit a na jejich místě nechal postavit nový ambiciózní projekt v klasicistním slohu. Jeho součástí byla i nově přestavěná kaple, v níž měl být kardinál po své smrti pohřben. V té době byl už samozřejmě význam koleje oproti původním začátkům mnohem větší – stala se z ní věhlasná univerzita, vybavená bohatou knihovnou, na níž se kromě teologie vyučovala i filosofie a politické vědy.
Po Francouzské revoluci revolucionáři univerzitu v roce 1791 zavřeli a kapli přeměnili na chrám bohyně Rozumu. V roce 1806 provedl Napoleon kompletní reorganizaci a založil pět fakult – věd, filosofie, teologie, práva a medicíny. Zatím co poslední dvě našly sídlo v jiných prostorách, vědy, filosofie a teologie byly umístěny do původních prostor Sorbonny, kde byla zahájena velkorysá přestavba a rekonstrukce, která trvala v podstatě celé 19. století. K dalším přestavbám došlo v první polovině 20. století, kdy musela Sorbonna čelit stále většímu náporu studentů.
Po reformě v roce 1970 došlo k rozčlenění Pařížské univerzity podle zaměření na několik samostatných univerzit. Tři z nich používají stále ve svém názvu slovo Sorbonne a čtyři z nich zůstaly ve starém sídle, které sdílejí ještě s dalšími institucemi, jako je například astronomická observatoř.
Za průčelím najdeme tento vstupní vestibul. Z něj se dostanete k tzv. Velkému schodišti. Všechny tyto prostory pocházejí z přestavby na konci 19. století, kterou provedl architekt Nénot, a byly slavnostně otevřeny v roce 1901. Třemi portály v přízemí se pak prochází do velké auly, tzv. Velkého amfiteátru.
Čestné schodiště
Velký amfiteátr je opravdu obrovský a vyniká výzdobou. Nejznámějším z těch, kteří tady nechali svoji stopu, je určitě Puvis de Chavanne, který je autorem obrovského obrazu, který visí v čele amfiteátru. Obraz je plný symboliky, jsou na něm znázorněny dvě skupiny postav, z nichž ty napravo představují symboly věd, jako matematiku, geometrii, astronomii a podobně, zatímco vlevo jsou humanitní vědy, jako filosofie, historie, teologie a další. Uprostřed pramení symbolický pramen poznání, z něhož jednomu mladíkovi dává pít starý muž, zatímco druhý mladík pije sám.
Nahoře vidíte pohled z pódia do hlediště. To je rozděleno šesti sloupy, v nichž jsou v nikách umístěny sochy těch nejvýznamnějších francouzských vědců a filosofů, z nichž každý zastupuje jeden obor – je tu Pascal, Lavoisier, Descartes a Rollin, po stranách nechybí zakladatel de Sorbon a kardinál Richelieu.
S Velkým amfiteátrem sousedí malé předsálí, které slouží ke shromažďování přednášejících. I tady jsou na zdi symbolické obrazy, které představují jednotlivé předměty, které se na univerzitě v době jejich vzniku vyučovaly.
Když potom vystoupáme po čestném schodišti do prvního patra, ocitneme se ve vestibulu před slavnostním sálem. Krásné zlacené zábradlí má v medailonech znaky francouzských měst, v nichž tehdy už byla univerzita. Podél celého vestibulu jsou na zdech nástěnné malby, které představují chronologicky historii Sorbonny, počínaje od jejího založení. Na té první je znázorněn Ludvík Svatý, který předává Robertu de Sorbon zakládací listinu koleje. O několik století dále vidíme na zdi i Descarta v rozhovoru s Pascalem a další a další historické postavy, spojené s universitou. Celému předsálí vévodí prosklený strop s pařížským znakem a pařížským heslem Fluctuat nec mergitur.
Slavnostní sál zabírá celé průčelí prvního patra budovy. I on byl vytvořen v době přestavby na konci 19. století a je bohatě vyzdoben. Obrazy na stěnách představují všechny významné postavy, které Sorbonnou prošly a vyučovaly na ní, a výjevy z její historie; na zlaceném kazetovém stropě jsou opět znaky univerzitních měst v celé Francii. Vedle slavnostního sálu je ve stejném stylu zařízen i menší zasedací sál.
Zasedací sál v sousedství velkého sálu, s vyobrazením založení nové Sorbonny v roce 1885
Víc už jsme toho z vnitřních prostor neviděli. Celý komplex budov je rozsáhlý, má několik dalších velkých aul, které vznikly zastřešením původních dvorů na začátku 20. století, spoustu přednáškových sálů a jiných prostor a určitě by bylo zajímavé si je všechny projít. Nejstarší částí je ta při rue de la Sorbonne, rovnoběžné s boulevardem Saint-Michel, z něhož se dostanete přes place de la Sorbonne přímo k venkovnímu průčelí kaple. Pokud vám ve výčtu zajímavostí Sorbonny tato kaple s Richelieuovým hrobem chyběla, tak tu jsme taky navštívili a tady si ji prohlédneme příště.
Pohled do čestného dvora, kterému na jižní straně dominuje průčelí kaple
Sorbonna bohužel není volně přístupná. Občas sama pořádá prohlídky (termíny je potřeba hlídat na jejích stránkách), jednodušší je ale návštěva v rámci některé komentované prohlídky, které se dají najít na internetu.
Jste v Paříži s dětmi a už nevíte, jak je zabavit, abyste jim oplatili, že Vás nechali v klidu nakupovat nebo si prohlédnout nějaké výstavy? Řešením může být návštěva botanické zahrady Jardin des Plantes, kde najdete nejen dětské hřiště, trávníky a dlouhé cesty, kde se děti mohou vyběhat, nebo další zajímavé atrakce, ale také malou zoologickou zahradu.
Co si budeme povídat, my jsme všichni už tak rozmazlení pražskou zoo, že nás hned tak něco z míry nevyvede. Ani tato zahrada nemůže té trojské konkurovat, je malá a zastaralá, klece jsou těsné a některých zvířat je mi tam tak trochu líto, ale přesto za návštěvu stojí.
Pařížská ménagerie má dlouhou historii. Byla založená už v roce 1794, kdy v ní, po převezení zvířat ze zvěřince ve Versailles, bylo celkově 58 zvířat. K jejímu rozvoji došlo na přelomu 18. a 19. století, kdy sem byli přivezeni první sloni, medvědi, lvi a další cizokrajná zvířata, a byly postaveny první, na svoji dobu moderní, pavilony.
Soumrak zahrady nastal v roce 1870, kdy v době pruského obléhání Paříže byla některá zvířata zabita při bombardování a jiná proto, aby nakrmila hladové Pařížany. I když později došlo k její obnově, další ránu dostala ménagerie v roe 1928, kdy byl ve vincenneském lese založen rozlehlý zoologický park. Ménagerie nicméně přežila do dnešních dnů a je stále hojně navštěvovaná (i proto, že do Vincennes je to výlet na celý den, zatímco prohlídku ménagerie sfouknete za dvě hodiny).
Z bývalého bezpečnostního příkopu u medvědího výběhu byl vytvořen výběh pro červené pandy, kterými se ménagerie pyšní. Pokud máte štěstí, že jsou venku, musíte mít ovšem ještě další kliku, aby se pohybovaly. Tu my jsme neměly a proto jsme z nich viděli jen zrzavé chlupaté kuličky vysoko na bambusové konstrukci.
Staré terárium bylo zrekonstruováno v loňském roce a kromě hadů, agam a podobné havěti tady žije spokojeně i několik krokodýlů
Koncept voliéry, kdy se přes dvojité dveře dostanete přímo dovnitř obrovské klece s ptáky, se mi zdál zajímavý, bohužel všichni obyvatelé byli skryti ve větvích tak důkladně, že jsem nikoho z nich nezahlédla
Velká část pavilonů pochází z první poloviny 19. století. V průběhu posledních let dochází postupně k jejich renovaci a od roku 1984 jsou všechny památkově chráněny.
Klece s kočkovitými šelmami pořád působí bezútěšně, i když to už nejsou jen prázdné vybetonované cely, ale nově zrekonsturované kousky pralesa. Přesto tady v nich zvířata moc prostoru nemají.
La Ménagerie
5. obvod, Jardin des Plantes
Otevřeno denně od 9 do 18 hod (v zimě o půl hodiny méně, v létě o půl hodiny déle)
Vstupné 13 eur, děti do 3 let zdarma, starší děti a studenti do 25 let 9 eur
Do versaillského parku bych se letos vypravila znovu tak jako tak, ale nová expozice v zámeckých zahradách moje rozhodnutí jenom uspíšila. Po loňské tak trochu kontroverzní výstavě Anishe Kapoora zde letos vystavuje islandsko-dánský umělec Olafur Eliasson, jehož jednou z domén jsou, řečeno hodně zjednodušeně, technické hrátky se zrcadly a s vodou. Ta hlavní, která je klíčovým dílem této výstavy, je umístěná před velkým kanálem v ose zahrad a docela jí to tam sluší.
Za hlavní zámeckou fontánou, věnovanou antickému příběhu bohyně Letó, vidíme v dálce ohromný sloup vody. Toto Eliassonovo dílo se jmenuje Vodopád (The Waterfall) a navazuje tak trochu na původní záměr, který plánoval už André Le Nôtre, autor projektu zámeckých zahrad – vytvořit zde velkou kaskádu. Eliassonův vodopád spadá z výšky do jezírka a jeho majestátnost vynikne především za větrného počasí, kdy vítr vodu roznáší do okolí. Vodopád se na toto místo dokonale hodí, když si ovšem odmyslíme nepříliš hezkou žlutou kovovou konstrukci.
Další dílo s názvem Glacial Rock Flour Garden najdeme v jednom z lesíků (Bosquet de la Colonnade). Má připomínat rozpraskaný ledovec a vodní živel tady představují jen fontány kolem ústředního bazénku (samozřejmě jen v době, kdy fungují, což není tak úplně jednoduché vychytat). Nevypadá to zblízka vůbec špatně.
Poslední Eliassonovo dílo, které je k vidění v zahradách, najdete v Bosquet de l´Étoile. Dílo se jmenuje Fog Assembly a bohužel jsem tady propásla hodinu, kdy fungovalo a potom jsem musela fotit jen dírou v plotě. Založeno je nicméně na efektu husté vodní mlhy, která se line z horní spojovací linie.
Další díla Olafura Eliassona, založená pro změnu na optických efektech zrcadel, jsou umístěna uvnitř zámku. Tak odvážná, abych šla stát do fronty na vstup, jsem nebyla, takže si je můžete prohlédnout na následujícím videu, kde je na začátku vidět i samotný autor v rozhovoru s novináři.
Čas, který jsem ušetřila tím, že jsem vzdala frontu do zámku, jsem strávila tak, že jsem si splnila svoje dávné předsevzetí. Ano, přátelé, půjčila jsem si kolo a objela jsem kolem dokola velkou část zámeckého parku, včetně Velkého kanálu. Nikdy předtím jsem až úplně vzadu nebyla a byl to docela zajímavý zážitek. Nejsem žádný velký nadšený cyklista a na kole jsem už dlouho neseděla, takže jsem musela překonat chvilku nejistoty, kdy jsem se od půjčovny u jezírka musela proplést mezi davy chodců, ale na volnějších cestách jsem pak nabyla dřívější jistotu. Zdá se, že jízda na kole se opravdu nedá zapomenout.
Abychom se ještě vrátili k výstavě, samozřejmě časy fungování jednotlivých děl jsou pěkně po francouzsku komplikované. Jejich rozpis najdete TADY.
Přestože nejsem žádný velký příznivec hromadných turistických akcí a do zahrad raději jezdím tehdy, když nejsou pořádány hudební a vodní slavnosti, v tomto případě asi stojí za to vydat se tam právě při této příležitosti. Myslím, že díla tak lépe vyniknou. V tomto případě počítejte se vstupným 9 eur, program těchto akcí najdete TADY.
Možnosti, jak se dostat do Versailles a další podrobnosti najdete TADY.
Dnes možná potěším ty, kteří se mě ptají na tip na dobrou a cenově přijatelnou restauraci. Le Bistrot du Peintre, neboli Bistro U malíře, kam vás dnes pozvu, leží jen pár minut chůze od place de la Bastille a představuje jedno z těch míst, jejichž majitel a tedy částečně i kuchyně pochází z kraje Auvergne. Podobných znám v okolí několik, ale na rozdíl od těch ostatních má Bistrot du Peintre výhodu krásných secesních prostor.
Bistro pochází z roku 1902 a dodnes si zachovalo svůj půvab a atmosféru, kterou mu dodává zdobené dřevěné obložení se širokými zrcadly a mosazným kováním, secesní svítidla, leptaná skla, mozaika na podlaze a malované stropy. A zvenku původní zlaté písmo poutačů, slibujících dobovou cenu kávy za 10 centimů.
Kromě přízemních poměrně úzkých prostor má bistro k dispozici i sál v prvním patře, z jehož oken je hezký výhled do okolních ulic.
Dekorace odpovídají názvu a proto tu, kromě jiného, najdeme i sbírku malířských palet
A ještě jeden pohled doslova do kuchyně. Pokud si chcete dělat chutě už předem, jídelní lístek najdete TADY.
Pařížské trhy jsou se všemi barvami, vůněmi a zvuky kapitolou samy o sobě. Ten, který se koná každý čtvrtek a neděli ve stínu Červencového sloupu u place de la Bastille podél boulevardu Richard Lenoir, je z nich možná největší, nejrušnější a nejbarevnější. Zvlášť v neděli dopoledne se na něm setkávají nakupující z celé východní poloviny Paříže, kteří se tady mísí se zvědavými turisty. Mezi nimi občas nechybím ani já.
Stánky vrchovatě přeplněné zeleninou a ovocem jsou samozřejmostí, ale kromě nich tady koupíte i pečivo, ryby a maso, uzeniny, vejce, víno a likéry z různých krajů, konzervované masné výrobky a foie gras, a spoustu dalších potravin a pochutin, na které si jen vzpomenete. Do dálky o sobě svou vůní dávají vědět i mohutné bochníky sýrů, ležící vedle skleniček s pravými domácími jogurty.
Nechybí samozřejmě ani stánky s levným oblečením a bižuterií nebo s různými cetkami.
U stánku s mořskými plody prodejci nabízejí kromě jiných potvor i hory škeblí, mušlí a ústřic. Ty jsou rozdělené v košících plných ledu podle druhu, původu a kvality. K ochutnání si můžete koupit třeba jen dvě ústřice. Prodavač vám je na na místě otevře, vyrovná na speciální talíř s důlky a vy už jen můžete ochutnávat.
Samozřejmě se na trhu i dobře najíte – kromě stánků se slanými i sladkými palačinkami tady můžete ochutnat třeba paellu, nabízenou v ohromných pánvích, různé sendviče s místními specialitami, francouzské nebo italské lahůdky, ale taky hotová jídla různých národních kuchyní. Je to ideální volba, kam se vypravit na rychlý a levný oběd.
A ještě vám k tomu zahraje flašinet pána s čivavou v košíku.
V zadní části trhu najdeme také prostor, kde se ke koupi nabízí starožitnosti a starý nábytek. Ta slámou vypletená židle, jakou maloval Vincent van Gogh, by se mi moc líbila, kdybych ji měla jak dopravit do Prahy.
Předminulou neděli byla Paříž nažhavená na fotbalové finále a bylo to znát i na trhu. U mnoha stánků vlály vlajky, ať už francouzské nebo portugalské podle původu trhovců (portugalská menšina ve Francii je poměrně početná a bylo ji v ten den dost vidět) a někteří prodávající si trikoloru namalovali i na obličej. Mohli jste se tady také koupit trička s motivem mistrovství nebo s vlajkami různých států, včetně té české.
Pro milovníky fotografie, nebo jednoduše pro ty, kdo se chtějí pochlubit, že jeden ze slavných Čechů vystavuje v prestižní pařížské výstavní síni, tady mám dnes informace o výstavě fotografa Josefa Sudka v Musée du Jeu de Paume, která zde bude trvat až do 15. září 2016.
Josef Sudek je tady představen jako jedna z nejvýznamnějších postav světové fotografie a výstava s názvem Svět na mém okně je velkolepá. Je na ní vystaveno 130 fotografií, které pokrývají časově rozpětí od roku 1920 až do Sudkovy smrti v roce 1976. Fotografie zahrnují část jeho fotografických cyklů, především ty, které fotografoval oknem svého ateliéru, portréty jeho přátel, ať už ty z počátečních dob z Invalidovny, kam se dostal jako válečný invalida, nebo pozdější snímky umělců, s nimiž se přátelil, pohledy na Prahu z Petřína, zátiší a fotografie z jeho procházek po městě a blízkém okolí. Najdeme tady také intimní pohledy z místa, kterému říkal „kouzelná zahrádka“ (a kdo chce vědět, která zahrada to byla, najde ji TADY).
Fotografovat fotografie je nesmysl, tak jen na ukázku jeden snímek – Zátiší s vejcem
Zlatým hřebem výstavy je krátký film Evalda Schorma o Sudkově životě a díle, s vynikající kamerou Jana Špáty. Navíc v češtině s francouzskými titulky.
Výstava je doplněná v muzejním knihkupectví mnoha fotografickými monografiemi, věnovanými nejen Sudkovi celkově nebo jednotlivě a podrobně jeho jednotlivým stěžejním tématům, ale také československé fotografií všeobecně. Většina z těch knih je vydaná v Torontu (výstavu organizuje Kanadský institut fotografie Muzea umění, komisařem je ale Vladimír Birgus).
No a tématicky, hned ve vedlejším regále, snad vše, co vyšlo ve francouzštině od českých spisovatelů, spadajících víceméně do Sudkova období – od Čapkovy Továrny na absolutno, přes Švejka nebo Holanovu Noc s Hamletem, až po Nezvalovu Valerii a týden divů. K nim je přiřazena spousta knih od Kafky, Meyrinka a Rilkeho. Taková pečlivá komplexnost má svůj smysl.
Budova Jeu du Paume, a tedy Míčovny, byla postavena v roce 1861 jako protiváha protější Oranžerie. Sloužila jako skutečná míčovna až do roku 1909, poté už byla zasvěcena jen umění.
Nejdříve zde byla vystavena expozice zahraničního moderního umění. V době 2. světové války tady Göring nechal udělat sklad zabavených (čti Němci ukradených) uměleckých děl, která odtud byla odvážena rovnou do Německa. Po válce až do otevření Musée d’Orsay v roce 1986 zde byly soustředěny sbírky impressionismu. Po rekonstrukci v roce 2004 je budova věnována výhradně současné fotografii, videoartu a jiným moderním formám video a foto umění.
To zajímavé schodiště pochází právě z poslední rekonstrukce, kterou vedl francouzsko-tuniský architekt Antoine Stinco, který se specializuje na muzejní architekturu.
V menších sálech v horních patrech probíhají současně další dvě menší výstavy, z nichž mě zaujaly hlavně fotografie ze současného Bejrútu.
Musée du Jeu de Paume
8. obvod, 1 place de la Concorde
Otevření denně kromě pondělí od 11 do 19 hod, v úterý do 21 hod
Vstupné 10 eur, snížené 7,50 eur
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Jardin des Plantes je jedním z nejhezčích pařížských parků. Svou rozlehlou středovou plochou, složenou z květinových záhonů, které odhalují pohled na Velkou galerii evoluce, kterou jsme tady už viděli, a dalšími muzei, na které se podíváme někdy jindy, dlouhými stinnými alejemi, řadou starých skleníků, malou zoologickou zahradou a dalšími příjemnými zákoutími přitahuje Pařížany i turisty. A že jich tam v prosluněném nedělním odpoledni vždycky je.
Zahrada je doslova posetá sochami, které většinou pocházejí z konce 19. století. Tato nahoře se jmenuje Lovec medvíďat (z dálky to moc není vidět, ale ten lovec, kterého právě dostihla matka medvědice, která se přišla pomstít, má u pasu přivázaného malého mrtvého medvídka).
Ne na všechny trávníky se tady smí vstupovat – tam, kde je to dovoleno, to v hezkém počasí vypadá jako po bitvě
Růžová zahrada v horní levé části zahrady (při pohledu od nábřeží) nabízí celé léto spoustu kultivarů těch nejkrásnějších růží
Jardin des Plantes
5. obvod, quai Saint-Bernard nebo rue Geoffroy Saint-Hilaire (a další vchody po obvodu zahrady)
Jak se tam dostat: metro Censier Daubenton (linka 7), Jussieu n(linka 12) nebo Gare d´Austerlitz (linka 5 nebo 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.