Čtrnáctka, která leží jižně od centra, je na východě ohraničena boulevardem de la Santé, na jihu bulváry, které dnes vedou kolem celého města ve stopě bývalých městských hradeb z druhé poloviny 19. století a které ohraničují město, na západě kolejištěm dráhy, vedoucí od jihu k nádraží Montparnasse, a na severu boulevardem Montparnasse. Poslední dva názvy napovídají, že jednou ze čtyř čtvrtí, které tvoří tento arrondissement, je právě Montparnasse, který leží v jeho severní části. Pod ním jsou pak v řadě srovnány další tři čtvrti – od západu je to postupně Plaisance, Petit-Montrouge a poslední Quartier du parc Montsouris.

Centrem života Čtrnáctky je její největší náměstí place Denfert-Rochereau, kterému vévodí z vysokého podstavce socha lva. Jde o kopii obřího lva, umístěného pod citadelou v alsaském městě Belford, kterého vytvořil sochař Auguste Bartholdi (ano, ten Bartholdi, který se proslavil sochou Svobody) jako poctu obyvatelům města během jeho blokády v prusko-francouzské válce v roce 1870. Obráncům města tehdy velel plukovník Denfert-Rochereau, podle kterého dostalo náměstí název.

Ta věc s názvem je poměrně pikantní. Šlo vlastně o jazykovou hříčku – původní název náměstí byl totiž place d´Enfer, Pekelné náměstí – to podle pověsti, kterou toto nebezpečné místo v tehdy odlehlé a zalesněné části Paříže mělo. Stačilo provést jen malou písemnou změnu, při níž výslovnost zůstala stejná, a voilà, nový název byl na světě.

Samotné náměstí vzniklo po roce 1860 v místech, kde se dříve nacházel vstup do města a kde stály dvě celnice pro výběr potravní daně. Jeho podlouhlý tvar kopíruje tvar městské brány, která v těchto místech stávala. Přes dnešní place Denfert-Rochereau totiž původně vedly hradby, vybudované těsně před Francouzskou revolucí v letech 1784-1790. Zbourané a posunuté do míst dnešní hranice Paříže byly po necelých sto letech, když se po roce 1860 město rozšířilo o okolní vesnice a městečka.

Zatímco mohutné zdi už dávno zmizely, obě celnice na náměstí zůstaly dodnes a byly začleněny do fungování města. Koneckonců, oba pavilony celnice nejsou jedinými, které se v Paříži z hradeb zachovaly – stejné najdeme i na place de la Nation a jejich připomínkou je také rotunda u parku Monceau nebo u vodní nádrže La Villette.

První z obou pavilonů, stojících dnes uprostřed náměstí, slouží jako vchod do pařížských katakomb, které jsou v podstatě městskou kostnicí. Jejich stěny jsou doslova od země až po strop vyplněny kostmi a lebkami. Odhaduje se, že se tady nachází ostatky až šesti miliónů lidí. Procházka podzemím mezi miliony lidských kostí asi může být působivá, bohužel však nemám vlastní zkušenost, nebyla jsem uvnitř a ani to neplánuji (kosti mi nevadí, je to spíš kvůli mé klaustrofobii).

A jak se vlastně do pařížského podzemí lidské ostatky dostaly? Byly sem, do skrz naskrz proděravělého podzemí po bývalých římských lomech, přeneseny v v 18. a 19. století, kdy se ve velkém rušily hřbitovy v přelidněném centru. Prvním z nich byl takzvaný Hřbitov neviňátek, který se nacházel v blízkosti dnešního centra Les Halles a který byl zrušený v roce 1785, po deseti stoletích používání, kdy se zde nahromadilo ohromné množství ostatků, které představovaly pro obyvatele rychle se rozvíjejícího města hygienické riziko. Po dva roky se odtud každý večer za tmy vydávalo na cestu procesí vozů plných lidských kostí, doprovázených zpívajícími knězi. Postupem času sem byly odvezeny kosti i z jiných rušených hřbitovů uvnitř tehdejších hradeb města. Uložení kostí do nepoužívaných lomů bylo tehdy spojeno i s jejich průzkumem, stabilizací a zpevněním, protože při rychle se rozvíjející výstavbě v jižní části Paříže hrozily zřícením.

Katakomby jsou jednou z památek, hojně doporučovaných v turistickým průvodcích. Pokud byste se pro jejich návštěvu rozhodli, doporučuji rezervaci a trpělivost, před vstupem bývají velké fronty. Veškeré informace a pár fotografií a obrázků najdete na oficiálních stránkách.

Druhý pavilon leží hned na druhé straně ulice. Je úplně stejný a je v něm umístěno Muzeum osvobození Paříže, které mapuje historii pařížského odboje a historii osvobození města. Pro ty, koho zajímá vojenská historie, bude určitě zajímavé. Exponáty zahrnují kromě dokumentů a fotografií i uniformy a osobní věci odbojářů. Kromě stálých sbírek jsou zde několikrát do roka pořádány i krátkodobé výstavy – já jsem tady před pár lety viděla výstavu prací válečných fotografek. Současná výstava představuje až do července jednu z postav francouzského odboje Daniela Cordiera, obchodníka s uměním, který se během 2. světové války stal jednou z nejvýznamnějších osobností zpravodajských služeb a špiónem. Výstava odhaluje část jeho tajných archivů, jeho falešné dokumenty a další listiny a osobní a vojenské předměty, ale také některá díla z jeho uměleckých sbírek, např. od Marcela Duchampa, Jeana Dubuffeta nebo fotografa Brassaïe. Vstup do stálých sbírek je zdarma, veškeré informace najdete v odkazu nahoře.

Za oběma pavilony leží přímo uprostřed náměstí parčíky, které ho opticky dělí na dvě části. Za tou východní najdete původní nádraží z roku 1846, které svému účelu slouží dodnes jako jedno z nádraží linky B vlaku RER.

Procházka 14. obvodem začne právě na tomto náměstí, které jsme zrovna prošli. Nepovede ovšem jako v předchozích obvodech z jednoho místa do druhého, ale budeme procházet kolem náměstí dokola do všech směrů podél šesti velkých bulvárů, které náměstím procházejí.

Při přípravě článku jsem měla největší problém, co všechno do textu zahrnout a které ze stovek fotografií, které ze Čtrnáctky mám, použít. Byl to totiž v minulosti můj obvod, poblíž náměstí jsem při svých pobytech v Paříži bydlela, znám tady skoro každý dům a nejsem při jejím hodnocení ani trochu nestranná. Nejdřív se proto podíváme do „mé“ rue Daguerre, kam při každé cestě do Paříže musím zajít, i když teď bydlím na opačném konci města.

Rue Daguerre je jednou z těch obchodních ulic, které začínají pěší zónou a každodenním trhem. Najdete tady obchody s jakýmikoliv potravinami, které vás jen napadnou – od ovoce a zeleniny přes sýry, víno, maso a uzeniny, italské polotovary, lahůdky, cukrárny, květinářství, až po specializovanou prodejnu medu nebo nejrůznějších druhů octa. Nechybí pekárny, kavárny a restaurace. Pěší zóna končí za první křižovatkou, kde se ruch ulice zmírňuje a její ráz se proměňuje.

Myslím, že poprvé jsem do rue Daguerre přišla při jedné ze svých prvních cest do Paříže na jaře 1990. A potom znovu a znovu. Za ty roky sleduji, jak se proměňuje, jak je zde stále víc turistů, jak mizí původní obchody – řeznictví, obchod s vínem, galanterie, železářství, čistírna, výroba klíčů nebo drogerie, a jak se místo nich otvírají sushi bary, drahé restaurace, módní doplňky a cetky pro turisty. Naštěstí je to z centra příliš daleko, takže snad úplná gentrifikace nehrozí, ale stejně je mi to trochu líto.

V posledních letech zde vznikla spousta nových restaurací – buď na ně byly přeměněny běžné obchody, nebo noví majitelé změnili vzhled a zaměření těch původních. Někdy je podle obsazenosti míst dobře vidět, že více táhnou ty původní, jako je třeba Le Naguère nahoře. Často jsem tam chodívala na kafe a i když jsem tu už dávno neviděla některé známé, jako například pána, který sem v proutěném košíku nosil vyvenčit svého holuba (jednou mi řekl: „On se taky chce podívat ven a samotného ho pustit nemůžu“), pořád ještě tady sedává hodně místních.

Některé z domů mají hezké dvory, často i se starými ateliéry. Jakmile uvidíte otevřené dveře, neváhejte a nakoukněte dovnitř.

V nízkém růžovém domečku na konci ulice bydlela slavná filmová režisérka Agnès Varda. Žila zde celý život a byla s ulicí a jejími původními obyvateli spjatá do té míry, že občas přímo na ulici před svým domem pořádala happeningy. Ve svém filmu Daguerréotypes z roku 1975 zachytila nejen to, jak ulice v té době vypadala, ale hlavně některé její obyvatele, majitele obchodů, bister nebo pekáren. Vždycky jsem si ji přála potkat, ale nikdy se mi to, bohužel, nepodařilo. Po její smrti v roce 2019 prošel domek rekonstrukcí, jasná růžová vybledla a zmizel její obchod Ciné Tamaris na protější straně ulice, kde se prodávaly CD s jejími filmy, knihy, fotografie a vše, co se její filmografie týkalo.

Agnès Varda byla nejen filmová režisérka, ale také fotografka. V současné době její fotografie Paříže vystavuje až do 24. srpna Musée Carnavalet pod názvem Paris d´Agnès Varda.

Agnès Varda je pohřbená jen pár desítek metrů od svého domu na hřbitově Montparnasse, který bude představovat další z cílů procházky kolem place Denfert-Rochereau. Na hřbitov se z konce rue Daguerre dostaneme boční brankou na rohu avenue du Maine a rue Froidevoix.

Hřbitov Montparnasse je po hřbitově Père Lachaise druhou největší nekropolí v hlavním městě. Rozkládá se na impozantních devatenácti hektarech. Byl založen v roce 1824 na tehdy opuštěném místě za městskými hradbami a součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje rue Emil Richard. V obou částech najdeme celou řadu hrobů známých osobností. Cestičky a dlouhé aleje hřbitova tak mohou představovat symbolické místo pro procházky při jejich objevování.

Najít zde však můžete i jednu z nečekaných staveb – skutečný mlýn na mouku v podobě kulaté kamenné věže, zakončené kuželovitou střechou. Je to poslední mlýn z asi třiceti, které zde stávaly v 18. a některé z nich ještě v 19. století. Nutno ovšem přiznat, že budova už nemá s mlýnem mnoho společného. Už dávno přišla o svoje křídla a od definitivního zastavení větrného mechanismu už prožila několik životů. Mlýn byl postaven v 17. století a patřil špitálnímu řádu svatého Jana z Boha (ano, tomu, který vlastnil nemocnici Charité, jejíž součástí byla i dnešní kaple sv. Volodymyra Velikého, kterou jsme tady viděli nedávno).

Během Francouzské revoluce byl mlýn přeměněn na tančírnu a po otevření hřbitova se stal sídlem správce. O několik desítek let z něj vytvořili skladiště. Dnes je budova prázdná a její dveře zůstávají návštěvníkům trvale zavřené.

Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími je zřejmě spisovatelská a filosofická dvojice Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, jejichž společný hrob je neustále pokryt rudými otisky rtěnky, stejně jako hrob Agnès Varda. Neméně slavný byl ovšem také zpěvák Serge Gainsbourg, jehož hrob najdete v 1. oddíle hned u kulatého náměstí uprostřed hřbitova. Hrob je plný květin a dárků, které mu sem dodnes nosí jeho fanoušci. Možná vás překvapí, že je jeho náhrobní kámen pokryt i papírovými jízdenkami z metra – to je připomínka jedné z jeho prvních slavných písní o průvodčím, který cvaká lidem jízdenky ve stanici metra Les Lilas (https://www.youtube.com/watch?v=13k7OZzzg40&list=RD13k7OZzzg40&start_radio=1). Dodnes mě obchází hrůza, když si vzpomenu, jak nás před mnoha lety v jednom z kurzů ve Francouzském institutu profesor nutil tu písničku zpívat současně s nahrávkou.

Z dalších slavných je tu pohřben např. Jacques Chirac, bývalý francouzský prezident i premiér (a předtím také starosta Paříže), herci Philippe Noiret a „komisař Maigret“ Bruno Cremer, herečka Mireille Darc i šansoniérka Juliette Gréco. Najdete tady také sochaře a malíře Brancusiho, Zadkina a Soutina, ale také Jean-Jacquese Sempého, otce malého Mikuláše. Z mnoha literátů připomínám hlavně Charlese Baudelaira, Eugena Ionesco, Tristana Tzaru, Samuela Becketa nebo Marguerite Duras, jejíž hrob je plný propisovaček. Kompletní seznam i s přesným místem uložení na plánku hřbitova najdete vždy u každého z vchodů.

Hřbitov je ovšem také muzeem pod širým nebem. Na mnoha hrobech jsou umístěny pomníky z rukou slavných umělců. Některé z nich jsou skutečnými uměleckými díly, jako například skulptura, kterou vytvořila Niki de Saint-Phalle (spoluautorka pohádkové fontány Stravinski vedle Centre Pompidou) pro hrob jednoho ze svých přátel, nebo pomník na hrobu Césara Baldacciniho, který je zmenšenou kopií jeho díla, stojícího na malé křižovatce v rue de Sèvres v 6. obvodu. Zvláštní kapitolu tady tvoří slavná socha Polibek od Constantina Brancusiho z roku 1910, která je už několik let přikrytá dřevěnou bednou, na protest proti tomu, že stát brání majitelům hrobu prodat tuto památkově chráněnou sochu v dražbě (je zapsaná na seznamu památek společně s hrobem a nelze je proto od sebe oddělit, čehož se majitelé teď snaží dosáhnout soudně).

Bloumání po hřbitově může klidně zabrat celé odpoledne, my však musíme pokračovat v procházce. Z hřbitova vyjdeme východem na opačném konci, než jsme na něj vešli, a to směrem k boulevardu Raspail. Ocitneme se u stejnojmenné stanice metra. Hned naproti přes silnici uvidíme další cíl – rue de la Campagne-Première. Milovníci Jean-Paula Belmonda možná poznají, že právě v této ulici byly natočeny závěrečné záběry filmu U konce s dechem, kde slavný herec umírá uprostřed vozovky. Mimochodem, i herečka Jean Seberg, hlavní hrdinka filmu, je pohřbená na hřbitově Montparnasse, na rozdíl od Belmonda, o jehož místě posledního odpočinku se dodnes nic neví (ale je zde pohřbený jeho otec, sochař Paul Belmondo).

Hned první dům, který v ulici uvidíme, patří mezi její nejznámější. Byl postaven v secesně-konstruktivistickém stylu v roce 1911 podle tehdy vznikající módy mezonetového bydlení, spojeného s ateliérem, který prostupuje přes obě patra. Dům je obložen originálními, na míru vytvořenými žlutými pálenými kachlíky. Autor fasády získal za její návrh v roce 1912 ocenění v soutěži města Paříže o nejkrásnější fasádu.

Hned vedle tohoto domu najdeme další památku umělecké Paříže. Hotel Istria s mohutnými lucernami nad vstupním portálem byl ve 20. a 30. letech 20. století centrem společenského života na Montparnassu. Bydleli zde nejen malíři, ale hlavně spisovatelé, z nichž mnozí byli ruští přistěhovalci. Louis Aragon se tady seznámil se svojí múzou a později manželkou Elsou Trioletovou, která ho nakazila virem komunismu a způsobila tak rozšíření této tehdy módní levicové vlny mezi některé další francouzské umělce té doby. Bydlel zde také Vladimír Majakovskij nebo Rainer Maria Rilke, ale také Tristan Tzara, Moïse Kisling, Marcel Duchamp nebo slavný americký fotograf Man Ray a jeho nejslavnější modelka Kiki.

Podobných bytů a ateliérů, poznamenaných minulou přítomností slavných, bylo a dosud je v ulici nepočítaně. To možná nejzajímavější na nás čeká za širokými vraty domu číslo 9. Ve dvoře uvidíme vysokou budovu s mnoha ateliérovými okny, postavenou na přelomu 19. a 20. století z materiálu, pocházejícího ze Světové výstavy v roce 1889. Ateliérů je kolem stovky a bydleli v nich známí i neznámí umělci té doby, například Giorgio de Chirico, Othon Friesz, Amedeo Modigliani, docházel sem i Picasso, Soutine a básníci Rimbaud nebo Ital Ungaretti. Do dvora se dá vcelku jednoduše dostat – vrata bývají často otevřená, pokud ne, stačí stisknout tlačítko P.

Mezi rue Campagne-Première a boulevardem Raspail vede úzká, jen deset metrů široká a sto šedesát metrů dlouhá ulička s názvem passage d´Enfer. Byla postavena jako dělnické bydlení v roce 1855 a název dostala podle přilehlého boulevardu d´Enfer, dnes boulevardu Raspail. Když do ní vstoupíte, máte pocit, že jste se ocitli v některém provensálském městečku. Domy s trochu zašlými pastelovými okenicemi, klid, ticho a úzká silnice, po které nic nejezdí, vás dokonale izolují od ruchu vedlejšího provozu. Ulička je sice soukromá, ale vedle kovových bran na jejích koncích jsou přes den otevřeny malé branky.

Když se vydáte po bulváru Raspail směrem k place Denfert-Rochereau, po chvíli uvidíte po levé straně rozlehlou skleněnou fasádu Cartierovy nadace pro moderní umění. Autorem budovy je architekt Jean Nouvel (bez kterého, zdá se, se v posledních letech v Paříži nepostaví pomalu ani autobusová zastávka). Dobře ho známe i my – je autorem budovy Zlatý anděl na Smíchově.

Budova ze skla a oceli – materiálů, typických pro Nouvela – je postavená mezi starými jehličnany a od rušné ulice ji odděluje vysoká skleněná stěna (stejný princip použil Nouvel i u Musée du quai Branly). Zvenku působí nápaditě a impozantně, ale upřímně řečeno, interiér mi připadá až příliš industriální a strohý.

Nadace existuje už od roku 1984 a toto sídlo postavila v roce 1994. Jejím cílem je představovat všechny druhy současného umění, a to nejen obrazy a sochy, ale také design, fotografie, videa a instalace jak francouzských, tak zahraničních umělců, a to především od 80. let minulého století, ale také ze 70. a 60. let. Její expozice není přístupná trvale, ale jen v době jednotlivých výstav. V současné době v této budově žádná výstava neprobíhá a zřejmě hned ani probíhat nebude. Nadace totiž na podzim bude svoje hlavní sídlo stěhovat do centra města – do zrenovovaných prostor bývalé budovy Le Louvre des Antiquaires přímo naproti Louvru na place du Palais Royal – tam, kde se doposud tyčí vysoká zrcadlová stěna, za kterou se usilovně pracuje.

Jak a k čemu bude dál sloužit skleněný palác na boulevardu Raspail zatím není známo, jen doufám, že zůstane otevřený pro veřejnost – byla by škoda ho zavřít, už jen kvůli zahradě, která se za ním rozkládá a která je koncipovaná jako „Theatrum Botanicum“. Na první pohled vypadá jako divoká, neudržovaná a trochu zanedbaná, plná volně rostoucích bylin, keřů a stromů, ale to vše je údajně záměr zahradního architekta s příznačným nomen omen Baumgarten. Na stupních malého amfiteátru se dobře odpočívá a venkovní kavárnička je příjemná. Člověk by neřekl, že jen kousek odtud burácí place Denfert-Rochereau.

Když před budovou Cartierovy nadace uděláme čelem vzad, uvidíme přímo naproti úzkou rue Victor Schoelcher. Po její pravé straně se táhne zeď hřbitova Montparnasse, zatímco po levé straně stojí řada domů. Ten nejkrásnější, postavený ve stylu art-déco, který má číslo 5, je našim dalším cílem.

V domě sídlí Institut Giacometti, ve kterém jsou uloženy sbírky a dokumenty, spojené s dílem a životem tohoto slavného švýcarského sochaře. Kromě toho se zde nacházejí prostory, v nichž jsou pořádány tematické výstavy z jeho díla, a ve sníženém přízemí je vybudována replika jeho ateliéru. Ten původní, ve kterém Giacometti pracoval, se sice také nacházel ve 14. obvodu, v rue Hippolyte Maindron nedaleko place d´Alésia, ale byl po jeho smrti stržen při rekonstrukci přilehlého domu. Jeho ženě se však ještě předtím podařilo zachránit veškeré vybavení, zařízení, zbylá díla a dokonce i sochařem pomalované zdi. To vše bylo do posledního bodu uvedeno do původního stavu v těchto nových prostorách.

V roce 2003, a tedy třicet sedm let po Giacomettiho smrti, byla založena veřejně prospěšná společnost Nadace Alberta a Annette Giacometti, která se stala výhradní dědičkou sochařovy manželky Annette, zesnulé v roce 1993. Nadace je vlastníkem nejen velkého souboru Giacomettiho prací, ale také rukopisů, fotografií, korespondence a dalších dokumentů a celé sochařovy knihovny. Jejím cílem je ochrana a propagace Giacomettiho děl. 

Po rue Victor Schoelcher nebo po boulevardu Raspail se dostaneme zpátky na place Denfert-Rochereau. Čeká nás teď severovýchodní výseč mezi avenue Denfert-Rochereau a boulevardem Saint-Jacques. Oblast je sídlem několika nemocnic a dalších rozlehlých veřejných budov a zas tak moc turisticky přitažlivých věcí v ní není. Pokud se sem ale vydáte, uvidíte při levé straně avenue Denfert-Rochereau dlouhou zeď bývalé nemocnice Saint-Vincent-de-Paul se zabudovaným portálem kaple. Nejspíš také uvidíte, že se za zdí usilovně staví. Nemocnice totiž už několik let neslouží svému účelu a po jejím zrušení zde byl zahájen projekt výstavby ekočtvrti s rezidenčním bydlením. Při stavbě zůstaly staré budovy zachovány, zatímco provizorní pavilony, ve kterých byly dřív laboratoře, kotelny a podobná pomocná zařízení, stavitelé strhli a na jejich místě budují moderní domy. Jsem na výsledek zvědavá, už jen proto, že jsem měla před zahájením stavby několikrát možnost celý areál si důkladně projít, včetně starých budov a kaple. Společnost, která ho odkoupila, zde totiž vytvořila dočasné ubytovací a společenské centrum, které fungovalo přes dva roky, než byl nový projekt definitivně připraven a zahájen.

Hlavní budovy bývalé nemocnice sloužily před Francouzskou revolucí jako oratoř. V roce 1800 byly i s kaplí sv. Trojice přeměněny na nalezinec a dětskou nemocnici. Po celé 19. století se tady o děti staraly sestry z kongregace sv. Vincenta z Pauly, které byly od 20. let minulého století postupně nahrazovány civilním personálem, který jeptišky vystřídal definitivně v 60. letech minulého století. Církevní název nemocnice však zůstal v platnosti dodnes.

V mezičase, kdy tří a půl hektarový areál sloužil pro alternativní účely, se v některých nemocničních pavilonech hrálo divadlo, jiné sloužily jako výstavní prostory, někde fungovaly umělecké ateliéry a v jednom z nich byla umístěna knihovna i s čtenářským koutkem. Na volném prostranství byly postaveny dřevěné stánky, které při větších akcích sloužily pro občerstvení nebo prodej. V kontejnerech vyrostly malé zahrádky, a při jedné z bočních zdí ve velké voliéře pobíhaly slepice. To vše bylo zarámováno všudypřítomným grafitti.

Přímo naproti bývalé nemocnice ústí rue Cassini. Po ní se dostaneme až k vratům ke zdi, za níž stojí malebný domeček, ve kterém v 17. století bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine a po něm další nástupci. Jde o poslední vodovodní stanici  na trase medicejského akvaduktu, který nechala vybudovat královna Marie Medicejská, manželka krále Jindřicha IV., a který přiváděl do jižní části města vodu z nedalekých předměstí. Královně šlo nejen o zásobování obyvatel vodou z veřejných fontán a kašen, ale hlavně o zdroj vody pro Lucemburský palác a vodní díla v jeho zahradě, kterou si nechala vybudovat podle vzoru zahrad své rodné Florencie.

Celá trasa akvaduktu, která začínala v Rungis nedaleko dnešního letiště Orly, měla třináct kilometrů a byla kontrolována dvaceti sedmi ovládacími a přečerpávacími stanicemi. Domek, před kterým stojíme, byl poslední v řadě. Byl postaven v roce 1619, ale začal fungovat až po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm správce, „le fontainier“, bydlel, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděna po celé jižní části Paříže.

Domek je dnes prázdný, stejně jako podzemní vodojem. Ten fungoval jen do konce 19. století, kdy jeho funkci převzala mnohem větší nádrž, vybudovaná u parku Montsouris. Areál sice není běžně přístupný, ale dá se do něj podívat v rámci organizovaných prohlídek Asociace Paris historique nebo při Dnech evropského dědictví.

Koho by zajímaly podrobnější informace o celé trase průběhu medicejského akvaduktu jižní Paříží, najde detaily ve starším článku TADY.

Vodovodní domek těsně sousedí s Pařížskou observatoří. Ta je už mnoho let pro veřejnost uzavřená z důvodu probíhající rekonstrukce a prozatím není známo, kdy budou obnoveny prohlídky, které bývaly dřív nabízeny. V loňském roce byla možnost mimořádné prohlídky během Dnů evropského dědictví, ale zaváhala jsem a termíny byly hned obsazeny. Tak třeba příště – doufám, že se akce bude opakovat při stejné příležitosti i letos v září.

Pařížská observatoř byla vybudována na popud krále Ludvíka XIV. a ministra Jeana-Baptisty Colberta, díky nimž byla v roce 1666 založena Královská akademie věd. Hned následujícího roku byl v jižní části města a tedy v místě současné budovy vytyčen pařížský poledník. Samotná hvězdárna zde pak byla postavena v letech 1667 až 1672 podle plánů architekta Clauda Perraulta, autora proslulé kolonády v Louvru.

Budova je dokonale orientována podle čtyř světových stran. Na severní straně má centrální rizalit, zatímco jižní průčelí je rámováno osmibokými pavilony, jejichž půdorysy znázorňují polohu slunce při slunovratech a rovnodennostech. Holé zdi, absence architektonických řádů a dekorativních motivů (s výjimkou dvou basreliéfů na jižní straně) jsou pro podobně významnou stavbu 17. století skutečnou výjimkou. Vyhlídková věž byla zpočátku nezastřešená, poté ji na konci 18. století zastřešili a nakonec v roce 1845 přikryli měděnou kopulí.

Téměř 125 let, od roku 1669 do roku 1793, spravovala observatoř rodina Cassiniů, která se stala skutečnou dynastií velkých astronomů. Během 19. století zde působili další i významní vědci, jako například François Arago nebo Jules Janssen.

Pod Pařížskou observatoř spadá i observatoř v Meudonu, kterou jsme viděli nedávno TADY.

Areál observatoře sousedí se dvěma velkými nemocničními areály – Cochin a Port-Royal. Jde však stále o jednu nemocnici, zabývající se především porodnictvím a gynekologií. Starší z obou areálů – Port Royal, býval dříve klášterem a má nejen dlouhou historii, ale především krásný vnitřní dvůr, do kterého se stojí za to podívat.

Zatímco u nás se nuceně zavírané kláštery měnily na nemocnice až po josefinských reformách, ve Francii v tom měli prsty revolucionáři po revoluci v roce 1789. Z kláštera Port Royal byly v roce 1790 v rámci porevolučních protináboženských čistek vyhnány sestry vizitantky z řádu Navštívení Panny Marie a klášter se proměnil na vězení. Už o tři roky později se z něj však stává veřejný špitál a v roce 1814 je přeměněn na porodnici. V roce 1890 je na pozemcích bývalého kláštera postavena nová část porodnice, nesoucí dodnes název Baudelocque podle slavného porodníka z 18. století, a v roce 1966 se veškeré zdravotnické služby stěhují do nových prostor kliniky Cochin, které vyrostly podél bulváru, vedoucího k observatoři, které se tak stávají jednou z největších pařížských porodnic. V Port Royal tak zůstaly jen některé provozy a administrativa.

Historie kláštera je však mnohem delší. Spadá až do 16. století, kdy se v něm usídlily sestry cisterciačky. Původní cisterciácké opatství ženského řádu mělo své sídlo už ve 12. století v městečku Chevreuse a protože klášter při svém rozvoji potřeboval sídlo i v Paříži, v roce 1626 zde sestry nechaly postavit své nové sídlo na místě paláce Hôtel de Clagny, který jejich představená Angelique Arnauld dostala darem. Angelique postupně podlehla jansenismu, přísně katolickému směru, který se do Francie šířil z kalvinistického Holandska, a opatství se tak stalo francouzským centrem tohoto náboženského zaměření. To bylo pro papežskou katolickou církev a následně i pro království nebezpečné a protože se sestry ani po výzvách krále svého přesvědčení nevzdaly a raději se v 60. letech 18. století stáhly z Paříže zpět do Chevreuse, rozhodl v roce 1709 Ludvík XIV. o zrušení řádu a o zboření chevreusezkého kláštera.

Do opuštěných prostor v Port Royal se v roce 1669 nastěhovaly sestry řádu Navštívení Panny Marie, které zde vedly ústav pro výchovu dívek z lepších rodin. Děly se tu však i jiné věci, které předznamenaly budoucí porodnickou funkci těchto budov, například v roce 1681 sem byla poslána dvacetiletá kněžna de Fontanges, milenka Ludvíka XIV., která zde měla v tichosti přivést na svět Ludvíkovo nemanželské dítě; při předčasném porodu však zemřela ona i dítě.

Z celého bývalého rozlehlého opatství dnes zůstal zachován jen ústřední klášter s ambitem a s rajským dvorem a klášterní kaple. Areál se dá navštívit při Dnech evropského dědictví. Rajský dvůr však můžete navštívit bez problému i sami – když vejdete do nemocnice hlavním vchodem z boulevardu de Port Royal, stačí projít první budovou a ocitnete se v ambitu.

Na jižní straně nemocničních areálů a observatoře běží boulevard Arago, kterým se odtud dá dostat zpět na place Denfert-Rochereau. Ještě předtím však naši pozornost upoutá dlouhá a vysoká zeď, která lemuje jednu stranu tohoto bulváru. Jde o známou věznici La Santé, proslavenou v literatuře a filmu.

Věznice byla postavená v letech 1861-1867 na místě dřívějšího kláštera sv. Marie Magdaleny, který byl v době Francouzské revoluce přeměněn na vězení. Ještě předtím na stejném místě stávala nemocnice, založená Annou Rakouskou, manželkou Ludvíka XIII., jejíž název Maison de la Santé dal věznici jméno.

Interiér věznice pochopitelně nemám k dispozici, ovšem obrazně do něj můžete nakouknout díky knize Adolfa Hoffmeistera Vězení. Český malíř a spisovatel se do La Santé dostal 24. září 1939 s několika dalšími českými umělci, které Francie podezřívala, že jsou tajnými sovětskými agenty. Celá skupina zde strávila sedm měsíců, než bylo jejich obvinění zrušeno, ale ani potom se nedostali na svobodu a byli převezeni do internačních táborů. Pro Francii muselo být určitě trapné, když se Adolf Hoffmeister stal po válce československým velvyslancem v Paříži.

Východní zdí věznice La Santé končí 14. obvod, ale pokud se do těchto míst dostanete, doporučuji udělat ještě pár kroků do vedlejšího 5. obvodu. Hned za křižovatkou s rue de la Santé se tady v zeleni skrývá Cité fleurie, umělecká kolonie, složená z třicítky ateliérů, postavená na konci 19. století z materiálu, pocházejícího ze Všeobecné výstavy v roce 1878. Díky tomu, že byl veškerý materiál získán z jediného pavilonu (údajně potravinářského), mají všechny budovy stejný styl, zarámovaný vínově červenými trámy a nápodobou hrázdění.

V průběhu desetiletí existence kolonie tady pracovalo mnoho známých umělců; těmi nejproslulejšími byl zřejmě Paul Gauguin, který sem do ateliéru svého přítele Daniela de Montfreid chodil malovat v době, kdy se připravoval na svůj poslední a definitivní odjezd do Tichomoří, nebo Amedeo Modigliani. Někteří sochaři, v čele s Augustem Rodinem, si v jedné ze zdejších dílen zase nechávali patinovat svoje bronzové sochy.

V ateliérech se dodnes pracuje, i když jejich obyvatelé zažili těžké chvilky v 80. letech, kdy si na pozemky brousili zuby developeři. Historický komplex se však podařilo uhájit, hlavně díky tomu, že se tehdejší prezident Mitterrand, který místo osobně navštívil, zasadil o to, aby ateliéry odkoupil stát a umělcům je pronajímal. V roce 1994 byly budovy částečně (fasády a střechy) zapsány na seznam památek. Teprve tehdy dostalo do té doby bezejmenné místo svůj název, který zvolili organizátoři záchrany.

Ateliéry najdete na 65 boulevard Arago. Nenechte se odradit zavřenou bránou, dovnitř a ven pořád někdo chodí a pustí vás tam.

Jižním směrem vedou z náměstí Denfert-Rochereau dvě široké avenue – poslední, které nám ještě zbývají. Tu první, avenue René Coty, lemuje z levé strany po velké části trať vlaku RER a po pravé straně vysoké domy, mezi nimiž vedou na několika místech romantické schody do výše položené staré čtvrti Petit-Montrouge, pod jejímž okrajem byla avenue proražena. Není nijak zvlášť zajímavá, pokud se netrefíte zrovna do velkého blešího trhu, který se zde jednou za čas koná (ten příští bude 7. června).

Mnohem zajímavější je však avenue du Général Leclerc, plná obchodů a ruchu, ale také historie. Když se po ní vydáme z place Denfert-Rochereau, uvidíme nejdřív po pravé straně rue Daguerre, ve které jsme naše putování začínali. Přejdeme na protější stranu a zastavíme se u zavřené mřížové brány bývalého hospice La Rochefoucauld. Historický areál zavřel brány v roce 2019 a následně ho sociální správa prodala soukromému developerovi, který zde připravuje projekt bydlení a veřejné zeleně. Jsem na výsledek zvědavá, protože areál je krásný a projekt má zachovat všechny původní historické budovy.

Neoklasicistní budovy byly postaveny kolem roku 1780 jako špitál pro válečné invalidy, založený králem Ludvíkem XVI. Původní plán byl však po Francouzské revoluci pozměněn a kolem roku 1819 bylo dostavěno další křídlo, určené pro ženy. Od roku 1928 jsou budovy zapsány na seznamu památek.

V roce 1795 se zapsal do historie tehdejší hlavní lékař špitálu doktor Dumangin, když ho 7. června povolali do pevnosti Temple ve čtvrti Marais k umírajícímu sedmiletému dauphinovi, synovi popraveného krále Ludvíka XVI., kterého ve vězení revolucionáři nejdříve odloučili od rodičů a poté umučili. Lékařova pomoc přišla pozdě a ubohý Ludvík XVII. druhý den nato zemřel.

.

Z původně rozlehlé zahrady za špitálem byl na začátku 20. století ukrojen velký kus, na kterém byla vybudována železniční trať do Sceau (dnešní RER B) a avenue René Coty. Za těch pár let, co je špitál zavřený, zahrada hodně zpustla, přesto je pořád v jejím středu dobře vidět malá kamenná stavba – je to další, v pořadí pětadvacátý z vodovodních domků medicejského akvaduktu, o kterém jsme mluvili už nahoře.

S bývalým špitálem sousedí další malá oáza zeleně – Villa Adrienne. Toto snové místo bylo postaveno jako soubor soukromých rezidencí v druhé polovině 19. století a nese jméno své původní majitelky. Jde o parčík uprostřed vnitrobloku, z jedné strany lemovaný vilami, ponořenými v zeleni, a ze tří stran obestavěný nájemními domy z bílého kamene a červených cihel. Každý z devíti domů nese jméno nějaké významné osoby francouzské minulosti – hudebníků, spisovatelů i vědců. Areál je soukromý, ale i tady se dá dostat dovnitř, když někdo prochází.

U Villy Adrienne mělo původně naše putování Čtrnáctkou končit. Je to už sice dlouhé až až, ale nakonec jsem si ještě vzpomněla na krásnou uličku za rohem, kterou taky musíte vidět. Jen kousek za Villou Adrienne zahnete doleva do rue Sophie Germain, která se po pár metrech mění na rue Hallé. Hned na jejím začátku objevíte malé náměstíčko s nízkými domky, uspořádanými do tvaru půlměsíce. Po jeho levé straně vede úzká branka do uličky Villa Hallé. Je v ní jen pár domů a spousta květin.

Domy v okolí jsou všechny nízké a malé, protože právě pod nimi se nacházejí katakomby se svými kilometry chodeb, vytesaných ve vápenci. Povrch je proto nestabilní a nesnese velké zatížení. Pokud se do katakomb vydáte, tak právě za rohem, v avenue René Coty 21bis z nich vyjdete. Tam taky najdete obchod s katakombovými suvenýry.

A to je pro dnešek všechno. Avenue du Général Leclerc by vás pak eventuálně přivedla na place d´Alésia s kostelem Saint-Pierre de Montrouge a nakonec až k hranici města u Porte d´Orléans, ale to už by byla další historie.

Mapa ukazuje celé okolí, ve kterém jsme chodili, počínaje rue Daguerre vlevo pod place Denfert-Rochereau, dále kolem hřbitova Montparnasse a potom stále po směru hodinových ručiček.