hf – 17. stránka – Paříž pro pokročilé

Fernande Olivier a Pablo Picasso v Musée de Montmartre

26.1.202327.1.2023hfNapsat komentář

Jedno z nejkrásnější a mých nejoblíbenějších pařížských muzeí představuje aktuálně pohled na život na Montmartru na začátku 20. století, kdy se zde centrem uměleckého života staly ateliéry Bateau-Lavoir, kam v roce 1901 přijel ze Španělska dvacetiletý podsaditý mladík. Jmenoval se Pablo Picasso a brzy se zde stal vůdčí osobností. Výstava a celá historie Bateau-Lavoir však není představována z pohledu slavného malíře, ale jeho první známé pařížské milenky Fernandy Olivier.

Fernande žila mezi umělci v Bateau-Lavoir už před Picassovým příchodem. Na Montmartre přišla jako devatenáctiletá po útěku od manžela, který ji týral. Díky své kráse se živila pózováním pro malíře a v Bateau Lavoir žila se španělským malířem Suynerem. Po seznámení s Picassem v roce 1904 se k němu nastěhovala a prošla s ním několik krušných let bídy, než se začal prosazovat. Ve svém růžovém období a v začátcích kubismu ji často maloval, takže nám její tehdejší podoba zůstala zachována. Ještě stihla jeho první úspěchy a v roce 1912 se s ním přestěhovala do velkého bytu s ateliérem na boulevardu de Clichy, ale hned poté ji Picasso opustil kvůli Evě Gouel. Fernande po rozchodu začala pracovat, nejdříve v malé galerii na Pigalle, později recitovala verše v kabaretu Lapin Agile a dokonce vyučovala francouzštinu, ale i nadále zůstala v prostředí umělců na Montmartru. Později sepsala dvě knihy pamětí na život se slavným umělcem. Ta první z nich, Picasso a jeho přátelé, vyšla v roce 1933, ale ve vydání druhé, která vycházela z jejích deníků, jí Picasso zabránil a raději jí platil každý rok milion franků až do její smrti v roce 1966, jen aby ho nekompromitovala svými vzpomínkami na jeho chudé a divoké začátky a na to, že byl vášnivým konzumentem opia. Rukopis tak vyšel pod názvem Intimní vzpomínky až v roce 1988, dvacet dva let po Fernandině a patnáct let po Picassově smrti.

Kromě fotografií Fernandy a Picassa, ale také řady jejich přátel, např. Apollinaira, Gertrudy Steinové, Georgese Braquea, Maxe Jacoba nebo Celníka Rousseaua, je zde vystavena i řada dokumentů, včetně Fernandiných deníků, které návštěvníky seznamují s jejím životem s Picassem, ale také před ním a po něm. Picassových děl je tu jen málo – dvě plastiky a několik menších maleb, kreseb a grafik. K vidění jsou tu však díla umělců, kterým Fernanda pózovala a se kterými se přátelila. Můžeme ji zde vidět na obrazech Keese van Dongena, Ramóna Pichota, Joaquíma Suynera nebo Ricarda Canalse.

Kromě toho vystavuje muzeum i obrazy, které namalovala sama Fernanda (a nejsou vůbec špatné).

Pablo Picasso v roce 1904 a Fernande Olivier v roce 1907

Vlevo Picasso a Fernande před Bateau Lavoir kolem roku 1905, vpravo pohled na Bateu Lavoir ve 40. letech

*Pablo Picasso, přípravná studie k obrazu Slečny z Avignonu s Fernandinou podobou, 1907*

Vlevo socha Česající se žena z roku 1906, ke které Picassovi stála Fernanda, a vpravo Fragmentace Fernandiny postavy z roku 1910

Fernande na dvou obrazech Keese van Dongena z roku 1907

Vlevo Fernanda na plátně Joaquíma Suynera (1904), vpravo talíř s Fernandinou podobou do Maurice Vlamincka, 1907-1909

Dvě Fernandina zátiší ze 30. let

*Úryvek z Fernandina deníku je uveden vedle jejího autoportrétu, který namalovala v roce 1935*

*Fernande kolem roku 1950, kdy natočila filmový rozhovor, který je na výstavě promítán (fotka je z filmu)*

Výstava je podle mě mimořádně povedená, protože ukazuje umělecký život na Montmartru a události, o kterých jsme už mnohokrát četli jinde, z dalšího pohledu, než je ten předpokládaný. Je zajímavá už jen proto, že neakcentuje Picassa, jak by se dalo čekat, ale přináší především svědectví o jeho milence a modelce, která zde nevystupuje jen z fyzického hlediska jako „belle Fernande“, ale také jako žena se svým zajímavým vnitřním životem a uměleckým nadáním.

V montmartreském muzeu nesmíme ovšem zapomenout ani na ostatní prostory. V budově, v níž se koná výstava, můžeme navštívit i ateliér další výrazné ženské postavy uměleckého Montmartru Suzanne Valadon, a v hlavní budově, stojící uprostřed zahrady, najdeme svědectví o Montmatru samotném. Stupňovitá zahrada pak na třech úrovních nabízí pohledy na okolí, na proslavenou montmartreskou vinici a na celou severní část Paříže.

Pokud vás tato část francouzské a vlastně i světové umělecké historie zajímá, a pokud jste v Paříži nebo se tam ještě teď v zimě chystáte, myslím, že to musíte vidět.

První, horní zahrada, se rozkládá přímo před muzeem. Je v ní malá kavárna se stolečky, rozmístěnými kolem malého bazénku s lekníny. Některé věci v téměř opuštěné kavárně jsem však vidět nemusela. 🙂

Dole výhledy ze zahrady na zvonici Sacré-Coeur a montmartrský vodojem (vlevo) a na okolní domy (vpravo).

*Vstup do hlavní budovy s expozicí o Montmartru je umístěný v druhé, prostřední zahradě*

*Altánek v druhé zahradě i s reprodukcí obrazu, na kterém ho zvěčnila Suzanne Valadon*

Výhled ze zahrady na montmartrský vinohrad. Za ním je na křižovatce rue Sant-Vincent a rue des Saules vidět oranžová zeď kabaretu Lapin Agile a naproti němu za kamennou zdí hřbitov Saint-Vincent

Pokud byste si chtěli o době, které se výstava týká, něco přečíst, tak Fernandiny vzpomínky vyšly i v češtině jako Picasso a jeho přátelé. Poměrně zajímavá je i kniha Madame Picasso od Anne Girardové, která je fiktivním životopisem Evy Gouel a dotýká se i doby, kdy Picasso přebíhal mezi Fernandou a Evou.

Musée de Montmartre, 18. obvod, 12 rue Cortot

Výstava trvá do 19. února 2023

Otevřeno: denně od 10 do 19 hod

Vstupné: 15 euro, studenti do 16 let

Home du musée

Les Espaces d´Abraxas

21.1.202318.2.2023hfNapsat komentář

Roky jsem tuto návštěvu plánovala a roky mě od ní všichni odrazovali s tím, že je to nebezpečné. Ten nevšední architektonický komplex, jehož název zní jako zaklínadlo z pohádky, má totiž špatnou pověst, tak špatnou, že se tam lidé bojí jezdit.

Projekt, situovaný na východ od Paříže v městě Noisy-le-Grand v oblasti Marne-La Vallée, vznikl na začátku 80. let, kdy místní radnice rozhodla, že místo administrativního komplexu, který měl i se zcela novou čtvrtí Mont d´Est tvořit protiváhu La Défense na opačném okraji města, zde raději postaví bytový komplex. Návrhem byl pověřen katalánský architekt Ricardo Bofill, jehož extravagantní styl se v té době v Paříži už zabydlel (o stavbách, které tam vytvořil, jsem psala článek přesně před rokem, kdy slavný architekt zemřel).

Vznikl tak projekt, protkaný odkazy na antiku a složený ze tří budov, které se rozkládají kolem společného náměstí. Největší částí je mohutná osmnáctipatrová budova, nazvaná Palacio, se 441 byty. Druhou částí je devítipatrová teatrálně pojatá stavba se 130 byty, která lemuje půlkruhově vnitřní dvůr ve tvaru antického divadla, a tou třetí a nejmenší je opět antikou inspirovaný hranatý oblouk s dvaceti byty na deseti podlažích. Přízemím prochází vnitřní ulice, zatímco horní patra jsou obsluhována řadou vnějších chodníků, které umožňují přístup k bytům ve dvou úrovních. Budovy jsou přerušovány monumentálními otvory, které otevírají pohled na zbytek města. Bofill zdůrazňuje snový charakter místa a převrací formy tím, že jim přisuzuje nové funkce – v antikou inspirovaných sloupech jsou umístěna schodiště nebo slouží jako předsazená okna a místo laviček slouží schody.

Jsou zde přítomny všechny charakteristické prvky stylu, který Ricardo Bofill použil ve svých francouzských návrzích: prefabrikované betonové panely, jejichž vzhled připomíná spíše kámen, které zde hrají konstrukční i estetickou roli, klasické tvary, monumentalita a složitost objemů. Na rozdíl od jiných pařížských staveb je zde však méně skleněných ploch.

Celý komplex, který svojí zadní stranou přiléhá k nákupním centru Arcades, je částečně uzavřený a svým hlavním vstupem, tvořeným úzkou štěrbinou, se obrací do méně živé části města. Vstupuje se jím přímo do prostoru divadelně pojaté architektury, který plní funkci veřejného prostranství.

*Vnější strana komplexu s úzkým vysokým vstupem*

*Celkový pohled na komplex od vstupního průchodu. Za zády mám prosklenou půlkruhovou stavbu, před sebou amfiteátr, přes který se prochází k oblouku, obklopenému mohutnou hradbou Palacia.*

*Hranatý oblouk uprostřed plochy amfiteátru*

Plasticita betonu umožnila vytvoření různých textur a barev. Najdeme zde proto celou řadu prvků, vycházejících jak z antické, tak i z moderní architektury – pilastry, frontony, římsy, sloupy, ale také převisy, rampy, jednotná betonová zábradlí a dělicí panely. K odlití zhruba dvou tisíc různých fasádních prvků bylo použito čtyřicet speciálně vytvořených forem.

Pohled na amfiteátr, který byl kolem poledne úplně prázdný. Kromě dvou francouzských fotografů, dvou japonských blogerek, které se tu navzájem dlouho fotily, paní, která si sem přišla číst a černošského správce, který chodil kolem dokola s mohutnou lahví saponátu a leštil všechny skleněné vstupní dveře, tudy procházely jen skupinky dětí s aktovkami a sem tam někdo z obyvatel. Pod vlivem toho, co jsem předtím slyšela a četla, jsem si sice nejdřív hlídala ústupové cesty (a že jich tady moc není), ale neměla jsem při tom ani ten nejmenší pocit ohrožení.

Ta špatná pověst, kterou Abraxas a tím i celé město Noisy-le-Grand mají, vznikla prakticky hned po postavení komplexu především kvůli hustotě a skladbě obyvatel této zcela nově vytvořené naddimenzované čtvrti. V podivných zákoutích anonymního komplexu začalo rychle bujet násilí, drogy, prostituce a zločin. To s sebou neslo nejen zanedbávání veřejného prostoru, špínu a divoké skládky, ale také chátrání a ničení. Odrazilo se to nakonec na celém městečku, jehož malé historické jádro s několika křivolakými uličkami, starou radnicí a kostelem ztratilo klid, bezpečí a také svou pověst.

Před deseti lety byla situace v Abraxas tak neudržitelná, že radnice plánovala jeho kompletní zbourání a jen díky přímluvám samotného Bofilla a jiných veřejných osobností se nakonec uvolila, že to přece jen ještě zkusí a zahájila postupnou rekonstrukci.

*Této části se oficiálně říká Zahrada, ale věřte, že kromě několika sotva živořících stromů tady není nic, co by zahradu připomínalo*

*Schodiště odnikud nikam, vedoucí prostředkem Palacia. Slouží evidentně jen jako teatrální architektonický prvek.*
*Na druhé straně vás zavede zase dolů, do ošklivé uličky, která komplex odděluje od nákupního centra. To je ta bílá stavba, kterou je vidět uprostřed v průzoru.*

Přízemí Palacia je rozdělené vnitřními uličkami. Jsou členěny zídkami a pilastry, které slouží jako veřejné osvětlení. Na rozích bloků budov najdeme podivné antické altánky, jejichž funkci jsem nepochopila (kdo by proboha vysedával v těchto odpudivých prostorách v altánku, byť – jak se zdá – zrenovovaném?). Z uliček pak vedou řady úzkých dveří k jednotlivým schodištím a výtahům. Právě tady je nejlíp vidět, jak je vše opotřebované a zanedbané. Navíc jsou ty temné prostory tak nevlídné a neutěšené, že poté, co tam na mě slovně zaútočil nějaký týpek, který vypadal, že má něco v žíle a že toho není zrovna málo, jsem raději některá divná zákoutí už dál ani nezkoumala.

*Přízemí Palacia, vzadu je vidět parking nákupního centra Arcades*

Pokud vás zajímá moderní architektura, ale po mém článku byste váhali, jestli stojí za to se do Noisy-le-Grand vypravit, tak podle mě ano. Je dobré to vidět na vlastní oči, i když mě tam napadala nejčastěji dvě slova: zvláštní a divné. Ale spíš divné.

No a kdybyste se v Noisy opravdu ocitli, tak si najděte i Arènes de Picasso, to je další podivný projekt, který leží kousek od vstupu do nákupního centra Arcades. Někdy se na něj tady taky podíváme.

Jak se tam dostat: Zdá se to jednoduché. Nejbližší stanicí je RER A Noisy-le-Grand – Mont d´Est. Jenže je v tom háček – abyste se dostali do komplexu Abraxas, musíte projít nákupním centrem Arcades, sestoupit do přízemí a tam projít napříč parkingem na druhý konec, což vás přivede do toho nevábného podzemí Palacia. Není to zrovna triumfální příchod. Parkingu se dá sice vyhnout tím, že celé nákupní centrum i Abraxas obejdete zvenku, ale to taky není moc hezká cesta.

Vřele proto doporučuji vystoupit raději o stanici dříve v Bry-sur-Marne (a eventuálně si tam prohlédnout Dioráma Louise Daguerra) a do Noisy-le-Grand se vypravit autobusem číslo 120, který zastavuje přímo před hlavním vstupem do Abraxasu (stanice Lycée International).

Naopak nazpátek do Paříže je to pak jednodušší a klidně můžete jet z Noisy – už budete zorientovaní a do garáží nákupního centra vás to přivede samo. Když jsem to zvládla já, klaustrofobik, dokáže to každý.

Dioráma Louise Daguerra

15.1.202320.1.2023hf1 komentář

Dioráma je iluzivní malovaná scéna, která se díky své třírozměrnosti snaží vyvolat dojem skutečnosti. Většinou jde o malbu, kombinovanou s reálnými nebo kašírovanými předměty. Takové malé dioráma máme nebo jsme v dětství měli doma všichni ve formě papírového betlému, kde byly před malovaným pozadím rozmístěny hliněné nebo papírové figurky. O trochu větší dioramata pak můžeme vidět i v Praze – na Výstavišti je to Maroldova Bitva u Lipan nebo v bludišti na Petříně Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě.

Vynálezcem tohoto typu iluzivní malby byl Louis Daguerre, původně malíř a divadelní dekoratér. Při svých pokusech s iluzivní malbou a optickými vlastnostmi světla se od dioramat dostal k práci na heliografii, následně k vynálezu daguerrotypie a o něco později i fotografie.

Jedno z jeho původních zachovalých dioramat najdeme nedaleko Paříže v malém kostelíku Saint-Gervais Saint-Protais v městečku Bry-sur-Marne.

Louis Daguerre, který v Bry-sur-Marne žil od roku 1840, se díky svému přátelství se starostou a místním farářem podílel na výzdobě tehdy rekonstruovaného kostela, kde byl pověřen vytvořením jednoho ze svých dioramat. Ve výklenku za oltářem, který byl ke kostelu kvůli jeho práci přistavěn, tak vytvořil iluzivní malbu gotické katedrály, která v divácích vyvolává pocit, že stísněný prostor kostelíku pokračuje lodí mnohem většího církevního prostoru. Přes pět metrů široké a šest metrů vysoké plátno je zasazeno do okolních stěn, pomalovaných Daguerrem ve stejném stylu tak, aby napomáhaly iluzi.

Daguerrovo dílo bylo odhaleno po šesti měsících prací 19. června 1842, v den svátku obou svatých, kterým je kostel zasvěcen. Nezvyklý obraz přitahoval davy diváků a proslavil obec široko daleko. Díky tomu byl Daguerre v následujícím roce zvolen do městské rady, kde zasedal až do své smrti v roce 1851. Je pohřben na místním hřbitově.

Dnešní podoba dioramatu vychází z jeho renovace před deseti lety. V průběhu 19. a 20. století byl totiž kostel několikrát vymalován, a to včetně stěn kolem Daguerrovy malby, kde na původním kašírovaném mramoru našli restaurátoři sedm vrstev novějších přemaleb. V souladu s původním stavem byla také vytvořena nová drapérie kolem malby. Kvůli stavebním zásahům ze začátku 20. století se však nepodařilo obnovit kulaté okénko nad dioramatem, které ho nasvěcovalo přirozeným světlem.

Bohužel při mé návštěvě nefungovalo osvětlení, které malbu nasvěcuje dnes a vyzdvihuje tak její přednosti (běžně je zhasnuto a rozsvítíte si sami vypínačem, který najdete po levé straně u vstupu do kostela). Proto pozornost přitahovaly spíš bočním sluncem osvícené vitráže z 19. století, znázorňující některé svaté.

Kostel Saint-Gervais Saint-Protais sice vznikl už ve 13. století, ale po dlouhá staletí šlo jen o malou kapli pánů z Bry, kteří zde byli pohřbíváni. Jeho dnešní podoba pochází z přestavby v 18. století a z dalších úprav v 19. století, kdy vzniklo i dioráma. Od roku 1913 jsou kostel i dioráma památkově chráněné.

Hned naproti kostelu s Daguerrovou malbou najdeme velký, zdí ohrazený park s názvem Villa Daguerre. Jde o bývalou Daguerrovu vilu, kterou koupil po svém příchodu do města v roce 1840 a kde se svojí rodinou žil a kde zemřel. V hlavní vile, která v uzavřeném areálu stála, si zařídil rodinné bydlení, zatímco v budově, stojící u vchodu do parku a sloužící jako stáje a stodola, si v prvním patře zařídil ateliér a fotografickou laboratoř s temnou komorou, kde prováděl své fotografické pokusy. Nechal také kompletně upravit zahradu a z dvacet metrů vysokého holubníku si vytvořil vyhlídkovou věž.

Po jeho smrti jeho žena vilu prodala jeptiškám řádu svaté Klotildy, které v ní zřídily hospic pro přestárlé sestry. Při bojích v roce 1870 byly domy vypáleny, později je však obnovila a dostavěla nadace, do jejíchž rukou se dostaly a která v nich provozovala nejdříve hospic a později sirotčinec až do roku 2010. Od té doby je celé bývalé Daguerrovo vlastnictví v rukou obce, která sice zpřístupnila park, ale vila je prozatím uzavřená.

*Budova z roku 1926, postavená v areálu nadací a sloužící dlouhá léta jako součást hospice a sirotčince*

*Vstupní brána z ulice. Tady stávala budova s Daguerrovým ateliérem, která kompletně shořela v roce 1870.*

*Součástí parku je i tento novější dům ve spodní části, ve kterém funguje umělecká škola.*
*Vlevo vzadu vidíme věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.*

Park přiléhá k náměstí, které – jak jinak – nese také Daguerrovo jméno. Hned za ním najdete nájezd na most přes Marnu s hezkým výhledem na oba břehy se zakotvenými loděmi. Pokud byste po silnici, navazující na most, jeli stále rovně, dostali byste se po necelých čtyřech kilometrech k nejvýchodnějšímu cípu parku Bois de Vincennes.

Uprostřed place Daguerre stojí pomník s bystou slavného vynálezce. Přímo na náměstí je také zastávka autobusu 120, kterým jsem se odtud vydala na další místo v okolí, které jsem už dlouho chtěla vidět, a kam jsem kvůli jeho pověsti do té doby neměla odvahu zajet. Spolu se tam podíváme hned příště.

Église Saint-Gervais Saint-Protais, Bry-sur-Marne, 1 rue du Four

Jak se tam dostat: RER A, zastávka Bry-sur-Marne.

Od nádraží vede avenue Georges Clemenceau, která vás přivede kolem místního zámku ze 17. století (patří církevní kongregaci, která v něm provozuje školu, ale okolní park s oranžerií je přístupný) do Grande rue Charles de Gaulle, která je hlavní ulicí starého jádra městečka. Na jejím konci uvidíte po pravé straně místní radnici a naproti věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.

Pokud byste se chtěli podívat na Daguerrův hrob, tak hřbitov leží hned při cestě z nádraží na opačné straně kolejí. Já jsem o tom, že je tam Daguerre pohřbený, nejdříve nevěděla, takže jsem tam nešla.

Vstup do Villy Daguerre najdete buď po schodech z rue Daguerre nebo branou z čísla 4 rue du 136ème de Ligne

Pomník Johnnyho Hallydaye

8.1.202311.1.2023hfNapsat komentář

Johnny Hallyday, vlastním jménem Jean-Philippe Smet, který byl ve Francii jedním z nejznámějších a nejmilovanějších zpěváků, zemřel v roce 2017. O čtyři roky později, 14. září 2021, byl před Accor Arénou v Bercy, kde mnohokrát koncertoval, odhalen jeho pomník. Ten vyvolal kvůli svému vzhledu spoustu diskusí nespokojených Pařížanů – nevypadá totiž vůbec jako pomník. Nejde o sochu, jak čekali fanoušci, ale o šest metrů vysoký sloup, ze kterého se po bližším pohledu vyklube hmatník kytary, na kterém je umístěn modrý Harley Davidson, přesně takový, na jakém zpěvák jezdil, jak je vidět i dole ve videu z koncertu.

Pomník vytvořil sochař Bertrand Lavier, který ve svých dílech často na sebe vrší různé nesourodé předměty. V této plastice tak zkombinoval dvě životní vášně Johnnyho Hallydaye – kytaru a motorku.

Při příležitosti odhalení plastiky bylo prostranství před Arénou přejmenováno na Esplanade Johnny Hallyday.

Esplanade Johnny Hallyday, 12. obvod, přímo u metra 6 a 14 Bercy

Muzeum Francouzské národní knihovny

4.1.20235.1.2023hfNapsat komentář

Součástí Francouzské národní knihovny je i rozsáhlá kolekce předmětů, jejichž velká část se sem dostala z královských sbírek současně s knihami a rukopisy už na začátku 18. století. První expozice byly zpřístupněny už v roce 1741, kdy se v sídle knihovny otevřelo první skutečné muzeum, které prezentovalo veřejnosti dvakrát týdně sbírky z královského kabinetu.

Postupem času byly tyto sbírky doplňovány, jednak po Francouzské revoluci, kdy sem bylo umístěno velké množství předmětů z rušených církevních objektů, jednak v dalších dvou stoletích, kdy už byly sbírky doplňovány cíleně s ohledem na jejich zaměření. Muzeum, které dnes návštěvníkům zpřístupňuje více než devět set předmětů, proto pokrývá velké časové období od antiky až do 20. století.

Návštěvníci se do muzea dostanou po zcela novém schodišti, vedoucím do prvního patra. Jednotlivé sbírky jsou rozmístěny v několika prostorách, uspořádaných hvězdicově kolem centrálního vestibulu nad schodištěm.

Po rekonstrukci knihovny bylo nově uspořádáno i muzeum. Jeho prostory dnes představují mimořádný architektonický celek, který dodává muzeu dodatečný význam. Jednotlivé části budov dostaly svoji další funkci – například antické sbírky, skládající se z nádob a plastik z doby před našim letopočtem, ale také ze stříbrných předmětů a mincí z doby pozdní antiky mezi 4.-6. stoletím našeho letopočtu, našly svoje místo společně s kolekcí medailí a mincí v řadě salonů, začínajících tak zvaným sloupovým sálem a končících salonem Ludvíka XV. Na ně pak navazuje expozice oddělení divadelních věd, zaměřená v současné době na představení Dona Juana.

Antické sbírky jsou ve vitrínách uspořádány nejen chronologicky, ale také podle jednotlivých témat každodenního života antických lidí, jako bylo náboženství a víra, rodina, sport nebo smrt.

Nejkrásnější částí muzea je tři sta metrů dlouhá Mazarinova galerie. Sál vznikl ve 40. letech 17. století a už tehdy v něm byly umístěny nejkrásnější předměty ze sbírek obrazů, soch a nábytku slavného kardinála. Dnes ukazuje chronologický a tematický přehled kulturní historie Francie od středověku do současnosti, počínaje historickým pokladem ze Sainte-Chapelle a z opatství Saint-Denis, přes cenné církevní předměty z kostelů, zrušených a často i zbořených po Francouzské revoluci, umělecké předměty, knihy a listiny z doby novověku, až po moderní umělecká díla minulého století.

Vlevo zlaté desky z Evangeliáře, zdobené drahými kameny, představující Ukřižování. Pocházejí z doby kolem roku 984 a jsou mistrovským dílem zlatníka z doby Ludvíka Svatého. Desky byly v 19. století odděleny od rukopisu ze stejné doby, objednaného arcibiskupem z Trevíru.

Vpravo mosazná geocentrická armilární sféra, která sloužila k určování postavení hvězd na obloze, z doby kolem roku 1700.

Dole glóbus z roku 1693, který je jedním z nejstarších exponátů kabinetu map a plánů. Ve sbírkách knihovny je už od roku 1875.

Závěr Mazarinovy galerie představuje umělecká díla z 19. a 20. století, která mají spojitost s historií Paříže. Najdeme tu, kromě jiného, ty nejslavnější plakáty Henri Toulouse-Lautreca a Théophila Steinleina, propagující proslulé kabarety na Montmartru, ale také obrazy Roberta Delaunaye a jiných moderních malířů.

Díky spletitosti jednotlivých prostor muzea se dostaneme prakticky do všech koutů prvního patra. Za jedněmi ze skleněných dveří vestibulu se nám tak otevře i pohled z výšky do Oválného sálu s jeho nádherným proskleným stropem, jinde zas narazíme na zadní schodiště s krásným točitým schodištěm, nebo na salony či studovny a čítárny specializovaných oddělení, kam sice nemáme přístup, ale můžeme si je aspoň prohlížet přes skleněné dveře.

Kromě muzea nabízí knihovna dvakrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné je Molière. Najdeme tady kromě několika jeho vyobrazení, ať už ve formě sochy nebo obrazů, i dokumenty, spojené s jeho hrami, a dále návrhy kostýmů i kostýmy ze skutečných her, návrhy a modely scén, programy a fotografie z představení a plakáty.

Tato výstava o Molièrovi trvá bohužel jen do 15. ledna, téma té další se mi zatím nikde nepodařilo najít.

Musée de la Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu

2. obvod, 5 rue Vivienne

Otevřeno: denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod

Vstupné: 10 eur jen muzeum, 13 eur muzeum+výstava

Francouzská národní knihovna Richelieu

28.12.20223.1.2023hfkomentáře 2

Historie Francouzské národní knihovny sahá až do poloviny 14. století, kdy její základy, skládající se z necelé tisícovky rukopisů, položil v Louvru král Karel V. Jeho následníci kontinuitu knihovny udrželi a rozšiřovali, i když ji často stěhovali z paláce do paláce a dokonce i na svá sídla mimo Paříž. Knihovna tak vystřídala několik pařížských paláců a klášterů a po zámku v Amboise nebo Blois zakotvila v roce 1666 definitivně nedaleko Louvru a bývalého Královského paláce (který byl původně sídlem kardinála Richelieua), kde pro ni byl vytvořen prostor ve dvou budovách – Hôtelu de Nevers z roku 1646 a Hôtelu Tubeuf z roku 1635 (ten byl jednu dobu také sídlem kardinála Mazarina), kde sídlí dodnes.

Pod ochranou Ludvíka XIV. a jeho ministra Colberta došlo k velkému rozšiřování a doplňování knihovny a na konci 17. století byla už jako instituce, pevně ukotvená v království, otevřena pro veřejnost.

Po Francouzské revoluci se z královské knihovny stala národní a v roce 1868 bylo její historické sídlo v bloku mezi rue Richelieu a rue Vivienne doplněno o novou stavbu, navrženou architektem Henri Labroustem.

V posledních deseti letech prošla knihovna postupnou kompletní renovací a modernizací, která si v závěrečných etapách vyžádala několikaleté uzavření celého areálu. Ke znovuotevření zrekonstruovaných prostor došlo letos v září.

Hlavním jádrem a také symbolem Národní knihovny Richelieu je klasicistní Oválný sál z konce 19. století se svým proskleným stropem a třemi patry ochozů po celém svém obvodu. Sál má impozantní výšku osmnáct metrů a rozměry 43 x 32 metrů.

Po rekonstrukci bylo rozhodnuto, že se sál zcela otevře veřejnosti, která má do něj nyní volný přístup i bez zápisu a průkazky. Je to skvělé řešení, které i nám dává možnost sál si prohlédnout, vyfotit si ho, sáhnout si do regálu pro knihu a posadit se v křesle nebo ke stolku se zelenou lampou.

Ve volně přístupných policích jsou umístěny především knihy o historii, jazyku, literatuře nebo umění, včetně monografií známých malířů, sochařů nebo fotografů, určené k prezenčnímu čtení. O jiné knihy, které jsou umístěny ve výšce na galeriích (kam není dovolen vstup) nebo v depozitáři, je nutno požádat.

*Pohled přes skleněné dveře z Oválného sálu do vstupních prostor Čestného salonu*

Zcela novým prvkem, vzešlým z rekonstrukce, je kovové schodiště, vložené do předsálí před Oválným sálem. Nahradilo původní schodiště, které však nepocházelo z doby vzniku knihovny, ale bylo vytvořeno později. Údajně svým vzhledem působilo těžce a odrazovalo návštěvníky od vstupu do prvního patra, kde se nachází některé menší čítárny a muzeum knihovny. Nové schodiště vyvolalo mnoho kontroverzí a diskusí, ale nakonec se ho týmu mladých architektů podařilo prosadit a realizovat. Pro srovnání dole najdete téměř stejný pohled na staré schodiště z roku 2016 a na to současné.

V roce 2016 stála na horní podestě po pravé straně schodiště socha sedícího Voltaira, kterou vytvořil Jean-Antoine Houdon v roce 1781. Šlo o sádrový originál, podle nějž byla později vytvořena mramorová kopie, která je dnes umístěná v Comédie Française. Houdon sochu posadil na sokl, do něhož vložil schránku s Voltairových srdcem (zatímco tělo je po několikeré exhumaci definitivně uloženo v Panthéonu). Umístění sochy nad schodištěm bylo v roce 2016 provizorní a po rekonstrukci našel Voltaire svoje místo v Čestném salonu knihovny – přesně na tom místě měl totiž sochař Houdon v letech 1777-1800 svůj ateliér.

Kromě hlavního sálu má knihovna několik dalších menších čítáren. Ty patří k jednotlivým specializovaným oddělením, jako je kabinet mincí a medailí, map a plánů, tisků a fotografií, oddělení divadelních věd, rukopisů a hudby. Do těchto tematických čítáren, umístěných v jiných prostorách, není volný vstup a je nutné se nejdřív do knihovny zapsat. Do některých čítáren se však dá aspoň nahlédnout zvenčí přes skleněné dveře.

Pod areál Národní knihovny spadá i Knihovna Národní školy pro pomocné vědy historické a Knihovna Národního ústavu dějin umění. Ta má také svoji monumentální čítárnu, tak zvaný Salle Labrouste, který najdete v přízemí jen za rohem od Oválného sálu. Jeho pozoruhodný strop má devět prosklených kupolí, jejichž uspořádání bylo navrženo tak, aby světlo přicházelo do sálu rovnoměrně a nevrhalo stíny, a je ve výšce přes deset metrů nesen šestnácti štíhlými litinovými sloupy

Salle Labrouste vznikl při reorganizaci Národní knihovny v letech 1861-1868 na místě jednoho z vnitřních dvorů. Za dvěma monumentálními karyatidami v zadní části sálu se nachází vchod do centrálního depozitáře knih.

Salle Labrouste není volně přístupný, ale na požádání vás pustí aspoň za vstupní dveře, kde je pro návštěvníky vytvořen prostor k prohlídce. Vchod do sálu Labrouste najdete v labyrintu knihovny jednoduše podle monumentálního lustru, který visí ze stropu v jeho předsálí. Přímo naproti je pak umístěný východ na čestný dvůr, vedoucí do rue Richelieu.

Další novinkou, kterou přinesla rekonstrukce, je kavárna v přízemí hned vedle Oválného sálu, která je pobočkou známého pekařství Rose Bakery. Skvělé je, že má svoji venkovní terasu v přilehlé zahradě u vstupu z rue Vivienne.

Zahrada u hlavního vstupu z rue Vivienne byla nově vytvořena při rekonstrukci na místě dřívějšího dvora, který dříve patřil k paláci Tubeuf, na který se v tomto pohledu díváme. Zahradu s fontánou zde navrhl už architekt Labrouste, během desetiletí však byla čím dál zpustlejší a v posledních letech před rekonstrukcí na ní stály jen stavební buňky.

Knihovna se podle mého mínění zařadila mezi ta tajná neturistická místa, která si každý pokročilý návštěvník města nesmí nechat ujít. Díky otevření Oválného sálu není se vstupem žádný problém a poté, co projdete u vstupní brány bezpečnostní kontrolou, vás už nikdo nikde nezastaví a na nic se neptá (platí to však jen pro přízemí, protože u schodiště do prvního patra kontrolují průkazky nebo vstupenky na výstavu). Doporučuji však vydat se tam ve všední den a nejraději dopoledne, jinak můžete narazit, hlavně o víkendu, na dost dlouhou frontu u vstupu a na omezenou kapacitu sálu.

Knihovna nabízí kromě vstupu do nahoře popsaných prostor i krátkodobé výstavy a muzeum. Tam se podíváme příště.

Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu

2. obvod, 5 rue Vivienne nebo 58 rue de Richelieu

Vstup zdarma

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod

La Poste du Louvre

22.12.202222.12.2022hfNapsat komentář

Historická pošta v těsném sousedství Les Halles sice není žádná známá památka, ale svoje místo si tady na blogu zaslouží – jednak je natolik mohutná, že na ni jako pokročilí Pařížané dřív nebo později v centru narazíte, a navíc se díky své dlouhé otvírací době může v případě potřeby hodit, a to i turistům. No a hlavně je to krásná budova, která po nedávno dokončené rekonstrukci získala i zajímavý moderní šmrnc. Pokud jde o její běžně používaný název, ten neznamená, že by patřila k Louvru, jen prostě stojí v rue du Louvre.

Stavba s trojúhelníkovým půdorysem, která zabírá celý blok, je vertikálně členěná přisazenými hranatými polosloupy a je po téměř celém svém obvodu lemovaná podloubím, chráněným černými mřížemi. Vznikla v druhé polovině 19. století v době transformace historického jádra města. Historie pošty však sahá na tomto místě ještě hlouběji, až do roku 1757, kdy král Ludvík XV. zakoupil v v rue Jean-Jacques Rousseau (tehdy nazývané rue Plâtrière) klasický palác, nazývaný hôtel d’Armenonville, aby v něm nechal zřídit poštovní správu. Ta sloužila více než sto let a když její kapacita přestala stačit, bylo nutné ve čtvrti, z velké části určené k asanaci, vybudovat nový poštovní úřad.

Došlo tak k demolici nejen staré pošty, ale i několika bloků starých domů, na jejichž místě byla v červenci 1886 otevřena nová velká a na svou dobu moderní pošta, tvořená komplexem budov, propojeným vnitřními dvory a centrální třídírnou, kterou kryla industriální ocelová klenba nesená sloupy, kterou její architekt Julien Guadet navrhl v duchu Eiffelových konstrukcí (pošta vznikala ve stejné době jako Eiffelova věž). Pošta měla sice klasickou haussmannovskou fasádu, ale uvnitř se skrývaly moderní poštovní technologie a prosklená střecha, která umožňovala přístup denního světla, stejně jako inovativní vytápění, spalující koňské exkrementy (poštovní vozy byly tehdy taženy koňmi a topiva bylo tedy dost a dost).

*Historická fasáda na křižovatce rue du Louvre a rue Étienne Marcel*

Pošta dosloužila v roce 2015, kdy bylo rozhodnuto o její kompletní rekonstrukci a přestavbě. Pamatuji si na tu spoustu článků na všech francouzských webech, zabývajících se památkami a architekturou, které se děsily toho, co z přestavby vznikne – podle návrhu to měla být víceúčelová budova, jejíž součástí se měl kromě poštovního úřadu stát i pětihvězdičkový hotel, restaurace, sociální byty, jesle, obchody a dokonce policejní komisařství. Největší strach měli všichni z toho, že zmizí cenná kovová konstrukce se sloupy, která nebyla památkově chráněná. Taky si vzpomínám, jak jsem o něco později na místě bývalé pošty dlouhou dobu vídala za ohradou jen do výšky trčící zdi bez střechy a s kompletně vykuchanými vnitřnostmi (možná to mám i někde vyfocené, ale zatím jsem to nedohledala), a nic dobrého jsem od přestavby nečekala.

Nakonec jsme po dokončení nové stavby a jejím otevření začátkem tohoto roku všichni zjistili, že to nedopadlo tak špatně. Za původní klasickou fasádou se kromě kusu zachovalé historické části nachází i moderní stavby a je zde všechno, co sliboval návrh. Jen namísto kryté haly s třídírnou pošty vzniklo otevřené atrium, do kterého se dá volně vcházet ze všech ulic, do nichž je stavba orientována – do rue du Louvre, rue Étienne Marcel a rue Jean-Jacques Rousseau. Samotná pošta zde zabírá mnohem méně prostoru než dřív a je tvořena vestavěnou skleněnou buňkou, vloženou pod historický strop, do níž se vchází hlavním vchodem z podloubí pod ohromnými hodinami z rue du Louvre. Namísto původních přepážek jsou tu jen automatizované kiosky, u nichž se zákazníci obsluhují sami. Původní otvírací doba 7/7 a 24/24 byla zkrácena a pošta sice funguje každý den v týdnu, ale jen od 8 hodin do půlnoci.

*Vnitřní průčelí nové pošty. Před ním leží směrem do ulice ještě historické podloubí.*

Přes veškeré obavy byla nakonec kovová konstrukce se sloupy zachována, a to ve volném prostoru atria, částečně zastavěného moderní budovou s byty a kancelářemi. Na fotce dole je vidět, jak pod touto konstrukcí vypadala stará třídírna pošty.

V jižní části prostor byl na rohu rue du Louvre a vnitřního dvora Cour Gutenberg vybudován pětihvězdičkový hotel s názvem Madame Rêve s kavárnou v přízemí a s restaurací a barem na částečně kryté střešní terase, o kterou byla budova nadstavěna. Všechny prostory jsou k prohlédnutí TADY – vypadá to všechno moc hezky, jen se člověk nesmí dívat na ceník hotelových pokojů.

*Pohled do atria z Cour Gutenberg, který je i s hotelovou kavárnou na obou fotkách dole*

*Cour Gutenberg, který poštu odděluje od telefonní centrály Central téléphonique Gutenberg, která s poštou sousedí od konce 19. století*

Vnitřní atrium je volně přístupné ze všech vchodů a díky němu se tak dá zkrátit i cesta z jedné přilehlé ulice do druhé.

La Poste du Louvre, 1. obvod, 50 rue du Louvre

Musée Yves Saint-Laurent

18.12.202222.12.2022hfNapsat komentář

Slavný módní návrhář sice zemřel v roce 2008, ale zůstává stále ikonou nejen francouzské, ale i světové módy. Potvrdily to kromě jiného i jeho letošní výstavy, pořádané při příležitosti šedesátého výročí od jeho první módní přehlídky. Konaly se současně v pěti pařížských muzeích – kromě samotného Musée Yves Saint-Laurent i v Centre Pompidou, Musée d’Art Moderne, Musée du Louvre, Musée d’Orsay a Musée National Picasso-Paris. Tam všude byly jeho modely vystaveny mezi uměleckými exponáty, ke kterým byly harmonicky přičleněny. Já jsem na ně narazila náhodou v Musée d’Art Moderne, když jsem se po výstavě Toyen toulala trvalými sbírkami. No a protože Musée YSL, kde jsem do té doby ještě nebyla, leží od Muzea moderního umění sotva tři sta metrů, vzala jsem to neplánovaně z jedné vody načisto a vydala se tam rovnou.

*Yves Saint-Laurent a Henri Matisse v Musée d´Art Moderne*

Yves Saint-Laurent založil svoji módní značku společně se svým životním a obchodním partnerem Pierrem Bergé v roce 1960 poté, co odešel z módního domu Christian Dior, kde pracoval od roku 1955 a kde byl od roku 1957, kdy mu bylo pouhých jednadvacet let, uměleckým ředitelem. První kolekci pod svojí značkou představil v roce 1962 a sklidil okamžitý úspěch.

Patnáct let po ukončení jeho kariéry a devět let po jeho smrti bylo v říjnu 2017 otevřeno jeho muzeum. Nachází se v malém paláci z 19. století, kde módní dům sídlil od roku 1974 a kde vznikla většina Saint-Laurentových módních návrhů. Kromě exponátů z bohaté sbírky muzea, zahrnující návrhářovu pozůstalost z oblasti módy, si můžete prohlédnout i celý palác a představovat si tak, že procházíte místy, kudy návrhář a jeho slavné zákaznice skutečně chodili.

Centrem přízemí muzea je velký salon, zachovaný tak, jak býval kdysi. Až na dekorace při stěnách je prázdný – zatímco dříve sloužil k malým módním přehlídkám a k recepcím, dnes bývá komerčně pronajímán. Na jeho zdech a v přilehlém budoáru visí desítky Saint-Laurentových návrhů.

Jádrem celého domu a tedy i muzea je Saint-Laurentova pracovna ve druhém patře. I ta zůstala ve stejném stavu, jako bývala kdysi – s rozpracovanými návrhy, deskami plnými kreseb, hromadami knoflíků, ozdob, zipů a doplňků na stolech, katalogy a knihami v knihovně a desítkami rolí látek v policích příručního skladu. Na pracovním stole leží jeho typické velké kostěné brýle a tužka a přes židli je přehozeno jeho sako, jako by jen na chvíli odešel od práce. Na nástěnce za jeho zády, které vévodí jeho portrét od Bernarda Buffeta, je přišpendleno několik fotografií a listy papíru se vzorky látek.

V této nevelké a poměrně skromně zařízené místnosti vznikla velká část jeho modelů, ať už jako pouhé návrhy, načrtnuté na papíru, nebo to, čemu on sám říkal trojrozměrný návrh, kdy byl podle jeho kresby vytvořen střih z tenkého papíru, ten byl sešpendlen nebo sešit přímo na modelce, která pak procházela touto místností před Saint-Laurentem a jeho spolupracovníky tak dlouho, dokud nevychytali všechny chyby, opravy nebo změny a dokud nebyl návrhář stoprocentně spokojen.

Díky návrhářově pečlivosti, se kterou uchovával a archivoval všechny části své tvorby, zahrnují sbírky muzea více než třicet pět tisíc předmětů. Kromě sedmi tisíc modelů haute-couture jde především o kresby, návrhy, výše popsané trojrozměrné papírové modely, celou řadu doplňků, ale také o návrhy divadelních a filmových kostýmů, scénografie, ilustrace, fotografie a velkou sbírku dokumentů. Ze všech těchto exemplářů je zhruba dvakrát ročně vytvářena nová tematická expozice. Ta současná, která trvá až do 14. května 2023, nese název Gold. Všechny exponáty zde proto září zlatě.

Kromě do zlatava laděných modelů zde najdeme i originální zlaté doplňky, jako jsou korzety, boty, rukavice, pásky nebo kabelky, a také sbírku autorských šperků, které Yves Saint-Laurent vždy ke svým modelům vytvářel. Velké vitríny v přízemí pak ještě představují textilní galanterii, kterou si podle svých návrhů nechával vyrábět, jako byly knoflíky, tresy, porty, vsadky, výšivky nebo korálkové šňůry.

Ve druhém patře je umístěný malý kinosál, kde za Saint-Laurentovým portrétem můžete sledovat některé jeho módní přehlídky, včetně té poslední, kterou ukončil v roce 2002 svoji kariéru.

Muzeum dnes spravuje nadace Fondation Pierre Bergé – Yves Saint-Laurent. Samotná společnost přešla na konci 90. let z původních vlastníků a zakladatelů Yvese Saint-Laurenta a Pierra Bergé na nové vlastníky a poté, co vystřídala několik majitelů a potýkala se s ekonomickými problémy, dnes patří do portfolia společnosti Kering investora a sběratele umění Françoise Pinaulta, kde se zařadila po bok mnoha dalších luxusních značek. Na její rozlehlé sídlo můžete narazit v rue Bellechasse v 7. obvodu, zatímco sekce parfémů YSL sídlí v rue de l´Université, přímo naproti slavné universitě Science Po.

Další připomínku slavného návrháře najdete u pamětní desky na domě číslo 55 v rue de Babylone, kde spolu Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé bydleli více než třicet let. Mimochodem, na jméno Pierre Bergé, který byl dlouhé roky nejen generálním ředitelem společnosti Yves Saint-Laurent, ale také známým mecenášem, jsme tu už narazili u domu Émila Zoly v Médanu – to díky němu a jeho nadaci byl Zolův dům zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.

Jedna z fotografií z interiéru bytu visí v muzeu a ukazuje jeho extravagantní zařízení. Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé zde uchovávali a vystavovali svoji sbírku sedmi set uměleckých předmětů, kterou shromažďovali čtyřicet let, od bronzových skulptur ze 16. století, přes mistrovské obrazy až po nábytek art-déco. Její prodej po Saint-Laurentově smrti byl v roce 2009 hodnocen jako dražba století.

V roce 2014 byly o životě slavného návrháře natočeny téměř paralelně dva filmy. V jednom z nich hrál Saint-Laurenta nedávno tragicky zesnulý Gaspard Ulliel, v tom druhém Pierre Niney. Toho jsem předtím neznala ani jménem – vlastně až do chvíle, kdy jsem byla před pár lety s kamarádkou na snídani v jedné kavárně poblíž kanálu Saint-Martin, kde v jednom okamžiku všechny ženy v místnosti, včetně mé kamarádky, strnuly a ztratily řeč – to si totiž k vedlejšímu stolu přisedl obyčejný hubený kluk v kšiltovce, o kterém mi kamarádka nenápadně šeptala, že je to Pierre Niney – hm, a já nevěděla, kdo to je. Jen díky tomu jsem si pak film vyhledala. Z něj je také tento trailer.

Další video je trochu dlouhé, ale ukazuje nejen interiér dnešního muzea, ale také trochu historie a způsob, jak Yves Saint-Laurent pracoval. Je v něm vidět vlastně všechno, o čem jsem dnes psala.

Musée Yves Saint-Laurent, 16. obvod, 5 avenue Marceau

Otevřeno: úterý až neděle 11 – 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod

Vstupné: 10 eur, studenti do 18 let 7 eur

Kostel Saint-Germain-de-Charonne

12.12.202218.12.2022hfNapsat komentář

Není to zrovna blízko centra. Vlastně je to dost daleko a navíc přímo sem ani nejezdí metro. Přesto rue Saint-Blaise ve čtvrti Charonne ve 20. obvodu patří podle mě mezi nejhezčí v Paříži a je jednou z mých nejoblíbenějších, i když se její venkovský ráz v posledních letech změnil a obyčejné obchody a bistra jsou postupně nahrazovány módními galeriemi, sushi restauracemi a krámky se suvenýry. Ulice vede z mírného kopečku, na jehož vrcholku stojí kostel Saint-Germain-de-Charonne, na který se dnes podíváme blíž.

Čtvrť Charonne jsme tady už několikrát také viděli, naposled, myslím, v rámci velké procházky po 20. obvodu, která začínala právě na horním konci rue Saint-Blaise přímo před kostelem.

*Rue Saint-Blaise s kostelem Saint-Germain-de-Charonne*

Kostel svatého Germaina, který býval farním kostelem staré vesnice Charonne ještě předtím, než se v roce 1860 připojila k Paříži, má dlouhou historii. Podle pověsti potkal svatý Germain v roce 430 ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost si obyvatelé vesnice postavili malou románskou oratoř, na jejímž místě byl v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi.

Zbytky tohoto kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě zmenšenou kopií mnohem známějšího kostela Saint-Germain-des-Prés v 6. obvodu, na rozdíl od něj má však na věži nejen ručičkové hodiny, ale také sluneční.

Kostel stojí na vysokém kamenném podstavci – byl totiž postaven ve svahu na jílovité půdě a v průběhu staletí ujížděl dolů. Poslední sanace proběhla před zhruba deseti lety.

Zatímco gotické klenby a sloupy pocházejí z doby stavby kostela kolem roku 1460, oltáře a výzdoba byly přidány v 19. století. Vitrážová okna jsou ještě mladší – byla vytvořena až mezi lety 1950-1958. Křtitelnice se sochou svatého Jana Křtitele se zdviženou rukou zde pak byla umístěna teprve nedávno při úpravě prostoru, vyhrazeného pro křty.

*V pozadí po pravé straně nová křtitelnice*

Kromě svého starého původu má kostel ještě jednu zvláštnost. Jako jeden z posledních dvou pařížských kostelů (tím druhým je Saint-Pierre na Montmartru) má stále svůj hřbitov – u ostatních kostelů byly postupně rušeny poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb. I tento hřbitov byl původně, jakmile se v roce 1860 obec stala součástí Paříže, uzavřen, ale unikl zrušení a později ho znovu otevřeli. Pohřbívá se na něm proto dodnes, i když získat zde místo je prý velmi obtížné a drahé.

*Kovová brána po levé straně kostela vede na faru, zatímco dřevěná vrata v mohutné kamenné zdi na hřbitov*

Hřbitov je maličký a vlastně tady není pohřben skoro nikdo známý, jen u zdi kostela leží ve společném hrobě několik komunardů, padlých v květnu 1871 v posledních dnech bojů, které se ve svém závěru přenesly nedaleko odtud ke hřbitovu Père-Lachaise. Nejznámějším z neznámých je zřejmě François-Eloy Bègue, řečený Magloire (1750-1837), excentrická osobnost a známý opilec, který byl sekretářem Robespierra a jen o vlásek unikl tomu, aby byl společně s ním v roce 1794 popraven. Později zbohatl a usadil se v Charonne, kde si čtyři roky před svou smrtí zakoupil hrob a nechal si vybudovat mohutný pomník. Jeho socha v nadživotní velikosti, korunovaná třírohým kloboukem, nás na hřbitově provází pohledem skoro do všech koutů.

Église Saint-Germain-de-Charonne, 20. obvod, 4 place Saint-Blaise

Jak se tam dostat: metro – linka 3 Porte de Bagnolet nebo linka 2 Alexandre Dumas, od obou stanic je to kousek pěšky, eventuálně autobus 76 ze Châtelet, stanice Pyrenées-Bagnolet

Martin Parr třikrát v Paříži

9.12.20229.12.2022hf1 komentář

Potkat anglického fotografa Martina Parra je pro fotografy něco jako pro milovníky filmu vidět naživo Alaina Delona. Autor výrazně barevných fotografií, na kterých zachycuje nevšedním způsobem každodenní život obyčejných lidí, navštívil Paříž při příležitosti nedávného fotografického festivalu Paris-Photo a současně zde otevřel tři svoje výstavy. Každá z nich pojednává jiná témata, která fotograf v minulosti zpracoval svým originálním, lehce provokativním způsobem.

První z Parrových výstav se koná v sídle slavné fotografické agentury Magnum, kde jsou vystaveny fotografie z jeho knihy Déjà View. Zachycují záběry z běžného britského života i z různých mimořádných událostí a situací, jako jsou oslavy nebo dovolené, které ve své jásavé barevnosti na první pohled vypadají kýčově a líbivě a až na druhý pohled si všimneme autorova záměru ukázat stereotypy, podobnosti a podivnosti. Zvlášť znepokojivé mi připadaly fotografie z letovisek a dovolených, na kterých není vidět jediný úsměv nebo radost, ale jen úporná snaha za každou cenu „realizovat dovolenou“, třeba i v ubohých podmínkách uprostřed staveniště na mořském břehu nebo na pláži, plné odpadků, se všemi komickými detaily a módou, jako jsou podivné plavky, nemoderní sváteční šaty, pestré náramky k all inclusive, ponožky v sandálech a levné fotoaparáty.

Kromě samotných fotografií jsou v galerii Magnum k dispozici k prohlédnutí některé Parrovy knihy a v regálech pak knihy dalších slavných fotografů – členů agentury.

Magnum Gallery, 11. obvod, 69 rue Léon Frot, do 22. prosince, vstup zdarma

————————————————————————————————————————————————————-

Za druhou výstavou nemusíte nikam na periferii, ale najdete ji přímo v centru ve čtvrti Marais v sídle nadace Fondation Henri Cartier-Bresson. Výstava se jmenuje Réconciliation – Usmíření a připomíná spor mezi Martinem Parrem a jedním ze zakladatelů agentury Magnum, ikonickým francouzským fotografem Henri Cartier-Bressonem. V roce 1989, když se Parr ucházel o přijetí do slavné agentury, byl Cartier-Bresson nejdříve zásadně proti, protože se mu Parrovy fotky nelíbily. Teprve až později se spolu usmířili a Cartier-Bresson poslal Parrovi omluvu s tím, že sice každý z nich „patří do jiné sluneční soustavy“, ale že to s negativním hodnocením přece jen přehnal.

Na výstavě jsou proto snímky obou těchto fotografů uspořádány paralelně a přímo naproti sobě tak, že ukazují jejich rozdílné světy, a to v několika tématech, kterým se oba dva – každý po svém – věnovali, jako třeba reportáže z různých pracovních prostředí, dovolené obyčejných lidí a běžní lidé ve svém prostředí.

*Nově zrekonstruované prostory Fondation Henri Cartier-Bresson. Vlevo Cartier-Bresson, vpravo Martin Parr.*

Fondation Henri Cartier-Bresson, 3. obvod, 79 rue des Archives, do 12. února 2023

————————————————————————————————————————————————————-

Na třetí výstavu musíme k Panthéonu, kde jsou v sídle Irského kulturního centra vystaveny fotografie z mnoha Parrových cest po Irsku mezi lety 1979 až 2019. Fotografie zachycují proměnu irského světa, jeho amerikanizaci, život na irské vesnici i v městech mezi tvrdou prací a oslavami svateb, svátků svatých i narozenin nebo pohřbů.

Fotky jsou tentokrát nejen barevné, jak je u Parra zvykem, ale ty z prvních cest i černo-bílé.

Centre Culturel Irlandais, 5. obvod, 5 rue des Irlandais, do 8. ledna 2023, vstup zdarma

Pro mě nejvýstižnější hodnocení, které jsem o Parrových fotkách četla, byl výraz „uncomfortable“. Vzbuzují totiž nejen pocit, že jsou mrazivě výstižné a vtipné, ale ve své pravdivé realitě i nepříjemné a nepohodlné. Za zhlédnutí ale stojí bez jakékoliv diskuze. Já jsem jsem to vše stihla dokonce dvakrát.