Jen kousek od kostela Saint-Germain-des-Prés leží malebné náměstíčko Place Fürstemberg. Na něm najdeme dům s ateliérem, který obýval a kde tvořil jeden z největších francouzských malířů 19. století, Eugène Delacroix. Do domu s ateliérem blízko kostela St. Sulpice, který v té době dekoroval, se nastěhoval na sklonku svého života v roce 1857, kdy už byl nemocný a nedokázal docházet ze svého původního vzdáleného ateliéru. 13. srpna 1863 zde také zemřel. Po jeho smrti se v domě vystřídalo několik jiných nájemníků, až ve 20. letech 20. století domu i s ateliérem hrozila demolice. Několik francouzských malířů (např. Paul Signac), historiků a milovníků umění se spojilo za jeho záchranu, založilo Společnost Eugèna Delacroixe a podařilo se jim dům zachránit. Společnost v domě pořádala různé výstavy, koncerty a kulturní akce a to až do roku 1954, kdy ho darovala státu, který v něm zřídil Národní muzeum Eugèna Delaroixe.
Muzeum, kde je vystavena část původního mobiliáře a některá Delacroixova díla, určitě stojí za návštěvu, stejně jako uličky v jeho okolí.
Vstup do muzea
Vstupní schodiště nahoře s bustou Eugèna Delacroix z patinované sádry, kterou vytvořil v roce 1890 sochař Jules Dalou
Muzeum se skládá ze dvou částí – původní obytná budova, ve které jsou dnes vystavena drobnější díla, listiny a další památky na malíře, a ze zahradního ateliéru, ke kterému se sestupuje po schodišti.
Některá z Delacroixových děl
Malířova originální paleta
Ateliér
Ateliér ze zahrady, vpravo obytná část
Zahrada byla zrekonstruována podle původního návrhu, který Delacroix sám vypracoval poté, co se sem přestěhoval
Náměstí, na kterém ateliér stojí, je jedním z nejmenších a také nejkrásnějších v Paříži. Vlastně je to oficiálně jen ulice, jenže stejně všichni používají název „place“.
Musée national Eugène Delacrois, 6. obvod, 6 rue de Furstemberg
Vstupné: 5 Euro, zdarma každou první neděli v měsíci a 14. července
Otevřeno: denně kromě úterý 9,30-11,30 a 13,00-17 hod
Ano, já vím, že jsem psala, že sem nebudu uvádět turistické atrakce. Opera Garnier se svojí centrální polohou a mohutností mezi takové profláknuté památky sice patří, ale protože je její interiér i exteriér natolik kýčovitě krásný, určitě tady má taky svoje místo.
Základní kámen Opery byl položen po dlouhých diskuzích a přípravách v roce 1862, slavnostně otevřena byla Opera v roce 1875, tedy v době Druhého císařství. Stavbu navrhl architekt Charles Garnier, po němž nese jméno. Architektonický styl je typický pro dobu Napoleona III. Fasáda je zdobena mnoha zajímavými sochami, k nejznámějším z nich patří socha Tanec podle J. B. Carpeauxe (originál je vystaven v muzeu d´Orsay, na fasádě je kopie od P. Belmonda). Vnitřní výzdoba je velmi bohatá, zlacení, nástěnné malby, štuky, sochy, obrazy. Veliký křišťálový lustr váží šest tun. Strop Opery vyzdobil v roce 1964 Marc Chagall.
Do hlediště se vejde 2200 diváků, jeviště je relativně dost velké, vejde se sem až 450 účinkujících. Velké Foyer, které je možné během prohlídky Opery navštívit, je dekorováno mramorem v několika barvách. Součástí prohlídky Opery je i malé muzeum s bustami slavných hudebníků a s kostýmy z některých význačných představení a knihovna.
K tomu, abyste Operu navštívili, není zapotřebí vstupenka na představení (těžko se shání, stojí se na ně fronty a cena slušné vstupenky se pohybuje od 100 do 180 Euro). Téměř každý den v době od 10 do 17 hodin, s výjimkou mimořádných událostí, je možné si Operu volně prohlédnout. Vstup je z Rue Scribe.
Rozhodně si nemyslím, že by věžák Montparnasse patřil mezi pařížské památky. Je hrozný, stejně jako nákupní centrum pod ním. Postavený byl v letech 1969 – 1972 a až do roku 1990 to byla se svými 210 metry a 58 patry nejvyšší kancelářská budova v Evropě
Pokud byste se ale do blízkosti montparnaského věžáku dostali a máte rádi vyhlídky, stojí za to vyjet až nahoru a rozhlédnout se po Paříži z jiného úhlu než jen z Eiffelovky. Navíc v něm jezdí nejrychlejší výtah v Evropě, který zdolá všech 58 pater za 36 vteřin.
Tour Montparnasse z Lucemburské zahrady
Výhled na Tour Eiffel a École Militaire, v pozadí La Défense
Ta široká ulice vpravo je Rue de Rennes, vedoucí ke kostelu St. Germain des Prés. V pozadí,
bohužel za světelnými odrazy od skla, je vidět Louvre a obrysy Sacré Coeur
Navzdory názvu vlastně ani nejde o městečko, ale o komplex dvorků ve čtvrti Marais mezi ulicemi Rue Saint Paul, Rue de l´Ave Maria, Rue des Jardin Saint Paul e Rue Charlemagne. Najdete tam, kromě bohémské pařížské atmosféry, hlavně obchůdky se starožitostmi a uměním, galerie, kavárny a restaurace.
Jen pár kroků od rušné Rue du Faubourg de St. Antoine v 11. obvodě za Bastilou jsem našla pasáž jak vystřiženou z romantických filmů. Celé okolí je podobných pasáží, slepých uliček a dvorů plné a procházka v této čtvrti rozhodně stojí za to.
Jak se tam dostat: Metro Ledru Rolin nebo Bastille
Už máte dost zmatků na ulicích, chcete si chvíli vydechnout a jste poblíž náměstí Bastily? Pokud obejdete z pravé strany Operu Bastille, dostanete se do avenue Daumesnil a po několika metrech narazíte na schodiště, které vede vzhůru na železniční viadukt. Tam začíná La Promenade plantée, nověji přejmenovaná La Coulée verte – René Dumont. Vznikla v 90. letech ze staré, od roku 1969 nepoužívané železniční trati do Vincennes, která byla osázena stromy a keři a byla na ní vytvořena zákoutí s lavičkami a malá hřiště.
Vstup na promenádu přímo za zadní stranou Opery Bastille, která stojí na místě dřívějšího nádraží Paris Bastille, kde tato trať končívala.
La Promenade plantée přetíná celý 12. obvod v délce čtyři a půl kilometru. Zpočátku vede na vyvýšeném viaduktu, na který se dá v místech větších křižovatek vystoupat po schodech. Asi v polovině své trasy, u parku Jardin de Reuille, se její charakter mění, sestupuje z viaduktu, rozšiřuje se, místy prochází tunely a pokračuje až k periferiku poblíž Porte de Vincennes.
Z viaduktu se nám otvírají výhledy nejen do bočních ulic, ale v některých místech i do domů, ležících v těsné blízkosti bývalé železnice, a do jejich vnitrobloků. V této první části je také nejlépe vidět do avenue Daumesnil, která vede těsně podél celého viaduktu.
Díky výhledu z výšky do avenue Daumesnil můžete při troše štěstí někdy, zvlášť při slavnostních příležitostech (tady nahoře to bylo 14. července po přehlídce na Champs Elysées), potkat a z výšky pozorovat i dlouhou karavanu Garde républicaine na koních, která se tudy vrací do svých kasáren ve Vincennes.
Viadukt pod promenádou, nazývaný Le Viaduc des arts, Viadukt umění, ve svých obloucích skrývá spoustu galerií, obchodů s uměním, barů, restaurací a kaváren. Z viaduktu je samozřejmě možné na mnoha místech sestoupit a potom se něj zase vrátit.
Mezi nejzajímavější budovy, které je z viaduktu vidět z neobvyklého úhlu, patří budova policejního ředitelství v čísle 78 avenue Daumesnil, která sice pochází z roku 1985, ale pod střechou objevíte kopii jedné z nejkrásnějších renesančních soch – Umírajícího otroka od Michelangela, a to rovnou ve třinácti vyhotoveních.
Na trase promenády najdeme i nové budovy, které byly v této části čtvrti stavěny od 80. let, kdy čtvrť procházela modernizací. Na místě zbořených bloků starých domů a hlavně železničních budov vyrostly stavby, které již byly přímo přizpůsobeny promenádě a její funkci, jako je tato budova nahoře, rozpůlená lávkou.
Park Jardin de Reuilly, který leží téměř v polovině trasy promenády, vyrostl v místech kolejiště dřívějšího nádraží Reuilly, jehož budova stojí opodál a dnes slouží jako domov důchodců. Park, který je dnes jednou z mála zelených ploch v této hustě obydlené čtvrti, po celé délce protíná visutá lávka.
Park je taky přelomem, kde dříve trať opouštěla viadukt a vedla po povrchu, takže v místech křižovatek vjížděla do tunelů. Chodce tady proto čeká bobřík odvahy, kdy do toho tunelu musí také. Tím prvním je tunel pod rue de Reuilly, kam nás přivede allée Vivaldi. Od tohoto místa se promenáda mění, stává se z ní něco jako lesní cesta a je také přístupná cyklistům.
Ano, ta černá díra uprostřed je tunel, který vás na cestě čeká. Ať žije klaustrofobie.
Další tunel pod rue de Picpus
Trasa promenády je otevřená téměř každý měsíc jinak, v závislosti na rozednívání (8.00-9.00) a stmívání (od 15.30 v lednu až po 21.30 od května do srpna). Vstup volný zdarma.
.
Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Gare de Lyon
Georges Brassens je jedním z mých nejoblíbenějších francouzských zpěváků. Jeho písničky, zpívané podmanivým hlubokým hlasem za doprovodu kytary, jsou založené především na textech. Bohužel u nás není příliš známý, přestože se ho snažil zpopularizovat Jiří Dědeček, který některé jeho písně nazpíval v češtině. Georges Brassens zemřel v roce 1981 v 60 letech.
Při svých toulkách ve 13. obvodě jsem narazila v blízkosti Rue d´Alésia na úzkou slepou uličku Impasse Florimond, kam se Brassens nastěhoval v době 2. světové války a kde bydlel 22 let, než se přestěhoval o kousek dál, do Rue Santos Dumont v blízkosti parku, který dnes nese jeho jméno.
Impasse Florimond
Brassensův dům
Pamětní desku na domě navrhl a instaloval před několika lety Brassensův přítel a další můj oblíbený zpěvák Renaud.
Jen pár kroků od věžáků kolem Place d´Italie ve 13. obvodě narazíme na zvláštní tichou vesničku, která naštěstí nebyla ještě natolik objevena turisty, aby ji stihl osud Montmartru, i když si v poslední době místní stěžují, že klid už není takový, jako býval. La Butte aux Cailles, Křepelčí vrch (i když jeho název nepochází od křepelek, ale od jména prvního majitele těchto pozemků), je osázen malými domečky, které toho z historie pamatují mnoho.
Kdysi tu byly jen špinavé uličky bez dlažby a bez osvětlení, větrné mlýny, znečištěná říčka Bièvre, domky, kde žila chudina, drobní řemeslníci, barvíři, uhlíři a tkalci. Nejslavnější érou pro tento nejvyšší pařížský kopec byla zřejmě doba Pařížské komuny, kdy zde v květnu 1871 komunardi čtyřikrát odrazili útok vojska versailleské vlády. Z té doby pochází také slavná píseň Le temps des cerises, Čas třešní, která postupem času zlidověla.
Dodnes se tady setkáme s odkazy na tuto dobu a tuto píseň.
Le Merle moquer (Kos posměváček) z písničky
Páteří vesničky je ulice Rue de la Butte aux Cailles, plná barů, restaurací a kaváren. Večer to tady opravdu žije.
Centrem této malé čtvrti je Place de la Commune
Rue Bouot
Jak se tam dostat: Metro Place d´Italie nebo Corvisart
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.